<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

DŮM NA KŘIŽOVATCE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 429 Kč
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges

 

   1   >

 

 

1. ČERNÝ MONOKL

Když komisař Maigret, zhluboka a unaveně si povzdychnuv odsunul svou židli od kancelářského stolu, o nějž se dosud opíral lokty, uplynulo právě sedmnáct hodin od okamžiku, kdy započal vyslýchat Karla Andersena.

Za těchto sedmnáct hodin bylo okny Maigretovy kanceláře, prostých záclon, postupně vidět, jak v poledne zástupy švadlenek a obchodních prodavačů berou útokem malé hostince a kavárničky na náměstí Saint-Michel, potom jak pouliční ruch zvolna ochabuje, a po šesté hodině večerní jak všechno se zase řítí na nádraží podzemní dráhy a konečně ještě o něco později, jak se plní kavárny denními či spíše večerními hosty, kteří přicházejí, aby vypili svůj obvyklý aperitiv. Řeka Seina se zvolna zahalovala v páry, zprvu jen řídké a později houstnoucí. Na její hladině plul poslední remorkér se zelenými a červenými světly a za sebou táhl na dlouhých lanech tři vlečné lodi.

Poslední autobus. Poslední vlak podzemní dráhy. Biografy se vyprázdnily, jejich vrátní zanesli dovnitř reklamní tabule s nápadnými obrazy a zatáhli mříže.

Kamna v kanceláři detektivního inspektora Maigreta vrčela, jak se zdálo, čím dále tím zlobněji. Na jeho stole byly prázdné pivní sklenice a zbytky obložených chlebů. V některé pařížské čtvrti patrně vypukl požár, neboť pojednou se ozval pronikavý jekot hasičských polnic a rachot automobilových stříkaček. Na nádvoří policejní prefektury vyjelo zavřené auto, vyložilo svůj denní přírůstek podezřelých osob a zase zmizelo.

Výslech stále trval. V hodinových přestávkách nebo v přestávkách dvou hodin, podle toho jak byl unaven, komisař Mairet stiskl knoflík elektrického zvonku. Na toto znamení líným krokem přišel inspektor Lucas, jenž až dosud spokojeně dřímal v sousední světnici, usedl za stůl, aby komisaře vystřídal ve výslechu.

A Maigret potom vždy se natáhl na prosté železné lůžko, aby se zotavil a nabyl nových sil k dalším úmorným otázkám.

Policejní prefektura byla již opuštěná. Pouze v oddělení mravnostní policie byl ještě jakýsi život. Policista přivedl obchodníka s drogami, jenž byl ihned odsouzen pro policejní přestupek. To bylo již ke čtvrté hodině ranní.

Nad hladinou Seiny byla mléčná mlha, která zvolna zase řídla a jasný den ozářil prázdná nábřeží. Na chodbách policejní prefektury se ozvaly kroky. Zacinkaly telefony. Tu a tam práskly dveře. Štěbetavé hlasy uklizeček. potom hlasy mužské, vydávající prvé rozkazy. A komisař Maigret, odloživ na stůl svou lulku, téměř již rozžhavenou, povstal a jediným pohledem si změřil vyslýchaného muže od hlavy až k patám. V tomto pohledu však nebyla jen špatná nálada, ale i jakýsi obdiv.

Jen považme - sedmnáct hodin přísného výslechu bez jediné přestávky pro vyslýchaného! Před zahájením výslechu mu odňali šněrovadla střevíců, límec, nákrčník a vyprázdnili mu všechny kapsy. V prvých čtyřech hodinách výslechu musel stát vzpřímen uprostřed kanceláře a otázky na něho dopadaly tak suše, jako střely z kulometu.

„Máš žízeň?“

Komisař Maigret právě obdržel svou čtvrtou sklenici piva. Na bledých tvářích Karla Ardersena se objevil slabý úsměv. Vděčně přijal nabízenou sklenici a žíznivě se napil.

„Máš hlad?“

Vyzvali ho, aby usedl a potom zase aby povstal. Po celých sedm hodin nedostal ani jediného sousta a potom, když přímo hltal obložený chléb, vysmívali se mu a škádlili ho. Byli dva a mohli se při výslechu střídat. V přestávkách mohli ulehnout, mohli se trochu prospat nebo se umýt, anebo jiným způsobem uniknout utrpení tohoto jednotvárného trýznění. A přece to byli oni dva, kteří se konečně vzdálil! Komisař Maigret pokrčil rameny, vyhledal si v zásuvce stolu studenou lulku a unaveně si otíral zpocené čelo.

Snad to však nebyl tělesný a mravní odpor tohoto muže, co na Maigreta působilo největším dojmem, ale jeho nepopíratelná elegance a ušlechtilost, kterou si zachoval od počátku až do konce.

Člověk z lepší společnosti, kterému odejmou límec a nákrčník, a který pak aspoň hodinu musí celý nahý ztrávit s několika tucty zločinců nebo podezřelých osob v místnostech, kde policie zjišťuje jeho totožnost, který je vlečen od fotografického přístroje na židli, kde se provádí měření jeho těla, který je terčem výsměchu spodiny, neboť ti-to lidé na něm vidí, že není z jejich vrstev, jen zřídka si dovede zachovat onu jistotu, která jindy, v jeho soukromém životě, jest příznačnou známkou a nerozlučitelnou součástí jeho osobnosti.

A když potom musí přetrpět výslech, který trvá několik hodin, pak jest to opravdový zázrak, jestliže si zachová aspoň něco, čím by se ještě lišil od pravého tuláka z ulice. Ale Karel Andersen se v ničem nezměnil. Ačkoliv jeho šaty byly pomačkané, přece jen si zachoval elegantní zjev, zjev takový, jaký lidé od policie jen zřídka mají příležitost ocenit, byla to elegance šlechtice, nic v ní nebylo přepjatého, nic směšného, zkrátka, ona zdrženlivá elegance, jakou možno vídat téměř jen v diplomatických kruzích.

Byl postavy větší než komisař Maigret, široký v ramenou, ale štíhlý a ohebný. Jeho úzký, protáhlý obličej byl bledý, rty poněkud bezbarvé.

Na levém oku měl černý monokl.

„Dejte to pryč,“ poručili mu.

Uposlechl a jen se chabě usmál. Jakmile však sňal monokl, ob-jevilo se pod ním skleněné oko, nepříjemně vytřeštěné.

„Nehoda?“

„Ano, letecká nehoda...“

„Prodělal jste tedy válku?“

„Nikoliv, ve válce jsem nebyl. Jsem Dán. Ale v Dánsku jsem měl cestovní letadlo…“

Vytřeštěný pohled tohoto umělého oka byl tak tísnivý v tomto mladém obličeji, jehož rysy byly pravidelné, že komisař Maigret, sklopiv oči zavrčel:

„Dejte si ten svůj monokl, kam patří...“

Karel Andersen si ani jednou nezastěžoval, nechť ho dlouho nechali stát uprostřed pokoje nebo zapomínali, že by mu měli dát něco k jídlu a pití. Se svého místa mohl vidět všechen ruch na ulici, vagóny tramvaje a autobusy, jedoucí po mostě, k večeru paprsky zardívajícího se slunce a teď oživení jasného dubnového jitra.

Stále se držel stejně zpříma, bez jakékoli přetvářky, a jedinou známkou jeho únavy byl černý kruh, který se objevil pod jeho pravým okem.

„Trváte tedy na svém prohlášení?“

„Ano, trvám.“

„Chápete však, doufám, že, co jste nám řekl, není pravděpodobné?“

„Ano, chápu, nemohu však lhát.“

„Pravděpodobně doufáte, že budete propuštěn na svobodu, poněvadž proti vám není přímého důkazu, že?“

„Nedoufám v pranic.“

Hlas úplně klidný, snad trochu slabý a unavený, ale nic více.

„Chcete snad, abych vám přečetl protokol o vašem výslechu, než vám jej předložím, abyste podepsal?“

Mírný odmítavý pohyb rukou, jak když muž z lepší společnosti s poděkováním zamítá nabízený šálek čaje.

„Aspoň vám v hrubých rysech zopakuji, co jsme zapsali. Před třemi lety jste přijel do Paříže, provázen svou sestrou Elsou. Po pří-jezdu jste měsíc bydlil v Paříži. Potom jste si pronajal venkovský do-mek na státní silnici, vedoucí z Paříže do Etampes, tři kilometry od města Arpajonu, přímo na místě, které se nazývá Křižovatka tří vdov.“

Karel Andersen lehkým pokynem hlavy projevil svůj souhlas.

„Tam žijete již celá tři léta a to v nejpřísnějším odloučení, takže lidé z toho kraje za celou tu dobu snad ani pětkrát se nesetkali, s vaší sestrou. Zkrátka, žádný styk se sousedy. Koupil jste si automobil starého druhu, již vyšlého z mody, kterého používáte, když jedete do Arpajonu na nákupy. Vždy jednou za měsíc tímto automobilem přijíždíte do Paříže.“

„Ano, zcela správně, přijíždím do Paříže, abych své práce odevzdal firmě Dumas a syn, ulice Čtvrtého září.“

„Těmito vašemi pracemi jsou návrhy na nábytkové látky. Za každý náčrtek dostáváte pět set franků. Zhotovíte měsíčně čtyři náčrtky, což tedy znamená dva tisíce franků...“

Nový tichý projev souhlasu.

„Nemáte přátel,“ pokračoval komisař Maigret. „Vaše sestra ne-má přítelkyně. V sobotu asi k desáté hodině večerní jste jako obvykle šel spát. A jako obvykle, než jste šel spát, zavřel jste svou sestru v její ložnici, která sousedí s ložnicí vaší. Vysvětlujete to tím, že vaše sestra je nesmírně bázlivá a že v noci má strach, aby ji nikdo nepřepadl... Nu, dobrá! Jděme dále... V neděli o šesté hodině ranní pan Emile Michonnet, který bydlí ve vilce, vzdálené asi sto metrů od vašeho do-mu, vstoupil do své garáže a tam viděl, že zmizel jeho nový, automobil o šesti cylindrech a známé značky, a že místo něho stojí vaše stará kára...“

Karel Andersen se ani nehnul a jenom bezděčně sáhl do prázdné kapsy, kde jindy míval cigarety.

„Pan Emile Michonnet, který již od několika dnů o ničem jiném nemluvil a na nic jiného nemyslil než na svůj nový krásný vůz, domníval se zprvu, že je to jenom nějaký špatný žert. Odešel k vám a tu shledal, že vrata vaší zahrady jsou zavřena. Marně zvonil. Půl hodiny potom vypravoval svoji nešťastnou příhodu na četnické stanici, a dva četníci se hned vydali k vašemu domu... Otevřeli násilím, ale ne-nalezli ani vás, ani vaši sestru. Zato však ve vaší garáži stálo nové auto pana Emile Michonneta a v autu skloněn k volantu seděl mrtvý muž. Byl zastřelen z těsné blízkosti přímo do hlavy... Jeho papíry mu nebyly ukradeny. A tak se ihned zjistilo, že je to jakýsi Isaac Goldberg, obchodník s diamanty v Antverpách.“

Za tohoto vyličování komisař Mairet přistoupil ke kamnům, otevřel dvířka a přikládal. Rachot uhlí.

„Četnictvo ovšem ihned zahájilo pátrání po vás a především vyslechlo zřízence v nádraží v Arpajonu, kteří vypověděli, že vás viděli, kterak ve společnosti své sestry vstupujete do prvého ranního vlaku, odjíždějícího k Paříži... Byli jste oba zatčeni, jakmile jste v Paříži vystoupili na nádraží d' Orsay... Všechno popíráte . ..“

„Popírám, že jsem někoho zabil.“ „Popíráte také, že jste znal Isaaca Goldberga.“

„Viděl jsem ho ve svém životě poprvé, když jsem vstoupil do své garáže a tam jsem ho spatřil mrtvého u volantu auta, které mi ne-náleží...“

„Místo však, abyste zatelefonoval polici , dal jste se na útěk se svou sestrou...“

„Bál jsem se…“

„Nemáte nic, co byste ještě dodal?“

„Nic!“

„A tvrdíte, že po celou noc ze soboty na neděli jste pranic ne-zaslechl?“

„Spím tvrdě, velmi tvrdě.“

Bylo to již asi po padesáté, co opakoval přesně tytéž věty a komisař Maigret, téměř již pozbývaje rozvahy, opět stiskl knoflík elektrického zvonku.

Vstoupil Lucas.

„Vrátím se za okamžik,“ pravil Maigret, odcházeje.

* * * * *

Prozkoumáním této vražedné události byl pověřen vyšetřující soudce Coméliau. Jeho rozmluva s komisařem Maigretem trvala patnáct minut. Soudce zprvu se, tak říkajíc, už vzdával hry.

„Věřte mi, Maigrete, že to bude jedna z těch nešťastných afér, které se, bohudíky, přihodí pouze jednou za deset let, při nichž se však zpravidla nic nezjistí... A že to musím být právě já, který si něco takového musí odnést!... Všechny podrobnosti té věci jsou tak nesouvislé!... Ku příkladu, proč ta záměna dvou automobilů... a proč Andersen nepoužil k svému útěku auta, které nalezl v garáži, a proč místo toho šel do Arpajonu pěšky a odjel do Paříže vlakem?... A co u všech čertů, vlastně dělal ten holandský obchodník s diamanty na Křižovatce tří vdov?... Věřte mi, Maigrete, já mám dobrý čich. A pro vás jako pro mne započalo s tím dlouhé a zbytečné utrpení... Nu, dobrá, chcete-li, pusťte ho na svobodu... Snad máte pravdu, myslíte-li, že z něho už nic nedostaneme, když dovedl odolat vašemu výslechu, ač to byl výslech, který trval celých sedmnáct hodin.“

Bělmo komisařových očí bylo slabě zardělé, neboť Maigret byl trochu nevyspalý.

„Viděl jste jeho sestru?“ tázal se soudce.

„Ne. Když mi Andersena přivedli, jeho sestra se už v průvodu četníků vrátila domů, neboť četníci ji chtěli vyslechnout na místě samém. A tam také zůstala. Je ovšem střežena.“

Stiskli si ruce.

Maigret se vrátil do své kanceláře, kde Lucas mírným pohledem střežil Andersena, který se čelem opřel o sklo okna a trpělivě vyčkával.

„Jste svoboden, můžete jít,“ pravil komisař Maigret už na prahu. Karel Andersen se nezachvěl radostí, ale ukázal na svoji nahou šíji a na střevíce, které byly rozevřeny jako tlama velryby.

„Vaše věci vám budou vráceny v registratuře. Ale rozumějte mi dobře, nejsme s vámi ještě hotovi, a musíte být stále připraven, že každým okamžikem budete zase předveden před vyšetřujícího soudce. Při sebemenším vašem pokusu o útěk, dám vás zavřít za mříže.“

„A moje sestra?...“

„Naleznete ji doma.“

Andersen, ač navenek klidný, patrně přece jen aspoň na okamžik podlehl vzrušení, neboť než přikročil ke dveřím, sňal monokl a dlaní si přejel ztracené oko.

„Děkuji vám, komisaři.“

„Není zač.“

„Ujišťuji vás svým čestným slovem, že jsem se ničím neprovinil.“

„Žádného ujištění od vás nepožaduji.“ Andersen se uklonil a na prahu vyčkal, až Lucas ho odvede k registratuře.

V předsíni někdo povstal a v rozhořčeném údivu byl svědkem tohoto výjevu. Potom spěchal k Maigretovi.

„Jakže?... Vy ho pouštíte na svobodu? To přece není možné, komisaři...“

Byl to pan Emile Michonnet, pojišťovací agent, majitel nového automobilu o šesti válcích. Vstoupil do komisařovy kanceláře jako člověk, jenž má k tomu plné právo a klobouk položil na Maigretův stůl.

„Při té věci především jde o mne ... Vzhledem k mému vozu...“

Prošedivělý človíček, oděný vybraně, ale nevkusně, jenž si stále popotahoval napomádované špičky kníru.

Mluvil protahuje rty a mával rukama pohyby, které měly být velitelské. On přece měl všechno právo ke stížnosti. Zda ta není on, kterého musí spravedlnost chránit... zda jedině on není hrdinou celého toho případu?

On ne, on pan Emile Michonnet se nedá snadno odbýt. Bude-li třeba, celá policejní prefektura ho musit vyslechnout.

„Dnes v noci jsem měl dlouhou rozmluvu s paní Michonnetovou, s níž jak doufám se brzy seznámíte... madame Michonnetová se mnou úplně souhlasí... Připomínám, že její otec byl profesorem na státním gymnasiu v Montpel ieru a že její matka soukromě vyučovala klavír... Říkám vám to jenom proto, že... zkrátka...

To bylo jeho oblíbené slovo. Vyslovoval je tak, že znělo sou-časně ostře i shovívavě.

„Zkrátka, je naprosto nutno, aby v době co nejkratší se v té věci stalo něco opravdu rozhodného... Jako všichni, jako lidé i nebohatší, ku příkladu sám hrabě d'Avrainvil e, zakoupil jsem si své nové krásné auto na splátky... Podepsal jsem osmnáct směnek... Připomínám, že snadno jsem mohl zaplatit hotovými, ale povařuji za zbytečné, vydávat hotové peníze, když toho není nezbytně třeba.... Hrabě d'Avrainvi le, o němž jsem se právě zmínil učinil totéž se svou Hispánkou. Zkrátka...“

Maigret mlčky naslouchal a jen si unaveně oddychoval.

„Zkrátka, nemohu se obejít bez automobilu, neboť jej potřebuji při výkonu svého povolání... Uvažte, že okruh mého pojišťovacího zastoupení má poloměr třicet kilometrů kolem Arpajonu... Madame Michonnetová se mnou úplně souhlasí... Teď ovšem si nemůžeme po-nechat auto, v němž byl někdo zavražděn... Podle mého názoru je věcí spravedlnosti, aby učinila vše, čeho je třeba, aby mi opatřila nový vůz, ovšem téhož druhu, pauze s tím rozdílem, že bych pro sedadla zvolil potah barvy červeného vína, což však pranic nemění na ceně ...“

Maigret si opět unaveně oddychl.

„Nezapomínejte, že můj vůz byl pošpiněn krví a poškozen vý-střelem a že bych byl nucen...“

„A to je vše, co jste mi chtěl říci?“

„Promiňte!...“

Bylo to opět jedno z jeho oblíbených slov.

„Promiňte, komisaři, rozumějte mi dobře, že vám chci pomáhat ze všech svých sil, všemi svými vědomostmi a zkušenostmi o všem, co se týká našeho kraje... jest však naprosto nutno, abych co nejdříve měl nové auto...“

Maigret si přejel dlaní čelo.

„Nu dobrá,“ pravil. „Co nejdříve vás navštívím.“

„A pokud jde o auto?...“

„Až prohlídka bude úplně skončena, váš vůz vám zase bude vrácen...“

„Když vám ale říkám, že madame Michonnetová a já...“

„Vyřiďte paní Michonnetové moje nejuctivější poručení!... Sbohem, pane?...“

Toto rozloučení bylo tak rychlé, že pojišťovací agent neměl ani kdy, aby něco namítal. Octl se na chodbě s kloboukem, který mu někdo dal do ruky a kancelářský písař ho stále pobízel vpřed:

„Račte tudy, prosím. Prvé schodiště vlevo... Dveře jsou potom přímo před vámi…“

Komisař Maigret se zavřel v kanceláři na dva západy a do že-lezného hrnku, stojícího na kamnech nalil vody, aby si uvařil silnou kávu.

Jeho kolegové se domnívali, že ještě pracuje. Museli ho však budit boucháním na dveře, když asi za hodinu byl doručen telegram z Antverp, jenž oznamoval:

„Isaac Goldberg, čtyřicet pět let, obchodní agent s diamanty. Zde dost dobře znám. Z bankovních kruhů o něm dobré zprávy. Vždy jednou týdně navštěvoval buď vlakem nebo letadlem obchody s diamanty v Amsterodamu, Londýně a Paříži.

Majitel přepychové vily v Borgerhoutu, Campinova ulice. Ženat. Otec dvou dětí, dvanáct a osm let. Paní Goldbergová uvědoměna. Odjela vlakem do Paříže.“

* * * * *

O jedenácté hodině dopolední ozval se zvonek telefonu. Byl to Lucas.

„Haló? Komisař Maigret? Jsem na Křižovatce tří vdov. Telefonuji vám z garáže, která jest asi dvě stě metrů od Andersonova domu... Ano, Andersen se již vrátil... Jeho dům jest zavřen... Ne, nic zvláštní-ho.“

„A jeho sestra?“

„Jistě je také doma, ale neviděl jsem ji.“

„Golbergova mrtvola?...“

„Je v umrlčí komoře v Arpajonu...“

* * * * *

Maigret se vrátil do svého bytu na boulevardu Richard Lenoir.

„Jak se zdá, jsi unaven,“ řekla mu jeho choť prostě.

„Připrav mi vak, dej do něho všechno, co potřebuji, nezapo-meň na boty, abych se mohl přezout a na trepky...“

„Odjíždíš na dlouho?“

Na plotně v kuchyni by1 pekáč se zadělávaným masem. V ložnici, jejíž okno bylo otevřeno, byly obě postele rozloženy, aby podušky a pokrývky se mohly vyvětrat. Paní Maigretová ještě neměla ani kdy, aby odstranila špendlíky, které svíraly její vlasy v drobných, tvrdých kučerách.

„Nashledanou?“ Políbil ji. V okamžiku, když už odcházel, madame Maigretová podotkla:

„Otvíráš dveře pravicí.“

Bylo to proti jeho zvyku. Maigret vždy otvíral dveře levicí. A madame Maigretová se nijak netajila, že je tak trochu pověrčivá.

„Co se to stalo?... Lupičská tlupa?“

„Ještě nevím.“

„Odjíždíš daleko?“

„To také ještě nevím.“

„Ale dáš na sebe pozor, viď?“

Ale komisař Maigret už sestupoval po schodišti a sotva se obrátil, aby se s ní ještě rozloučil mávnutím rukou. Na boulevardu si za-volal autotaxi.

„Na nádraží v d'Orsay... nebo raději... Kolik by stála cesta až do Arpajonu?... Tři sta franků se zpáteční jízdou?... Tedy dobrá, jeďme!...

Něco takového se mu jen zřídka přihodilo. Ale tentokráte měl naspěch. Tak naspěch, že nemohl si věnovat delší chvíle, aby zapudil spánek, který mu již svíral oční víčka. A potom! Zda opravdu nepodlehl hlubokému dojmu? Nikoliv ovšem dojmu z toho, že dveře svého bytu otevřel pravicí místo levicí. A také nikoliv dojmu z té výstřední historie auta, které bylo Michonetovi ukradeno a které a něco později bylo nalezeno se zavražděným mužem u volantu a to v garáži Karla Andersena.

Byla to spíše osobnost tohoto Dána, která komisaře Maigreta tolik zaujala. Sedmnáct hodin takového výslechu! Vycvičení banditi, darebáci, kteří byli častými hosty na všech policejních komisařstvích celé Evropy, nedovedli by odolat tak těžké zkoušce. Snad právě jenom proto komisař Maigret propustil Karla Andersena na svobodu. Ale přes tento svůj hluboký dojem komisař Maigret již dávno tvrdě spal, než dojeli do Bourg-la-Rheine. Šofér ho probudil v Arpa-jonu na starém tržišti.

„Do kterého hotelu, pane?“

„Jeďte až na Křižovatku tří vdov.“

Ulice, jejíž dlažba, poskvrněná olejem se leskla, zvolna stoupala, potom státní silnice, po jejíž obou stranách byly tabule s reklamami lázní ve Vichy a Deauvil e, nebo s reklamou velkých hotelů, či s reklamami obchodů s benzinem.

Přejezd přes trať. Za ním garáž a pět pump s benzinem, červeně natřených. Vlevo silnice do Avrainvil e, na rozcestí označená ukazovatelem.

Alentour, pole, kam zrak sahal.

„Už jsme zde,“ pravil šofér.

Byly tam pouze tři domy. Především dům majitele garáže, zbudovaný z betonu a narychlo postavený v obchodní horečce. Velké sportovní auto s aluminiovou karoserií nabíralo benzin. Dva strojníci opravovali malý nákladní automobil řezníka z Arpajonu. Před Maigretem dům, postavený z otesaného kamene ve vilovém slohu, s úzkou zahradou, obklopenou mřížovím, vysokým aspoň dva metry. Mosazná deska:

Emile Michonnet, zastoupení pojišťoven.

Jiný dům ve vzdálenosti asi dvou set metrů. Vysoká zeď, obklopující park, ukazovala pouze prvé poschodí, břidlicovou střechu a několik krásných stromů.

Tato budova jistě byla postavena aspoň před třemi stoletími. Byl to krásný venkovský dům ze starých dob, měl domek, určený pro zahradníka, domek pro služebnictvo, drůbežárnu, stáj, terasu s pěti stupni, ozdobenou bronzovými svítilnami. Malá cementová fontána byla vyschlá. Z ozdobného komínu vystupoval přímo do vzduchu tenký sloupek kouře. To bylo vše. Za domem a parkem pole, zvonice, střechy statků, na jednom poli opuštěný pluh. Na hladké silnici projížděla auta, vyhýbala se a křižovala.

Komisař Maigret vystoupil s vakem v ruce a zaplatil šoférovi, jenž před odjezdem do Paříže nabral si v garáži benzin.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist