Georges Simenon

MAIGRET A SMRT ZÁLETNÍKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

„To jsi ty?“ zeptal se Maigret.

„Vy nespíte, šéfe? Nemáte hlas jako člověk, který se právě probudil. Nedostal jsem žádnou zprávu.“

„Já vím.“

„Jak to můžete vědět? Odkud telefonujete?“

„Z domova.“

„Jsou tři hodiny ráno.“

„Můžeš všechny muže odvolat. Jejich číhaná skončila.“

„Vy jste ho našel?“

„Je tady, proti mně a klidně si spolu povídáme.“

„Přišel sám?“

„Já za ním neběhal po bulváru Richarda Lenoira.“

„Jak je mu?“

„Dobře.“

„Potřebujete mě?“

„Ještě ne, ale zůstaň v kanceláři. Odvolej všechny hlídky. Uvědom Janviera, Lucase, Torrence a Lourtieho. Zavolám tě později.“ Zavěsil a odmlčel se, zatímco paní Maigretová vyměňovala prázdné sklenice za plné.

„Zapomněl jsem vám říct, Pigou, že ačkoliv jsme u mě a ne na Zlatnickém nábřeží, zůstávám policistou a vyhrazuji si právo využít všeho, co mi řeknete.“

„To je přirozené.“

„Znáte nějakého dobrého advokáta?“

„Ne. Ani dobrého, ani špatného.“

„Budete ho zítra potřebovat, až budete vyslýchán vyšetřujícím soudcem. Dám vám několik jmen.“

„Děkuji vám.“

Telefonní hovor trochu zchladil atmosféru a ta se stala škrobenější.

„Na vaše zdraví.“

„Na vaše.“

Zažertoval:

„Myslím, že zase dlouho nebudu pít grog. Asi mi to nasolí.“

„Proč by vám to nasolili?“

„Především proto, že to byl bohatý a vlivný člověk. Potom proto, že nemohu udat žádný důvod.“

„Kdy vás napadlo ho zabít?“

„Nevím. Napřed jsem musel opustit hotel u Bastil y a tehdy jsem šel do ulice Velká žebrota. To bylo velmi zlé. Vracel jsem se zrána, když jsem předtím skládal v tržnici zeleninu. A pokaždé jsem před usnutím plakal. Ten pach a celý ten hotel mě odpuzoval. Zdálo se mi, že jsem od nynějška na okraji společnosti, v docela jiném světě.

Během dne mě ještě napadlo chodit na Vosgeské náměstí, Charentonské nábřeží nebo Operní třídu a dvakrát nebo dokonce třikrát jsem stopoval Liliane, skrývaje se na montparnasském hřbitově. Když jsem viděl Chabuta, stávalo se mi stále častěji, že jsem si polohlasně mumlal:

,Já ho zabiju.‘

To byla jen slova, která jsem mechanicky pronášel. Neměl jsem skutečný záměr ho zabít. Zdálky jsem se pak díval, jak si žije, pokud to mohu tak říct. Díval jsem se na jeho drahý červený vůz, jeho obličej plný sebejistoty, báječné obleky bez jediného falešného záhybu. Se mnou to šlo rychle dolů. Jediný oblek, který jsem si odnesl z ulice Froidevaux, byl čím dál zmuchlanější a pokrytý skvrnami. Můj plášť mne dostatečně nechránil před zimou, ale neměl jsem peníze na jiný kabát, dokonce ani od vetešníka.

Byl jsem na nábřeží a viděl jsem z určité vzdálenosti Kiliáne vstoupit do kanceláře. Bezpochyby šla napřed do Operní třídy, protože tam jsem měl pracovat.

Zůstala tam dlouho. Jednu chvíli jsem viděl Anne-Mari , jak si šla na chvilku vydechnout na dvůr, a neměl jsem pochyby, co se přihodilo.

Nežárlil jsem. Bylo ta jenom jako políček navíc. Ten chlap se choval, jako by mu všechno patřilo. Mumlal jsem znovu:

,Já ho zabiju.‘

Vzdálil jsem se a táhl jsem nohu za sebou. Netoužil jsem po tom, aby mě žena spatřila.“

„Kdy jste šel poprvé do ulice Fortuny?“

„Koncem listopadu. Byl jsem dokonce nucen ušetřit za lístek na metro.“

Hořce se usmál.

„Je to, víte, zvláštní pocit nemít v kapse peníze a vědět, že už nikdy nebudete žít jako druzí. V tržnici se setkáváte především se starými lidmi, ale jsou tam i mladí, kteří mají stejný pohled. Mám také ten pohled?“

„Ne.“

„Měl bych ho mít, protože jsem již jako oni. Stále jsem myslel na ten políček. Neměl mě udeřit. Na slova bych možná zapomněl, dokonce i na ta nejpohrdavější, ta nejvíce ponižující. Praštil mě, jako bych byl špinavý kluk.“

„Minulou středu, víte, jste se vrátil do ulice Fortuny, aby to bylo naposledy?“

„To by nebyla potíž, ale ještě jsem nevěděl, že ho zabiju, to vám přísahám a musíte mi věřit. Vám bych nelhal.“

„Jaký byl váš duševní stav?“

„Cítil jsem, že to už nemůže pokračovat. Klesl jsem již na dno. Ten den nebo jiný by mě sebrala razie nebo bych onemocněl a odvezli by mě do špitálu. Muselo se něco stát.“

„Co, například?“

„Mohl jsem mu vrátit ten políček, až by vycházel s Anne-Marií z toho bordýlku. Vykročil bych…“

Sehnul hlavu.

„To ale nebylo možné, protože byl mnohem silnější než já. Viděl jsem rozsvítit v hale světlo a on vyšel sám. Má automatická pistole byla ještě v kapse a trvalo mi jen okamžik ji vytáhnout. Střelil jsem tak říkajíc bez míření, třikrát nebo čtyřikrát, to už nevím.“

„Čtyřikrát.“

„Má první myšlenka byla zůstat na místě a počkat na polici . Měl jsem strach, že mě ztlučou. Dal jsem se do běhu na stanici Vil iers. Nikdo mě nepronásledoval. Byl jsem opět v tržnici a dal jsem se mechanicky najmout na tahání zeleniny. Nemohl jsem zůstat sám ve svém pokoji. No a je to. Myslím, pane komisaři, že jsem vám již řekl všechno.“

„Proč jste mi telefonoval?“

„Nevím. Cítil jsem se být sám a říkal jsem si, že mě nikdo nepochopí. V novinách jsem často četl o vás články. Chtěl jsem vás poznat. Víceméně jsem se rozhodl, že si vženu kulku do hlavy. Hledal jsem tedy poslední kontakt, ale měl jsem pořád strach, ne z vás, ale z vašich policajtů.“

„Mí inspektoři nikoho nebijí.“

„Přesto se to tvrdí.“

„Ono se říká leccos, Pigou. Můžete si zapálit cigaretu. Máte ještě strach?“

„Ne. Já vám telefonoval dvakrát a pak jsem vám v jedné kavárně napsal dopis. Chtěl jsem být blízko vás. Chtěl jsem vás sledovat na ulicích, ale nemohl jsem to udělat, protože jste stále jezdil autem. Stejný problém jsem měl s Chabutem. Bylo třeba vás předejít, uhodnout předem, kam se vydáte. Byl jsem tedy již na Charentonském nábřeží, když jste se tam vydal. Váš rozhovor s AnneMarií byl pro mě osudný. Stejně jsem si nedovedl představit, že to neudělala hned první den. Ale je pravda, že ona scéna se odehrála již v červnu a pro ni to již byla stará historie. Viděl jsem vás také na Vosgeském náměstí.“

„A na Zlatnickém nábřeží.“

„Ano. Říkal jsem si, že je zbytečné se skrývat, poněvadž stejně budu zatčen. Protože vy byste mě hned zatkl, že?“

„Kdybyste zůstal v tržnici, byl byste pravděpodobně zatčen dnes v noci. V deset hodin objevili hotel U labutě a patrně by vás našli během noci v některém bistru. Dal jste se na pití?“

„Ne.“

Bylo to vzácné, když se člověk, který zkrachoval, nedal na pití. „Já jsem chtěl přijít na Zlatnické nábřeží a požádat, abych mohl s vámi promluvit. Řekl jsem si ale, že bych mohl padnout do rukou nějakého inspektora a pak bych již nemusel mít možnost se vám přiblížit. Proto jsem přišel na bulvár Richarda Lenoira.“

„Já vás viděl.“

„Já jsem vás také viděl. Zamýšlel jsem jít za vámi do bytu. Ale vy jste se rýsoval ve čtverci okna se světlem za zády a ve svém domácím oblečení jste mi připadal obrovský. Zachvátila mě panika a rychle jsem se vzdálil. Chodil jsem celé hodiny po vaší čtvrti. Přešel jsem nejméně pětkrát kolem vašich oken, i když už v bytě nebylo světlo.“

„Dovolíte na okamžik?“

Vytočil znovu číslo Zlatnického nábřeží.

„Dejte mi, prosím, Lapointa. Haló! Lidé se již vrátili? Kdo je s tebou?“

„Lucas převzal službu. Janvier právě přichází.“

„Přijedete oba ke mně. Vezměte si vůz.“

„Odvedou mě?“ zeptal se Pigou, když Maigret zavěsil.

„Je to nezbytné.“

„To chápu, ale přece mám strach, jako kdybych měl jít k zubaři.“

Zabil člověka. Přišel sám k Maigretovi, ale jeho dominantním pocitem byl strach. Strach z ran, z brutality. Stěží si ještě připomínal svůj zločin.

Maigret si vzpomněl na mladého Stierneta, který zabil svou babičku četnými ranami pohrabáčem a říkal:

,Já jsem to neudělal naschvál.‘

Díval se těžce na Pigoua, jako by chtěl pohlédnout až hlubin jeho duše. Účetní se pod tím pohledem zachvěl.

„Už se mě nechcete na nic zeptat?“

„Nemyslím. Ne.“

K čemu by to bylo se ho ptát, zda lituje svého činu v ulici Fortuny? Což Stiernet litoval, že babičku zabil? U soudu mu patrně položí tuto otázku, a když odpoví podle pravdy, vyvolá to rozruch včetně zatracujícího reptání v jednací síni.

Zůstali hezkou chvilku mlčky a Maigret vyprázdnil svou sklenku. Potom slyšel, jak před domem zastavuje auto, jak klapají jedny i druhé dveře.

Zapálil si poslední dýmku. Spíše aby zakryl rozpaky, než že by měl chuť ještě kouřit. Na schodech zazněly kroky. Šel otevřít dveře. Dva muži se zvědavě dívali do salonu, kde světlo ozařovalo namodralá oblaka kolem lustru a stropu.

„Gilbert Pigou. Právě jsme měli dlouhý rozhovor. Zítra začneme s oficiálním výslechem.“

Účetní se už na ně díval trochu uklidněn jejich chováním. Nevypadali jako lidé, kteří tlučou ty druhé.

„Odvedete ho na nábřeží a necháte ho několik hodin vyspat. Budu tam před polednem.“

Lapointe mu dal znamení, které ihned nepochopil, neboť již zmíral únavou. Byla to pouta, na která ukazoval, a znamenalo to samozřejmě: Dám mu náramky?

Maigret se otočil k Pigouovi:

„Nebojíme se vás,“ zamumlal, „ale je to předpis. Sejmou vám je na Zlatnickém nábřeží.“

Na podestě se Pigou obrátil. Měl v očích slzy. Podíval se ještě jednou na Maigreta, jako by si chtěl dodat odvahu.

Ale nedojímal se sám nad sebou?