Georges Simenon

MAIGRET A SMRT ZÁLETNÍKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.

„Ty jsi ji zabil a chtěl jsi ji okrást, že?“

„Nechtěl jsem ji zabít. Měl jsem jenom dětskou pistolku a to je důkaz.“

„Věděl jsi, že má hodně peněz?“

„Nevěděl jsem kolik. Ale fachčila celý život a ve vosmdesáti dvou nebo vosmdesáti třech letech musela mít úspory.“

„Kolikrát jsi ji šel požádat o peníze?“

„Nevím. Několikrát. Dyž jsem ji přišel navštívit, dycky věděla, proč tam jsem. Byla to má babička a pokaždé mi dávala pět franků. Víte, co to je? Dyž jste nezaměstnanej, co můžete počít s pěti frankama?“

Maigret byl vážný, až těžkopádný. Trochu smutný. Byla to taková banální záležitost, odporný zločin, jaký se přihodí takřka každý týden, dvacetiletý chlapec zaútočí na starou ženu, aby ji obral. U Thea Stierneta byl rozdíl v tom, že chtěl okrást svou babičku. Byl mnohem klidnější, než by se dalo čekat, a na otázky odpovídal, jak nejlépe uměl. Byl to dosti tlustý a měkký chlapec s kulatým obličejem, téměř bez brady, s vystouplýma očima a tlustými rty, tak červenými, že se na první pohled zdálo, že si je maluje.

„Pět frantíků jako nějakýmu kloučkovi, kerej přijde pro svůj nedělní dárek!“

„Její muž zemřel?“

„Už skoro před čtyřiceti lety. Ona měla dlouho malý obchůdek na náměstí Saint-Paul, ale před dvěma lety začala být špatná na nohy a musela s tím přestat.“

„Tvůj otec?“

„Je v Bicetre.“

„Máš ještě matku?“

„Už jsem se s ní dlouho neviděl. Je porád ožralá.“

„Máš bratry nebo sestry?“

„Mám jednu sestru. Opustila nás v patnácti a nevíme, co se s ní stalo.“

Mluvil bez emocí.

„Jak jsi věděl, že má babička u sebe peníze?“

„Nevěřila bankám ani spořitelnám.“

Bylo devět hodin večer. Zločin byl spáchán včera ve stejnou hodinu. Bylo to ve starém domě v ulici Roi-de-Sicile, kde Josefina Ménardová bydlela ve dvou místnostech ve třetím poschodí. Nájemnice ze čtvrtého patra potkala Stierneta na schodech, když byt opouštěl. Pozdravili se dobrý večer. Asi v půl desáté jiná sousedka, paní Pal ocová, která bydlela na protější straně odpočívadla, chtěla zajít na chvilku za starou ženou. Dělávala to často.

Klepala, ale nedostávala odpověď. Dveře nebyly zavřené na klíč, a tak stiskla kliku. Josefina Ménardová byla mrtvá, zhroucená na podlaze, s rozbitým spánkem a obličejem na kaši. V šest hodin ráno již Stierneta našli. Na lavičce na Severním nádraží, kde spal.

„Co tě to napadlo ji zabít?“

„Nechtěl jsem to udělat. Vona mne napadla a já dostal strach.“

„Tys na ni vytáhl svou dětskou pistolku?“

„Ano. Ale vona se nezalekla. Možná hned viděla, že je to jen hračka.

,Vypadni, rošťáku!‘ řekla. ,Jestli si myslíš, že mne vystrašíš…‘ a vzala nůžky z kulatého stolku a šla na mě a opakovala: ,Jdi pryč! Říkám ti, jdi pryč, jestli nechceš celý život litovat…‘“

Byla malá, působila křehkým dojmem, ale byla velmi nervózní. „Dostal jsem strach, myslel jsem, že mi jde s těma roztaženejma nůžkama vypíchnout voči. Hledal jsem okolo sebe něco, čím bych se mohl bránit. Vedle kamen měla pohrabáč a já ho popad.“

„Kolikrát jsi ji udeřil?“

„Nevim. Nechtěla upadnout. Porád se na mne upřeně dívala.“

„Měla zakrvácený obličej?“

„Ano. Nechtěl jsem, aby trpěla. Nevim. Porád jsem ji tloukl.“

Maigret již v duchu slyšel prokurátora, jak říká: ,Stiernet se tedy rozběsnil, divoce se vrhl na svou nešťastnou oběť.‘

„A když upadla?“

„Díval jsem se na ni a nic jsem nechápal. Nechtěl jsem ji zabít. Můžete mi věřit.“

„Přesto jsi si zachoval dost chladnokrevnosti a prohrabal jsi zásuvky.“

„Ne hned. Napřed jsem šel ke dveřím. Potom jsem si vzpomněl, že mi zůstává jen jeden a půl franku v kapse a že mě vyhodili z hotelu, kde jsem bydlel, protože jsem již tři měsíce neplatil činži.“

„Vrátil jsi se?“

„Jo. Neprohraboval jsem pokoj, jak jste říkal. Jen jsem otevřel několik zásuvek. Našel jsem starou portmonku a strčil jsem ji do kapsy. Potom jsem se podíval do papírové krabičky, kde měla dva prsteny a jednu kamej.“

Oba prsteny a kamej byly na Maigretově stole vedle dýmek, stejně jako opotřebovaná peněženka.

„Balík peněz jsi nenašel?“

„Nehledal jsem ho. Spěchal jsem, abych už byl pryč a už ji neviděl. Vypadalo to, že se na mě porád kouká, ať jsem byl kde byl. Na schodech jsem potkal paní Menouovou. Vešel jsem do jednoho baru a vypil jeden koňak. Potom, protože tam měli na pultě sendviče, sněd jsem tři.“

„Měl jsi hlad?“

„Myslím. Jedl jsem, pil kafe a potom jsem šel do ulic. Nebyl jsem na tom líp než předtím, protože v portmonce bylo jen osm a čtvrt franku.“

Nebyl jsem na tom líp než předtím.

Řekl to, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a Maigret, zadumaný; nemohl odtrhnout oči od jeho obličeje.

„Proč jsi zvolil Severní nádraží?“

„Já si ho nezvolil. Přišel jsem tam náhodou. Byla velká zima.“

Bylo to 15. prosince. Severák foukal a honil malé krupičky sněhu a ty klouzaly po dlažbě jako prach.

„Chtěl jsi odejet do Belgie?“

„S těma pár frankama, co mi zůstaly?“

„Jaké jsi měl plány?“

„Nejprv spát.“

„Předpokládal jsi, že budeš zatčen?“

„Nemyslel jsem na to.“

„Na co jsi myslel?

„Na nic.“

Policie našla balík peněz zabalený do papíru pod skříní se zrcadlem. Bylo tam dvaadvacet tisíc franků.

„Co bys dělal, kdybys našel ty peníze?“

„Nevím.“

Dveře se otevřely a Lapointe vstoupil do kanceláře.

„Právě telefonoval inspektor Fourquet. Rád by s vámi mluvil, ale já mu řekl, že jste nyní zaměstnán.“

Fourquet patřil k XVII. obvodu, bohaté čtvrti velkých měšťáků, kde zločin byl vzácností.

„Nějaký muž byl zabit v ulici Fortuny, asi dvě stě kroků od parku Monceau. Podle průkazu je to dosti velké zvíře, významný velkoobchodník s vínem.“

„Nic jiného se neví?“

„Zdá se, že šel ke svému vozu, když ho zasáhly čtyři kulky. Nebyli tam svědkové. V ulici není mnoho chodců a v té chvíli tam nebyl nikdo.“

Maigretův pohled padl na Stierneta a pokrčil rameny.

„Lucas je tu?“

Šel ke dveřím a spatřil Lucase v jeho kanceláři.

„Můžeš sem na chvilku přijít?“

Stiernet svýma vyvalenýma očima pozoroval jednoho po druhém, jako kdyby se ho to netýkalo.

„Převezmeš vyšetřování od začátku a zapíšeš odpovědi. Potom ať podepíše protokol a zavedeš ho do vězení. Ty, Lapointe, pojď se mnou.“

Natáhl si těžký černý zimník a obtočil si krk šálou v námořnické modři, kterou mu upletla paní Maigretová. Nežli vyšli, nacpal si novou dýmku, ale zapálil si ji až na chodbě, po posledním pohledu na vražedníka.

Ačkoliv večer ještě nepokročil, bylo na ulicích málo lidí kvůli ledovému severáku, který mrazil na obličejích a pronikal i nejteplejšími oděvy. Oba muži se posadili do jednoho z těch malých černých policejních automobilů a projeli velkou část Paříže v rekordním čase. V ulici Fortuny strážníci zastavili provoz a bránili zvědavcům přiblížit se k tělu, které bylo vidět natažené na chodníku. Čtyři nebo pět mužů se pohybovalo okolo. Byl tam i Fourquet a vykročil Maigretovi vstříc.

„Komisař ze čtvrti právě přišel. Doktor také.“

Maigret stiskl komisaři ruku. Znal ho dobře. Byl to elegantní a milý člověk.

„Znáte Oscara Chabuta?“

„Měl bych ho znát?“

„Je to dosti významný muž, jeden z velkoobchodníků s vínem v Paříži. VÍNO MNICHŮ. Jistě jste ten nápis četl na kamionech a na plakátech. Je také na nákladních člunech na řece a na cisternových vagonech.“

Muž ležící na chodníku byl robustní, ale nebyl tlustý. Spíše byl stavěný jako hráč ragby. Lékař se vztyčil a oprašoval si na kolenou z kalhot nalepený prachový sníh.

„Mohl přežít nanejvýš dvě či tři minuty. Pitva nám řekne více.“ Maigret se díval na velmi světle šedé, téměř světlé oči, nyní upřené do prázdna, na hrubě tesaný obličej s pořádnou čelistí, která se již počala hroutit. Lehký kamion s lidmi z identifikace se zastavil u kraje chodníku a specialisté z něj vyšli se svými přístroji jako nějaká parta od filmu nebo z televize.

„Uvědomili jste kancelář prokurátora?“

„Ano. Pošle náměstka a vyšetřujícího soudce.“

Maigret hledal očima Fourqueta. Byl vzdálen několik kroků a plácal si svými dlouhými pažemi křížem na boky, aby se zahřál.

„Který je jeho vůz?“

Bylo tam pět nebo šest automobilů postavených ke kraji chodníku, všechno drahé vozy. Chabutovi patřil červený jaguár.

„Podívali jste se do schránky v palubní desce?“

„Ano. Sluneční brýle, mapa od Michelina, dvě mapy Provence a krabička pastilek proti kašli.“

„Vyšel určitě z některého domu v ulici.“

Ta byla krátká, a když se Maigret otočil, poznal soukromý dům, před kterým se stále ještě nacházela mrtvola. Dům byl v secesním slohu, s arabeskami a ornamenty okolo oken. Měl dojem, že v dubových okovaných vstupních dveřích se právě pohnulo zamřížované okénko, sloužící jako špehýrka.

„Pojď se mnou, Lapointe!“

Obrátil se k prahu, zmáčkl knoflík zvonku. Uplynula dost dlouhá chvíle, než se pootevřelo křídlo dveří. Žena, z níž bylo vidět jenom oko a rameno, stála v neosvětlené chodbě.

„Co se děje?“

Maigret ji poznal. „Dobrý večer, Blanche.“

„Co mi chcete?“

„Komisař Maigret. Vy si nevzpomínáte? Je pravda, že je to již deset let, co jsme se viděli naposledy.“

Zatlačil do dveří, aniž by ho kdo zval.

„Pojď,“ řekl Lapointovi. „Ty jsi ještě moc mladý, abys znal madame Blanche, jak ji všichni nazývají.“

Jako kdyby byl ve známém prostředí, otočil Maigret vypínačem, aby rozsvítil a otevřel křídlo dvojitých dveří, které se otevíraly do rozlehlého salonu. Byl plný koberců, čalounění, barevných podušek a lampiček se světlem tlumeným hedvábnými stínidly.

Madame Blanche vypadala na padesátnici, ale ve skutečnosti jí bylo určitě šedesát let. Byla to malá baculatá žena, o níž mnozí říkali, že je velmi distinguovaná. Nosila róbu z černého hedvábí, se kterou kontrastovaly dvě nebo tři řady perel.

„Stále tak aktivní a tak diskrétní?“

Znal ji již třicet let, ještě v době, kdy šlapala chodník na bulváru Madelaine. Byla hezká a jemná, se stále přívětivým úsměvem, jenž jí dělal ve tváři dolíčky. Později se stala zástupkyní majitelky nevěstince, kde příležitostné dvojice nacházely elegantní a blahobytný útulek, se šampaňským a whisky nejlepších značek.

„Jak se to stalo?“ zeptal se komisař, zatímco ona zakrývala rozpaky.

„Tady se nic nestalo. Nevím, co bylo venku. Všimla jsem si jenom, že plno lidí chodilo sem a tam.“

„Vy jste neslyšela výstřely?“

„To byly výstřely? Já myslela, že se jedná o auto.“

„Kde jste byla?“

„Po pravdě právě jsem dojídala večeři v kuchyni. Jenom kousek housky a šunky. Jinak nikdy nevečeřím.“

„Kdo je právě v domě?“

„Nikdo. Proč?“

„S kým byl Oscar Chabut?“

„Kdo je Oscar Chabut?“

„Udělala byste lépe, kdybyste projevila více dobré vůle, jinak bych byl nucen vás odvést na Zlatnické nábřeží.“

„Znám své klienty jenom podle křestních jmen. Jsou to vesměs významní lidé.“

„A vy neotevřete dveře, dokud se nepodíváte špehýrkou.“

„Dům je řádně vedený, nepřijímám kdekoho. Proto nás také mravnostní policie nechává na pokoji.“

„Dívala jste se tou špehýrkou, také když Chabut vycházel?“

„Co si to myslíte?“

„Lapointe, zaveď ji tedy na Zlatnické nábřeží, tam bude možná povídavější.“

„Nemohu opustit dům. Řeknu vám, co vím. Předpokládám, že se můj klient jmenoval Chabut a že vyšel asi před půlhodinkou.“

„Byl to častý host?“

„Čas od času.“

„Jednou měsíčně? Jednou týdně?“

„Spíše týdně.“

„Vždy se stejnou osobou?“

„Ne, pokaždé ne.“

„Jeho dnešní společnice byla nová?“

Váhala a nakonec pokrčila rameny.

„Nevím, proč bych měla zůstávat v rejži. Přicházela asi třicetkrát za rok.“

„On vám telefonoval, aby vám oznámil svou návštěvu?“

„Jako to dělají všichni.“

„V kolik hodin přišli?“

„K sedmé hodině.“

„Spolu, nebo každý zvlášť?“

„Spolu. Ihned jsem poznala červený vůz.“

„Objednali si pití?“

„Šampaňské již bylo připravené v kbelíku s ledem.“

„Kde je ta žena?“

„Ale… Ona odešla…“

„Potom, co byl Chabut zastřelen?“

Četl v jejím pohledu váhání.

„Samozřejmě, že ne.“

„Vy tvrdíte, že odešla první?“

„Tak to je.“

„Já vám nevěřím, Blanche.“

Během své kariéry se často zabýval domy tohoto typu a znal jejich zvyklosti. Věděl tedy, že je to vždy muž, kdo odchází první, dávaje své společnici čas, aby se mohla upravit.

„Zaveďte mne do pokoje, který měli obsazený. Ty, Lapointe, hlídej chodbu, aby nikdo neodešel. Nuže, kde byli?“

„V prvním poschodí. V růžovém pokoji.“

Stěny měly dřevěné obložení a zábradlí schodiště bylo vyřezávané. Koberec pod nohama, přidržovaný mosaznými tyčkami ke každému schodu, byl měkký, světle modrý.

„Když jsem vás viděla přicházet…“

„Protože jste byla na stráži u špehýrky?“

,To je přirozené, ne? Chtěla jsem vědět, co se přihodilo. Když jsem vás poznala, hned jsem si pomyslela, že budou nepříjemnosti…“

„Přiznejte, že jste znala jeho jméno!?“

„Ano.“

„A jeho společnice?“

„Jenom její křestní jméno, přísahám. Anne-Marie. Říkala jsem jí Kobylka.“

„Proč?“

„Byla vytáhlá, hubená, s dlouhýma nohama a rukama.“

„Kde je?“

„Už jsem vám řekla, že odešla první.“

„A já vám nevěřím.“

Otevřela dveře a spatřili v tichém pokoji pokojskou, jak vyměňuje na posteli s baldachýnem ložní prádlo. Na stolku stála láhev od šampaňského a dvě sklenky, z nichž jedna byla poznačena rudou rtěnkou a obsahovala ještě trochu tekutiny.

„Vidíte, že tu…“

„Že není ani v tomto pokoji, ani v koupelně, to je zřejmé. Kolik máte dalších pokojů?“

„Osm.“

„Jsou obsazené?“

„Ne. Mí klienti přicházejí na konci odpoledne nebo ještě později. Čekala jsem jednoho klienta v devět hodin. Musel vidět ten šrumec na chodníku a…“

„Ukažte mi další pokoje!“

V prvním poschodí byly čtyři, všechny víceméně zařízené ve stylu druhého císařství, s těžkým nábytkem a s hojnými čalouny v zašlých barvách.

„Vidíte, že tu nikdo není.“

„Pokračujme.“

„Proč by chodila do druhého patra?“

„Chtěl bych ho přesto vidět.“

První dva pokoje byly opravdu prázdné, ve třetím seděla vzpřímeně mladá dívka na vycpávané židli potažené červeným sametem. Uvolněně se zdvihla. Byla dlouhá a štíhlá, téměř bez prsů a boků.

„Kdo to je?“ zeptal se Maigret.

„Čeká tu na klienta, který chodí na devátou.“

„Vy ji znáte?“

„Ne.“

Ale mladá dívka pokrčila rameny. Zdálo se, že jí není ještě dvacet let a měla nyní ve svém chování výraz, který mohl znamenat: vlezte mi všichni na záda!

„Stejně se to dozví. Je to polda, že?“

„Komisař Maigret.“

„Fakt?“ Zvědavě se na něj podívala.

„Vy se zabýváte osobně touto aférou?“

„Jak vidíte.“

„Je mrtev?“

„Ano.“ Otočila se k madame Blanche a řekla jí vyčítavě:

„Proč jste mi lhala a tvrdila, že je jenom zraněný?“

„Nemohla jsem to vědět. Nepřiblížila jsem se k němu.“

„Kdo jste, slečno?“

„Anne-Marie Boutinová. Jsem jeho osobní sekretářka.“

„Chodila jste sem s ním často?“

„Obvykle jednou týdně. Vždycky ve středu, protože ten den se má za to, že chodím na hodiny angličtiny.“

„Pojďme dolů,“ zabručel Maigret.

Trochu se mu zvedal žaludek ze všech těch pastelových barev a tlumených světel, která obličejům dodávala malou zřetelnost.

Zastavili se v salonu, ale nikdo se neposadil. Zvenčí bylo slyšet hlasy, kroky po chodníku sem a tam a byl tam studený severák. Dům byl však přetopený jako skleník. Jako ve skleníku tu také byly obrovské zelené rostliny v čínských vázách.

„Co víte o vrahovi svého šéfa?“

„To, co mi ona řekla,“ odpověděla Kobylka a ukázala na madame Blanche. „Že po něm někdo střelil a zranil ho. Že správcová ze sousedního domu vyšla a bezpochyby zavolala polici , protože přišla o několik minut později.“

Komisařství bylo pár kroků odtud na Vil ierské třídě.

„Byl mrtev ihned, nebo krátce potom?“

„Ano.“

Zdálo se mu, že trošku zbledla, ale neplakala. Bylo to jen, jako by utrpěla šok. Pokračovala mechanicky:

„Chtěla jsem hned odejít, ale ona nechtěla.“

„Proč?“ zeptal se Maigret madame Blanche.

„Padla by do rukou vašich kolegů, kteří právě přicházeli. Raději jsem ji zdržela v domě, aby zůstala stranou od toho všeho. Jestli se do toho zamíchají novináři, znamenalo by to jisté zavření domu.“

„Řekněte mi přesně, co jste viděla. Kde stál člověk, který střílel?“

„Mezi dvěma vozy právě proti dveřím.“

„Mohla jste ho tedy dobře vidět.“

„Ne. Sloup veřejného osvětlení je dost daleko. Rozeznala jsem jenom siluetu.“

„Byl velký?“

„Spíš malý, se širokými rameny, tmavě oblečený. Vystřelil třikrát nebo čtyřikrát, nepočítala jsem to. Pan Oscar se chytil za břicho, chvíli se kýval a potom padl dopředu.“

Maigret pozoroval dívku. Byla rozrušená, ale nebylo na ní znát zoufalství.

„Milovala jste ho?“

„Co tím chcete říct?“

„Je to již dlouho, co jste byla jeho milenkou?“

Zdálo se, že je tím slovem překvapena.

„Nebylo to úplně tak, jak si to představujete. Když měl na mne chuť, dal mi znamení, ale nikdy nemluvil o lásce. Ani já na něj nemyslela jako na milence…“

„V kolik hodin vás očekává vaše matka?“

„Mezi půl desátou a desátou hodinou.“

„Kde bydlíte?“

„V Caulaincourtově ulici u náměstí Constantina Pecquera.“

„Kde jsou kanceláře Oscara Chabuta?“

„Na Charentonském nábřeží za skladišti v Bercy.“

„Budete tam zítra ráno?“

„Určitě.“

„Je možné, že vás budu ještě potřebovat. Lapointe, jdi s ní a doveď ji až ke vchodu do metra, a pokud jsou tu již novináři, ať ji neotravují.“

Ohmatával svou dýmku, jako by váhal si ji v tomto prostředí nacpat a zapálit. Nakonec se rozhodl. Madame Blanche měla obě ruce sepnuté na kulatém bříšku a pokojně se na něj dívala jako někdo, kdo si nemá co vyčítat.

„Jste si jistá, že jste střelce nepoznala?“

„To vám přísahám!“

„Přicházel váš klient také s vdanými ženami?“

„To předpokládám.“

„Jeho návštěvy byly časté?“

„Vídávala jsem ho několikrát týdně a potom se zase neobjevil třeba deset nebo čtrnáct dní. Ale to byla spíš výjimka.“

„Nikdo se vás na něj nevyptával telefonem?“

„Ne.“

Náměstek prokurátora a vyšetřující soudce již odešli. Zima byla ještě pronikavější než předtím a muži z Ústavu soudního lékařství, kteří položili tělo obchodníka s vínem na nosítka, je právě strkali do pohřebního vozu.

Specialisté z identifikačního oddělení nastupovali do svého kamionku.

„Našli jste něco?“

„Nábojnice. Čtyři. Ráže 6,35.“

Byl to malý kalibr. Zbraň pro ženu nebo amatéra, se kterou je třeba střílet zblízka.

„Žádní novináři?“

„Přišli dva. Odešli dost rychle, aby ještě stihli vydání pro venkov.“

Inspektor Fourquet trpělivě čekal a podupával nohama. Měl před obličejem kapesník, aby si zahřál nos.

„Vyšel odtud?“

„Ano,“ zabručel Maigret.

„Řeknete to novinářům?“

„Pokud to bude možné, byl bych rád, aby to nebylo zveřejněno. Máte jeho doklady a jeho náprsní tašku?“

Fourquet je vytáhl z kapsy a podal mu je.

„Jakou má adresu bytu?“

„Vosgeské náměstí. Číslo bude na osobním průkazu. Jdete uvědomit jeho ženu?“

„Bude to lepší, než aby se o tom dramatu dozvěděla ze zítřejších novin.“

Na rohu Vil ierské třídy spatřil vstup do metra Malesherbes, odkud se vracel dlouhými kroky Lapointe.

„Děkuji vám za zavolání, Fourquete. Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho venku. Je opravdu zima.“

Posadil se do malého, dobře utěsněného vozu, Lapointe si sedl k volantu a podíval se tázavě na šéfa.

„Náměstí Vosges.“

Jeli nějaký čas mlčky. U monceauského parku dělal stále padající drobný sníh na mřížích a jejich pozlacených špičkách tenkou vrstvu. Po Elysejských polích se dali po nábřeží a brzy se zastavili na Vosgeském náměstí.

Domovnice, neviditelná ve své neosvětlené lóži, spustila automatický schodišťový spínač a Maigret míjeje ji, zabručel:

„Paní Chabutová.“

Nikdo se ho na nic neptal. Oba muži se zastavili v prvním poschodí, kde na malé měděné destičce bylo vyryto jméno Oscara Chabuta. Ještě nebylo půl jedenácté. Zazvonil. O minutku později se otevřely dveře a mladá pokojská v zástěrce a čepečku z linonu se na ně tázavě podívala. Byla to brunetka, hezká, a její úbor z černého hedvábí zdůrazňoval její hezkou postavu.

„Chtěl bych mluvit s paní Chabutovou.“

„Koho mám ohlásit?“

„Komisař Maigret z kriminální policie.“

„Okamžik.“

V bytě bylo slyšet rádio nebo televizi, hlasy, které si odpovídaly jako v divadelní hře. Zvuk byl náhle přerušen a za okamžik k nim pokročila žena ve smaragdově zeleném županu s překvapeným pohledem.

Ještě jí nebylo čtyřicet let a byla krásná, měla půvab a její způsob chůze eleganci, jež Maigreta překvapila.

„Pojďte, prosím, za mnou, pánové…“

Zavedla je do rozlehlého salonu, kde jedno křeslo bylo postaveno před právě vypnutým televizorem.

„Posaďte se, prosím. Neříkejte, že můj manžel měl nehodu…“

„Bohužel je to tak, madame.“

„Je zraněn?“

„Je to mnohem vážnější.“

„Chcete říct…“

Pokývl hlavou, že ano.

„Ubohý Oscar!“

Ona také neplakala a spokojila se s tím, že sklonila hlavu se smutným vzezřením.

„Byl ve voze sám?“

„Nejedná se o autonehodu. Někdo ho zastřelil.“

„Žena?“

„Ne. Muž.“

„Ubohý Oscar,“ opakovala. „Kde se to přihodilo?“

A když Maigret váhal, vysvětlila:

„Nemusíte se obávat mi to říct. Všechno jsem věděla. Je to již dlouho, co nejsme milenci, ba v určitém smyslu ani manžel a manželka, nýbrž jenom přátelé. Byl to dobrý velký hafan. Lidé se v jeho povaze mýlili, protože vypínal prsa a rád tloukl pěstí do stolu.“

„Znáte ulici Fortuny?“

„Tam si vodil skoro všechny. Znám dokonce i tu rozkošnou madame Blanche, neboť mi chtěl ukázat to prostředí. Říkám vám, že jsme dobří přátelé. S kým tam byl?“

„S mladou dívkou, svou osobní sekretářkou.“

„Kobylkou! To on jí dal tu přezdívku a nyní ji tak všichni nazývají.“

Lapointe se na ni díval upřeně, úplně paf z její nenucenosti.

„Stalo se to v domě?“

„Ne! Na chodníku ve chvíli, kdy šel váš manžel ke svému vozu.“

„Chytili jste již vraha?“

„Měl plno času uprchnout ulicí nahoru a bezpochyby si pospíšil do metra. Protože jste byla zasvěcena do avantýr svého muže, možná vás napadá případná totožnost vraha?“

„Kdokoliv,“ mumlala s odzbrojujícím úsměvem. „Kterýkoliv manžel, kterýkoliv milenec. Na světě jsou ještě žárlivci.“

„Nedostal výhrůžné dopisy?“

„Nemyslím. Měl intimní poměr s řadou našich přítelkyň, ale neznám žádnou, jejíž manžel by mohl být podezřelý ze zabití. Nemylte se, pane komisaři. Můj manžel nebyl jen tak nějaký záletník. Nebyl to ani hrubián, přes svůj vzhled. Asi vás překvapím, když vám řeknu, že byl velmi bojácný a kvůli tomu se stále potřeboval ujišťovat o opaku. Jenže nic ho nemohlo přesvědčit víc než pomyšlení, že může mít většinu žen.“

„Vy jste měla vždycky souhlasné mínění?“

„Zpočátku to přede mnou skrýval. Trvalo několik let, než jsem odhalila, že spal s několika mými přítelkyněmi. Jednou jsem ho flagrantně přistihla a měli jsme dlouhý rozhovor. Vyšli jsme z něj jako dobří přátelé. Chápete nyní? Přesto je to pro mne velká ztráta. Byli jsme na sebe zvyklí. Měli jsme se velmi rádi.“

„Žárlil na vás?“

„Nechával mi naprostou svobodu, ale dával ve své samčí sebelásce přednost raději se nic nedozvědět. Kde je nyní jeho tělo?“

„V Ústavu soudního lékařství. Byl bych rád, kdybyste tam mohla zítra dopoledne přijít a oficiálně potvrdit jeho totožnost.“

„Kam byl střelen?“

„Do břicha a do prsou.“

„Trpěl?“

„Smrt nastala prakticky okamžitě.“

„Kobylka byla při tom?“

„Ne. On opustil dům první.“

„Byl docela sám.“

„Poprosím vás, abyste zítra vyhotovila seznam svých přítelkyň a všech jeho milenek, které znáte.“

„Byl to opravdu muž, kdo střílel?“

„Podle madame Blanche ano.“

„Dveře byly otevřené?“

„Ne. Dívala se okénkem ve dveřích. Paní Chabutová, děkuji vám a věřte mi, že lituji, že jsem vám byl nucen přinést tak špatnou zprávu. Ještě něco. Měl váš manžel v Paříži rodinu?“

„Svého otce, starého Désirého. Je mu sedmdesát tři let, ale dosud má své bistro na nábřeží v Tournel e. Jmenuje se to tam U malého chlapíka ze Sancerre. Je vdovec a žije s asi padesátiletou servírkou.“

Konečně ve voze se Maigret zeptal; otočen k Lapointovi:

„Nuže?“

„Je to zvláštní žena, že? Věříte tomu, co řekla?“

„Určitě.“

„Neukázala velké hoře.“

„To přijde. Možná za chvilku, až si lehne sama do postele. A možná, že bude plakat pokojská, neboť s ním spala asi také.“

„Byl to úplný maniak.“

„Víceméně. Jsou muži, kteří to tak potřebují, aby v sebe věřili. Jeho žena to řekla dobře. Nábřeží v Tournel e… Jestlipak je bistro ještě otevřené?“

Přijeli právě ve chvíli, kdy šedovlasý muž s velkou modrou plátěnou zástěrou kolem pasu stahoval železnou roletu. Pootevřenými dveřmi bylo vidět židle položené na stolech, piliny na podlaze a několik nemytých sklenek na cínovém pultu.

„Pánové, je zavřeno.“

„Chtěli bychom s vámi jenom mluvit.“

Svraštil obočí.

„Mluvit se mnou? Napřed mi řekněte, kdo jste.“

„Soudní policie.“

„Mohli byste mi povědět, co mám do činění se soudní policií?“

Vstoupili a Désiré Chabut zavřel dveře. Velká kamna v rohu místnosti ještě sálala teplo.

„Nejedná se o vás, ale o vašeho syna.“

Díval se na ně podezíravě klidnýma a lstivýma očima venkovana.

„Co udělal můj syn?“

„Neudělal nic. Měl nehodu.“

„Já mu pořád říkal, že jezdí moc rychle. Je vážně zraněn?“

„Je mrtev.“

Muž přešel na druhou stranu nálevního pultu a beze slova naplnil malou sklenku matolinovou kořalkou a naráz ji vypil.

„Chcete také?“ zeptal se.

Maigret naznačil pokývnutím, že ano. Lapointe, který kořalku nenáviděl, odmítl.

„Kde se to stalo?“

„Nejedná se o dopravní nehodu. Váš syn byl zastřelen několika ranami z automatické pistole.“

„Kým.?“

„To se právě snažím odhalit.“

Starý muž neplakal. On také ne. Jeho vrásčitý obličej zůstal bez pohnutí, s tvrdým pohledem.

„Viděli jste mou snachu?“

„Ano.“

„Co říkala?“

„Také nic neví.“

„Je to více než padesát let, co jsem tady. Pojďte se mnou.“

Vedl je do kuchyně a rozsvítil.

„Podívejte!“

Ukázal na fotografi sedmi nebo osmiletého chlapce, který držel obruč, a potom stejné dítě v šatech k prvnímu přijímání.

„To je on. Narodil se tady v mezaninu. Chodil ve čtvrti do školy a potom vstoupil do lycea, ale dvakrát propadl u maturity. Stal se akvizitérem ve víně. Potom se stal pravou rukou jednoho obchodníka z Máconu, který měl pobočku v Paříži. Vždycky neměl snadný život, věřte mi. Tvrdě pracoval. A když se oženil, vydělával sotva tolik, aby uživil oba dva.“

„Miloval svou ženu?“

„Samozřejmě, že ji miloval. Byla písařkou u jeho šéfa. Zpočátku se usadili v malém bytě v ulici svatého Antonína. Neměli děti. Oscar se nakonec udělal pro sebe přes výstrahy, které jsem mu dával. Byl jsem přesvědčen, že si v tom spálí prsty, ale jemu se naopak zdařilo všechno, co podnikl. Viděli jste jeho nákladní čluny na Seině s velkým nápisem Víno mnichů? Aby se tohle všechno zdařilo, je třeba být tvrdý. Kvůli jeho úspěchu malí obchodníčci zbankrotovali. Samozřejmě to nebyla jeho vina, ale přesto se na něj zlobili, to je lidské.“

„Vy chcete říct, že zločin mohl spáchat nějaký nešťastný konkurent?“

„Je to víc než pravděpodobné, ne?“

Désiré nemluvil o milenkách svého syna, o možném žárlivém manželovi nebo milenci. Věděl o tom?

„Znáte ty lidi, kteří se na něj zlobí?“

„Já je neznám, ale určitě jsou. Ve skladech v Bercy by vám bezpochyby mohli říct více. Můj syn tam platil za člověka, který dokáže druhým stoupnout na prsty.“

„Chodil vás často navštěvovat?“

„Abych řekl pravdu – nikdy. Jak začal obchodovat, přestali jsme si rozumět.“

„Protože jste se domníval, že jedná příliš tvrdě?“

„Pro to a pro jiné věci. Na tom nezáleží.“

A náhle ukazováčkem, který se trochu chvěl, setřel slzu, jedinou na tváři.

„Kdy ho mohu vidět?“

„Zítra v Ústavu soudního lékařství, jestli si to přejete.“

„To je trochu níže na druhém břehu řeky, že?“

Naplnil dvě sklenky, vypil tu svou se stále nehybným obličejem. Maigret se také napil. Potom, o chvíli později, již seděl v autě.

„Ke mně, buď tak laskav. Nech si vůz a zajeď si s ním domů.“

Byla skoro půlnoc, když začal vystupovat po schodech a viděl, jak jsou dveře jejich bytu otevřené. Jeho žena na něj čekala na podestě. Sdělil jí v osm hodin, že přijde pozdě, poněvadž počítal, že ztratí více času s mladým Stiernetem.

„Nenachladil ses?“

„Skoro jsem ani nevystrčil nos ven. S výjimkou, co jsem nastupoval a vystupoval z auta.“

„Máš hlas jako při nachlazení.“

„Přesto ani nekašlu, ani nekýchám.“

„Počkej zítra ráno. Bude lépe, když ti připravím grog a dám ti dva aspiriny. Chlapec se přiznal?“

Věděla jenom, že Stiernet zabil svou babičku.

„Bez potíží. Ani chvilku nezapíral.“

„Chtěl peníze?“

„Je nezaměstnaný. Vyhodili ho z jeho pokoje, když tři měsíce nezaplatil nájemné.“

„Je to surovec?“

„Ne. Má inteligenci a mentalitu sotva desetiletého dítěte. Vůbec si neuvědomuje, co se přihodilo, ani co ho čeká. Na otázky odpovídá, jak nejlépe umí, se snaživým výrazem, jako ve škole.“

„Myslíš, že není trestně odpovědný?“

„To je věc soudce a ne moje. Naštěstí.“

„Má naději, že dostane dobrého advokáta?“

„Bude to nějaký mladík, u soudu neznámý, jako vždy. Zůstaly mu v kapse tři franky. Ale to není on, kdo mne zdržel až doteďka, nýbrž významný člověk, který byl zastřelen ranami z pistole ve chvíli, kdy vycházel z nejparádnějšího hodinového hotelu v Paříži.“

„Vrátím se. Počkej, slyším, jak voda bublá, jdu připravit grog.“

Mezitím se svlékl, vzal si pyžamo, váhal, zda si má nacpat poslední dýmku, a samozřejmě to nakonec udělal. Nezačínal mít tabák chuť jako při rýmě?