Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
/ v níž se ukáže, že výslech není jako výslech, a v níž Evženie navzdory svým názorům učiní kategorické prohlášení /
Policejní komisařství zaujímalo přízemi radnice, ošklivé čtverhranné budovy se splihle visícím špinavým praporem, stojící uprostřed prostranství s několika neduživými stromy. Maigret by byl mohl vejít do kanceláří inspektorů přímo zvenčí; ale aby se nestřetl tváří v tvář s Vilémem Serrem, šel oklikou chodbami plnými průvanu, kde nakonec zabloudil.
I tady vládlo letní prázdninové ovzduší. Dveře a okna byly dokořán, papíry šelestily na stolech v prázdných místnostech, jinde zase si úředníci vysvlečení do košile vyprávěli historky z pláží a ojedinělí poplatníci bezradně bloudili, aby sehnali nějaké razítko nebo podpis. Konečně Maigret spatřil strážníka, který ho poznal.
„Inspektor Vanneau?“
„Druhá chodba vlevo, třetí dveře.“
„Došel byste mi pro něj? Bude ve své kanceláři asi někoho mít. Nevyslovujte nahlas moje jméno.“
Vanneau se za chvíli objevil před ním.
„Je tam?“
„Ano.“
„Jak to proběhlo?“
„Ani dobře, ani špatně. Koukal jsem, abych měl s sebou předvolání na komisařství. Zazvonil jsem. Otevřela mi služka a já jsem jí řekl, že bych chtěl hovořit s pánem. Pár minut mě nechali čekat na chodbě. Pak ten chlapík přišel dolů a já jsem mu strčil to lejstro. Přečet si ho a beze slova se na mě podíval.
,Kdybyste byl tak laskav a šel se mnou, mám vůz stát u vrat.‘
Pokrčil rameny, vzal z věšáku panama, nasadil si ho na hlavu a šel za mnou. Teď tam sedí. Pořád ještě ani nepromluvil.“
O chvíli později Maigret vešel do Vanneauovy kanceláře a zastihl tam Serra, jak kouří náramně tmavý doutník. Komisař si šel sednout na inspektorovo místo.
„Prosím za prominutí, že jsem vás sem obtěžoval, pane Serre, ale byl bych rád, kdybyste mi odpověděl na několik otázek.“
Obrovitý zubař na něm spočinul jako den předtím těžkým pohledem a v jeho tmavých očích nebyla ani stopa sympatie. Maigret si náhle uvědomil, co mu ten člověk připomíná: Turka, takového, jakého bývalo svého času vídat na obrázcích. Podobal se mu objemem, patrnou váhou a bezpochyby i silou. Neboť přes svoji tučnost budil dojem, že je velmi silný. Měl rovněž pohrdavý klid pašů zdobících obaly cigaret.
Serre nepřikývl, nepronesl žádnou zdvořilostní frázi, ba ani nevyslovil žádnou námitku, ale místo toho vytáhl z kapsy nažloutlý papír a pohlédl na něj.
„Byl jsem předvolán neuil yským policejním komisařem,“ řekl. „Čekám, že se dovím, co mi tento komisař chce.“
„Mám tomu rozumět tak, že mi odmítáte odpovídat?“
„Kategoricky.“
Maigret zaváhal. Měl už co dělat s všelijakými chlapíky, s bručouny, paličáky, umíněnci i vychytralci, ale nikdy mu nikdo neodpovídal s tak klidnou rozhodností.
„Počítám, že by bylo marné nějak vás přemlouvat?“
„Podle mého mínění ano.“
„Nebo pokoušet se vám dokázat, že vaše chování nesvědčí ve váš prospěch?“
Tentokrát Serre místo odpovědi už jenom povzdechl.
„No dobrá. Počkejte. Policejní komisař vás hned přijme.“
Maigret ho šel vyhledat; ten zprvu ani nepochopil, co od něho chce, a pak se k tomu uvolil jen velice nerad. Jeho kancelář byla ve srovnání s ostatními místnostmi pohodlnější, skoro přepychová, a na krbu tu stály mramorové hodiny.
„Pošlete dovnitř pana Serra!“ řekl ordonanci.
Nabídl mu židli se sedadlem potaženým rudým sametem. „Posaďte se, pane Serre. Jde jenom o to, něco si ověřit, a nebudu nadužívat vašeho času.“
Policejní komisař se podíval do papírku, který mu byl právě přinesen.
„Jste majitelem vozu, který má poznávací číslo RS 8822 L?“
Zubař přikývl. Maigret se šel posadit na okraj okna a díval se na něj s výrazem hluboce zamyšleným.
„Ten vůz je pořád ještě ve vašich rukou?“
Další přikývnutí.
„Kdy jste s ním jel naposled?“
„Předpokládám, že mám právo dovědět se, co je příčinou těchto otázek?“
Policejní komisař se na své židli zavrtěl. Úkol, který mu Maigret svěřil, se mu vůbec nezamlouval.
„Řekněme, že váš vůz měl co dělat s nějakou dopravní nehodou…“
„Došlo k něčemu takovému?“
„Řekněme, že jeho číslo nám bylo ohlášeno jako číslo auta, které někoho porazilo?“
„Kdy?“
Komisař vrhl na Maigreta vyčítavý pohled.
„V úterý večer.“
„Kde?“
„Poblíž Seiny.“
„Můj vůz nevyjel v úterý večer z garáže.“
„Někdo ho třeba použil bez vašeho vědomí.“
„To bych neřekl. Garáž se zamyká.“
„Vy tvrdíte, že jste v úterý večer ani později během noci svého auta nepoužil?“
„Kde jsou svědci té nehody?“
Komisař znovu vrhl na Maigreta pohled plný úzkosti. Ten pochopil, že tohle k ničemu nepovede, a naznačil mu pokynem, že může upustit od dalších otázek.
„Jiný dotaz už k vám nemám, pane Serre. Děkuji vám.“
Zubař vstal a na okamžik to vypadalo, jako by svým obrovitým tělem měl vyplnit celou kancelář, nasadil si na hlavu svůj panama, dlouze pohlédl na Maigreta a vyšel.
„Udělal jsem, co jsem mohl. Viděl jste to.“
„Bylo vám to k něčemu dobré?“
„Možná.“
„Je to člověk, který je s to způsobit nám nepříjemnosti. Zná svá práva.“
„Vím.“
Vypadalo to, jako by Maigret bezděčně zubaře napodoboval. Měl tentýž zachmuřený a těžkopádný výraz. Zamířil také ke dveřím.
„Co měl provést, Maigrete?“
„Ještě nevím. Je možné, že zabil svou ženu.“ Zašel poděkovat Vanneauovi a ocitl se opět venku, kde na něho čekalo auto KP. Než do něho nasedl, vypil si na rohu ve výčepu skleničku, a jak tak na sebe koukal v zrcadle, položil si otázku, jak by se asi vyjímal, mít na hlavě panama. Nato se podivně usmál při představě, že nadcházející zápas bude svým způsobem střetnutím dvou těžkých vah. Řekl šoférovi:
„Vezměte to Fermeskou ulicí.“
Nedaleko čísla 43 bis spatřil Serra, jak kráčí po chodníku dlouhými, trochu kolébavými kroky. Jako někteří tlustí lidé chodil s nohama trochu od sebe. Pořád ještě kouřil svůj dlouhý doutník. Jak šel kolem garáže, asi si všiml inspektora, který tu stál na stráži a neměl se kde schovat. Maigret zaváhal, má-li zastavit auto před domem s černou mříží. K čemu by to bylo?
Pravděpodobně by ho dovnitř nepustili.
Ernestina na něho čekala v zasklené čekárně na Zlatnickém nábřeží. Zavedl ji do své kanceláře.
„Máte něco nového?“ zeptala se.
„Naprosto nic.“
Byl ve špatné náladě. Nevěděla, že mu to není nevhod, být ve špatné náladě na počátku vyšetřování nějakého obtížného případu.
„Já jsem dostala dneska ráno lístek. Přinesla jsem vám ho.“
Podala mu barevnou pohlednici s obrázkem radnice v Le Havru. Napsáno na ní nebylo nic, ani žádný podpis, jen adresa Dlouhého Bidla poste restante.
„Alfréd?“
„Je to jeho písmo.“
„On neodjel do Belgie?“
„Vypadá to tak. Asi se bál přes hranice.“
„Myslíte, že se pokusí dostat se někam po moři?“
„Neřekla bych. Nikdy na žádnou loď ani nevkročil. Chci se vás na něco zeptat, pana Maigrete, ale musíte mi odpovědět otevřeně. Dejme tomu, že by se vrátil do Paříže, co by se stalo?“
„Chcete vědět, jestli by byl zatčen?“
„Ano.“
„Pro pokus o loupež?“
„Ano.“
„Nemohl by být zatčen, protože nebyl přistižen při činu a protože na druhé straně Vilém Serre žádnou žalobu nepodal, ba dokonce popírá, že by se byl k němu někdo vůbec vloupal.“
„Nechali by ho teda na pokoji?“
„Pokud ovšem nelhal a nestalo se něco jiného.“
„Můžu mu to slíbit?“
„Ano.“
„V tom případě dám do novin inzerát. Čte denně stejný noviny, kvůli křížovkám.“
Na okamžik se na něj zadívala.
„Člověk by řek, že nemáte nějak dost důvěry.“
„Jaké důvěry?“
„Důvěry v ten případ. V sebe samýho. Mluvil jste ještě s tím zubařem?“
„Před půlhodinou.“
„Co říkal?“
„Nic.“
Už se dál nevyptávala, a protože zrovna zvonil telefon, odporoučela se.
„Co je?“ zavrčel Maigret do telefonu.
„To jsem já, šéfe. Můžu k vám přijít?“
Pár vteřin nato už Janvier vešel do kanceláře a nemohl se udržet samou spokojeností.
„Mám spoustu novinek. Mám vám je hned vysypat? Máte chvilku čas?“
Jeho bouřlivé nadšení bylo trochu ochlazeno Maigretovým chováním, ten zrovna svlékl sako a tahal za kravatu, aby si uvolnil tlustý krk.
„Zašel jsem napřed do toho rodinného penziónu, co jste se mi o něm zmínil. Vypadá to jako některé ty hotely z levého břehu Seiny, hala s palmami a staré dámy uvelebené ve vyplétaných křeslech. Mezi hosty skoro nikdo pod padesátku. Hlavně cizinky, Angličanky, Švýcarky a Američanky, ženské, které chodí po muzeích a píšou nekonečné dopisy.“
„A dál?“
Maigret tenhle typ penziónů znal. Nebylo třeba zdržovat se u toho.
„Maria Van Aertsová tam strávila jeden rok. Pamatují se na ni, protože byla v domě hodně oblíbená. Jak se zdá, byla hodně veselá a věčně se smála, až se jí ohromné poprsí smíchy natřásalo. Cpala se cukrovím a chodila na Sorbonnu na všechny přednášky.“
„To je všechno?“ poznamenal Maigret, jako by chtěl říci, že nevidí, proč se vlastně Janvier tváří tak nadšeně.
„Psávala skoro denně dopisy na osm až deset stránek.“
Komisař pokrčil rameny, ale pak se najednou podíval na inspektora pohledem, v kterém už bylo víc zájmu. Začínal chápat.
„Pořád stejné osobě, nějaké přítelkyni z penziónu, která bydlí v Amsterodamu. Mám její jméno. Tahle přítelkyně za ní jednou taky přijela. Bydlely tři týdny pohromadě v jednom pokoji. Předpokládám, že Maria Serrová jí psala dál i jako vdaná. Ta přítelkyně se jmenuje Gertruda Oostingová a je to žena nějakého pivovarníka. Nebude asi nijak nesnadné zjistit její adresu.“
„Zatelefonuj do Amsterodamu.“
„Chtěl byste sehnat ty dopisy?“
„Poslední, co psala, pokud možná.“
„To jsem si právě myslel. Brusel pořád ještě nemá o Smutném Alfrédovi žádné zprávy.“
„Je v Le Havru.“
„Mám zatelefonovat do Le Havru?“
„Udělám to sám. Kdo je vedle volný?“
„Torrence dneska ráno nastoupil.“
„Pošli mi ho.“
Taky těžká váha, člověk, který nezůstane nepovšimnut na chodníku prázdné ulice.
„Půjdeš dělat stojku do Fermeské ulice v Neuil y, naproti číslu 43 bis, je to dům se zahrádkou a s mřížovými vraty. Schovávat se nemusíš. Naopak. Když uvidíš, jak jde ven chlapík větší a tlustší než ty, sleduj ho docela nápadně.“
„To je všechno?“
„Zařiď si to, aby tě někdo na část noci vystřídal. O něco dál stojí před garáží na stráži jeden muž z Neuil y.“
„A když ten chlap pojede někam autem?“
„Vezmi si tu jeden náš vůz a nech ho stát u chodníku.“
Neměl odvahu jít domů na oběd. Bylo ještě větší vedro než minulý den. Ve vzduchu visela bouřka. Většina mužů se procházela se sakem přes ruku a v Seině plavali kluci. Šel si něco zakousnout k Dauphinovi a před jídlem vypil jako navzdory dva pernody. Pak zašel za Moersem do soudní dokumentace pod přehřátou střechu Justičního paláce.
„Řekněme kolem jedenácté večer. Vezmi si s sebou všechno, co bude potřeba. A ať s tebou ještě někdo jde.“
„Ano, šéfe.“
Dal avízo polici v Le Havru. Nasedl Smutný Alfréd přece jenom do nějakého vlaku na Severním nádraží, do Lil e například, anebo se rozběhl, hned jak zatelefonoval Ernestině, na nádraží SaintLazare?
Zřejmě je zavrtaný v nějakém nuzném bytě nebo bloudí od hospody k hospodě a pije sklenici vichyské minerálky za sklenicí, pokud se zrovna nepokouší proklouznout na palubu nějaké lodi. Jestlipak je v Le Havru taky tak vedro jako tady?
Taxík, který měl odvézt Mari Serrovou a její zavazadla, se pořád ještě nepodařilo najít. Zřízenci ze Severního nádraží si na ni nevzpomínali.
Když kolem třetí rozevřel noviny, Maigretovi v nich padl do oka Ernestinin inzerát: Alfrédovi. Vrať se do Paříže. Žádné nebezpečí. Všechno je zařízeno. Týna. Bylo půl páté, když shledal, že sedí ve svém křesle s novinami na kolenou. Ani neobrátil stránku. Usnul a měl ještě od spánku ošklivou chuť v ústech a záda celá rozlámaná. Na dvoře nebyl žádný z vozů KP a musel si zajít pro taxík na konec nábřeží.
„Fermeská ulice v Neuil y. Řeknu vám, kdy máte zastavit.“
Málem by byl usnul znova. Bylo za pět minut pět, když zastavil auto naproti hospodě, kde už se cítil jako doma. Na terase nebyl nikdo. Kousek dál bylo vidět siluetu tlustého Torrence, jak přechází ve stínu sem tam. Zaplatil šoférovi a s povzdechem úlevy se uvelebil na židli.
„Čím vám posloužím, pane Maigrete?“
Pivo samozřejmě! Měl žízeň, že by byl dokázal vypít pět nebo šest půlčíků jedním dechem.
„Tady se neobjevil?“
„Ten zubař? Ne. Viděl jsem dneska ráno jeho matku, jak jde k bulváru Richarda Wal ace.“
Vrata zaskřípala. Nějaká drobná pohyblivá žena vykročila po protějším chodníku. Maigret zaplatil útratu a dostihl ji zrovna ve chvílí, kdy docházela k okraji Bouloňského lesíka.
„Paní Evženie?“
„Copak mi chcete?“
Přívětivost nebyla v tom neuil yském domě silnou stránkou.
„Chvilku si s vámi popovídat.“
„Na povídání nemám čas. Čeká mě ještě úklid doma, až se vrátím.“
„Jsem od policie.“
„To na věci nic nemění.“
„Musím vám položit pár otázek.“
„Jsem povinna odpovídat?“
„Bylo by to rozhodně lepší.“
„Nemám polici moc v lásce.“
„Na to máte právo. A Serrovy máte v lásce?“
„Ty? Takový štěnice.“
„Stará paní Serrová taky?“
„To je megera.“
Stáli právě u zastávky autobusů. Kolem jel volný taxík a Maigret zvedl ruku.
„Dovezu vás domů.“
„Moc mě to netěší ukazovat se s policajtem, no ale aspoň ušetřím.“
Důstojně nasedla do vozu.
„Co proti nim vlastně máte?“
„A co vy? Proč strkáte nos do jejich záležitostí?“
„Mladá paní Serrová odjela?“
„Mladá!“ utrousila ironicky.
„Řekněme tedy snacha paní Serrové?“
„Ano, odjela. Bohudík, že ji mám z krku!“
„To byla taky megera?“
„Ne.“
„Neměla jste ji ráda?“
„Věčně šmejdila ve špižírně, a když se mělo obědvat, nenašla jsem ani polovinu toho, co jsem navařila.“
„Kdy odjela?“
„V úterý.“
Jeli zrovna přes Puteauxský most. Evženie zaklepala na okénko.
„Jsem doma,“ řekla. „Ještě mě potřebujete?“
„Můžu na chvíli zajít k vám?“
Stáli na lidnatém náměstí a posluhovačka namířila do chodby vpravo vedle krámku a pustila se po schodech, kde to páchlo odpadky.
„Kdybyste jim aspoň moh říct, aby nechali mýho syna na pokoji.“
„Komu?“
„Ostatním policajtům. Těm zdejším. Věčně má s nima nějaký trampoty.“
„Co dělá?“
„Pracuje.“
„Jak?“
„Copak já vím? Vaše chyba, jestli jdete do neuklizenýho. Nemůžu celej den uklízet u jinejch a mít přitom doma čisto.“
Šla otevřít okno, protože to tu bylo cítit jako v bytě dlouho nevětraném, ale kromě postele v koutě tu nebylo vidět žádný nepořádek, místnost, která byla jakousi jídelnou, vypadala skoro elegantně.
„Copak se vlastně stalo?“ zeptala se odkládajíc klobouk.
„Nemůžeme najít Mari Serrovou.“
„No bodejť, když je v Holandsku.“
„V Holandsku ji taky nemůžou najít.“
„Proč ji vůbec potřebujou najít?“
„Protože jsou důvody domnívat se, že byla zavražděna.“
V Evženi ných hnědých očích se zažehla malá jiskřička.
„Proč je nezatknete?“
„Nemáme žádné důkazy.“
„To spoléháte, že je seženete u mě?“
Postavila na plyn vodu a zase se vrátila k Maigretovi.
„Co se dálo v úterý?“
„Pakovala celej den kufry.“
„Okamžik. Byla vdaná dva a půl roku, že? Měla bezpochyby nějakou tu garderobu.“
„Měla přinejmenším třicet šatů a zrovna tolik párů střevíců.“
„Potrpěla si na eleganci?“
„Nikdy nic nezahodila. Některý šaty byly starý už deset let. Nenosila je, ale nebyla by je někomu dala za nic na světě.“
„Lakomá?“
„Copak nejsou všichni boháči lakomci?“
„Bylo mi řečeno, že měla s sebou jen jeden dřevěný a dva kožené kufry.“
„To je správný. To ostatní bylo odeslaný už týden předtím.“
„Chcete říct, že už předtím posílala nějaké kufry?“
„Kufry, bedny, krabice. Minulý čtvrtek nebo pátek přijel vůz přepravní kanceláře a všechno to naložil.“
„Podívala jste se, co bylo na zavazadlech napsáno?“
„Na adresu si už přesně nepamatuju, ale místo určení bylo Amsterodam.“
„Pán o tom věděl?“
„No samozřejmě.“
„O tom odjezdu už tedy bylo rozhodnuto dávno předem?“
„Co měla naposled záchvat. Při každým záchvatu začala mluvit o tom, že se vrátí domů do Holandska.“
„Co to bylo za záchvaty?“
„Říkala, že srdeční.“
„Měla srdeční vadu?“
„Zdá se.“
„Chodil k ní nějaký lékař?“
„Doktor Dubuc.“
„Užívala nějaké léky?“
„Při každém jídle. Brali je všichni. Ti dva v tom pokračujou dál a mají vždycky vedle talíře svou skleničku s pilulkama nebo s kapkama.“
„Vilém Serre je nemocný?“
„Nevím.“
„Jeho matka?“
„Bohatý lidí jsou všichni nemocný.“
„Vycházeli spolu dobře?“
„Nemluvili spolu někdy celej tejden.“
„Maria Serrová psala hodně dopisů?“
„Skoro od rána do večera.“
„Nesla jste taky někdy dopisy na poštu?“
„Často. Bylo to vždycky stejný osobě, jedný ženský s takovým divným jménem, která bydlí v Amsterodamu.“
„Serrovi jsou bohatí?“
„Aby ne!“
„A Maria?“
„Určitě. Jinak by si ji byl nevzal.“
„Chodila jste jim uklízet už tenkrát, když se brali?“
„Ne.“
„Nevíte, kdo jim v té době dělal úklid?“
„Mají každou chvíli jinou posluhovačku. Pokud jde o mě, jsem tam poslední tejden. Jakmile někdo tu domácnost pozná, jde pryč.“
„Proč?“
„Myslíte, že je to příjemný, vidět, že vám počítají kostky cukru v cukřence a že vám jako dezert vyberou jabko napůl shnilý?“
„Stará paní Serrová?“
„Ano. Mluví pořád o tom, že ve svým věku ještě celej den pracuje, to je přece její věc, a sotva máte tu smůlu, že si na chvilku sednete, hned ji máte na krku.“
„Vynadá vám?“
„Nikdy mi nevynadala. To bych tak chtěla vidět! Ale je to horší. Je taková přezdvořilá, kouká se na vás tak zarmouceně, jako kdyby si s váma nevěděla rady.“
„Když jste ve středu ráno přišla uklízet, nic nápadného jste nepostřehla?“
„Ne.“
„Nezpozorovala jste, že během noci rozbil někdo v některém okně tabulku nebo že některá tabulka byla čerstvě zakytovaná?“
Zavrtěla hlavou.
„To jste si splet den.“
„Který den to bylo?“
„O dva nebo tři dny dřív, tenkrát, jak byla ta velká bouřka.“
„Jste si tím jista?“
„Naprosto jistá. Dokonce jsem tenkrát musela v pracovně leštit parkety, jak tam napršelo.“
„Kdo to okno zasklíval?“
„Pan Vilém.“
„Sklo si šel koupit sám?“
„Ano. Přinesl si kyt. Bylo asi deset dopoledne. Musel zajít ke sklenáři do Longchampský ulice. Nikdy by nezavolali žádnýho řemeslníka, když se bez něj můžou obejít, a i ucpaný záchody spravuje pan Vilém sám.“
„Jste si jista, že to bylo ten den?“
„Naprosto.“
Maigret už tu neměl co dělat. Celkem vzato neměl už co dělat ani ve Fermeské ulici. Anebo bylo třeba věřit, že Evženie opakuje, čemu ji naučili, a v tom případě byla ještě silnější než ti druzí.
„Vy nemyslíte, že ji zabili?“
Neodpověděl, zamířil ke dveřím.
„Kvůli tý tabulce?“
Na hlase jí bylo znát, že trochu váhá.
„To by to okno muselo bejt rozbitý zrovna ten den, co říkáte?“
„Proč? Máte chuť vidět je v kriminále?“
„To by mi samozřejmě dělalo potěšení. Ale když už jsem vám jednou řekla pravdu…“
Litovala toho. Moc nescházelo, a byla by s to vzít svou výpověď nazpět.
„Můžete se na každej pád zajít zeptat do železářství, co tam kupoval sklo a kyt.“
„Děkuji vám za radu.“
Zůstal chvíli stát před domem, kde bylo taky zrovna železářství. Ale tohle nebylo to pravé. Počkal si na taxík.
„Fermeská ulice.“
Nestálo to za to, nechat Torrence a inspektora z Neuil y dál tvrdnout na chodníku. Vybavila se mu znova vzpomínka na Ernestinu, jak mu zahrála tu komedii tenkrát v Měsíční ulici, a ta vzpomínka mu teď vůbec nepřipadala legrační, začal myslet na ni, na Dlouhé Bidlo. Protože to ona ho uvedla na tuhle stopu. Rozběhl se po ní jako hlupák. Ještě dneska ráno, v kanceláři policejního komisaře, se nadobro zesměšnil.
Dýmka mu nechutnala. Křížil nohy přes sebe a zase je rovnal. Okénko mezi ním a šoférem bylo otevřené.
„Vezměte to Longchampskou ulicí. Jestli je železářství ještě otevřené, na chvíli zastavte.“
Hrál hlava nebo orel. Tohle je poslední pokus. Jestli bude železářství zavřené, nebude se namáhat, aby se tam ještě vracel, přes všechny Ernestiny a Smutné Alfrédy. Kdo dokáže, že se Alfréd skutečně vloupal do domu ve Fermeské ulici?
Odejel na kole z Jemmapeského nábřeží, budiž, a za svítání potom zatelefonoval své ženě. Ale nikdo vlastně neví, co si spolu řekli.
„Mají otevřeno!“
Šlo o železářství, kde měli také oddělení sklářských potřeb. Mezi pozinkovanými kbelíky a košťaty vykročil Maigretovi vstříc vysoký mládenec v šedém plášti.
„Prodáváte sklo do oken?“
„Ano, pane.“
„A kyt?“
„Samozřejmě. Máte rozměry?“
„To není pro mě. Znáte pana Serra?“
„Toho zubaře? Ano, pane.“
„Patří k vašim zákazníkům?“
„Má u firmy otevřený účet.“
„Viděl jste ho někdy v poslední době?“
„Já ne, protože jsem se vrátil předevčírem z dovolené. Možná že přišel, když jsem tady nebyl. To se dá snadno zjistit, když se podívám do knihy.“
Prodavač se na nic neptal, vnořil se do šera krámu a otevřel účetní knihu, položenou na vysokém pultíku.
„Koupil okenní sklo minulý týden.“
„Můžete mi říct, který den to bylo?“
„V pátek.“
Bouřka byla ve čtvrtek večer. Evženie mluvila pravdu a paní Serrová taky!
„Koupil taky půl libry kytu.“
„Děkuji vám.“
Viselo to všechno na vlásku, rozhodl tu jen mechanický pohyb mladíka v šedém plášti, který měl co nevidět zavřít krám. Obrátil ještě pár stránek obchodní knihy, jakoby pro klid svědomí. Řekl:
„Tenhle týden přišel ještě jednou.“
„Cože?“
„Ve středu. Koupil okenní sklo stejných rozměrů, 42 krát 65, a znovu půl libry kytu.“
„Víte to určitě?“
„Můžu dokonce říct přesněji, že přišel hodně brzo ráno, protože je to první záznam toho dne.“
„V kolik hodin otvíráte?“
To bylo důležité, protože Evženie, která nastupovala práci v devět, tvrdila, že našla ve středu ráno všechny okenní tabulky v pořádku.
„My přicházíme v devět, ale šéf sejde dolů už v osm, aby otevřel krám.“
„Děkuju vám, kamaráde. Jste prima chlapík.“
Prima chlapík si asi dlouho lámal hlavu, proč tenhle člověk, který vypadal tak zachmuřeně, když vešel dovnitř, dával najednou najevo tak výbornou náladu.
„Předpokládám, že není žádné nebezpečí, že by někdo zničil stránky téhle knihy?“
„Proč by to kdo dělal?“
„Samozřejmě! Přesto vám doporučuju, abyste na to dal pozor. Zítra ráno vám sem někoho pošlu, aby ji ofotografoval.“
Vytáhl z kapsy kartičku a podal ji mladíkovi, který s údivem přečetl:
Divizní komisař Maigret
KRIMINÁLNÍ POLICIE
Paříž
„Kam pojedeme teď?“ zeptal se šofér.
„Zastavte na chvíli ve Fermeské ulici. Vlevo uvidíte malou hospůdku…“
Tenhle objev zasloužil sklenici piva. Málem by byl zavolal Torrence a inspektora, aby s ním taky jednu vypili, ale nakonec se pak spokojil s tím, že pozval šoféra.
„Co si dáte?“
„Mně jeden střik.“
Ulice byla celá vyzlacená sluncem. Bylo slyšet, jak v korunách vysokých stromů v Bouloňském lesíku šumí vánek.
Tady poblíž byla černá mříž, kousek dál pás trávníku a dům poklidný a spořádaný jako nějaký klášter.
A někde v tomto domě žila stařena, která se podobala matce představené, a jakýsi Turek, s kterým měl Maigret nevyřízené účty.
Život byl krásný.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky