<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Georges Simenon

INSPEKTOR KOSTRA
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Čí je to kostra? - Cap Henri, Martin Raphaël
 
 
cena původní: 459 Kč
cena: 404 Kč
Čí je to kostra? - Cap Henri, Martin Raphaël
Mondes en VF - La cravate de simenon /A2/ - Ancion Nicolas
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 204 Kč
Mondes en VF - La cravate de simenon /A2/ - Ancion Nicolas
Dialógy s hviezdami literatúry - Jurík Ąuboš
 
 
cena původní: 268 Kč
cena: 230 Kč
Dialógy s hviezdami literatúry - Jurík Ąuboš

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   

 

I. Osobní vlak v osm sedmnáct

Maigretův přísný a zasmušilý pohled bezděky připomínal onu falešnou důstojnost a onu důležitost, s jakou lidé zastírají prázdnotu hodin strávených nečinností ve vlaku. V té chvíli, dávno předtím, než vlak zpomalí a vjíždí do nádraží, vídáváme muže nadité v těžkých svrchnících, jak vycházejí z každého oddělení s koženou aktovkou nebo kufrem v ruce, tváří se, jako by se jedni o druhé nezajímali, zůstávají stát v chodbičce a nedbale se přitom drží mosazného pažení oken. Po okně chodbičky se táhly vodorovné pruhy dešťových slziček. Přes ty průhledné kapky vybuchlo komisaři do očí nejdřív tisíci ostrými paprsky světlo výhybkářovy boudy, protože venku už byla tma. Potom, bez přechodu, se dole pod tratí objevily rovné ulice lesknoucí se jako kanály, domy, které vypadaly jeden jako druhý, okna, domovní dveře, chodníky, a v celém tom světě jediná lidská postava, muž v námořnickém haveletoku, který kráčel bůhvíkam.

Maigret si nacpal dýmku, pomalu, pečlivě. Když ji zapaloval, obrátil se po směru jízdy. Od konce chodbičky ho dělilo čtyři pět cestujících, kteří čekali jako on, až vlak zastaví, aby se vrhli do liduprázdných ulic nebo vzali útokem nádražní buffet, a Maigret mezi nimi poznal bledý obličej, který se prudce odvrátil.

Byl to Kostra!

První komisařovou reakcí bylo zamručet pro sebe:

„Hlupák, dělá, že mě nevidí.“

Druhou – svraštit obočí. Ale co by inspektor Kosta hledal za štěstí v Saint-Aubin-les-Marais?

Vlak zpomaloval a pak zastavil v Niortu. Na mokrém, studeném nástupišti oslovil Maigret zřízence.

„Do Saint-Aubinu, prosím?“

„Osm sedmnáct z třetí koleje…“

Měl před sebou půl hodiny a po chvilce strávené na pisoáru až docela na konci nástupiště otevřel dveře do buffetu, zamířil k jednomu z četných neobsazených stolků a svezl se na židli, připraven na nudu čekání v místnosti se zaprášenými lampami.

Kostra byl přesně na opačném konci sálu, seděl jako on u stolku bez ubrusu a znovu dělal, že ho nevidí.

Muž se jmenoval Kosta, Justin Kosta, ne Kostra pochopitelně, ale před dobrými dvaceti lety ho někdo překřtil na inspektora Kostru, a když pak o něm mluvili na kriminálce, používali vždycky jen přezdívky.

Byl směšný v tom svém rohu, tvářil se ztrápeně a seděl nepohodlně, aby se nemusel dívat Maigretovým směrem. Uvědomoval si, že ho Maigret viděl. Byl vyhublý, bledý, měl zarudlá víčka a připomínal kluky, kteří se o hlavní přestávce žerou někde stranou a jejich vztek jen zastírá touhu hrát si s ostatními.

Přesně takovou povahu měl Kosta. Byl inteligentní. Dokonce to byl pravděpodobně nejinteligentnější muž, jakého Maigret u policie poznal. Oba byli přibližně stejného věku. Po pravdě řečeno měl Kosta i vyšší vzdělání, a možná že kdyby býval byl houževnatější, byl by se stal komisařem dřív než Maigret.

Proč už od mládí vypadal, že nese na svých hubených ramenou tíhu bůhvíjakého prokletí? Proč se díval na všechny lidi přes prsty, jako by každého podezříval, že s ním má nekalé úmysly?

„Inspektor Kostra právě zahájil své devítidenní mlčení…“

Tu poznámku slýchali kdysi na Zlatnickém nábřeží často. Zničehonic, mnohdy i bez důvodu, zahájil Kosta najednou období mlčení a nedůvěry, dalo by se říci nenávisti. Týden na nikoho nepromluvil a tu a tam ho překvapili, jak se sám pro sebe pochechtává jako někdo, kdo odhalil hnusné plány svého okolí.

Málokdo věděl, proč náhle odešel od policie. Sám Maigret se to dověděl teprve později a bylo mu ho líto. Kosta byl bláznivě zamilován do své ženy žárlivou, ničivou vášní milence, ne manžela. Co zvláštního asi viděl na té vulgární ženě, která se chovala agresívně jako dámička z polosvěta nebo rádoby filmová hvězda? V každém případě se ve svém oddělení kvůli ní dopustil vážných přestupků. Přišli mu na nezákonné peněžní transakce. Jednou k večeru vyšel Kosta od ředitele se skloněnou hlavou a svěšenými rameny a o několik měsíců později se dověděli, že si zařídil v rue Drouot nad trafikou soukromou detektivní kancelář.

Lidé večeřeli, každý uzavřen do vlastního pásma nudy a mlčení. Maigret vypil sklenici piva, otřel si ústa, shýbl se pro kufr a prošel sotva dva metry od svého bývalého kolegy, ten však upřeně pozoroval plivanec na podlaze.

Lokálka už stála na třetí koleji, neosvětlená a zmáčená deštěm. Maigret se usadil do ledového studeného kupé starého typu a marně se pokoušel zavřít hermeticky okýnko. Nastalo přecházení po nástupišti, zvuky tak známé, že je i podvědomě-umíme pojmenovat. Dvakrát třikrát se otevřely dveře kupé a někdo strčil hlavu dovnitř. Každý cestující má mánii hledat prázdné kupé. Jak uviděl Maigreta, každý dveře zabouchl a šel dál. Když se vlak rozjel a komisař vyšel na chodbičku zavřít okno, protože v kupé byl průvan, uviděl ve vedlejším oddělení inspektora Kostru, který dělal, že spí.

Nezáleželo na tom. Bylo hloupé vůbec se tím zabývat. Konec konců celá ta věc byla směšná a Maigret měl chuť zbavit se jí pokrčením ramen.

Co mu na tom může záležet, že Kosta jede do Saint-Aubinu jako on?

Za okny uháněla tmavá krajina, občas při kraji cesty zablikalo světlo, projely reflektory auta nebo zazářil žlutavý čtverec okna, což bylo tajuplnější a lákavější.

Vyšetřující soudce Bréjon, roztomilý člověk, plachý a zdvořilý, tak jako bývali lidi v minulém století, mu několikrát opakoval:

„Můj švagr Naud na vás bude čekat na nádraží. Oznámil jsem mu váš příjezd.“

A Maigret popotáhl z dýmky a neubránil se pomyšlení: „Ale co tam ksakru jede dělat Kostra?“

Maigret sám tam nejel úředně. Vyšetřující soudce Bréjon, s nímž tak často spolupracoval, mu před několika dny poslal psaníčko a požádal ho, aby k němu zašel na chvíli do jeho kanceláře. Psal se leden. V Paříži pršelo zrovna tak jako teď v Niortu. Lilo už víc než týden a slunce se neukázalo ani na okamžik. Lampa v pracovně vyšetřujícího soudce měla zelené stínítko. Zatímco Bréjon mluvil a neustále si čistil brýle, Maigret myslel na to, že má v kanceláři taky zelené stínítko, ale to soudcovo je rýhované jako meloun.

„… moc mě mrzí, že vás obtěžuji, a přitom ani nejde o služební záležitost… Posaďte se… Ale jenom se posaďte. Doutník? Možná že víte, že jsem se oženil se slečnou Lecatovou. Na tom nezáleží. To není věc, o níž vám chci povědět. Moje sestra, Louisa Bréjonová, se po sňatku jmenuje Naudová…“

Bylo pozdě. Lidé, kteří v tmavé fasádě obávaného Justičního paláce viděli z ulice světlo za okny kanceláře vyšetřujícího soudce, se asi domnívali, že tam jde o závažné věci. A kdo by se podíval na rozložitou postavu Maigreta se starostlivou tváří, měl by takový pocit rozvážné síly, že by asi nikdy neuhodl, na co myslí.

Poslouchal roztržitě histori , kterou mu vyprávěl vysoký soudní hodnostář s bradkou, ale myslel přitom na zelené stínítko, na stínítko ve své kanceláři, záviděl soudci to jeho rýhované a snil o tom, že si sežene podobné.

„Chápete situaci… Malé městečko, spíš větší vesnice, sám se o tom přesvědčíte. Jsou tam na sto honů od všeho… Žárlivost, závist, svévolná zlomyslnost… Můj švagr je výborný a přitom prostý člověk… Pokud jde o mou neteř, je to ještě dítě… Budete-li souhlasit, vymohu vám týdenní mimořádnou dovolenou a vděčnost celé naší rodiny se připojí k té, kterou… k té, která…“

A tak se člověk nechá zavléct do hloupého dobrodružství. Co mu to vlastně ten soudce pidimuž všechno napovídal? Zůstal mužem z malého města. Jako všichni lidé z provinčních městeček se rád utápěl v příbuzenských vztazích a jména rodin vyslovoval jako jména historická. Jeho sestra Louisa Bréjonová si vzala Etienna Nauda. Soudce dodal, jako by osobnost jeho švagra byla světoznámá:

„Syna Sébastiena Nauda, víte…?“

Přitom Sébastien Naud byl prachobyčejný obchodník s dobytkem ze Saint-Aubinu, nejzastrčenější díry v bažinatém kraji Vendée.

„Etienne Naudová je z matčiny strany spřízněna s nejlepšími rodinami v kraji“

No dobrá. A co má být?

„Jejich dům stojí asi kilometr od městečka hned vedle železniční trati, jde o trať z Niortu do Fontenay-le-Comte. Přibližně před třemi týdny našli jednoho tamějšího mladíka, ostatně chlapce z docela dobré rodiny, aspoň z matčiny strany, je rozená Pelcauová, zkrátka našli ho mrtvého na železničním náspu. V první chvíli všichni mysleli, že jde o nehodu, a já si to myslím dosud. Ale potom se rozjely jazyky, přicházely anonymní dopisy… Zkrátka můj švagr se teď dostal do hrozné situace, protože ho takřka veřejně obviňují, že toho chlapce zabil on. Napsal mi o tom dost zmatený dopis. Já jsem zase napsal, chápete, chtěl jsem o věci získat zevrubnější informace, prokurátorovi do Fontenay-le-Comte, protože Saint-Aubin spadá pod soudní okrsek ve Fontenay. Oproti svému očekávání jsem se dověděl, že obvinění jsou dost vážná a že asi bude nesnadné vyhnout se vyšetřování… Proto jsem si vás, drahý komisaři, dovolil zavolat, čistě přátelsky…“

Vlak zastavil. Maigret otřel zarosené okno a uviděl jen malou budovu, jedinou lampu, kousek nástupiště a jediného železničáře, který běžel podél vlakové soupravy a už pískal k odjezdu. Bouchla dvířka a vlak se znovu rozjel. Nebyla to však dvířka vedlejšího kupé, takže inspektor Kostra seděl dál ve vlaku.

Tu a tam statek, ale ať blíž či dál, vždycky ležel níž než trať, a když se objevilo světýlko, zrcadlilo se neproměnně na vodní hladině, jako by vlak projížděl kolem jezera.

„Saint-Aubin…!“

Vystoupil. Vystoupily všeho všudy tři osoby: stařena s černou proutěnou nůší, Kosta a Maigret. Uprostřed nástupiště stál vysoký muž, podsaditý, s koženými kamašemi a koženou vestou, a najednou podivně zaváhal.

Byl to pochopitelně Naud. Jeho švagr soudce mu přece oznámil komisařův příjezd. Jenže který z dvou vystupujících mužů je Maigret?

Naud zamířil nejdřív k tomu hubenějšímu. Už zdvíhal ruku ke klobouku; otevřel ústa k váhavé otázce. Kosta však přezíravě přešel, vypadalo to, že svým postojem dává najevo, že ví, oč jde, a že říká:

„To já ne. To ten druhý.“

Soudcův švagr se na místě otočil.

„Komisař Maigret, nemýlím-li se? Promiňte, že jsem vás hned nepoznal. Vaše fotografie byla tak často v novinách… Ale v té naší díře, chápete…“

Vzal mu s naprostou samozřejmostí z rukou kufřík, a když komisař hledal v kapse jízdenku, řekl a popostrkoval ho ne k nádraží, ale k přejezdu:

„To je zbytečné…“

Otočil se k přednostovi stanice:

„Dobrý večer, Pierre.“

Pořád ještě pršelo. Kůň zapřažený do lehké bryčky byl uvázán ke kruhu zasazenému v patníku.

„Nastupte si, prosím. V tomhle počasí jsou u nás cesty pro auta nesjízdné.“

Kde je Kosta? Maigret ho zahlédl, jak se noří do tmy. Příliš pozdě ho popadla chuť jít nenápadně za ním. Ale nevypadalo by to směšně, opustit hned po svém příjezdu hostitele a vrhnout se po stopě jiného cestujícího?

Městečko nebylo vidět. Jen asi sto metrů od nádraží kandelábr mezi vysokými stromy, kde jako by se stáčela silnice.

„Dejte si tu pláštěnku na kolena. Ale ano. Stejně budete mít kolena promočená, protože pojedeme proti větru. Můj švagr mi o vás napsal dlouhý dopis. Je mi trapné, že takovou bezvýznamnou aférou obtěžuje muže, jako jste vy. Ani nevíte, jací jsou lidé na venkově…“

Konec biče nechal viset nad zmoklým zadkem koně a kola vozu se bořila hluboko do černého bláta cesty souběžné s tratí. Z druhé strany osvětlovaly lucerny nejasně cosi, co se podobalo kanálu. Znenadání vyvstala jakoby z prázdna něčí postava, a než poznali, že je to muž s větrovkou hozenou přes hlavu, postava uhnula z cesty.

„Dobrý večer, Fabiene!“ zakřičel Etienne Naud jako člověk, který každého zná, pán kraje, který každého oslovuje křestním jménem. Předtím podobným způsobem zdravil na dálku přednostu. Ale kam k čertu zmizel Kosta? Ať chtěl nebo nechtěl, Maigret myslel na něj a na nic jiného.

„Je v Saint-Aubinu hotel?“ zeptal se.

Jeho společník se dobrosrdečně rozesmál.

„Mezi námi nemůže být ani řeči o hotelu! U nás v domě je dost místa. Máte připravený pokoj. Odložili jsme dnešní večeři o hodinu, protože jsem si myslel, že jste cestou zřejmě nejedl. Doufám, že vás nenapadlo povečeřet na nádraží v Niortu? Chtěl bych vás upozornit předem, že vás přijmeme ve vší prostotě…“

Maigret na pohoštění kašlal. Dělal mu starosti Kosta.

„Rád bych věděl, jestli ten cestující, který vystupoval zároveň se mnou…“

„Neznám ho,“ pospíšil si s odpovědí Etienne Naud.

Pročpak? Na to se ho přece Maigret neptal.

„Zajímalo by mě, jestli najde ubytování…“

„No tohle! Nevím, jak vám švagr popsal náš kraj. Od té doby, co odtud odešel do Paříže, dívá se na Saint-Aubin jako na díru, kde dávají lišky dobrou noc. Ale je to skoro městys, milý pane! Vy jste městečko ani nezahlédl, protože nádraží je od něho dost daleko. Jsou tam dva výborné hostince s pokoji pro hosty, U zlatého lva, ten patří otci Taponnierovi, starému Françoisovi, jak mu tady všichni říkají, a naproti němu je hotel Tři muly. Tak, a budeme skoro doma! To světlo, co vidíte…

Ano. To je naše skromná chalupa.“

Pochopitelně že už podle tónu, jak o něm mluvil, bylo jasné, že je to velký dům, prostorný, rozlehlý, se čtyřmi osvětlenými okny v přízemí a elektrickou lampou, která zářila jako hvězda zvenku uprostřed fasády, aby příchozí viděli na cestu.

Za domem se ve tmě rýsoval veliký dvůr obklopený stájemi a chlévy, jejichž teplý pach doléhal až sem. Ke koni se už přiřítil čeledín, dveře domu se otevřely a vyšla služebná, aby se ujala hostova zavazadla.

„Konečně doma! Vidíte, že to sem není daleko. Když se tenhle dům stavěl, nikoho naneštěstí ani nenapadlo, že jednou povede trať skoro pod našimi okny. To víte, člověk si zvykne, zvlášť když tudy moc vlaků neprojíždí, ale přesto… Pojďte, prosím, dál. Odložte si: V tom momentě si Maigret pomyslel:

„Mluvil celou cestu.“

Pak dlouhou chvíli nemohl vůbec přemýšlet, protože se na něho hrnulo moc dojmů a nové ovzduší ho tísnilo ze všech stran.

Chodba byla široká, na zemi šedé kachlíky, stěny obložené tmavým dřevěným ostěním až do výše hlavy. Elektrická žárovka byla uzavřena v starodávné lucerně s barevnými skly. Do patra vedlo široké dubové schodiště pokryté červeným kobercem a jeho zábradlí bylo masívní, pečlivě navoskované. Ostatně v celém domě vládla příjemná vůně vosku na parkety, dobrého jídla a ještě něčeho navíc, něčeho sladkého a zároveň nakyslého, co Maigret považoval za pach venkova. A nejnápadnější ze všeho byl zdejší klid, klid, o němž by se dalo říci, že patří věčnosti. Člověk cítil, že tento dům, nábytek a předměty jsou na svém místě už po generace a že i sami lidé se ve svých pohybech podřizují přesným obřadům, vylučujícím nepředvídané.

„Nechcete zajít do svého pokoje, než zasedneme ke stolu? Budeme jen mezi sebou, že ano? Takže žádné obřadnosti…“

Pán domu otevřel jedny dveře a v útulném salónu se zvedly téměř současně dvě osoby.

„Dovol, abych ti představil komisaře Maigreta… Moje paní.“

Měla týž nenápadný zjev jako soudce Bréjon, touž vlídnost, vštípenou určitou výchovou v měšťanské rodině, ale na vteřinku měl Maigret pocit něčeho jakoby tvrdšího, ostřejšího v jejím pohledu.

„Je mi trapné, že vás můj bratr obtěžuje v takovém nečase…“

Jako kdyby déšť mohl něco změnit na jeho cestování, jako by se stával jeho důležitou součástí!

„Seznamte se, prosím, s naším rodinným přítelem, pane komisaři: Alban Groult-Cotel e, švagr se vám o něm jistě zmínil.“

Mluvil o něm soudce? Možná že ano, nakonec proč ne. Maigretovu pozornost tak pohltilo to zelené rýhované stínítko!

„Nesmírně mě těší, pane komisaři. Patřím k vašim velkým obdivovatelům.“

Maigret by mu byl mohl odpovědět:

„Já ne.“

Protože měl hrůzu z lidí Groult-Cotel ova druhu.

„Nabídneš nám portské, Louiso?“

Stálo připravené na stolku v salóně. Bylo tu rozptýlené osvětlení. Málo obrysů bylo ostrých, ba vůbec žádné. Stará křesla, většinou čalouněná goblény. Koberce neutrálních nebo vybledlých tónů. V krbu zapálená polena a u nich se zrovna protahovala kočka.

„Račte se posadit. Pan Groult-Cotel e s námi přišel povečeřet jen tak po sousedsku…“

Pokaždé, když padlo jeho jméno, Groult-Cotel e afektovaně pokynul hlavou jako velmož, který jen tak z koketérie zachovává mezi lidmi nízkého rodu ceremoniál jako ve velkém salónu.

„V tomto domě najde samotář mého typu vždycky vlídné přijetí…“

Samotář a bezpochyby starý mládenec. Poznalo se to bůhví podle čeho, ale poznalo se to. Byl afektovaný. Prázdný. Stižený mániemi a podivínstvím a nanejvýš spokojený s tím, že je takový, jaký je.

Zřejmě ho trápilo, že není hrabě nebo markýz a že nemá dokonce ani šlechtický přídomek, měl však aspoň ono strojené křestní jméno Alban, které rád slyšel z úst jiných, a pak dvoj méno se spojníkem mezi oběma částmi.

Bylo mu kolem čtyřicítky, byl vysoký a hubený, a hubenost musel asi považovat za něco aristokratického. To, že žije bez ženy, prozrazovala určitá popelavost celé jeho jinak pěstěné osoby, matná pleť ve tváři, ustupující vlasy na čele. Nosil elegantní obleky nevšedních tónů, obleky, které vypadaly, že nikdy nebyly nové, ale které, jak se zdálo, nikdy nezestárnou ani se neopotřebují, splynou s osobností toho, kdo je nosí, a jsou neměnné. Maigret jej měl v následujících dnech vidět stále v témž zelenavém saku typu „venkovský šlechtic“ a s týmž špendlíkem ve tvaru koňské podkovy zapíchnutým do kravaty z bílého piké.

„Nejste po cestě moc unaven, pane komisaři?“ tázala se Louisa Bréjonová a podávala mu přitom sklenku portského.

A Maigret, zeširoka usazený v křesle, které, hostitelka se toho asi obávala, div pod jeho váhou neprasklo, byl vydán napospas tak různorodým dojmům, že z toho byl trochu otupělý a během celé jedné části večera musel svým hostitelům připadat ne dost inteligentní. Na prvním místě na něho působil dům, který byl přímo prototypem sídla, o jakém tak často snil, dům s bezpečnými zdmi, za nimiž byl vzduch zhuštěn jako pevná hmota. Zarámované portréty mu připomněly dlouhé soudcovo povídání na téma rodin Naudových, Bréjonových, La Noueových, protože Bréjonovi byli po matce spřízněni s La Noueovými, až nakonec toužil přijmout všechny ty vážné a poněkud upjaté postavy za své předky.

Vůně linoucí se z kuchyně hlásala pracně připravovaná jídla, cinkot porcelánu a křišťálu svědčil o tom, že ve vedlejší jídelně se věnují se vší péčí prostírání. Ve stáji asi čeledín vytíral věchtem kobylu a v chlévě přežvykovaly dvě dlouhé řady nazlátlých dojnic.

Vládl tu rajský klid, pořádek, ctnost a zároveň drobné tiky, nejrůznější nevelké a neškodné vady prostých rodin žijících pořád mezi sebou.

Etienne Naud, velký a široký v ramenou, měl růžové tváře, ne moc hluboko posazené oči a vystavoval pohledu druhých otevřený obličej, jako kdyby říkal:

„Vidíte, jaký jsem! Upřímný… Bodrý…“

Dobrácký obr. Dobrácký hospodář. Dobrácký otec rodiny. Muž, který rozdává z výše svého vozu pozdravy:

„Dobrý večer, Pierre… Dobrý večer, Fabiene…“ Jeho žena se plaše usmívala ve stínu toho bodrého obra, jako by ho omlouvala, že zabírá tolik místa.

„Prominete na okamžik, pane komisaři…“

Ale zajisté. Dokonce to čekal. Dokonalá hostitelka, která jde naposled obhlédnout přípravy k večeři.

Ba i ten rafinovanější, distingovanější, inteligentnější Alban Groult-Cotel e, rodinný přítel tvářící se krapet blahosklonně, vypadal, jako by právě vystoupil ze staré rytiny.

„Tak vidíte,“ říkal jeho pohled. „Jsou to hodní lidé, znamenití sousedi… Nemůžete se s nimi bavit o filozofi , ale zato se u nich člověk cítí dobře, jejich burgundské je pravé a koňak, že byste před ním klekli…“

„Madame, večeře je na stole…“

„Račte se posadit po mé pravici, pane komisaři…“

A kde je tady v ovzduší domu jaká úzkost? Přece když si soudce Bréjon povolal Maigreta do své kanceláře, vypadal dost ztrápeně.

„Pochopte, znám přece švagra i svou sestru a neteř…“ zdůrazňoval. „Ostatně přesvědčíte se sám…

Přesto je to hanebné obviňování den ze dne konkrétnější, takže nakonec se tím bude muset zabývat prokuratura… Můj otec byl v Saint-Aubinu čtyřicet let notářem a kancelář převzal už po svém otci. Dejte si ukázat náš dům v samém srdci městečka… Kladu si otázku, jak se mohla v tak krátkém čase zrodit tahle slepá nenávist a zachvátit postupně kdekoho do té míry, že hrozí otrávit život lidem, kteří jsou nevinní… Sestra byla odjakživa slabší konstituce… Je nervózní, špatně spí a reaguje přecitlivěle na sebemenší mrzutosti…“

Tady člověk nic podobného necítil. Jako by Maigreta pozvali jen na dobrou večeři a po ní na bridž. Když mu nabídli skřivany, vyprávěli mu podrobnosti, jakým způsobem je zdejší venkované doslova jako rybáři chytají do sítí, které natáhnou a pak jen stahují v bažinatých lukách. Ale proč tu vlastně není jejich dcera?

„Moje neteř Geneviéva,“ pravil soudce, „je nevinná dívka, jaké dnes potkáte už leda jen v románech…“

To neodpovídalo názoru autora nebo autorů anonymních dopisů ani názoru většiny obyvatel městečka, protože Geneviévě právě dávali celou věc za vinu.

Maigret dosud neměl v příběhu jasno, ale jak se lišil od toho, co tady měl před očima! Podle toho, co se veřejně povídalo, Albert Retail eau, ten mrtvý nalezený na náspu, prý byl milencem Geneviévy Naudové, a tvrdilo se dokonce, že za ní chodil dvakrát třikrát týdně v noci do jejího pokoje.

Byl to chudý chlapec. Bylo mu sotva dvacet. Jeho otec, dělník zaměstnaný v saintaubinských mlékárnách, zemřel už dávno na následky zranění při výbuchu kotle. Matka žila z renty, kterou jí soudním rozhodnutím musela mlékárna vyplácet.

„Albert Retail eau nespáchal sebevraždu,“ říkali jeho kamarádi. „Na to měl moc rád život. I kdyby býval byl opilý, jak se říká, nebyl tak pitomý, aby šel přes koleje, zrovna když jel vlak.“

Tělo bylo nalezeno něco přes pět set metrů od Naudových, asi v půli vzdálenosti mezi statkem a nádražím.

Ano, jenže teď se taky šuškalo, že mladíkovu čepici někdo našel v rákosí při břehu kanálu mnohem blíž Naudova domu.

Byla tu jiná věc, ještě mnohem podezřelejší. Někdo, kdo vešel asi týden po Albertově smrti k jeho matce, prý viděl, jak rychle schovává svazek tisícifrankových bankovek. Přitom o ní nebylo známo, že by kdy měla takový majetek.

„Škoda, pane komisaři, že poznáváte náš kraj takhle uprostřed zimy… V létě je tu tak nádherně, že se zdejšímu kraji říká zelené Benátky… Nevezmete si ještě kousek pečeného kuřátka…?“

A co Kosta? Kvůli čemu přijel do Saint-Aubinu inspektor Kostra?

Příliš mnoho jedli, příliš mnoho pili. Jídelna byla přetopená. Po jídle se zase usadili celí ztěžklí v salónu s nohama nataženýma k praskajícím polenům.

„Nedávejte mi košem… Vím, že máte ve zvláštní oblibě dýmku, ale jeden doutník si přece vezmete…“

Pokoušejí se ho uspat? To pomyšlení bylo směšné. Hodní lidé. Nic víc. Soudce v Paříži zřejmě celou záležitost zveličil. A Alban Groult-Cotel e je jen zkostnatělý hlupák, prázdný snob, jaké najdeme ve všech provinčních městečkách.

„Jistě jste po cestě unaven… Až si budete chtít lehnout…“

To znamenalo, že dnes večer se nebude o ničem mluvit. Možná že kvůli Groult-Cotel ovi? Možná proto, že Naud raději nechce mluvit před manželkou?

„Pijete večer kávu? Ne? Bylinkový čaj taky ne? Omluvte mne, prosím, půjdu nahoru, naší dceři už dva tři dny není moc dobře, a tak se musím podívat, jestli něco nepotřebuje… Mladá děvčata jsou vždycky trochu choulostivá, že, hlavně tady v tom našem podnebí…“

Všichni tři muži kouří. Mluví o všem možném, dokonce i o otázkách zdejší politiky, protože je tu nějaký rozpor mezi novým starostou a zdravě uvažující částí obyvatel, takže…

„Omluvte mě, pánové,“ zabručí nakonec Maigret s výrazem ani ryba ani rak, „půjdu si lehnout…“

„Zůstaňte taky přes noc u nás, Albane. Přece se nebudete za takového počasí vracet domů…“

Vystoupí do patra. Maigretův pokoj je potažen žlutou látkou a je až na konci chodby. Pravý pokoj na vzpomínky z dětství.

„Nepotřebujete něco? Ach, zapomněl jsem… Dovolte, abych vám ukázal onu místnůstku…“

Maigret jim stiskne ruku. Vysvlékne se. Ulehne. Naslouchá zvukům v domě. Z velké dálky k němu v polospánku doléhá jakýsi šepot, ale brzy všechno utichne, jako zřejmě zhasly taky všechny lampy. Maigret spí. Nebo si myslí, že spí. Stokrát se mu před očima mihne chmurná tvář Kostova, protože Kosta musí být nejnešťastnější muž na světě, pak se mu zdá, že mu služka s ruměncem na lícních kostech, ta, co obsluhovala při večeři, přináší snídani.

Pootevřely se dveře. Je si jist, že slyšel, jak se dveře otvírají. Posadí se, šmátrá rukou za sebou, konečně najde za hlavou postele šňůru s vypínačem.

Rozsvítí se žárovka v tulipánu z matného skla a Maigret před sebou vidí mladou dívku, která si přes noční košili přehodila hnědý vlněný kabát.

„Psst…“ zašeptá dívka. „Musela jsem s vámi mluvit. Jen prosím vás potichu…“

A jako náměsíčná usedne na postel a kouká upřeně před sebe.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist