<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET A MRTVÁ DÍVKA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
Maigret u koronera, Maigretovy paměti - Simenon Georges
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 194 Kč
Maigret u koronera, Maigretovy paměti - Simenon Georges

 

   1   

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

v níž inspektor Lognon nachází mrtvolu a hněvá se, že mu ji berou

Maigret zívl a odsunul papíry na okraj psacího stolu.

„Tak to podepište, mládenci, a můžete jít do hajan.“

„Mládenci“ byli pravděpodobně oni tři výlupkové, kteří potřebovali ze všech, kdo za poslední dobu prošli kriminálkou, nejdelší dobu na změknutí. Jeden z nich, ten, co se jmenoval Dédé, připomínal gorilu, a ten nejdrobnější s monoklem na oku by si mohl přivydělávat na živobytí jako pouťový zápasník.

Janvier jim podal papíry a pero; teď, když to konečně vyklopili, se už nesnažili diskutovat, ba nepřečetli si ani protokol svého výslechu, a znechuceně jej podepsali. Mramorové hodiny ukazovaly tři a pár minut a většina kanceláří na Zlatnickém nábřeží byla ponořena do tmy. Už delší dobu k nim nedolehl jiný zvuk než vzdálené troubení či brždění taxíku, který dostal na vlhké dlažbě smyk. Když je předchozího dne přivedli, byly kanceláře rovněž prázdné, protože to bylo ráno před devátou a. zaměstnanci tu ještě nebyli. Už pršelo, padal drobný melancholický déšť, který nebral konce.

Strávili mezi těmito stěnami přes třicet hodin, někdy pohromadě a jindy každý zvlášť, zatímco Maigret a jeho pět spolupracovníků se ve výslechu střídali.

„Blbové!“ ohodnotil je komisař, sotva je viděl. „S těmi to bude nekonečné.“

Tvrdošíjní blbové dělají vždycky dlouhé strachy, než začnou mluvit. Domnívají se, že když nebudou odpovídat nebo odpoví, co jim slina na jazyk přinese, s rizikem, že si budou za pět minut protiřečit, podaří se jim z maléru se vyvléci. A protože se považují za větší chytráky, než jsou ostatní, zkoušejí to pokaždé stejně začnou se vytahovat.

„Nemyslete si, že se mně dostanete na kobylku!“

Působili pěkných pár měsíců v okolí ulice La Fayette a noviny je nazývaly vrtací zdí. Díky anonymnímu, telefonátu se je konečně podařilo chytit.

Na dně šálků byla ještě káva a na vařiči stála smaltovaná konvička. Všichni měli tváře strhané a popelavé. Maigret tolik kouřil, až ho škrábalo v krku, a řekl si, že jakmile ty chlapíky odvedou, pozve Janviera někam na cibulovou polévku. Ospalost ho přešla. Únava ho přepadla kolem jedenácté večer, a tak si šel na chvilku zdřímnout do své kanceláře. Teď už se mu spát nechtelo.

„Požádej Vachera, aby je odvedl.“

Právě ve chvíli, kdy vycházeli z kanceláře inspektorů, zadrnčel telefon. Maigret zvedl sluchátko a slyšel hlas:

„Ty jsi který?“

Zamračil se, neodpověděl hned. Z druhého konce přišla další otázka:

„Jussieu?“

Tak se jmenoval inspektor, který tu měl mít noční službu, ale Maigret ho poslal v deset hodin domů.

„Ne, Maigret,“ zabručel.

„Promiňte, pane komisaři. Tady je Raymond ze stálé služby.“

Telefonoval z jiné budovy, kde na policejní pohotovosti v jedné prostorné místnosti končí veškerá volání o pomoc. Jakmile někdo rozbije sklo na hlásiči na jednom z červených sloupů, které jsou rozmístěné téměř všude po Paříži, rozsvítí se žárovička na mapě zabírající celou jednu stěnu, a muž ve službě zasune kolíček do příslušného otvoru.

„Stálá služba.“

Někdy se jedná o rvačku, jindy o neodbytného opilce, anebo strážník na obchůzce potřebuje pomoc.

Muž ve stálé službě zastrčí kolíček do jiného otvoru.

„Strážnice v ulici Grenele? To jsi ty, Justine? Pošli vůz na nábřeží k číslu 210.“

Ve stálé službě trávili noc dva nebo tři a nepochybně si také vařili kávu. Někdy, když šlo o vážný případ, upozornili kriminálku. Jindy se stalo, že volali na Zlatnické nábřeží kamarádovi. Maigret Raymonda znal.

„Jussieu odešel,“ řekl. „Chtěl jsi mu něco mimořádného?“

„Jenom to, že na náměstí Vintimile byla právě nalezena mrtvá dívka.“

„Nějaké podrobnosti?“

„Naši lidi z druhého okrsku jsou teď už jistě na místě. Dostal jsem zprávu před třemi minutami.“

„Děkuji ti.“

Tři pořezové byli už pryč. Janvier se vracel s víčky začervenalými jako vždycky, když probděl noc, a s vyrážejícím strniskein vypadal jako nemocný.

Maigret si oblékl svrchník a hledal klobouk.

„Takjdeme?“

Šli se schodů za sebou. Za normálních okolností by zašli na cibulačku do Tržnice. Před malými černými auty, stojícími v řadě na dvoře, Maigret zaváhal.

„Na náměstí Vintimile před chvílí našli mrtvolu nějakého děvčete,“ řekl. Potom dodal jako člověk, který hledá záminku, aby nemusel jít spát:

„Nezajedeme tam?“

Janvier si sedl za volant jednoho z vozů. Oba byli hodinami výslechu, který vedli, příliš otupeni, než aby jim bylo do řeči.

Maigret nepomyslel na to, že 2. okrsek je působištěm Lognona, jemuž kolegové přezdívali inspektor Protiva. A i kdyby ho to bylo napadlo, nic by to na věci neměnilo, protože Lognon přece nemusel mít zrovna na strážnici v ulici de la Rochefoucauld noční službu. Ulice byly prázdné a mokré, drobné krůpěje jako by vytvářely kolem plynových lamp svatozář; jen zřídka zahlédli postavu, kráčející při samé zdi. Na rohu ulice Montmartre a velkých bulvárů byla ještě otevřená kavárna a o kousek dál spatřili světelné reklamy dvou nebo tří nočních podniků a taxíky zaparkované u chodníků.

Náměstí Vintimile, kam by z náměstí Blanche kamenem dohodil, působilo jako ostrůvek klidu. Parkoval tam policejní vůz. U mříže maličkého parčíku stáli kolem světlé postavy ležící na zemi čtyři nebo pět mužů.

Maigret okamžitě poznal malou a hubenou postavu Lognonovu. Inspektor Protiva se odlepil od skupinky aby se podíval, kdo přichází, a rovněž poznal Maigreta a Janviera.

„Katastrofa!“ broukl komisař.

Protože Lognon ho samozřejmě obviní, že mu to udělal schválně. Tohle je přece jeho okrsek, jeho půda. Tragická událost se odehraje, právě když on má službu, a možná mu poskytne příležitost na sebe upozornit, příležitost, na niž čeká už tolik let. Jenže souhra náhod přivede téměř zároveň na místo činu Maigreta!

„Telefonovali vám?“ zeptal se podezíravě, už pevně přesvědčen, že je to spiknutí zosnované proti němu.

„Byl jsem na Zlatnickém nábřeží. Brnkl tam Raymond. Přišel jsem se podívat.“

Kvůli Lognonově nedůtklivosti přece Maigret neodejde, dokud se nedozví, o co se jedná.

„Je mrtvá?“ zeptal se a ukázal na ženu nataženou na chodníku.

Lognon přikývl na souhlas. Stáli tam tři strážníci v uniformě a s nimi dvojice lidí, kteří šli okolo a, jak se komisař později dozvěděl, všimli si mrtvé a přivolali polici . Kdyby se to odehrávalo o pouhých sto metrů dál, seběhla by se už spousta lidí, ale náměstí Vintimiíle bývá v noci liduprázdné.

„Kdo je to?“

„Nevíme. Nemá u sebe doklady.“

„Kabelku taky ne?“

„Ne.“

Maigret udělal tři kroky a sklonil se. Mladá žena ležela na pravém boku, tváří spočívala na mokrém chodníku a na jedné noze neměla botu.

„Střevíček se nenašel?“

Lognon zavrtěl hlavou.

Bylo dosti neobvyklé vidět skrze hedvábnou punčochu nehty na nohou. Měla na sobě večerní šaty ze světle modrého saténu a zdálo se, že jsou jí příliš velké, ale to možná dělala ta poloha. Tvář měla mladou. Maigret si pomyslel, že jí je sotva dvacet.

„Co doktor?“

„Čekáme na něho. Už by tu měl být.“

Maigret se obrátil na Janviera.

„Měl bys zavolat do evidence pachatelů. Ať sem pošlou fotografy.“

Na šatech nebylo vidět krev. Komisař si od jednoho strážníka půjčil baterku a posvítil mrtvé do tváře. Zdálo se mu, že oko, jež bylo vidět, bylo lehce opuchlé a horní ret nateklý.

„Kabát neměla?“ zeptal se ještě.

Byl březen. Vzduch byl vlahý, ale zase ne tak, aby se člověk promenoval v noci, zvláště když prší, v lehoučkých šatech, které na nahých rameuou drží jen úzká ramínka.

„Pravděpodobně nebyla zabita zde,“ zamumlal zachmuřený Lognon a z jeho tváře mělo být zřejmo, že dostojí své povinnosti pomáhat komisaři, ale osobně ho celá záležitost nezajímá. Záměrně se držel poněkud stranou. Janvier zamířil k iednomu baru na náměstí Blanche, odkud zatelefonoval. Zanedlouho zastavil taxík, z něhož vystoupil místní lékař.

„Podívejte se na ni, doktore, ale před příchodem fotografů neměňte polohu těla. Není pochyb o tom, že je mrtvá.“

Lékař se sklonil, sáhl mrtvé na zápěstí a na hruď, napřímil se, netečný, beze slova, a čekal jako ostatní.

„Půjdeme?“ zeptala se žena, která držela muže za paži a začínalo jí být zima.

„Počkej ještě chvilku.“

„Na co?“

„Nevím. Něco určitě udělají.“

Maigret se k nim obrátil.

„Nechali jste tu jméno a adresu?“

„Ano, u tohohle pána.“

Ukázali na Lognona.

„Kolik bylo, když jste našli tu mrtvou?“

Podívali se na sebe.

„Z kabaretu jsme odcházeli ve tři.“

„Ve tři a pět minut,“ opravila ho žena. „Dívala jsem se na hodinky, když jsi vyzvedával věci v šatně.“

„Na tom nezáleží. Sem jsme došli za nějaké tři čtyři minuty. Chtěli jsme obejít náměstí, když jsem zahlédl světlou skvrnu na chodníku.“

„Byla už mrtvá?“

„Předpokládám. Nehýbala se.“

„Sáhl jste na ni?“

Muž zavrtěl hlavou.

„Poslal jsem manželku, aby upozornila polici . Na rohu bulváru Clichy je policejní pohotovost. Vím to, protože bydlíme na bulváru Batignol es, hned vedle.“

Janvier se hned vrátil.

„Jsou tu v několika minutách,“ hlásil.

„Moers tam nejspíš nebyl?“

Aniž Maigret mohl vysvětlit proč, měl pocit, že záležitost, kterou mají před sebou, nebude jednoduchá. Čekal s dýmkou v ústech, rukama v kapsách a čas od času pohlédl na ležící postavu. Světle modré šaty už dávno nebyly nové, byly dost obnošené a ušité z nepříliš kvalitní látky. Mohla to být róba některé z přečetných animírek, které pracují v barech na Montmartru. Také střevíček ukazoval na bardámu, stříbrný střevíček s velice vysokým podpatkem, jehož ošlapanou podrážku bylo teď vidět. První, co ho napadlo, bylo, že animírku cestou domů někdo přepadl a ukradl jí kabelku. Ale v tom případě by se nebyl ztratil jeden střevíček a útočník by se patrně nenamáhal s odnášením pláště oběti.

„K vraždě určitě došlo někde jinde,“ řekl polohlasem Janvierovi. Lognon, který natahoval uši, to slyšel a jen se ušklíbl, protože 8 touhle teorií přišel jako první on. Jestliže byla zabita jinde, proč se vrah namáhal s přepravou mrtvoly na toto náměstí? Není pravděpodobné, že by nesl mladou ženu přes rameno. Jistě ji převážel autem. V tom případě by pro něho bylo snazší ukrýt ji někde na nezastavěném pozemku nebo ji hodit do Seiny. Maigret si nepřiznával, že ze všeho nejvíce ho vzrušovala tvář oběti. Zatím viděl jen její profil. Možná že ten trucovitý výraz jí dělaly modřiny. Dalo by se říct špatně naložená holčička. Hnědé vlasy, velice jemné, od přírody vlnité, zčesané dozadu. Líčidlo déšť trochu rozmazal, ale nezdála se proto, starší ani ošklivější, naopak, dělalo ji to mladší a přitažlivější.

„Na okamžik, Lognone.“

Maigret ho odvedl stranou.

„Poslouchám, šéfe.“

„Máte nějaký nápad?“

„Víte dobře, že nikdy nemám žádné nápady. Jsem obyčejný místní polda.“

„To děvče jste nikdy neviděl?“

Nikdo neznal tak dobře okolí náměstí Blanche a Pigale jako Longon.

„Nikdy.“

„Animírka ?“

„I kdyby, není to profesionálka. Znám je víceméně všechny.“

„Budu vás potřebovat.“

„Nemusíte to říkat, jen abyste mi udělal radost. Od té chvíle, kdy případ převezme Zlatnické nábřeží, už se mne netýká. Všimněte si, že neprotestuji. Je to přirozené a už jsem si zvykl. Stačí dát mi příkazy a já udělám, co je v mých silách.“

„Možná by stálo za to hned teď obejít vrátné v nočních podnicích?“

Lognon pohlédl na ležící tělo a vzdychl.

„Tak já se do toho pustím.“

V duchu si říkal, že ho Maigret posílá pryč schválně. Viděl, jak přechází na druhý chodník krokem jako vždy unaveným, ale dal si pozor, aby se neohlédl.

Přijel vůz z evidence. Jeden strážník se snažil zahnat opilce, který se sem připotácel a rozhořčoval se, že nikdo té panince neposkytne pomoc.

„Jste všichni stejný,jeden polda jako druhej. Jenom proto, že někdo vypil o skleničku víc.“

Když fotografové skončili, mohl se nad mrtvou sklonit lékař, obrátit ji na záda a odhalit celou tvář, která se teď zdála ještě mladší.

„Na co zemřela?“ zeptal se Maigret. „Na zlomeninu lebeční kosti.“ Lékař měl prsty ve vlasech mrtvé.

„Dostala ránu do hlavy nějakým velice těžkým předmětem, kladivem, francouzským klíčem, olověnou trubkou, co já vím? Předtím vyfasovala několik ran do obličeje, patrně pěstí.“ „Můžete stanovit přibližnou dobu smrti?“ „Podle mého názoru mezi druhou a třetí ráno. Doktor Paul vám to po pitvě upřesní.“

Ambulance z Ústavu soudního lékařství už také přijela. Muži čekali jen na pokyn, aby uložili mrtvou na nosítka a dopravili ji k mostu ďAusterlitz.

„Tak se do toho dejte,“ vzdychl Maigret. Očima hledal Janviera. „Půjdeme něco sníst?“

Jeden ani druhý už neměl hlad, ale přesto zasedli ke stolu v jedné hospůdce, kde si objednali protože se před hodinou pro ni rozhodli cibulovou polévku. Maigret dal pokyny, aby fotografie mrtvé byla rozeslána do novin a ty aby ji, pokud možno, otiskly ještě v ranních vydáních. „Půjdete tam?“ zeptal se Janvier.

Maigret věděl, že mluví o márnici, která se nyní jmenuje Ústav soudního lékařství. „Asi tam zajdu.“

„Doktor Paul tam bude. Telefonoval jsem mu.“ „Dáme si calvados?“ „Když myslíte.“ ú sousedního stolu jedly dvě ženy kyselé zelí obložené uzenkou; byly to animírky, obě ve večerních šatech, a Maigret je svědomitě pozoroval, jako by chtěl rozpoznat ty nej emnější rozdíly mezi nimi a mrtvou dívkou.

„Jdeš domů?“

„Půjdu s vámi,“ rozhodí se Janvier.

Bylo půl páté, když vstupovali do Ústavu soudního lékařství; doktor Paul, který přišel krátce předtím, si oblékal bílý plášť s cigaretou přilepenou na spodním rtu, jako vždy, když se chystal k pitvě.

„Už jste ji prohlížel, doktore?“

„Jen zběžně.“

Nahé tělo leželo na mramorové desce a Maigret odvrátil zrak.

„Co si o tom myslíte ?“

„Mohlo jí být tak mezi devatenácti a dvaceti. Byla zdravá, ale řekl bych, že podvyživená.“

„Bardáma?“

Doktor Paul na něho upřel šibalská očka.

„Myslíte holku, která spí se zákazníky?“

„Víceméně.“

„V tom případě zní odpověď nikoli.“ .

„Jak to můžete tvrdit s takovou jistotou?“

„Protože tahle holka nikdy s nikým nespala.“

Janvier, který se mechanicky díval na tělo v záři reflektoru, se začervenal a odvrátil hlavu.

„Jste si tím jistý?“

„Úplně.“

Navlékl si gumové rukavice a na smaltovanou desku stolu rozložil nástroje.

„Zůstanete tu?“

„Počkáme vedle. Bude vám to trvat dlouho?“

„Neceou hodinu. Záleží na tom, co najdu. Chcete i obsah žaludku?“

„Rád bych. Člověk nikdy neví.“

Maigret a Janvier zašli vedle do kanceláře a posadili se s tváří upjatou jako v čekárně. Oběma ulpěl na sítnici obraz mladého bílého těla.

„Kladu si otázku, kdo je to děvče?“ zabručel Janvier po dlouhé odmlce. „Večerní šaty si člověk obléká, jen když jde do divadla, do určitých nočních podniků nebo na večírek do nóbl společnosti.“

Zřejmě se oba zabývali stejnou myšlenkou. Něco tu nehrálo. Móndénníeh rautů, na něž se chodí ve večerním, není tolik, a zřídka tam lze vidět šaty tak laciné a tak obnošené, jako měla na sobě ta neznámá.

Na druhé straně po tom, co prohlásil doktor Paul, si bylo těžko představit, že to děvče pracovalo v některém nočním podniku na Montmartru.

„A co svatba?“ navrhl Maigret, aniž tomu sám věřil. „Taky jedna příležitost obléknout se do večerního.“ „Myslíte to vážně?“ „Ne.“

A Maigret si povzdechl a zapálil si dýmku.

„Musíme počkat.“

Po deseti minutách mlčení řekl Janvierovi:

„Moc by ti vadilo zajít pro ty šaty?“

„Vážně je chcete?“

Komisař přikývl.

„Ledaže nemáš kuráž.“

Janvier otevřel dveře a ani ne na dvě minuty zmizel v prostoru; když se vrátil, byl tak bledý, že Maigret dostal strach, aby nezvracel.

Držel v ruce modré šaty a bílé prádlo. „Paul už bude končit?“ „Nevím. Radši jsem se nekoukal.“

„Dej mi ty šaty.“

Byly často prané, a když odhrnul záložku, viděl, jak jsou vybledlé. Na etiketě četl: ,Slečna Irena, ulice Douai 35a. „To je blízko náměstí Vintímile,“ upozornil Maigret. Prohlédl punčochyjedno chodidlo bylo mokré,kalhotky, podprsenku, úzký podvazkový pás. „To je všechno, co měla na sobě?“ „Ano. Střevíček je z ulice NótreDamedeLorette.“ Ze stejné čtvrti. Nebýt prohlášení doktora Paula, všechno by se přesně hodilo na animírku nebo na mladou ženu v honbě za dobrodružstvím na Montmartru.

„Možná že Lognon na něco přijde?“

„Pochybuji.“

Jeden jako druhý nebyli ve své kůži, protože museli myslet na to, co se děje za dveřmi. Trvalo tři čtvrtě hodiny, než se otevřely. Když nahlédli do sousední místnosti, mrtvola tam už nebyla a zřízenec Ústavu soudního lékařství zavíral jednu z kovových zásuvek, do nichž se ukládají těla. Doktor Paul si sundal plášť a zapálil si cigaretu.

„Nenašel jsem nic zvláštního,“ řekl. „Příčinou smrti byla zlomenina lebeční kosti. Nedostala jednu ránu, ale několik, přinejmenším tři, a to velice prudké. Nemohu určit, jakéhb předmětu vrah použil. Mohl to být docela dobře nějaký nástroj nebo měděný kotlík z krbu nebo svícen, cokoli tvrdého a těžkého. Žena nejdříve padla na kolena a pokoušela se něčeho zachytit, protože za nehty jsem našel vlákna tmavé vlny. Hned je pošlu do laboratoře. Skutečnost, že je to právě vlna, může znamenat, že se zachytila pánského obleku.“

„Takže došlo k boji.“

Doktor Paul otevřel skříň ve zdi, kde kromě jeho pláště, gumových rukavic a různých drobností měl láhev dobré brandy.

„Dáte si skleničku?“

Maigret přijal bez předstíraného ostychu. Když to Janvier viděl, přikývl.

„To, co ted dodám, je pouze můj osobní názor. Dříve než ji udeřil nějakým tím nástrojem, uhodil ji do tváře pěstí nebo prostě jen tak. ftekl bych nejspíš, že jí vrazil pěkných pár facek. Nevím, jestli zrovna v tu chvíli padla na kolena, ale jsein nakloněn tomu věřit, a tehdy se ten muž rozhodl s ní skoncovat.“

„Jinými slovy, nemohla být přepadena zezadu?“

„Vyloučeno.“

„Takže se nejedná o nějakého zlodějíčka, který ji zaskočil někde na rohu?“

„Podle mého názoru nikoli. A nic neprokazuje, že se to vše odehrálo venku.“

„Z obsahu žaludku jste se nic nedozvěděl?“

„Ale ano. A z rozboru krve také.“

„A co?“

Na rtech doktora Paula se objevil lehký úsměv, který jako by varoval:

„Pozor! Ted vás zklamu.“

Dal si načas, jako kdyby vyprávěl jednu z podařených historek, jak bylo jeho zvykem.

„Byla mírně řečeno značně podroušená.“

„Vážně?“

„Zítra najdete v mé zprávě promile alkoholu v krvi. Pošlu vám také výsledek kompletního rozboru obsahu žaludku, který teprve udělám. Naposledy jedla zřejmě šest až osm hodin před smrtí.“

„V kolik hodin zemřela?“

„Přibližně ve dvě ráno. Spíše před druhou než po druhé.“

„To ale znamená, že naposledy jedla v šest nebo v sedm večer.“

„Ale neznamená to, že taky naposledy pila.“

Bylo nepravděpodobné, že by mrtvola na náměstí Vintimile zůstala dlouho bez povšimnutí. Deset minut? Čtvrt hodiny? Určitě ne víc.

To znamená, že od chvíle, kdy zemřela, uplynulo přinejmenším tři čtvrtě hodiny, než vrah odložil její mrtvolu na chodník.

„Šperky?“

Paul pro ně šel do vedlejší místnosti. Přinesl zlaté náušnice zdobené kytičkou z velice malých rubínů a prstýnek, rovněž s rubínem, ale o něco větším. Nebyl to žádný šmejd, ale cenný šperk to taky nebyl. Podle stylu byly ty tři kousky staré asi třicet let, možná ještě trochu starší.

„To je všechno? Prohlížel jste jí ruce?“

Jednou ze specialit doktora Paula bylo určovat zaměstnání podle více či méně patrných deformací rukou, což nejednou umožnilo identifikaci mrtvého.

„Obstarávala domácnost, ale jen tak trochu. Nebyla to ani písařka, ani švadlena. Před třemi čtyřmi roky jí nějaký druhořadý chirurg dělal operaci slepého střeva. To je vše, co vám zatím mohu říct. Půjdete si lehnout?“

„Myslím, že ano,“ zahučel Maigret.

„Dobrou noc. Já tu zůstanu. Písemnou zprávu dostanete kolem deváté. Ještě skleničku?“

Maigret a Janvier se ocitli venku a na nákladních člunech kotvících u nábřeží už začínalo být rušno.

„Mám vás zavézt domů, šéfe?“

Maigret řekl, že ano. Jeli kolem Lyonského nádraží, kam právě přijel vlak. Obloha vybledla. Vzduch byl chladnější než v noci. V několika oknech se svítilo a tu a tam šel někdo do práce.

„V kanceláři tě do oběda nechci vidět.“

„A vy?“

„Možná se taky prospím.“

„Dobrou noc, šéfe.“

Maigret nehlučně vyšel do schodů. Když se pokusil zasunout klíč do zámku, dveře se otevřely a paní Maigretová v noční košili rozsvítila a hleděla na něho oslněnýma očima.

„Jdeš pozdě. Kolik je hodin?“

Ani v nejhlubším spánku se jí nestalo, že by ho neslyšela jít do schodů.

„Nevím. Pět pryč.“

„Nemáš hlad?

Ne“ „a.ic.

,Tak rychle do postele. Chceš hrneček kávy?“

„Děkuji.“

Svlékl se a vklouzl do teplé postele. Ale místo aby hleděl usnout, přemýšlel dál o mrtvém děvčeti z náměstí Vintimile. Slyšel, jak se venku zvolna probouzí Paříž nejprve jednotlivé zvuky, více či méně vzdálené, které se nakonec slévaly v jakousi důvěrně známou symfonii. Domovnice začínaly tahat popelnice k okraji chodníků. Na schodech se nesly kroky služtičky od mlékaře, která rozestaví láhve s mlékem přede dveře.

Nakonec přeopatrně vstala paní Maigretová a jemu dalo práci neprozradit se úsměvem. Slyšel ji z koupelny a potom z kuchyně, kde zapálila plyn, a za chvíli cítil, jak celý byt prostupuje vůně kávy. Ne že by bděl schválně. Spánek nepřicházel jistě právě proto, že byl tak unavený. Žena sebou trhla, když se v trepkách a županu objevil v kuchyni, kde snídala. Lampa ještě svítila, třebaže venku už byl den.

„Ty nespíš?“

„Jak vidíš.“

„Chceš snídani?“

„Pokud možno ano.“

Neptala se ho, proč strávil větší část noci mimo dům. Všimla si, že má mokrý svrchník.

„Nenastydl jsi?“

Když vypil kávu, zvedl sluchátko a zavolal na strážnici 2. okrsku.

„Je tam inspektor Lognon? Tady Maigret. Něco nového?“

„Nic. Zašel jsem do všech kabaretů a vyptal se taxíkářů na parkovišti.“

Maigret to čekal, vzhledem k oné větičce, kterou utrousil doktor Paul.

„Myslím, že byste se měl jít vyspat.“

„A vy?“

V Lognonově jazyce to znamenalo:

„Mne posíláte do postele jenom proto, abyste to vyšetřování vedl po svém. Aby se potom řeklo:

„Ten pitomec Lognon nic nezjistil.“

Maigret pomyslel na paní Lognonovou, hubenou a boíestínskou, které j ej í neduhy nedovolovaly vyj ít z bytu na náměstí ConstantinPecquer. Až se inspektor vrátí domů, bude poslouchat její nářky a výčitky, udělá všechny domácí práce a obstará nákupy.

„Víš jistě, že jsi vytřel pod kredencí?“

Smiloval se nad Protivou.

„Mám tu takovou malou informaci, ale nevím, jestli z toho něco bude.“

Protiva na druhém konci drátu mlčel.

„Jestli se vám skutečně nechce spát, stavím se pro vás asi za hodinu nebo za dvě.“

„Budu v kanceláři.“

Maigret zavolal na Zlatnické nábřeží, aby mu poslali vůz, ale požádal, aby napřed řidič zajel do Ústavu soudního lékařství pro šaty toho děvčete.

Teprve ve vaně málem usnul a jednu chvíli byl v pokušení zavolat Lognonovi, aby se za slečnou Irenou do ulice Douai vydal sám, bez něho.

Už nepršelo. Obloha byla bílá, ale zvláštní zlatavý jas dával naději na slunečný den.

„Přijdeš domů na oběd?“

„Asi ano. Nevím.“

„Myslela jsem, že jsi měl v úmyslu uzavřít ten případ včera v noci.“

„Taky jsem ho uzavřel. Tohle je jiný případ.“

Nevyšel z bytu, dokud neuviděl, že malé auto kriminální policie zastavilo u chodníku, ftidič třikrát krátce zahoukal a Maigret v okně mu naznačil, že jde dolů.

„Tak na shledanou.“

O deset minut později, když auto uhánělo po předměstí Montmartre, už zapomněl, že té noci nespal.

„Zastav někde na skleničku bílého,“ řekl.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist