Georges Simenon

MAIGRET A MRTVÁ DÍVKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA SEDMÁ

o inspektorovi v přední linii a o dívce, která se vydala na schůzku s osudem

Janvier zašel do domu pro informace a Maigret stál zatím s rukama v kapsách na okraji chodníku a říkal si, že ulice Ponthieu je tak trochu zákulisí ChampsElysées nebo jejich schodiště pro služebnictvo. Za každou velkou pařížskou třídou bývá taková užší rušná ulice, často rovnoběžná, kde jsou malé bary a krámky s potravinami, šoférské hospůdky, laciné hotýlky, holiči a malí živnostníci.

Tady zrovna byla vinárniěka, kam měl chuť zajít, a byl by to bezpochyby udělal, když vtom vyšel z domu Janvier.

„Je to tady, šéfe.“

Strefili se hned napoprvé. Domovnická lóže nebyla o nic světlejší než většina ostatních v Paříži, ale domovnice byla mladá, vábná, a v dětské ohrádce z lakovaného dřeva se batolilo dítě.

„Vy jste také od policie, že?“

„Proč říkáte také?“

„Protože včera večer tu už někdo od policie byl. Zrovna jsem se chystala do postele. Takový mužíček s moc smutným pohledem. Než jsem si všimla, jakou má rýmu, myslela jsem, že ztratil ženu a pláče pro ni.“

Nebylo snadné při tomto popisu Protivy zachovat vážnost.

„Kolik bylo hodin?“

„Asi deset. Zrovna jsem se svlékala za zástěnou a musela jsem ho nechat čekat. Jdete kvůli stejné věci?“

„Patrně se vás vyptával na slečnu Armenieuovou ?“

„A na její přítelkyni, na tu zavražděnou.“

„Poznala jste její fotografi v novinách?“

„Myslela jsem si, že je to ona.“

„Bydlela tady?“

, „Posaďte se, pánové. Dovolíte, abych dodělala malému oběd? Jeli vám moc teplo, odložte si kabáty.“

Sama jim položila otázku:

„Vy nepatříte do stejného oddělení jako ten pán ze včerejška? Vlastně nevím, proč se vás na to ptám. Nic mi do toho není. Jak jsem už řekla vašemu kolegovi, skutečnou nájemnicí byla slečna Armenieuová, slečna Jeanine, jak jsem jí říkala, a na tu taky byla napsaná smlouva. Ta se teď vdávala, psalo se o tom v novinách. Znáte ji?“

Maigret souhlasně přikývl. „Bydlela tu dlouho?“

„Asi dva roky. Když se sem přistěhovala, byla ještě mladičká a neotrkaná a často ke mně přicházela na radu.“ „Pracovala někde?“

„Tehdy byla zaměstnaná jako písařka v kanceláři nedaleko odtud, nevím přesně kde. Najala si malý byt ve třetím patře 8 výhledem do dvora, ale hezoučký.“ „Její přítelkyně s ní nebydlela?“

„Ale ano. Jenomže jak už jsem říkala, nájemné platila slečna Jeanine a nájemní smlouva byla na její jméno.“

Nepřála si nic jiného než mluvit. A ilo jí to tím lépe, že stejné informace dávala už předchozího dne.

„Vím přesně, na co se mě budete ptát. Odstěhovaly se asi před půl rokem. Přesně řečeno první se odstěhovala slečna Jeanine.“

„Vždyť jste říkala, že byt byl na její jméno?“ „To ano. Měsíc byl skoro u konce, zbývaly tři čtyři dny. Jednou slečna Jeanine přišla, sedla si tam, co teď sedíte vy, a povídá:

,Už toho mám dost, paní Marcelo. Tentokrát jsem se rozhodla s tím skoncovat.“

Maigret se zeptal: „Skoncovat s čím?“ „S tou druhou, s tou přítelkyní, Louisou.“

„Nesnášely se?“

„To bych vám právě chtěla vysvětlit. Louisa se tu nikdy nezastavila na kus řeči, skoro nic o ní nevím, kromě toho, co mi řekla její přítelkyně, takže všechno mám jen z doslechu. První dny jsem si myslela, že jsou to sestry nebo sestřenice nebo přítelkyně z dětství. Teprve pak mi slečna Jeanine řekla, že se před dvěma třemi měsíci prostě seznámily ve vlaku.“ „Neměly se rády?“

„Měly i neměly. Těžko říct. Prošla tudy hezká řádka děvčat v tomhle věku. Ještě tu máme dvě, obě tančí v Lidu. A další, ta dělá manikérku v Claridgi. Většina mi o sobě poví i co sama neví. Po několika dnech byla slečna Jeanine jako ty ostatní. Ale ta druhá, Louisa, ta se nikdy nesvěřovala. Dlouho jsem si myslela, že je tak nafoukaná, ale pak jsem si řekla, že je to u ní možná spíš ostýchavost, a ještě teď si myslím, že to bylo ono.

Podívejte, když takové holky přijedou do Paříže, cítí se mezi těmi milióny lidí úplně ztracené, a to se pak buď vytahují, předvádějí se, mluví hlasitě, anebo se uzavřou do sebe. Slečna Jeanine patřila spíš k tomu prvnímu typu. Ničeho se nebála. Chodila mezi lidi skoro každý večer. Po několika týdnech se vracela ve dvě ve tři ráno a naučila se dobře oblékat. Byla tu sotva tři měsíce a už jsem v noci slyšela, jak si vede nahoru mužského.

Ale to se mne netýkalo. Byla tu doma. Tenhle dům není rodinný penzión.“

„Každá měla svůj pokoj?“

„Ano. Ale stejně! Tak jako tak musela Louisa všechno slyšet a ráno nezbylo než čekat, až ten mužský odejde, aby se mohla umýt nebo jít do kuchyně.“

„Kvůli tomu měly spory?“

„Tím si nejsem jistá. Za dva roky se stane fůra věcí a já mám tady v domě dvaadvacet nájemníků. Nemohla jsem předvídat, že se jedna z nich dá zavraždit.“

„Co dělá váš manžel?“

„Pracuje jako vrchní číšník v jedné restauraci na náměstí Ternes. Nevadilo by vám, kdybych nakrmila malého ?“

Posadila dítě do židličky a krmila je, ale nit hovoru neztratila.

„Včera jsem to všechno povídala vašemu kolegovi a ten si dělal poznámky. Jestli vás zajímá, co si myslím já, tak slečna Jeanine věděla, co chce, a byla odhodlaná získat to všemi prostředky. Ta nešla jen tak s někým. Většina mužů, co tu byli, měla své auto. Vídala jsem ty vozy ráno zaparkované přede dveřmi, když jsem vynášela popelnice. Nebyli to žádní mladíci, ale staří taky nebyli. Snažím se vám vysvětlit, že to všechno nedělala jen pro zábavu.

Když se mě na něco vyptávala, věděla jsem hned, o co jí jde. Například když ji někdo pozval do restaurace, kterou neznala, chtěla slyšet, jestli je to nóbl podnik nebo ne, co si tam má vzít na sebe a tak dále.

Stačilo jí půl roku a tu Paříž, ve které se pohybovala, znala jako své boty.“

„Přítelkyně s ní nikdy nechodila?“

„Jen když šly do kina.“

„Jak trávila večery Louisa?“

„Většinou nahoře v bytě. Někdy si vyšla na procházku, ale nikdy moc daleko, jako by měla strach. Byly skoro stejně staré, ale slečna Louisa byla vedle slečny Jeanine jako malá holčička. To taky slečnu Jeanine někdy rozčililo. Poprvé mi řekla:

,Že jsem v tom vlaku radši nespala, místo abych s ní tlachala!

Přesto ale, hlavně na začátku, byla určitě ráda, že si má s kým popovídat. Taky jste si možná všimli, že děvčata, co přijedou do Paříže hledat štěstí, chodí většinou ve dvou. Potom si začínaly čím dál tím víc jít na nervy. Tady to byl ten případ, že se slečna Louisa nepřizpůsobila a v žádném zaměstnání nevydržela víc než pár týdnů.

Neměla prakticky žádné vzdělání. Dělala snad dokonce pravopisné chyby, takže nemohla pracovat v kanceláři. A když ji přijali jako prodavačku, vždycky došlo k nějaké mrzutosti. Buď se s ní chtěl vyspat majitel podniku, nebo vedoucí.

Místo aby jim šikovně naznačila, že není ten typ, tak se začala naparovat, rozdávala facky nebo za sebou práskla dveřmi. Jednou došlo v podniku ke krádeži a podezření padlo na ni, přestože byla určitě nevinná.

Nezapomínejte, že tohle všechno jsem slyšela od její přítelkyně. Já sama jsem věděla jen to, že někdy kdovíjak dlouho nechodila slečna Louisa do zaměstnání, z domova odcházela později než jindy a běhala po adresách z inzerátů.“ „Jídaly nahoře v bytě?“

„Skoro vždycky. Kromě večerů, když slečna Jeanine jedla mimo dům s přáteli. Loni strávily obě dvě týden v Deauvile. Přesněji řečeno odjely obě zároveň, ale malá, chci říct slečna Louisa, se vrátila první a Jeanine až o několik dnů později. Nevím, co se tam odehrálo. Nějakou dobu spolu vůbec nemluvily, i když bydlely dál v jednom bytě.“ „Dostávala Louisa poštu?“

„Soukromou korespondenci nikdy. Považovala jsem ji dokonce za sirotka. Její přítelkyně mi řekla, že má matku někde na jihu, ale že je to poloviční blázen a o dceru se nestarala. Čas od času, když slečna Louisa odpovídala na inzeráty písemně, přišlo jí pár dopisů na papíru s hlavičkou, hned jsem věděla, co to znamená.“ „A Jeanine?“

„Dopis z Lyonu každé dva nebo tři týdny. Od otce, žil tam jako vdovec. Ale hlavně psaníčka potrubní poštou, pozvánky na schůzku.“

„Jak je to dávno, co se vám Jeanine svěřila, že se chce přítelkyně zbavit?“

„Mluvit o tom začala tak před rokem, možná dřív, před půldruhým rokem, ale vždycky po nějaké hádce nebo když Louisa zase jednou přišla o místo. Jeanine vždycky vzdychala: ,Když si pomyslím, že jsem opustila otce, abych získala svobodu, a pak si uvážu na krk takovýhle trdlo!

Ale druhý nebo třetí den byla ráda, že ji našla doma, za to bych dala krk. V manželství to chodí taky tak. Počítám, že jste oba ženatí.“

„Před šesti měsíci vám Jeanine Armenieuová dala výpověď?“

„Ano. V poslední době se hodně změnila. Lip se oblékala, totiž měla na sobě dražší věci a chodila do podniků o stupeň lepších než předtím. Někdy se stalo, že se nevrátila třeba dva tři dny. Dostávala květiny, bonboniéry kupované v cukrárně Marquise de Sévigné. Pochopila jsem. Jednou takhle večer přišla, sedla si a povídá:

,Tentokrát odcházím nadobro, paní Marcelo. Nemám nic proti tomuhle domu, ale nemůžu donekonečna bydlet s tou holkou.

,Nebudete se vdávat? zažertovala jsem.

Nezasmála se, zabručela:

,Zatím ne. Ale až k tomu dojde, dozvíte se to z novin.

To už měla určitě známost s panem Santonim. Vystupovala sebevědomě a ten lehký úsměv mluvil za všechno.

Žertovala jsem dál:

.Pozvete mě na svatbu?

,To neslibuji, ale určitě vám pošlu pěkný dárek.“

„Poslala?“ zeptal se Maigret.

„Ještě ne. Ale možná že teprve přijde. Konečně dosáhla svého a tráví líbánky v Itáli . Ale abych se vrátila tehdy k tomu večeru, prozradila mi, že odejde, Louise neřekne ani slovo a zařídí to tak, aby ji ta holka nenašla.

,Jinak by se na mě zase pověsila!

Udělala to, jak řekla, využila chvíle, kdy ta druhá nebyla doma,a odnesla si dva kufry. Adresu nenechala ani mně, aby měla jistotu.

„Čas od času se tu zastavím, neníli tu pro mne pošta.“

„Byla tady?“

„Třikrát nebo čtyřikrát. Nájemné bylo ještě na pár dnů zaplaceno. To poslední ráno za mnou přišla slečna Louisa a oznámila, že je nucena se vystěhovat. Přiznám se, že mi jí bylo líto. Neplakala. Když se mnou mluvila, rty se jí třásly, cítila jsem, jak je vyvedená z míry. Všechno, co měla, se vešlo do modrého kufříku. Ptala jsem se jí, kam jde, a ona odpověděla, že neví.

,Chceteíi zůstat ještě pár dnů, než najdu nového nájemníka.

,Děkuji vám, ale takhle to bude lepší.

To byla celá ona. Koukala jsem za ní, jak odchází po chodníku s kufříkem v ruce, a měla jsem tisíc chutí zavolat ji zpět a dát jí nějaké peníze.“

„Přišla vás také navštívit?“

„Přišla, ale ne na návštěvu. Chtěla se dozvědět adresu své přítelkyně. Hekla jsem jí, že nevím. Zřejmě mi nevěřila.“

„Proč ji hledala?“

„Snad aby se s ní usmířila nebo aby ji požádala o peníze. Podle toho, jak byla oblečená, nebylo těžké uhodnout, že se jí nevede dobře.“

„Kdy tu byla naposled?“

„To je už dobrý měsíc. Dočetla jsem zrovna noviny, ještě ležely na stole. Udělala jsem něco, co jsem určitě udělat neměla.“

,Nevím, kde bydlí, řekla jsem, ,ale zrovna se o ní píše ve zprávách ze společnosti. Byla to pravda. Stálo tam něco jako:

,Marco Santoni, vermuty, každý večer u Maxima s rozkošnou manekýnkou Jeanine ArmenieuovouS“

Maigret pohlédl na Janviera, který pochopil. Před měsícem se Louisa Laboineová vydala poprvé ke slečně Ireně do ulice Douai a vypůjčila si šaty. Neměla v úmyslu vydat se k Maximovi, aby se setkala se svou přítelkyní?

„Nevíte náhodou, jestli s ní mluvila?“

„Ne, nemluvila. Za pár dnů nato přišla slečna Jeanine, a když jsem se jí ptala, rozesmála se:

,Chodíme na večeři k Maximovi často, ale přece jen ne každý den, řekla. ,Stejně pochybuji, že by chudáka Louisů pustili dovnitř.“

Maigret se zeptal:

„Tohle všechno jste vyprávěla i tomu inspektorovi, co tu byl včera?“

„Možná že ne tak podrobně, protože na některé detaily jsem si vzpomněla až potom.“

„A nic jiného jste mu už neříkala?“

Maigret se snažil pochopit, co z toho, co se právě dozvěděli, mohlo Lognona přivést na nějakou stopu. Předchozího večera v deset hodin seděl v tomto domovnickém bytě. A od té doby je nezvěstný.

„Počkáte chvilečku, než uložím chlapce do postýlky?“

Umyla ho, převlékla na stole a odnesla do jakéhosi přístěnku, odkud se k nim donesl něžný šepot. Když se vrátila, zdálo se, že jí něco leží na srdci.

„Říkám si teď, jestli to, co se stalo, není moje vina. Ale kdyby ty holky nedělaly se vším takové tajnosti. Že mi slečna Jeanine nenechala svou adresu, aby ji kamarádka neotravovala, to chápu. Ale ta druhá, slečna Louisa, mi ji tu mohla nechat.

Asi tak před deseti dny, možná před dvěma týdny, nevím už přesně, sem přišel nějaký muž a ptal se, jestli tu bydlí jistá Louisa Laboineová.

Řekla jsem mu, že tu už nebydlí, že se odstěhovala před několika měsíci, ale že žije stále v Paříži. Adresu mi tu nenechala, povídám, ale čas od času se tu zastaví.“

„Co to bylo za muže?“

„Cizinec. Podle přízvuku bych hádala na Angličana nebo Američana. Žádný boháč ani elegán. Takový hubený mužík, a vidíte, trochu se podobal tomu inspektorovi ze včerejška. Nevím proč, pořád jsem musela myslet na klauna.

Byl z toho celý nešťastný a pořád se ptal, jestli si myslím, že ke mně Louisa brzy přijde.

,Možná zítra, možná za měsíc, řekla jsem mu.

,Nechám jí tu vzkaz.

Sedl si ke stolu, požádal mě o papír a obálku a napsal pár slov tužkou. Strčila jsem dopis do prázdné přihrádky a víc jsem na něj nemyslela.

Když se za tři dny objevil znovu, dopis tam pořád ještě ležel a on se tvářil ještě nešťastněji.

,Nemůžu čekat dlouho, řekl mi. ,Musím brzy odjet.

Zeptala jsem se ho, jestli je to důležité, a on mi odpověděl:

,Pro ni ano. Velice důležité.

Vzal si ten svůj dopis zpátky a napsal jiný, tentokrát, si dal načas, jako by se musel rozhodovat. Nakonec mi ho s povzdechem podal.“

„Viděla jste ho ještě někdy?“

„Jen příští den. Tři dny nato mě přišla navštívit slečna Jeanine. Toho odpoledne mi oznámila velice vzrušeně:

,Brzy se o mně dočtete v novinách.

Byla tady ve čtvrti na nákupech a přišla ověšená balíčky z nejlepších obchodů. Vyprávěla jsem jí o dopise pro slečnu Louisů a o návštěvách toho hubeňoura.

,Kdybych jen věděla, kde ji hledat.

Zamyslela se.

,Nejlépe uděláte, když mi ten dopis svěříte, řekla nakonec. ,Jak Louisů znám, ta přiběhne co nevidět. Jakmile se dozví z novin, kde mě hledat.

Váhala jsem. Říkala jsem si, že má jistě pravdu.“

„Dala jste jí ten dopis?“

„Ano. Podívala se na obálku a strčila ji do kabelky. Teprve na odchodu prohodila:

,Už brzy dostanete svůj dárek, paní Marcelo!“

Maigret mlčel, hlavu skloněnou, pohled upřený na podlahu.

„To je všechno, co jste řekla inspektorovi?“

„Myslím, že ano. Přemýšlím. Nemám už co dodat.“

„Louisa se u vás od té doby nezastavila?“

NP „ „ie.

„Takže neměla tušení, že její bývalá přítelkyně má pro ni dopis?“

„Asi ne. V každém případě ode mne se to nedozvěděla.“

Maigret za čtvrt hodiny získal víc informací, než doufal. Jenomže tady stopa náhle končila. Ted“ myslel mnohem víc na Lognona než na Louisů Laboineovou, jako by Protiva najednou začal hrát hlavní roli.

Byl tady, slyšel stejné vyprávění.

Načež se vypařil.

Jiný by předchozího večera, poté co získal všechny tyto informace, zavolal Maigreta, sdělil by mu je a vyžádal si další pokyny. Ale kdepak Lognon! Ten si trval na tom, že to dotáhne sám až do konce.

„Něco vás trápí?“ všimla si domovnice.

„Ten inspektor, co tu včera byl, vám nic neřekl, neudělal žádnou poznámku?“

„Ne. Poděkoval a odešel směrem vpravo.“

Co mu zbývalo, než rovněž poděkovat a odejít? Aniž se Janviera ptal, zatáhl ho Maigret do bistra, kterého si všiml, hned když přišli, objednal dva pernody a svůj pak pil v naprostém tichu.

„Brnkni do druhého okrsku, jestli tam pro nás nemají nějakou zprávu. A pokud by v kanceláři nic nevěděli, zavolej jeho ženě. A zjisti taky, jestli se nespojil se Zlatnickým nábřežím.“

Když se Janvier vrátil z telefonní kabiny, Maigret pomalu popíjel druhý aperitiv.

„Nic.“

„Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že telefonoval do Itálie.“

„Zavoláte tam taky?“

„Ano. Z kanceláře dostaneme spojení rychleji.“

Když tam přijeli, byli téměř všichni na obědě. Maigret si dal přinést seznam hotelů ve Florenci , vybral ty nejluxusnější a ve třetím se dozvěděl, že se tam Santoniovi ubytovali. V apartmá nejsou, odešli před půl hodinou na oběd do restaurace.

Tam je také o něco později zastihl a měl štěstí, že vrchní číšník, který svého času pracoval v Paříži, uměl jakžtakž francouzsky.

„Požádejte paní Santoniovou, aby přišla k aparátu.“

Když vrchní vyřídil vzkaz, uslyšel Maigret pronikavý mužský hlas.

„Byl bych vám zavázán, kdybyste mi řekl, co tohle znamená?“

„Kdo je u aparátu?“

„Marco Santoni. Včera v noci nás někdo probudil pod záminkou, že pařížská policie potřebuje nutně informaci. A dnes nás pronásledujete až do restaurace.“

„Omlouvám se, pane Santoni. Tady je komisař Maigret, kriminální policie.“

„To mi nevysvětluje, co má moje žena společného s.“

„Nejde o vaši ženu. Stalo se pouze to, že jedna z jejích někdejších přítelkyň byla zavražděna.“

„Tohle nám ten chlap včera v noci povídal taky. No a co? Je to snad důvod, abyste.“

„Vaše žena dostala do úschovy dopis. Ten dopis bynám patrně umožnil.“

„A kvůli tomu musíte telefonovat dvakrát? Všechno, co věděla, řekla včera tomu inspektorovi.“

„Ten inspektor zmizel.“

„Ach!“

Jeho hněv opadl.

„V tom případě zavolám manželku. A doufám, že nás potom necháte na pokoji a že si dáte pozor, aby se její jméno neobjevilo v novinách.“

Slyšel nějaké šuškání. Jeanine byla určitě v kabině s manželem.

„Poslouchám.“

„Promiňte, madam. Víte už, oč se jedná. Domovnice z ulice Ponthieu vám předala dopis pro Louisů.“

„Lituji, že jsem se do toho vůbec pletla.“

„Co se stalo s tím dopisem?“

Zavládlo takové ticho, až si Maigret jednu chvíli myslel, že bylo přerušeno spojení.

„Předala jste jí ho ten večer, co jste slavili svatbu v .Romeu?“

„Přirozeně že ne. Nebudu přece v den své svatby nosit ten dopis s sebou.“

„Louisa tam za vámi nepřišla kvůli tomu dopisu?“

Nové ticho znamenalo váhání.

„Ne. Vůbec o něm nevěděla.“

„Co chtěla?“

„Peníze, co jiného. Řekla mi, že nemá už ani groš, že ji máji telka bytu vyhodila z podnájmu, a dala mi na srozuměnou, že jí nezbývá než sebevražda. Takhle jasně to neřekla. S Louisou nebylo nikdy nic jasné.“

„Dala jste jí nějaké peníze?“

„Tři nebo čtyři tisícifrankové bankovky. Nepočítala jsem je.“

„A řekla jste jí o tom dopise?“

„Ano.“

„Co jste jí přesně řekla?“

„Co tam bylo napsáno.“

„Četla jste jej?“

„Ano.“

Znovu ticho.

„Věřte mi nebo ne. Nebylo to ze zvědavosti. Dokonce jsem ho neotevřela já. Marco ho našel v mé kabelce. Vyprávěla jsem mu celou tu historku a on mi nevěřil, ftekla jsem mu:

,Tak to otevři a uvidíš.“

Potichu říkala něco manželovi, který s ní zůstal v kabině.

„Mlč,“ říkala. „Lepší je říct pravdu. Stejně by na to přišli sami.“

„Pamatujete si, co v tom dopise bylo?“

„Ne doslova. Bylo to špatně napsané, mizernou francouzštinou, se spoustou gramatických chyb. Ale zhruba to bylo takhle:

,Mám pro vás důležitý vzkaz a potřebuji se s vámi co nejrychleji setkat. Ptejte se v Pickwick Baru v ulici Etoile po Fredovi, to jsem já. Jestli tam nebudu, barman vám řekne, .kde mě najdete.“1

Jste tam, pane komisaři?“

Maigret si dělal poznámky a jenom zabručel:

„Mluvte dál.“

„V tom dopise byla douška: ,Je možné, že se nebudu moct sdržet ve Franci tak dlouho. V tom případě nechám jistý dokument u barmana. Požádá vás, abyste prokázala totožnost. Potom pochopíte.“

„To je všechno?“

„Ano.“

„Zdálo se vám, že pochopila?“

„Ne hned. Pak jako by ji něco napadlo, poděkovala a odešla.“

„Té noci jste už o ní neslyšela?“

„Ne. Jak bych mohla? O tom, že je mrtvá, jsem se dozvěděla až za dva dny, když jsem si náhodou přečetla noviny.“

„Myslíte, že se vydala do Pickwick Barw?“

„To je snad pravděpodobné, nemyslíte? Co byste udělal vy na jejím místě?“

„Kromě vás a vašeho manžela o tom nikdo nevěděl?“

„Nevím. Dva nebo tři dny se ten dopis povaloval v kabelce.“

„Bydlela jste v hotelu Washington?“

„Ano.“

„Přijímala jste tam návštěvy?“

„Kromě Marka nikoho.“

„Kde je ten dopis teď?“

„Zřejmě jsem jej uložila s ostatními papíry.“

„Máte své věci ještě v hotelu?“

„Teď už ne. Přestěhovala jsem jek Markovi den před svatbou, kromě toaletních předmětů a pár kousků domácího šatstva, pro které komorník drahého dne zašel. Myslíte, že přišla o život kvůli tomu vzkazu?“

„Je to možné. Nezmínila se před vámi o ničem?“

..Vůbec ne.“

„Mluvila s vámi někdy o svém otci?“

„Jednou jsem se jí zeptala, čí je ta fotografie, kterou nosí v peněžence. Řekla mi, že je to obrázek jejího otce.

,Je naživu? zeptala jsem se.

Ale podívala se na mne tak, abych pochopila, že nemá chuť o tom mluvit a dělá tajnosti. Tak jsem se dál neptala. Jindy, když jsme mluvily o rodičích, jsem se zeptala:

,Co dělá tvůj otec?4 Podívala se po mně stejným pohledem jako tehdy, mlčky, to byl její styl. Teď, když je mrtvá, nehodí se o ní mluvit špatně, ale.“

Manžel ji zřejmě přiměl, aby se odmlčela.

„Hekla jsem vám všechno, co jsem věděla.“

„Děkuji vám. Kdy počítáte s návratem do Paříže?“

„Za týden.“

Janvier sledoval hovor na druhém aparátu.

„Tak se mi zdá, že jsme Lognonovi na stopě,“ řekl se sotva znatelným úsměvem.

„Ty víš, kde je ten Pickwick Bor?“

„Šel jsem kolem, ale uvnitř jsem nikdy nebyl.“

„Já taky ne. Máš hlad?“

„Mám, ale zvědavý jsem ještě víc.“

Maigret otevřel dveře do sousední kanceláře a zavolal na Lucase:

„Ozval se Lognon?“

„Ne, šéfe.“

„Kdyby volal, tak mě seženeš v Pickwick Baru v ulici Etoile.“

„Před chvilkou jsem tu měl návštěvu, šéfe, správcovou hotýlku v ulici ďAboukir. Trvalo jí to, než se rozhoupala. Tvářila se, že měla v posledních dnech tolik práce, že ani nečetla noviny. Zkrátka nám přišla říct, že u ní bydlela čtyři měsíce Louisa Laboineová.“

„Kdy?“

„Nedávno. Odstěhovala se před dvěma měsíci.“

„Tedy těsně předtím, než se nastěhovala do ulice Clichy.

„Ano. Pracovala jako prodavačka v jednom obchodě na bulvaru Magenta. To je jeden z těch obchodů, kde se partiové zboží prodává na chodníku. Laboineová tam strávila část zimy, pak chytla chřipku a celý týden nemohla vyjít z pokoje.“

„Kdo ji ošetřoval?“

„Nikdo. Pokojík měla v nejvyšším patře, takovou mansardu. Je to hotýlek nejnižší kategorie a bydlí tam hlavně Severoafričani.“

Nezmapovaná místa jejího pařížského pobytu byla nyní prakticky vyplněna. Teď bylo možno poskládat osudy toho děvčete od chvíle, kdy odešla od matky z Nice, až do osudné noci, kdy zastihla Jeanine v Romeu.

„Tak jdeme, Janviere?“

Teď zbývalo jen zjistit, co dělala po ony zhruba dvě hodiny poslední noci. Taxíkář ji viděl na náměstí SaintAugustin a později ji zahlédl cestou k Vítěznému oblouku na rohu bulváru Haussmann a bulváru Faubourg SaintHonoré.

Tudy se skutečně jde do ulice Etoile.

Louisa, která si nikdy nedokázala zorganizovat vlastní život a kromě dívky, s níž se náhodně seznámila ve vlaku, nenašla nikoho, o koho by se. mohla opřít, kráčela rychle, úplně sama v mírném dešti, jako by spěchala na schůzku se svým osudem.