Clifford D. Simak

PRYČ Z JEJICH MYSLÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 10

Padla noc a já se už nemusel držet tak blízko břehu. Vjel jsem do proudnice, řeka mě rychle unášela. Minul jsem dvě města, byla na opačné straně řeky, než kudy mě nesl proud, a tak jsem z nich neviděl víc, než jen světla na obzoru.

Měl jsem starost o Kathy. Neměla důvod mi pomáhat a já měl špatné svědomí, že jsem ji nechal pustit se do něčeho, z čeho by se mohla vyklubat dost špinavá práce. Ale ona přece sama přišla, aby mě varovala, uklidňoval jsem se, sama se přiklonila na moji stranu a stala se tak mým jediným spojencem. A co víc, byla pravděpodobně tou jedinou osobu, které jsem mohl v dané chvíli důvěřovat. Snad se jí to podaří, říkal jsem si, je to teď to nejdůležitější – zachránit obálku, aby se nedostala do rukou někoho, kdo by zveřejnil její obsah.

Musím se spojit s Filipem, co nejdříve to bude možné, a říci mu, co se tady stalo. My dva bychom mohli nejlépe přijít na to, co by se dalo dělat. Ale než začnu hledat telefonní budku, musím být dostatečně daleko od Pilot Knobu, abych nevzbudil svým hovorem žádné podezření.

Řeka plynula poměrně rychle a já ještě ze všech sil pádloval.

Během cesty jsem přemýšlel o předešlé noci a o nálezu těla Justina Ballarda. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím jsem byl přesvědčenější, že Ballard není mrtev. Nemohlo být pochyb o tom, že ti tři, co mě včera napadli, byli ti, co mě provokovali včera ve škole. Nezdálo se mi, že by se nejdřív vytahovali tím, jak mě zmlátili a pak zmizeli. Kam a jak? Připadalo mi, že nemohlo být nic jednodušší, než nastražit mrtvé tělo tak, aby podezření padlo alespoň na čas na moji hlavu a já byl třeba i lynčován. A pokud byla pravda to, co tvrdila Kathy, moc mi k tomu nechybělo. Nebýt George Duncana, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo. A jestliže ty věci, ať byly čím byly, se dokázaly přeměnit do různých tvarů a stát se domem, podepřeným autem, hromadou dřeva, lidmi, večeří na stole, džbánem kukuřičné whisky, pak už dokázaly být čímkoliv. Vzít na sebe podobu mrtvého těla by pro ně muselo být úplnou prkotinou. A pak mi došlo, že by pro ně nemohl být žádný problém ukrýt ty tři hochy a skrývat je tak dlouho, dokud by toho bylo zapotřebí. Jistě, možná to vypadalo příliš ztřeštěně a složitě, ale nebylo to o moc ztřeštěnější, než zabít člověka autem, a to auto pak nechat zmizet, anebo si plánovat něčí smrt v chřestýším doupěti.

Doufal jsem, že mě už brzy řeka zanese do nějakého městečka či vsi, odkud bych si mohl zavolat. Zpráva o vraždě v Pilot Knobu se už možná rozšířila do okolí a lidé tu budou ve střehu, ale na druhé straně mě uklidňovalo to, že nikdo nemohl tušit, že se poplavím dolů po řece. Zjistili by to pouze v tom případě, že by zatkli Kathy a to jsem nechtěl raději ani pomyslet. Při nejhorším se může stát to, že si zavolám a oni mě pak zatknou. Co bude dál? Nechtělo se mi o tom prozatím přemýšlet. Může se však stát i to, že se Filipovi dovolám a náš hovor bude odposloucháván, pak by to celé bylo k ničemu.

K žádnému uspokojivému závěru jsem ve svých úvahách nedošel. Byl jsem otrávený. Převracel jsem myšlenky v hlavě tam a zase zpátky, ale k ničemu to nebylo.

Už byla noc, ale přesto nad řekou visel světelný opar. Odkudsi z dálky ke mně doléhalo bučení krávy a sotva slyšitelný štěkot psa. Řeka kolem mne bez ustání drmolila tu svou, tu a tam vyskočila ryba, pleskla sebou a zůstala po ní jen zčeřená kola na hladině. Měl jsem pocit, že proplouvám rozlehlou rovinou, kterou ohraničují svými stíny stromy lemované břehy a vzdálené kopce. Bylo to tu naplněno zvláštním mírem. Cítil jsem se na řece úplně bezpečný. Připadalo mi totiž, že jsem úplně vydělen z ostatního světa. Byl jsem sám ve středu tohoto prostoru, který se šířil kolem mne do všech stran. Zvuky, které ke mně přicházely přes vodu, ono bučení krávy a štěkot psa byly tak vzdálené, že jen pocit mé oddělenosti umocňovaly.

Ale pak tato idylka náhle skončila. Řeka se přede mnou nahrbila a já začal zběsile pádlovat, abych co nejdříve uviděl, co mě vepředu čeká. Nebylo tam nic než tma. Stovky a stovky metrů tmy, kterou se valila voda.

Ale pak se ten dlouhý pás tmy začal vztyčovat a já v něm po chvíli rozpoznal dlouhý zakřivený krk, na němž seděla hlava jakéhosi přízraku. Krk se pozvolna kymácel a hlava přitom visela přímo nade mnou, takže já zděšeně zíral do rudých, rubíny připomínajících očí, které se třpytily ve světle odraženém od vodní hladiny. Rozeklaný jazyk vyšlehl proti mně, ústa se otevřela a já spatřil mohutné tesáky.

Ponořil jsem pádlo do vody a mocně zabral. Snažil jsem se udržet směr lodi řítící se do zčeřených vln. Za krkem jsem ucítil horký dech bestie, jejíž útočící hlava mě právě minula jen o několik málo centimetrů.

Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl, že se opět chystá k útoku. Věděl jsem, že má značnou přesilu, ale když už jsem jí unikl jednou, doufal jsem, že se mi to podaří i podruhé.

Břeh byl příliš daleko, abych se ho mohl zachytit, a tak to jediné, co mi zbývalo, bylo nechat se unášet proudem a uhýbat. Jednu chvíli mi proběhla hlavou myšlenka, že bych mohl z lodi vyskočit, ale nebyl jsem moc dobrý plavec a vodní příšera, jako byla tato, by mě nepochybně dokázala lehce z vody vytáhnout.

Vyčkávala. Neměla na spěch. Věděla, že mě dostane a že čas, který nechává plynout, mi rozhodně nedává šanci zmizet. Voda se za ní zčeřila do čitelného písmene V, jak se ke mně začala přibližovat, dlouhý krk zahnutý a připravený k útoku, chřtán široce otevřený a ve světle hvězd lesknoucí se tesáky.

Prudce jsem kánoi stočil tak, aby změnila směr jízdy, obludu zmátla a při jejím dalším útoku se zase vrátila do původní polohy.

Jak se však kánoe nahnula, začal se s rachotem kutálet po dně nějaký předmět. Bylo mi ihned jasné, co udělám. Nebylo to rozumné, nemělo to logiku, byl to zatraceně hloupý plán, ale já byl u konce svých možností a čas se zběsile řítil kolem mne. Neměl jsem naději, že by se mi mohlo povést to, co jsem zamýšlel udělat – vlastně to ani plán nebyl, spíše jakási reflexivní odpověď – a navíc jsem neměl představu, co bych dělal, kdyby se mi to skutečně povedlo.

Udeřil jsem pádlem do vody a otočil kánoi tak, abych stál čelem proti nestvůře. Pak jsem se sklonil, sebral prut a stoupl si. Kánoe obyčejně není tím druhem plavidla, kde by člověk mohl stát, ale tato moje byla celkem stabilní a již odpoledne jsem na ní nějaké prostocviky prováděl.

Na konci vlasce jsem měl třpytku na okouny, byla to celkem těžká třpytka (na okouny až příliš těžká) se třemi ostrými háčky. Ten tvor byl zrovna celkem blízko, a jeho široce otevřená tlama mi poskytovala dobrý cíl. Zamířil jsem a švihnul paží.

Fascinován jsem sledoval záblesk letící třpytky, která se leskla ve slabém osvětlení řeky. Zamířila rovnou do otevřené tlamy, zlomek sekundy jsem počkal a pak jsem konec prutu zvednul a táhl za něj vší silou, aby se háčky zasekly. Ucítil jsem škubnutí, bylo to neuvěřitelné, ale příšeru jsem chytil.

Až do té chvíle jsem nemyslel dál, než na to, že hodím třpytku. Nevěděl jsem, co udělám, až příšeru ulovím. Domnívám se totiž, že mě ani na chvíli nenapadlo, že bych ji opravdu ulovit mohl.

Ale nyní jsem ji držel a dělal to jediné, co jsem mohl. Přikrčil jsem se a pevně svíral prut. Hlava příšery cukala dozadu, vzpínala se k obloze a naviják jen zpíval, jak se vlasec odvíjel.

Ještě jednou jsem prutem prudce škubl, aby se háčky zasekly hlouběji a v tom se proti mně vyvalila obrovská vlna. Mohutné tělo se vztyčilo k obloze, pak zase kleslo, vztyčilo, už jsem myslel, že to nikdy neskončí. Hlava na štíhlém krku sebou škubala dopředu a dozadu, prut sebou divoce mrskal, a já na něm odhodlaně visel, i když jsem neměl tušení, k čemu mi to bude. Jedna věc však byla jistá, nestál jsem o tu rybu, kterou jsem právě ulovil.

Kánoí cloumaly vlny. Nestvůra se nevzdávala. Stále víc jsem se přikrčoval a choulil, lokty se opíral o boky lodě ve snaze co nejvíce snížit těžiště a zabránit tak jejímu převrácení.

Najednou se kánoe rozjela. Nabírala čím dál větší rychlost, byla bezbrannou skořápkou taženou mohutným tělem vodní nestvůry po rozbouřené řece.

Mohl jsem ji pustit, nechat utéct, ale místo toho jsem křečovitě svíral prut, vychutnával jsem si tuto divokou noční jízdu, neudržel jsem se a začal dokonce křičet. Můj hlas zněl vítězně. Nebyl jsem to já, kdo utíkal.

Výskal jsem jak bláznivý kovboj na divokém koni, zatímco se kánoe řítila po vodní hladině. Úplně jsem zapomněl na to, co této jízdě předcházelo. Obluda se přede mnou kroutila a hrbila, její zadní ploutev sebou plácala tu ve vzduchu, tu ve vodě, jak bez přestání zuřivě bojovala.

A pak náhle vlasec ochabl a příšera zmizela. Byl jsem na řece sám. Krčil jsem se v kánoi, která se divoce pohupovala nahoru a dolů, a když se řeka zklidnila, usedl jsem opět na sedačku a začal navíjet vlasec. Chvíli to trvalo, ale pak se u boku lodi objevila třpytka. Byl jsem zaskočen, když jsem ji viděl. Až do té chvíle jsem byl přesvědčen, že se vlasec přetrhl a nestvůra i se třpytkou unikla. Teď bylo jasné, že zmizela, protože háčky byly tak pevně a hluboko zaseknuté do masa, že jediný způsob, jak se mohly uvolnit, byl prostě ten, že celé obludné stvoření zmizelo.

Kánoe opět plula po klidné řece, já se shýbl a sebral pádlo. Vycházel měsíc a v jeho záři vypadala řeka jako pás tekoucího stříbra. Seděl jsem nehybně, pádlo v ruce a přemýšlel o tom, co mám dělat. Cosi ve mně křičelo, abych opustil řeku dřív, než se vynoří další obluda. Pádluj ke břehu! Ale když jsem se nad tím zamyslel, věděl jsem, že je to nesmysl, protože žádná příšera se neobjeví. Jestli se vůbec dalo to celé nějak vysvětlit, musel jsem si to dát do souvislosti s chřestýším doupětem a smrtí Justina Ballarda. Svět, o kterém hovořil můj přítel, nastražil další léčku a ta selhala. Byl jsem si jistý, že jednou provždy. A pokud to tak opravdu bylo, na řece jsem byl v naprostém bezpečí.

Ostré, pronikavé pípání náhle přerušilo tok mých myšlenek, rozhlédl jsem se kolem sebe a zkoušel jsem identifikovat, odkud přichází. Necelé dva metry ode mne seděla na boku lodi jako na bidýlku další nestvůra. Byla to groteskní věc ve tvaru človíčka, na hlavě měla hustou hřívu vlasů a na vratkém místě, kde seděla, se držela nohama, které připomínaly soví pařáty. Hlava se zužovala do špice a až z jejího vrcholku padaly dolů husté vlasy, které vytvářely kolem hlavy cosi, co připomínalo klobouk jistých asijských národů. Ze stran hlavy vystupovaly špičaté uši a zpod vlasů na mě koukaly rudé oči.

Jak jsem ji uviděl, začal jsem v pípání rozeznávat smysluplné slabiky.

„Potřetí vzniká kouzlo! Potřetí vzniká kouzlo!“

Stáhlo se mi hrdlo a prudce jsem se rozmáchl pádlem. Příšerku jsem zasáhl, srazil ji z hrany, na které seděla, a odpálil ji vysoko do vzduchu, jako by byla baseballový míček. Pípání se proměnilo v sotva znatelné zapištění a já fascinovaně sledoval její dráhu letu vysoko nad řekou. Když už byla na cestě dolů, náhle zmizela. Jako by praskla mýdlová bublina. V jednu chvíli tu byla, v příští ne.

Můj starý přítel možná neměl ve všem, co napsal, úplnou pravdu, ale dělo se tu něco zatraceně podivného.