Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Toho rána si četnický strážmistr asi udělal o práci policejního komisaře velice lákavou představu. Sám byl od čtyř hodin na nohou a ujel na bicyklu už nejmíň třicet kilometrů, napřed v lezavém chladu časného rána a pak v připékajícím slunci konce června. Zastavil se v hotelu Loira, aby zkontroloval, jak patřilo k jeho povinnosti, knihu hotelových hostí. Bylo deset hodin dopoledne. Většina letních hostí se procházela podél řeky a někteří se v řece i koupali. Na terase se dohadovali dva koňští handlíři a hoteliér s ubrouskem v ruce rovnal stoly i oleandry, aby byly pěkně v řadě.
„Nepůjdete pozdravit našeho komisaře?“ navrhoval mu pan Tardivon. Důvěrně se ke strážmistrovi naklonil a řekl o něco tišeji: „Zrovna je v tom pokoji, kde se udála vražda. Dostal spousty a spousty různých spisů a taky veliké fotografie z Paříže...“
Zkrátka a dobře, za chvíli už strážmistr s mnohými omluvami klepal na dveře.
„Zlákal mě Tardivon, pane komisaři. Když mi povídal, že právě prozkoumáváte místo činu, dal jsem se navnadit... Vím, že v Paříži máte speciální metody, které my u nás neznáme, a tak kdyby vám to moc nevadilo, byl bych šťasten, kdybych se mohl poučit... Nechci vás zdržovat, budu se jen dívat...“
Byl to hodný hoch s kulatou růžovou tváří vyzařující touhu zalíbit se. Krčil se jak jen mohl, aby nepřekážel, ale s okovanými botami, koženými kamašemi a s čepicí, kterou nevěděl, kam položit, to neměl vůbec snadné.
Okno bylo dokořán. Na kopřivovou cestu svítilo ranní slunce, takže se hotelový pokoj zdál tím kontrastem skoro šerý. Maígret tu stál jen v košili, s rozepnutým límečkem, povolenou kravatou, s dýmkou v zubech, a vyzařovala z něj taková pohoda, že to strážmistra až zaráželo.
„Tadyhle se posaďte, sem, ano... Ale nic zajímavého neuvidíte, to vám povídám...“
„Jste příliš skromný, pane komisaři...“
Bylo to tak naivní, že se Maigret až musel odvrátit, aby zakryl úsměv. Donesl sem do pokoje všechno, co se k případu nějak vztahovalo. Když se ujistil, že mu stůl, přehozený kartounovým ubrusem s červenými květy, nemůže nic prozradit, rozložil si po něm všechny spisy, počínaje hlášením soudního lékaře až po fotografie místa činu a oběti, které mu došly z Paříže dnes ráno. Fotografi Emila Galleta postavil na krbovou římsu z černého mramoru vedle mosazného svícnu. Udělal to spíš z pověrčivosti než ze skutečné pracovní potřeby. Na zemi žádný koberec nebyl. Na nalakovanou dubovou podlahu obkreslili první vyšetřovatelé křídou polohu zavražděného, jak ležel, když sem přišli.
Zvenčí sem doléhal nejasný, neobyčejně živý šumot, složený z ptačího zpěvu, z šustění listí, bzukotu much a ze vzdálenějšího kvokání slepic... Bušení kladiva do kovadliny tu muziku tvrdilo jako buben.
Z kavárenské terasy sem občas zalétly nesrozumitelné útržky lidských hlasů a když čas od času po visutém mostě přejel automobil, znělo to jako vzdálené burácení hromu.
„Teda spisů a jiných dokladů máte habaděj! Nikdy bych si nepomyslil...“
Ale komisař ho neposlouchal. Pomalu bafal z dýmky a s rozmyslem rozkládal po zemi do křídového obrysu nohou mrtvoly kalhoty z černého sukna, tak pevného, že po desetiletém nošení – jak se dalo soudit podle míry oblýskání – mohly ještě dalších deset let sloužit. Stejným způsobem rozložil perkálovou košili a na ni, na místo, kam normálně náležela, škrobenou náprsenku. Ale celek dostal teprve správný tvar a začal vypadat znepokojivě a dojemně zároveň, když na konec nohavic položil pár bot s gumičkami.
Mrtvole se to nepodobalo ani trochu, to ne! Spíš to byla karikatura mrtvoly, tak nečekaná, že strážmistr na komisaře zamrkal a rozpačitě se zasmál.
Maigret se tomu nesmál. Těžce a umíněně chodil pomalu a svědomitě od jedné věci ke druhé. Prohlížel si žaket a když zjistil, že v něm není díra po vražedné zbrani, dal ho zpátky na věšák. Vesta nad levou kapsičkou díru měla, a tak ji položil na škrobenou náprsenku.
„Tak tohle měl na sobě, když ho zabili,“ řekl si tiše.
Prohlédl si fotografi , pořízenou soudním fotografem, a své dílo podle ní opravil: svému pomyslnému panákovi přidal vysoký celuloidový límeček a černého saténového motýlka.
„Vidíte to, strážmistře? V sobotu se v osm hodin navečeřel. K večeři měl nudle, protože držel dietu. Pak podle svého zvyku četl noviny a popíjel přitom minerálku. Do tohoto pokoje se vrátil něco po desáté a sundal si sako, ale boty a límeček si nechal.“
Maigret mluvil spíš k sobě než k četnickému strážmistrovi, který ho snaživě poslouchal a domníval se, že je jeho povinností souhlasit s každou větou zvlášť.
„Kde asi byl v té chvíli nůž? Je to nůž s aretačním zářezem, ale kapesní model, jaký nosí hodně lidí. Počkejte, zkusíme to...“
Nůž ležel na stole s ostatními doličnými předměty. Maigret ho složil a zasunul ho do levé kapsy u kalhot.
„Ne, to by nešlo, moc to odstává...“
Zkusil pravou kapsu a ta ho uspokojila.
„Tak. Teď má nůž v kapse. Žije. A mezi jedenáctou a půl jednou zemřel. Aspoň to tak tvrdí lékař. Na špičkách bot má vápno a prach z vápence. A proti jeho oknu, na zdi k parku sainthilairského panství jsem našel stopy stejných bot, jako jsou ty jeho.
Sundal si sako proto, že se chystal vyšplhat na zeď. On totiž nepatří k lidem, kteří si dělají doma pohodlí, na to nesmíme zapomínat!“
Maigret pořád přecházel sem a tam, skoro žádnou větu nedokončil, a na svého posluchače, sedícího bez hnutí v koutě, se ani nepodíval.
„V krbu, odkud na léto odnesli kamna, jsem našel hromádku spálených papírů... Zopakujme si všechny pohyby, které ten večer před svou smrtí udělal: sundal si sako, pálil papíry, popel z papírů rozmetal svícnem (protože na mosazi jsou stopy sazí), přelezl protější zeď, ale napřed musel vylézt vlastním oknem, a pak se toutéž cestou vrátil; nakonec vyndal z kapsy nůž a otevřel ho... Moc toho není, ale kdybychom se dozvěděli, v jakém pořádku všechny ty věci vykonal... Víme jen tolik, že mezi jedenáctou a půl jednou je zase zpátky v pokoji. Okno je otevřené a jeho trefí kulka do hlavy... Aspoň to je naprosto jisté... Napřed byla ta kulka a pak teprve nůž... a rána byla vystřelená zvenčí...
No a tu se Gallet chopil nože. Nepokoušel se vyjít ven, což naznačuje, že dovnitř vešel vrah, protože na sedmimetrovou vzdálenost nikoho nožem nebodnete...
A další důkaz... Gallet má půlku obličeje pryč. Rána krvácí. Ale u okna nenajdeme jedinou kapku krve.
Stopy dokazují, že po tom, co ho trefila ta rána, pohyboval se pouze v okruhu dvou metrů... Nápadné podlitiny na levém zápěstí... píše soudní lékař, který ohledával mrtvolu. Takže náš zabitý drží nůž v levé ruce a někdo ho za tu ruku vezme a otočí zbraň proti němu. Ostří pronikne do srdce a zavražděný padne k zemi. Nůž upustí, a vrah se neznepokojuje, ví, že na noži budou pouze otisky prstů zavražděného.
Náprsní tašku nikdo Galletoví nesebral: zdánlivě se nic neztratilo. Ale vyšetřovatelé tvrdí, že zvláště na kufru jsou nepatrné stopy gumy, jako by ho otevíral někdo s gumovými rukavicemi...“
„Podivné, opravdu podivné!“ žasl přičinlivě četnický strážmistr. Určitě by však nebyl schopen opakovat ani čtvrtinu toho, co tu uslyšel.
„Nejpodivnější na tom je, že vedle těch stop gumy našli na kufru i trochu prachu ze rzi...“
„Možná, že vrah měl zrezivělý revolver...“
Maigret neříkal nic a šel se postavit do okna. Jak tu tak stál v nadouvající se bílé košili a jeho silueta se rýsovala proti světlému obdélníku okna, zdál se přímo ohromný. Nad jeho hlavou tence stoupal proužek modrého dýmu.
Četnický strážmistr seděl poslušně ve svém koutku a neodvažoval se pohnout ani nohama.
„Nechtěl byste se přijít podívat na ty moje vandráky?“ zeptal se plaše.
„Vy je pořád ještě máte pod zámkem? Pusťte je!“
Maigret se vrátil ke stolu, hladil si lebku proti srsti, pohrával si s růžovým fasciklem a prohrabával se ve fotografiích. Pak se zadíval na četníka:
„Máte tady kolo? Byl byste tak hodný a zajel na nádraží, jestli tam někdo neví, kterým vlakem odjížděl v sobotu do Paříže Henry Gallet, asi pětadvacetiletý mladík, vysoký, hubený, bledý, tmavě oblečený, s želvovinovými brýlemi? A neslyšel jste někdy mluvit o nějakém Jacobovi?“
„Připomíná mi to něco z bible...“ odvážil se zažertovat strážmistr. Šatstvo Emila Galleta leželo pořád na zemi jako karikatura mrtvoly. Ve chvíli, kdy se četník chystal odejít, zaklepal někdo na dveře a pan Tardivon ohlásil:
„Máte tu návštěvu, pane komisaři. Chtěla by s vámi mluvit nějaká paní Boursangová.“
Strážmistr by byl rád zůstal, ale nebyl k tomu vyzván. Maigret se s uspokojením rozhlédl po pokoji a řekl:
„Ať jde dál.“
Sklonil se k tomu splasklému panákovi na zemi, okamžik zaváhal, pak se usmál, vrazil nůž tam, kde by mohlo být srdce, a palcem si upěchoval v dýmce tabák.
Eleonora Boursangová si oblékla světlý kostýmek střízlivého střihu, který ji rozhodně nedělal mladší; vypadala v něm spíš na pětatřicet než na třicet.
Punčochy měla pěkně napnuté, střevíce přiměřené roční době, a pod kloboučkem z bílé slámy pečlivě upravené světlé vlasy. Na rukou rukavice.
Maigret ustoupil do tmavého kouta pokoje, protože byl zvědav, jakým způsobem zareaguje na prostředí místa činu. Když ji pan Tardivon nechal na prahu samotnou, na okamžik se zastavila, jako by ji zmátl kontrast mezi ozářeným oknem a šerosvitem uvnitř pokoje.
„Komisař Maigret?“ zeptala se konečně a udělala pár kroků směrem k postavě, kterou v přítmí jen tušila. „Omlouvám se, že vás ruším, pane komisaři...“
Maigret jí vyšel naproti a tím postoupil do oblasti světla. Zavřel za ní dveře a řekl:
„Posaďte se.“
A čekal, co bude dál. Nepomohl jí ani v nejmenším, naopak předstíral rozmrzelost a nepřístupnost.
„Henry se vám o mně patrně zmínil, a protože jsem právě tady v Sancerre, dovolila jsem si vás obtěžovat.“
Maigret mlčel dál, ale nezdálo se, že by ji to vyvádělo z míry. Mluvila klidně, s jistou důstojností, která trochu připomínala chování paní Galletové.
Byla to paní Galletová v mladším vydání, trochu hezčí, než asi byla Henryho matka, ale představovala dokonalý vzorek stejné společenské vrstvy.
„Jistě pochopíte mou situaci. Po tom... strašlivém dramatu... jsem chtěla ze Sancerre odjet, jenže Henry mi v dopise radil, abych tu raději zůstala... Několikrát jsem vás tu zahlédla... Od lidí jsem se dozvěděla, že jste pověřen pátráním po vrahovi... Nu a tak jsem se odhodlala jit za vámi a zeptat se vás, jestli jste něco objevil... Jsem v choulostivé situaci vzhledem k tomu, že oficiálně nejsem pro Henryho ani pro celou jeho rodinu vůbec ničím...“
Nedělalo to dojem, že by si řeč předem připravila. Věty jí plynuly ze rtů nenásilně a docela volně. Několikrát sklouzla pohledem k podivnému panáku, utvořenému ze šatů, položených na zemi, i k zapíchnutému noži, ale vůbec se přitom nezachvěla.
„Poslal vás za mnou váš milenec a pověřil vás, abyste mě zpracovala?“ vybafl se záměrnou hrubostí Maigret.
„Nepověřil mě ničím. Je tou ranou dost otřesený... a je už dost zlé, že jsem na pohřbu nemohla stát při něm...“
„Znáte se už dlouho?“
Rozmluva se proměnila ve výslech, ale nezdálo se, že by si toho všimla. Odpovídala stále klidně.
„Známe se tři roky... Je mi třicet let... A Henrymu jen pětadvacet... Jsem vdova...“
„Pocházíte z Paříže?“
„Z Lil e. Otec byl vrchní účetní v jedné přádelně... Ve dvaceti jsem se provdala za jednoho inženýra z té přádelny, ale necelý rok po svatbě ho zabil stroj... Měla jsem od firmy, která ho zaměstnávala, dostat rentu... Ale oni tvrdili, že k neštěstí došlo jeho vinou, z neopatrnosti... No a tak jsem si musela sama na sebe vydělat, ale protože se mi nechtělo pracovat ve městě, kde mě každý zná, usadila jsem se v Paříží. Přijala jsem místo pokladní u jedné obchodní firmy v ulici Réaumur...
S tou přádelnou jsem se začala soudit. Proces se táhl od instance k instanci...
...A teprve přede dvěma lety jsem spor vyhrála a mohla jsem zaměstnání opustit, protože jsem získala jakés takés zabezpečení...“
„Henryho Galleta jste poznala, když jste byla tou pokladní?“ „Ano. Přicházel k firmě dost často jako akvizitér banky Sovrinos...“
„O tom, že byste se vzali, nikdy řeč nebyla?“
„Zpočátku jsme o tom mluvili, ale kdybych se byla vdala před vynesením rozsudku, ztížilo by to mou pozici u soudu...“
„Stala jste se Galletovou milenkou?“
„To slovo mě neleká. Cítíme se s Henrym tak spojeni, jako kdybychom spolu byli na radnici. Už třetím rokem se vídáme každý den... Henry se u mne stravuje...“
„Ale s vámi v ulici Turenne přece nebydlí?“
„Kvůli své rodině. Jsou to lidi přísných zásad, stejně jako mí rodiče. Henry se raději šarvátkám s rodinou vyhnul a o našem svazku jim nic neřekl. Ale dohodli jsme se, že až překážky zmizí a my budeme mít dost peněz, abychom se mohli odstěhovat na jih, tak se vezmeme.“
Ať byly Maigretovy otázky sebeintimnější, odpovídala na ně bez nejmenších rozpaků. V jednom okamžiku sklouzl Maigretův pohled k jejím nohám a tu si prostým, neafektovaným pohybem popotáhla sukni.
„Jsem bohužel nucen vyptávat se vás na podrobnosti... Když se u vás Henry stravuje... podílí se nějak na výdajích?“
„Je to docela prosté. Vedu domácí účetnictví, tak jak se to dělá v každém správně fungujícím manželství. A Henry mi na konci měsíce vždycky zaplatí polovinu z toho, co jsem vydala na kuchyni...“
„Mluvili jste o tom, že se odstěhujete na jih. Znamená to, že si Henry dokázal dát nějaké peníze stranou?“
„Našetřila jsem si i já. Mohl jste si všimnout, že nemá zrovna nejpevnější zdraví. Lékaři mu doporučují být hodně na vzduchu. Ale když člověk musí pracovat a není zrovna zedník, tak se na vzduch moc nedostane. Já mám ostatně taky ráda venkov... Žijeme tady velice skromně. Už jsem vám řekla, že Henry je akvizitér. Banka Sovrinos je malý podnik a zabývá se hlavně burzovními spekulacemi... Je tedy přímo u pramene a všechno, co jsme jeden i druhý dokázali ušetřit, sloužilo ke hře na burze...“
„Jmění máte oddělené?“
„Samozřejmě. Nemůžeme přece vědět, co nám budoucnost uchystá, že?“
„A kolik obnáší váš nynější kapitál?“
„Těžko přesně říct, protože peníze jsou v cenných papírech, jejichž hodnota je pohyblivá. Ale něco mezi čtyřiceti a padesáti tisíci franky...“
„A Gallet?“
„Ten má víc. Netroufal si mě přibírat k hazardnějším spekulacím, jako jsou například doly v La Plata... V současné době musí mít něco kolem sta tisíc franků...“
„A jaký obnos jste si vytkli za cílový?“
„Půl miliónu. Počítali jsme, že budeme pracovat ještě tři roky...“
Maigret si ji prohlížel se zvláštním pocitem, který se blížil obdivu. Ale šlo o zcela zvláštní obdiv, trochu přibarvený odporem.
Jí bylo třicet a Henrymu pětadvacet. Milovali se, anebo se aspoň rozhodli, že budou žít spolu. A jejich vztahy byly nalinkovány stejně přesně jako u dvou společníků jedné firmy. Hovořila o tom prostě, dokonce s jistou pýchou.
„Jak dlouho už jste tady v Sancerre?“
„Přijela jsem dvacátého června na měsíc.“
„Proč jste se neubytovala v hotelu Loira nebo v Obchodním?“
„Jsou na mne moc drahé. V penziónu Germain na okraji městečka platím denně jen dvaadvacet franků...“
„Henry přijel pětadvacátého? V kolik hodin?“
„Má volno jenom v sobotu a v neděli. Ale neděli musí trávit v SaintFargeau, je to už takový zvyk. Přijel v sobotu ráno. Odjel večer posledním vlakem.“
„To znamená?...“
„V jedenáct třicet dva... Doprovodila jsem ho na nádraží.“ „Věděla jste, že jeho otec je v Sancerre?“
„Henry mi řekl, že ho potkal. Zlobil se, protože byl přesvědčený, že tatínek přijel jen proto, aby nás špehoval. Henry totiž nechtěl, aby se jeho rodina míchala do našich záležitostí...“
„Galletovi o jeho stu tisících francích nic nevěděli?“
„Ovšemže ne. Henry je přece plnoletý. Nemá snad právo zařídit si život po svém?“
„Když váš druh mluvil o svém otci, bylo to spíš v dobrém, nebo ve špatném?“
„Měl mu trochu za zlé, že nemá žádnou ctižádost. Že prý je to hanba, když někdo v jeho věku ještě běhá a prodává to plechové zboží, jak tomu říkal. Ale byl to uctivý, poslušný syn, hlavně k matce...“
„Takže nevěděl, že Emil Gallet byl ve skutečnosti podvodník?“
„Podvodník? Pan Gallet podvodník?“
„...A že už osmnáct let žádné plechové zboží neprodával...“
„To není možné!“
Hrála tak dokonale svoji roli? Ať tak či onak, na pochmurnou figuru na zemi se podívala s jakýmsi obdivem.
„Jsem z toho načisto ohromená, pane komisaři... Že by tenhle člověk... S jeho mániemi, s jeho směšnými obleky, s jeho vzhledem nemajetného důchodce...!“
„Co jste dělala v sobotu odpoledne?“
„Procházeli jsme se s Henrym po kopcích. Když jsme se rozloučili a on šel do Obchodního hotelu, potkal cestou tatínka... V osm jsme se zase sešli a procházeli jsme se dál, tentokrát za řekou, až do odjezdu vlaku...“
„Do blízkosti tohoto hotelu jste se nedostali?“
„Ne, dalšímu setkání s otcem jsme se raději vyhýbali.“
„Z nádraží jste se vracela sama. Šla jste po mostě...“
„A okamžitě jsem zahnula doleva, k penziónu Germaín... Nerada chodím v noci sama.“
„Znáte Tiburce de SaintHilaire?“
„Kdo to je? Nikdy jsem to jméno neslyšela. Doufám, pane komisaři, že Henryho nepodezíráte?“
V obličeji se jí mihlo vzrušení, ale rozvaha ji neopustila. „Přišla jsem za vámi hlavně proto, že ho trochu znám... Byl skoro celý svůj život nemocný a mělo to vliv na jeho povahu, je zasmušilý a nedůvěřivý... Když jsme spolu, nepromluví často celé hodiny...
Že tu potkal tatínka, je čistá náhoda... Ale chápu, že vám se ta náhoda může zdát podezřelá. Jenže on je příliš hrdý, aby se bránil... Nemám tušení, co vám řekl... Odpověděl vám vůbec na otázky? Ale mohu vám odpřisáhnout, že od osmi hodin až do odjezdu vlaku se ode mne nehnul ani na chvilku... Byl nervózní... Bál se nejvíce toho, že se o našem poměru dozví jeho matka, protože ji má velmi rád a tušil, že by se pokoušela všemi prostředky ho ode mne odvrátit... Už nejsem žádné mladé děvče! Je mezi námi rozdíl pěti let! A jsem jeho milenkou... Ráda bych slyšela, že už vraha máte, hlavně kvůli Henrymu. Je dost bystrý na to, aby pochopil, že jeho náhodné setkání s otcem může vzbudit nejhorší podezření...“
Maigret na ni hleděl s rostoucím údivem. A uvažoval, proč ho ta její v jádru ušlechtilá snaha nedokáže dojmout.
Eleonora Boursangová se nepřestala ovládat ani tehdy, když s jistým důrazem pronášela tu poslední větu. Zařídil to tak, aby měla na očích velikou fotografi zavražděného ve chvíli, kdy ho policie objevila, ale pohled mladé ženy po ní lhostejně sklouzl a nezastavil se.
„Zatím jste na nic nepřišel?“
„Znáte pana Jacoba?“
Podívala se na něho zpříma, jako by ho vyzývala, aby si v jejích očích přečetl, že je bezelstná.
„To jméno neznám. Kdo to má být? Vrah?“
„Kdoví, možná že ano,“ řekl Maigret a pokročil ke dveřím.
Eleonora Boursangová vyšla stejně klidně, jako když vcházela.
„Dovolíte mi, pane komisaři, abych se občas přišla pozeptat, co je nového?“
„Kdykoli budete chtít.“
Strážmistr čekal trpělivě na chodbě. Když návštěvnice zmizela, vrhl na komisaře tázavý pohled.
„Tak co vám řekli na nádraží?“ zajímal se komisař.
„Ten mládenec nasedl do vlaku do Paříže v jedenáct třicet dva a měl zpáteční lístek třetí třídy.“
„A k vraždě došlo mezi jedenáctou a půl jednou...“ šeptal si zamyšleně komisař. „Když si člověk pospíší, dostane se na stanici TracySancerre v deseti minutách a k vraždě mohlo dojít mezi jedenáctou a jedenácti dvaceti... A když to na nádraží trvá deset minut, je to stejné z nádraží sem... Gallet mohl být zavražděn mezi tři čtvrtě na dvanáct a půl jednou někým, kdo od nádraží přicházel...
Jenže je tu ta brána s rezavým zámkem...
A vůbec... Co měl Gallet co pohledávat na té parkové zdi?“
Strážmistr se posadil na totéž místo, kde seděl předtím, a snaživě přikyvoval v očekávání, co přijde dál. Ale dál nepřišlo nic.
„Pojďme na aperitiv,“ řekl Maigret.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky