<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET NA DOVOLENÉ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Maigret se svěřuje, Maigret na dovolené - Simenon Georges
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 183 Kč
Maigret se svěřuje, Maigret na dovolené - Simenon Georges
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges

 

   1   

 

 

(1)

Ulice byla uzounká jako všechny ulice staré čtvrti v Sables-d’Olonne, s hrbolatým dlážděním a chodníky, z nichž jste museli sejít dolů, když šel někdo proti vám. V ohbí ulice byla nádherná dvoukřídlová vrata krásné krémově tmavozelené barvy, která se bezvadně leskla a měla dvě měděná, perfektně vyleštěná klepadla, jaká se vidí už jen u provinčních notářů a v klášterech. Naproti nim stála dvě dlouhá nablýskaná auta, vyvolávající stejný dojem čistoty a pohodlí. Maigret je znal, patřila dvěma chirurgům. „Taky jsem mohl být chirurgem,“ pomyslel si. A mít takový vůz. Chirurgem asi ne, ale je pravda, že se málem stal lékařem, že medicínu začal studovat a že se mu po tom někdy zastesklo. Kdyby býval jeho otec žil o tři roky déle…

Než vstoupil, vytáhl z kapsy hodinky – ukazovaly přesně tři. V témže okamžiku bylo slyšet tenounký zvuk zvonu z kaple, potom se nad střechami nízkých městských domů rozezněl hlubší zvon z chrámu Matky boží.

Povzdychl si a stiskl zvonek. Vzdychal, protože bylo směšné vytahovat každý den ve stejnou dobu z kapsy hodinky. Vzdychal, protože bylo zrovna tak směšné přicházet přesně ve tři hodiny, jako by na tom závisel osud světa. Vzdychal, protože jakmile se před ním po cvaknutí dobře namazaného mechanismu neslyšně a hladce otevřou dveře, bude z něho jako v uplynulých dnech jiný člověk. Dokonce nedospělý. Jeho ramena zůstanou masívními rameny komisaře Maigreta, jeho postava bude působit stejně robustně jako jindy.

Ale jen udělá první krok v prosvětlené chodbě, bude sám na sebe působit dojmem malého hocha, mladého Maigreta, který kdysi v rodné vesnici v kraji Al ier kráčel po špičkách a zadržoval dech, když takřka za rozbřesku vcházel s mrazem rozpraskanýma rukama a červeným nosem do sakristie, aby na sebe navlékl rochetku ministranta.

Tady panovalo obdobné ovzduší. Vůni kadidla nahradil sladký lékárenský pach, nebyl to však dusivý pach nemocnice, byl jiný, jemnější, zvláštní. Chodilo se po měkkém linoleu, jaké předtím nikdy nikde neviděl. I olejovou barvou natřené zdi byly hladší, jejich běloba smetanovější než jinde. Ani tu zvláštní vlahost vzduchu a to naprosté ticho nenajdete jinde než v klášteře. Otočil se mechanicky doprava, uklonil se, jako když ministrant prochází před oltářem, a zašeptal:

„Dobrý den, sestro…“

Ve velice jasné a čisté kanceláři s jednou stěnou skleněnou a okénkem jako na vrátnici seděla před nějakým seznamem jeptiška ve velkém čepci, usmála se a řekla:

„Dobrý den, pane ze šestky… zavolám tam a zeptám se, jestli smíte nahoru. Naší drahé pacientce se daří čím dál tím lip…“

Toto byla sestra Aurélie. V normálním životě by to byla padesátiletá žena, ale pod bílým čepcem se při její karamelově hladké pleti dalo těžko uhodnout, kolik je jí let.

„Haló…!“ řekla tlumeným hlasem. „To jste vy, sestro Marie? Mám tu dole pána ze šestky…“

Maigret se kvůli tomu nehněval, dokonce ani neztrácel trpělivost. Bůhví že tento každodenní rituál byl zbytečný. Nahoře na něj čekali. Věděli, že přijde přesně ve tři. Do prvního byl schopen vystoupit sám.

Ale chyba lávky! Byly to maniačky. Sestra Aurélie se na něj usmívala a on pozoroval schodiště pokryté červeným kobercem, kde se měla objevit sestra Marie.

Teď se usmívala zase ona; obě ruce měla zastrčené v širokých rukávech šedivého hábitu.

„Pane ze šestky, šel byste, prosím, nahoru?“

Věděl, že zašeptá, jako by to bylo tajemství nebo nějaká senzační novinka:

„Naší pacientce se daří čím dál tím líp…“

Šel po špičkách. Možná by se začervenal, kdyby pod jeho váhou zapraskal schod. Dokonce při řeči trochu odvracel hlavu, aby z něj nebyl cítit calvados, který si dával každý den po obědě. Paprsky slunce ozařující chodbu tvořily obloučky podobné svatozáři na obrazech světců. Chvílemi kolem nich projel pojízdný stolek nebo . vozík s pacientkou, kterou vezli na operační sál a z níž mu v paměti utkvěl jen strnulý pohled. Ve dveřích velkého pokoje s dvaceti lůžky se pravidelně objevila sestra Aldegonda, jakoby náhodou, jako by tam měla nějakou práci, a s oddaným úsměvem pronesla:

„Dobrý den, pane ze šestky…“

O kousek dál potom sestra Marie otevřela dveře s číslem šest a ustoupila, aby mohl vstoupit. Žena sedící na posteli ho pozorovala se zvláštním výrazem na pobledlé tváři. Byla to paní Maigretová; vždycky se tvářila, jako by říkala:

„Chudáčku Maigrete, tos to dopracoval…“

Proč i teď našlapoval jen na špičky, mluvil tlumeně jakoby cizím hlasem a pohyboval se, jako by měl strach, že něco rozbije? Políbil manželku na čelo, podíval se na pomeranče a cukroví na nočním stolku a na pletení ležící na pokrývce, které ho vždycky rozhněvalo.

„Už zase?“

„Sestra Marie mi dovolila trochu plést…“

Nastal další ceremoniál pozdravit dámu na druhé posteli. Nepodařilo se jim totiž získat jednolůžkový pokoj.

„Dobrý den, slečno Rinquetová…“

Měla bystrý, ale tvrdý pohled. Maigretova přítomnost ji strašně rozčilovala. Po celý čas jeho návštěvy byla její scvrklá tvář zakaboněná. „Posad se, ty můj chudinko…“

Ona byla nemocná. Ji museli nutně operovat tři dny po jejich příjezdu do Sables ď Olonne, kde měli trávit dovolenou. Ale on byl „chudinka“ Maigret.

Bylo tu dusno. Sako by si však nesundal za nic na světě, protože každou chvíli vešla sestra Marie, bůhví proč, tu pohnula skleničkou, tu přinesla teploměr nebo cokoli jiného. Pokaždé se podívala po Maigretovi a zašeptala:

„Promiňte. ..“

Paní Maigretová se denně ptala:

„Copak jsi měl k obědu?“

V podstatě měla pravdu. Co jiného měl vlastně na práci, ne-li jíst a pít? Ve skutečnosti nikdy v životě tolik nepil.

Den po operaci mu chirurg doporučil:

„Nezůstávejte déle než půl hodinky…“

Ted' už se všechno zaběhlo. Vznikl rituál. Zůstával půl hodiny. Nevěděl, o čem mluvit. Přítomnost vzteklé staré panny mu přímo zavírala ústa. A přitom – co vlastně vyprávěl své ženě v běžném životě, když spolu byli sami? Dnes mu to nebylo jasné. Celkem nic. Proč mu tedy celý den tak chybí?

Tady jen čekal; čekal, až uplyne půlhodina. Paní Maigretová se po několika minutách dala do pletení, aby něco dělala. Musela slečnu Rinquetovou snášet ve dne v noci, proto na ni brala ohledy. Když něco vyprávěla, rychle dodávala:

„Viďte, slečno Rinquetová?“

Pak na Maigreta mrkla. Rozuměl, co to znamená. Ženy před sebou vzájemně velmi nerady odhalují své drobné nesnáze, paní Maigretová obzvlášť, a tady byly obě připoutané na lůžko.

„Napsala jsem lístek sestře… Budeš tak hodný a hodný to do schránky…“

Strčil lístek do levé kapsy saka, byl to pohled na kliniku, na její hezkou bílou fasádu a zelená vrata. A tady jde o hloupý detail. Do levé? Do pravé? Ta otázka mu měla vrtat hlavou ještě v jedenáct hodin večer.

Už celé roky, vlastně odjakživa, měla každá z jeho kapes přesné určení. V levé kapse u kalhot pytlík s tabákem a kapesník – proto byly v jeho kapesnících vždycky zbytky tabáku. V pravé kapse dvě dýmky a drobné peníze. V zadní levé kapse peněženka, vždycky plná zbytečných papírků, takže měl díky tomu jednu půlku zadku tlustší.

Nikdy s sebou nenosil klíče. Kdykoli si je náhodou vzal, vždycky je ztratil. Do saka nedával skoro nic, jen krabičku zápalek do pravé kapsy.

Když měl přinést noviny nebo s sebou vzít dopisy, strkal si je tedy do levé kapsy saka. Udělal to tak i tentokrát? Pravděpodobně ano. Seděl proti oknu s matovým sklem. Sestra Marie vešla do pokoje dvakrát nebo třikrát, pokaždé rychle, ale důrazně pohlédla jeho směrem. Byla ještě mladičká, na růžových tvářičkách neměla jedinou vrásku. Nějaký hlupák by možná tvrdil, že se do něj zamilovala, protože pro něj přiběhla vždycky tak hbitě na schodiště, a když byl v pokoji, jako by jí všechno padalo z rukou. Maigret věděl, že jde o něco jiného, prostšího, naivního, že se chová v podstatě jako malé děvčátko. Tak třeba ten její nápad říkat mu pán ze šestky. Protože měl hrůzu z lidské zvědavosti a nechtěl, aby se jeho jméno ozývalo ze všech stran. Je na dovolené, nebo ne?

Měl skutečně dovolenou v takovém opovržení? Celý rok vzdychal:

„Mít konečně pár dní klid, mít před sebou celé hodiny bez programu a dělat, co člověka napadne…“

Hodiny naprostého volna, dny bez nejmenší povinnosti, bez jediné úřední schůzky. V jeho pařížské kanceláři na Zlatnickém nábřeží se to jevilo jako nepředstavitelné štěstí. Chyběla mu paní Maigretová?

Ne! Znal se. Brblal. Byl nespokojený. Přesto v hloubi duše věděl, že s letošní dovolenou to bude jako s těmi předešlými. Za šest měsíců – za rok si řekne:

„Bože, jak šťastný jsem byl v Sables d’Olonne…“

Klinika, kde se cítil tak nesvůj, se v průběhu času stane místem skvělých zážitků, a.když si představí nevinnou červenající se tvářičku sestřičky Marie, bude se rozplývat blahem. Nikdy hodinky nevytáhl, dokud nezazněl vysoký tón zvonu z kaple, oznamující půl čtvrté. Dělal dokonce, že ho neslyší. Prohlédla to paní Maigretová? To ona byla vždycky nucena říct:

„Už je čas, Maigrete…“

„Ráno zavolám,“ říkal, když vstával, jako by šlo o něco neobvyklého. Volal každý den ráno. V pokoji telefon nebyl, brala ho dole sestra Aurélie.

„Naše drahá pacientka strávila klidnou noc…“

Někdy dodávala:

„Za chvíli si s ní přijde popovídat pan katecheta.“

Vězeň ve Fresnes nemá pravidelnější život, než měl teď on. Měl hrůzu z povinností. Láteřil při představě, že má být tam a tam přesně v danou dobu. Přitom tady si vlastně sám vytvořil pevný denní plán, který dodržoval přesně jako švýcarské hodinky.

V kterou denní dobu mu někdo mohl strčit ten papírek do kapsy, do levé kapsy saka? Byl to kousek obyčejného hlazeného čtverečkovaného papíru, pravděpodobně lístek vytržený z notýsku. Napsáno to bylo tužkou, vyrovnaným písmem, a zdálo se mu, že ženskou rukou. Pro smilování boží požádejte o návštěvu u pacientky na čísle 15. Podpis chyběl. Jen ta věta. Pohlednici své ženy si strčil do levé kapsy. Byl tam už ten papír? Možná že ano. Zřejmě nesáhl hluboko do kapsy.

Ale když potom házel lístek přímo naproti tržnici do schránky…? Dráždila ho hlavně slova pro smilování boží.

Proč to smilování? Chce-li s ním někdo mluvit, nej ednodušší je ho oslovit. Není žádný ministr. Může si s ním promluvit, kdo chce.

Pro smilování… Ladilo to s tou nasládlou atmosférou, do níž se noří každé odpoledne, s jakoby vygumovanými úsměvy jeptišek, s nenápadnými pohledy sestřičky Marie. Ne! Pokrčil rameny. Nedovedl si představit sestru Mari , jak mu strká do kapsy papírek. Tím méně sestru Aldegondu, která se vždycky ocitne na chodbě mezi dveřmi do velkého sálu, když jde Maigret kolem. A sestru Auréli od něj vždycky dělí skleněná stěna. Nebylo to úplně přesné. Vzpomněl si na jednu podrobnost. Když odcházel, stála před svou kanceláří a doprovodila ho až ke dveřím.

Ostatně proč ne slečna Rinquetová? Taky šel těsně kolem její postele. A na schodech potkal doktora Bertranda…

Nechtěl na to myslet. Nemělo to ostatně smysl. Když lístek našel, bylo půl jedenácté. Vyšel nahoru do svého pokoje v hotelu Bel Air. Než se svlékl, vyňal jako obvykle všechno z kapes a položil to na komodu.

Jako předešlé dny hodně pil. Ne vlastní vinou. Ne programově. Prostě proto, že jeho život v Sables se tak vyvinul.

Například ráno, když sešel v devět hodin dolů, byl nucen se napít. V osm mu Julie, ta tmavší a menší z obou služek, přinášela kávu do postele. Proč dělal, že spí, když byl vzhůru už od šesti ráno?

Další mánie. Dovolená, to znamenalo trochu si pohovět. Tři sta dvacet dní v roce, ba víc, si každé ráno při vstávání sliboval:

„Až budu na dovolené, to si pospím!“

Okna jeho pokoje vedla k moři. Byl srpen. Spal při otevřených oknech. Závěsy ze starého červeného rypsu se nepřekrývaly, budilo ho slunce a šumění vln na písečné pláži. Potom se hned ozvala dáma z trojky, jeho sousedka zleva; měla čtyři děti – od šesti měsíců do osmi let – a všechny s ní spaly v jednom pokoji.

Hodinu tam byl křik, naříkání a pobíhání sem a tam; mohl si ji představit napůl zahalenou, bosé nohy v trepkách a s rozcuchanými vlasy, jak zápasí s tou netrpělivou drobotí, jedno děcko postaví do kouta a druhé posadí na postel, dá brečícímu nejstaršímu pohlavek, hledá zmizelou botku dcerky a zoufale se snaží zapálit vařič, na němž chce ohřát kašičku nejmladšímu, vařič, jehož lihové výpary pronikají škvírou pod spojovacími dveřmi až k Maigretově posteli. S dvěma stařečky zprava to byla zase jiná písnička.

Neustále si povídali, tlumeně a monotónně, takže hlasy obou splývaly a působilo to, jako kdyby oba recitovali žalmy. Musel čekat, až bude v patře volná koupelna, číhat na vypuštění vany a hluk splachovadla. Maigret měl balkónek. Posedával tam v županu a měl opravdu krásný výhled na rozlehlou, ve slunci oslňující pláž, na moře plné modrých a bílých plachetnic. Viděl, jak lidé zarážejí na pláži do země první pruhované slunečníky a jak přicházejí první děti v červených plavkách. Když sešel dolů se zbytky holicího mýdla za ušima, končil svou třetí dýmku. Co ho nutilo, aby procházel místnostmi pro personál? Nic. Mohl jako ti druzí vyjít ven světlou jídelnou, kterou právě drhla a leštila Germaina, tlustá služka s neuvěřitelným poprsím. Kdepak. On otevřel jídelnu majitelů a pak dveře kuchyně. Paní Léonardová si právě nasadila brýle a probírala s šéfkuchařem jídelníček. Pravidelně se v tu chvíli vynořil ze sklepa pan Léonard. V kteroukoli denní dobu ho bylo možné spatřit, jak vychází ze sklepa, a přitom je docela střízlivý.

„Hezký den, komisaři…“

Pan Léonard byl v trepkách a v košili. V mísách byl hrášek, čerstvě oškrabaná mrkev, pór a brambory. Na kuchyňském stole vytékala krev z masa a tresky a kambaly čekaly, až z nich někdo oškrábe šupiny.

„Doušek bílého, komisaři?“

První po ránu. Doušek bílého od hoteliéra. Bylo to ostatně výborné bílé víno se zelenými odlesky. Přece se Maigret nepůjde posadit na písek mezi maminky. Procházel se po promenádě na umělé hrázi, čas od času se zastavil. Pozoroval moře, pestrobarevné postavy, kterých bylo ve vlnách u břehu čím dál víc. Pak, když došel do výše městského centra, odbočil úzkou uličkou doprava a zamířil k zastřešenému trhu.

Chodil mezi stánky tak pomalu a vážně, jako by měl na starosti čtyřicet strávníků. Zastavoval se u ryb, které sebou ještě mrskaly, před stánky s kraby a langustami, nastrčil krabovi zápalku a ten ji klepetem stiskl…

Druhé bílé víno. Naproti bylo totiž malé bistro, do něhož se sestupovalo po jednom schůdku a které bylo jakýmsi prodloužením trhu se všemi jeho pachy a vůněmi. Potom se prošel před chrámem Matky boží a koupil si noviny. Měl si je jít přečíst do svého pokoje?

Vrátil se na promenádu, posadil se na kavárenskou terasu, vždycky na stejné místo. Vždycky také zaváhal, když číšník čekal na objednávku. Jako by si měl dát něco jiného!

„Jedno bílé…“

Přišlo to náhodou. Někdy si nedal bílé víno celé měsíce. V jedenáct vstoupil do kavárny zatelefonovat na kliniku a vždycky se mu ozval hlas sestry Aurélie:

„Naše drahá pacientka strávila klidnou noc…“

Připravil si takto řadu míst, kam se přišel vždy ve stejnou dobu posadit. I v hotelové jídelně měl svůj koutek u okna naproti stolu svých dvou starých sousedů.

První den si po kávě poručil skleničku calvadosu. Od té doby se ho Germaina vždycky zeptala:

„Calvados, pane komisaři?“

Neodvažoval se odmítnout. Cítil se otupělý. Slunce pálilo. V určitou dobu měkl na promenádě asfalt pod nohama a pneumatiky aut na něm zanechávaly svůj vzorek. Vyšel si nahoru odpočinout, ne v posteli, ale v křesle, které si vytáhl na balkón; obličej si přikryl novinami.

Pro smilování boží požádejte o návštěvu u pacientky na čísle 15…

Kdyby někdo viděl, jak čím dál víc vrůstá do rozličných zákoutí města, řekl by si, že je tu už celé roky jako ti odpolední hráči karet. Přitom sem s manželkou dorazili teprve před devíti dny. První večer si dali mušle. To potěšení si slibovali už v Paříži: že sní každý plný talíř čerstvě vylovených mušlí.

Oběma jim z toho bylo zle. Vyrušovali sousedy ze spánku. Druhý den bylo Maigretovi líp, ale paní Maigretová si na pláži stěžovala na blíže neurčitelné bolesti. Další noc měla horečku. Pořád ještě si mysleli, že to nic není.

„Neměla jsem je jíst, mušle mi nikdy nedělaly dobře…“

Následující den měla takové bolesti, že museli zavolat doktora Bertranda a ten ji dal spěšně převézt do nemocnice. Následovaly nepříjemné hodiny plné zmatku, doktoři běhali sem a tam, nové tváře, rentgeny, laboratorní vyšetření.

„Ujišťuji vás, pane doktore, že to způsobily ty mušle,“ opakovala paní Maigretová s chabým náznakem úsměvu.

Lékaři se však neusmívali, brali si Maigreta stranou. Akutní apendicitida, nutnost operace, nebezpečí zápalu pobřišnice. Během operace se procházel v dlouhé chodbě zároveň s mladým nastávajícím otcem, který čekal, až žena porodí, a kousal si nehty až do krve. A tak se Maigret stal pánem ze šestky.

Za šest dní získá člověk nové návyky, naučí se našlapovat potichu, sladce se usmát na sestru Auréli a pak na sestřičku Mari . Naučí se i zašklebit náznakem úsměvu na protivnou slečnu Rinquetovou. Načež toho někdo využije a vsune mu do kapsy pitomý lístek. A vůbec – kde je ta patnáctka? Paní Maigretová to určitě ví. Znají se všechny, i když se nevidí. Vědí, čím která z nich trpí. Někdy o tom manželovi povídala, diskrétně, polohlasem, jako v kostele.

„Dáma z jedenáctky je prý strašně milá a laskavá… A přitom – chudinka… Pojď blíž…“

Zašeptala, že jí bylo sotva rozumět:

„Rakovina prsu…“

Potom se podívala k posteli slečny Rinquetové, několikrát přivřela oči, což znamenalo, že má taky rakovinu.

„Kdybys viděl tu hezounkou holčičku, co přivezli na sál…“

Sál byl pokoj s mnoha lůžky, protože tady byly vlastně tři třídy, jako ve vlacích: velký pokoj – fungující jako třetí třída, pak dvoulůžkové a nejvýš na stupnici jednolůžkové pokoje. Proč si tím lámat hlavu? Nakonec to bylo pouhé dětinství. Atmosféra kliniky v sobě měla skutečně něco dětinského. Což se jeptišky samy nechovaly trochu infantilně?

A pacientky rovněž, se svým žárlením a šeptem sdílenými tajnostmi, cukrovinkami, které schraňovaly jako lakomci, nebo číháním na jakýkoli pohyb v chodbě. Pro smilování…

Ta slova napsala žena. Proč by ho potřebovala pacientka z patnáctky? Přece to nebude brát vážně, neobrátí se na sestru Aurélií se žádostí o povolení návštěvy u někoho, koho ani nezná jménem?

Na pláži a ve městě bylo příliš slunečno. V určitou dobu vzduch doslova vibroval, a když člověk přešel náhle do stínu, dlouho měl před očima červené mžitky a nic neviděl. No tak! Siesta skončila; mohl složit noviny, natáhnout sako, zapálit si dýmku a sejít dolů.

„Na shledanou, komisaři…“

Ty pozdravy po celý den dokazovaly, jak je ctěný a vážený. Každý k němu byl vlídný, usměvavý. Vlastně jen on byl nabroušený. Ulevilo by se mu pořádným lijákem, hádkou s nějakým vzteklounem.

Zelená vrata a úder zvonu ohlašující tři hodiny. Nebyl s to se odhodlat a nevytáhnout z kapsy hodinky!

„Dobrý den, sestro…“

Proč rovnou nepoklekl, když už byl v tom? Teď byla řada na další, na sestře Mari , která na něj čekala na schodišti.

„Dobrý den, sestřičko…“

A pán ze šestky vcházel po špičkách do pokoje paní Maigretové.

„Jak se ti vede?“

Snažila se usmívat a dařilo se jí to jen napůl.

„Neměls mi nosit pomeranče. Ještě tu nějaké mám…“

„Ty přece znáš všechny pacientky…“

Proč mu dávala znamení? Otočil se k posteli slečny Rinquetové. Stará žena ležela, hlavu na podušce obrácenou ke zdi.

Zašeptal:

„Něco není v pořádku?“

„Nejde o ni… Psst… Pojď blíž…“

To všechno tak tajemně jako v dívčím penzionátě.

„Dnes v noci tady bylo jedno úmrtí…“

Hlídala pohledem slečnu Rinquetovou, jejíž pokrývka se pohnula.

„Bylo to hrozné, křik bylo slyšet až sem… Pak přišla rodina… Trvalo to vic než tři hodiny. Několik pacientek se vyděsilo. Hlavně když viděly přicházet kněze s posledním pomazáním… V chodbě sice zhasli, ale každému to bylo jasné…“

Další slova jen vydechla a ukázala na sousedku.

„Myslí si, že teď je na řadě ona…“

Maigret nevěděl, co říct. Cítil se v tom cizím světě těžkopádný a neohrabaný.

„Byla to mladá dívka… prý moc krásná… z patnáctky…

Divila se, proč stáhl obočí a vytáhl z kapsy dýmku, kterou si ostatně nezačal cpát.

„Seš si jistá, že byla z patnáctky?“

„No jistě… Proč?“

„Jen tak…“

Posadil se zpátky na židli. Nemělo cenu říkat paní Maigretové o lístku nalezeném v kapse, rozrušilo by ji to.

„Co jsi jedl?“

Slečna Rinquetová se dala do pláče. Nebylo jí vidět do tváře, byly vidět jen řídké vlasy na polštáři, ale pokrývka se otřásala křečovitým pohybem těla pod ní.

„Neměl bys tu zůstávat moc dlouho…“

Pochopitelně že chlap zářící zdravím se nehodil do ústavu plného nemocných a jeptišek klouzajících tiše po chodbách.

Před odchodem se zeptal:

„Víš, jak se jmenovala?“

„Helena Godreauová…“

Pak si teprve všiml, že sestra Marie má uplakané oči a tváří se, jako by mu něco zazlívala. Že by mu ten lístek strčila do kapsy ona?

Nebyl schopen se jí na to zeptat. Všechno se to tak málo podobalo prostředí, v němž se pohyboval on, zaprášeným chodbám kriminální policie, lidem, které usazoval pěkně proti sobě ve své kanceláři a jimž se díval dlouze do očí, než na ně zaútočil otázkami na tělo. Navíc se ho to netýkalo. Zemřela nějaká mladá dívka. Co má být! Někdo mu strčil do kapsy vzkaz, který nic neznamenal.

Sledoval svou obvyklou cestu jako cirkusový kůň. V podstatě se jeho dny točily také stále dokola. Například teď přišel čas kavárny-restaurace Na hrázi. Ubíral se tam jako na nějakou významnou schůzku, ačkoli tam neměl absolutně co dělat.

Měli tam velký, velice světlý sál. U širokých oken vedoucích na pláž posedávali obyčejní hosté, jimž nevěnoval jediný pohled, neznámí lidé, letňáci, kteří sem nechodili vždycky ve stejnou dobu a nečekali jste, že budou každý den na tomtéž místě.

Vzadu v širokém výklenku za kulečníkem to bylo něco docela jiného; seděli tam u dvou stolů vážní, mlčenliví pánové a číšník číhal na jejich sebemenší znamení.

Byli to vážení, bohatí lidé, starousedlíci. Někteří z nich zažili už stavbu kavárny-restaurace a někteří znali město ještě před výstavbou hráze promenády.

Setkávali se tu každé odpoledne na partičku bridže. Každé odpoledne si mlčky stiskli ruku nebo vyměnili pár krátkých rituálních průpovídek.

Na Maigretovu přítomnost už si zvykli; karty nehrál, ale sedl si rozkročmo na židli, pozoroval hru, kouřil dýmku a popíjel bílé víno.

Nejčastěji ho zdravili pokynutím. Jenom policejní komisař Mansuy, který ho pánům představil, vstal a šel mu podat ruku.

„Manželce už je líp?“

Mechanicky odpovídal, že ano. Zrovna tak mechanicky tentokrát dodal:

„Dnes v noci na klinice zemřela mladá dívka…“

Promluvil polohlasem, ale i jeho tlumený hlas zazněl dost silně v tichu panujícím kolem obou stolů. Podle chování pánů pochopil, že udělal chybu. Ostatně policejní komisař mu dal znamení, aby o tom nemluvil.

Už šest dní pozoroval hru, a zatím se mu ji nepodařilo pochopit; tentokrát se spokojil tím, že pozoroval tváře hráčů.

Pan Lourceau, loďař, byl velmi starý, ale dosud statný, s brunátným obličejem ověnčeným bílými vlasy. Jako hráč z nich byl nejlepší, a když jeho partner udělal chybu, měl ve zvyku podívat se na něj takovým způsobem, že mu to bralo odvahu dál s nim hrát.

Depaty, majitel realitní kanceláře obchodující hlavně s vilami a stavebními parcelami, byl živější, a přes jeho sedmdesátku mu na očích bylo znát, že je to starý vtipálek. Byl tam ještě majitel stavební firmy, soudce, loďař a starostův náměstek.

Nejmladšímu mezi nimi bylo asi pětačtyřicet až padesát let. Právě dokončoval jednu parti . Byl hubený, výrazných rysů, nervní, s jiskrnýma očima, s vlasy hezkého hnědého odstínu, a oblékal se velmi vybraně, ne-li s jistým puntičkářstvím.

Když odhodil poslední kartu, vstal, jak měl ve zvyku, a zamířil k telefonní kabině. Maigret se podíval na hodiny. Bylo půl páté. Tento hráč měl každý den v půl páté hovor. Komisař Mansuy, který si na následující parti vyměnil místo se svým sousedem, se ke kolegovi naklonil a zašeptal:

„Ta mrtvá byla jeho švagrová…“

Muž, který každý den během karetní partie telefonoval své ženě, byl doktor Bel amy. Bydlel sotva tři sta metrů odtud ve velkém bílém domě za kasinem, přesněji mezi kasinem a molem, v místě, kde se vypínaly tři nebo čtyři nejhezčí domy ve městě. Na ten jeho bylo vidět oknem. Harmonicky řešená fasáda, bílá jako sníh, s velkými a vysokými okny připomínala kliniku, měla její klid a důstojnost.

Doktor Bel amy se s nepohnutou tváří vrátil ke stolu, kde už na něj čekali a karty byly rozdány. Pan Lourceau, který neviděl rád, aby se povrchní věci mísily do obřadu bridže, pokrčil rameny. Že by to takhle trvalo celé roky?

Doktor nepatřil k lidem, na něž snadno něco zapůsobí. Ve tváři se mu nehnul ani sval. Jediným pohledem přehlédl své karty a utrousil:

„Dva kříže…“

Během hry si pak začal vůbec poprvé nenápadně prohlížet Maigreta. Takřka nepostřehnutelně. Byly to tak bleskové pohledy, že je bylo nutno zachytit v letu. Pro smilování boží…

Jak to, že se Maigretovi, aniž si to předem uvědomil, ozvala v duchu větička, která mu měla vrtat v hlavě po celou parti ?

Tohle je v každém případě někdo, kdo by se nesmiloval…

Málokdy se setkal s tak tvrdým a zároveň tak žhavým pohledem, s mužem, který se dovede tak ovládat a je schopen tak skrývat své city.

V minulých dnech nezůstával Maigret až do konce partie bridže. Čekala ho další „zákoutí“. Představa, že by cokoli na svých zvycích měnil, ho šokovala.

„Budete tady ještě v šest hodin?“ zeptal se komisaře Mansuya. Než odpověděl, že ano, podíval se Mansuy zcela zbytečně na hodinky. Maigret šel promenádou tentokrát až na samý konec kolem domu doktora Bel amyho, což byla typická stavba, jakou si lidé závistivě prohlížejí a říkají si v duchu:

„Jak krásně se asi žije v takovém domě…“

Pak přišel přístav, loďařovy dílny s plachtami rozloženými po chodníku, převozník, loďky, které se vracely a řadily se jedna vedle druhé naproti rybí tržnici.

Tady vešel do zeleně vymalované kavárničky; vcházelo se do ní po čtyřech schodech, byl tam neosvětlený pult, dva tři stolky pokryté hnědým voskovaným plátnem a samí chlapi v modrákách a vysokých gumových holínkách, na stehnech shrnutých.

„Deci bílého…

…Které nemělo stejnou chuť jako v hotelu Bel Air ani jako v bistru u kryté tržnice, ani jako bílé víno v kavárně Na hrázi.

Zbývalo projít nábřežím až na konec, pak zatočit doprava a vracet se úzkými uličkami, kde pulzoval v nízkých domcích život plný hluku a pachů.

Když se v šest hodin vrátil do kavárny Na hrázi, komisař Mansuy zrovna vyšel, čekal na něj na chodníku a natahoval si hodinky.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist