<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET A DLOUHÉ BIDLO

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

5x komisař Maigret podruhé - 5CD - Simenon Georges
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - 5CD - Simenon Georges
Maigret u koronera, Maigretovy paměti - Simenon Georges
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 183 Kč
Maigret u koronera, Maigretovy paměti - Simenon Georges
Maigret a lupič kliďas, Maigret a informátor - Simenon Georges
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 183 Kč
Maigret a lupič kliďas, Maigret a informátor - Simenon Georges

 

   1   

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

/ v níž se Maigret setká se starou známou, která skončila po svém, a kde je řeč o Smutném Fredovi a o pravděpodobném objevu jisté tělesné schránky /

Na lístku, který kancelářský sluha předložil návštěvnici k vyplnění a který teď podával Maigretovi, bylo napsáno doslova toto:

Ernestina, řečená Dlouhé Bidlo (dříve Micouová, t. č. Jussiaumová), kterou jste zatkl před sedmnácti lety v Měsíční ulici a která se vysvlékla do naha, aby vás navztekala, dovoluje si prosit o naléhavý rozhovor v záležitosti svrchovaně důležité.

Maigret pohlédl po očku na starého Josefa, aby zjistil, jestli si lístek přečetl, ale bělovlasý sluha nehnul ani brvou. Byl toho rána ve všech kancelářích KP – kriminální policie – asi jediný, kdo nebyl v košili, a komisař si poprvé po tolika letech položil otázku, co je to za perverzitu, že na tomhle muži takměř ctihodném chtějí, aby nosil na krku těžký řetěz s obrovskou medailí. Jsou už takové dny, kdy si člověk klade pošetilé otázky. Snad to bylo tím vedrem. Možná také tím, že to prázdninové ovzduší nepřipouštělo, aby se věci braly moc vážně. Okna byla otevřená dokořán a v kanceláři, kde Maigret sledoval očima vosu, kroužící kolem a narážející o strop pokaždé na témž místě, se ve vzduchu chvěl šum Paříže. Dobrá polovina inspektorů byla u moře nebo na venkově. Lucas měl na hlavě panama, které na jeho lebce vypadalo jako indiánská chýše nebo jako stínidlo. Ředitel KP odejel předcházejícího dne jako každým rokem do Pyrenejí.

„Opilá?“ zeptal se Maigret sluhy.

„Myslím že ne, pane Maigrete.“

Některým ženám se totiž stává, když se napijí trochu přes míru, že pociťují potřebu jít se svěřovat polici .

„Nervózní?“

„Zeptala se mě, jestli to bude dlouho trvat, a já jsem jí odpověděl, že ani nevím, jestli ji přijmete. Posadila se v rohu čekárny a začala číst noviny.“

Maigret se nepamatoval ani na jméno Micouová, ani na jméno Jussiaumová, ani na přezdívku Dlouhé Bidlo, ale uchoval si přesnou vzpomínku na Měsíční ulici, na jeden den, stejně horký jako dnešní, kdy se podrážky zabořují do změklého asfaltu, který naplňuje Paříž svým pachem. Bylo to poblíž Svatodivišské brány, malá ulička s pochybnými hotely a s krámky, kde prodávají oplatky a čerstvé vafle. Tenkrát ještě nebyl komisařem. Ženy chodily v té době v rovných šatech a s krátce zastřiženými vlasy. Aby o té holce sehnal informace, musel vejít do dvou nebo tří hospod a náhodou přitom pil pernody. Ještě skoro cítil jejich vůni, zrovna tak jako pach zapocených podpaží a nohou, který naplňoval ten malý hotel. Pokoj byl ve třetím nebo ve čtvrtém patře. Zmýlil se napřed ve dveřích a octl se tváří v tvář nějakému černochovi, který seděl na posteli a hrál na harmoniku, nejspíš nějaký muzikant z tančírny. Černoch se nenechal vyvést z konceptu a jenom mu bradou ukázal na sousední dveře.

„Dál!“

Křaplavý hlas. Hlas někoho, kdo moc pil nebo moc kouřil. U okna, které vedlo do dvora, spatřil pak vysoké děvče v blankytném županu, které si zrovna opékalo na plynovém vařiči kotletu. Byla stejně vysoká jako Maigret, možná vyšší. Prohlédla si ho od hlavy k patě, bez jakéhokoli vzrušení; a hned řekla:

„Vy jste od policajtů?“

Náprsní tašku a bankovky našel nahoře na zrcadlové skříni a ona ani nehnula brvou.

„To čmajzla kolegyně.“

„Jaká kolegyně?“

„Nevím, jak se jmenuje. Říká se jí Lulu.“

„Kde je?“

„Hledejte ji. To je vaše povolání.“

„Oblečte se a pojďte se mnou.“

Šlo jenom o krádež, ale na nábřeží tomu přikládali určitou důležitost, ani ne tak kvůli výši částky, i když šlo o hezkou sumičku, jako proto, že šlo o jednoho charenteského velkoobchodníka s dobytkem; který už apeloval na svého poslance.

„Kvůli vám tu kotletu nezahodím!“

V maličkém pokojíku byla jen jediná židle. Zůstal stát, zatímco holka jedla, hezky beze spěchu, a vůbec si ho nevšímala, jako by pro ni ani neexistoval.

Mohlo jí v té době být nějakých dvacet. Byla bledá, s bezbarvýma očima a s dlouhým kostnatým obličejem. Pak se koukal na to, jak si šťárá v zubech sirkou a nalévá do hrnku vařící vodu na kávu.

„Žádal jsem vás, abyste se oblékla.“

Bylo mu horko. Pach hotelu v něm vyvolával pocit nevolnosti. Uhádla snad, že je mu nepříjemně?

Klidně si svlékla župan, košili a kalhoty a nahá jako Eva si zapálila cigaretu a šla se natáhnout na rozestlanou postel. „Čekám!“ řekl netrpělivě a snažil se koukat jinam.

„Já taky.“

„Mám zatykač.“

„No dobrá, tak mě zatkněte!“

„Oblečte se a pojďte se mnou.“

„Je mi takhle docela dobře.“

Situace byla komická. Zachovávala nehybný klid, jen v bezbarvých očích jí to hrálo ironickým výsměchem.

„Říkáte, že mě zatýkáte. No prosím. Ale nesmíte na mně chtít, abych vám navíc ještě pomáhala. Jsem doma. Je horko, mám právo bejt nahá. Jestli teďka stojíte na tom, abych s váma šla tak, jak jsem, nic proti tomu nemám.“

Opakoval nejméně desetkrát:

„Oblečte se!“

A snad to bylo tím, že měla tak bledou kůži, snad tou špínou kolem, ale měl dojem, že nikdy neviděl ženu tak nahou, jako byla tahle. Marně jí hodil šaty na postel, marně jí vyhrožoval a pak to zkoušel s přemlouváním.

Nakonec sešel dolů, aby zavolal dva strážníky, a byl z toho groteskní výjev. Museli holku násilím zabalit do deky a odnést ji úzkým schodištěm jako balík, a jak šli kolem, všechny dveře se otvíraly. Od té doby ji neviděl. Nikdy už o ní neuslyšel.

„Pošlete ji sem,“ povzdechl.

Poznal ji okamžitě. Zdálo se mu, že se vůbec nezměnila. Měl před sebou tentýž dlouhý bledý obličej, tytéž bezbarvé oči a široká, přespříliš nalíčená ústa, která vypadala jako krvácející rána. V jejím pohledu se setkal znovu s tou klidnou ironií lidí, kteří už toho tolik viděli, že v jejich očích už nic nemá žádnou důležitost.

Na sobě měla slušné šaty, na hlavě světlý slaměný klobouk a navlékla si rukavice.

„Ještě se na mě zlobíte?“

Bez odpovědí zatáhl z dýmky.

„Můžu se posadit? Věděla jsem, že jste povýšil, a právě proto jsem ostatně už neměla příležitost, abych se s váma setkala. Můžu si zakouřit?“

Vytáhla z kabelky cigaretu a zapálila si.

„Abych vám to řekla rovnou, bez výčitky, tak tenkrát jsem měla pravdu já. Vyfásla jsem rok, který jsem si nezasloužila. Ta Lulu, kterou jste se nenamáhali najít, doopravdy existovala. Byly jsme spolu, když jsme potkaly toho prachatýho tlusťocha. Odved si nás obě dvě, ale když mě omakal, tak mě požádal, abych odprejskla, protože z hubených ženských je mu prej nanic; čekala jsem na chodbě a tam mi potom Lulu o hodinu pozdějc strčila náprsní tašku, abych ji někde ulila.“

„Co se s ní stalo?“

„Před pěti lety měla na jihu malou restauraci. Chtěla jsem vám jenom ukázat, že mejlit se může každý.“

„To jste přišla kvůli tomu?“

„Ne. Přišla jsem si s vámi promluvit o Alfrédovi. Kdyby věděl, že jsem tady, tak by zase prohlašoval, že jsem trulant. Byla bych se mohla obrátit na inspektora Boissiera, ten ho zná dobře.“

„Kdo je to Alfréd?“

„Můj manžel. Je skutečně mým manželem, jsme oddaný na radnici a dokonce i v kostele, protože on je věřící. Inspektor Boissier ho dvakrát nebo třikrát zatknul, jednou přitom Alfréd vyfásnul pět let ve Fresnes.“

Její hlas zněl skoro chraplavě.

„Jméno Jussiaume vám možná nic neříká, ale až vám povím jeho přezdívku, tak budete určitě vědět, o koho běží, psalo se o něm často v novinách. Smutný Alfréd.“

„Nedobytné pokladny?“

„Ano.“

„Vy jste se pohádali?“

„Ne. Nepřišla jsem kvůli tomu, co vy myslíte. Na to já nejsem. Tak Alfréda znáte?“

Maigret ho nikdy neviděl, nebo přesněji řečeno jenom ho zahlédl na chodbě, kde kasař čekal, až ho Boissier bude vyslýchat. Mlhavě si vzpomínal na slaboučkého človíčka s neklidnýma očima, jehož šaty se zdály příliš velké pro to hubené tělo.

„Nemáme na něj zřejmě stejnej názor,“ řekla. „Je to chudák. Je zajímavější, než si myslíte. Já s ním žiju už hnedle dvanáct let a pomalu se v něm už vyznám.“

„Kde je?“

„Přijdu k tomu, nemějte strach. Kde je, nevím, ale dostal se nechtěně do šlamastiky, a právě proto jsem tady. Jenom by bylo potřeba, abyste měl ke mně důvěru, a já chápu, že je to trochu velkej požadavek.“

Zvědavě ji pozoroval, protože hovořila s poutavou prostotou. Nepřetvařovala se, nepokoušela se na něj udělat dojem. Jestliže jí to trochu trvalo, než se dostala k jádru věci, bylo to opravdu tím, že to, co potřebovala povědět, nebylo nic jednoduchého.

Přese všechno ale zůstávala mezi ní a jím jistá hranice, a právě tuto hranici se snažila překonat, aby si nedělal falešné představy.

O Smutném Alfrédovi, s kterým nepřišel nikdy osobně do styku, věděl Maigret skoro jen to, co slýchal kolem sebe. Byla to skoro slavná osobnost a noviny mu věnovaly velkou pozornost, protože to byla postava velmi pitoreskní.

Pracoval dlouho pro firmu Planchart, výroba nedobytných pokladen, a byl jedním z jejích nejlepších odborníků. Už tenkrát to byl zasmušilý a uzavřený, neduživý hoch, který míval v pravidelných intervalech záchvaty padoucnice.

Boissier by Maigreta mohl bezpochyby informovat, za jakých okolností od firmy Planchart odešel. Ať tak či tak, místo aby nedobytné pokladny instaloval, začal je vylupovat.

„Když jste se s ním setkala, tak ještě pravidelně pracoval?“

„Samozřejmě že ne. Já jsem ho na špatnou cestu nepřivedla, jestli máte tohle na mysli. Melouchařil, občas nastoupil místo u nějakýho zámečníka, ale brzy jsem poznala, jak se věci mají.“

„Nemyslíte, že byste měla zajít spíš za Boissierem?“

„Ten má na starosti vloupání, že? Ale vraždama se zabýváte vy.“

„Alfréd někoho zabil?“

„Poslouchejte, pane komisaři, myslím, že by to bylo rychlejší, kdybyste mě nechal mluvit. Ať je Alfréd, čím je, ale nezabil by ani za všechno zlato na světě. Vypadá to hloupě, když se to řekne o člověku, jako je on, ale je to hrozně citlivej člověk, kterej se rozpláče pro každou maličkost. Mohla bych o tom povídat! Někdo vám řekne, že je to bačkora. Možná zrovna proto, že je takovýhle, tak jsem se do něj zamilovala.“

A klidně se na něj podívala. Nijak poslední slovo nezdůraznila, ale pronesla je přece jen s jistou hrdostí.

„Kdyby lidi znali všechno, co se děje v jeho hlavě, tak by se náramně divili. Ale na tom nesejde. Pro vás je to prostě zloděj. Jednou se nechal chytit a vyfásnul pět let v base. Nevynechala jsem jedinej návštěvní den a na celou tu dobu jsem se musela vrátit k svýmu řemeslu, i když jsem s tím měla mrzutosti, protože jsem nebyla v seznamu a tenkrát to ještě muselo bejt. Doufá pořád, že se mu jednou povede udělat velkou kasu a že se budeme moct odstěhovat někam na venkov. Je to jeho sen už od malička.“

„Kde bydlíte?“

„Na Jemmapeském nábřeží, zrovna naproti Martinskýmu jezu. Dovedete si to asi tak představit, ne? Máme dva pokoje nahoře a pod náma je taková zeleně natřená hospůdka, to je moc šikovný kvůli telefonu.“

„V téhle chvíli je Alfréd tam?“

„Ne. Už jsem vám řekla, kde je, a můžete mi věřit. Udělal kasu, ne dneska v noci, ale tu noc předtím.“

„A utekl?“

„Počkejte, pane komisaři! Hned uvidíte, že to, co vám tu vykládám, je důležitý. Znáte ty lidi, co si kupujou losy při každým tahu státní loterie, že? Jsou taky takoví, že radši nejedí, jen aby si je mohli koupit, protože si představujou, že za pár dní budou bohatý. No a u Alfréda je to zrovna to samý. V

Paříži je pár tuctů nedobytnejch pokladen, který on instaloval a který zná jako svý boty. Když si někdo koupí nedobytnou pokladnu, tak většinou proto, aby do ní zavřel peníze nebo šperky.“

„Doufá pořád, že padne na obrovskou hromadu peněz?“

„No právě.“

Pokrčila rameny, jako kdyby hovořila o neškodné zálibě nějakého dítěte. Pak dodala:

„Nemá štěstí. Většinou padne na cenný papíry, který se nedají prodat, nebo na akcie. Jenom jednou tam byla opravdu pořádná suma, která by mu dovolila prožít zbytek života hezky v klidu, a to ho zrovna Boissier zatkl.“

„Vy jste byla s ním? Dělala jste mu zeď?“

„Ne. To nikdy nechtěl. Ze začátku mi vždycky říkal, že se chystá na nějakou práci, a já jsem si to už zařídila, abych byla někde poblíž. Když si toho všim, přestal se mi svěřovat.“

„Ze strachu, že by vás chytili?“

„Snad. Pravděpodobně taky z pověrčivosti. Víte, i když žijeme spolu, je to samotář a občas neřekne jediný slovo třeba celejch osmačtyřicet hodin. Když vidím, že odjíždí večer na kole, tak vím co to znamená.“

Maigret se na tenhle detail pamatoval. V novinách o něm psali jako o Alfrédu Jussiaumovi, kasaři na velocipédu.

„To je taky takovej jeho nápad. Tvrdí, že v noci není člověk na kole nikomu nápadnej, zvlášť když má přes rameno pověšenou bedýnku s nářadím. Pokládají ho za dělníka, kterej jede do práce. Vidíte, že s váma mluvím jako s přítelem.“

Maigret se pořád ještě v duchu ptal, co ji vlastně k němu do kanceláře přivedlo, a když vzala další cigaretu, přidržel jí rozškrtnutou zápalku.

„Dneska máme čtvrtek. V noci z úterý na středu Alfréd odjel, aby udělal kasu.“

„On vám o tom řekl?“

„Už několik nocí odcházel vždycky ve stejnou hodinu, a to je neklamný znamení. Než se vloupá do nějakýho domu nebo do nějaký kanceláře, stráví někdy celý týden tím, že to tam pozoruje, aby poznal zvyky lidí.“

„A aby se ujistil, že v místnostech nikdo nebude?“

„Ne. To je mu fuk. Myslím si dokonce, že radši pracuje tam, kde někdo je, než na nějakým prázdným místě. Je to člověk, kterej se dovede pohybovat bez hluku. Stokrát se v noci stalo, že si přišel lehnout vedle mě, a já jsem si vůbec nevšimla, že se vrátil.“

„Vy víte, kde pracoval tu předminulou noc?“

„Vím jedině to, že to bylo v Neuil y. A i to jsem se dověděla jenom náhodou. Den předtím mi vyprávěl, když se vrátil, že na něm policie chtěla papíry a že ho zřejmě pokládali za nějakýho syčáka, protože ho zastavili v Bouloňským lesíku na místě, kam ženský obvykle choděj na holandu.

,Kde to bylo?‘ zeptala jsem se ho.

,Za Zoobotanickou zahradou. Vracel jsem se z Neuil y.‘

Předevčírem večer si tedy vzal s sebou bedýnku s nářadím a já jsem pochopila, že jde pracovat.“

„Nepil?“

„Nikdy nepije ani nekouří. Nesnes by to. Žije v ustavičným strachu ze záchvatu a je mu děsně hanba, když ho chytí někde uprostřed ulice a kolem něj je hned plno lidí a rozlítostňujou se nad jeho osudem. Než odjel, tak mi řek:

,Myslím, že tentokrát se opravdu odstěhujem na venkov.‘“

Maigret si začal dělat poznámky a mechanicky je obkresloval arabeskami.

„V kolik hodin odejel z Jemmapeského nábřeží?“

„K jedenáctý večer, jako předcházející dny.“

„Do Neuil y tedy zřejmě dojel kolem půlnoci.“

„Pravděpodobně. Rychle nikdy nejezdil, ale v tuhle dobu stejně bývá všude na ulici volno.“

„Kdy jste ho zase uviděla?“

„Neuviděla jsem ho.“

„Takže si myslíte, že se mu něco přihodilo?“

„Telefonoval mi.“

„Kdy?“

„V pět ráno. Nespala jsem. Byla jsem neklidná. On se pořád bojí, aby nedostal záchvat někde na ulici, a já si zase myslím, že by ho to mohlo chytit třeba v plný práci, chápete? Zaslechla jsem, jak dole v hospodě zvoní telefon. Náš pokoj je zrovna nad ním. Ty lidi z hospody ještě nebyli vzhůru. Vytušila jsem, že je to pro mě, seběhla jsem dolů a podle hlasu jsem hned pochopila, že došlo k nějakému maléru. Mluvil potichu.

,To seš ty?‘

,Ano.‘

,Jsi sama?‘

,Ano. Kde jsi?‘

,V jedný kavárničce u Severního nádraží. Poslouchej, Týno (říká mi vždycky Týno), nedá se nic dělat, budu muset na nějakej čas zmizet.‘

,Viděli tě?‘

,O to nejde. Nevím. Nějakej člověk mé viděl, to ano, ale nejsem si moc jistej, že byl od policie.‘

,Peníze máš?‘

,Ne. Stalo se něco, ještě než jsem to dodělal.‘

,Co se stalo?‘

,Zabejval jsem se zámkem a přitom jsem náhodou posvítil lampičkou do kouta místnosti a uviděl jsem nějakej obličej. Myslel jsem si, že někdo nehlučně vešel a že se na mě dívá. Pak jsem si všim, že ty oči jsou mrtvý.‘“

Pohlédla na Maigreta.

„Jsem si jistá, že mi nelhal. Kdyby zabil on, tak by mi to byl přiznal. A nemám chuť vyprávět vám nějaký báchorky. Cítila jsem, že se na druhým konci drátu jen tak tak drží, aby neomdlel. Smrt mu nahání takovej strach…“

„Kdo to byl?“

„To nevím. Moc mi toho nevysvětlil. Pořád chtěl honem zase zavěsit. Měl strach, aby ho někdo nezaslech. Oznámil mi, že za čtvrt hodiny nasedne do vlaku…“

„Do Belgie?“

„Pravděpodobně, protože byl blízko Severního nádraží. Dívala jsem se do jízdního řádu. Nějakej vlak jede v pět hodin pětačtyřicet.“

„Z které kavárny telefonoval, to taky nevíte?“

„Včera jsem to tam zchodila a tu a tam jsem se ptala, ale bez výsledku. Pokládali mě zřejmě za žárlivou manželku a nechtěli mi odpovídat.“

„Celkem vzato, řekl vám všeho všudy jen to, že v místnosti, kde pracoval, byl nějaký mrtvý člověk?“

„Podařilo se mi z něj dostat ještě další věci. Řek taky, že to byla žena, že měla prsa plný krve a že v ruce držela telefonní sluchátko.“

„To je všechno?“

„Ne. Ve chvíli, kdy se chtěl dát na útěk – a dovedu si představit, v jakým byl stavu! – před těma mřížovejma vratama zastavilo auto…“

„Mluvil o mřížových vratech?“

„Ano. Vzpomínám si na to slovo, protože mi bylo nápadný. Někdo vystoupil a zamířil ke dveřím. Zatímco ten člověk vešel do chodby, Alfréd vylezl z domu oknem.“

„A jeho nářadí?“

„Nechal ho tam. Vyříz okenní tabulku, aby se dostal dovnitř. Tím jsem si jistá, protože to je jeho zvyk. Myslím, že by to udělal, i kdyby byly dveře dokořán, protože má takový kapánek pedantický návyky, nebo je možná tak pověrčivej.“

„Tak ho tedy nikdo neviděl?“

„Viděl. Ve chvíli, kdy přecházel zahradu…“

„O zahradě taky mluvil?“

„Já jsem si to nevymyslela. Říkám, že ve chvíli, kdy přecházel zahradu, někdo vykouk z okna a namířil na něj baterkou, pravděpodobně zrovna Alfrédovou baterkou, kterou tam nechal ležet. Ten naskočil na kolo a ujel, ani se neobrátil a jel až k Seině, nevím už přesně kam, a hodil kolo do vody, protože měl strach, aby ho podle něj nepoznali. Neodvažoval se vrátit. Došel pěšky na Severní nádraží a zatelefonoval mi, ale prosil mě, abych nic neříkala. Domlouvala jsem mu, aby neodjížděl. Pokoušela jsem se přivést ho k rozumu. Nakonec mi slíbil, že mi napíše poste restante a oznámí mi, kde bude, abych za ním přijela.“

„Ještě nenapsal?“

„Dopis neměl ještě čas dojít. Stavila jsem se na poště dnes ráno. Už čtyřicet hodin pořád uvažuju. Koupila jsem si všechny noviny, protože jsem si pořád myslela, že budou psát o nějaký zavražděný ženě.“

Maigret zvedl sluchátko a zavolal policejní komisařství v Neuil y.

„Haló, tady KP. Neměli jste tam žádnou vraždu za posledních čtyřiadvacet hodin?“

„Okamžik. Předám vám sekretáře. Já jsem jenom ordonance.“ Maigret se dlouho vyptával.

„Žádná mrtvola v ulici? Žádný noční poplach? Nevylovili nějaké tělo v Seině?“

„Naprosto nic, pane Maigrete.“

„Nikdo nehlásil nějaký výstřel?“

„Nikdo.“

Ernestina Dlouhé Bidlo čekala trpělivě, s rukama sepjatýma na své kabelce jako osoba, která je někde na návštěvě.

„Chápete, proč jsem za váma přišla?“

„Myslím, že ano.“

„Především jsem si myslela, že policie Alfréda možná viděla, a v tom případě by ho už jen to kolo stačilo prozradit. Pak je tu to nářadí, co tam nechal. Protože ujel za hranice, nebudou jeho povídání věřit. A… v Belgi nebo v Holandsku není o nic bezpečnější než v Paříži. Je mi milejší vidět ho v kriminále kvůli pokusu o loupež, i když by to mělo stát dalších pět let, než vidět ho obviněnýho z vraždy.“

„Mrzuté je,“ odpověděl Maigret, „že tu není mrtvola.“

„Vy si myslíte, že si to vymyslil, nebo že si to vymejšlím já?“

Neodpověděl.

„Dům, kde tu noc pracoval, snadno najdete. Neměla bych vám to asi vyzrazovat, ale jsem přesvědčená, že na to tak jako tak připadnete sám. Jde určitě o nějakou nedobytnou pokladnu, kterou sám instaloval. U Planchartů jistě mají nějakej seznam svejch zákazníků. Tak moc jich v Neuil y nebude, co si koupili před nějakejma přinejmeriším sedmnácti letama nedobytnou pokladnu.“

„Neměl Alfréd kromě vás nějakou milenku?“

„No dobrá! Tohle jsem taky předvídala. Nejsem žárlivá, a i kdybych byla, nepřišla bych vám vyprávět nějaký nesmysly, abych se pomstila – jestli vám náhodou tohle straší v hlavě. Nemá žádnou milenku, protože po tom, chuděra, vůbec ani netouží. Kdyby o to stál, sehnala bych mu jich sama tolik, kolik by jen chtěl.“

„Proč?“

„Protože život stejně není žádná legrace.“

„Peníze máte?“

„Ne.“

„Co budete dělat?“

„Já už si nějak pomůžu, to víte sám. Jsem tady jen proto, aby se zjistilo, že Fred nikoho nezabil.“

„Ukázala byste mi jeho dopis, kdyby vám napsal?“

„Budete ho číst dřív než já. Teďka, když víte, že mi má psát poste restante, dáte hlídat všechny pošty v Paříži. Zapomínáte, že nejsem dnešní.“

Zvedla se v celé výšce; měřila ho pohledem, jak tu tak seděl za psacím stolem.

„Jestli je pravda všechno, co se o vás vypráví, tak je přece jenom naděje, že mi uvěříte.“

„Proč?“

„Protože jinak byste byl pitomec. No a vy pitomec nejste. Zatelefonujete k Planchartovým?“

„Ano.“

„Dáte mi vědět, když něco zjistíte?“

Bez odpovědi se na ni zadíval a uvědomil si, že nemůže zabránit, aby mu na rtech nezahrál pobavený úsměv.

„Jak budete chtít,“ povzdechla. „Mohla bych vám pomoct; i když toho víte hodně, jsou věci, který lidi jako my chápou líp než vy.“

Toto „my“ znamenalo zřejmě svět pro sebe, ten, v kterém Ernestina Dlouhé Bidlo žila, svět na druhé straně barikády.

„Jestli inspektor Boissier není na dovolené, jsem si jistá, že vám to, co jsem řekla o Alfrédovi, potvrdí.“

„Není na dovolené. Odjede zítra.“

Otevřela kabelku a vytáhla z ní kousek papírku.

„Nechám vám tu číslo telefonu do hospody u nás dole. Jestli náhodou budete potřebovat za mnou zajít, nemusíte mít strach, že se svlíknu. Teď si radši nechávám šaty na sobě.“

Řekla to s nádechem hořkosti v hlase, ale nijak upřílišněným. Vzápětí se sama sobě ušklíbla:

„Je to tak pro všechny lepší!“

A teprve když už za sebou zavřela dveře, Maigret si uvědomil, že jí docela přirozeně stiskl ruku, kterou mu podala. Vosa pořád ještě bzučivě kroužila u samého stropu, jako by hledala východ a neměla ani tušení o dokořán otevřených oknech. Paní Maigretová dnes ráno oznámila, že bude mít cestu přes květinový trh, a požádala ho, aby ji tam vyhledal, jestli bude v poledne volný. Teď bylo poledne. Zaváhal a vyklonil se z okna, odkud bylo vidět za zábradlím nábřeží skvrny živých barev. Pak zvedl s povzdechem sluchátko.

„Požádejte Boissiera, aby přišel za mnou.“

Od toho prapodivného dobrodružství v Měsíční ulici uplynulo už sedmnáct let a Maigret byl teď významnou osobností, stojící v čele brigády vyšetřující vraždy. Hlavou mu bleskl legrační nápad, přání skoro dětinské. Zvedl sluchátko znovu.

„Dejte mi kavárnu U Dauphina, prosím.“

Ve chvíli, kdy se dveře otevřely a v nich se objevil Boissier, říkal zrovna:

„Přineste mi nahoru jeden pernod…“

Podíval se na inspektora, který měl na košili v podpaždích široké propocené kruhy, a opravil se:

„Radši dva. Dva pernody. Děkuji.“

Boissierovi, který byl z Provence, se namodralé kníry zachvěly spokojeností; osušuje si obličej, posadil se na okraj okna.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist