Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Maigret se zastavil ve své kanceláři pro klobouk. Na odchodu se ho najednou zmocnil neklid; vyčítal si, že na to nepomyslel dřív, a vrhl se k telefonu.
Aby ušetřil čas, vytáčel číslo do ulice Saint-Dominique přímo, nikoli přes domácí ústřednu. Naléhavě potřeboval slyšet Lapointův hlas a ujistit se, že se tam nic nepřihodilo. Místo zvonění uslyšel tutání, oznamující, že je obsazeno.
Neuvažoval a během několika vteřin ztratil rozvahu.
Komu má Lapointe důvod telefonovat? Moers odtamtud odešel před chvílí. Lapointe věděl, že se hned spojí s komisařem a podá mu zprávu.
Jestliže se inspektor, jehož ponechal v bytě hraběte de Saint-Hilaire, zaměstnává telefonováním, znamená to, že se něco přihodilo a on volá na kriminálku nebo možná lékaře. Maigret to zkusil ještě jednou, pak otevřel dveře do sousední kanceláře a uviděl tam Janviera, jak si zapaluje cigaretu.
„Běž dolů a počkej na mě na dvoře, rovnou za volantem.“
Udělal poslední pokus, ale odpovědí bylo pořád stejné tutání. Později byl vidět, jak pádí ze schodů, vrhá se do malého černého vozu a přiráží za sebou dvířka.
„Do ulice Saint-Dominique. Plnou rychlostí. Pust sirénu.“
Janvier, který nevěděl, k jakému vývoji v jejich případu došlo, se po něm překvapeně podíval, protože komisař měl ze sirény hrůzu a užíval ji velice zřídka. Vůz se řítil k mostu Saint-Michel a zabočil doprava na nábřeží; auta jim uhýbala z cesty a chodci se zastavovali a sledovali je očima.
Maigretova reakce byla možná směšná, ale nemohl se zbavit představy mrtvé Jaquetty a Lapointa vedle ní, zavěšeného na telefonu. Ta představa byla tak živá, že začal přemýšlet, jakým způsobem si vzala život. Z okna skočit nemohla, protože byt je v přízemí. Neměla žádnou zbraň, leda kuchyňské nože…
Vůz zastavil. Městský strážník, který tu v plném slunci stál na svém místě před vraty, byl sirénou překvapen. Okno ložnice bylo pootevřené.
Maigret se hrnul do klenutého průjezdu, vyběhl po kamenném schodišti, stiskl elektrický zvonek a vzápětí se octl tváří v tvář Lapointovi, klidnému a zároveň žasnoucímu.
„Co se děje, šéfe?“
„Kde je?“
„Ve svém pokoji.“
„Už je to dlouho, co jsi ji slyšel přecházet?“
„Ještě před chviličkou.“
„Komu jsi volal?“
„Pokoušel jsem se dostat vás na drát.“
„Proč?“
„Obléká se, jako by chtěla jít ven, tak jsem vás chtěl požádat o pokyny.“
Maigret si připadal směšný před mladým Lapointem i před Janvierem, který se k nim mezitím připojil. V kontrastu s rozčilením několika posledních minut připadal teď Maigretovi byt klidnější než kdykoli předtím: psací stůl byl zalitý sluncem, dveře do zahrady otevřené a lípa ožila ptačím zpěvem.
Vstoupil do kuchyně, kde byl vzorný pořádek a z pokoje staré služebné doléhal lehký šramot.
„Mohu s vámi mluvit, slečno Larrieuová?“
Jednou ji oslovil paní a ona se ohradila:
„Slečna, když budete tak laskav.“
„Kdo je tam?“
„Komisař Maigret.“
„Hned přijdu.“
Lapointe potichu pokračoval:
„Vykoupala se v pánově koupelně.“
Maigret býval zřídkakdy tak nespokojen sám se sebou a vzpomněl si na svůj sen, na starce, kteří ho shovívavě pozorovali a potřásali hlavou, protože měl na sobě krátké kalhoty a v jejich očích byl pouhý kluk.
Dveře pokojíku se otevřely a k němu dolehla vůně parfému, parfému, který už dávno vyšel z módy, ale Maigret jej poznal, protože ho používala jeho matka každou neděli, když se vypravovala na velkou mši.
Ostatně Jaquetta se oblékla skutečně jako na velkou mši. Měla na sobě černé hedvábné šaty, krajkové fiží, které jí obepínalo krk, černý klobouk zdobený bílým hedvábím a rukavice bez jediné poskvrnky. Chybělo jen, aby v ruce držela modlitební knížku.
„Jsem nucen,“ zamumlal, „vzít vás s sebou na Zlatnické nábřeží.“
Byl připraven vytáhnout příkaz k předvedení, podepsaný soudcem, ale proti jeho očekávání nebyla ani překvapena, ani rozhořčena. Beze slova prošla kuchyní, přesvědčila se, že je zavřený plyn, zašla do pracovny zavřít dveře a přitáhla obě okenní křídla.
Položila jen jedinou otázku:
„Zůstane tu někdo?“
A protože se jí nedostalo okamžité odpovědi, dodala:
„Jestli ne, by bylo potřeba zavřít okno v ložnici.“
Když pochopila, že byla odhalena, nejen že neměla v úmyslu spáchat sebevraždu, ale naopak byla důstojná a ovládala se jako nikdy. Vyšla ze dveří první.
Maigret řekl Lapointovi:
„Bude lepší, když tu zůstaneš.“
Kráčela napřed,, lehce kývla hlavou na domovníka, který ji pozoroval skleněnými dveřmi. Nebylo by směšné, ba přímo odporné, kdyby této téměř pětasedmdesátileté ženě nasadil pouta?
Maigret ji vyzval, aby nasedla do vozu a sedl si vedle ní.
„Sirénu už nepotřebujeme.“
Den byl jako ze zlata, míjeli velký červenobílý autokar plný cizinců. Maigreta nenapadlo nic, co by řekl, žádná otázka, kterou by položil.
Bezpočtukrát se takhle vracel na Zlatnické nábřeží v doprovodu podezřelého, muže či ženy, a jeho úkolem bylo zlomit jejich poslední odpor. Byl to úkol více či méně obtížný, více či méně nepříjemný, to záleželo na tom, o jaký případ šlo. Mohlo to trvat celé hodiny a mnohokrát výslech končil teprve za svítání, když se drobný lid pařížský vydával za prací. Pro Maigreta byla tato část vyšetřování vždycky nepříjemná.
Poprvé měl této operaci podrobit starou ženu.
Na nádvoří kriminální policie jí pomohl vystoupit z vozu: odstrčila nabízenou ruku a důstojně kráčela ke schodišti, jako by po předchrámí kráčela k samotnému chrámu. Kývl na Janviera, aby šel s nimi. Všichni tři vyšli po hlavním schodišti a zamířili do komisařovy kanceláře, kde lehký vánek nadouval záclony.
„Posaďte se, prosím.“
Přestože jí nabídl, křeslo, posadila se na židli, zatímco Janvier, znalý obvyklého postupu, se usadil na konci psacího stolu a chopil se bloku a tužky.
Maigret pokašlával, cpal si dýmku, došel až k oknu a když se vrátil, postavil se před starou ženu, která ho sledovala nehybnými živými očky.
„Především vám musím oznámit, že vyšetřující soudce dnes podepsal příkaz k vašemu předvedení.“
Ukázal jí jej, ale věnovala mu jen zdvořilou pozornost.
„Jste obviněna, že jste v noci z úterka na středu úmyslně usmrtila svého zaměstnavatele hraběte Armanda de Saint-Hilaire. Technik z policejního identifikačního oddělení podrobil vaši pravou ruku parafinovému testu. Tento test spočívá v tom, že odborník sejme částečky prachu a chemikálií, které přilnou k pokožce osoby, jestliže použije střelné zbraně, zejména pak automatické pistole s vyhazovačem.“
Pozoroval ji a doufal, že zareaguje, ale zdálo se, že spíš pozoruje ona jeho. V každém případě byla nejklidnější a dokonale se ovládala.
„Nic mi nepovíte?“
„Nemám, co bych řekla.“
„Zkouška byla pozitivní, což neomylně dokazuje, že jste v nedávné době použila střelnou zbraň.“
Nic s ní nehnulo: takto by byla mohla stejně dobře sedět v kostele a poslouchat kázání.
„Co jste s tou zbraní udělala? Předpokládám, že jste ji ve středu ráno cestou na nábřeží d’Orsay hodila do Seiny i s nábojnicemi. Upozorňuji vás, že uděláme vše, co je třeba, abychom tu pistoli našli a že potápěči řeku prohledají.“
Rozhodla se, že bude mlčet, a mlčela. Pohled si uchovala jasný, až by si člověk mohl myslet, že se tu nejedná o ni, že se tu octla náhodou a přihlíží rozhovoru, který se jí netýká.
„Nevím, co vás k tomuto činu vedlo, i když tuším. Prožila jste s hrabětem de Saint-Hilaire bezmála padesát let. Byl to tak důvěrný vztah, jak jen mezi dvěma bytostmi může být.“
Na Jaquettiných rtech se zavlnil lehký úsměv, úsměv, v němž byla koketnost a zároveň i vnitřní sebeuspokojení.
„Věděla jste, že po smrti knížete uskuteční váš pán svůj mladický sen.“
Maigreta dráždilo, že mluví do prázdna a chvílemi se musel držet, aby starou ženu nepopadl za ramena a nezatřásl s ní.
„Kdyby nebyl mrtev, tak by se byl oženil, to je váš názor, ne? Byla byste si zachovala své postavení v domě? A jestliže ano, bylo by to naprosto stejné postavení?“
Janvier s tužkou ve vzduchu byl pořád připraven zaznamenat odpověď.
„V úterý večer jste vešla do pánovy pracovny. Zabýval se korekturami své knihy. Hovořili jste spolu?“
Ještě deset minut otázek bez odpovědi a dopálený Maigret pocítil potřebu oddechnout si v místnosti inspektorů. To mu připomnělo, že Lapointe je od předchozího večera v ulici SaintDominique.
„Máš něco na práci, Lucasi?“
„Nic naléhavého.“
„Tak jdi vystřídat Lapointa.“
A protože bylo už po poledni, dodal:
„Cestou se stav v Dauphinské pivnici. Ať nám přinesou sendviče, pivo a kávu.“
A s myšlenkou na stařenu dodal:
„A taky láhev minerálky.“
Po návratu do své kanceláře našel Jaquettu a Janviera bez pohnutí na stejném místě, jako na obraze.
Následující půlhodinu rázoval po své kanceláři, bafal z dýmky, občas se zastavil u okna a pak zase dva kroky před služebnou, aby jí viděl do tváře.
Nebyl to výslech, protože tvrdošíjně setrvávala v němotě, ale dlouhý, více méně nesouvislý monolog.
„Je možné, to vám říkám rovnou, že odborní znalci uznají vaši sníženou odpovědnost. Váš advokát vás jistě bude hájit tím, že šlo o zločin z lásky…“
Zdálo se to směšné, ale byla to pravda.
„Mlčení není ve vašem zájmu, zatímco když přiznáte svou vinu, máte naději, že porotce dojmete. Proč nezačít hned?“
Děti hrávají takovou hru: snaží se neotevřít ústa a hlavně se nerozesmát, ať protihráč mluví a dělá cokoli.
Jaquetta nemluvila ani se nesmála. Očima sledovala Maigreta všude, kam se vrtnul, pořád jako by se jí to netýkalo, nechvěla se ani se nebouřila.
„Hrabě byl jediným mužem ve vašem životě.“
Nač to všechno? Marně hledal citlivé místo. Ozvalo se klepání na dveře. Byl to číšník z Dauphinské pivnice, položil tác na komisařův psací stůl.
„Zakousněte si něco. Jestli budeme pokračovat tímto způsobem, tak to máme nadlouho.“
Podal jí sendvič se šunkou. Číšník odešel. Nadzvedla růžek chlebové střídky a jako zázrakem otevřela konečně ústa.
„Už je to přes patnáct let, co nejím maso. Staří lidé je nepotřebují.“
„Chtěla byste raději sendvič se sýrem?“
„V každém případě nemám hlad.“
Zašel ještě jednou k inspektorům.
„Zavolejte někdo do pivnice, ať přinesou sendviče se sýrem.“
On sám jedl v chůzi jako by se mstil, v jedné ruce dýmku, v druhé sendvič, a občas se zastavil a lokl si piva. Janvier odložil nepotřebnou tužku a dal se také do jídla.
„Bylo by vám milejší, kdybychom spolu mluvili mezi čtyřma očima?“
Místo odpovědi jen pokrčila rameny.
„Od nynějška máte právo vyžádat si přítomnost advokáta podle vlastní volby. Znáte nějakého advokáta?“
„Ne.“
„Chcete, abych vám dal seznam?“
„To je zbytečné.“
„Přejete si, aby vám byl určen obhájce ex offo?“
„K ničemu by mi nebyl.“
Pokrokem bylo, že vůbec otevřela ústa.
„Přiznáváte, že jste vystřelila na svého pána?“
„Nemám, co bych řekla.“
„Jinými slovy, přísahala jste, že budete mlčet, ať se děje cokoli?“
A znovu ticho k uzoufání. V místnosti, kam dopadaly šikmé paprsky slunce, se vlnil kouř z komisařovy dýmky, a bylo to tam cítit po šunce, pivu a kávě.
„Vezmete si šálek kávy?“
„Piju kávu jen ráno a dávám si tam hodně mléka.“
„Tak co budete pít?“
„Nic.“
„Máte v úmyslu držet hladovku?“
Tak tohle neměl říkat, protože potlačila úsměv při představě, která by ji mohla zlákat. Viděl tady za podobných okolností různé typy podezřelých, povahy tvrdé i měkké; někteří plakali a jiní čím dál, tím víc bledli, a opět další, kteří mu vzdorovali nebo se mu smáli do očí. Ale poprvé viděl na této židli někoho, kdo stavěl na odiv takovou Ihostejnost a klidnou zatvrzelost.
„Ještě nechcete nic říct?“
„Teď ne.“
„Kdy hodláte promluvit?“
„Nevím.“
„Čekáte na něco?“
Ticho.
„Chcete, abych zavolal kněžně de V…?“
Odmítavě zavrtěla hlavou.
„Existuje někdo, komu byste chtěla podat vzkaz, nebo někdo, s kým byste si přála mluvit?“
Přinesli sendviče se sýrem. Podívala se na ně bez zájmu. Potřásla hlavou a opakovala:
„Teď ne.“
„Takže vy jste se rozhodla, že nebudete mluvit, pít ani jíst.“
Její židle byla nepohodlná a téměř všichni, kdo na ní kdy seděli, začali být brzy celí nesví. Ale ona ještě po hodině seděla vzpřímená, nehnula rukou ani nohou a vůbec nezměnila polohu.
„Poslyšte, Jaquetto…“
Svraštila čelo, dotčená takovou familiárností, a teď zase byl v rozpacích komisař.
„Upozorňuji vás, že zůstaneme v téhle místnosti tak dlouho, jak to bude třeba. Máme materiální důkaz, že jste jednou nebo vícekrát vystřelila. Žádám vás prostě, abyste mi řekla proč a za jakých okolností. Tím hloupým mlčením…“
To slůvko mu vyklouzlo nechtě a hned se opravil:
„Svým mlčením polici zavádíte a hrozí nebezpečí, že určité podezření přeneseme na jiné osoby. Jestli do půl hodiny nezačnete odpovídat na mé otázky, požádám kněžnu, aby sem přišla a budu vás s ní konfrontovat. Předvolám také jejího syna, Alaina Mazerona, jeho ženu, a podíváme se, jestli takováto hromadná konfrontace…“
Dopáleně se rozkřikl:
„Co je zase?“
Někdo klepal na dveře. Starý sluha Joseph ho vytáhl na chodbu, naklonil se k němu a šeptal:
„Je tu nějaký mladík, který naléhá…“
„Jaký mladík?“
Joseph mu podal navštívenku se jménem Juliena de V…, Isabel ina vnuka.
„Kde je?“
„V čekárně. Tvrdí, že velice spěchá, protože má důležitou přednášku, kterou nesmí zmeškat.“
„Požádej ho, ať chvilku počká.“
Vrátil se do kanceláře.
„Chce se mnou mluvit Julien, Isabel in vnuk. Chce mi něco říct. Budete dál mlčet?“
Bylo to k uzoufání, zajisté, ale právě tak dojemné. Maigret měl pocit, že stařena, na kterou se ostýchal dále naléhat, v duchu svádí velký boj. Dokonce ani Janvier, který byl pouhým divákem, neměl čisté svědomí.
„Jednou budete muset promluvit. V tom případě, proč…“
„Mám právo setkat se s knězem?“
„Přejete si vyzpovídat se?“
„Žádám pouze, abyste mi dovolil pohovořit pár minut s jedním knězem, s důstojným pánem Barraudem.“
„Kde je důstojný pán Barraud k zastižení?“
„Na faře u svaté Klotildy.“
„To je váš zpovědník?“
Nechtěl propást žádnou příležitost, a tak zvedl sluchátko. „Spojte mě s farou ve farnosti svaté Klotildy… Ano… Počkám u aparátu… Důstojný pán Barraud… Ale to je jedno, jak se píše…“
Posunoval dýmky po desce psacího stolu, řadil je do zástupu jako olověné vojáčky.
„Haló… Důstojný pán Barraud?… Tady je kriminální policie… Maigret, divizní komisař… Mám u sebe v kanceláři jednu vaši farnici, která si přeje s vámi mluvit… Ano… Je to slečna Larrieuová… Byl byste tak laskav, vzal si taxík a přijel na Zlatnické nábřeží?… Děkuji vám… ano… Čeká na vás.“
Pak řekl Janvierovi:
„Až ten kněz přijde, pozvi ho sem a nech je ó samotě… Já mezitím vyřídím tu návštěvu…“
Zamířil do prosklené čekárny, kde byl jenom mladík v černém, jehož viděl den předtím v ulici de Varenne ve společnosti jeho rodičů, bratrů a sester. Když uviděl Maigreta, zvedl se a šel za ním do malé hovorny.
„Posaďte se.“
„Vezmu to zkrátka. Musím se vrátit do ulice d’Ulm, za půl hodiny mi tam začíná přednáška.“
Ve stísněné hovorně se zdál dospělejší a vyšší. Tvářil se vážně, trochu posmutněle.
„Už včera, když jste byl u babičky, jsem vás málem oslovil.“
Proč Maigreta napadlo, že by měl rád syna, který by se podobal tomuto mládenci? Měl v sobě přirozenou nenucenost a byl-li poněkud uzavřený, nebylo těžké uhodnout, že je veden ohleduplností.
„Nejsem si jistý, že to, co vám povím, vám k něčemu bude. Včera v noci jsem o tom velice přemýšlel. V úterý odpoledne jsem byl totiž u strýčka na návštěvě.“
„U vašeho strýčka?“
Mladý muž se začervenal, lehkou červeň však vzápětí vystřídal plachý úsměv.
„Říkal jsem hraběti de Saint-Hilaire strýčku.“
„Vy jste ho navštěvoval?“
„Ano. S rodiči jsem o tom nemluvil. Ale ani jsem to netajil. Slýchal jsem o něm odmalička.“
„Kdo o něm mluvil?“
„Moje vychovatelky a později mí spolužáci. Babiččin příběh lásky je téměř legendární.“
„Já vím.“
„Když mi bylo deset nebo jedenáct, tak jsem se jí zeptal a pak jsme si o hraběti de Saint-Hilaire povídali často. Čítala mi některé jeho dopisy, například ty, v nichž popisoval recepce pro diplomaty nebo jednání se státníky. Četl jste je?“
„Ne.“
„Psal velice pěkně, živě, trochu jako kardinál Retz. Možná že právě hrabě a jeho dopisy způsobily, že jsem se rozhodl pro diplomatickou dráhu.“
„Kdy jste se s ním seznámil osobně?“
„Před dvěma roky. Měl jsem v lyceu Stanislas jednoho kamaráda a jeho dědeček byl taky diplomat. Jednou jsem se u něho setkal s hrabětem de Saint-Hilaire a požádal jsem, abych mu byl představen. Měl jsem dojem, že ho to dojalo, prohlížel si mě od hlavy k patě a já byl také dojatý. Vyptával se mě na studia, na mé plány.“
„Pak jste ho, šel navštívit do ulice Saint-Dominique?“
„Pozval mě, ale dodal:
,Pokud proti tomu vaši rodiče nebudou nic namítat.‘“
„Chodil jste tam často?“
„Ne. Tak jednou za měsíc. Jak kdy. Například po maturitě jsem ho požádal o radu a on mě utvrdil v mém úmyslu zapsat se na Vysokou školu pro vzdělávání středoškolských profesorů. Také se domníval, že i když mi to v mém povolání nepomůže, dá mi to přece jen solidní základy. Jednou jsem řekl bez přemýšlení:
,Mám tak trochu pocit, že se svěřuji strýčkovi.‘
,A já synovci,‘ odpověděl se smíchem. ,Proč byste mi neříkal strýčku?‘
To vysvětluje, že mi to slůvko před chvílí vyklouzlo z úst.“
„Svého dědečka jste neměl rád?“
„Moc jsem ho neznal. I když hrabě de Saint-Hilaire a můj dědeček patřili k téže generaci, byli to dva naprosto rozdílní lidé. V mých očích byl dědeček úctyhodnou nepřístupnou osobností.“
„A vaše babička?“
„Byli jsme velcí přátelé. A jsme dodnes.“
„Věděla o vašich návštěvách v ulici Saint-Dominique?“
„Ovšem. Referoval jsem jí o našich rozhovorech. Dožadovala se podrobností a někdy mi i sama připomněla, že už jsem dávno nebyl na návštěvě u našeho přítele.“
I když tento mladý muž Maigreta velice přitahoval, pozoroval ho přesto poněkud užasle, ba téměř nedůvěřivě. Na Zlatnickém nábřeží se člověk s mladými lidmi jeho druhu běžně nesetkává a Maigret měl znovu pocit neskutečna, pocit, že tito lidé nepocházejí ze světa živých, ale z mravoučných knížek.“
„Tak tedy v úterý odpoledne jste zašel do ulice Saint-Dominique.“
„Ano.“
„Měl jste k tomu nějaký mimořádný důvod?“
„Více méně ano. Dva dny předtím zemřel můj dědeček. Napadlo mě, že by babička ráda věděla, co tomu její přítel říká.“
„Vy sám jste nebyl zvědavý?“
„Asi ano. Věděl jsem o jejich slibu, že se vezmou, bude-li to jednoho dne možné.“
„Tato vyhlídka vás lákala?“
„Docela ano.“
„A vaše rodiče?“
„S otcem jsem o tom nikdy nemluvil, ale mám proč věřit; že by proti tomu nic neměl. Maminka možná…“
Protože větu nedokončil, Maigret naléhal:
„Vaše matka…“
„Nemíním tím nic zlého, když řeknu, že přikládá titulům a následnickým právům větší význam než ostatní členové rodiny.“
Nepochybně proto, že se nenarodila jako kněžna, ale prostě jako Iréne de Marchangy.
„Co se odehrálo při vaší návštěvě v ulici Saint-Dominique?“
„Nic, co bych mohl srozumitelně vysvětlit. Přesto jsem si myslel, že bych vám o tom měl říct. Hned od počátku se mi zdálo, že hrabě de Saint-Hilaire má nějaké starosti a najednou jsem si uvědomil, jak velice je starý. Do té doby to byl muž, který nevypadal na svůj věk. Člověk přímo cítil, že má rád život a že jej znalecky, všestranně a v každém okamžiku vychutnává. Pro mě byl osobností osmnáctého století, která se zatoulala do našeho věku. Rozumíte mi?“
Maigret přikývl, že ano.
„Nečekal jsem, že by se ho dědečkova smrt zvlášť dotkla; dědeček byl o dva roky starší než on a hlavně, zemřel nešťastnou náhodou a koneckonců prakticky netrpěl. Avšak v úterý odpoledne se de Saint-Hilaire v nenáladě vyhýbal mému pohledu, jako by něco tajil. Řekl jsem něco jako:
,Za rok se konečně oženíte s mou babičkou…‘
Protože odvrátil hlavu, naléhal jsem:
,Jaký máte pocit?‘
Rád bych jeho slova zopakoval přesně. Je zvláštní, že si na ně nemohu vzpomenout, zatímco jejich smysl a všechno, co vyjadřovala, mi vyrazilo dech.
V podstatě odpověděl:
,Nebude mi to dopřáno.‘
A když jsem mu pohlédl do tváře, zdálo se mi, že v ní čtu strach. Jak vidíte, je to dost neurčité. V té chvíli jsem tomu nepřikládal velký význam, myslel jsem si, že je to přirozená reakce starého člověka, který se dozvěděl o smrti jiného starce a říká si, že teď je řada na něm. Když jsem se doslechl, že byl zavražděn, tak jsem si tu scénu vybavil.“
„Mluvil jste o tom s někým?“
„Ne.“
„Ani s vaší babičkou?“
„Nechtěl jsem jí dělat starosti. Ted s odstupem jsem přesvědčen, že se hrabě cítil ohrožen. Nepatřil k lidem, kteří si něco bezdůvodně namlouvají. Navzdory vysokému věku byl mužem bystrého ducha a jeho filozofie ho chránila před vymýšlením strašáků.“
„Jestli vám dobře rozumím, myslíte, že to, co se mu stalo, předvídal.“
„Předvídal neštěstí, ano. Raději jsem vám to přišel říct, protože mi to od včerejška leží v hlavě.“
„Mluvil s vámi někdy o svých přátelích?“
„O mrtvých přátelích. Z jeho přátel už nikdo není naživu, ale přespříliš si to nepřipouštěl.
,Když se to tak vezme,‘ říkával, ,není nepříjemné být tím, co zůstal poslední.‘
Melancholicky dodával:
,To znamená, že pořád ještě existuje jedna paměť, v níž ti druzí žijí dál.‘
„O svých nepřátelích s vámi nemluvil?“
„Myslím, že nikdy žádné neměl. Závistivce, to jistě, hlavně na počátku své kariéry, která byla rychlá a skvělá. Ale ti jsou už také na hřbitově.“
„Velice vám děkuji, je dobře, že jste přišel.“
„Pořád ještě nic nevíte?“
Maigret zaváhal, málem mu řekl o Jaquettě, která byla právě v té chvíli patrně zavřena v jeho kanceláři s důstojným pánem Barraudem.
V domě se někdy říkalo o komisařově kanceláři, že ona první přece nahradila zpovědnici.
„Nic určitého, ne.“
„Musím se vrátit do ulice d’Ulm.“
Maigret ho vyprovodil až ke schodišti.
„Ještě jednou díky.“
Chvíli rázoval po rozlehlé chodbě s rukama za zády, zapálil si opět dýmku a vešel k inspektorům. Byl tam Janvier a tvářil se vyčkávavě.
„Kněz je vedle?“
„Už hezkou chvíli.“
„Jak vypadá?“
A na Janvierovi bylo odpovědět, s ironií lehce jízlivou:
„Je nejstarší ze všech!“
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky