<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Georges Simenon

DŮM NA KŘIŽOVATCE
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
<   2   

 

2. ZÁCLONY, KTERÉ SE POHYBOVALY

Lucas se vynořil z příkopu silnice, kde až dosud byl skryt v křoví a přistoupil k Maigretovi, jenž položil svůj vak na zem k nohám. Právě v okamžiku, kdy si na uvítanou tiskli ruce, ozvalo se ostré, lomozivé syčení, které stále vzrůstalo, a pojednou silně závodní auto projelo plnou rychlostí vedle obou policistů, tak těsně vedle nich, že zachytilo Maigretův ruční vak a odhodilo jej na vzdálenost asi tří metrů.

Nic jiného už nebylo vidět. Auto, řítící se po silnici šíleným spěchem, obratně se vyhnulo venkovskému vozu se slámou a zmizelo daleko na obzoru.

Maigret se ušklíbl.

„Jezdí zde hodně takových bláznů?“

„Byl to prvý, kterého jsem zde viděl.... Člověk by přísahal, že měl namířeno na nás, viďte?“

Odpoledne bylo šedivé a smutné. V jednom okně Michonnetova domu se zachvěla záclona.

„Může se tady někde spát?“ tázal se Maigret.

„V Arpajonu nebo v Avrainvil e... Do Arpajonu jsou odtud tři kilometry... do Avrainvil e není tak daleko, ale není tam nic jiného, než docela obyčejná venkovská hospoda...“

„Odnes tam můj vak a objednej nám pokoje... Nic nového?“

„Pranic. Z vily se někdo na nás divá... Je to paní Michonne-tová, s kterou jsem před malou chvílí skončil výslech... Černovlasá, dost tlustá, a myslím, že její povaha není nejlepší...“

„Nevíš, proč tomuto místu říkají Křižovatka tří vdov?“

„Už jsem se na to všechno vyptal... Je to k vůli Andersenovu domu... Ten dům byl postaven někdy za Velké revoluce nebo snad ješ-tě mnohem dříve... Dříve zde nic nebylo, byl to jediný dům na tomto rozcestí... Asi tak před padesáti lety bydlely v něm tři staré vdovy, matka se svými dvěma dcerami. Matce bylo už devadesát let a byla ochromena na celém těle. Starší dcera měla sedmašedesát let a ta mladší měla už také dobrou šedesátku na zádech. Byly to tři potrhlé stařeny, tak byly lakomé, že si vůbec pranic nekupovaly k jídlu a žily jen z toho, co se jim urodilo v jejich zelinářské zahradě a v drůbežárně. Jejich dřevěné okenice se nikdy neotevíraly. Někdy to trvalo celé týdny, než je někdo aspoň zahlédl... Potom si ta starší dcera zlomila nohu a pak už ji nikdo neviděl, až byla mrtvá... Je to taková podivná, ale při tom také směšná historka!... Jak jsem slyšel vypravovat, lidé si konečně jednoho dne povšimli, že v domě tří vdov a okolo něho je jako po vymření... To jim přece jenom bylo nápadné... Starosta v Avrainvil e se konečně rozhodl, že se tam půjde podívat... Musel do toho domu vniknout násilím, a nalezl tam všechny tři stařeny mrtvé a byly mrtvé už aspoň deset dnů! Lidé říkají, že v té době se o tom mnoho psalo v novinách... jeden zdejší učitel, kterého ta historie, jak myslím, trochu pobláznilá, dokonce o tom napsal knížku, v níž tvrdil, že starší dcera, ta s tou zlomenou nohou, z nenávisti k své mladší sestře, která ještě mohla čiperně chodit, ji otrávila a že z téhož kotlíku byla otrávena i matka... Vražednice prý potom umřela v těsném sousedství obou mrtvol a to hladem, protože, majíc zlomenou nohu, nemohla se hýbat a nemohla si opatřit nic k jídlu...“

Maigret se zadíval na dům tří vdov, z něhož bylo vidět pouze poschodí a střechu, potom si prohlížel novou vilu pana Emila Michonneta, garáž, která byla ještě novější a konečně se zadíval na automobily, které po státní silnici ujížděly rychlostí osmdesáti kilometrů za hodinu.

„Jdi objednat pokoje... A potom se vrať a hleď, abys mne zde někde vyhledal...“

„Co hodláte učinit?“

Komisař místo odpovědi mlčky pokrčil rameny. Nejprve zamířil k domu tři vdov a přistoupil až k vratům parku. Byla to prostorná stavba, tento starý dům, a byla obklopena parkem v rozměru asi tří nebo čtyř hektarů, němž bylo několik nádherných stromů.

Alej, která se mírně skláněla, ohraničovala trávník, jedním směrem vedla k předjezdu domu a druhým ke garáži, která byla zřízena ze staré stáje a na střeše ještě měla holubník. Všude ticho, nikde se nic nepohnulo. Nebýt řídkého kouře, jenž vystupoval z komínu, mohlo se říci, že za spuštěnými záclonami není lidského života. Den se zvolna skláněl. Na vzdáleném poli koně se vraceli do statku.

Maigret, ohlédnuv se od vrat, spatřil muže menší postavy, jenž se procházel po silnici. Ruce hluboko v kapsách flanelových kalhot, na hlavě čepice, v zubech lulka. Tento muž k němu přistoupil, docela přátelsky a důvěrně, jak se na venkově vždy děje mezi dobrými přáteli.

„Vy tedy řídíte vyšetřování?“

Byl bez límečku a na nohou měl domácí trepky. Zato však měl kabát z pěkného anglického, šedého sukna a na ukazováčku pravice obrovský pečetní prsten.

„Jsem majitelem garáže na Křižovatce tří vdov... Viděl jsem vás už zdaleka…“

Bývalý boxer, docela jistě bývalý boxer. Kdysi mu v ringu rozbili nos a ostatně celý jeho obličej byl od ran pěstí jako potlučený kladivem. Jeho protáhlý hlas, byl chraptivý a sprostý, ale ozývala se z něho jistota a sebedůvěra.

„Co říkáte té histori s těmi auty?...“

Rozchechtal se a tím ukázal své zlaté zuby.

„Nebýt toho, že při tom byl jeden mrtvý, tedy bych řekl, že je to prožlukle veselá historka... Vy ovšem nevíte, jak to myslím a jak byste mi mohl také rozumět... Vy ještě neznáte toho chlapíka, toho Michonneta, toho vašnostu, jak mu říkáme... Je to vznešený pán, který se nerad stýká s obyčejnými lidmi, jako jsme my, a nosí límeček vysoký až po uši a lakové střevíce.... A ta jeho madame Michonnetová!... Ještě jste s ní nemluvil?... Hm!... Ti dva lidé pro sebe všechno požadují a všechno chtějí zadarmo, ba dokonce si stěžovali u četníků, že prý automobily tropí velký hluk, když se zastavují před mou pumpou, aby si nabraly benzin...“

Komisař Maigret pohlížel na garážistu docela klidně, aniž ho povzbuzoval k dalšímu vypravování, ale také ho svým pohledem nijak od toho neodrazoval. Prostě se na něho díval, což někdy bývá dost tísnivé pro lidi slabší povahy, ale nemohlo ovšem vyvolat dojem u bývalého boxera. Po silnici projel nákladní automobil, rozvážející pekařské výrobky a garážista za ním křičel:

„Servus, Clémente!. Tvůj klaxon jsme už opravili. Stav se pro něj, až pojedeš zpátky...“

Potom se zase obrátil k Maigretovi a nabízeje mu cigarety, pokračoval:

„Je tomu už asi tak dva měsíce, co ten vašnosta začal mluvit o tom, že si chce koupit novou káru. Obtěžoval s tím všechny obchodníky s automobily. A mne také!... Stále a stále požadoval, aby se něco slevilo z ceny... A nic mu při tom nebylo vhod... Karoserie mu jednou byla příliš tmavá, jindy zase příliš světlá... Chtěl, aby lak měl barvu jako káva, trochu stříknutou do červena, ale ne moc a přece aby bylo vidět, že je to trochu načervenalé... Zkrátka a dobře, koupil si auto-mobil u jednoho mého kolegy v Arpajonu... Doznejte přece, že je to k prasknutí, když několik dnů potom, co si svoji novou káru koupil, nalezl ji ne v garáži svojí, ale v garáži u tří vdov?... Na mou duši, byl bych dal nevím co, kdybych mohl být při tom, když ten vašnosta mís-to svého šesticylindráku viděl ve své garáži tu starou předpotopní rachotinu! Škoda, že při tom byla také smrt. Tím se všechno pokazilo... Neboť mrtvý je mrtvý a před takovými věcmi člověk musí mít respekt!... Stavte se u nás, až půjdete kolem a vypijte u nás nějakou sklenku, ano? Ještě nemáme žádného slušného sluhu a především ne-máme lepší bufet. Ale to všechno ještě přijde, až najdu nějakého po-řádného hocha, který by to vedl, pak rád sáhnu do kapsy a dáme se do toho...“

Garážista konečně patrně zpozoroval, že jeho slova nalézají jen malou ozvěnu, neboť pojednou podal Maigretovi ruku.

„Tedy nashledanou...“

Odcházel volným, pohodlným krokem. Zastavil se, aby si po-hovořil s rolníkem, jenž jel ve dvoukolovém vozíku.

Za záclonami u Michonnetů stále bylo nejasně vidět obličej. Venkovská krajina po obou stranách státní silnice měla za jarního podvečera jen jednotvárný vzhled, líný a takřka nehybný, zdálky se ozývaly jen matné a nejasné zvuky, tu a tam zaržání koní, slabý cinkot zvonku v kostelní věži, vzdálené asi tak deset kilometrů.

Po silnici projelo prvé auto s rozžatými světly, ale v pološeru bylo je ještě sotva vidět. Komisař Maigret sáhl do tahadlu zvonku, které viselo vpravo od vrat. Krásný a vážný zvuk ušlechtilého bronzu se zachvěl v parku a pak následovalo dlouhé ticho. Velké domovní dveře nad předjezdem se neotevřely, zato však zaskřípala zadní domovní dvířka.

Objevila se vysoká postava, bledé tváře, černý monokl.

Bez jakéhokoliv spěchu či vzrušení Karel Andersen přistoupil k mřížovým vratům, otevřel je a pozdravil lehkým úklonem hlavou.

„Nijak jsem nepochyboval, že přijdete... Patrně chcete se podívat do garáže... Vyšetřující soudce ji zapečetil, myslím však, že máte právo, abyste pečeti zase...“

Měl na sobě tytéž šaty, které měl na pařížském policejním ředitelství, šaty střihu velmi elegantního, ačkoliv již nebyly nejnovější.

„Vaše sestra jest zde?“

Nebylo již dost jasno, aby se dalo poznat, zda jeho tváře se ne-zachvěly, jisto však bylo, že Karel Andersen pojednou pocítil potřebu, aby si urovnal monokl na levém oku.

„Ano...“

„Rád bych s ní mluvil...“

Okamžik váhal. Potom přikývl.

„Račte jít za mnou...“

Obešli celý dům. Za domem byl rozlehlý trávník, k němuž vedla terasa. Všechny přízemní pokoje měly zasklené dveře, které se otvíraly na tuto terasu.

Ani v jediném pokoji nebylo světlo. V pozadí parku chomáče mlhy se již snášely na koruny stromů.

„Dovolíte, abych šel před vámi?“

Andersen otevřel jedny zasklené dveře a komisař Maigret ho následoval do salonu, v němž bylo houstnoucí pološero. Dveře na terasu zůslaly otevřeny a jimi do salonu vnikal večerní vzduch, současně svěží i těžký, a s ním vnikala vůně trávy a vlhkého listí. V krbu hořelo pouze jediné poleno, z něhož chvílemi vyskočilo několik jisker.

„Půjdu pro sestru...

Odešel. Nerozsvítil v salonu, ba dokonce se zdálo, že si dosud ještě ani nepošimnul, že jest už večer.

Komisař Maigret, osaměv rozhlížel se salonem, zvolna se procházel a konečně se zastavil před podstavcem, na němž byl guachový náčrtek. Byl to náčrtek moderní látky, smělých barev a podivné kresby.

Ale byly to kresby méně podivné, než zvláštní dojem, který komisař Maigret pociťoval při vzpomínce na tři staré vdovy, které kdysi bydlely v tomto domě.

Aspoň některé kusy tohoto nábytku jim jistě náležely. Byla tam křesla empirového slohu, rozpraskaný lak, sešlý hedvábný potah, byly tam rypsové záclony, které jistě již celých padesát let nebyly sta-ženy.

Zato však podél jedné stěny byly nové přihrádky knihovny z bílého dřeva, kde se tísnily nevázané knihy, knihy francouzské, německé a jistě také dánské.

A tyto bílé, žluté a strakaté obálky byly v ostrém rozporu s rozviklanou pohovkou, rozbitými vázami a kobercem, jehož střed by1 už úplně vyšlapán, takže jím bylo vidět podlahu. Večerní šero houstlo. Kdesi v dálce zabučela kráva. Ticho, které potom následovalo, bylo chvílemi přerušeno lehkým bzukotem, který rychle vzrůstal a pak se proměnil v hukot a vrčení motoru, a zase všechno doznívalo v dálce. Za chvíli projelo po silnici jiné auto. V domě však nic, úplné ticho. Ba ani nábytek nezapraskal. Ticho jako v hrobě, pranic, co by opravňovalo k domněnce, že v tomto domě je vůbec nějaký život.

Karel Andersen vstoupil do salonu prvý. Jeho bílé ruce pro-zrazovaly jakési rozčilení. Mlčel však a okamžik, ani se nehýbaje stál vedle dveří.

Šustot po schodišti.

„Moje sestra Elsa,“ ohlásil konečně.

Přistoupila a v polotmě salonu její postava měla jen nejisté obrysy. Blížila se jako filmová hvězda, či spíše jako ideální žena se blíží ve snu muže, jenž ji zbožňuje.

Byly její šaty z černého sametu? Jisto je pouze, že svým šatem byla temnější než její okolí a že tvořila jakousi hlubokou, nádhernou skvrnu. Zdálo se, že poslední zbytky světla, které ještě zůstalo v salonu, se soustřeďují k jejím plavým a lehkým vlasům a k jejímu bledému obličeji.

„Slyšela jsem, že si přejete se mnou mluvit, komisaři... Přede-vším však, račte sednout...“

Její přízvuk byl o něco určitější než přízvuk Andersenův. Její hlas zpíval a skláněl se na poslední slabiku slov.

A její bratr stál vedle ní, jako otrok stojí vedle své panovnice, kterou chce a musí chránit. Učinila několik kroků a teprve když byla hodně blízko, Maigret si povšimnul, že je postavy téměř stejně vysoké jako Karel. Úzké boky ještě zvyšovaly dojem ve vzrůstu.

„Cigaretu!...“ pravila, obracejíc se k bratrovi.

Pospíšil si, aby jí vyhověl, neobratný v svém spěchu. Vzala se stolu zapalovač a na okamžik červený oheň sváděl nerozhodnou bitvu s temnou modří jejích očí.

Potom, když světlo shaslo, tma byla ještě nápadnější, tak nápadná a tísnivá, že nespokojený komisař sám již hledal na zdi vypínač elektrického světla. Nenaleznuv jej, zamručel:

„Směl bych vás požádat, abyste rozsvítili?“

Musel sebrat všechny své síly, aby se odhodlal k těmto slovům. Tento výjev měl ráz příliš divadelní, aby mu to mohlo být po chuti. Že divadelní? Či spíše příliš těžký a chmurný, tak těžký, jako byla ona vůně, která zaplavila celý pokoj, jakmile Elsa vstoupila.

A také příliš podivný, pro život jinak zcela všední. A snad pří-liš podivný vůbec, pro život každý, ať již všední či nikoliv.

Tento přízvuk... tato naprostá korektnost Karla Andersena a je-ho černý monokl... tato směs moderního osobního přepychu a srdce-lomné citlivosti k starožitnostem... Zkrátka, všechno, až po Elsin šat, jenž nebyl obvyklou robou, jakou možno vidět na ulici či v divadle nebo ve společnosti. Co asi zaviňovalo, že byl to šat tak zvláštní? Pravděpodobně, ba docela jistě způsob, jak Elsa se jím odívala, neboť střih jejího šatu byl docela prostý. Látka těsně zahalovala celé její tělo, ba dokonce zahalovala jí i šíji, takže bylo vidět pouze její bílý obličej a bílé ruce…

Karel Andersen se sklonil ke stolu, nadzvedl stínidlo petrolejové lampy, potom cylindr a rozsvítil. Byla to lampa, stará již několik desetiletí, lampa s vysokou porculánovou nohou, ozdobenou nepravým bronzem.

Ihned se v jednom koutě salonu objevil velký pruh světla v průměru asi dvou metrů. Stinidlo bylo oranžové barvy.

„Promiňte mi,“ pravil Andersen, „promiňte mi, nepovšiml jsem si, že ani jediná židle není prázdná.“

Rychle přikročil ke křeslu empirového slohu a sebral knihy, které na křesle byly nahromaděny. V nepořádku je položil na koberec.

Elsa stála uprostřed salonu, vzpřímena, obrysy jejího těla se rýsovaly pod sametovým šatem, a klidně kouřila.

„Váš bratr, slečno,“ započal komisař, „mne ujišťoval, že v noci ze soboty na neděli nezaslechl pranic zvláštního... Jak se zdá, má spánek velmi tvrdý...“

„Ano, velmi...“ opakovala, vdechujíc kouř cigarety.

„Vy rovněž jste nic neslyšela?“

„Pranic zvláštního.“

Mluvila zvolna a pozorně, jako každá cizinka, která všechna slova a celou větu si napřed musí překládat do své mateřštiny.

„Již víte,“ pokračovala, „že náš dům je těsně vedle stání silnice. Provoz na silnici trvá celý den a celou noc a jen zřídka v noci poněkud ochabne. Nákladní auta denně od osmé hodiny večerní až do rána jezdí po silnici do města a tropí mnoho hluku... V sobotu k tomu přistupují ještě turisté, kteří jezdí k břehům řeky Loiry a Sologny. Náš spánek jest stále rušen hlukem motorů a houkaček a lidskými hlasy... Kdyby tento dům nebyl tak laciný, pak věru, sotva...“

„O Goldbergovi jste nikdy nic neslyšela?“

„Nikdy...“

Venku ještě nebyla úplná noční tma. Trávník byl ještě zelený, ač již temný, a vzbuzoval dojem, že by na něm bylo možno spočítat všechna stébla trávy, tak se všechna stébla od sebe oddělovala. Park, kterým dům byl obklopen, ačkoliv nebyl příliš pěstěn, měl dokonalý soulad, jako dekorace k opeře. Každá skupina, každý strom, ba dokonce i každá větev stromu byla jako na přesně určeném místě. Vzadu obzor polí a na něm střecha statku dokončovala tento soulad, který se podobal symfonii spokojeného venkovského života.

Ale zato v salonu mezi starým nábytkem a hřbety cizích knih se ozývala slova, kterým komisař Maigret nerozuměl. A mezi tím tito dva cizinci, bratr a sestra, zvláště však tato sestra, která vrhala do tohoto klidu zvuk plný nesouladu...

Snad zvuk příliš smyslný, dokonce vilný? A přece - nepočínala si nijak výstředně. Prostě stála jako socha, ani se nehýbajíc, a v tomto postoji již zůstala...

Byla to však prostota, která vzbuzovala podezření, že je za-myšlená a že chce působit právě svou jednoduchostí. Komisař Maigret byl tím tak zmaten, že v duchu si doznával, že spíše by pochopil ony tři stařeny, ony tři vdovy, se všemi jejich ohavnými vášněmi, než tuto mladou ženu, zdánlivě tak prostou a klidnou.

„Dovolíte mi, abych si prohlédl váš dům?“

Ani zdání odporu, ať již u Karla Andersena, či u jeho sestry.

Andersen vzal lampu se stolu a jeho sestra klidně usedla do křesla.

„Chcete-li mne následovat...“

„Předpokládám, že většinou se zdržujete právě v tomto saloně?...“

„Ano . . . Já zde pracuji a má sestra zde dlí po celý den, není-li tak hezky, aby mohla odejít do parku...“

„Ve vašem domě není služebnictva?“

„Sám již víte, kolik asi vydělávám. Jest to příliš málo peněz, abych si mohl dovolit takový přepych, že bych se dal obsluhovat...“

„A kdo vám vaří?“

„Já...“

Tato odpověď zněla opět docela prostě, bez jakéhokoliv ne-místného studu nebo ostychu, a když oba muži odešli na chodbu, Andersen otevřel jedny dveře, pozvedl lampu směrem ke kuchyni a pravil, jen tak na pokraji rtů:

„Odpustíte zajisté... tento nepořádek...“

Bylo to něco mnohem horšího než obyčejný nepořádek, byl to naprostý zmatek. Lihový ohřívač, poskvrněný spáleným mlékem, zbytky různých omáček a mastnotou stál na kuchyňském stole, pokrytém kusem voskovaného plátna. Tvrdé chlebové kůrky. Na plotně ne-myté nádobí. Když opět se vrátili na chodbu, komisař Maigret vrhl krátký pohled otevřenými dveřmi salonu, kde již byla úplná tma a kde zářila pouze Elsina cigareta.

„Nepoužíváme ani jídelny, ani malého salonku, které jsou přední částí domu. Chcete si je prohlédnout?“

Petrolejová lampa osvětlovala dost hezký přízemní pokoj, kde byl nahromaděn bez ladu a skladu starý nábytek a kde podlaha byla proměněna ve skladiště bramborů. Dřevěné okenice byly zavřeny.

„Naše ložnice jsou nahoře.“

Dřevěné schodiště bylo široké a jeho staré stupně smutně skřípaly. I zde bylo cítit Elsinu voňavku a tato vůně byla tím hustší, čím výše oba muži vystupovali.

„Zde je moje ložnice...“

Prosté lůžko, spíše jenom divan. Jednoduchý, toiletní stolek. Velký, hřmotný šatník ve slohu Ludvíka XV. Na nočním stolku popelníček, přeplněný cigaretovými oharky.

„Jak vidím, hodně kouříte?“

„Hlavně ráno v posteli, když čtu... asi tak třicet cigaret den-ně...“

Před dveřmi, které byly přímo proti dveřím do jeho ložnice, Andersen řekl rychle:

„Ložnice mé sestry.“

Ale neotevřel, ba naopak se zamračil, když komisař Maigret stiskl kliku a otevřel sám. Andersen držel lampu stále vzhůru, ale jak se zdálo, ani ho nenapadlo, aby se světlem se přiblížil. Vůně zde byla tak hustá, že hrdlo se tím až svíralo.

Celý dům byl bez jakéhokoliv jednotného slohu a nebyl v něm žádný pořádek. Byl to spíše jakýsi tábor, v němž bylo používáno přebytků starých časů.

Ale zde, v Elsině ložnici, komisař to ihned vytušil v pološeru, byla jakási teplá a měkká oasa. Parkety podlahy nebylo vidět, neboť celá podlaha byla pokryta kožišinami, krom jiného byla tam těsně u Elsina lůžka nádherná kožišina tygří.

Bylo to lůžko z černého ebenu a rovněž jeho pokrývka byla černá. Černý samet. Na tomto černém sametu hedvábné ložní prádlo.

Andersen jako mimoděk se vzdálil se svou lampou na chodbu a komisař Maigret ho následoval.

„Jsou zde ještě tři jiné pokoje, ale nejsou obývány...“

„Celkem vzato pouze ložnice vaší sestry má okna na silnici...“

Andersen místo odpovědi ukázal na úzké schodiště.

„Schodiště pro služebnictvo... My tohoto schodiště ovšem nepoužíváme... Sestupovali jeden za druhým v tančícím světle petrolejové lampy. Za otevřenými dveřmi salonu bylo stále ve tmě vidět rudý zářivý bod cigarety.

Andersen kráčel chodbou k salonu a při každém jeho kroku světlo petrolejové lampy vnikalo otevřenými dveřmi. Konečně bylo vidět Elsu, zpola nataženou v křesle, jejíž lhostejný, a znuděný pohled zamířil k oběma mužům.

„Jak vidím, dosud jste nenabídl komisařovi čaj, Karle.“

„Děkuji. Čaj nikdy nepiji.“

„Já však ano. Přejete si whisky? Nebo snad... Karle! Prosím vás...“

A Karel, zmatený a nervosní, postavil lampu na stůl a zapálil malý lihový ohřívač pod stříbrným samovarem.

Komisař Maigret měl tísnivý pocit, ale až dosud nedospěl tak daleko, aby si vysvětlil, jaká je toho asi příčina. V ovzduší bylo sou-časně domácké pohodlí i nepořádek. Na římse krbu velké kytice ve starých vázách.

„Abychom se vrátili k té věci,“ pravil. „Někdo; nějaký neznámý, napřed ukradl panu Michonnetovi jeho nové auto. V tomto voze byl zavražděn Goldberg, vůz pak byl zavezen do vaší garáže, a vaše auto bylo zavezeno do garáže toho pojišťovacího agenta.“

„Je to neuvěřitelné, že?“

Elsa promluvila měkkým, zpěvavým hlasem, zapalujíc si novou cigaretu.

„Můj bratr tvrdil, že to budeme my, kdož budou obviněni z vraždy a to jenom proto, že mrtvý byl nalezen u nás... chtěl uprchnout... já jsem však nechtěla... Byla jsem si předem docela jista, že všichni lidé ihned pochopí, že nebyli jsme to my, kdož toho člověka zavraždili, poněvadž na jeho smrti jsme neměli žádného zájmu…

Odmlčela se a zrakem hledala Karla, který se krčil v koutě.

„Nuže, Karle? Což komisařovi pranic nenabídnete?“

„Promiňte... já... Teprve teď jsem zpozoroval, že pranic nemáme.“

„Jste stále stejný! Na nic nemyslíte... Musíte nám tedy prominout, pane...“

„Maigret.“

„Pane Maigrete... Musíte nám prominout, jen zřídka pijeme alkoholové nápoje a...“

V parku, v němž Maigret vytušil obrysy inspektora Lucase, který ho již hledal, se ozvaly kroky.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

<   2   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist