Georges Simenon

MAIGRET A JEHO MRTVÝ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

Nejdřív promluvil ředitel kriminální policie, což by bylo nepochybně Coméliaua nenadchlo.

„Perfektní akce, příteli. Teď mi uděláte tu radost a půjdete se vyspat. Zbytek vyřídíme zítra ráno. Předvoláme oba přednosty?“

Šlo o přednosty nádraží v Godervil u a Moucheru, jejichž úkolem bude potvrdit, že jde o muže, kterého viděli – první, jak vystupuje z vlaku 19. ledna, druhý, jak opět nastupuje o pár hodin později.

„To si vzal na starost Colombani. Už jsou na cestě.“

V kanceláři seděl i Jean Bronský. Ještě nikdy nebylo na stole tolik půllitrů a tolik sendvičů. Nejvíc Bronského udivovalo, že se nikdo nenamáhal s jeho výslechem.

Byla tam i Francine Latourová. Trvala na tom, že půjde s nimi, protože skálopevně věřila, že se policie mýlí. Proto – jako dáme dítěti do rukou obrázkovou knížku, aby klidně sedělo – jí Maigret svěřil Bronského spis, četla si v něm a chvílemi se neubránila vyděšeným pohledům na svého milence.

„Co uděláš?“ ptal se Colombani.

„Zatelefonuju soudci a pak se jdu vyspat.“

„Mám tě hodit domů?“

„Ne, díky. Neztrácej se mnou čas.“

Maigret opět lhal a Colombani to věděl. Nahlas uvedl řidiči adresu bulvár Richard Lenoir, ale po několika minutách zaklepal na sklo.

„Jeďte podél Seiny. Směr Corbeil.“

Tak aspoň zažil svítání. Viděl, jak se první rybáři usazují se svými pruty na březích řeky, z níž stoupala jemná pára; viděl, jak se první nákladní čluny staví do řady před zdymadla a jak nad domy začíná stoupat k perleťově zbarvenému nebi kouř.

„Byl byste tak hodný a našel mi hostinec, který je ještě trochu výš proti proudu?“ požádal, když projeli Corbeil.

Našli ho. Jeho zastíněná terasa byla nad řekou a dům obklopovala samá loubí, kde bylo v neděli jistě plno. Hostinský, pán s dlouhými rusými kníry, právě vykládal věci z bárky a na pramici byly rozložené rybářské sítě.

Po noci, jakou měl za sebou, bylo docela zábavné brouzdat se trávou plnou rosy, cítit vůni země, vůni polínek plápolajících v krbu, dívat se, jak po kuchyni přechází dosud neučesaná služka.

„Máte kávu?“

„Bude hotová za pár minut. Ono totiž ještě není otevřeno.“

„Jak časně přichází dolů dáma, co u vás bydlí?“

„Už nějakou dobu ji slyším chodit po pokoji. Poslouchejte.“

Nad trámovým stropem bylo opravdu slyšet kroky.

„To pro ni chystám kávu. Jste její přítel?“

„Prostřete pro dva.“

„Máte pravdu, bude to jednodušší.“

Taky že bylo. Odehrálo se to víc než prostě. Když se představil a řekl svou funkci, trochu se lekla, ale Maigret jí navrhl:

„Dovolíte, abych se s vámi nasnídal?“

Na červeném kostkovaném ubrusu stály hrnky a talíře z fajánse vyšlé z venkovské keramické dílny. Stůl byl u okna. Z horké kávy v hrnečcích se kouřilo. Máslo chutnalo po oříšcích. Samozřejmě že šilhala, dokonce strašně. Věděla to, a když se na ni zadíval, rozrušilo ji to, styděla se a vysvětlovala:

„V sedmnácti mě maminka dala operovat, protože jsem měla levé oko obrácené úplně k pravému koutku. Po operaci se natočilo na druhou stranu. Chirurg navrhl, že operaci bezplatně zopakuje, ale já to odmítla.“

Ovšem po několika minutách to člověk už skoro nevnímal. Dalo se pochopit, že se někomu mohla i líbit.

„Ubohý Albert! Kdybyste ho býval znal! Takový veselý člověk, dobrák, jeho hlavní starost vždycky byla, aby každému vyhověl.“

„Byl to váš bratranec, viďte?“

„Ano, ale dost vzdálený.“

I její přízvuk měl svůj půvab. Hlavně z ní vyzařovala ohromná potřeba něhy. Ne něhy, kterou by vyžadovala pro sebe, ale něhy, kterou potřebovala šířit kolem sebe.

„Bylo mi skoro třicet, když jsem ztratila rodiče. Byla jsem stará panna. Rodiče měli malé jmění a já nikdy nepracovala. Přijela jsem do Paříže, protože jsem se sama v našem velkém domě nudila. Alberta jsem znala jen letmo. Hlavně jsem o něm slyšela. Tak jsem ho navštívila.“

Ovšem. Chápal to. Albert byl taky sám. Zřejmě ho obklopila péčí, na niž nebyl zvyklý.

„Kdybyste věděl, jak já ho milovala! Nevyžadovala jsem, aby mě miloval, chápete? Vím, že by to nebylo možné. Ale dělal, jako by to byla pravda. A já dělala, že tomu věřím, aby byl spokojený. Byli jsme šťastní, pane komisaři. Jsem si jistá, že byl šťastný. Neměl důvod nebýt šťastný, že? A právě jsme slavili výročí naší svatby. Nevím, k čemu došlo na dostizích. Když odcházel k sázkovým pokladnám, nechával mě na tribuně. Jednou se vrátil zamyšlený a od té chvíle se kolem sebe začal rozhlížet, jako by pořád někoho hledal. Chtěl, abychom se vrátili domů taxíkem a neustále se ohlížel. Před domem řekl taxíkáři: ,Jeďte dál.‘ Nechápu, proč. Dal se zavézt na náměstí Bastily. Vystoupil a důrazně mi řekl: ,Vrať se domů sama. Přijdu tak za hodinku za dvě.‘ Oni ho totiž sledovali. Večer se nevrátil. Zavolal mi, že přijde ráno. Potom, druhý den, mi volal dvakrát…“

„Ve středu?“

„Ano. Podruhé mi řekl, abych na něj nečekala a šla do kina. Nechtěla jsem, ale trval na tom. Skoro se rozzlobil. Tak jsem šla. Zatkl jste je?“

„Kromě jednoho, a toho brzy dostaneme. Myslím, že když zůstal sám, není nebezpečný, hlavně když známe jeho totožnost a máme jeho popis.“

Maigret ani netušil, jak to uhodl. Právě v tu dobu Sergeje Madoka dopadl inspektor z mravnostního v nevěstinci na bulváru de la Chapelle – odporném brlohu navštěvovaném hlavně Araby –, kde se skrýval od minulého večera a odmítal odejít.

Madok nekladl odpor. Byl úplně otupělý, opilý skoro do bezvědomí, a k policejnímu autu ho museli odnést.

„Co teď budete dělat?“ otázal se jemně Maigret a nacpával si přitom dýmku.

„Nevím. Vrátím se asi do našeho kraje. Restauraci nemůžu držet sama. Nemám už nikoho.“

Opakovala to poslední slovo a rozhlížela se kolem sebe, jako by hledala, na koho přenést svou něhu.

„Nevím, jak teď budu žít.“

„Co kdybyste adoptovala dítě?“

Zdvihla hlavu, zprvu nevěřícně, a pak se usmála:

„Vy myslíte, že bych mohla… že by mi ho svěřili… že…?“

A ta představa se jí v hlavě a v srdci ujala tak rychle, že se toho Maigret až zalekl. Nemluvil sice úplně do větru, chtěl však jen oťukat terén. Napadlo ho to v taxíku při cestě sem, taková bizarní, odvážná myšlenka, jakou hýčkáme v polospánku nebo ve stavu velké únavy, a teprve druhý den vidíme, jak byla šílená.

„Ještě si o tom promluvíme. Jestli dovolíte, tak se ještě setkáme. Musím se s vámi ostatně vyrovnat, protože jsem si dovolil otevřít vaši restauraci.“

„Vy znáte nějaké dítě, které…“

„Madame, je tu dítě, které by mohlo za několik týdnů nebo za několik měsíců zůstat bez matky.“

Prudce se začervenala a on taky; teď na sebe měl zlost za to, jak hloupě tu otázku nadhodil.

„Miminko, viďte?“ zašeptala.

„Úplně malé miminko, ano.“

„To za nic nemůže.“

„Ne, to za nic nemůže.“

„A nemusí být nutně jako…“

„Promiňte, madame. Je načase, abych se vrátil do Paříže.“

„Budu o tom přemýšlet.“

„Moc si tím hlavu nelamte. Teď už lituji, že jsem o tom začal.“

„Ne, udělal jste dobře. Mohla bych ho vidět? Řekněte, pustili by mě tam?“

„Dovolte mi ještě jednu otázku. Albert mi řekl do telefonu, že mě znáte. Nevzpomínám si, že bychom se někdy setkali.“

„Ale já vás viděla – kdysi dávno, bylo mi sotva dvacet let. To ještě žila maminka a byly jsme na prázdninách v Dieppe…“

„Hotel Beauséjour…!“ vykřikl Maigret.

Strávil tam s manželkou čtrnáct dní.

„Všichni letní hosté o vás mluvili, všichni si vás po očku prohlíželi.“

Vracel se do Paříže ve velice zvláštní náladě; kraj byl zalitý slunečním jasem, živé ploty už měly pupence.

„Nebylo by špatné vzít si dovolenou,“ říkal si, možná pod vlivem právě vyvolaných vzpomínek na Dieppe.

Věděl, že to neudělá, ostatně podobné nálady ho chytaly v pravidelných intervalech. Bylo to jako rýma, kterou zdolával tím, že se ještě víc zahrabal do práce.

Okrajové čtvrti Paříže… Joinvil eský most…

„Vezměte to po Charentonském nábřeží.“

Hospůdka byla otevřená. Chevrier rozpačitý.

„To jsem rád, že jste přijel, šéfe. Právě mi volali, že všechno skončilo, a manželka neví, jestli má jet nakoupit.“

„Ať dělá, jak myslí.“

„Teď už to není k ničemu?“

„Ne, k ničemu.“

„Taky se mě ptali, jestli jsem vás neviděl. Prý vám telefonovali domů a hledali vás tak trochu všude. Nechcete zavolat do úřadu?“

Zaváhal. Tentokrát byl skutečně u konce sil a toužil po jediné věci: po své posteli, po tom, aby sklouzl do hlubokého bezesného spánku.

„Vsadil bych se, že budu spát čtyřiadvacet hodin bez přerušení.“

Nebylo to bohužel pravda! Vyrušili by ho mnohem dřív. Na Zlatnickém nábřeží si příliš zvykli – a on je tomu sám naučil – říct při sebemenší drobnosti: „Zavolejte Maigretovi!“

„Čím vám mohu posloužit?“

„Skleničkou calvadosu, když myslíš.“

Sklenkami calvadosu začal. Ať tedy skončí stejným pitím.

„Haló! Kdo volá?“

Byl to Bodin. Na toho Maigret zapomněl. Zřejmě zapomněl ještě na pár dalších, a ti zbytečně hlídkují na různých místech v Paříži.

„Mám ten dopis, šéfe.“

„Jaký dopis?“

„Poste restante.“

„Ach ano. Dobrá.“

Chudák Bodin. Moc chvály za svůj objev nesklidil.

„Mám ho otevřít a říct vám, co je v té obálce?“

„Jestli chceš.“

„Počkejte. Tady je to. Není tam žádné psaní. Jenom nějaká železniční jízdenka.“

„V pořádku.“

„Vy jste to věděl?“

„Tušil jsem to. Zpáteční lístek první třídy Goderville-Paříž.“

„Přesně tak. Čekají tu přednostové.“

„To je věc Colombaniho.“

Maigret vychutnávající calvados se lehounce pousmál. Další povahový rys, který musí přičíst osobnosti malého Alberta; neznal ho zaživa, ale sestavil si ho, abychom tak řekli, kousek po kousku.

Jako mnoho stálých návštěvníků koňských dostihů si Albert neodpustil rozhlížet se po zemi, kde se válelo plno propadlých sázenek; stávalo se totiž, že tam čas od času někdo našel omylem zahozený tiket, na nějž se dala vyzvednout výhra.

Toho odpoledne tam Albert nenašel vyhrávající tiket, ale jízdenku. Kdyby netrpěl mánií dostihového fanouška… Kdyby neviděl člověka, kterému lístek vypadl z kapsy… Kdyby si při jménu obce Goderville okamžitě nevybavil jatka spáchaná bandou z Pikardie…

Kdyby mu z tváře nečišel údiv a vzrušení…

„Chudák Albert!“ povzdychl si Maigret.

Mohl zůstat naživu. Několik dalších starých sedláků a jejich žen by se naopak odebralo na onen svět, a než by zemřeli, Maria by jim opálila nohy svíčkou.

„Moje žena by to tady raději zavřela hned.“

„Klidně zavřete.“

Pak následovaly ulice jedna za druhou, taxametr s astronomickým počtem kilometrů, paní Maigretová, která ztratila svou obvyklou mírnost, když se dověděla o cestě za Ninou, a jen se Maigret přikryl až k nosu, rozhodla sama o sobě:

„Tentokrát vypínám telefon a nikomu neotevřu.“

Začátek věty ještě zaslechl, konec se nikdy nedověděl.

Když je jedné noci nalezena v samém centru Paříže zohavená mrtvola muže, komisař Maigret ihned pochopí, o koho jde. Celý den mu totiž kdosi volal, že mu usiluje o život, a prosil ho o schůzku, na níž ho komisař nikdy nezastihl. Proč však bylo tělo nejprve zohaveno k nepoznání, a pak pohozeno na tak frekventovaném místě?

Maigret a jeho lidé nastraží důmyslnou léčku, ale člověk, jenž ví o případu víc, je před jejich očima zastřelen. To už komisař začíná tušit, že „jeho mrtvý“ z náměstí Svornosti je jen jedním kamínkem ve vražedné mozaice. Veden svou geniální intuicí začíná odhalovat hrůzné souvislosti spletitého případu.