Georges Simenon

DŮM NA KŘIŽOVATCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7. DVOJÍ ZRANĚNÍ

Odnesli Karla Andersena do jeho ložnice.

Následoval inspektor, přinášeje z přízemi petrolejovou lampu. Raněný již nechroptěl, ani se nehýbal. Když ho však položili na lůžko, Maigret se k němu sklonil a zjistil, že má pootevřená oční víčka.

Andersen ho poznal a zdálo se, že při tomto pohledu se trochu uklidnil. Zašeptal, vztahuje ruku k ruce komisařově:

„Elsa?…“

Stála na prahu jeho ložnice, ztrnulá v postoji úzkostlivého vyčkávání. Pod očima měla temné kruhy. Byl to opravdu dojemný výjev. Karel Andersen ztratil svůj černý monokl a vedle jeho zdravého oka, které zčervenalo horečkou, oko skleněné si zachoval:o svůj umělý, upřený pohled. Petrolejová lampa vrhala všude tajemné stíny. Venku bylo slyšet policisty, kteří prohledávali celý park. Jejich těžké boty skřípaly na písku cest.

Elsa, stále jako ztuhlá, sotva se odvažovala přiblížit se k svému bratrovi, když Maigret ji k tomu vyzval.

„Myslím, že má ošklivou ránu,“ podotkl inspektor Lucas polohlasem. Jistě ho slyšela. Pohlédla na něho a opět zaváhala, majíc přistoupiti ke Karlovi, jenž ji hltal okem a snažil se pozvednout na lůžku.

Pojednou vybuchla ve vzlykot, odvrátila se, vyběhla z Karlovy ložnice a vrátila se do svého pokoje, kde plačíc se vrhla na divan,.

Maigret pokynul inspektorovi, aby ji střežil a sám se zabýval raněným. Svlékl mu kabát a potom vestu, počínaje si přitom jako muž, který si již zvykl na dobrodružství takového druhu.

„Nic se nebojte… Už jsme poslali pro lékaře… Elsa je ve svém pokoji…“

Andersen mlčel jako zdrcen nějakým záhadným neklidem. Rozhlížel se kolem sebe jako člověk, jenž se snaží rozřešit nějakou hádanku, pochopit nějaké vážné tajemství.

„Nejraději bych vás ihned vyslechl… Ale…“

Komisař se sklonil k Dánovu obnaženému tělu a svraštil obočí.

„Byl jste zraněn dvěma výstřely… A tato rána na zádech rozhodně není čerstvá…“

A byla to rána hrozná!

Deset čtverečních centimetrů kůže bylo urváno z těla. Kůže byla doslova rozsekaná, spálená, naduřelá a pokryta kapkami sedlé krve. Tato rána již nekrvácela, což dokazovalo, že byla stará několik hodin.

Zato druhá rána byla teprve nedávná. Kulka čistě projela levou lopatkou. Maigret, omyv ji, odhodil na zem zploštělou kulku, kterou snadno vyňal z poraněného místa. Nebyla to však kulka z revolveru, ale z karabiny, právě taková kulka, jakou byla zastřelena paní Goldbergová.

„Kde je Elsa?...“ zamručel raněný, jenž přes všechnu bolest, jistě velkou, ani jednou nevykřikl a pouze zkřivil obličej…

„Ve svém pokoji… Ani se nehýbejte… Viděl jste člověka, který na vás vystřelil?… Toho druhého, chci říci?“

„Ne…“

„A což ten prvý?… Kde to bylo?…“ Čelo raněného muže se svraštilo. Andersen pootevřel ústa, aby odpověděl, ale unaveně se toho zřekl a pouze jeho levice pohybem sotva znatelným snažila, se vysvětlit, že již není schopen slov.

* * *

„Co tomu říkáte, doktore?“

Bylo to nepříjemné, velmi nepříjemné, zůstávat v tomto pološeru. V celém domě byly pouze dvě petrolejové lampy, jednu z nich postavili do ložnice raněného, druhá zůstala u Elsy. Dole, v přízemí, rozžali svíčku, která však osvětlovala sotva čtvrtinu salonu.

„Dostane se z toho, jestliže ovšem nenastanou neočekávané a nepředvídané komplikace…“ pravil doktor. „Vážnější, mnohem vážnější je poranění prvé... jsem si jist, že bylo zasazeno napočátku dnešního odpoledne, ne-li koncem dopoledne… Rána. z browningu do zad, vystřelená z těsné blízkosti… doslova z nejtěsnější blízkosti… Vypadá to zrovna tak, jako by koule z děla mu sedřela kůži… Oběť atentátu se v okamžiku výstřelu pohnula… Kulka se odchýlila od původního směru a prolétla kolem žeber… Podlitiny na rameni, na pažích, šrámy na rukou a na kolenou pravděpodobně vznikly současně…“

„A druhá kulka?…“

„Levá lopatka je roztříštěna. Hned zítra ráno nutno zavolat chirurga… Mohu vám dát adresu a doporučeni na kliniku v Paříži… Máme zde ovšem také chirurga, má-li však raněný dost peněz, tedy bych radil Paříž…“

„Mohl se pohybovat po prvém poranění?“

„Je to dost pravděpodobné... Žádný důležitý orgán nebyl poraněn, a tak to celkem byla jen otázka pevné vůle a životní energie… Obávám se, že jeho levé rameno navždy zůstane ztuhlé…“

Policisté v parku pranic nenalezli, ale tak se rozestavili, aby již za prvého svítání mohli zahájit důkladnější prohlídku.

Maigret se po malé chvíli vrátil k Andersenovi, který spatřiv ho, jak se zdálo, si spokojeněji oddychl.

„Elsa?…“

„Je ve svém pokoji, vždyť jsem vám to řekl již dvakrát.“

„A proč je tam?“

Stále tato smrtelná úzkost, která se prozrazovala každým Andersenovým pohledem a křečovitým zkřivením jeho tváří.

„Znáte své nepřátele?“

„Neznám…“

„Nerozčilujte se… Jenom mi klidně vypravujte, jak se stalo, že jste byl poraněn… Myslím onen prvý výstřel… Mluvte pomalu, žádné zbytečné rozčilování…“

„Jel jsem do Paříže k firmě Dumas a syn…“

„Ale nepřišel jste do jejich kanceláře…“

„Chtěl jsem!… Před Paříží jakýsi člověk mi pokynul, abych zastavil...“

Požádal komisaře, aby mu dal napít. Žíznivě vyprázdnil velkou sklenici vody, a pak pokračoval, pohlížeje k stropu:

„Řekl mi, že je policistou v občanských šatech. Ba dokonce mi ukazoval legitimaci, ale nepodíval jsem se na ni. Nařídil mi, abych projel celou Paříží až na silnici, vedoucí do Compiegne. Tvrdil, že tam budu konfrontován s důležitým svědkem. Usedl pak do auta vedle mne.“

„Jak vypadal?…“

„Vysoké postavy, s měkkým, šedým kloboukem na hlavě. V malé vzdálenosti před Compiegne státní silnice se táhne lesem… Pojednou jsem ucítil prudkou ránu do zad… Neznámý odrazil mi ruku s volantu a současně mne vyhodil z vozu… Pozbyl jsem vědomí… Když jsem se konečně zase vzpamatoval, ležel jsem v příkopu vedle silnice… Moje auto už zmizelo…“

„V kolik hodin to bylo?“

„Snad asi v jedenáct dopoledne… Ale určitě to nevím… Hodinky na vozovské desce mého auta jsou pokaženy… Odešel jsem do lesa, abych se trochu zotavil a mohl přemýšlet… Potom jsem zaslechl hukot vlaku a to mne přivedlo na myšlenku… Odešel jsem na malou venkovskou stanici a o páté hodině odpolední jsem byl v Paříži, kde jsem si v hotelu najal pokoj… Trochu jsem si ošetřil ránu, upravil jsem si šaty a konečně se vrátil domů…“

„Ale tajně…“

„Ano.“

„A proč tajně?“

„Nevím.“

„Potkal jste cestou někoho?“

„Ne! Než jsem vstoupil do parku, vyhnul jsem se hlavní silnici… Když jsem byl už blízko domu, někdo na mne vystřelil… Chtěl jsem mluvit s Elsou…“

„Víte, že byl spáchán pokus, aby byla otrávena?“

Komisař ani zdaleka netušil, jaký bude účinek těchto jeho slov. Andersen se pojednou s největším napětím vůle vztýčil na posteli, hltal ho očima a zakoktal:

„Je to pravda?…“

Zdálo se, že se přímo chvěje radostí, jako by pojednou byl zbaven tíživého strachu, podobného noční můře.

„Chci s ni mluvit, řekněte jí to!“

Maigret odešel na chodbu a zamířil do Elsiny ložnice. Elsa ležela na pohovce, oči měla vytřeštěné a před ní stál inspektor Lucas, jenž ji zamračeně pozoroval.

„Půjdete k němu?“

„Co vám říkal, komisaři?“

Váhala, jako by se stále něčeho bála. Konečně se odhodlala a šla. Nejistým krokem vstoupila do pokoje raněného, ale pojednou se vrhla ke Karlovi, pevně ho sevřela do náruči a rychle k němu mluvila dánským jazykem.

Inspektor Lucas stále zachmuřený, poočku se díval na komisaře.

„Co tomu říkáte?“ zamručel. „Vyznáte se v tom?“

Komisař pokrčil rameny a obrátiv se k němu, místo odpovědi mu nařizoval:

„Přesvědčíš se, zda garážista Oscar ještě neodjel z Paříže… Zatelefonuješ policejnímu ředitelství, aby nám hned časně ráno poslali chirurga… Nebo ještě lépe hned v noci, bude-li to jen trochu možné…“

„Co teď hodláte učinit?“

„Ještě nevím. Postaráš se, aby celý park byl stále stejně přísně hlídán, ačkoliv myslím, že to bude marné…“

Sám odešel do přízemí, sestoupil po nízkých stupních terasy před salonem a zamířil na silnici. Garáž byla zavřena, ale již od vrat parku bylo vidět osvětlené mléčné kotouče pump na benzin. V prvém poschodí vily Emila Michonneta bylo světlo a za záclonou stále na témže místě byl Michonnetův stín.

Noc byla svěží. Z polí vystupovala řídká mlha a ve výši asi jednoho metru nad zemí tvořila roztrhané obláčky. Kdesi od Arpajonu se na silnici ozýval vzrůstající povyk motoru, a již za pět minut těžké nákladní auto se zastavilo před garáží a jeho houkačka zaječela. V železné roletě garáže se otevřela železná dvířka a za nimi se uvnitř objevila oblouková elektrická lampa.

„Dvacet litrů.“

Rozespalý strojník přistoupil k pumpě, aby obsloužil šoféra, jenž zůstal sedět u volantu. Komisař se přiblížil k pumpě, s rukama v kapsách, a lulkou v zubech.

„Pan Oscar se ještě nevrátil?“

„A hleďme, to jste vy?… Ne, ještě se nevrátil. Když si zajede do Paříže, obyčejně se vrátí až druhého dne dopoledne…“

Okamžik váhal a potom dodal:

„Poslouchej, Arthure, můžeš si hned vzít svoje reservní kolo, už je to hotovo…“

Vrátil se do garáže, za okamžik se zase objevil, kutálel před sebou kolo s opravenou pneumatikou a opatrně je připevnil na zadní straně nákladního auta.

Vůz odjel. Jeho zadní červené světlo zvolna mizelo v noční tmě.

Strojník zívnul a protáhl se.

„Stále tedy hledáte toho vraha?… Tak pozdě večer?… Nu, co se mne týká, věřte mi, kdyby mne nechali spát, mohli by kolem mne vraždit třeba celou noc.“

V dálce dva údery věžních hodin. Po nízkém obzoru ujížděl vlak a z jeho komínu sršely jiskry.

„Nepůjdete dovnitř?… „

A strojník, nevyčkav odpovědi, zase vstoupil do garáže, jako hnán touhou, aby konečně už si mohl lehnout.

Maigret vstoupil za ním. Lhostejně se rozhlížel garáží, jejíž stěny byly natřeny vápnem a kde byly rozvěšeny pneumatiky různých modelů, většinou ve špatném stavu.

„Poslouchejte… co bude ten člověk dělat s kolem, které jste mu právě odevzdal?…“

„Ale… připevní si je k svému vozu, co jiného.“

„Myslíte?… To bych opravdu sám rád viděl… Ten jeho vůz by potom poskakoval, že by to byla jedna radost… Protože to kolo, které jste mu odevzdal, má docela jiný průměr než jeho ostatní kola.“

Strojník sebou lehce trhl.

„Snad jsem se tedy zmýlil… Počkejte… Snad jsem mu náhodou nedal kolo od malého nákladního auta, které patří otci Matějovi?…“

Pojednou třeskla rána.

Byl to komisař Maigret, jenž právě vystřelil z revolveru, rychle namířiv na jednu z dřevěných beden, které stály na přihrádce u zdi. Přední strana bedny se rozlítla a z ní na zem vypadly malé sáčky z bílého papíru.

„Ani se nehýbej, chlapče!“

Neboť strojník se po výstřelu skrčil a hlavou vpřed chtěl se na něho vrhnout.

„Pozor… Střelím…“

„Co ode mne chcete?…“

„Ruce vzhůru!… A rychle!…“

A komisař po těchto slovech rázně přikročil k Jojovi, ohmatal mu kapsy a sebral mu automatický revolver se šesti komorami.

„A teď si lehni na tu železnou postel…“ Komisař Maigret, neohlížeje se, zavřel nohou dveře. Dívaje se na strojníkovu tvář, na níž se objevily rudé skvrny, ihned pochopil, že Jojo se ještě nesmířil se svou porážkou.

„Lehni si!“

Rychle se rozhlédnuv, neviděl sice v garáži žádný provaz, zato však spatřil kotouč elektrického drátu.

„Dej sem ruce!…“

Chtěje ho spoutat, musel dát revolver do kapsy a strojník sebou trhl, ale ihned obdržel prudkou ránu pěstí přímo do tváře. Z nosu mu vytryskla krev a rty ihned naběhly. Zuřivě zaječel, ale Maigret již mu poutal ruce a v malé chvíli mu svázal i nohy.

„Jak jsi stár?“

„Jednadvacet let.“

„A odkud tě pustili?“

Ticho. Postačilo však, aby mu Maigret ukázal zaťatou pěst.

„Z káznice v Montpel ieru.“

„To jsem si hned myslil. Víš, co je v těch papírových sáčkách?“

„Kokain!“

Jeho hlas byl drsný a zlostný. Jojo marně napínal svaly, doufaje, že přetrhne elektrický, drát.

„A co bylo v tom reservním kole?“

„Nic o tom nevím.“

„Proč jsi tedy to kolo dal právě tomuto vozu a ne jinému?“

„Nic vám nepovím.“

„Tím hůře pro tebe.“

Komisař přikročil k přihrádce u zdi a postupně rozbil všech pět dřevěných beden. Všechny však neobsahovaly kokain: V jedné z nich Maigret nalezl stříbrné příbory, označené hraběcí korunkou a v jiné nalezl krajky a několik starožitných klenotů.

V garáži stálo deset automobilů. Ale pouze jediný z nich byl v pořádku, jak Maigret si zjistil, když u vozu za vozem se pokoušel spustit motor. Potom ozbrojen francouzským klíčem, a chvílemi si také pomáhaje těžkým kladivem, zabýval se prací velmi těžkou, neboť rozebíral jejich motory a rozbíjel nádržky na benzin.

Strojník ho sledoval posměšným pohledem.

„Jen hledejte, snad něco najdete,“ ušklíbl se.

V benzinové nádržce jednoho menšího vozu byly skryty cenné papíry. Bylo jich tam, nejméně za tři sta tisíc franků.

„To je patrně část loupeže, spáchané v Eskomptní bance?“

„Snad ano, snad ne.“

„A což tyto staré mince?“

„To nevím…“

Bylo tam mnohem více různých věcí než v tajné skrýši zkušeného přechovavatele kradeného zboží. Bylo tam všechno: perly, francouzské bankovky, americké bankovky a úřední razítka, která pravděpodobně sloužila k padělání cestovních průkazů.

Maigret ovšem nemohl všechno rozbít. Když však v jedné limousině vyprázdnil čalouněné polštáře, nalezl v nich ještě stříbrné peníze, což mu už úplně postačilo k důkazu, že vůbec všechno v této garáži je používáno k uschovávání kořisti z krádeží a loupeží.

Po silnici přejelo auto, ale nezastavilo se před garáží. Asi za čtvrt hodiny jiné auto jelo kolem, s počátku mírnilo rychlost, ale jeho šofér pojednou přidal plyn.

Komisař Maigret svraštil obočí.

Již počínal chápat mechanismus tohoto podniku. Garáž byla postavena na pokraji státní silnice, padesát kilometrů od Paříže a nedaleko velkých venkovských měst, jako jsou Chartres, Orléans, Le Mans, Chateaudun…

A žádní sousedé, krom obyvatelů domu Tří vdov a vily pojišťovacího agenta Emila Michonneta. A co ti mohli vidět? Denně projíždělo kolem garáže snad tisíc vozů a jistě aspoň sto aut se zastavilo před benzinovými pumpami. Některé z nich vjely dovnitř, aby si daly provést menší opravy. V garáži se prodávaly nebo vyměňovaly pneumatiky a celá nová kola. Nádoby s olejem, nádoby s benzinem přecházely z ruky do ruky.

Jedna podrobnost však byla zvláště zajímavá… Každého dne večer těžká nákladní auta odjížděla k Paříži s nákladem zeleniny pro pařížské tržnice, a koncem každé noci nebo časně z rána tato auta se vracela prázdná.

Prázdná?… A což, jestliže v těchto autech, v jejich košíkách nebo bednách, kde dříve byla zelenina, nyní bylo kradené zboží?

Mohla to být docela pravidelná, takřka denní služba. Jediná pneumatika, ona pneumatika, v níž byl kokain, úplně postačila k důkazu, jak důležitý je to obchod, neboť, jestliže v ní byl kokain, tedy ho bylo jistě aspoň za dvě stě tisíc franků.

A garáž sama, zda nesloužila ku předělávání ukradených aut?

A žádní svědkové! Pan Oscar na prahu, s oběma rukama hluboko v kapsách spodků. Jeho strojníci pracovali buď s francouzskými klíči nebo dláty. Pět pump s benzinem, pumpy červené nebo bílé, sloužily jako vnější znamení počestného podniku.

Řezník, pekař, turisté, zda se zde nezastavovali jako všichni ostatní?

V dálce úder věžních hodin. Komisař Maigret pohlédl na kapesní hodinky. Půl čtvrté po půlnoci.

„Kde je tvůj pan šéf?“ tázal se, nepohlížeje na svého zajatce.

Jojo odpověděl pouze tichým smíchem.

„Však ty sám dobře víš, že konečně přece jenom promluvíš… Je to pan Oscar?… Jak zní jeho pravé jméno?“

„Oscar…“

Zdálo se, že strojník div nepropukl v hlučný smích.

„Goldberg sem také přijel?“

„Kdo je to?…“

„Myslím, že to víš mnohem lépe než já. Je to ten Belgičan, který byl zavražděn…“

„Opravdu?“

„A komu bylo uloženo, aby toho Dána zastřelil na silnici před Compičgne?“

„Někoho tedy zastřelili?…“

Komisař Maigret již nemohl pochybovat. Poznal, že jeho prvý dojem se úplně potvrdil: že má co činit se znamenitě organisovanou tlupou lupičů.

Za malou chvíli mu byl poskytnut nový důkaz. Na státní silnici vzrůstal hukot motoru a auto pak se zaskřípáním brzd se zastavilo před železnou roletou a jeho houkačka zaječela. Maigret přiskočil ke dveřím. Ale ještě neměl kdy, aby je otevřel a auto již se zase rozjelo plnou rychlosti, takže když vyběhl na silnici, sotva již rozeznal jeho zadní světlo. Se zaťatými pěstmi se vrátil ke strojníkovi.

„Jak jsi ho varoval?“

„Já?…“ A Jojo se zachechtal, ukazuje své ruce, svázané elektrickým drátem.

„Mluv?“

„Patrně zde něco smrdí a ten kamarád má dobrý nos…“

Maigret byl tím značně znepokojen. Surově hodil strojníka na zem a převrátil jeho železnou postel, neboť nebylo vyloučeno, že pod postelí je kontakt, pomocí něhož se mohlo dát varovné znamení. Ale marně převracel celou postel, pranic nenalezl. Strojníka nechal ležet na zemi a odešel na silnici, viděl však pouze pět pump, které byly osvětleny jako jindy.

Opravdu již zuřil, když se vrátil do garáže.

„Je tady telefon?“

„Hledejte.“

„Však já tě naučím mluvit!“

„Copak nemluvím?“

Pranic se nedalo vytáhnout z tohoto drzého ničemy, jistě jednoho z nejspolehlivějších členů organisované bandy. Maigret potom celou čtvrt hodinu marně hledal na silnici před garáží, pátraje po ně-čem, čeho by se dalo použít k výstražnému znamení.

Světlo v prvém patře Michonnetovy vily již zhaslo. Pouze dům Tří vdov byl ještě osvětlen a kolem zdi parku bylo vidět temné stíny policistů.

Kolem garáže projela limousina, rychle jako větrná smršť.

„Jaké auto má tvůj pán.“

Žádná odpověď.

Na východě zvolna svítalo, ač celý obzor byl zahalen mlhou.

Maigret si pozorně prohlédl strojníkovy ruce. Byly to však ruce pevně svázané a v jejich blízkosti nebyl žádný předmět, kterým by Jojo mohl dát výstražné znamení.

Malými dvířky v železné roletě, kterou garáž byla zavřena, vnikal průvan svěžího vzduchu. Pojednou se zase ozval hluk motoru, komisař Maigret vyběhl na silnici, viděl, kterak přijíždí otevřené auto o čtyřech sedadlech, kterak jede rychlostí sotva třiceti kilometrů za hodinu a zmírňuje ji, jako by chtělo zastavit před garáží.

A v tomto okamžiku se ozvala střelba, opravdová salva.

Střílelo několik lidí najednou a kulky s rachotem dopadaly na železnou roletu. Nebylo vidět nic než světla vozu a ve voze temné stíny, spíše jen hlavy, které přečnívaly karoseri . Potom zlostné zavrčení motoru.

Cinkot skla z rozbitých oken…

Byla to okna v prvém poschodí domu Tří vdov. Z ujíždějícího auta ještě stříleli… Maigret, jenž hned při prvém výstřelu se vrhl na zem, nyní povstal. V hrdle mu vyschlo, lulka mu vyhasla. Byl si však docela jist, že poznal pana Oskara u volantu auta, které již se nořilo do noční polotmy.