<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET A SOUDCŮV DŮM

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Slovník cizích slov -
 
 
cena původní: 220 Kč
cena: 187 Kč
Slovník cizích slov -
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 429 Kč
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges

 

   1   

 

 

1 / CELNÍKOVA ŽENA

„Padesát šest, padesát sedm, padesát osm…,“ počítal Maigret.

Nechtěl však počítat. Dělal to mechanicky. V hlavě měl prázdno a víčka těžká:

„Šedesát jedna, šedesát dva…“

Letmo pohlédl ven. Spodní polovina oken Francouzské restaurace byla z matného skla. Nad ním bylo vidět jen opadané stromy na náměstí a déšť, neutuchající déšť.

„Osmdesát tři, osmdesát čtyři…“

Stál tu s kulečníkovým tágem v ruce a viděl se ve všech zrcadlech rozvěšených po stěnách restaurace. Hostinský, pan Le Flem, hrál s nenuceným výrazem beze slova dál, jako by to bylo docela běžné. Přecházel z jedné strany hracího stolu na druhou, tu se sklonil, tu napřímil, sledoval koule zasněným pohledem.

„Sto dvacet dva… sto dvacet tři…“

Sál byl rozlehlý. U okna cosi zašívala služebná ve středních letech. Nikdo víc. Jen oni tři! A kočka sedící u kamen.

A to byly teprve tři hodiny! A teprve 13. ledna. Maigret viděl číslici na velkém kalendáři pověšeném za pokladnou. A trvalo to už tři měsíce! A…

Nestěžoval si nikomu. Ani paní Maigretová nevěděla, proč upadl v nemilost a proč ho jmenovali vrchním komisařem v Luçonu: To je druhá strana mince tohoto povolání, kterou člověk neovlivní. Paní Maigretová tu byla také, v bytě, který si pronajali nad obchodem s klavíry, a už se nepohodli s majitelkou, protože… Na tom nezáleží!

„Do kolika bodů hrajeme?“ zeptal se pan Le Flem, aby věděl, kdy skončit.

„Do sto padesáti…“

Maigret potáhl zvolna z dýmky. Jen dál! Sto čtyřicet sedm, sto čtyřicet osm, sto čtyřicet devět, sto padesát! Koule na kulečníku znehybněly, bílé byly ošklivě zažloutlé, červená neduživě růžová. Odložili tága na stojan. Pan Le Flem došel k pípě, natočil dvě piva a dřevěným nožem z nich seřízl pěnu.

„Na, zdraví…“

Co by si tak řekli jiného?

„Pořád tam prší…“

Maigret si oblékl svrchník, narazil si tvrďák hluboko do čela a za několik okamžiků kráčel s rukama v kapsách pod šrafováním deště ulicemi městečka.

Pak otevřel dveře své kanceláře se stěnami plnými úředních oznámení. Ohrnul nos nad mdlým pachem pomády inspektora Méjata, kterou nepřehlušilo ani deset dýmek. Na židli seděla drobná stará žena v čepci se svraštělým obličejem. Z velkého vendéského deštníku, který držela před sebou, kapala voda. Na podlaze se již vytvořila dlouhá louže, jako by se tu zapomněl nějaký pes.

„…je to? zabrumlal Maigret, když prošel za přepážku a naklonil se ke svému jedinému inspektorovi.

„Je to pro vás. Chce mluvit jedině s vámi.“

„Jak to se mnou? Řekla mé jméno?“

„Ptala se na komisaře Maigreta.“

Paní pochopila, že je řeč o ní, a důležitě sevřela rty. Než si Maigret svlékl svrchník, nahlédl, jak bylo jeho zvykem, do papírů, které ho čekaly na psacím stole. Stále stejná rutina: několik Poláků, které je nutno sledovat, nepředložení průkazu totožnosti, nedodržení zákazu pobytu… „Poslouchám vás, paní… Zůstaňte, prosím, sedět. Nejdříve však jednu otázku: kdo vám řekl, jak se jmenuji?“

„Můj muž, pane komisaři. Justýn Hulot. Až ho uvidíte, určitě si na něho vzpomenete, má tvář, na kterou se nezapomíná. Byl celníkem v Concarneau, když jste tam přijel kvůli jednomu případu. Přečetl si v novinách, že jste byl jmenován do Luçonu. Když včera zjistil, že ta mrtvola pořád ještě leží naproti v pokoji, řekl mi: takhle…“

„Prosím? Jaká mrtvola?“

„Ta, co je u pana soudce…“

Tak tahle se z míry vyvést nenechá! Maigret jí v té chvíli nevěnoval příliš pozornosti, netušil ovšem, že s čtyřiašedesátiletou Adinou Hulotovou, kterou měl před sebou, se seznámí mnohem blíž a že jí bude stejně jako ostatní říkat Ada.

„Nejdříve vám musím říct, že můj muž odešel do penze a že jsme se odstěhovali do mého kraje, do Aiguil onu. Mám tu u přístavu domek, který jsem zdědila po nebožtíkovi strýci. Vy to v Aiguil onu zřejmě neznáte, že?

Myslela jsem si to. Budete tomu těžko rozumět. Ale za kým jsem podle vás měla jít? Za polním hlídačem sotva, je od rána do večera opilý a nemůže nás ani cítit. Starosta se stará jen o své škeble…“

„O škeble?“ opáčil Maigret.

„Je pěstitel škeblí, jako nebožtík strýc a jako téměř všichni v Aiguil onu. Pěstuje slávky.“

Ten pitomec inspektor Méjat nevěděl nic lepšího, než se potutelně usmát. Maigret ho zpražil pohledem.

„Říkala jste tedy, milá paní…“

Nepotřebovala pobízet. Počkala si. Také ona šlehla po Méjatovi okem, aby dala najevo nespokojenost s jeho úsměškem.

„Každá práce je bohulibá.“

„Jistě! Pokračujte.“

„Vesnice Aiguil on je od přístavu dost daleko a má jen pár čísel, asi dvacet. Největší dům vlastní soudce.“

„Okamžik. Jaký soudce?``

„Říkají mu Forlacroix. Svého času byl smírčím soudcem ve Versail es. Podle mého měl potíže a nedivila bych se, kdyby ho vláda bývala přinutila, aby odstoupil.“

Ta ho neměla v lásce! Ne ne, tahle drobounká vrásčitá stará paní nebyla z těch, kdo by se bál říci o lidech své mínění!

„Tak mi povězte něco o té mrtvole. Je to mrtvola soudce?“

„Ale ne! Naneštěstí. Takové nikdy nikdo nezabije!“ Výtečně! Maigret byl poučen a Méjat vyprskl do kapesníku.

„Jestli mě nenecháte domluvit, všechno spletu. Kolikátého máme? Třináctého. Panebože! Na to jsem nepomyslela…“

Rychle poklepala na dřevo a pak se pokřižovala. „Bylo to předevčírem, tedy jedenáctého. Večer předtím k nim přišla návštěva.“

„Ke komu, k nim?“

„K Forlacroixovým. Doktor Brénéol s manželkou a dcerou. Chci říct s dcerou jeho ženy. Protože…

Ale to by byla dlouhá historie. Zkrátka poseděli jako každých čtrnáct dní. Vždycky hrají do noci karty a pak s hrozným kraválem startují auta…“

„Máte vcelku slušný přehled o tom, co se děje u vašich sousedů…“

„Říkala jsem vám, že náš dům… tedy dům nebožtíka strýce, je tak říkajíc přímo za jejich domem… I kdybychom nechtěli…“

Komisaři se v očích rozzářil plamének, který by paní Maigretové udělal radost. Kouřil zvláštním způsobem, kraťounce bafal. Šel prohrábnout oheň v kamnech, otočil se zády k teplu a zůstal stát.

„Takže ta mrtvola…“

„Nazítří ráno… Říkala jsem jedenáctého, že? Nazítří ráno využil muž toho, že bylo sucho, aby prořezal jabloně. Já jsem mu držela žebřík. Z té výšky viděl přes zeď. Akorát do prvního patra soudcova domu. Jedno okno bylo otevřené. No a vtom sleze a povídá mi:

,Ado (Jmenuji se Adina, ale lidé si zvykli říkat mi Ada), Ado,‘ povídá mi, ,v pokoji na zemi někdo leží.‘

,Na zemi?‘ nemohla jsem uvěřit. ,Proč by ležel na zemi, když je v domě spousta postelí?‘

,Je to tak. Podívám se ještě jednou.‘ Znovu vylezl na žebřík. Zase slezl. Můj muž vůbec nepije, a když něco řekne:.. Krom toho si umí srovnat věci v hlavě. Nebyl pětatřicet let státním úředníkem pro nic za nic. Celý den vidím, jak přemýšlí a přemýšlí. Po obědě se šel jako obyčejně projít. Zašel do Hotelu u přístavu.

,To je zvláštní!‘ řekl mi, když se vrátil. ,Autobusem včera nikdo nepřijel a nikdo neviděl žádné auto.‘

Trápilo ho to, chápete? Poprosil mě, abych mu znovu podržela žebřík. Pak mi řekl, že tam na zemi pořád někdo leží. Večer sledoval světla, dokud všechna nezhasla.“

„Jaká světla?“

„Světla u soudce. Neřekla jsem vám, že zezadu nikdy nezavírají okenice. Myslí si, že tam není vidět. Tak tedy, soudce vešel do místnosti a dost dlouho tam zůstal. Můj muž se oblékl a vyběhl ven.“

„Proč?“

„Pro případ, že by soudce třeba napadlo jít vhodit mrtvolu do vody. Ale brzy se vrátil. Je konec odlivu,‘ prohlásil. ,Musel by po krk do bahna.‘

Na druhý den…“

Maigret byl ohromen. Jako policista toho viděl dost, ale tihle dva staříci, celník ve výslužbě a Ada, co pozorovali ze svého stavení soudcův dům a lezli na žebřík…

„Druhý den tam tělo pořád leželo ve stejné poloze.“

Hleděla.na Maigreta, jako by chtěla prohlásit: Vidíte, že jsme měli pravdu!

„Muž sledoval dům celý den. Ve dvě hodiny si soudce s dcerou vyšli jako obvykle na procházku.“

„Aha, soudce má dceru…“

„O tom vám povím někdy jindy. Taky pěkné kvítko! Soudce má i syna. Ale to by bylo moc složité. Až se ten úředník za námi přestane dusit smíchy, budu moct pokračovat.“

To ti patří, Méjate!

„Včera večer vrcholil příliv ve 21 hodin 26 minut.. To ještě nemohl, rozumíte? Až do půlnoci se trousí lidé. Po půlnoci by už nebylo dost vody. Tak jsme se dohodli, můj muž a já, že zatímco on je nespustí z očí, já půjdu za vámi. Jela jsem autobusem o deváté. Tenhle pán mi oznámil, že dnes možná už nepřijdete, ale já jsem pochopila, že se mě chce zbavit. Muž mi poradil:

,Řekni komisaři, že jsem celník z Concarneau, ten s tou menší oční vadou. Řekni mu také, že jsem se díval na mrtvolu námořnickým dalekohledem a že jsme toho člověka u nás nikdy neviděli. Na zemi je skvrna, určitě od krve… „`

„Promiňte,“ přerušil ji Maigret. „V kolik hodin jede autobus do Aiguil onu?“

„Už odjel…“

„Kolik je to kilometrů, Méjate?“

Méjat se šel podívat na nástěnnou mapu kraje.

„Takových třicet…“

„Zatelefonuj na taxislužbu.“

Ada a její muž jsou nejspíš cvoci, ale vem to čert! Tu cestu taxíkem ještě zaplatí!

„Budete tak hodný a zastavíte kousek před přístavem, abych mohla vystoupit a neviděli mě s vámi? Bude lepší dělat, že se neznáme… Lidé v Aiguil onu jsou tak podezřívaví… Můžete se ubytovat v Hotelu u přístavu. Z tamějších dvou je to ten lepší… Po večeři se tam sejde skoro celá vesnice. Když dostanete pokoj nad střechou tanečního sálu, uvidíte dokonce soudcův dům.“

„Zavolejte mé ženě, Méjate.“

Setmělo se a svět jako by zalila voda. Stařena ocenila pohodlí taxi, který býval soukromý vůz. Nadchla ji závěsná křišťálová vázička, stejně jako elektrické osvětlení na stropě.

„Co se všechno nevidí! Ti bohatí si vskutku žijí.“

Slatiny… Rozsáhlé roviny protkané kanály, tu a tam nízké statky, chalupy, jak se říká ve Vendée, a kupky usušených kravinců, kterých se používá jako topiva.

V Maigretově duši se něco slabě zachvívalo, něco jako naděje. Zatím se neodvažoval oddat se jí. Pomůže mu v zapadlém Vendée, kam ho vyhostili, náhoda?

„Málem bych zapomněla… Dnes příliv vrcholí ve 22 hodin 51 minut.“

Slyšet tu malou stařenu mluvit s takovou přesností ho omračovalo.

„Jestli se chce zbavit těla, využije toho. Přes Lay, která se tu vlévá do přístavu, vede most. Od jedenácti hodin bude na tom mostě můj muž. Jestli s ním chcete mluvit…“

Zaťukala na okno.

„Zastavte mi tady. Dojdu to pěšky.“

A ponořila se do mokré tmy, v níž se její deštník nafoukl jako balón. O něco později vystoupil Maigret před Hotelem u přístavu.

„Mám na vás počkat?“

„Ne, bude lepší, když se vrátíte do Luçonu.“

Muži v modrákách, rybáři a pěstitelé slávek, sklenice bílého a růžového vína na dlouhých stolech z lakovaného borového dřeva. Pak kuchyně. A taneční sál, který sloužil jen v neděli. Všechno to bylo cítit novotou. Bílé stěny. Strop ze světlé jedle. Schodiště křehké jako hračka a zase bílý pokoj, železná emailová postel, kretonové závěsy.

„To před námi je soudcův dům?“ zeptal se služebné.

V okénku, které mělo osvětlovat schodiště, se svítilo. Chtěli ho zavést do jídelny vyhrazené pro letní hosty, ale dal přednost společné místnosti. Podali mu ústřice, slávky, krevety, ryby a jehněčí kýtu, zatímco muži mezi sebou mluvili se silným přízvukem o tom, co se dělo na moři, a hlavně o pěstování slávek, v němž se Maigret vůbec nevyznal.

„Měli jste v těchto dnech hosty?“

„Už týden ne. Nebo vlastně, předevčírem… Ne, bylo to den předtím… Někdo vystoupil z autobusu. Stavil se tu a řekl, že přijde na večeři, ale už jsme ho neviděli…“

# # #

Maigret klopýtal v hromadách věcí – kolejnic, košů, ocelových lan, beden a lastur ústřic. Celý břeh byl zastavěn boudami, kam si pěstitelé slávek ukládali nářadí. Jakási dřevěná vesnice bez obyvatel. Každé dvě minuty se ozvalo zahoukání. Byl to, jak mu řekli, mlhový signál na Velrybím výběžku, z druhé strany úžiny, na ostrově Ré.

Na nebi se navíc objevovaly nejasné záblesky, světla dvou či tří majáků. Hukot valící se vody. Vlna zatlačila tok říčky, který se vzdul, a za chvíli – ve 22 hodin 51 minut, jak hlásila stařena – mělo by moře dosáhnout vrcholu. K jedné z bud se navzdory dešti tiskli dva milenci, s ústy přimknutými k sobě, beze slova, bez pohnutí.

Našel most, nekonečný dřevěný most, sotva dost široký na to, aby tudy projel automobil. Tušil stěžně a loďky pohupující se na vlnách. Když se otočil, viděl světla hotelu, který právě opustil, a sto metrů od něho jiná dvě světla, světla soudcova domu.

„To jste vy, pane komisaři?“

Maigret sebou trhl. Téměř vrazil do muže, jehož šilhající oči na něho hleděly z bezprostřední blízkosti.

„Justýn Hulot. Žena mi říkala… Jsem tu už hodinu, to kdyby ho napadlo…“

Déšť studil. Z vody v přístavu stoupal ledový chlad. Kladky skřípěly a neviditelné věci žily svým nočním životem.

„Musím vám něco říct. Ve tři hodiny, když jsem vylezl na žebřík, tam mrtvola ještě byla. Ve čtyři hodiny jsem se na ni chtěl ještě jednou podívat, než bude tma. No a to tam už nebyla… Musel ji snést dolů. Určitě ji má připravenou za dveřmi, aby se nezdržoval, až přijde vhodná chvíle. Říkám si jen, jak ji ponese… Soudce je menší a hubenější než já. Vezměte si, že měří a váží asi tak jako má žena! Zatímco ten druhý… Pst!…“

Někdo prošel tmou. Prkna mostu se jedno po druhém rozechvěla. Když nebezpečí pominulo, celník pokračoval:

„Na druhé straně mostu je Faute. Není to ani osada, jsou tam hlavně vilky pro lidi, co přijíždějí na léto. Uvidíte ji ve dne. Zjistil jsem jednu možná zajímavou drobnost. A sice, toho večera, kdy hráli karty, přišel za otcem Albert. Pozor!…“

Tentokrát to byli milenci, opřeli se o zábradlí mostu a hleděli na řeku plynoucí ve tmě. Maigreta zábly nohy. Voda mu prosákla do bot. Všiml si, že celník má na nohou holínky.

„Příliv je před vrcholem. Hladina moře je na stoosmičce. V šest hodin je všechny uvidíte jít na sádky.“

Mluvil tiše, jako v kostele. Bylo to děsivé a přitom trochu k smíchu. Maigreta napadlo, že by měl být spíše v Luçonu, ve Francouzské restauraci, hrát karty s hostinským, doktorem Jametem, Bourdeuil em, obchodníkem se železářským zbožím, a s tím starým dětinou Memimotem, co sedával za nimi a na všechno pokyvoval hlavou.

„Žena hlídá zadní část domu.“

Stařenka tedy stále spolupracovala?

„Člověk nikdy neví. Co kdyby ho napadlo vzít auto a odvézt mrtvolu někam dál?“

Mrtvolu! Mrtvolu! Byla v tom případu vůbec nějaká mrtvola?

Třetí dýmka. Čtvrtá dýmka. Dveře hotelu se občas otevřely a zase zavřely, bylo slyšet vzdalující se kroky a hlasy. Pak zhasla světla. Pod mostem tiše proplula veslice.

„To je starý Bariteau, jede klást vrše na úhoře. Nevrátí se dřív než za dvě hodiny.“

Kde se tu v té tmě vzal starý Bariteau? Záhada. Cítili, že moře bylo teď docela blízko, na konci průlivu. Vdechovali jeho vůni. Vzdouvalo se a nezadržitelně zaplavovalo úžinu. Maigret se v myšlenkách vzdálil. Nedokázal by říci, jak se to stalo. Myslel na nedávné sloučení soudní policie a státní bezpečnosti a na jisté třenice, které… Luçon! Poslali ho do Luçonu, kde…

„Podívejte…“ Neklidná ruka vysloužilého celníka ho křečovitě chytla za paži. Chm! Bylo to až k neuvěření. Představa, jak ti dva staříci… Ada držící žebřík… Námořnický dalekohled… A ty výpočty přílivů a odlivů!

„Zhasli.“

Co bylo zvláštního na tom, že v tuto hodinu u soudce všechna světla zhasla?

„Pojďte. Odsud není dost vidět.“

Maigret šel přece jen po špičkách, aby nerozhoupal prkna mostu. Siréna ječela jako ochraptělá kráva…

Voda dostoupila téměř k prkenným boudám. Něčí noha narazila na proražený koš.

„Pst!“

Vtom uviděli, jak se dveře soudcova domu otevřely. Na prahu se objevil malý neklidný muž, rozhlédl se na obě strany a vrátil se do chodby.

Chvíli nato se stalo něco neuvěřitelného. Muž tu byl znovu, ohnutý, obtěžkaný dlouhým břemenem, které táhl bahnem.

Musela to být tíha. Po čtyřech metrech se zastavil, aby nabral dech. Dveře domu zůstaly otevřené. K moři to bylo ještě dvacet třicet metrů.

„Uf…“

Dalo se tušit, že heká a napíná všechny svaly. Nepřestávalo pršet. Celníkova ruka se křečovitě chvěla na Maigretově tlustém rukávu.

„Vidíte…!“

Ach ano, odehrálo se to tak, jak řekla stařena, jak předpověděl celník ve výslužbě. Ten drobný muž byl bez pochyby soudce Forlacroix. A to, co vláčel bahnem, bylo určitě nehybné lidské tělo!

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist