<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET A STAŘÍCI

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 429 Kč
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
Komplet komisař Maigret - 14 CD - Simenon Georges
 
 
cena původní: 1399 Kč
cena: 1245 Kč
Komplet komisař Maigret - 14 CD - Simenon Georges
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges

 

   1   

 

 

1/ KAPITOLA

Byl to jeden z těch výjimečných májů, jaké člověk zažije jen dvakrát nebo třikrát za život, májů, které mají jas, chuť a vůni vzpomínek z mládí. Maigret říkal, že je to měsíc májových chvalozpěvů, protože mu to připomínalo první přijímání a zároveň i jeho první jaro v Paříži, kdy pro něho bylo všechno nové a nádherné.

Stávalo se mu na ulici, v autobuse, v kanceláři, že se zarazil, zaskočený vzdáleným zvukem, závanem vlahého vánku, jasnou skvrnou halenky, která ho přenesla o dvacet či třicet let nazpátek. Když se předchozího večera chystali na večeři k Pardonovům, zeptala se ho jeho žena a téměř se při tom zarděla:

„Nebudu směšná, když si ve svých letech vezmu květované šaty?“

Jejich přátelé Pardonovi toho večera přišli s něčím novým. Místo aby je pozvali k sobě domů, zavedli Maigretovy do malé restaurace na bulváru Montparnasse, kde všichni čtyři povečeřeli na terase.

Maigret a jeho žena si beze slova vyměnili spiklenecké pohledy-, protože právě na této terase téměř před třiceti lety spolu poprvé večeřeli ve dvou.

„Máte skopové ragú?“

Majitelé se střídali, ale skopové ragú bylo na jídelním lístku pořád, stejně jako byly na stole vratké lampy, ve škopcích ozdobná zeleň a chavigriolské víno v karafách. Všichni čtyři byli velice rozjařeni. Při kávě vytáhl Pardon z kapsy časopis s bílou obálkou.

„Mimochodem, Maigrete, v Lancetu se píše o vás.“

Komisař, který znal jméno slavného a velice střízlivého anglického lékařského časopisu, svraštil obočí.

„Chci říct, že se tam píše o vašem povolání všeobecně. Článek napsal jistý doktor Richard Fox a já vám přeložím více méně doslova odstavec, který se vás týká.

Chytrý psychiatr, opírající se o své vědecké poznatky a o zkušenosti ze své ordinace, má celkem dobré předpoklady k tomu, aby rozuměl lidem. Přesto však je možné, zejména nechá-li se ovlivnit teorií, že jim bude rozumět méně než výjimečný učitel, než spisovatel nebo dokonce policista.“

Chvíli se tím bavili, dílem žertem, dílem vážněji. Maigretovi šli potom ztichlými ulicemi kus cesty pěšky. Komisař ještě nevěděl, že tato věta londýnského lékaře mu v příštích dnech několikrát vytane na mysli, ani že vzpomínky, které v něm vzkřísil tento znamenitý měsíc, se mu budou jevit téměř jako předtucha.

A ještě následujícího dne si v autobuse, který ho vezl směrem na Châtelet, prohlížel tváře kolem se stejnou zvědavostí, jako když byl v hlavním městě naprostým nováčkem. A připadalo mu zvláštní, že jde v budově kriminální policie po schodech nahoru jako divizní komisař, a že ho cestou všichni uctivě zdraví. Je to opravdu už tak dávno, co velice dojat vstoupil do tohoto domu, jehož šéfové mu tehdy připadali jako legendární bytosti?

Měl pocit lehkosti a zároveň melancholie. U otevřeného okna prohlížel došlou poštu a pak zavolal mladého Lapointa, aby mu dal pokyny.

Za pětadvacet let se nezměnila Seina ani lodi, které po ní plují, ani rybáři s udicemi, kteří jsou pořád na stejných místech, jako by se tamodtud nikdy nehnuli. Krátce pobafával ze své dýmky a věnoval se úklidu, jak tomu říkal, když vyklízel spisy, které se mu v kanceláři nahromadily, a likvidoval bezvýznamné záležitosti. Vtom zazvonil telefon. „Můžete ke mně na okamžik zaskočit, Maigrete?“ zeptal se ředitel.

Komisař beze spěchu zamířil do kanceláře velkého šéfa a zůstal stát u okna.

„Právě jsem měl rozhovor s nábřežím d’Orsay. Nevolal ministr zahraničních věcí osobně, ale šéf jeho kabinetu. Žádá mě, abych mu tam okamžitě poslal člověka, schopného převzít zodpovědnost. To jsou jeho vlastní slova.

,Inspektora?‘ zeptal jsem se.

,Raději někoho významnějšího. Patrně jde o zločin.‘“

Oba muži na sebe hleděli se špetkou škodolibosti v očích, protože jeden ani druhý na ministerstva moc nedali, tím méně na úřad tak afektovaný, jako je ministerstvo zahraničních věcí.

„Řekl jsem si, že byste tam třeba chtěl zajít osobně…“

„Možná že to bude vhodnější…“

Ředitel vzal ze stolu papír a podal jej Maigretovi.

„Ptejte se po jistém panu Cromieresovi. Očekává vás.“

„To je šéf kabinetu?“

„Ne, to je člověk, který má tu věc na starosti.“

„Mám s sebou vzít nějakého inspektora?“

„Nevím nic víc, než to, co jsem vám právě řekl. Ti lidé si libují v tajnosnubnosti.“

Nakonec vzal Maigret s sebou Janviera a oba nasedli do taxíku. Na nábřeží d’Orsay jim neukázali cestu k hlavnímu schodišti, ale k úzkým a nevábným schodům vzadu na nádvoří, jako by je posílali do zákulisí nebo na schody pro služebnictvo. Hodnou chvíli bloudili po chodbách, než objevili čekárnu a dveřníka s řetězem, kterému jméno Maigret nic neříkalo, a který jim dal vyplnit návštěvní lístek.

Konečně je zavedli do kanceláře, kde velice mladý úředník jako ze škatulky seděl bez pohnutí mlčky proti staré ženě, stejné nehybné jako on sám. Budili dojem, že takto čekají už dlouho, možná od chvíle, kdy nábřeží d’Orsay telefonovalo na kriminální polici .

„Komisař Maigret?“

Ten představil Janviera, jemuž mladý muž věnoval jen nepřítomný pohled.

„Nevěděl jsem, o co se jedná, a tak jsem s sebou vzal pro každý případ jednoho z mých inspektorů…“

„Posaďte se.“

Cromieres chtěl především vypadat důležitě a v jeho způsobu mluvy byla jistá blahosklonnost, jež byla tomuto ministerstvu vlastní.

„Když se Nábřeží obrátilo přímo na kriminálku…“

Slovo Nábřeží pronesl jako by se jednalo o instituci přímo posvátnou.

„…znamená to, pane komisaři, že mám před sebou případ dosti neobyčejný…“

Maigret ho pozoroval a zároveň pozoroval i starou ženu, která byla nejspíš na jedno ucho hluchá, protože natahovala krk, aby lépe rozuměla, a s hlavou nakloněnou sledovala pohyby rtů.

„Slečna…“

Cromieres nahlédl do návštěvního lístku, ležícího na psacím stole.

„Slečna Larrieuová je služebná či hospodyně jednoho z našich nejvýznačnějších bývalých velvyslanců, hraběte de Saint-Hilaire, o němž jste jistě slyšel…“

Maigret si vzpomněl, že toto jméno četl v novinách, ale zdálo se mu, že to bylo v době velice dávné. .

„Od té doby, co hrabě de Saint-Hilaire asi před dvanácti lety odešel na odpočinek, bydlel v Paříži, ve svém bytě v ulici Saint-Dominique. Dnes ráno se sem slečna Larrieuová dostavila o půl deváté a nějakou dobu musela čekat, než byla uvedena k odpovědnému činiteli.“

Maigret si představil kanceláře o půl deváté ráno, zející prázdnotou, a nehybnou starou ženu v předpokoji, s pohledem upřeným na dveře.

„Slečna Larrieuová je ve službách hraběte de Saint-Hilaire přes čtyřicet let.“

„Čtyřicet šest,“ opravila ho.

„Čtyřicet šest, budiž. Provázela ho do všech zemí, kde působil, a vedla mu domácnost. V posledních dvanácti letech ona jediná bydlela s velvyslancem v jeho bytě v ulici Saint-Dominique. A tam ho také dnes ráno, když nikoho nezastihla v ložnici, kam nesla svému pánovi snídani, našla v jeho pracovně mrtvého.“

Stařena hleděla střídavě na jednoho a na druhého okem živým, pátravým a nedůvěřivým.

„Podle ní byl Saint-Hilaire zasažen jednou nebo více kulkami.“

„Neobrátila se na polici ?“

Světlovlasý mladík nasadil samolibý výraz.

„Chápu váš údiv. Nezapomínejte, že slečna Larrieuová prožila velkou část svého života v diplomatickém světě. Hrabě sice už nebyl v činné službě, ale přesto usoudila, že jde-li o diplomata, je třeba respektovat určitá pravidla diskrétnosti…“

Maigret mrkl na Janviera.

„Zavolat lékaře ji rovněž nenapadlo?“

„Prý nebylo nejmenších pochybností, že je mrtev.“

„Kdo je v této chvíli v ulici Saint-Dominique?“

„Nikdo. Slečna Larrieuová šla rovnou sem. Abychom se vyvarovali jakéhokoli podezření a neztráceli čas, jsem oprávněn ujistit vás, že hrabě de Saint-Hilaire nebyl nositelem žádného státního tajemství a že není třeba hledat příčinu jeho smrti v politice. To ovšem neznamená, že by nebyla nutná krajní opatrnost. Jedná-li se o známou osobnost, a zejména patřil-li k diplomatickému sboru, novináři jsou vždy ochotni záležitost nafouknout a dát do oběhu ty nejnepravděpodobnější dohady…“

Mladík se zvedl.

„A teď, jestli dovolíte, zajdeme do bytu.“

„Vy také?“ zeptal se Maigret nevinně.

„Nemějte obavy. Nemám v úmyslu zasahovat do vašeho vyšetřování. Doprovodím vás pouze proto, abych se ujistil, že na místě nezůstalo nic, co by nás mohlo uvést do nesnází.“

Stařena rovněž vstala. Všichni čtyři sešli dolů.

„Raději si vezmeme taxík, je to diskrétnější než limuzína z Nábřeží…“

Cesta byla směšně krátká. Auto zastavilo před impozantním domem z konce osmnáctého století, před nímž nebyl žádný shluk, žádný zvědavec. Hned za vraty bylo pod klenbou chladno a v lóži, která se podobala spíše salónu, spatřili domovníka v uniformě stejně velkolepé, jako uniforma dveřníka na ministerstvu.

Vyšlápli čtyři schody vlevo. Výtah stál dole, v mramorové hale bylo šero. Stařena vytáhla z kabelky klíč a otevřela ořechové dveře.

„Tudy…“

Vedla je chodbou až do místnosti, odkud byl zřejmě výhled do dvora, ale rolety i záclony tam byly spuštěné. Slečna Larrieuová sama otočila vypínačem a na červeném koberci u nohou mahagonového psacího stolu spatřili ležící tělo.

Všichni tři muži stejným pohybem smekli klobouky, zatímco stará služebná na ně hleděla s jistou vyzývavostí, jako by mumlala:

„Tak co jsem vám říkala?“

Opravdu nebylo třeba sklonit se až k tělu, aby se zjistilo, že hrabě de Saint-Hilaire je skutečně mrtvý. Jedna kulka proletěla pravým okem a roztříštila lebku, zatímco další kulky, soudě podle proděravěného županu z černého sametu a podle krvavých skvrn, na několika místech zasáhly tělo. První přistoupil k psacímu stolu pan Cromieres.

„Vidíte sami. Zdá se, že se zabýval korekturami…“

„Psal knihu?“

„Své paměti. Dva svazky mu už vyšly. Bylo by směšné hledat v nich příčinu jeho smrti, protože Saint-Hilaire patřil k nejdiskrétnějším autorům, a jeho paměti byly povahy spíše literárně ilustrativní než politické.“

Cromieres pronášel fráze a s potěšením jim naslouchal, a Maigreta to začínalo popuzovat. Čtyři lidi tu stáli v místnosti se staženými roletami v deset hodin dopoledne a civěli na zhrouceného starce v tratolišti krve, zatímco venku zářilo slunce.

„Předpokládám,“ zabručel komisař nikoli bez ironie, „že prokuratury se to přece jen týká?“

Na psacím stole stál telefon, ale Maigret usoudil, že bude lépe se jej nedotýkat.

„Janviere, jdi zavolat od domovníka. Upozorni prokuraturu a policejního komisaře téhle čtvrti…“

Stařena si je prohlížela jednoho po druhém, jako by měla za úkol na ně dohlížet. Oči měla tvrdé, beze stopy sympatie či lidského tepla.

„Co to děláte?“ zakročil Maigret, když viděl, že muž z nábřeží d’Orsay otevírá dvířka knihovny.

„Jenom tam nahlédnu…“

A dodal se sebejistotou, u mladíka jeho věku nepříjemnou:

„Mým úkolem je přese všechno se přesvědčit, zda tu nejsou nějaké dokumenty, které by se. neměly dostat na veřejnost…“ Byl opravdu tak mladý jak vypadal? Do kterého oddělení vlastně patřil? Aniž vyčkal komisařova souhlasu, podíval se, co je v knihovně, zotevíral spisové desky a postupně je ukládal zpět na místo.

Maigret mezitím přecházel sem a tam, netrpělivý a v mizerné náladě. Cromieres se pustil do dalšího nábytku, do zásuvek, a stařena pořád ještě stála u dveří s kloboukem na hlavě a kabelkou v ruce.

„Zavedete mě do jeho pokoje?“

Šla napřed a muž z Nábřeží ji následoval, zatímco Maigret zůstal v pracovně, kde se ve chvíli k němu připojil Janvier.

„Kde jsou?“

„V jeho ložnici…“

„Co budeme dělat?“

„Prozatím nic. Čekám, až ten pán laskavě vyklidí pole.“

Komisaře nepopuzoval jenom on. Zlobil ho i způsob, jakým se celá záležitost tříbila a především patrně málo známé prostředí, do něhož byl náhle vržen.

„Policejní komisař tu bude každou chvíli.“

„Řekl jsi mu, o co se jedná?“

„Požádal jsem ho jenom, aby s sebou vzal úředního lékaře.“

„Volal jsi do identifikačního oddělení?“

„Moers se svými lidmi vyráží.“

„A prokuratura?“

„Také.“

Pracovna byla prostorná, pohodlná. Nebyla sice zařízena nikterak okázale, ale byl tam patrný vytříbený vkus, což si komisař uvědomil, jen tam vstoupil. Každý kus nábytku, každý předmět byl krásný sám o sobě. I stařec na zemi s temenem bezmála utrženým si v tomto rámci uchoval jistou vznešenost.

Cromieres se vracel se starou hospodyní v patách.

„Myslím, že už tu nemám nic na práci. Ještě jednou vám doporučuji opatrnost a diskrétnost. Nemůže jít o sebevraždu, protože se v místnosti nenachází žádná zbraň. V tom jsme zajedno, že?

Nechávám na vás, abyste zjistil, zda došlo ke krádeži. V každém případě by bylo nepříjemné, kdyby noviny udělaly kolem této záležitosti rozruch…“

Maigret na něho hleděl mlčky.

„Když dovolíte, zeptám se telefonicky, co je nového,“ pokračoval. „Možná že budete potřebovat informace, v takovém případě se vždycky můžete obrátit na mne.“

„Děkuji.“

„V prádelníku v ložnici najdete dokonce určité množství dopisů, které vás nepochybně udiví. Je to stará historka, kterou na nábřeží d’Orsay kdekdo zná, a která s dnešním dramatem nemá nic společného.“

Odcházel nerad.

„Spoléhám na vás…“

Stará Larrieuová šla za ním zavřít dveře a později se vrátila bez klobouku a kabelky. Nepřišla proto, aby komisaři nabídla pomoc, ale spíše proto, aby na oba muže dohlédla.

„Vy v bytě také nocujete?“

Když na ni Maigret mluvil, nedívala se na něho a zdálo se, že ho neslyší. Opakoval otázku hlasitěji. Tentokrát naklonila hlavu a nastavila to správné ucho.

„Ano. Mám malý pokojík za kuchyní.“

„Žádné další služebnictvo tu není?“

„Tady ne.“

„Vaříte a domácnost vedete vy?“

„Ano!“

„Kolik je vám let?“

„Třiasedmdesát.“

„A hraběti de Saint-Hilaire?“

„Sedmasedmdesát.“

„V kolik hodin jste ho včera večer viděla naposled?“

„Kolem desáté.“

„Byl tady v pracovně?“

„Ano.“

„Čekal někoho?“

„Nic neříkal.“

„Přijímal někdy někoho večer?“

„Svého synovce.“

„Kde bydlí ten synovec?“

„V Jacobově ulici. Je to starožitník.“

„Jmenuje se také Saint-Hilaire?“

„Ne. Je to syn pánovy sestry. Jmenuje se Mazeron.“

„Poznamenal sis to, Janviere? Dnes ráno, když jste objevila tělo… Bylo to dnes ráno, že?“

„Ano. V osm hodin.“

„Nenapadlo vás zavolat panu Mazeronovi?“

„Ne.“

„Proč?“

Neodpověděla. Dovedla se dívat upřeně jako někteří ptáci, a stejně jako některým ptákům se jí stávalo, že hřadovala na jedné noze.

„Nemáte ho ráda?“

„Koho?“

„Pana Mazerona.“

„Do toho mi nic není.“

Maigret už pochopil, že to s ní vůbec nebude mít lehké.

„Do čeho vám nic není?“

„Do rodinných záležitostí.“

„Synovec se svým strýcem nevycházel?“

„To jsem neřekla.“

„Tedy spolu vycházeli v dobrém?“

„Nevím.“

„Co jste dělala včera v deset večer?“

„Šla jsem si lehnout.“

„V kolik jste vstávala?“

„V šest jako obvykle.“

„Do téhle místnosti jste nevkročila?“

„Neměla jsem tu co dělat.“

„Dveře byly zavřené?“

„Kdyby byly otevřené, byly bych hned poznala, že se něco stalo.“

„Jak to?“

„Protože zůstaly rozsvícené lampy.“

„Jako teď?“

„Ne. Světlo u stropu nesvítilo. Pouze stolní lampa a stojací lampa v rohu.“

„Co jste dělala v šest ráno?“

„Nejdřív jsem se umyla a oblékla.“

„A potom?“

„Uklidila jsem v kuchyni a došla pro rohlíky.“

„Byt byl v té době prázdný?“

„Jako každé ráno.“

„A pak?“

„Uvařila jsem kávu, nasnídala se a pak jsem nesla podnos do ložnice.“

„Postel byla rozestlaná?“

„Ne.“

„Byl tam nepořádek?“

„Ne.“

„Když jste včera večer odcházela do svého pokoje, měl hrabě na sobě tenhle černý župan?“

„Jako každý večer, když nikam nešel.“

„Chodil často ven?“

„Rád chodil do kina.“

„Přijímal přátele?“

„Téměř nikdy. Čas od času chodil na večeři mimo dům.“

„Znáte jména lidí, s nimiž se stýkal?“

„Do toho mi nic není.“

Někdo zvonil. Byl to komisař z místní čtvrti se svým tajemníkem. Překvapeně se rozhlédl po pracovně, pak se podíval na stařenu a nakonec na Maigreta, s nímž si stiskl pravici.

„Jak to, že ste tu dřív než my? To ona vás zavolala?“

„Kdepak. Šla rovnou na nábřeží d’Orsay. Znáte oběť?“

„To je ten bývalý velvyslanec, ne? Znám ho od vidění a podle jména. Každý den ráno chodil tady v okolí na procházku. Kdo to udělal?“

„Ještě nic nevíme. Čekám na prokuraturu.“

„Úřední lékař tu bude každou chvíli…“

Nikdo nesahal na nábytek ani na jiné věci. Všichni pociťovali zvláštní rozpaky a všem se ulevilo po příchodu lékaře, který si tichoučce pohvizdoval, když se skláněl nad mrtvým.

„Asi bych ho neměl obracet před příchodem fotografů?“

„Nedotýkejte se ho… Máte přibližnou představu, v kolik zemřel?“

„Nějaký čásek už uplynul… Na první pohled bych řekl, že asi před deseti hodinami… To je zajímavé…“

„Co je zajímavé?“

„Zdá se, že byl zasažen nejméně čtyřikrát. Jednou tady… Podruhé zde…“

Vkleče prohlížel tělo zblízka.

„Nevím, co tomu řekne soudní lékař. Co mě se týče, nepřekvapilo by mě, kdyby hned první rána byla smrtelná a vrah navzdory tomu střílel dál. Ale to je pouhá hypotéza…“

Neuplynulo ani pět minut a pracovna se zaplnila. Nejdřív se dostavila prokuratura v osobě zástupce Pasquiera a jednoho vyšetřujícího soudce, kterého Maigret trochu znal, jmenoval se Urbain du Chézaud.

Doprovázel jej nástupce doktora Paula, doktor Tudel e. Téměř vzápětí se přihrnuli specialisté z oddělení identifikace pachatelů se svým neskladným nádobíčkem.

„Kdo objevil mrtvého?“

„Hospodyně.“

Maigret ukázal na stařenu, která bez zjevného dojetí nepřestávala sledovat, jak si kdo z nich počíná.

„Vyslechl jste ji?“

„Ještě ne. Prohodil jsem s ní jen pár slov.“

„Ví něco?“

„Pokud něco ví, nebude snadné to z ní dostat.“

Vylíčil jim, co mu řekli na ministerstvu zahraničních věcí.

„Došlo ke krádeži?“

„Na první pohled se nezdá. Čekám, až skončí práci identifikační oddělení, pak se o tom přesvědčím.“

„Příbuzní?“

„Synovec.“

„Byl už informován?“

„Ještě ne. Mám v úmyslu k němu zajít osobně a informovat ho, než s tím moji lidé tady budou hotoví. Bydlí pár kroků odtud v Jacobově ulici.“

Maigret by mohl telefonicky požádat antikváře, aby se sem dostavil, ale dával přednost setkání s ním v jeho vlastním prostředí.

„Jestli mě už nepotřebujete, zaskočím tam. Ty tu, Janviere, zůstaň…“

Bylo úlevné uvidět znovu denní světlo a sluneční skvrny pod stromy na bulváru Saint-Germain. Vzduch byl vlahý, ženy se oblékly do světlého a městský kropicí vůz smáčel zvolna polovinu chodníku.

V Jacobově ulici našel starožitnictví bez potíží. V jednom výkladu byly pouze staré zbraně, zejména šavle. Otevřel dveře, čímž rozezněl zvonek; trvalo dvě tři minuty, než se ze stínu vynořil nějaký muž.

Protože strýci bylo sedmasedmdesát, nemohl Maigret očekávat, že synovec bude mladík. Přesto byl však velice překvapen, když se ocitl tváří v tvář muži stařeckého vzhledu.

„Přejete si?“

Měl podlouhlou bledou tvář, křovinaté obočí, téměř holou lebku a plandající oděv ho dělal ještě hubenějším než byl.

„Vy jste pan Mazeron?“

„Alain Mazeron, ano.“

Krám byl přecpán dalšími zbraněmi – mušketami, krátkými puškami a až docela vzadu bylo dvojí brnění.

„Jsem komisař Maigret od kriminální policie.“

Mazeron svraštil obočí a snažil se pochopit, o co jde.

„Jestli se nemýlím, jste synovcem hraběte de Saint-Hilaire.“

„Ano, to je můj strýc. Proč?“

„Kdy jste ho viděl naposledy?“

Odpověděl bez váhání:

„Předevčírem.“

„Máte rodinu?“

„Jsem ženatý a mám dvě děti.“

„Když jste předevčírem se strýcem mluvil, připadal vám normální?“

„Ano. Byl dokonce docela veselý. Proč se mě na to ptáte?“

„Protože je mrtev.“

Maigret spatřil v očích svého společníka stejnou nedůvěru jako u staré hospodyně.“

„Nějaká nehoda?“

„V jistém smyslu ano…“

„Jak to myslíte?“

„Že byl v noci na dnešek ve své pracovně zabit několika kulkami, vystřelenými z revolveru nebo z automatické pistole.“

Ve starožitníkově tváři bylo možno vyčíst nedůvěřivost.

„Víte, jestli měl nějaké nepřátele?“

„Ne… Určitě ne…“

Kdyby byl Mazeron zůstal u pouhého ne, Maigret by si ničeho nevšiml. Ale ono „určitě ne“, kterým jako by se opravoval, zbystřilo Maigretovu pozornost.

„Nemáte nejmenší tušení, kdo může mít zájem na smrti vašeho strýce?“

„Ne… nevím o nikom…“

„Měl nějaké jmění?“

„Nevelké… Žil hlavně ze své penze…“

„Chodíval sem někdy?“

„Někdy ano…“

„Na rodinný oběd nebo na večeři?“

Mazeron jako by byl duchem nepřítomný, odpovídal na půl úst, zdálo se, že myslí na něco jiného.“

„Ne… spíše dopoledne, když šel na procházku…“

„Zastavil se u vás na kus řeči?“

„Tak, tak. Přišel, chvíli poseděl…“

„Chodíval jste na návštěvy k němu domů?“

„Čas od času…“

„S rodinou?“

„Ne…“

„Říkal jste, že máte děti?“

„Dvě!… Dvě dcery…“

„Bydlíte v tomhle domě?“

„V prvním patře… Jedna z mých dcer, ta starší, je v Angli … Druhá, Marcel e, bydlí u své matky…“

„Nežijete se svou ženou?“

„Už několik let…“

„Jste rozvedení?“

„Ne… Je to složité… Nechcete, abych vás doprovodil do strýcova domu?“

Zašel do pološeré místnosti za krámem pro klobouk, na dveře pověsil cedulku hlásající, že je nepřítomen, zamkl je a vyšel za Maigretem na chodník.

„Víte, jak se to stalo?“ zeptal se.

Bylo cítit, že mu to dělá starosti a vyvolává v něm neklid.

„Nevím téměř nic.“

„Ztratilo se něco?“

„Myslím, že ne. V bytě jsme nezjistili žádný nepořádek.“

„Co říká Jaquetta?“

„Mluvíte o hospodyni?“

„Ano… Jmenuje se tak… Nevím, jestli je tak taky zapsaná v matrice, ale vždycky se jí říkalo Jaquetta…“

„Nemáte ji v lásce?“

„Proč se mě na to ptáte?“

„Zdá se, že ona vás v lásce nemá.“

„Kromě mého strýce nemá ráda nikoho. Kdyby to bylo záleželo jen na ní, do toho bytu by nikdy nevkročila ani noha.“

„Myslíte, že by byla schopna ho zabít?“

Mazeron na něho užasle zíral.

„Zabít ho? Ona?“

Zřejmě to považoval za velice nejapný nápad. Přesto se však po chvíli přistihl, že o tom uvažuje…

„Ne!… To není možné…“

„Zaváhal jste.“

„To kvůli její žárlivosti.“

„Chcete říct, že ho milovala?“

„Nebyla to vždycky stařena.“

„Myslíte, že mezi nimi něco…“

„Možné to je… Netroufl bych si hádat… U někoho jako je můj strýc člověk nikdy neví… Viděl jste Jaquettiny fotografie z mladých let?“

„Vůbec nic jsem ještě neviděl.“

„Uvidíte… Všechno je to hrozně složité… Zvlášť když se to semlelo zrovna teď…“

„Co tím chcete říct?“

Alain Mazeron se zahleděl na Maigreta dost otráveně a povzdechl si:

„Zkrátka a dobře, vidím, že nic nevíte.“

„Co bych měl vědět?“

„Taky si kladu tu otázku… Je to nepříjemná historie… Našel jste ty dopisy?“

„Vyšetřování teprve začíná.“

„Dneska je středa, že?“

Maigret přikývl.

„Takže dnes má pohřeb.“

„Kdo má pohřeb?“

„Kníže de V… Až si přečtete dopisy, bude vám to všechno jasné.“

Právě když došli do ulice Saint-Dominique, odjížděl vůz policejního identifikačního oddělení a Moers na Maigreta zamával.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist