<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET MÁ STRACH

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 429 Kč
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges

 

   1   

 

 

Kapitola první
VLÁČEK V DEŠTI

Mezi dvěma nádražíčky, o nichž by nemohl říci, jak se jmenovala, a z nichž v temnotě takřka nic nezahlédl, snad jen šňůry deště před velikou lampou a obrysy lidí tlačících vozíky, položil si Maigret zčistajasna otázku, co tu vlastně pohledává.

Možná že si na chviličku zdříml v přetopeném oddělení? Zřejmě však neztratil vědomí úplně, protože věděl, že je ve vlaku; vnímal jeho monotónní rámusení; byl by přísahal, že nepřestal pozorovat v temné rozloze polí tu a tam ozářená okna statků na samotě. To všechno, spolu se zápachem sazí, který se mísil s pachem jeho promoklých šatů, bylo skutečné, a také pravidelné mumlání hlasů v sousedním oddělení, ale ztrácelo to jaksi aktuálnost, nemělo to už své správné místo v prostoru, natož v čase.

Mohl být někde jinde, v jakémkoliv vláčku projíždějícím širou krajinou, a mohl být patnáctiletým Maigretem, který se vracel v sobotu ze školy přesně takovým osobním vláčkem se starodávnými vagóny, jejichž přepážky skřípaly při každém zatáhnutí lokomotivy. Se stejnými hlasy za noci na každé zastávce, stejnými lidmi, kteří pobíhali uspěchaně kolem poštovního vozu, stejným zapískáním přednosty stanice.

Pootevřel oči, zatáhl z dýmky, která mu vyhasla, a jeho pohled utkvěl na muži sedícím v druhém rohu oddělení. Ten by se byl mohl nacházet kdysi ve vlaku, který ho vezl zpátky k otci. Byl by mohl být hrabětem nebo majitelem zámku, důležitou osobností nějaké vsi nebo městečka. Měl na sobě sportovní oblek ze světlého tvídu a plášť do deště, jaké vídáme jen v určitých, velmi drahých obchodech. Jeho klobouk byl zelený, myslivecký, s maličkým bažantím peříčkem zastrčeným za stužku. Navzdory horku si nesundal světlé rukavice, protože tihle lidé si nikdy nesvlékají rukavice ve vlaku nebo v autě. A přestože pršelo, na jeho nablýskaných botách nebyla ani stopa po blátě.

Mohlo mu být pětašedesát let. Byl to už starý pán. Není zvláštní, že muži v tomto věku věnují tolik péče i nejmenším podrobnostem svého vzhledu? A že je ještě neomrzelo hrát si na něco lepšího, než jsou obyčejní smrtelníci?

Měl pleť narůžovělého nádechu, charakteristického pro tyto typy, a stříbrobílý knírek, v němž se rýsoval žlutý kroužek od doutníků.

Jeho pohled však nevyzařoval naprostou jistotu, jakou by měl. Pozoroval ze svého koutku Maigreta, který na něho rovněž vrhal kradmé pohledy, a dvakrát třikrát už málem promluvil. Vlak se znovu rozjel, špinavý a mokrý, v temném světě protkaném jen tu a tam velmi sporadicky roztroušenými světélky, a někdy při jízdě ve stejné úrovni bylo možno zahlédnout postavu na kole, čekající, až vlak přejede.

Pocit'oval Maigret smutek? Bylo to mnohem neurčitější. Necítil se tak docela ve své kůži. A především ty poslední tři dny příliš pil, protože to bylo nutné, ale bez potěšení. Zúčastnil se mezinárodního policejního sjezdu, který se tohoto roku konal v Bordeaux. Byl duben. Když opouštěl Paříž, kde zima byla dlouhá a jednotvárná, zdálo se jaro přede dveřmi. Ale v Bordeaux celé tři dny pršelo a studený vítr lepil šaty na tělo. Pár přátel, s kterými se obvykle na těchto sjezdech setkával, jako Mr Pyke, tam shodou okolností nebylo. Jako by si byla každá země umanula vyslat jen mladé muže od třiceti do čtyřiceti let, které jaktěživ neviděl. Všichni k němu byli velice milí, velice uctiví, jako k staršímu člověku, kterého si vážíme, i když si říkáme, že je to už odbytá veličina.

Nenamlouval si jen něco? Nebo ho rozladil ten déšť, který nebral konce, a všechno to víno, které musili vypít ve sklepích, kam je pozvala Obchodní komora?

„Máš se dobře?“ zeptala se ho žena po telefonu. Odpověděl zabručením.

„Snaž se trochu si odpočinout. Připadal jsi mi unaveny, když jsi odjížděl. Každopádně přijdeš aspoň na jiné myšlenky. Nenastydni.“

Možná že se cítí zčistajasna starý? Ani jejich diskuse, které se téměř vždy týkaly nových vědeckých postupů, ho nezaujaly.

Slavnostní večeře se konala včera večer. Dnes ráno bylo poslední setkání, tentokrát na radnici, a oběd, při němž se hodně pilo. Slíbil Chabotovi, že využije toho, že nemusí být v Paříži dříve jak v pondělí ráno, a zajede ho navštívit do Fontenay-le-Comte.

Ani Chabot nemládl. Byli kdysi přáteli, když studoval dva roky medicínu na univerzitě v Nantes. Chabot, ten studoval práva. Bydleli v jednom penziónu. Dvakrát či třikrát jel s přítelem k jeho matce do Fontenay.

A potom, za celá ta léta se viděli snad všehovšudy desetkrát.

„Kdypak mě přijdeš pozdravit do Vendée?“

Paní Maigretová se do toho vložila.

„Pročpak bys nenavštívil svého přítele Chabota, až se budeš vracet z Bordeaux?“

Už dvě hodiny měl být ve Fontenay. Spletl si vlak. V Niortu, kde dlouho čekal a popíjel malé skleničky v čekárně, se rozmýšlel, nemá-li zatelefonovat, aby pro něho Chabot přijel vozem. Nakonec to neudělal, protože kdyby pro něho Julien přijel, trval by na tom, aby se Maigret ubytoval u něho, a komisař strašně nerad u někoho přespával.

Ubytuje se v hotelu a teprve odtamtud zatelefonuje. Tuhle zajížďku neměl dělat, mohl ty dva volné dny strávit pěkně doma na bulváru Richard-Lenoir. Kdo ví? Možná že v Paříži už nepršelo a přišlo konečně jaro.

„Tak vás tedy zavolali…“

Trhl sebou. Aniž si toho byl vědom, pozoroval zřejmě dál kradmo spolucestujícího a ten se rozhodl ho oslovit. Zdálo se, že je nad tím sám v rozpacích. Usoudil, že musí do hlasu vložit jistou ironii.

„Promiňte?“

„Říkám, že jsem tušil, že se obrátí na někoho, jako jste vy.“

Potom, když se Maigret stále ještě tvářil nechápavě:

„Jste přece komisař Maigret?“

Spolucestující se stal opět společenským člověkem, nadzvedl se na lavici, aby se představil:

„Vernoux de Courçon.“

„Těší mě.“

„Hned jsem vás poznal, protože jsem často viděl vaši fotografi v novinách.“

Způsob, jakým to říkal, budil dojem, že se omlouvá za to, že patří k lidem, kteří čtou noviny.

„To se vám musí stávat často?“

„Co?“

„Že vás lidé poznají.“

Maigret nevěděl, co na to říci. Nestál ještě pevně oběma nohama ve skutečnosti. Pokud šlo o jeho souseda, perlily se mu na čele kapičky potu, jako kdyby se byl přivedl do situace, o níž nevěděl, jak se z ní se ctí dostat.

„To můj přítel Julien vám telefonoval?“

„Mluvíte o Julienu Chabotovi?“

„Vyšetřující soudce. Jen se divím, že se mi o tom vůbec nezmínil, když jsem ho dnes ráno potkal.“

„Stále nechápu.“

Vernoux de Courçon na něho pohlédl pozorněji, se svraštěným obočím.

„Chcete říci, že je to náhoda, že jedete právě teď do Fontenay-le-Comte?“

„Nejedete k Julienu Chabotovi?“

„Ano, ale…“

Zčistajasna Maigret zrudl, dopálený sám na sebe, protože poslušně odpovídal, právě tak si kdysi počínal vůči lidem typu jeho spolucestujícího, „lidem ze zámku“.

„Divné, ne?“ podotkl muž ironicky.

„Co je divné?“

„Že komisař Maigret, který bezpochyby nikdy nevkročil do Fontenay…“

„To vám řekli?“

„Předpokládám to. Každopádně vás tam nebylo často vidět a nikdy jsem neslyšel, že by se o tom někdo zmínil. To je zvláštní, říkám si, že byste se tam objevil právě v okamžiku, kdy úřední činitelé jsou vzrušeni tou nejneuvěřitelnější záhadou…“

Maigret škrtl zápalkou a zabafal několikrát krátce z dýmky.

„Studoval jsem nějaký čas s Julienem Chabotem,“ poznamenal klidně. „Už několikrát jsem byl hostem v jeho domě v ulici Clemenceau.“

„Opravdu?“

Studeně potvrdil:

„Opravdu.“

„V tom případě se jistě uvidíme zítra večer doma u mě, v Rabelaisově ulici, kam Chabot chodí každou sobotu hrát bridž.“

Poslední zastávka před Fontenay. Vernoux de Courçon neměl zavazadlo, jen aktovku z kaštanově hnědé kůže, která ležela vedle něho na lavici.

„To jsem zvědavý, jestli přijdete té záhadě na kloub.

Ať už je to náhoda, nebo ne, Chabot má štěstí, že jste tady.“

„Jeho matka ještě žije?“

„Je stále jako rybička.“

Muž vstal, aby si zapnul plášť do deště, popotáhl rukavice, narovnal si klobouk. Vlak zpomaloval, přibývalo světel a po nástupišti se rozbíhali lidé.

„Těší mě, že jsem vás poznal. Řekněte Chabotovi, že doufám, že přijdete zítra večer s ním.“

Maigret se spokojil s přikývnutím místo odpovědi, otevřel dvířka, chopil se zavazadla, které bylo těžké, a zamířil k východu, nedívaje se cestou po lidech.

Chabot ho nemohl čekat u tohoto vlaku, kterým jel čirou náhodou. U východu z nádraží pohlédl Maigret na dlouhou ulici Republiky, kde lilo jako z konve.

„Taxi, pane?“

„Přikývl.

Hotel Francie?“

Řekl opět ano a zabořil se mrzutě do vozu. Bylo teprve devět hodin večer, ale ve městě už nevládl žádný ruch, jen dvě tři kavárny zůstávaly ještě osvětlené. U dveří hotelu Francie stály dvě palmy v dřevěných soudečcích natřených nazeleno.

„Máte pokoj?“

„Jednolůžkový?“

„Ano. Jestli je to možné, rád bych něco snědl.“

V hotelu byla už ztlumena na noc světla, jako v kostele po nešporách. Bylo třeba jít se zeptat do kuchyně a rozsvítit dvě tři lampy v jídelně.

Aby nemusil nahoru do pokoje, umyl si ruce u porcelánového umývadla na zdi.

„Bílé víno?“

Bylo mu nanic ze všeho toho bílého vína, které musil v Bordeaux vypít.

„Nemáte pivo?“

„Jenom lahvové.“

„V tom případě mi dejte obyčejné červené víno.“

Ohřáli mu polévku a nakrájeli šunku. Ze svého místa viděl, jak někdo vešel, celý zmáčený, do haly hotelu, a protože tam nenašel nikoho, na koho by se mohl obrátit, vrhl pohled do jídelny; zdálo se, že se uklidnil, když zahlédl komisaře. Byl to zrzavý mládenec okolo čtyřicítky, s naducanými červenými tvářemi a s fotoaparáty zavěšenými přes rameno béžového kabátu do deště. Třepal kloboukem, aby z něho vytřásl vodu, a přistoupil blíž.

„Tedy především, dovolíte, abych si udělal snímek? Jsem zdejší dopisovatel Ouest-Eclair. Zahlédl jsem vás na nádraží, ale nedostal jsem se k vám včas. Tak vás tedy zavolali k objasnění případu Courçon?“

Záblesk. Cvaknutí.

„Komisař Féron nám o vás neřekl. Ani vyšetřující soudce.“

„Nejsem tady kvůli případu Courçon.“

Zrzek se usmál zasvěceným úsměvem člověka, který ví své a který si nedá nic namluvit.

„Zajisté.“

„Jak to zajisté?“

„Nejste tu oficiálně Chápu. Přesto ale…“

„Přesto nic!“

„Důkazem je, že Féron mi řekl, že už letí.“

„Kdo je Féron?“

„Policejní komisař ve Fontenay. Když jsem vás zahlédl na nádraží, běžel jsem do telefonní budky a zavolal jsem mu. Řekl mi, že se sejdeme tady.“

„Tady?“

„Samozřejmě. Kde byste se byl ubytoval?“

Maigret dopil sklenku, otřel si ústa a zabručel:

„Kdopak je ten Vernoux de Courçon, s kterým jsem jel z Niortu?“

„Byl skutečně ve vlaku. To je švagr.“

„Čí švagr?“

„Courçona, který byl zavražděn.“

Vtom vešla do hotelu malá postavička s hnědou hřívou a okamžitě objevila oba muže v jídelně.

„Nazdar, Férone!“ zvolal novinář.

„Dobrý večer, zdravím tě... Promiňte, pane komisaři. Nikdo mi neohlásil váš příjezd, což vysvětluje, že jsem nebyl na nádraží. Právě jsem se chystal něco zakousnout po tom hrozném dnešku, když…“

Ukázal na zrzka.

„Hned jsem se sebral…“

„Říkal jsem tady tomu mladému muži,“ prohlásil Maigret, odstrkuje přitom talíř, a chopil se dýmky, „že nemám nic společného s vaším případem Courçon. Jsem ve Fontenay-le-Comte čirou náhodou, abych stiskl ruku svému starému příteli Chabotovi…“

„Ví, že jste tady?“

„Asi na mě čekal u vlaku, který přijíždí ve čtyři hodiny. Když se mě nedočkal, řekl si zřejmě, že přijedu až zítra, nebo že nepřijedu vůbec.“

Maigret vstal.

„A teď, když dovolíte, mu zajdu popřát dobrou noc, než si půjdu lehnout“

Policejní komisař i reportér, jeden jako druhý, se zdáli být stejně vyvedeni z míry.

„Opravdu nic nevíte?“

„Dočista nic.“

„Nečetl jste noviny?“

„Už tři dny nám pořadatelé sjezdu a Obchodní komora v Bordeaux k tomu neposkytli jedinou volnou chvilku.“

Podívali se po sobě nevěřícně.

„Víte, kde soudce bydlí?“

„Ale ovšem. Ledaže by se město od mé poslední návštěvy u něho změnilo.“

Nemohli se odhodlat ho opustit. Na chodníku postávali po jeho boku, každý z jedné strany.

„Pánové, mám čest se s vámi rozloučit“

Reportér naléhal:

„Nemáte žádné prohlášení pro Ouest-Eclair?“

„Žádné. Hezký večer, pánové.“

Pustil se ulicí Republiky, přešel most, a než došel až k Chabotovým, nepotkal téměř nikoho. Chabot obýval starobylý dům, který kdysi vzbuzoval obdiv mladého Maigreta. Byl stále stejný, ze šedého kamene, se čtyřmi schody u vchodu a vysokými okny s malými okenními tabulkami. Záclonami prosvítalo slabé. světlo. Zazvonil a slyšel drobné krůčky po modrých dlaždicích chodby. Ve dveřích se otevřela špehýrka.

„Je pan Chabot doma?“ zeptal se.

„Kdo je to?“

„Komisař Maigret“

„To jste vy, pane Maigrete?“

Poznal hlas Rose, služebné Chabotových, která u nich sloužila už před třiceti lety.

„Hned vám otevřu. Jen co odepnu řetěz.“

Současně zakřičela směrem dovnitř domu: „Pane Juliene! To je váš přítel, pan Maigret. Pojďte dál, pane Maigrete… Pan Julien šel odpoledne na nádraží… Byl zklamaný, že vás nenašel. Jak jste se sem dostal?“

„Vlakem.“

„Chcete říct, že jste jel večerním vlakem?“

Pootevřely se dveře. V oranžovém snopku světla stál vysoký hubený muž, poněkud nahrbený, oblečený do domácího kabátku z hnědého sametu.

„To jsi ty?“ řekl.

„Ale ano. Zmeškal jsem dobrý vlak. Tak jsem jel špatným.“

„Tvá zavazadla?“

„Jsou v hotelu.“

„Zbláznil ses? Budu pro ně muset poslat. Bylo dohodnuto, že budeš u nás.“

„Poslyš, Juliene…“

Bylo to zvláštní. Musil se nutit, aby oslovoval starého kamaráda křestním jménem, a znělo to cize. I to tykání, které mu také nešlo samo od sebe.

„Pojď dál. Doufám, žes nevečeřel?“

„Ale ano. V hotelu Francie.“

„Mám říct paní?“ zeptala se Rose.

Maigret zasáhl.

„Předpokládám, že už spí?“

„Právě odešla nahoru. Ale nejde si lehnout dříve jak v jedenáct nebo o půlnoci. Já…“

„To rozhodně ne. Zakazuji, abyste ji rušili. Uvidím tvou matku zítra ráno.“

„Bude ji to mrzet.“

Maigret si spočítal, že paní Chabotové je přinejmenším sedmdesát osm let. Celkem vzato litoval, že přišel. Přesto zavěsil svůj svrchník ztěžklý deštěm na starodávný stojan a šel za Julienem do jeho pracovny, zatímco Rose, která už překročila šedesátku, čekala na příkazy.

„Co si dáš? Skleničku likéru?“

„Když chceš.“

Rose pochopila němý soudcův pokyn a odešla. Vůně domu se nezměnila, a to byla také věc, která vzbuzovala kdysi Maigretovu závist, vůně dobře udržovaného domu, kde parkety jsou navoskovány a kde se dobře vaří.

Byl by přísahal, že s jediným kusem nábytku nebylo hnuto.

„Posad se. Jsem rád, že tě vidím…“

Byl v pokušení říci, že ani Chabot se nezměnil. Poznával jeho rysy, jeho výraz. Protože každý svým způsobem zestárl, Maigret si sotva uvědomoval, jak na nich léta zapracovala. Přesto ho zarazilo cosi mdlého, váhavého, trochu ochablého, co u přítele nikdy nepozoroval. Byl už dříve takový? Nebo si toho Maigret jen nevšiml?

„Doutník?“

Na krbu byla celá hromádka krabiček.

„Kouřím pořád dýmku.“

„Pravda. Zapomněl jsem. Já už dvanáct let nekouřím.“

„Na příkaz lékaře?“

„Ne. Jednoho krásného dne jsem si řekl, že vyrábět kouř je hloupost, a…“

Vešla Rose s podnosem, na němž byla láhev pokrytá jemňounkým sklepním prachem a jediná sklenka z broušeného skla.

„Ty už taky ani nepiješ?“

„Přestal jsem ve stejnou dobu. Jen trošku vína zředěného vodou při jídle. Ale ty, ty ses nezměnil.“

„Myslíš?“

„Zdá se, že se těšíš skvělému zdraví. Mám opravdu radost, žes přišel.“

Pročpak se netvářil úplně upřímně?

„Tak často jsi mi sliboval, že se tu zastavíš, a v poslední chvíli ses vždycky omluvil, že se ti přiznám, že jsem s tím příliš nepočítal.“

„Všechno je možné, jak vidíš!“

„Co tvoje žena?“

„Má se dobře.“

„Nejela s tebou?“

„Nemá ráda sjezdy.“

„Měl dobrý průběh?“

„Hodně se pilo, hodně se toho namluvilo a hodně jedlo.“

„Já cestuju čím dál míň.“

Ztišil hlas, protože z horního patra bylo slyšet kroky.

„S mou matkou je to těžké. A pak, nemohu ji už nechávat samotnou.“

„Je stále tak zdravá?“

„Nemění se. Jen jí trochu slábne zrak. Trápí ji, že už nenavlékne jehlu, ale zanic nechce nosit brýle.“

Bylo znát, že myslí na něco jiného, když hleděl na Maigreta tak trochu stejným způsobem, jakým se na něho díval ve vlaku Vernoux de Courçon.

„Jsi informovaný?“

„O čem?“

„O tom, co se tu děje?“

„Už skoro týden jsem nečetl noviny. Ale jel jsem s nějakým Vernouxem de Courçon, který tvrdil, že je tvým přítelem.“

„Hubert?“ „Nevím. Asi tak pětašedesátník.“ „To je Hubert.“

Z města sem nedoléhal žádný hluk. Bylo slyšet jen déšť ťukající na okenní tabulky a občas zapraskala v krbu polena. Už otec juliena Chabota byl vyšetřujícím soudcem ve Fontenay-le-Comte a pracovna se nezměnila, když se v ní usídlil jeho syn.

„V tom případě ti asi vyprávěli…“

„Skoro nic. Jeden novinář se na mě vrhl se svým fotoaparátem v jídelně hotelu.“

„Zrzavý?“

„Ano.“

„To je Lomel. Co ti povídal?“

„Byl přesvědčený, že jsem tady proto, abych se zabýval nevím jakým případem. Než jsem mu to mohl vymluvit, byl tam už i policejní komisař.“

„Zkrátka v téhle chvíli ví už celé město, že jsi tady?“

„Mrzí tě to?“

Chabot jen tak tak potlačil zaváhání.

„Ne… jen…“

„Jen co?“

„Nic. Je to velice komplikované. Nikdy jsi nežil na malém podprefekturním městě, jako je Fontenay.“ „Vždyť víš, že jsem žil víc jak rok v Luçonu!“

„Tam se nevyskytl případ toho druhu, jaký mám teď na krku.“

„Vzpomínám si na jistou vraždu v Aiguil onu…“

„To je pravda. Zapomněl jsem.“

Šlo právě o případ, při jehož vyšetřování byl Maigret nucen zatknout jako vraha bývalého soudce, kterého všichni považovali za naprosto bezúhonného.

„Přece jen to není tak zlé. Uvidíš zítra ráno. Moc bych se divil, kdyby se k nám nepřihrnuli pařížští novináři hned prvním ranním vlakem.“

„Vražda?“

„Dvě.“

„Švagr Vernouxe de Courçon?“

„Tak vidíš, že jsi informovaný.“

„To je všechno, co mí pověděli.“

„Jeho švagr, ano, Robert de Courçon, který byl zavražděn před čtyřmi dny. Už to samo o sobě by stačilo vyvolat rozruch. A předevčírem to byla zase vdova Gibonová.“

„Kdo je to?“

„Nikdo důležitý. Naopak. Stará žena, která žila sama na konci ulice des Loges.“

„Jak spolu ty dvě vraždy souvisí?“

„Obě byly spáchány stejným způsobem, bezpochyby stejnou zbraní.“

„Revolverem?“

„Ne. Předmětem, který způsobil pohmoždění, jak uvádíme v hlášeních. Kus olověné trubky, nebo nějaké nářadí, něco, jako je francouzský klíč.“

„To je všechno?“

„Není toho dost?… Pst!“

Dveře se tiše otevřely a vešla docela maličká, hubeňoučká, černě oblečená žena s napřaženou rukou.

„To jste vy, Julesi!“

Kolik let už ho nikdo takhle neoslovil?

„Syn byl na nádraží. Když se vrátil, tvrdil, že už nepřijedete, a já šla nahoru. Nedali vám večeři?“

„Večeřel v hotelu, maminko.“

„Jak to v hotelu?“

„Ubytoval se v hotelu Francie. Nechce…“

„To tedy ne! Nedovolím vám, abyste…“

„Podívejte se, paní Chabotová. Bude rozhodně lepší, když zůstanu v hotelu, tím spíš, že novináři jsou mi už v patách. Kdybych přijal vaše pozvání, zítra ráno, ne-li hned teď večer, by vám tu nepřestávali drnčet u dveří. A bude ostatně také lepší, když si nebudou myslet, že jsem tu na žádost vašeho syna…“

To bylo v podstatě to, co soudce pálilo, a Maigretovi to potvrdil výraz jeho tváře.

„Budou to říkat tak jako tak!“

„Popřu to. Tenhle případ, nebo spíš případy, se mě netýkají. Nemám vůbec v úmyslu zabývat se jimi.“

Obával se Chabot, že se zamíchá do něčeho, po čem mu nic není? Nebo si říkal, že by ho Maigret svými někdy tak trochu svéráznými metodami mohl přivést do choulostivé situace?

Komisař přijel nevhod.

„Přemýšlím, maminko, jestli Maigret nemá pravdu.“

A obrácen k svému starému příteli:

„Sám vidíš, že nejde o běžnou záležitost. Robert de Courçon, který byl zavražděn, byl známá osobnost, více či méně spřízněný se všemi význačnými rodinami v kraji. Jeho švagr Vernoux je také důležitá osoba. Po první vraždě se začaly šířit řeči. Pak byla zavražděna vdova Gibonová, a to dalo řečem trochu jiný směr. Ale…“

„Ale…?“

„Je těžké ti to vysvětlit. Policejní komisař vede pátrání. Je to poctivý člověk, který zná město, i když je z jihu, z Arles, tuším. Kriminálka z Poitiers je tu taky. A pokud jde o mne…“

Stará paní se posadila, jako na návštěvě, na krajíček židle a naslouchala svému synovi jako kázání při velké mši.

„Dvě vraždy během tří dní, to je trochu moc na město s osmi tisíci obyvateli. Někteří lidé dostali strach. To není jen tím deštěm, že dnes večer není na ulici ani noha.“

„Co si myslí obyvatelé města?“

„Někteří soudí, že jde o šílence.“

„Nedošlo ke krádeži?“

„Ani v jednom z obou případů. A v obou případech si vrah mohl otevřít dveře, aniž vzbudil u svých obětí podezření. To je stopa. Dokonce takřka jediná, kterou máme.“

„Žádné otisky?“

„Žádné. Jedná-li se o šílence, dopustí se bezpochyby dalších vražd.“

„Vidím. A co ty, co ty si myslíš?“

„Nic. Pátrám. Jsem znepokojený.“

„Čím?“

„Na to, abych to mohl vysvětlit, je to ještě příliš nejasné. Nesu velikou odpovědnost.“

Vykládal to způsobem sklíčeného úředního činitele. A byla to skutečně úřední osoba, kterou měl teď Maigret před sebou, maloměstský úředník, který žije v hrůze, aby se nedopustil chybného kroku.

Stal se komisař s přibývajícími lety také takovým? Kvůli příteli pocítil, že stárne.

„Tak si říkám, jestli bych neudělal nejlíp, kdybych se vrátil nejbližším vlakem do Paříže. Koneckonců jsem jel přes Fontenay, jen abych ti stiskl ruku. Což jsem učinil. Moje přítomnost tady by ti mohla způsobit komplikace.“

„Co tím chceš říct?“

První Chabotovou reakcí nebyl protest.

„Už zrzek a policejní komisař jsou přesvědčeni, že sis mě zavolal na pomoc. Budou tvrdit, že máš strach, že si nevíš rady, že…“

„Ale ne.“

Soudce chabě odmítl tuto myšlenku.

„Nedovolím ti odjet. Mám přece právo sejít se s přáteli, kdykoliv se mi zachce.“

„Syn má pravdu, Julesi. A já si myslím, že je třeba, abyste se ubytoval u nás.“

„Maigret má radši volnost pohybu, nemám pravdu?“

„Mám své zvyky.“

„Nenaléhám.“

„Přesto bude lepší, když zítra ráno odjedu.“

Chabot se možná chystal souhlasit. Ozvalo se zvonění telefonu a jeho zvuk nebyl jako kdysi, byl zestárlý.

„Dovolíš?“

Chabot zvedl sluchátko.

„Vyšetřující soudce Chabot u aparátu.“

Způsob, jakým to říkal, byl dalším příznakem a Maigret potlačil s námahou úsměv.

„Kdo?… Ach ano… Poslouchám, Férone… Cože?… Gobil ard?… Kde?… Na rohu Martova pole a ulice… Hned přijdu… ano… Je tady… Nevím… Ať se ničeho nedotýkají, než přijdu…“

Matka na něho hleděla, s rukou na hrudi.

„Zase?“ vykoktala.

Přikývl. „Gobil ard.“

Maigretovi vysvětlil:

„Starý ochmelka, kterého zná ve Fontenay kdekdo, protože skoro celé dny chytá ryby na udici poblíž mostu. Právě ho našli na chodníku mrtvého.“

„Zavražděn?“

„Rozbitá lebka, jako u těch dvou, pravděpodobně týmž nástrojem.“

Vstal, otevřel dveře, sundal ze stojanu starý trenčkot a zdeformovaný klobouk, který si zřejmě bral jen do deště.

„Jdeš?“

„Myslíš, že mám jít s tebou?“

„Teď, když se ví, že jsi tady, by se divili, proč jsem tě nevzal s sebou. Dvě vraždy, to bylo hodně. Třetí už vyvolá v městě zděšení!“

Když odcházeli, malá nervózní ruka chytila Maigreta za rukáv a stará maminka mu zašeptala do ucha:

„Dávejte na něho dobrý pozor, Julesi! On je tak svědomitý, že si neuvědomuje nebezpečí.“

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist