<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET A JEHO MRTVÝ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Maigret a jeho mrtvý - Simenon Georges
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 269 Kč
Maigret a jeho mrtvý - Simenon Georges
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 429 Kč
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges

 

   1   

 

 

1

„Promiňte, madame…“

Po dlouhých minutách trpělivého úsilí se Maigretovi konečně podařilo přerušit tok výmluvnosti své návštěvnice.

„Teď právě jste řekla, že vás pomalu tráví vaše dcera…“

„To je pravda.“

„Před chvílí jste tvrdila stejně vehementně, že váš zeť to zařídí vždycky tak, aby potkal panskou někde na chodbě a nasypal jed do vaší kávy nebo do bylinkových čajů, které tak často pijete…“

„To je pravda.“

„Přesto ale…,“ nahlédl nebo tvářil se, že nahlíží do poznámek, které si dělal během hovoru trvajícího už víc než hodinu, „jste mě na počátku informovala, že vaše dcera a její manžel se nenávidí…“

„To všechno je pravda, pane komisaři.“

„A to vás chtějí společně sprovodit ze světa?“

„To ne! To je právě ono… Snaží se mě otrávit každý zvlášť, rozumíte?“

„A vaše neteř Rita?“

„Ta taky, a taky na vlastní pěst…“

Psal se únor a na roční dobu bylo slunečno, poměrně teplo, jen sem tam obloha zvlhla lehkým obláčkem nebo přeháňkou. Přesto Maigret během této návštěvy třikrát prohrabal kamna, poslední kamna na kriminální polici , která si musel těžce vybojovat, když se na Zlatnickém nábřeží zavádělo ústřední topení.

Dáma musela být skrz naskrz propocená ve svém norkovém kožichu, hedvábných šatech a pod tíhou šperků, kterými byla ověšená, kam oko dohlédlo, měla je v uších, na rukách, na živůtku šatů – jako cikánka. Té se také pod kůrou šminek divokých barev, která se teď začínala rozpouštět, podobala spíš než velké dámě.

„V podstatě vás chtějí otrávit tři lidé.“

„Ne že chtějí… Už s tím začali…“

„A vy tvrdíte, že to dělají, aniž by o sobě věděli…“

„Já nic netvrdím, já to vím…“

Mluvila s týmž rumunským přízvukem jako jedna slavná bulvární herečka, hlas jí chvílemi vyletěl do stejných ostrých tónů, při jejichž zvuku Maigret pokaždé nadskočil.

„Nejsem žádný blázen… Přečtěte si to… Znáte, doufám, profesora Toucharda? Volají ho ke konzultacím při všech velkých procesech…“

Myslela na všechno včetně návštěvy u nejslavnějšího pařížského psychiatra, kterého požádala o potvrzení, že je psychicky v pořádku!

Nedalo se dělat nic jiného, než ji trpělivě vyslechnout, a aby uvěřila, že ji bere vážně, čas od času si načmárat pár slov do poznámkového bloku. Dala se ohlásit jistým ministrem, který osobně zavolal řediteli kriminální policie. Její manžel umřel teprve před několika týdny a byl státním radou. Bydlela v ulici de Presbourg ve velkém kamenném domě, jehož jedna fasáda shlíží na náměstí Étoile.

„Povím vám, jak to provádí můj zeť… Prostudovala jsem si to… Sleduji ho už celé měsíce…“

„Začal s tím tedy už za života vašeho manžela?“

Podala mu pečlivě nakreslený plánek prvního patra domu. „Moje ložnice je označena písmenem A… Dceřina a zeťova písmenem B… Ale Gaston v tom pokoji už nějaký čas nespává…“

Konečně měl Maigret chvilku oddechu díky telefonu.

„Haló… Kdo je u aparátu?“

Telefonistka mu obvykle přepojovala jen naléhavé hovory. „Odpusťte, pane komisaři. Nějaký mužský, který nechce prozradit své jméno, strašně naléhá, abych ho na vás přepojila… Zapřísahá se, že je to otázka života a smrti…“

„Chce mluvit přímo se mnou?“

„Ano. Mám vám to přepojit?“

A Maigret zaslechl úzkostný hlas, který říkal:

„Haló…! To jste vy?“

„Ano, komisař Maigret…“

„Odpusťte, prosím… Mé jméno by vám nic neříkalo. Neznáte mě, ale znal jste mou ženu Ninu…

Haló! Musím vám to všechno říct strašně rychle, protože on možná přijde…“

Maigret si zprvu pomyslel: No pozdrav pánbů… Další blázen… To je den…

Všiml si, že blázni se objevují v sériích, jako by je ovlivňovaly některé fáze měsíce. Před chvílí si řekl, že se podívá do kalendáře.

„Nejdřív jsem chtěl jít za vámi… Šel jsem na nábřeží, ale neodvážil jsem se vejít, protože mi byl v patách. Myslím, že by neváhal vystřelit…“

„O kom to mluvíte?“

„Moment… Jsem nedaleko vás, naproti vaší kanceláři, před chvilkou jsem viděl vaše okno… Na nábřeží des Grands Augustins… Znáte malý bistro Beaujolaiský sklípek? Jsem tam, v kabině… Haló!

Slyšíte mě?“

Bylo jedenáct hodin dopoledne a Maigret si čas mechanicky poznamenal do poznámkového bloku, stejně jako jméno bistra.

„Probral jsem si v hlavě všechny možný řešení… Obrátil jsem se na strážníka na náměstí u Châteletu…“

„Kdy?“

„Před půl hodinou… Měl jsem jednoho z nich v patách… Toho malýho bruneta… Ono je jich totiž víc a střídají se… Nemůžu tvrdit, že je znám všechny… Ale ten menší brunet k nim patří…“

Ticho.

„Haló…!“ křičel Maigret do aparátu.

Několik minut bylo ticho, pak se hlas ozval znovu.

„Promiňte… Slyšel jsem, jak někdo vchází do bistra a myslel jsem, že je to on. Pootevřel jsem dveře kabiny, abych se podíval, ale byl to jen poslíček… Haló!“

„Co jste řekl strážníkovi?“

„Že mě od včerejšího večera sledují nějaký chlapi… Ne, přesnějc už od včerejšího odpoledne… Že zaručeně číhají, aby mě při vhodný příležitosti odkrouhli… Požádal jsem ho, aby zatkl toho, co mi byl právě v patách.“

„Strážník to odmítl?“

„Řek mi, abych mu toho chlapa ukázal, ale když jsem se rozhlíd, už jsem ho neviděl… Takže mi strážník nevěřil. Využil jsem toho a vběhl do metra. Skočil jsem do vagónu a vystoupil v okamžiku, když se vlak rozjížděl… Proběhl jsem všema chodbama… Vyšel jsem z metra proti Radničnímu bazaru a ten jsem taky prokličkoval…“

Musel jít hezky rychle, ne-li utíkat, protože pořád ještě krátce sípavě oddechoval.

„Žadám vás, abyste za mnou okamžitě poslal nějakýho inspektora v civilu… Do Beaujolaiskýho sklípku. Ať na mě nemluví. Ať se tváří nenápadně… Vyjdu ven. Ten chlap se určitě potáhne za mnou. Pak ho prostě zatknou a já přijdu za váma a všechno vám vysvětlím…“

„Haló…!“

„Říkám, že…“

Mlčení. Nejasné zvuky.

„Haló…!“

Na druhém konci aparátu však už nikdo nebyl.

„Říkala jsem…,“ pokračovala s neochvějným klidem údajně přiotrávená stará dáma, jakmile viděla, že Maigret zavěsil.

„Dovolíte na okamžik?“

Otevřel dveře do kanceláře inspektorů.

„Janviere, vezmi si klobouk a utíkej naproti na nábřeží des Grands Augustins. Je tam malé bistro Beaujolaiský sklípek. Zeptej se, jestli je tam ještě mužský, co před chvílí telefonoval…“

Zvedl sluchátko.

„Spojte mě s bistrem Beaujolaiský sklípek…“

Zároveň koukal ven a na druhém břehu Seiny, v místě, kde z nábřeží des Grands Augustins vybíhá příjezdová rampa na most Saint Michel, zahlédl úzký výklad bistra sloužícího hlavně stálým hostům z okolí, kam už sám příležitostně vešel a u pultu si vypil skleničku. Vzpomínal si, že se musí sestoupit jeden schod, že je v lokále příjemný chládek a majitel nosí jako sklepníci dlouhou černou zástěru.

Ve výhledu mu bránil nákladní vůz zaparkovaný před vchodem do bistra. Po chodníku proudil dav lidí.

„Víte, pane komisaři…“

„Ještě moment, madame, prosím!“

Cpal si pečlivě dýmku a pořád koukal z okna.

Kvůli té ženské a jejím historkám s jedy ztratí celé dopoledne, ne-li víc. Přinesla s sebou haldu papírů, plánky, potvrzení, ba i rozbory jídel, které si dala udělat u svého lékárníka.

„Já jsem jim nikdy nedůvěřovala, chápete…“

Používala ostrý, až dusivý parfém, který zaplnil celou kancelář a úplně přebíjel příjemnou vůni dýmky.

„Haló! Spojíte mě už s tím číslem, co jsem potřeboval?“

„Zvoním tam, pane komisaři. Znovu a znovu… Je to tam pořád obsazené, nebo zapomněli zavěsit…“

Zahlédl Janviera, jak jde klátivým krokem a bez saka přes most a po chvilce vchází do bistra. Konečně odjel náklaďák, ale vnitřek bistra byl tmavý, nebylo tam vidět. Další minuty. Zazvonil telefon.

„Už je to tady, pane komisaři… Vaše číslo… Zvoní to tam…“

„Haló! Kdo je u aparátu? To jsi ty, Janviere? Telefon nebyl zavěšený? Co ses dověděl?“

„Byl tady skutečně takový menší chlápek a telefonoval…“

„Viděls ho?“

„Ne. Vypadl, ještě než jsem přišel… Pořád prý vykukoval okýnkem kabiny, neustále otvíral dveře…“

„A dál?“

„Vešel další host, hned při vstupu se podíval směrem ke kabině a objednal si skleničku na stojačku u pultu. Jakmile ho ten první host uviděl, přerušil hovor…“

„Oba pak odešli?“

„Ano, ten druhý hned za tím prvním…“

„Snaž se vytáhnout z majitele co nejpřesnější popis obou těch mužských… Haló! Když už jsi v tom, zajdi na náměstí Châtelet… Vyptej se strážníků, co tam mají službu. Pokus se zjistit, jestli se na některého z nich neobrátil před necelou hodinou ten náš muž a nepožádal ho, aby zatkl chlapa, který ho sleduje…“

Když zavěsil, stará paní ho pozorovala s uspokojením a souhlasně pokyvovala hlavou, jako by mu chtěla připsat bod k dobru:

„Přesně tak si představuji pátrání… Vy neztrácíte čas… Myslíte na všechno.“

S povzdechem si znovu sedl ke stolu. Málem otevřel okno, protože v přetopené místnosti už začínal lapat po dechu, nechtěl se však připravit o šanci, že ministrova chráněnka svou návštěvu zkrátí.

Aubainová-Vasconcelosová. Tak se dáma jmenovala. To jméno se mu mělo vrýt hluboce do paměti, přestože ji pak už nikdy nespatřil. Že by v následujících dnech zemřela? Asi ne. O tom by se byl něco doslechl. Možná ji zavřeli do ústavu? Možná že se zklamaná oficiální policií obrátila na soukromou detektivní kancelář? Nebo se možná příští den probudila s jinou utkvělou představou?

V každém případě musel ještě skoro hodinu poslouchat její povídání o všech příbuzných, co jí v rozlehlém domě v ulici de Presbourg – život tam zřejmě nebyl žádná legrace – sypali celé dny jed do jídla.

V poledne mohl konečně vyvětrat a pak, s dýmkou v zubech, vešel do šéfovy kanceláře.

„Vypoklonkoval jste ji dost zdvořile?“

„Jak jen to bylo možné.“

„Prý to byla ve své době jedna z nejkrásnějších žen v Evropě. Trochu jsem znal jejího muže, nejlaskavějšího, nejnevýraznějšího a nejnudnějšího patrona, jakého si dovedete představit. Odcházíte, Maigrete?“

Ten zaváhal. V ulicích bylo cítit jaro. V kavárně Dauphine už vystrčili stolky na chodník a šéfova otázka byla pozváním, aby si tam šli před obědem v poklidu vypít aperitiv.

„Myslím, že bych tady měl radši zůstat. Měl jsem dnes dopoledne takový divný telefonát…“

Právě když o tom začal mluvit, zazvonil telefon. Ředitel zdvíhl sluchátko a podal je komisaři.

„To je pro vás, Maigrete.“

A komisař hned poznal ten hlas, stejně úzkostný jako ráno. „Haló…! Před chvílí jsem to musel přerušit… On sem totiž vpad ten brunet. Moh mě dveřma kabiny slyšet… Dostal jsem strach.“

„Kde jste teď?“

„Ve Vogézské kavárně na rohu Vogézského náměstí a ulice des Francs Bourgeois. Snažil jsem se ho setřást. Nevím, jestli se mi to podařilo. Ale přísahám vám, že se nemýlím a že se mě pokusí oddělat… Vysvětlování by trvalo moc dlouho. Řek jsem si, že ti druzí by se mi vysmáli, ale že vy…“

„Haló!“

„On je tady… Já… Promiňte…“

Šéf pozoroval zachmuřeného Maigreta.

„Něco není v pořádku?“

„To zatím nevím… je to podivná záležitost… Dovolíte?“

Zvedl sluchátko druhého aparátu.

„Spojte mě okamžitě s Vogézskou kavárnou… Dejte mi to k panu řediteli, ano…“

Pak se obrátil na šéfa:

„Doufejme, že tentokrát nezapomněl zavěsit.“

Takřka okamžitě zazvonil telefon.

„Haló…! Vogézská kavárna? U aparátu sám majitel?… Je u vás ještě host, co právě telefonoval?…

Prosím?… Ano, běžte se podívat… Haló!… Že právě odešel…? Zaplatil…? Poslyšte, nevešel během jeho hovoru do lokálu jiný host?… Ne?… Sedl si ke stolku na chodníku? Podívejte se, jestli tam ještě sedí… Že taky odešel?… Ani nepočkal na aperitiv, který si objednal?… Díky… Ne… Ptáte se, kdo volá? Policie… Ne, nebudou z toho žádné potíže…“

V tom momentě se rozhodl, že s ředitelem nepůjde k Dauphinovi. Když otevřel dveře kanceláře inspektorů, byl už Janvier zpátky a čekal na něho.

„Pojď ke mně a povídej…“

„Je to divný patron, šéfe. Drobný chlapík v pršiplášti, šedý klobouk, černý boty… Vlítl do Beaujolaiskýho sklípku jako splašený, vrhl se ke kabině s telefonem a na hospodskýho jen zavolal: ,Nalejte mi, co chcete…‘ Ten sklem kabiny viděl, jak vevnitř poskakuje a sám pro sebe gestikuluje. Potom vešel další host; ten první vyběhl z kabiny jako čertík z krabičky, svou skleničku nevypil a beze slova mazal směrem k náměstí Saint Michel.“

„A co ten druhý?“

„Taky malý… Totiž ne moc vysoký, ramenatý, tmavý vlasy…“

„A strážník na náměstí Châtelet?“

„Ta historka je pravdivá. Obrátil se na něj chlápek v pršiplášti, skoro bez dechu, strašně rozrušený…

Divoce mával rukama a žádal ho, aby zatkl někoho, kdo ho sleduje, ale nepodařilo se mu ukázat v davu na inkriminovanou osobu… Strážník to chtěl dát pro všechny případy do hlášení.“

„Zajdeš na Vogézské náměstí do bistra na rohu ulice des Francs Bourgeois.“

„Rozumím.“

Gestikulující malý mužský v béžovém nepromokavém plášti a šedém klobouku. To bylo všechno, co o něm věděli. Nešlo dělat nic jiného, než se postavit k oknu a koukat, jak lidé vycházejí z kanceláří a zaplňují kavárny, kavárenské terasy na chodnících a restaurace. Paříž byla jasná a veselá. Jako vždycky kolem poloviny února se lidé radovali z prvních záchvěvů jara víc, než když jaro skutečně přišlo, a noviny začnou asi zase co nevidět psát o známém kaštanu na bulváru Saint Germain, který bude za měsíc obsypán květy.

Maigret vytočil číslo pivnice Dauphine.

„Haló! Josef? Tady Maigret… Můžeš mi přinést dvě velká piva a sendviče?… Pro jednoho, ano…“

Sendviče ještě nedorazily, když zařinčel telefon a on hned poznal ten hlas, upozornil totiž ústřednu, aby mu okamžitě přepojili každý hovor.

„Haló!… Tentokrát jsem se ho myslím zbavil…“

„Kdo jste?“

„Manžel Niny… Ale na tom nezáleží. Jsou přinejmenším čtyři a navíc ta ženská… Je bezpodmínečně nutný, aby sem někdo hned přišel a…“

Tentokrát neměl čas říct, odkud telefonuje. Maigret zavolal operátorku. Zabralo to několik minut. Hovor byl z restaurace U čtyř seržantů z La Rochelle na bulváru Beaumarchais, pár kroků od Bastily.

Bylo to zase jen pár desítek metrů od Vogézského náměstí. Pobíhání drobného muže v nepromokavém plášti se dalo sledovat v jedné a téže, nebo přibližně v téže čtvrti.

„Haló! To jsi ty, Janviere?… Říkal jsem si, že tam ještě budeš.“

Maigret mu volal na Vogézské náměstí.

„Seber se a mazej ke Čtyřem seržantům z La Rochel e…“

Ano… Taxíka si nech…

Uběhla hodina bez telefonátu, beze zpráv o Ninině manželovi. Když se ozval telefon, nebyl u aparátu on, ale číšník z kavárny.

„Haló! Mám tu čest s komisařem Maigretem?… S komisařem Maigretem osobně?… Tady je vrchní z kavárny Birague v ulici Birague. Mám pro vás vzkaz od hosta, který mě požádal, abych vám zavolal.“

„Jak je to dlouho, co u vás byl?“

„Možná čtvrt hodiny… Měl jsem zatelefonovat hned, ale teď je u nás zrovna největší nával…“

„Malý chlapík v nepromokavém plášti?“

„Ano… Takže je to v pořádku… Měl jsem obavy, že jde o špatný žert. On strašně spěchal. Pořád pokukoval po lidech na ulici… Počkejte, jen co si vzpomenu přesně… Řekl mi prostě jen, že vám mám vyřídit, že se pokusí toho chlapa zatáhnout k Dělu u Bastily… Znáte to tam? Je to hospoda na rohu bulváru Jindřicha Čtvrtého. Chtěl, abyste za ním rychle někoho poslal… Počkejte… To není všechno. Vy tomu asi budete rozumět… Řekl přesně tohle: Teď se za mnou táhne už zas jinej chlap… Je to ten vysokej zrzek, nejhorší z nich…“

Maigret se tam vydal sám. Vzal si taxi, a to dorazilo na náměstí u Bastily za méně než deset minut. Hospoda byla rozlehlá, klidná, návštěvníky byli stálí hosté, kteří tam chodili na specialitu dne nebo na nějakou uzeninu. Hledal pohledem muže v nepromokavém plášti, pak se prošel kolem věšáků, jestli tam někde neuvidí béžový nepromokavý kabát.

„Pane vrchní, na slovíčko…“

Bylo tam šest číšníků plus pokladní a šéf podniku. Nikdo si jeho muže nevšiml. Vyslechl je všechny. A tak se usadil u rohového stolku poblíž dveří, objednal si pivo a v očekávání dalšího pokuřoval. Po půl hodině, přestože předtím snědl sendviče, si dal obložené kyselé zelí. Pozoroval kolemjdoucí. Zachvěl se při každém nepromokavém plášti, a bylo jich hodně, protože od rána už třikrát sprchlo; lehký průzračný deštík, tak průhledný, že jím pronikaly sluneční paprsky.

„Haló! Kriminálka? Tady je Maigret. Už se vrátil Janvier? Dejte mi ho… To jsi ty, Janviere? Skoč do taxíku a přijeď do hospody Dělo u Bastily… Přesně jak říkáš, je to den hospod… Čekám tu na tebe…

Ne, nic nového.“

Co se dá dělat, je-li ten gestikulující chlapík jen vtipálek. Maigret nechal svého inspektora .v hospodě a dal se zavézt do kanceláře.

Nebylo zrovna pravděpodobné, že by Ninina manžela zabili od půl jedné doteď, protože chlapík se viditelně vyhýbal odlehlým místům; naopak si vybíral živé čtvrti, hodně lidnaté ulice. Přesto se komisař spojil s městskou pohotovostní službou, kde se průběžně zaznamenávají všechny nehody nebo přepadení v Paříži.

„Kdyby vám někdo hlásil, že nějaký muž v béžovém nepromokavém plášti měl nehodu nebo hádku, prostě cokoli, zavolejte mi.“

Vydal také příkaz, aby ve dvoře na Zlatnickém nábřeží zůstal k dispozici jeden z vozů kriminálky. Bylo to směšné, ale chtěl se pojistit.

Přijímal strany, kouřil jednu dýmku za druhou, chvílemi prohraboval kamna, přestože okno nechával otevřené, a čas ód času vrhal vyčítavý pohled na mlčící telefon.

„Znal jste mou ženu…,“ řekl ten muž.

Snažil se vyvolat si v duchu vzpomínku na nějakou Ninu. Jistě se setkal s mnoha Ninami. Jednu poznal před několika roky, ta měla malé bistro v Cannes, ale už v té době to byla stará paní, dnes už možná mrtvá. Také jedna z neteří jeho ženy se jmenovala Aline a všichni jí říkali Nina.

„Haló!… Komisař Maigret?“

Byly čtyři hodiny a venku bylo ještě světlo, ale komisař rozsvítil stolní lampu se zeleným stínítkem.

„Tady je vedoucí poštovního úřadu číslo dvacet osm v ulici Faubourg Saint Denis… Promiňte, že ruším. Jde pravděpodobně o žert. Před několika minutami přistoupil k okýnku doporučených zásilek muž… Haló! Slečna Denferová říká, že byl celý vystrašený a spěchal. Pořád se ohlížel. Strčil jí papírek a řekl: ,Nesnažte se hledat nějaký vysvětlení a předejte tento vzkaz okamžitě komisaři Maigretovi…‘ A hned zas zmizel v davu lidí… Úřednice s tím přišla za mnou. Mám ten papír před očima. Je napsán tužkou, velice neúpravným rukopisem, možná že to ten člověk psal v chůzi…

Tak já čtu… Nemohl jsem jít k Dělu… Vy tomu rozumíte? Já ne… Ale to nevadí… Potom je tu slovo, které nemohu rozluštit… Teď už jsou dva… Ten malej brunet se vrátil. Tím slovem brunet si nejsem jistý… Co říkáte? Dobrá, vy myslíte, že je to správné… Ještě jsem neskončil… Určitě se rozhodli, že mě dneska dostanou… Blížím se k nábřeží… Ale oni jsou mazaní… Upozorněte strážníky…

To je všechno… Jestli chcete, pošlu vám ten lístek po doručovateli potrubní pošty… Taxíkem? No dobrá, pod podmínkou, že to zaplatíte, já si nemohu dovolit…“

„Haló, to je Janvier?… Můžeš se vrátit, kamaráde…“

Za půl hodiny už oba pokuřovali v Maigretově kanceláři, kde pod kamny zářil červený proužek, odraz rozžhavených uhlíků.

„Jestlipak ses aspoň naobědval?“

„Dal jsem si u Děla obložené kyselé zelí.“

Tak on taky! Maigret uvedl do pohotovosti patroly na bicyklech i městskou polici . Pařížané, kteří vcházeli do obchodních domů, strkali do sebe na chodnících, cpali se do biografů a do metra, si nevšimli ničeho, zatímco stovky oči obhlížely davy lidí a zastavovaly se hlavně na všech béžových nepromokavých pláštích a šedivých kloboucích.

Kolem páté znovu sprchlo, právě ve chvíli, kdy kolem Châtelet dopravní špička dosahovala vrcholu. Dlažba se leskla, kolem luceren se dělaly světelné kruhy jako svatozáře a každých deset metrů postávali na chodnících lidé mávající na taxíky.

„Hospodský z Beaujolaiskýho sklípku mu hádá takových třicet pět až čtyřicet… Ten z Vogézský kavárny jen třicet… Je čerstvě oholený, má zarůžovělou pleť, světlý oči. Nepodařilo se mi zjistit, co je to za člověka… Odpovídali mi: Mužský, jakých jsou stovky…“

V šest hodin telefonovala paní Maigretová, pozvala na večeři sestru a chtěla se ujistit, že manžel nebude mít zpoždění; navíc ho prosila, aby se cestou domů stavil u cukráře.

„Můžeš držet v mé kanceláři službu až do devíti? Požádám Lucase, aby tě v devět vystřídal…“

Takovou službu si dal Janvier líbit. Stejně se nedalo dělat nic než čekat.

„Kdyby se stalo cokoli, ať mi zavolají domů…“

Nezapomněl se stavit v cukrárně na avenue de la République, jediné cukrárně v Paříži, kde podle paní Maigretové uměli dělat zákusky z lístkového těsta. Políbil švagrovou, která voněla jako vždycky levandulí. Povečeřeli: Vypil stopečku calvadosu. Než Odettu doprovodil k metru, zavolal na kriminálku.

„Lucas?… Nic nového?… Jsi pořád v mé kanceláři?“

Lucas, pohodlně rozvalený v Maigretově křesle, si zřejmě četl s nohama na stole.

„Tak jen pokračuj, chlapče… Dobrou noc…“

Když se vracel od metra, bylo na bulváru Richard Lenoir tak pusto, že se ozvěna jeho kroků rozléhala široko daleko. Uslyšel za sebou jiné kroky. Zachvěl se, bezděky se otočil, protože myslel na muže, který v této chvíli možná pořád ještě běhá po ulicích, je mu úzko, vyhýbá se temným zákoutím a hledá bezpečné útočiště v bistrech a kavárničkách.

Usnul dřív než manželka – aspoň ta to tvrdila, jako vždycky, zrovna jako tvrdila, že chrápe – a na budíku stojícím na nočním stolku byly dvě hodiny dvacet, když ho ze spánku vytrhl telefon. Byl to Lucas.

„Možná že vás zbytečně ruším ze spaní, šéfe… Moc toho zatím nevím… Stálá pohotovostní služba před momentem hlásila, že právě našli mrtvolu muže na náměstí Svornosti. Poblíž nábřeží des Tuileries. Spadá to tedy pod polici prvního okresu…

Požádal jsem tamější komisariát, aby s ničím nehýbali… Prosím?… Dobrá… Když chcete… Posílám vám taxík…“

Paní Maigretová si jen povzdychla, když viděla, jak si manžel natahuje kalhoty a nemůže najít košili.

„Myslíš, že tam budeš dlouho?“

„Nevím.“

„Nemohls tam poslat inspektora?“

Když otevřel kredenc v jídelně, pochopila, že si šel nalít skleničku calvadosu. Pak se vrátil pro dýmky, na něž zapomněl.

Taxík už na něj čekal. Velké bulváry byly skoro liduprázdné. Nad zelenavou kopulí Opery se vznášel obrovský měsíc, zářivější než jindy.

Na náměstí Svornosti stály u chodníku poblíž tuilerijských zahrad dva vozy a motaly se tam tmavé postavy.

První věc, které si Maigret při vystupování z taxíku všiml na stříbřitě osvětleném chodníku, byla skvrna béžového nepromokavého pláště.

V tu chvíli, zatímco se strážníci v pelerínách rozestoupili a blížil se k němu inspektor prvního okresu, Maigret zavrčel:

„Nebyl to žádný žert… Dostali ho…“

Od blízké Seiny bylo jasně slyšet šplouchání vln a vozy přijíždějící od ulice Royale měkce a nehlučně klouzaly směrem k Champs Elysées. Ve tmě se rýsovala červená světelná reklama restaurace U

Maxima.

„Rána nožem, pane komisaři,“ oznamoval inspektor Lequeux, kterého Maigret dobře znal. „Čekali jsme na vás, než ho odvezeme…“

Jak to, že hned od této chvíle Maigret cítil, že mu tady něco nehraje?

Náměstí Svornosti se svým bílým výstupkem obelisku uprostřed bylo příliš rozlehlé, otevřené ze všech stran. Neodpovídalo to ranním telefonátům, Beaujolaiskému sklípku, Vogézské kavárně a Čtyřem seržantům z bulváru Beaumarchais.

Až po své poslední zavolání, až po vzkaz svěřený úřednici na poštovním úřadě ve Faubourgu Saint Denis se muž držel ve čtvrti úzkých uliček plných lidí.

Copak někdo, kdo ví, že ho pronásledují, kdo cítí, že má v patách vrahy a čeká minutu za minutou, že ho smrtelně zasáhnou, by se vrhl do tak liduprázdných končin, jako je v noci náměstí Svorností?

„Uvidíte, že tady ho nezabili.“

Důkaz o tom měli dostat už za hodinu, když strážník Piedboeuf, který měl službu před nočním podnikem v ulici de Douai, odevzdal svůj raport.

Před kabaretem prý zastavilo auto s dvěma muži ve smokingu a dvěma ženami ve večerních róbách. Všichni čtyři byli veselí, měli malou špičku, hlavně jeden z mužů, a ten se vrátil, když už ostatní vešli dovnitř.

„Něco vám povím, seržante… Nevím, jestli dělám dobře, protože bych byl nerad, aby nám někdo zkazil večer… Ale co se dá dělat…! Uděláte, co uznáte za vhodné. Před chvílí, když jsme projížděli náměstí Svornosti, zastavilo před námi nějaké auto. Já byl za volantem, zpomalil jsem v domnění, že lidé přede mnou mají poruchu. Oni ale z vozu něco vytáhli a položili to na chodník. Myslím, že to bylo lidské tělo…

Byl to žlutý citroen s pařížským číslem a dvě poslední čísla na poznávací značce byly trojka a osmička.“

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist