Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Byla to naprosto výjimečná vteřina, trvalo to totiž pravděpodobně pouhou vteřinu, tak jako se to tvrdí o snech, ať nám připadají sebedelší. Ještě po létech by Maigret byl mohl ukázat přesné místo, kde se to stalo, část chodníku, na níž měl nohy, kamenný kvádr, na kterém se rýsoval jeho stín, byl by mohl nejenom do nejmenších podrobností rekonstruovat kulisy, ale vybavit si i rozptýlenou vůni, chvění vzduchu, který měl příchuť vzpomínky z dětství.
Bylo to toho roku poprvé, co vyšel bez svrchníku, poprvé, kdy byl na venkově v deset ráno. Dokonce i jeho bytelná dýmka chutnala po jaru. Bylo ještě chladno. Maigret kráčel ztěžka, ruce v kapsách u kalhot. Felicie cupitala vedle něho, maličko napřed, a na každý jeho krok musela udělat dva kvapné krůčky.
Procházeli spolu před novou fasádou z růžových cihel. Ve výloze byla vidět něco zeleniny, dva tři sýry, jelita na kameninovém talíři.
Felicie ještě o něco zrychlila, natáhla ruku, strčila do skleněných dveří, a právě v tu chvíli, nejspíš kvůli zvonku, který se rozezněl, se to stalo.
Zvonek v krámku nebyl jen tak ledajaký. Za dveřmi visely lehké kovové trubičky, a když se otevřelo, trubičky do sebe narazily a ozvala se zvonkohra, zazněla éterická hudba. Kdysi dávno, když byl Maigret kluk, byl u nich ve vsi u řezníka, který měl čerstvě renovovaný krám, takovýhle zvonek.
Proto tedy tato vteřina zůstala jakoby viset ve vzduchu. Po jistou neurčitelnou dobu byl Maigret skutečně mimo scénu, která se tu odehrávala, viděl ji, jako kdyby nebyl v kůži obtloustlého komisaře, jehož za sebou Felicie táhla.
Člověk by věřil, že se tu někde schovává někdejší kluk, nepozorován všechno sleduje a má obrovskou chuť vyprsknout.
Ale no tak! To je míněno vážně? Copak ten seriózní mohutný pán dělá v těch hračičkových kulisách, za touhle Felicií ve směšném červeném kloboučku, jako vystřiženou z dětského obrázkového časopisu?
Že vyšetřování? Zabývá se vraždou? Hledá pachatele? A to když ptáčci zpívají, tráva se nevinně zelená, cihly jsou růžové jako fondánové cukroví, když je všude plno zbrusu nového kvítí, ba i pórek ve výloze vypadá jako kytice květin?
Ano, později si tenhle okamžik mnohokrát připomene, a ne vždy v nejlepší náladě. Po celá léta se na Zlatnickém nábřeží udrží tradice, že za jistých laškovných jarních jiter ho s ironickou vážností oslovují:
„Poslyšte, Maigrete…“
„Co je?“
„Je tu Felicie!“
A on před sebou uvidí tu prapodivně vyšňořenou útlou postavičku, ty velké pomněnkové oči, ten nos, který jím pohrdal, a hlavně ten klobouk, tu otřesnou rumělkovou hučku, posazenou na temeno hlavy a ozdobenou dlouhým zeleným brkem hrajícím do zlatova.
„Je tu Felicie!“
Zavrčení. Všichni dobře věděli, že Maigret zabručí jako medvěd pokaždé, když mu připomenou Felici , která mu dala zabrat víc než všichni „ostří hoši“, poslaní komisařovou péčí na galeje, dohromady.
Toho květnového rána tu Felicie byla doopravdy, stála na prahu krámku. Nad průsvitnými reklamami na ten a ten škrob a na jistou pastu na kovy stálo žlutým písmem: Melánie Chochoiová, obchod smíšeným zbožím. Felicie čekala, až se komisař laskavě probere ze zasnění. Konečně udělal krok, octl se zase ve skutečném životě a opět se chopil niti vyšetřování vraždy Julesa Lapieho, zvaného Pirát.
Se zašpičatělou tvářičkou ironicky výbojnou čekala Felicie na jeho otázky tak jako už od rána. Zpoza pultu si pomenší udělaná ženská, Melánie Chochoiová, ruce založené na tlustém břiše, prohlížela podivnou dvojici, kterou tvořili komisař kriminální policie a Pirátova služka. Maigret zvolna bafal z dýmky, rozhlížel se kolem dokola po hnědých regálech s konzervami a oknem se díval na nehotovou ulici, kde nedávno vysazené stromky byly zatím jen slaboučké stromí děti. Konečně z kapsičky u vesty vytáhl hodinky a s povzdechem řekl:
„Přišla jste sem v deset patnáct, říkala jste. Je to tak, viďte? Jak to můžete vědět tak přesně?“
Felici ny rty neznatelně roztáhl pohrdlivý úsměv.
„Pojďte se podívat,“ řekla.
A když byl u ní, ukázala mu dozadu za krám, kde Melánie Chochoiová měla kuchyni. V přítmí bylo vidět proutěné křeslo, v němž na červeném polštáři ležela rezavá kočka stočená do klubíčka; přímo nad ním na polici ukazoval budík deset hodin sedmnáct minut.
Felicie měla pravdu. Měla pravdu ve všem. Majitelce koloniálu vrtalo hlavou, co ti dva u ní hledají.
„Co jste kupovala?“
„Půl kila másla… Dejte mi půl kila másla, paní Chochoiová. Pan komisař za každou cenu chce, abych dělala přesně to co převčírem. Takže žervé, viďte? Počkat… Taky mi dejte sáček pepře, plechovku rajčat a dvě kotlety z pečínky.“
Všechno bylo podivné v tom světě, v němž Maigret onoho rána žil, a dalo mu práci, aby se přesvědčil, že není nějaký obr, který se motá v dětské stavebnici. Pár kilometrů za Paříží uhnul od Seiny; v Poissy se vyšplhal na kopec a zničehonic uprostřed skutečných polí a ovocných sadů objevil tento svět sám pro sebe, jejž ohlašovala cedule vedle nové cesty: Zástavba Jeannevil e.
Před několika lety tu určitě byla stejná pole, stejné louky, stejné hájky jako jinde. Pak tudy prošel obchodník, jehož žena nebo milenka se podle všeho jmenovala Jeanne, a odtud tedy jméno Jeannevil e, které tento rodící se svět dostal.
Vytyčily se ulice, třídy lemované dosud váhavými stromky, tenký kmínek omotaný slámou proti chladu. Porůznu tu vyrostly vily a rodinné domky; netvořilo to ani vesnici, ani město, byl to zvláštní, neúplný svět, byly tu proluky mezi stavbami, ohrady, nezastavěné parcely, směšně zbytečné lampy v ulicích, které zatím nebyly víc než jméno na modré plechové tabulce. Můj sen… Poslední zastavení… Bez domovníka… každé to stavení mělo jméno zdobené spoustou kudrlinek a dole leželo Poissy, stříbrná stuha Seiny, po níž klouzaly skrz naskrz skutečné nákladní čluny, koleje, po kterých uháněly opravdové vlaky. O něco dál nahoře na plošině bylo vidět usedlosti a věž kostela v Orgevalu.
Tady to vypadalo, že skutečná je jen stará majitelka koloniálu Melánie Chochoiová, kterou nájemci parcel vyšťourali v sousedním městečku a jíž dali krásný nový krámek, aby v nově vzniklém světě nechyběla hokyně.
„A co dál, děvenko?“
„Počkejte… Co jsem to v pondělí ještě kupovala?“
„Vlásničky…“
U Melánie bylo k dostání všechno, kartáčky na zuby a pudr, petrolej a dopisnice.
„To je myslím všechno, viďte?
Z krámu, Maigret se o tom přesvědčil, se nedala zahlédnout Pirátova vilka ani ulička, která vedla kolem zahrady.
„Mlíko!“ vzpomněla si Felicie. „Málem jsem zapomněla na mlíko!“
Vysvětlila komisaři stále s týmž sebejistým výrazem:
„Položil jste mi tolik otázek, že jsem si zapomněla vzít džbánek na mlíko. V pondělí jsem ho každopádně měla. Nechala jsem ho v kuchyni. Modrý džbánek s bílými puntíky, uvidíte ho u butanového vařiče. Viďte, paní Chochoiová?“
A pokaždé, když sdělovala nějakou podrobnost, činila tak velice zvysoka jako Caesarova žena, která nemůže být podezírána.
To ona trvala na tom, aby se na nic nezapomnělo.
„Co jsem vám říkala v pondělí, paní Chochoiová?“
„Já myslím, že jste mi říkala, že má Zouzou červy, a proto si pořád žere chlupy.“
Zouzou byl samozřejmě macek podřimující na červeném polštáři v křesle.
„Počkejte… Brala jste si přeci Kino a jeden románek za frank pětadvacet.“
Na kraji pultu byly rozloženy strakaté obálky lidových vydání.
Ale Felicie o ně nezavadila ani pohledem a pokrčila rameny.
„Kolik jsem dlužná? Pospěšte si, protože pan komisař si přeje, aby se všecko odehrálo jako v pondělí, a takhle dlouho jsem tu nebyla.“
Maigret zasáhl.
„Poslyšte, paní Chochoiová… Když už mluvíme o pondělku ráno. Jak jste tady slečnu obsluhovala, nezaslechla jste náhodou auto?“
Majitelka koloniálu se přes výlohu zahledí na scenéri ozářenou sluncem.
„To vám nepovím… Počkejte. Ne že by jich tady moc jezdilo. Slyšíme je jenom projíždět po hlavní silnici. Který den že to bylo? Vzpomínám si na malé červené auto, které projíždělo vzadu kolem Sébilových. Ale abych vám řekla, kdy to bylo…“
Maigret si pro všechny případy poznamenal do notýsku: Červené auto, Sébilovi. A byl zase venku s Felicií, která se při chůzi klátila, kabát měla přehozený přes ramena a rukávy za ní vlály.
„Tudy… Zpátky chodím vždycky zkratkou.“
Úzká pěšina mezi zelinářskými zahradami.
„Nikoho jste nepotkala?“
„Počkejte. Uvidíte.“
A viděl. Měla pravdu. Ve chvíli, kdy přicházeli na jakousi novou městskou třídu, jel kolem listonoš na kole, který právě vyšlápl kopec, otočil k nim hlavu a zavolal:
„Pro vás nic, slečno Felicie!“
Podívala se na Maigreta.
„V pondělí touhle dobou mě tu viděl jako skoro každé ráno.“
Obešli ohavnou bledě modře omítnutou vilku v zahrádce, kde ztuhla na místě kameninová zvířata, dali se podle živého plotu; Felicie otevřela branku, vlajícím pláštěm zavadila o řadu rybízů.
„No a jsme v zahradě. Hned uvidíte altán.“
Pár minut před desátou vyšli z vilky druhými dveřmi na ulici. Cestou do koloniálu a zpátky opsali víceméně kruh. Šli podél obrub z karafiátů, které každou chvíli pokvetou, míjeli záhonky s něžně zeleným mladým salátem.
„Měl být tady,“ prohlásila Felicie a ukázala na napjatý provázek a na sazák zapíchnutý do země.
„Začal pikýrovat rajčata. Řádka je do poloviny… Když jsem ho neviděla, myslela jsem, že si šel přihnout růžáku.“
„Vypil ho hodně?“
„Když měl žízeň. Jeho skleničku najdete poklopenou na sudu ve sklípku.“
Zahrada pečlivého drobného rentiéra, dům, jaký si tisíce nuzáků touží postavit a uchýlit se tam na stará kolena. Přešli ze slunce do modravého stínu dvora, který na zahradu navazoval. Napravo stál altán. V altánu na stolku malá karafa pálenky a sklenička s tlustým dnem.
„Všimla jste si láhve a skleničky. Ale dneska ráno jste mi říkala, že váš pán tvrdý alkohol nikdy nepil – a ten z karafy už vůbec ne –, pokud byl sám.“
Dívá se na něj provokativně. Neustále jako by mu nabízela, nikoli bez okázalosti, průzračnou modř svých očí, aby z nich mohl vyčíst její naprostou nevinu.
„On nebyl můj pán,“ odsekne nicméně.
„Já vím. Už jste mi to říkala.“
Pane na nebi! Že to ale dá zabrat, mít co dělat s někým jako Felicie! Co to ještě říkala tím svým pronikavým hlasem, který jde Maigretovi tak na nervy? Aha! Řekla:
„Nemám právo odhalovat tajemství, která mi nepřísluší. V očích některých lidí jsem možná byla služka. Ale takhle on mě nebral a jednoho dne vyjde nepochybně najevo…“
„Co vyjde najevo?“
„Nic!“
„Chcete naznačit, že jste byla Pirátovou milenkou?“
„Za co mě máte?“
Maigret zkusil nazdařbůh:
„Tak tedy jeho dcera?“
„Vyptáváte se mě zbytečně. Jednou snad…“
To je celá Felicie! Škrobená, kousavá, výstřední, špičatý obličejík pomoučený pudrem a napatlaný růží, služtička, která se tváří jako princezna na tancovačce, a zničehonic má v očích znepokojivě strnulý pohled anebo na rtech cosi jako nepřítomný úsměv plný pohrdlivé ironie.
„Jestli pil sám, do toho mi nic není.“
Jenže starý Jules Lapie, zvaný Pirát, sám nepil, o tom je Maigret přesvědčen. Člověk, který pracuje na zahrádce se slamákem na hlavě a v dřevácích, neuteče zčistajasna od záhonku rajčat a nepoletí si pro karafu starého koňaku do příborníku, aby si vypil skleničku v altánu. V určitém okamžiku stála na tomhle zeleně natřeném zahradním stolku druhá sklenička. Někdo ji odstranil. Byla to Felicie?
„Co jste dělala, když jste Lapieho neviděla?“
„Nic. Šla jsem do kuchyně, zapálila jsem butanový vařič a dala svařit mlíko a napumpovala jsem vodu na mytí zeleniny.“
„Co dál?“
„Stoupla jsem si na starou židli a vyměnila mucholapku…“
„V klobouku? Vy přece nejdete na nákup bez klobouku, viďte?“
„Nejsem žádná šmudla.“
„Kdy jste si sundala klobouk?“
„Když jsem dala mlíko z plotny. Šla jsem nahoru…“
V domě, který starý pokřtil Hornův mys, je všechno zbrusu nové. Schodiště voní lakovaným jedlovým dřevem. Schody praskají.
„Prosím… Až po vás…“
Otevře dveře do svého pokoje, kde se matrace zakrytá květovaným kretonem tváří jako otoman a stěny zdobí fotografie filmových herců.
„Tak tedy sundám si klobouk. Napadne mě: Vždyť jsem u pana Julesa nevyvětrala! Přejdu přes chodbu. Otevřu a dám se do křiku.“
Maigret pořád bafá z dýmky, kterou si znovu nacpal, když šli přes zahradu. Hledí na kresbu křídou na navoskované podlaze, obrys Pirátova těla, tak jak ho v pondělí dopoledne našli.
„A revolver?“ zeptá se.
„Žádný revolver tu nebyl. To dobře víte, četl jste přeci hlášení od četníků.“
Nad krbem stojí zmenšenina trojstěžníku a všechny obrazy na stěně vypodobňují plachetnice. Člověk by myslel, že je u vysloužilého námořníka, ale četnický poručík, který provedl první ohledání, Maigretovi vylíčil Pirátovo podivné dobrodružství.
Jules Lapie nikdy nebyl námořníkem, nýbrž účetním u jedné firmy ve Fécampu, která prodává vybavení pro zámořské lodě, plachty, lana, kladky a rovněž potraviny pro dálkové plavby. Obtloustlý starý mládenec, puntičkář snad až chorobný, šedivá myš. Má bratra lodního tesaře. Jednoho rána Jules Lapie, tehdy zhruba čtyřicátník, vystoupí na palubu Svaté Terezy, trojstěžníku, který ještě téhož dne vyplouvá do Chile pro náklad fosfátů. Lapie má zcela prozaický úkol přesvědčit se, že všechno zboží bylo dodáno, a požádat kapitána o jeho zaplacení. Co se nestane? Fécampští námořníci si rádi tropí žerty z přepečlivého účetního, který vypadá vždycky tak nesvůj, když ho povolání nutí vkročit na lodní palubu. Jak je zvykem, musí to zapít. Nalévají mu. Pánbůh ví, co to do něho lili, že ho dokázali tak opít!
Ať je to jak chce, když za odlivu Svatá Tereza vyplouvá mezi moly normandského přístavu na širé moře, Jules Lapie namol opilý chrápe v koutě podpalubí, zatímco si všichni myslí, že je na souši – aspoň to všichni budou tvrdit!
Podpalubí byla uzavřena. Účetního objeví až po dvou dnech. Kapitán se odmítne vrátit, odchýlit se od stanovené trasy, a takhle se tedy Lapie, který má tehdy ještě obě nohy, octne na cestě k Hornovu mysu.
O nohu přijde při tomto dobrodružství, když ho jednoho dne poryv bouře smete palubním průlezem. Mnoho let nato bude jednoho jarního pondělka zabit ranou z revolveru několik okamžiků poté, co vstal od záhonu rajčat, zatímco je Felicie na nákupu v novém obchodě Melánie Chochoiové.
„Pojďme dolů,“ vzdechne Maigret.
Dům je tak klidný a tak útulný jako hračka díky své čistotě a vůním, které se z něho linou! Jídelna po pravé straně je přeměněná v umrlčí komoru. Komisař jenom pootevře dveře do příšeří, jež tam panuje; okenice jsou zavřené a do místnosti pronikají jen úzké proužky světla. Rakev spočívá na stole pokrytém prostěradlem a vedle ní stojí miska se svěcenou vodou, v níž je smočena snítka zimostrázu.
Felicie čeká na prahu kuchyně.
„Zkrátka a dobře nic nevíte, nic jste neviděla, nemáte nejmenší představu, koho váš pán… totiž koho Jules Lapie mohl ve vaší nepřítomnosti přijmout.“
Vydrží jeho pohled a neřekne slovo.
„A jste si jista, že když jste se vrátila, na stole v zahradě byla jediná sklenička?"
„Viděla jsem jen jednu. Jestli vy teď vidíte dvě…“
„Míval Lapie často návštěvy?“
Maigret si sedne k butanovému vařiči a rád by se něčeho napil, ze všeho nejraději by si dal skleničku růžáku, o němž mluvila Felicie, sud s ním zahlédl v příjemně chladném příšeří sklípku. Slunce na nebi stoupá a pomalu vstřebává ranní opar.
„Neměl návštěvy rád.“
Zvláštní človíček, jehož život byl určitě tak naprosto rozvrácen onou cestou kolem Hornova mysu!
Když se vrátí do Fécampu, kde se vzdor jeho dřevěné noze nemohou ubránit úsměvu nad jeho dobrodružstvím, žije osaměleji než kdy jindy a zahájí dlouhý boj s rejdaři, jimž patří Svatá Tereza. Trvá na tom, že vina je na straně společnosti, že byl naloděn proti své vůli, a tudíž že rejdaři zodpovídají za nehodu. Ohodnotí svou ztracenou nohu maximální cenou a spor vyhraje, soud mu nakonec přizná právo na dosti vysoký důchod.
Fécampští se tím baví. Utíká před nimi, vyhýbá se i moři, to nemůže ani cítit, a je jeden z prvních, kdo se nechají svést oslnivými prospekty stavitelů Jeannevil u.
Za služebnou si vybere děvče, které znal ještě jako holčičku, a ona se sem z Fécampu přestěhuje.
„Kolik let už u něj žijete?“
„Sedm.“
„Je vám čtyřiadvacet. To vám tedy bylo sedmnáct, když…“
Dá volný průchod svým myšlenkám a najednou se zeptá:
„Máte ctitele?“
Dívá se na něj a mlčí.
„Ptám se vás, jestli máte nějakého ctitele.“
„Do mého soukromého života nikomu nic není.“
„Přijímala jste ho tady?“
„Nemám vám co odpovídat.“
Zasluhovala by pár facek! Jsou chvíle, kdy má Maigret chuť jednu jí vlepit nebo ji chytit za ramena a pořádně s ní zatřást.
„No co! Stejně na to přijdu.“
„Nepřijdete vůbec na nic.“
Zarazí se. Je to příliš hloupé. Copak se bude s tou holkou hádat?
„Víte jistě, že mi nemáte co říct? Rozmyslete si to, dokud je ještě čas.“
„Nemám si co rozmýšlet.“
„Nic přede mnou netajíte?“
„To bych se divila. Jste prý tak chytrý!“
„No tak uvidíme.“
„Copak bychom viděli!“
„Co chcete udělat, až přijedou příbuzní a Jules Lapie bude pohřben?“
„Nevím.“
„Chcete tu zůstat?“
„Možná.“
„Doufáte, že budete dědit?“
„To je dost možné.“
Maigretovi se nedaří zůstat zcela klidný.
„V každém případě, děvenko, jednu věc si laskavě zapište za uši. Dokud nebude vyšetřování skončeno, zakazuji vám vzdálit se odtud, aniž to předem oznámíte polici .“
„To nemám právo opustit dům?“
„Ne.“
„A když budu mít chuť někam jít?“
„Požádáte mě o dovolení.“
„Vy si myslíte, že jsem ho zabila?“
„Myslím si, co se mi líbí, a vám do toho nic není.“
Má toho dost. Má vztek. Zlobí se na sebe, že se nechá takhle rozházet nějakou Felicií. Čtyřiadvacet? Ale jděte! Vždyť je to dvanáctiletá nebo třináctiletá holka, která si hraje bůhví na co a bere se vážně.
„Na shledanou.“
„Na shledanou.“
„Mimochodem, co budete jíst?“
„Nedělejte si starost. Já hlady neumřu.“
Je si tím jist. Živě si představuje, jak si po jeho odchodu sedne v kuchyni ke stolu, bude pomalu jíst lhostejno co a číst přitom jeden z těch románků, co si je kupuje u paní Chochoiové. Maigret zuří. Byl podveden, tady, přede všemi, a co víc, napálila ho ta mrcha Felicie. Je čtvrtek. Dorazili Lapieho příbuzní: bratr Ernest Lapie, tesař z Fécampu, drsný chlap s vlasy na ježka a poďobaný od neštovic, jeho žena, rozložitá a kníratá, dvě děti, které před sebou žene jako husy na pastvu. A pak jeden synovec, devatenáctiletý mladík, Jacques Pétil on, který přijel z Paříže, působí horečnatě a nezdravě a lapieovský klan na něj hledí s nedůvěrou. V Jeannevil u ještě není hřbitov. Průvod zamířil k Orgevalu, k němuž osada patří. Senzaci dne způsobil Felici n smuteční závoj. Kde ho splašila? Až později se Maigret doví, že si ho půjčila od Melánie Chochoiové.
Felicie nečeká, až jí vykážou místo, zaujme je hned v první řadě, kráčí před rodinou naprosto strnulá, ztělesněná bolest, otírá si oči černě obroubeným kapesníčkem, který nejspíš pochází rovněž od Melánie a který si postříkala lacinou kolínskou.
Strážmistr Lucas, který strávil noc v Jeannevil u, je tu s Maigretem. Jdou oba s průvodem po prašné cestě a na jasné obloze zpívají skřivánci.
„Ta holka něco ví, to je zřejmé. Ale ať si připadá sebemazanější, stejně se nakonec podřekne.“
Lucas přikyvuje. Dveře kostelíka zůstanou při výkropu otevřené, a tak vnitřek ještě víc než kadidlem voní jarem. K vykopanému hrobu je to kousek.
Po obřadu se příbuzní mají vrátit do vilky kvůli závěti.
„Proč by bratr sepisoval nějakou závěť?“ podivil se Ernest Lapie. „V naší rodině to není zvykem.“
„Felicie tvrdí…“
„Felicie! Felicie! Pořád ta Felicie!“
Nezbývá než pokrčit rameny.
A helemese, prošmikla se kupředu a podařilo se jí na rakev hodit první lopatku hlíny. Načež se tonouc v slzách vzdaluje kroky tak kvapnými, jako by se každou chvíli měla zhroutit.
„Nehni se od ní, Lucasi.“
Jde a jde, rychle zahýbá v orgevalských ulicích a uličkách a v jednu chvíli Lucas, který je od ní slabých padesát metrů, dorazí příliš pozdě do téměř prázdné ulice, na jejímž konci mizí dodávka. Vrazí do jakési hospody.
„Buďte tak hodný, ta dodávka, co teď odjela…“
„No jo, to je Louvet, mechanik. Byl tu před chvilkou na skleničce.“
„Nebral někoho s sebou?“
„Nevím. Nezdá se mi. Nebyl jsem venku.“
„Nevíte, kam jel?“
„Do Paříže, jako každý čtvrtek.“
Lucas se řítí na poštu, která je naštěstí takřka naproti.
„Haló… Ano… Tady Lucas… Rychle… Taková dost omšelá dodávka… Počkejte…“
Otočí se na poštmistrovou: „Nevíte, jaké číslo má dodávka pana Louveta, toho mechanika?“
„Ne… Jenom si vzpomínám, že na konci je osmička.“
„Haló… Číslo končící na osmičku… Dívka ve smutku… Haló… Nepřerušujte nás… Ne… Myslím, že zatýkat by se neměla… Stačí, když ji budou sledovat… Jasné?… Komisař zavolá sám.“
Připojí se k Maigretovi, který osaměle kráčí za rodinou na cestě z Orgevalu do Jeannevil u.
„Zdrhla…“
„Cože?“
„Musela do té dodávky naskočit ve chvíli, kdy se rozjížděla. Jen co zahnula za roh a… Volal jsem na Zlatnické nábřeží. Za chvíli budou zalarmované všecky oddíly. Příjezdy do Paříže jsou hlídány.“
Takže Felicie zmizela! Jednoduše, za bílého dne, takříkajíc před očima a před nosem Maigretovi a jeho nejlepšímu strážmistrovi! Zmizela navzdory velkému smutečnímu závoji, podle kterého, když ne jinak, ji každý pozná na kilometr daleko!
Příbuzným, kteří se občas na oba policisty ohlédnou, je divné, že nikde není vidět Felici . Klíč od domu má u sebe ona. Nezbývá než se dát přes zahradu. Maigret otevře žaluzie v jídelně, kde je na stole ještě prostěradlo a snítka zimostrázu a kde se vznáší vůně svíček.
„Něčeho bych se přece jenom napil,“ vzdechne Ernest Lapie. „Etienne! Julie! Neběhejte po záhonech! Někde tu musí být kapka vína…“
„Ve sklípku,“ poučí ho Maigret.
Lapieho žena jde k Melánii pro nějaké zákusky dětem, a když už je v tom, nakoupí jich pro všechny.
„Nevidím důvod, proč by bratr sepisoval závět, pane komisaři. Dobře vím, že to byl podivín. Žil jako medvěd a my jsme se s ním už moc nestýkali. Ale to…“
Maigret prohrabává zásuvky psacího stolku, který stojí v jednom rohu místnosti. Vytahuje svazky pečlivě srovnaných účtů, dostane se až na zašedlé staré desky, v nichž je jediná žlutá obálka. Otevřít po mé smrti.
„Tak, pánové, myslím, že tady je, co hledáme.“
Já, níže podepsaný Jules Lapie, zdravý na těle i na duchu a v přítomnosti Forrentina Ernesta a Lepapa Françoise, obou bytem v Jeannevil u, obec Orgeval…
Maigret předčítá čím dál tišším hlasem.
„Felicie měla pravdu!“ uzavře nakonec. „Dům se vším, co v něm je, dědí ona.“
Rodina zkoprní. V závěti je větička, na kterou jen tak nezapomenou:
… Vzhledem k postoji, který můj bratr a jeho žena považovali za nutné zaujmout po mém úrazu…
„Já mu jenom řekl, že je k smíchu dělat psí kusy kvůli…“ vysvětluje Ernest Lapie.
… vzhledem k chování mého synovce Jacquesa Pétil ona…
Mladík z Paříže se tváří jako špatný žáček při rozdávání vysvědčení. Na tom pramálo sejde. Dědičkou je Felicie. A Felicie bůhvíproč zmizela.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky