Georges Simenon

MAIGRET A ZÁMECKÝ PÁN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.
Podvodník

Když Maigret dorazil znovu do hotelu Loira, přijal ho pan Tardivon se spikleneckou důvěrností, na niž komisař odpověděl dost chladně. Hoteliér ho zavedl do jeho pokoje a ukazoval mu velké žluté obálky, došlé na jeho adresu.

Byla to zpráva od soudního lékaře a zápis výslechů na místní četnické stanici a na polici v Nevers. Policie z Rouenu poslala další informace o pokladní Irmě Straussové.

„A to není ještě všecko!“ triumfoval hoteliér. „Hledal vás tu náš strážmistr. Máte mu prý zavolat hned po příjezdu... A pak vás tu už třikrát hledala jedna babka, zřejmě po tom rozruchu, co nadělal bubeník.“

„Co je to za babku?“

„Stará Canutová, žena zahradníka odnaproti... O Zámečku jsem vám už povídal, vzpomínáte si?“

„Neřekla vám, o co jí jde?“

„Tak hloupá není. Jednou jste slíbil za informaci odměnu a tu si nenechá ujít, jestli doopravdy něco ví...“

Růžový fascikl i Galletovu fotografi odložil Maigret na stůl. „Tak pro tu ženskou pošlete a spojte mě s četnickou stanicí.“

Za chvilku už měl na telefonu strážmistra a ten mu hlásil, že podle instrukcí dal v okruhu deseti mil sebrat všechny tuláky a že je drží pod zámkem Maigretovi k dispozici.

„Jsou mezi nimi nějací zajímaví?“

„Jsou to samí vandráci...“ odpověděl strážmistr lakonicky. Pár minut zůstal Maígret v pokoji sám a probíral se kupou papírů. A čekal další! Telegrafoval do Paříže a vyžádal si informace o mladém Galletovi a o jeho milence. Jen tak zkusmo požádal Orléans, aby zjistili, jestli ve městě mají nějakého pana Clémenta.

A dosud neměl čas řádně si prohlédnout pokoj, kde se udála vražda, ani šaty zavražděného, které sem po pitvě vrátili. Zpočátku to vypadalo na banální záležitost. Chlapík, který měl všechny znaky všedního maloměšťáka, se dal zavraždit neznámým pachatelem v hotelovém pokoji. Ale každá další získaná informace, místo aby problém objasnila, zamotávala případ víc a víc.

„Máme ji dovést k vám do pokoje, pane komisaři?“ volal někdo ve dvoře. „Je tu teta Canutová...“

Vešla mohutná a důstojná kmotra, která se pro tu příležitost zřejmě oblékla do nedělního a nedůvěřivýma očima venkovanky vyhledala Maigreta.

„Chcete mi něco říct, co víte o panu Clémentovi?“

„O tom pánovi, co ho zabili a co vyšel jeho obrázek v novinách. Je to pravda, že dáváte padesát franků?“

„Jestli jste ho viděla v sobotu 25. června, tak to pravda je.“

„A co když jsem ho ten den viděla dvakrát?“

„Uvidíme, je možné, že dostanete celou stovku. Tak povídejte...“

„Napřed mi musíte slíbit, že to nepovíte mému starému. Ne že by mu tolik záleželo na našem pánovi, ale že by tu stovku okamžitě propil... No a toseví, že mi přece jen bude milejší, když se to nedozví ani pan Tiburce... Protože toho zabitého pána jsem viděla právě s ním... Poprvé ráno kolem jedenácté... Procházeli se spolu v parku...“

„Víte to určitě, že to byl on? Poznala jste ho?“

„Tak jako bych poznala vás... Takových jako on se moc nevidí... Povídali si spolu nejmíň hodinu... Pak jsem ho zahlédla ještě jednou odpoledne oknem salónu, byli tam spolu a vypadalo to, že se hádají...“

„Kolik bylo hodin?“

„Zrovna odbila pátá... Platí ta za dvakrát, ne?“

Když Maigret vytahoval stofrankovou bankovku z náprsní tašky, sledovala každý pohyb jeho ruky a trochu si povzdechla, jako by litovala, že tu sobotu nesledovala pana Clémenta krok za krokem.

„Myslím, že jsem ho viděla ještě potřetí,“ řekla po chvíli zaváhání. „Ale nejspíš to už nebude platit... Pan Tiburce ho totiž pár minut nato doprovázel k brance...“

„To už opravdu neplatí!“ prohlásil Maigret a vystrkoval babku ze dveří. Zapálil si dýmku, posadil si na hlavu klobouk a v kavárně se zastavil u pana Tardivona.

„Jak je to dlouho, co pan de SaintHilaire bydlí v Zámečku?“ „Asi tak dvacet let.“

„Co je to za člověka?“

„Náramně příjemný pán. Malý, tlustý. Veselá kopa. A nic ze sebe nedělá. V létě, když tu mám plno, tak se neukáže, protože, málo platné, je to člověk z jiného těsta... Ale jak začnou hony, tak je tu každou chvíli...“

„Má nějakou rodinu?“

„Je vdovec. Tady se mu většinou říká pan Tiburce, protože jako křestní jméno je to dost neobvyklé... Všechny vinice, co tady na stráni vidíte, patří jemu... Stará se o ně sám. Občas si vyjede zaflámovat do Paříže, vrátí se a znovu si obuje okované boty... Co vám ta stará Canutová mohla napovídat?“

„Myslíte, že teď bude doma?“

„Možné to je. Ještě jsem dnes neviděl jeho auto...“

Maigret šel k zámecké bráně a zazvonil. Neuniklo mu, že se tudy dá kdykoliv vcházet a vycházet aniž by to kdo viděl, protože Loira se hned za hotelem zatáčí a Zámeček byl posledním domem v městečku.

Za branou se ještě takových čtyři sta metrů táhla parková zeď a dál pak už bylo jen mlází. Přišel mu otevřít člověk se svislými kníry v zahradnické zástěře, a protože z něho táhla kořalka, komisař usoudil, že to bude manžel paní Canutové.

„Je pán doma?“

V téže chvíli Maigret uviděl muže jen tak v košili a v kalhotách, jak si prohlíží kropicí stroj. Zahradníkův pohled mu potvrdil, že je to opravdu pan Tiburce de SaintHilaire; ten se ostatně odvrátil od přístroje, otočil se k návštěvě a čekal. Protože starý Canut vypadal, že neví, co si počít, pán se nakonec přiblížil, ale napřed sebral sako, odhozené na trávníku, a oblékl si je.

„Jdete snad za mnou?“

„Jsem komisař Maigret od soudní policie. Byl byste tak laskav a věnoval mi okamžik?“

„Jde o ten zločin?“ zabručel zámecký pán a bradou ukázal k hotelu Loira. „Jak vám mohu být užitečný? Pojďte, půjdeme sem. Do salónu vás nezvu, protože tam celý den pražilo slunce... Bude nám lépe tady v besídce... Baptiste! Dones dvě sklenice a láhev šumivého!... Z té řady u zdi...“

Byl právě takový, jak ho popsal hoteliér, pomenší, obtloustlý, červený, s krátkýma nepěstěnýma rukama a v obleku v barvě khaki, jaké myslivcům a rybářům v sériích dodává továrna na konfekci v SaintEtienne.

„Vy jste pana Clémenta znal?“ ptal se Maigret, když usedl do jednoho z kovových křesílek.

„Podle toho, co píšou v novinách, se jmenoval jinak, ale honem už nevím jak... Grelet?... Gel et?“

„Gallet. Na tom už nezáleží. Měl jste s ním nějaké obchodní spojení?“

Maigret mohl přísahat, že jeho společník se v té chvíli příliš volně necítil. Ucítil potřebu vyklonit se z besídky a zabručet si jako pro sebe:

„Ten pitomec Baptiste je schopen donést nasládlé... A vy jistě dáváte přednost suchému, tak jako já... Je to víno z našich vinic, ošetřené šampaňskou metodou... Pokud jde o toho pana Clémenta – říkejme mu pro jednoduchost dál pan Clément – co bych vám řekl? Říkat, že jsme spolu byli v obchodních stycích, by bylo přehnané. A tvrdit, že jsem ho nikdy neviděl, by také nebyla pravda...“

Zámecký pán mluvil a mluvil a Maigret si přitom vzpomněl na jiný výslech, když totiž vyslýchal Henryho Galleta. Ti dva se chovali zcela odlišně. Syn zavražděného se vůbec nesnažil vzbudit komisařovy sympatie a nedbal, že se jeho chování může zdát podivné. Otázky očekával s podezíravým výrazem, dával si na čas a vážil každé slovo.

Tiburce, ten brebentil a brebentil, usmíval se, mával rukama, chodil sem a tam a tvářil se jako učiněné dobrotisko.

Ale u jednoho i u druhého byla jakási skrytá úzkost, možná i strach, že se nepodaří zamaskovat něco, co je zamaskovat třeba.

„To víte... Sem na zámek přijdou lidé všech druhů, člověk si je ani nemůže zapamatovat... A to nemluvím jen o tulácích a o agentech... Ale abych se vrátil k tomu panu Clémentovi... Tak už tu máme víno!... Dobře, Baptiste... Můžeš jít... Tu stříkačku si přijdu prohlédnout potom! Hlavně se jí nedotýkej...“

Za řečí pomalu vytahoval zátku a plnil sklenice tak, aby nepřišla nazmar ani kapka pěny.

„Přišel zkrátka jednou za mnou, je to už dost dávno... Je vám snad známo, že SaintHilairové jsou velmi stará rodina, jíž jsem posledním potomkem... Je to hotový zázrak, že nemusím někde v Paříži či jinde dělat malého úředníčka... Kdybych nebyl dědil po bratranci, který si nadělal jmění v Asi ... Chtěl jsem zkrátka jen říct, že moje jméno stojí ve šlechtickém almanachu... A můj otec na sebe před takovými čtyřiceti lety upozornil royalistickými, legitímistickými názory... Co se mě týče, tak já tyhle věci...“

Usmál se, vypil šumivé víno a velice demokraticky zamlaskal. Čekal, až Maigret vyprázdní svou sklenici, a okamžitě jí naplnil znovu.

„No a ten pan Clément, kterého jsem vůbec neznal, za mnou přišel, dal mi číst doporučující dopisy od různých našich i zahraničních výsostí a pak mi naznačil, že je něco jako oficiální zástupce royalistů ve Franci ... Nechal jsem ho mluvit... Dostal se nakonec k tomu, k čemu se dostat chtěl... Požádal mě o dva tisíce franků na propagační fond hnutí... Protože jsem ho odmítl, jal se hovořit o jakési staré vznešené rodině, která se potýká s bídou a že na její záchranu byla vypsána subskripce... Z dvou tisíc franků už slevil na sto... Nakonec jsem mu dal padesát a rozešli jsme se!“

„Jak je to dlouho, co u vás byl?“

„Pár měsíců. Přesně to nevím. Bylo to zrovna v sezóně honů. Skoro každý den byla v některém z okolních zámků léč. Slyšel jsem o něm mluvit téměř všude a byl jsem přesvědčený, že je specializovaný na pumpování royalistů. Ale kvůli padesáti frankům přece nepůjdu na polici , že?... No a tuhle měl tu drzost, že se tu objevil znovu... Víc toho nevím.“

„Který to byl den?“

„Kdybych věděl... Někdy koncem týdne...“

„Ano, bylo to v sobotu! Jestli se nemýlím, tak tu byl dokonce dvakrát.“

„Komisaři, vy jste jednička! Ano, je to fakt, byl tu dvakrát. Dopoledne jsem ho odmítl přijmout. Odpoledne mě zas chytil v parku...“

„Chtěl peníze?“

„No a jestli! Už nevím přesně nač. Ale pořád ty samé historie s restaurací monarchie... Tak, hezky dopijte sklenici! Tohle se nedá schovávat, flaška se musí dorazit! Poslyšte, nemáte ten dojem, že to byla spíš sebevražda? Musel být v koncích...“

„Bylo vystřeleno ze vzdálenosti nejméně sedmi metrů a pistole se nenašla...“

„V tom případě ovšem... A jaký je tedy váš názor na věc?... Nějaký vandrák, co šel okolo a napadlo ho...“

„Tahle možnost obstojí jen těžko! Okna hotelového pokoje, kde k vraždě došlo, vedou na cestu k vašemu parku...“

„K bráně dávno nepoužívané!“ namítl pan de SaintHilaire. „Mřížová vrata vedoucí na kopřivovou cestu jsou už řadu let trvale zamčená a dalo by mi plno práce najít od nich klíč... Co kdybych dal přinést druhou lahvinku?“

„Děkuji, už ne... Předpokládám, že jste nic neslyšel?“

„Co jsem měl slyšet?“

„Výstřel, v sobotu večer...“

„Neslyšel jsem nic. Chodím brzy spát... O vraždě jsem se dozvěděl druhý den ráno od svého komorníka...“

„A nenapadlo vás, že byste měl návštěvu pana Clémenta ohlásit na polici ...“

„Po pravdě řečeno...“

Aby zastřel vzrůstající nepokoj, začal se smát.

„Říkal jsem si, že už je dost potrestán tím, co se mu stalo! Když člověk nosí jméno, jako je moje, nestojí zvlášť o to, aby se o něm noviny zmiňovaly jinde než ve společenské rubrice...“

Maigreta zase přepadl ten nejasný, ale vtíravý dojem, vracející se jako refrén: pocit, že okolo smrti Emila Galleta zní všechno falešně a všechno skřípe: samotným zesnulým počínaje, přes hlas jeho syna, až po smích pana Tiburce de SaintHilaire!

„Ubytoval jste se u starého Tardivona? To víte, že to je bývalý zámecký kuchař, ne?... Slušně si pomohl na nohy... Už ani skleničku? Namouduši?... Ten trouba zahradník mi pokazil mechanickou stříkačku a zrovna než jste přišel, jsem se ji pokoušel opravit... Na venkově si člověk musí umět udělat všecko sám... Jestli tu ještě pár dní zůstanete, rozhodně se někdy navečer zastavte, trochu si popovídáme. V hotelu je to samý letní host, nedá se tam existovat...“

U brány se chopil ruky, kterou mu nikdo nepodával, a potřásal jí s přehnanou srdečností. Maigret se procházel podle řeky a v duchu si dělal poznámky. Zaujaly ho zejména dvě skutečnosti: za prvé to, že Tiburce de SaintHilaire musel o bubeníkově hlášení vědět a že ho nemohlo nenapadnout, jak velice je pro polici důležité, aby věděla, co pan Clément v tu osudnou sobotu dělal a kde se pohyboval. Přesto se sám nepřihlásil a promluvil teprve tehdy, když už bylo jasné, že komisař o Clémentově návštěvě u něj dobře ví.

Za druhé, že pan Tiburce de SaintHilaire lhal, a to nejméně ve dvou věcech. Tvrdil, že v sobotu ráno Clémenta odmítl přijmout a že ho tentýž pán odpoledne chytil v parku. Podle nepochybného svědectví však byla skutečnost taková, že se spolu dopoledne procházeli v parku a odpoledne rozmlouvali v salóně.

„Dá se tedy předpokládat, že není pravda ani to ostatní,“ usoudil komisař. Došel v té chvíli až na kopřivami zarostlou cestu: po jedné straně byla vápnem omítnutá zeď sainthilairského parku a na druhé straně přízemní křídlo hotelu Loira. Cesta byla zarostlá vysokou trávou, ostružiním, kopřivami i hluchavkami, které sloužily za pastvu vosám. Alej byla nádherně stíněná starými duby a končila asi po stovce metrů u staré mřížové brány velice čistého slohu.

Zvědavost dovedla Maigreta až k bráně: podle majitele panství tudy léta nikdo neprošel a klíč od ní byl ztracený. Ale i při letmém pohledu na zámek, pokrytý tlustou vrstvou rzi, zjistil, že rez byla místy čerstvě oloupaná. A co víc, při bližší prohlídce pomocí lupy neomylně zjistil, že tu zůstaly škrábance po klíči, zřejmě násilím vsunutém do složitého zámku.

„Zítra to musím dát ofotografovat,“ udělal si v duchu poznámku. Vracel se stejnou cestou, kudy přišel, s pohledem upřeným k zemi, a v duchu se stále pokoušel oživit postavu pana Galleta a vrhnout na ni trochu světla.

Ale čím víc o panu Galletovi přemýšlel, tím víc mu unikal: nedařilo se mu dokreslit ho ani mu lépe porozumět. Obličej člověka v úzkém žaketu se rozplýval do té míry, že ztrácel jakoukoli podobu. Na místo fotografie na Maigretově stole, která teoreticky měla být směrodatná, se mu vnucovaly nejrůznější podoby, představující naprosto rozličné lidi, jež bylo nemožno sloučit v jeden obraz. Představoval si tu zachovanou půlku obličeje a hubenou chlupatou hruď, jak je viděl na školním dvoře ve chvíli, kdy soudní lékař netrpělivě přešlapoval za jeho zády. A současně myslel na modrou pramici, Galletem vlastnoručně zbudovanou, na dům v SaintFargeau, na zdokonalené rybářské náčiní, na paní Galletovou ať už ve fialovém hedvábí či ve smutečním závoji, na celý ten příkladně maloměšťácký, škrobený a uskřípnutý život.

...Trojdílná skříň se zrcadlem, před nímž si pan Gallet oblékal úzký žaket... A všechny ty dopisy s hlavičkou firmy, u níž už léta nepracoval... Měsíční výkazy, které pečlivě sestavoval ještě osmnáct let po tom, co zaměstnání obchodního cestujícího přestal vykonávat...

...Ty stříbrné pohárky a lopatky na dort, které si musel kupovat z vlastních peněz!

„Vida! Copak se stalo s kufříkem na vzorky?...“ připomněl si Maigret. „Nikde se nenašel. Nejspíš ho někde odložil...“ Mechanicky se zastavil pár metrů před oknem, jímž vrah mířil na svou obět. Ale ani se na okno nepodíval. Hrálo v něm podivné rozčilení, protože měl chvílemi pocit, že by stačila trocha úsilí a že by se všechny podoby Emila Galleta rázem slily v jednu jedinou. Ale ještě tu byl Henry Gallet... Představil si ho takového, jakého jej znal, s prkenným a pohrdavým chováním, a jako chlapce v biřmovacím obleku s nepravidelnou tváří. Inspektor Grenier z Nevers to nazýval nezajímavým, všedním případem a Maigret se do práce pouštěl s nechutí: teď se ale zdálo, že se mu zavražděný mění před očima do přímo fantastických podob a význam případu každým okamžikem roste.

Maigret musel neustále odhánět dlaní vosu, která mu létala kolem hlavy s bzukotem miniaturního letadla.

„Osmnáct let!“ zašeptal si pro sebe.

Osmnáct let podvržených dopisů od firmy Niel, pohlednic posílaných z Rouenu, osmnáct let malého všedního života bez přepychu a bez vzrušení v SaintFargeau!

Komisař se v psychologi zločinců a podvodníků za ta léta trochu vyznal: věděl, že v pozadí jejich činnosti se vždycky najde nějaká silná vášeň.

A to bylo právě to, co hledal a nenalézal v obličeji s kozí bradkou, s temně podkrouženýma očima a s neúměrně širokými ústy.

Zdokonaloval prý rybářské náčiní a rozebíral staré hodinky! Ne, s tím se Maigret nemohl spokojit!

Pro tak málo člověk osmnáct let nelže! Pro tohle člověk nevede dvojí život, kde je tak obtížné udržet zdání.

Nepochopitelné a proto znepokojivé! Tyhle naaranžované situace se obvykle daří udržet pár měsíců, snad rok nebo dva. Ale osmnáct let! Gallet mezitím zestárl! Paní Galletová nabrala na váze a na důstojností. Henry pomalu dorostl... Byl u biřmování, udělal maturitu, stal se plnoletým... Usadil se v Paříží a našel si konečně milenku...

A Gallet si mezitím neustále posílal dopisy s hlavičkou firmy Niel, psal si do zásoby pohlednice manželce, odesílané z Rouenu, a trpělivě opisoval zakázkové listy. A držel dietu...

Maigret jako by slyšel paní Galletovou. Byl myšlenkami tak zaujat, že se mu zrychlil tep a vyhasla mu dýmka.

Osmnáct let nikdo na nic nepřišel!

Bylo to nepravděpodobné. Maigret si tu nepravděpodobnost uvědomoval o to víc, že byl od policie. Nebýt té vraždy, umřel si Gallet klidně ve vlastní posteli a předtím jistě uspořádal všechny své falešné papíry. A pan Niel by se nestačil divit, proč mu posílají jeho úmrtní oznámení... Obraz, který si komisař sám pro sebe načrtl, se zdál tak nesmyslný, že mu z něho bylo až úzko, jak se to stává, když něco šokuje náš smysl pro skutečnost.

V té chvíli náhodou zvedl hlavu a na bílé zdi parku si všiml temnější skvrny, zrovna proti oknu, kde se udála vražda.

Šel blíž a uviděl, že je to jen spára mezi dvěma kameny, která byla zřejmě nedávno rozšířená a vydřená špičkou boty. O kousek výš byla stejná stopa, ale méně patrná. Někdo tu šplhal po zdi a držel se za větev, přesahující přes zeď... Ve chvíli, kdy chtěl zkusit, jak moc bylo to šplhání obtížné, donutilo ho něco rychle se ohlédnout, měl totiž pocit něčí přítomnosti za svými zády, na druhém konci aleje ve směru k Loiře.

Zahlédl ženskou postavu, vysokou a dosti silnou, plavovlasou a s pravidelným tvrdým profilem řecké sochy.

Když se Maigret ohlédl, dala se mladá žena do pohybu, což svědčilo o tom, že ho předtím pozorovala.

Docela bezděčně napadlo komisaře jedno jméno: Eleonora Boursangová! Až do této chvíle o Henryho milence nepřemýšlel a nesnažil si ji představit. Teď však měl téměř jistotu, že je to ona. Zrychlil krok a doběhl na nábřeží ve chvíli, kdy zmizela za prvním rohem.

„Moment,“ odstrčil hoteliéra, když ten se ho pokoušel zastavit. Popoběhl pár kroků, aby vzdálenost mezi nimi zkrátil... Nejen že se ta postava dokonale hodila ke jménu Eleonora Boursangová, ale byl to přesně ten typ ženy, jaký si mohl vybrat muž jako Henry. Když ale konečně doběhl na křižovatku, čekalo ho zklamání. Sošná žena zmizela. Marně se po ní díval v šerém hokynářství a nezastavila se ani v kovárně.

Konečně žádné neštěstí, vždyť ví, kde ji hledat...