Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Po celou dobu oběda, jehož hlavním chodem bylo nadívané skopové plecko – Maigret se nepamatoval, že by kdy takové jedl, – se Julien Chabot tvářil jako člověk, kterého trápí špatné svědomí.
Když překračovali práh domu, považoval za nutné zašeptat:
„Nemluvme o tom před matkou.“
Maigret to neměl v úmyslu. Zpozoroval, že se přítel shýbl ke schránce na dopisy, odkud po odsunutí několika prospektů vyňal obálku podobnou oné, kterou mu odevzdali ráno v hotelu, jen s tím rozdílem, že tato, místo aby byla nazelenalá, byla lososově růžová. Možná pocházela ze stejné složky? V této chvíli se o tom nemohl přesvědčit, protože soudce ji zastrčil nedbale do kapsy. Cestou ze Soudního paláce skoro nemluvili. Než odtamtud odešli, sešli se krátce s prokurátorem a Maigreta dost překvapilo, že je to stěží třicátník, který právě vyšel ze škamen, krásný mládenec, který, jak se zdálo, nebral své povolání tragicky.
„Omlouvám se za včerejší večer, Chabote. Existuje jeden dobrý důvod, proč se mě nepodařilo sehnat. Byl jsem v La Rochel e a moje žena to nevěděla.“
A s mrknutím dodal:
„Naštěstí!“
Potom, nic netuše:
„Teď, když vám bude pomáhat komisař Maigret, jistě vraha brzy dopadnete. Myslíte si také, že je to nějaký šílenec, komisaři?“
K čemu by bylo dobré odporovat? Bylo cítit, že vztahy mezi soudcem a prokurátorem nejsou příliš přátelské.
Na chodbě je přepadli novináři, kteří už věděli, co vypovídal Chalus. Patrně jim to řekl. Maigret by se byl vsadil, že ve městě se to také vědělo. Tahle atmosféra se těžko vysvětlovala. Cestou ze Soudního paláce do soudcova domu nepotkali víc jak padesát lidí, to ale stačilo ke změření místní teploty. V pohledech, věnovaných oběma mužům, chyběla důvěra. Obyčejní lidé, zejména ženy, které se vracely z trhu, měly téměř nepřátelský postoj. Nahoře na náměstí Viéte byla malá kavárnička, kam chodilo dost lidí na aperitiv, a když šli okolo, bylo slyšet povyk, z něhož šel strach, a uštěpačný chechtot.
Někteří lidé zřejmě začínali ztrácet hlavu a přítomnost četníků, kteří hlídkovali po městě na kolech, je nestačila uklidnit, dodávala naopak vzhledu ulic dramatický ráz, připomínajíc, že někde tu je na svobodě zabiják.
Paní Chabotová se nepokusila vyptávat. Obskakovala svého syna i Maigreta, od něhož jako by pohledem vyžadovala, aby ho chránil, a snažila se hovořit jen o nezávazných věcech.
„Pamatujete se na tu dívenku, co šilhala a jednou v neděli tu s vámi obědvala?“
Měla neuvěřitelnou paměť, připomínala Maigretovi lidi, s kterými se setkal před více jak třiceti lety, za svých krátkých pobytů ve Fontenay.
„Moc dobře se provdala, za mládence z Maransu, který založil velkou sýrárnu. Měli tři děti, jedno hezčí než druhé, a potom zčistajasna, jako by osud shledal, že jsou příliš šťastni, onemocněla tuberkulózou.“
A jmenovala další, kteří buď onemocněli, nebo zemřeli, nebo je potkala jiná neštěstí. Jako moučník donesla Rose obrovskou mísu větrníků a stará žena sledovala komisaře potměšilým pohledem. Nejdříve si říkal, proč, cítil, že se od něho něco očekává. Neměl větrníky rád a položil si na talíř jeden.
„No tak, poslužte si. Nestyďte se...“
Když viděl její zklamání, vzal si tři.
„Nebudete mi povídat, že jste ztratil tu svou zdravou chuť k jídlu? Pamatuji si, že jednou večer jste jich snědl dvanáct. Vždycky když jste k nám přijížděl, dělala jsem vám větrníky, a vy jste tvrdil, že jste nikdy nikde takové nejedl.“
(Což, v uvozovkách, byla pravda: nikde je nikdy nejedl!)
Vypadlo mu to z paměti. Byl dokonce překvapen, že kdy projevil zálibu v cukroví. Řekl to asi tenkrát ze zdvořilosti.
Udělal, co bylo třeba, projevil radost, snědl všechno, co měl na talíři, vzal si další.
„A koroptvičky se zelím! Pamatujete se na ně? Lituji, že teď není jejich doba, protože...“
Po kávě diskrétně odešla a Chabot ze zvyku postavil na stůl krabici doutníků spolu s lahví koňaku. Jídelna se nezměnila o nic víc než pracovna a působilo to téměř tísnivým dojmem, shledat se s věcmi tak stejnými, a ani Chabot se vlastně v jistém směru tolik nezměnil. Aby udělal příteli radost, Maigret si vzal doutník a natáhl nohy ke krbu. Věděl, že přítel má chuť začít hovořit o zcela určité věci, že na to myslí celou dobu, co odešli z Paláce. Chvíli to trvalo. Hlas soudce, který hleděl stranou, zněl nejistě:
„Myslíš, že jsem ho měl zatknout?“
„Koho?“
„Alaina.“
„Nevidím žádný důvod k zatčení doktora.“
„Přesto se zdá, že Chalus je upřímný.“
„To bezesporu je.“
„Taky si myslíš, že nelhal?“
V hloubí duše si Chabot kladl otázku, proč Maigret zasáhl, protože nebýt jeho, nebýt otázky po prášcích na spaní, přitížila by učitelova výpověď Vernouxovu synu mnohem víc. To soudci vrtalo hlavou a znepokojovalo ho to.
„Především,“ řekl Maigret, který kouřil neobratně doutník, „je možné, že opravdu usnul. Vždycky nedůvěřuji svědectví lidí, kteří něco zaslechli z postele, možná kvůli mé ženě. Často tvrdí, že usnula až ve dvě hodiny v noci. Je o tom poctivě přesvědčena a ochotná odpřísáhnout to. Ale často se stane, že já se během té její tak řečené nespavosti probudím, a vidím, že spí.“
Chabot nebyl přesvědčen. Domníval se možná, že mu přítel chce pomoci z ošemetné situace.
„Dodávám,“ pokračoval komisař, „že i kdyby to byl doktor, kdo zabil, je lepší nezatknout ho. To není člověk, z něhož lze dostat přiznání tvrdým výslechem, tím méně výpraskem.“
Soudce okamžitě zavrhl tento nápad rozhořčeným gestem.
„Při nynějším stavu vyšetřování neexistuje ani náznak důkazu proti němu. Kdybys ho zatkl, poskytl bys zadostiučinění jedné části obyvatelstva, která by přišla manifestovat pod okna vězení s křikem:
'Na smrt s ním!' Jakmile by tahle štvanice jednou začala, bylo by těžké nastolit klid.“
„Myslíš si to doopravdy?“
„Ano.“
„Neříkáš to proto, abys mě uklidnil?“
„Ríkám to, protože je to pravda. Jak se stává vždycky u případů tohoto druhu, veřejné mínění označuje více méně otevřeně podezřelého a často jsem si kladl otázku, podle čeho si ho vybírá. Je to záhadný, trochu děsivý úkaz. Od prvního dne, chápu-li to správně, se lidé postavili proti Vernouxovu klanu a nezatěžovali se příliš otázkou, jde-li o otce či syna.“
„To je pravda.“
„Teď se hněv vyhrotil proti synovi.“
„A je-li vrahem?“
„Než jsme odešli, slyšel jsem tě, jak jsi dal příkaz, aby ho sledovali.“
„Může sledování uniknout“
„To by nebylo z jeho strany moudré, protože bude-li se po městě moc ukazovat, vystavuje se nebezpečí, že ho někdo rozsápe na kusy. Jestliže je to on, udělá dříve či později něco, co povede na stopu.“
„Máš možná pravdu. Celkem vzato jsem rád, že jsi tady. Včera, přiznám se ti, mě to trochu dráždilo. Říkal jsem si, že mě budeš pozorovat a že ti budu připadat nešikovný, neobratný, staromódní, co já vím. Na venkově trpíme skoro všichni komplexem méněcennosti, zejména vůči těm, kteří přicházejí z Paříže. A tím spíš, když jde o člověka, jako jsi ty! Zlobíš se na mě?“
„Za co?“
„Za hlouposti, které jsem ti napovídal.“
„Řekl jsi mi velice rozumné věci. I my v Paříži musíme brát ohled na postavení a s lidmi na určitých místech jednat v rukavičkách.“
Chabot se už cítil lépe.
„Odpoledne budu vyslýchat svědky, které mi vyslídil Chabiron. Většina z nich nic neviděla ani neslyšela, ale nechci zanedbat sebemenší možnost“
„Buď hodný na Chalusovu ženu.“
„Přiznej se, že tihle lidé ti jsou sympatičtí.“
„Ano, ovšem!“
„Půjdeš se mnou?“
„Ne. Já radši očichám vzduch ve městě a tu a tam si dám pivo.“
„Vlastně jsem ještě neotevřel tenhle dopis. Nechtěl jsem to udělat před matkou.“
Vytáhl z kapsy lososovou obálku a Maigret poznal písmo. Papír pocházel určitě ze stejné složky jako lístek, který obdržel ráno.
„Pokuste se sjistit, co dochtor udělal Sabatiový holce.“
„Znáš ji?“
„Tohle jméno jsem jakživ neslyšel,“
„Myslím, že si vzpomínám, žes mi řekl, že doktor Vernoux neběhá za děvčaty.“
„Říká se to o něm. Začnou pršet anonymy. Tenhle je od nějaké ženy.“
„Jako většina anonymních dopisů! Obtěžovalo by tě zatelefonovat na komisařství?“
„Kvůli té Sabatiové?“
„Ano.“
„Teď hned?“ Maigret přikývl.
„Pojďme do pracovny.“
Zvedl sluchátko a zavolal policejní komisařství.
„To jste vy, Férone? Tady vyšetřující soudce. Znáte nějakou Sabatiovou?“
Musil čekat. Féron se šel zeptat strážníků, možná nahlédnout do kartotéky. Když se znovu ozval, Chabot načmáral při poslouchání několik slov na psací podložku.
„Ne. Pravděpodobně žádná souvislost. Jakže? Jistěže ne. Zatím se jí nezabývejte.“
Když to říkal, domáhal se pohledem Maigretova souhlasu a ten horlivě přikyvoval.
„Budu v kanceláři za půl hodiny. Ano. Děkuji!“
Zavěsil.
„Existuje doopravdy jistá Louise Sabatiová ve Fontenay-le-Comte, dcera italského zedníka, který pracuje v Nantes nebo někde v okolí. Nějakou dobu byla servírkou v hotelu Francie, potom číšnicí v kavárně U pošty. Už několik měsíců nepracuje. Pokud se nedávno nepřestěhovala, bydli v zatáčce silnice na La Rochel e, v kasárenské čtvrti, ve velkém zchátralém domě, kde žije asi šest sedm rodin...“
Maigret, který už měl dost doutníku, zamačkal rozžhavený nedopalek v popelníku a zapálil si dýmku.
„Chceš za ní zajít?“
„Možná.“
„Myslíš si pořád, že doktor...?“
Zmlkl a svraštil obočí.
„Co vlastně budeme dělat dnes večer? Normálně bych měl jít k Vernouxovým na bridž. Podle toho, cos mi říkal, očekává Hubert Vernoux, že přijdeš taky.“
„Nuže?“
„Říkám si, že vzhledem k mínění...“
„Máš ve zvyku chodit tam každou sobotu?“
„Ano.“
„Když tam tedy nepůjdeš, vyvodí se z toho, že jsou v podezření.“
„A když tam půjdu, bude se říkat...“
„Bude se říkat, že je kryješ. Nic víc. A to se už říká. Trochu víc, trochu míň...“
„Máš v úmyslu jít se mnou?“
„Samosebou.“
„Když chceš...“
Chudák Chabot už nevzdoroval, podřídil se Maigretově iniciativě.
„Je na čase, abych šel do Paláce.“
Vyšli společně a nebe mělo stále stejné bílé zabarvení, třpytivé a zároveň matné, jako nebe zrcadlící se ve vodě kaluže. Vítr byl stále prudký a na rozích ulic lepil ženám šaty na tělo, občas vzal některému muži klobouk a ten se za ním rozeběhl se směšným gestikulováním. Rozešli se každý jiným směrem.
„Kdy tě uvidím?“
„Zastavím se možná u tebe v úřadě. Když ne, přijdu k tobě na večeři. V kolik hodin je bridž u Vernouxových?“
„V půl deváté.“
„Upozorňuji tě, že neumím hrát.“
„To nevadí.“
Kudy Maigret prošel, kráčeje po chodníku, dýmku v zubech, ruce v kapsách a hlavu skloněnou, aby mu neuletěl klobouk, všude se pohnuly záclony. O samotě nepociťoval už takovou jistotu. Všechno, co právě řekl příteli Chabotovi, byla pravda. Ale když ráno zasáhl ke konci do Chalusova výslechu, uposlechl okamžitého popudu, za nímž se skrývalo přání dostat soudce z nepříjemné situace.
Atmosféra ve městě byla stále znepokojující. I když lidé nakrásně šli po své práci jako obvykle, v pohledech chodců byla jakási úzkost a jako by kráčeli rychleji v obavách, že se před nimi najednou vynoří odněkud vrah. V jiné dny, Maigret by to odpřísáhl, se hospodyňky jistě neshlukovaly jako dnes na prazích domů, kde si tiše povídaly.
Lidé ho sledovali očima a jemu se zdálo, že v jejich tvářích čte němou otázku. Udělá něco? Nebo bude neznámý moci dál beztrestně zabíjet?
Někteří ho plaše zdravili, jako by říkali:
„Víme, kdo jste. Říká se o vás, že si umíte poradit i s nejobtížnějšími případy. A vy, vy se nenecháte omráčit jistými osobnostmi.“
Chystal se vejít do kavárny U pošty na jedno velké pivo. Bohužel byl uvnitř přinejmenším tucet lidí, a všichni k němu obrátili hlavy, jakmile se přiblížil ke dveřím, a jemu se nechtělo odpovídat právě teď na otázky, kterými by ho zahrnuli.
Aby se člověk dostal do kasárenské čtvrti, musil přejít Martovo pole, rozlehlou holou plochu, orámovanou nedávno zasazenými stromky, které se zimomřivě třásly v severáku. Pustil se stejnou uličkou, kterou šel lékař včera večer, byla to ta, kde byl zabit Gobil ard. Když míjel jeden dům, zaslechl z druhého patra hluk hlasů. Tady bezpochyby bydlil učitel Ecnile Chalus. Několik osob tam vášnivě debatovalo, zřejmě jeho přátelé, kteří se přišli poptat, co je nového. Přešel Martovo pole, obešel kasárna, zahnul do ulice napravo a hledal velký zchátralý dům, který mu přítel popsal. Byl tu jen jeden takový. V liduprázdné ulici mezi dvěma prázdnými pozemky. Co to bývalo dříve, bylo těžké uhodnout, sklad či mlýn, nebo možná malá továrnička? Venku si hrály děti. Další, menší, s holými zadečky, se batolily po chodbě. Tlustá žena s vlasy padajícími jí na záda vystrčila hlavu z pootevřených dveří, ta jaktěživa neslyšela o komisaři Maigretovi.
„Co hledáte?“
„Slečnu Sabatiovou.“
„Louisu?“
„Myslím, že se tak jmenuje.“
„Obejděte dům a jděte zadními dveřmi. Vyjdete po schodech, jsou tam jen jedny dveře. Tam to je.“
Udělal, co mu řekla, protáhl se kolem popelnic, přeskočil odpadky a přitom slyšel troubení z kasárenského dvora. Domovní dveře, o nichž mu řekla, byly otevřené. Příkré schody bez zábradlí ho dovedly do poschodí, které nebylo ve stejné úrovni s ostatními, a zaklepal na modře lakované dveře.
Napřed se nikdo neozval. Zaklepal silněji a zaslechl ženské kroky v papučích, musil však zaklepat potřetí, než se ozvalo:
„Co je?“
„Slečna Sabatiová?“
„Co chcete?“
„Mluvit s vámi.“
A nazdařbůh dodal:
„Posílá mě doktor.“
„Okamžik.“
Kroky se vzdálily, bezpochyby aby se pořádně oblékla. Když konečně otevřela dveře, měla na sobě květovaný župan ze špatné bavlněné látky, pod kterým zřejmě měla jen noční košili. Nohy v pantoflích měla bosé, černé vlasy neupravené.
„Spala jste?“
„Ne.“
Prohlížela si ho nedůvěřivě od hlavy až k patě. Vzadu, za miniaturní předsíňkou, bylo vidět neuklizený pokoj, do něhož ho nepozvala.
„Ca mi vzkazuje?“
Jak otočila hlavu trochu na stranu, všiml si podlitiny u levého oka. Nebyla čerstvá. Modrá barva začínala přecházet do žluta.
„Nebojte se. Jsem přítel. Chtěl bych si jen s vámi chviličku popovídat.“
Co ji zřejmě přimělo, aby ho vpustila dovnitř, bylo to, že se dole u schodů objevili dva tři výrostci a civěli na ně.
Byly tam jen dvě místnosti, pokoj, který jen zahlédl a kde bylo rozestlané lůžko, a kuchyň. Na stole ležel otevřený román vedle šálku s nedopitou bílou kávou a na talířku kousek másla. Louise Sabatiová nebyla krásná. V černých šatech s bílou zástěrkou musila mít onen unavený vzhled většiny pokojských ve venkovských hotelích. A přesto bylo něco přitažlivého, téměř patetického v její bledé tváři, v níž plály intenzívně temné oči. Uvolnila mu jednu židlí.
„Opravdu vás poslal Alain?“
„Ne.“
„Neví, že jste tady?“
Když to říkala, podívala se ustrašeně po dveřích a zůstala stát, přichystána bránit se.
„Nebojte se.“
„Jste od policie?“
„Ano a ne.“
„Co se stalo? Kde je Alain?“
„Nejspíš doma.“
„Víte to určitě?“
„Kde jinde by měl být?“
Skousla ret, na němž se objevila krev. Byla velice nervózní a byla to chorobná nervozita. Blesklo mu hlavou, jestli nebere nějaké drogy.
„Kdo vám o mně řekl?“
„Jste už dlouho doktorovou milenkou?“
„Řekli vám to?“
Tvářil se jako učiněné dobrotisko a nestálo ho to ostatně žádnou námahu dát jí najevo svoje sympatie.
„Vy jste právě vstala?“ zeptal se místo odpovědi.
„Proč vás to zajímá?“
Měla nepatrný italský akcent, ne moc. Nemohlo jí být víc jak třicet let a její tělo pod špatně ušitým županem bylo ztepilé, jen hruď, která bývala asi vyzývavá, byla trošku ochablá.
„Neobtěžovalo by vás posadit se vedle mě?“
Nevydržela na místě. S horečnatými pohyby popadla cigaretu, zapálila si.
„Víte určitě, že Alain nepřijde?“
„Toho se bojíte? Proč?“
„Žárlí.“
„Nemá žádný důvod žárlit na mě.“
„Žárlí na každého muže.“
A podivným hlasem dodala:
„Dobře dělá. Má pravdu.“
„Co tím chcete říct?“
„Že na to má právo.“
„Miluje vás?“
„Myslím, že ano. Vím, že za to nestojím, ale...“
„Opravdu se nechcete posadit?“
„Kdo jste?“
„Komisař Maigret od kriminální policie z Paříže.“
„Slyšela jsem o vás. Co tu děláte?“
Proč jí neříci pravdu?
„Přijel jsem náhodou, abych se setkal s přítelem, kterého jsem léta neviděl.“
„Ten vám řekl o mně?“
„Ne. Setkal jsem se také s vaším přítelem Alainem. Vlastně dnes večer jsem pozván k němu.“
Cítila, že nelže, ale ještě se neuklidnila. Přesto si přitáhla židli, hned se však neposadila.
„Není-li zrovna teď v nepříjemné situaci, vydává se v nebezpečí, že v ní dříve či později bude.“
„Proč?“
Podle tónu, jakým to řekla, usoudil, že už ví.
„Někteří lidé si myslí, že on je možná tím člověkem, kterého hledáme.“
„Kvůli těm vraždám? To není pravda. To není on. Neměl žádný důvod.“
Přerušil ji a podal jí dopis, který mu soudce nechal. Přečetla ho s napjatým výrazem v tváři a se svraštěným obočím.
„Ráda bych věděla, kdo to psal.“
„Nějaká žena.“
„Ano. A určitě žena, která tu bydlí.“
„Proč?“
„Protože nikdo jiný nic neví. Přísahala bych, že ani tady v domě nikdo neví, kdo on je. To je msta, špinavost. Alain nikdy...“
„Posaďte se.“
Konečně se k tomu odhodlala a pečlivě překřížila cípy županu přes nahé nohy.
„Jste už dlouho jeho milenkou?“
Nezaváhala.
„Osm měsíců a jeden týden.“
Málem se usmál té přesnosti.
„Jak to mezi vámi začalo?“
„Pracovala jsem jako číšnice v kavárně U pošty. Chodíval tam občas odpoledne a sedával vždycky na stejném místě u okna, odkud pozoroval lidi venku. Všichni ho znali a zdravili, ale nepouštěl se se mnou do řeči. Po nějaké době jsem si všimla, že mě pozoruje.“
Pohlédla na něho vyzývavě.
„Chcete opravdu vědět, jak to začalo? Tak dobrá, povím vám to, a uvidíte, že není takový, jak si myslíte. Ke konci chodíval na skleničku večer. Jednou zůstal až do zavírací doby. Já měla spíš chuť dělat si z něho legraci, kvůli těm jeho velkým očím, které ze mě nespouštěl. Toho večera jsem měla venku schůzku s obchodníkem s vínem, se kterým se určitě setkáte. Zahnuli jsme doprava uličkou a...“
„A co?“
„No a usadili jsme se na lavičce na Martově poli. Chápete? Nikdy to netrvalo příliš dlouho. Když bylo po všem, šla jsem přes náměstí domů a uslyšela jsem za sebou kroky. Byl to doktor. Trošku jsem se bála. Otočila jsem se a zeptala se ho, co mí chce. Byl celý rozpačitý, nevěděl, co říci. Víte, co mi nakonec zašeptal?
'Proč jste to udělala?'
A já se dala do smíchu.
'Vadí vám to?'
'Moc mě to mrzelo.'
'Proč?'
A tak se mi nakonec přiznal, že mě miluje, že se mi to nikdy neodvážil říci, že je moc nešťastný. Usmíváte se?“
„Ne.“
Byla to pravda. Maigret se neusmíval. Dovedl si dobře představit Alaina Vernouxe v téhle situaci.
„Chodili jsme do jedné nebo dvou hodin do rána po hrázi a nakonec jsem to byla já, kdo brečel.“
„Šel s vámi sem?“
„Ten večer ne. Trvalo to celý týden. Ty dny trávil skoro všechen čas v kavárně a hlídal mě. Žárlil dokonce na to, že jsem poděkovala zákazníkovi za spropitné. Žárlí pořád. Nechce, abych chodila ven.“
„Bije vás?“
Zvedla bezděčně ruku k podlitině na tváři, a jak jí sklouzl rukáv županu, spatřil, že na pažích má další modřiny, jako by je byly pevně sevřely silné ruce.
„Má na to právo,“ odvětila ne bez hrdosti.
„Stává se to často?“
„Skoro pokaždé.“
„Pročpak?“
„Když to nechápete, nemůžu vám to vysvětlit. Miluje mě. Musí žít tam dole se ženou a dětmi. Nejenže nemiluje svou ženu, ale nemiluje ani svoje děti.“
„To vám řekl?“
„Vím to.“
„Podvádíte ho?“
Zmlkla, upřeně na něho hleděla s divokým výrazem. Pak:
„To vám řekli?“
A tlumeně:
„První dobou se to stávalo, když jsem ještě nechápala. Myslela jsem, že je jako ostatní. Když člověk začne jako já ve čtrnácti letech, nepřikládá tomu důležitost. Když se to dověděl, myslela jsem, že mě zabije. Neříkám to jen tak. V životě mi nikdo nenahnal takovou hrůzu. Celou hodinu ležel natažený na posteli, oči upřené na strop, pěsti zaťaté, neřekl ani slovo a já cítila, že děsně trpí.“
„Začala jste znovu?“
„Dvakrát nebo třikrát. Byla jsem dost hloupá.“
„A od té doby?“
„Ne!“
„Chodí k vám každý večer?“
„Skoro každý večer.“
„Čekala jste ho včera?“
Zaváhala, přemýšlejíc, k čemu by na základě jejích výpovědí mohl dospět, protože chtěla stůj co stůj chránit Alaina.
„Jaký je v tom rozdíl?“
„Musíte si přece něco nakoupit.“
„Nechodím až do města. Na rohu ulice je malé hokynářství.“
„Zbývající čas jste zavřená tady?“
„Nejsem zavřená. Dokazuje to, že jsem vám otevřela dveře.“
„Nikdy neřekl, že vás zavře?“
„Jak jste to uhodl?“
„Udělal to?“
„Na jeden týden.“
„Sousedi si toho všimli?“
„Ano.“
„A proto vám vrátil klíč?“
„Nevím. Nechápu, kam tím míříte.“
„Milujete ho?“
„Myslíte si, že bych vedla takovýhle život, kdybych ho nemilovala?“
„Dává vám peníze?“
„Když může.“
„Myslel jsem, že je bohatý.“
„To si myslí kdekdo, zatímco on je na tom přesně jako nějaký mladíček, který si musí tátovi říkat každý týden o trošku peněz. Žijou všichni v jednom domě.“
„Proč?“
„Co já vím.“
„Mohl by pracovat.“
„To je jeho věc, ne? Otec ho nechává celé týdny bez halíře.“
Maigret pohlédl na stůl, kde byl jen chléb a máslo.
„Je tomu tak právě teď?“
Pokrčila rameny.
„Co na tom záleží? Já si taky kdysi dělala představy o lidech, o kterých se myslí, že jsou bohatí. Fasáda, ano! Velikánský dům a nic v něm. Nedělají celý čas nic jiného, než že se namáhají, aby ze starého vymámili trošku prachů, a dodavatelé čekají někdy celé měsíce, než dostanou zaplaceno.“
„Myslel jsem, že Alainova žena je zámožná.“
„Kdyby byla prachatá, nebyla by si ho vzala. Představovala si, že on je. Když zjistila, že tomu tak není, začala ho nenávidět.“
Zavládlo dosti dlouhé mlčení. Maigret si nacpával dýmku, pomalu, zasněně.
„Copak si myslíte?“ zeptala se.
„Myslím, že ho opravdu milujete.“
„To je toho!“
Její ironie byla hořká.
„Jen mi vrtá hlavou,“ pokračovala, „proč jsou lidi hned proti němu. Četla jsem noviny. Neříká se nic přesného, ale cítím, že ho podezřívají. Zrovna před chvílí jsem zaslechla oknem ženské, jak se bavily schválně nahlas na dvoře, aby mi neušlo ani slovo z toho, co vykládaly.“
„Co říkaly?“
„Že v momentě, kdy hledají blázna, nemusej chodit moc daleko, aby ho našli.“
„Předpokládám, že vyslechly scény, které se u vás odehrávaly?“
„No a?“
Najednou se skoro rozzuřila a vstala ze židle.
„Tak vy si taky budete myslet, že je blázen, protože se zamiloval do holky, jako jsem já, a protože na ni žárlí?“
Maigret vstal také, a aby ji uklidnil, pokusil se jí položit ruku na rameno, ale ona ho rozhněvaně odstrčila.
„Jen to řekněte, jestli si to nemyslíte?“
„Já si to nemyslím.“
„Myslíte si, že je blázen?“
„Rozhodně ne proto, že vás miluje.“
„Ale přesto je?“
„Pokud se nedokáže opak, nemám žádný důvod, abych dospěl k takovému závěru.“
„Co to přesně znamená?“
„To znamená, že jste hodné děvče a že...“
„Nejsem hodná. Jsem coura, flundra, a nezasloužím si, aby...“
„Jste hodné děvče a já vám slibuji, že udělám, co je v mých silách, aby byl odhalen skutečný viník.“
„Jste přesvědčen, že to není on?“
Vzdychl stísněně a z rozpaků si začal zapalovat dýmku.
„Tak vidíte, že se to neodvažujete říci!“
„Jste hodné děvče, Louise. Přijdu asi ješté za vámi...“
Ona však ztratila důvěru, a když za ním zavírala dveře, vrčela:
„Vy a vaše sliby!…“
Ze schodiště, u jehož úpatí na něho civěly děti, jako by zaslechl, jak dodala sama pro sebe:
„Nejste stejně nic jiného než hnusný policajt!“
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky