Georges Simenon

MAIGRET NA DOVOLENÉ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(4)

„Odpusťte, prosím,“ řekl nadmíru zdvořile. „Opravdu madame neznám, nikdy jsem ji neviděl. Jenom bych se jí rád zeptal, kde bych našel jejího manžela, abych za ním nemusel tam, kde pracuje.“ Laurence se nejdřív obrátila s vítězným pohledem k Fernandovi: „Tak vidíte, vy žárlivče, že to není, co jste si myslel!“

Pak se teprve zeptala Maigreta:

„Tak copak zase náš Francis proved?“

Dveře pár kroků odtud vedly do nudlovitě úzké a dlouhé, slabě osvětlené místnůstky, kam vnikala jen trochu denního světla příliš vysoko položeným vikýřem, takže se tam celý den svítilo. Celou délku téhle nudle zabíral stůl a dvě lavice jako v kasárnách. Byla to jídelna pro zaměstnance; momentálně se až úplně vzadu mlčky ládovali dva hoteloví sluhové. Sem Laurence zavedla komisaře, aby do něj nestrkali pobíhající číšníci.

„Vy jste od policie, ne? Víte, mně na tom nesejde. Bylo by jen dobrý, aby mu něco přišili, mně by to pomohlo získat lehčejc rozvod. Že, Fernande?“

Měla krátké masité nohy, ale byla svěží, s vesele nahoru ohrnutým nosem.

„Když si pomyslím, že já sama platím na kluka, protože ta líná kůže o nějakým placení nechce ani slyšet…“

„Vy s ním nežijete?“

Odpověděl Fernand, aby byla jednou provždy jasno:

„Jsme spolu už dva roky.“

„Nevíte, jestli má ve městě nějaký podnájem?“

Tlustá Laurence se rozesmála.

„Padnájem a všechno, co k tomu patří, jo! I pantofle u postele…“

Náhle se v ní ozvala nedůvěra:

„Nejste od zdejší policie?“

„Jsem z Paříže.“

„Místní lidi by přece jen měli vědět, že Francis to válí s Popinou…“

„Popinou?“

„Jo, se starou Popineauavou… co prodává ryby… Má výnosnej krám na rohu ulice Republiky…

Pěkná mrcha. Tu nikdo nepřečurá. Převálcovala už tři manžely, a přitom to byli festovní chlapi, ta má pořádně co dělat kolem hrobů na Dušičky. Chudák Francis to taky dlouho nevydrží… Přitom teda fakt nevím, čím tu babu vlastně oblažuje… V každým případě ho tam najisto najdete po desátý večer. Poslyšte, pane, je to něco vážnýho?“

Maigret neodpověděl, raději ji nechal mluvit, aby se víc dověděl.

„Je to silnější než on… Prostě musí krást, třeba jen drobnosti… Přitom to nedělá proto, že je chce prodat, dává je ženským… Pořád je musí něčím ohromovat…“

Rozesmála se a koukla spiklenecky na Fernanda:

„Člověk ženský ohromuje, čím může, že, pane?“

# # #

Maigret poobědval sám ve svém rohu a tvářil se dnes jinak, než jak ho znali v hotelu Bel Air. Marně na něj čekal pan Léonard na večerní popovídání v místnosti za jídelnou. Jen dojedl, vyšel na procházku do tmy, přerušované světly plynových lamp; mořské vlny toho večera fosforeskovaly. Bylo ještě brzy, sotva půl deváté. Prošel kolem doktorova domu, svítilo se tam. Pak kolem přístavu a malých bister, kam člověk musí vstoupit, chce-li se na moment posadit. Těžko by dovedl přesně vyjádřit, co si myslí. Bylo to prchavé, trochu nesouvislé. Začínalo to sestřičkou Marií. Nasládlou atmosférou kláštera, která se odrážela i na samotné paní Maigretové. Pokračovalo to doktorem a jeho patricijským domem, jeho klidnou řečí a ostrými pohledy. Pak ho náhle děvčátko se světlými vlásky nasměrovalo k špinavému zákulisí hotelu Bel evue a na scéně se objevil řezník Fernand a vzrušením rozchechtaná tlustá Laurence. V uličkách, kde čas od času zasvítil žlutavý obdélník malé výlohy, bylo málo chodců, většina oken byla otevřená, lidé šli brzy spát, z ulice člověk mohl skoro zahlédnout, jak se převracejí v postelích zavlhlých potem. Jak tak procházel kolem nějakého tmavého okna, zaslechl tu a tam šepot, tak blízko, že měl dojem, jako by někoho překvapil v jeho nejdůvěrnějším soukromí, a byl jako na klinice v pokušení chodit po špičkách.

Dal si ukázat dům paní Popineauové vzadu u přístaviště, v novém bloku, pěkné stavení z růžových hlazených cihel. Rolety obchodu byly zataženy. Do domu se vcházelo zvláštním vchodem, dveřmi z leštěného dubu se schránkou na dopisy a měděnou klikou. Sehnul se, jako když byl malý, a klíčovou dírkou uviděl, že se uvnitř svítí.

Zazvonil v jedenáct hodin. Zaslechl, jak se pohnula židle, pak hlasy a kroky. Otevřely se dveře do chodby, kde bylo cítit pach nového linolea; vpravo stál bambusový věšák a ve fajánsových květináčích rostliny. „Promiňte, madame…“

Stála před ním žena skoro stejného kalibru jako Laurence, zrovna tak tlustá a krátkonohá, jenom to byla bruneta v místním kroji s hezkým vysokým krajkovým čepečkem, který jí rozsvěcoval obličej.

„Co si přejete?“ zeptala se, snažíc se zahlédnout cizí tvář ve tmě.

„Rád bych si promluvil s Francisem.“

„Tak pojďte dál.“

Dveře vlevo zůstaly otevřené. Vedly do jídelny, na první pohled zcela nové, s žlutočerveným linoleem, měděnými květináči, různými bibeloty a nábytkem ve stylu Jindřicha Druhého. Seděl tam sluha doktora Bel amyho ve filcových trepkách, bez saka i bez vesty a s rozhalenou košilí. Byl zabořen do křesla, nohu přes nohu, dýmku v zubech, skleničku na dosah ruky, a klidně četl noviny.

Proti němu stálo druhé křeslo, Popinino, taky se skleničkou po ruce a s obrázkovým časopisem.

„Chce s tebou mluvit pan Maigret, Francisi.“

Belgičan se tvářil méně překvapeně než Maigret.

„Vy mě znáte?“ zeptal se komisař Popiny.

„Copak vás nevidím procházet kolem každej den?!… Hned jsem vás poznala, už aspoň před tejdnem… Řekla jsem Babettě: ,Jestli tohle není ten slavnej komisař Maigret, tak já nejsem Popina…‘ Ještě tady někde mám ilustrovanej časopis tři neděle starej, a tam se o vás píše a je u toho krásná fotka…“

Francis v rozpacích vstal. Zdálo se, že bez livreje si před Maigretem připadá nahý.

„Neboj, chlapče… Dám krk za to, že nepřišel kvůli tobě, ale kvůli tvýmu šéfovi… Překážím, pane komisaři? Víte, já můžu jít klidně do svýho pokoje. Ale jestli jste přišel kvůli informacím, povím vám toho víc než Francis… Posaďte se. Vypijete si s náma skleničku, viďte? Musím se vám přiznat, že já zločiny vždycky zbožňovala, takže vás znám už aspoň patnáct let… Když čtu o nějaký pěkný, komplikovaný vraždě, říkám: ,Jen ať na to nasadí Maigreta…‘

A ráno otevřu noviny, ještě než postavím vodu na kafe…“

Maigret si sedl. Nic jiného ani udělat nemohl. Dýchalo to tady intimním, takřka rodinným prostředím: Majitelka rybářství asi byla pyšná na svůj nábytek, bezvadně naleštěné měděné nádobí, na bibeloty, pyšná na to své typicky maloměšťácké zařízení. Byly její sny v podstatě tak odlišné od snů paní Maigretové? Francis byl trochu rozpačitější a chtěl si vzít sako. Popina ho zarazila. „Před komisařem se nemusíš žinýrovat, víš? Jestli je všechno, co se o něm píše, pravda, tak je mu úplně fuk, jestli seš tady v košili, a naopak si sám udělá pohodlí…“

Dveře vlevo vedly do krámu, který byl vyložený mramorem a nesl se odtud sladký rybí pach.

„Vy si myslíte, že šlo o nehodu, pane Maigrete?“

Byl to den otázek, to tedy ano. Už u doktora Bel amyho prošel úplným výslechem.

„Víte, nechtěla bych doktora pomlouvat… Znala jsem ho už od klukovských let. Jsem tuším o tři čtyři roky starší než on, nestydím se to přiznat…“

Přes svou padesátku byla podivuhodně svěží, ještě doslova chutná. Nalila Maigretovi a zdvihla skleničku, aby si s ním přiťukla.

„Znala jsem taky jeho otce. Byl to stejnej typ chlapa. Málomluvnej. A přitom se o nich nedá říct, že jsou nafoukaný. Je to prostě panstvo, ale nedávají nám to pořád najevo. To matka je z úplně jinýho těsta. Dovolte, pane Maigrete, aby vám Popina řekla, že to je opravdická mrcha. A jestli se semlelo něco zlýho, tak jsem si jistá, že v tom má prsty ona… Myslíte si, že doktora zatknou?“

„O to vůbec nejde.“

Bylo to nepříjemné. Nevedl žádné oficiální pátrání. Chtěl obyčejnou informaci. A nazítří bude díky Popině celé město vědět, že se Maigret zajímá o doktora Bel amyho. Mohlo to jít hezky daleko, mohlo se to vyvinout ve velice ošklivou záležitost, a Maigret přesto nelitoval, že tu sedí, pokuřoval, krátce potahoval z dýmky, ohříval si v ruce sklenku s pitím a odvracel oči, když pohledem zavadil o nohy tlusté Popineauové, která měla mánii roztahovat kolena a ukazovat růžovou kůži stehen nad černými punčochami. Konečně se dostal ke slovu.

„Chtěl jsem se Francise na něco zeptat…“

„Jak jste se dověděl, že jsem tady?“

Maigret už otvíral ústa, aby něco odpověděl, ale Popina mu k tomu nedopřála času.

„Snad si, chlapče, nemyslíš, že to před kdekým utajíme… Víte, pane komisaři, já bych si ho klidně vzala… Nebyl by první… Naneštěstí je už ženatej a ona nechce o rozvodu ani slyšet…“

„Poslyšte, Francisi. Když jsem dnes odpoledne navštívil doktora Bel amyho, vyšlo z pokoje v prvním patře malé děvče. Předpokládám, že dveře jste otvíral vy?“

„Dveře otvírám vždycky já,“ řekl Francis.

„Takže jste ji viděl. Víte, kdo to je?“

„To mně právě nebylo jasný.“

„Vy to děvče neznáte?“

„Ne. Přišla už podruhý. Poprvý druhýho srpna, když bylo madame tak zle…“

„Moment, Francisi, prosím…“

„Ano, jen nespěchej, kocourku… Nech mluvit komisaře…“

„K nehodě, jejíž obětí se stala slečna Godreauová, došlo třetího srpna… Je to tak?“

„Ano, je… Když byl ten koncert…“

„Tak vy říkáte, že druhého srpna bylo paní Bel amyové velice špatně?“

„Správně… Už i prvního. Už prvního srpna ani nevstala…“

„Je často nemocná?“

„Nikdy jsem nezažil, že by zůstala celej den v posteli.“

„Zavolali lékaře?“

„Pán ji léčil… Je to doktor…“

„Pochopitelně…“

Jenže lékař neváhá dát svou rodinu léčit kolegovi, zvlášť když jde o specialistu.

„Nevíte, co jí bylo?“

„Ne.“

„Vešel jste někdy do jejího pokoje?“

„Nikdy…! Nesmí se tam, ani když odejde. Doktor Bel amy nesnese, aby do pokoje madame vstoupil mužskej… Jednou, když nikdo nebyl doma a Jeanne, komorná, uklízela v jejích pokojích, vešel jsem tam. Udělal jsem sotva dva kroky, potřeboval jsem něco říct Jeanne…“

„Tvrdíš, žes s ní jen mluvil?“

„Objevil se doktor, přišel jako duch. Nikdy se mnou nemluvil tak ostře… Jednu chvíli jsem už myslel, že mi vrazí facku…“

„Tak tedy,“ opakoval Maigret, „prvního srpna, dva dny před smrtí své sestry, byla Odetta Bel amyová nemocná a neopustila lože. Ten den, jak říkáte, ji ta holčička navštívila poprvé?“

„Prvního ne… druhýho…“

„Vy jste jí otvíral dveře. Kolik bylo hodin?“

„Asi půl pátý…“

„To znamená v době, kdy Bel amy hraje karty v pivnici Na hrázi. Z chodníku je na něj vidět, kdo chce, může si tak zjistit, že není doma…“

„To asi jo.“

„Co vám ta malá řekla?“

„Že chce mluvit s paní Bel amyovou. Zprvu jsem si myslel, že mluví o starý paní Bel amyový…“

„Kde byla stará paní v tu chvíli?“

„V úpravně prádla… Ten den vždycky chodí domácí švadlena.“

„Já vám to vysvětlím. Ta stará si málem sama šije šaty, aby ušetřila. Je lakomá až hanba. Má starou hrbatou švadlenu, která ušije šaty jako pytel, ale babě je to jedno, jen když to moc nestojí. Já bych mohla povídat… Tak třeba jak mně zatelefonovala a chtěla ryby pro služebnictvo, prej nemusí bejt úplně čerstvý…

„Moment, dovolíte?“

„Promiňte… Jen se ptejte…“

„Vy jste tu malou zavedl nahoru?“

„Ne, řek jsem jí, že madame nepřijímá… Poprosila mě, abych jí vyřídil, že přišla malá Lucila a že jí musí říct něco moc důležitýho.“

„Takže vy jste vstoupil do ložnice a vyřídil vzkaz…“

„Pardon! Zavolal jsem Jeanne. Byl jsem si jistej, že madame tu holku nepřijme. Ale kdepak, řekla, ať jde nahoru…“

„Zůstala u ní dlouho?“

„Nevím. Vrátil jsem se do přípravny, měl jsem tam čistit stříbro.“

„Víte, pane Maigrete, že u mně leští měděný nádobí Francis? Mám tady posluhovačku na celej den, ale chce to dělat sám, tvrdí, že ženský na to nedovedou přitlačit…“

„Když přišla dnes, zavedl jste ji rovnou nahoru?“

„Nepotřeboval jsem ji ohlašovat. Uviděl jsem Jeanne nad schodama a ta mně řekla: ,Pusťte ji nahoru, Francisi…‘ “

„Jinými slovy vaše paní Lucilu tentokrát očekávala?“

„Tak mně to připadá…“

„Vy nikdy neposloucháte za dveřmi?“

„Ne, pane.“

„Proč ne?“

„Kvůli starý paní Bel amyový. Všichni si myslí, jak je těžkopádná, skoro chromá… Opírá se o tu svou hůl, jako by se sotva držela na nohách, a zatím se k vám přikrade a vy ji vůbec neslyšíte… Věčně courá po baráku…“

„Potvora jedna! A nejhorší na tom je, pane Maigrete, že ona dokonce ani není z nóbl rodiny. Když přijde nakoupit s jejich kuchařkou, vynadá nám jako nějakým děvkám. Zapomíná, že její otec byl ožrala, kterýho museli sbírat na chodníku, a že její matka pracovala jako posluhovačka… Pravda, byla to krásná holka… Když ji vidíte dneska, vůbec byste tomu nevěřil…“

„Povězte mi jedno, paní Popineauová…“

„Můžete mi říkat Popino jako všichni ostatní!“

„Řekněte mi, Popino, nemáte tušení, čí je ta Lucila? Vždyť vy znáte v Sables kdekoho!“

„Před deseti lety bych vám řekla, že máte pravdu. Byla jsem podomní obchodnice. Tlačila jsem před sebou ruční vozejk a prodávala ryby… Takže si dovedete představit, že tenkrát jsem znala každýho usmrkance…“

„Je vysoká a hubená, má úplně vyšisované vlasy slámové barvy…“

„Nosí copy?“

„Ne.“

„Škoda, protože jednu copatou znám… Je to dcerka bednáře.“

„Je jí tak čtrnáct patnáct?“

„Možná o trochu víc… Je už vyvinutá… Pěkný tvrdý ňadýrka…“

„Přemýšlejte…“

„Nikdo mě nenapadá. Ale dejte mi čas do zítřka do poledne. Mým krámem projde tolik lidí, že se brzy něco dovím… Nakonec město není tak velký…“

O něco později si Maigret na ta slova vzpomene. Město není zas tak velký!“

„Máte pocit, Francisi, že mezi vašimi pány je všechno v pořádku?“

Belgičan nevěděl, co odpovědět.

„Často se hádají?“

„Nikdy.“

Představa, že by se někdo s doktorem hádal, mu připadala přímo do nebe volající.

„Mluvil někdy se svou ženou ostrým tónem?“

„Ne.“

Maigret pochopil, že nemá cenu naléhat.

„A když byli pohromadě, třeba u stolu, byli veselí, smáli se? Vy zřejmě servírujete při jídle?“

„Ano, já.“

„Povídají si?“

„Pán povídá… Jeho matka taky.“

„Zdá se vám paní Bel amyová šťastná?“

„Někdy, víte… Těžko říct… Kdybyste pána znal líp…“

„Pokuste se mi to vysvětlit…“

„To nedokážu… Není to člověk, s kterým se dá mluvit jako s ostatníma. Podívá se na vás a cítíte se takhle malej…“

„Jeho žena se před ním cítí taky tak malá?“

„Možná někdy… Začne třeba mluvit jako každej… Něco povídá a směje se přitom. Pak se na něj podívá a zarazí se uprostřed slova…“

„Já myslím, že se spíš zarazí, když se podívá na tchyni,“ vmísila se do řeči Popina. „Pochopte, pane Maigrete, že mladá ženská jako Odetta – tu jsem taky znala jako děcko a v té době nebyla namyšlená – prostě mladá ženská není dělaná na život s takovou čarodějnicí… A stará Bel amyová je čarodějnice. Ta by měla chodit ne s hůlkou, ale s koštětem, aby si ho mohla strčit mezi nohy…“

Maigretovi bleskla hlavou vzpomínka na to, jak mírný hodný Mansuy před ním vedl výslech, jak vyslýchal Polyta. Ten zarytě mlčel, otevřel pusu jen z donucení a přes všechny důkazy všechno zapíral.

Tihle dva toho naopak napovídali ažaž, a přesto se k pravdě nemohl dostat. Zdálo se mu, že už ji má na dosah. Přímo ji cítil, pokoušel se v duchu dosadit každého na jeho místo, kolem rodinného stolu například, ale vždycky nějaký detail chyběl nebo zněl falešně. Není lehké vidět lidi očima sluhy, očima milence paní Popineauové.

„Co dělala celý den paní Bel amyová, než onemocněla?“

Chudák Francis! Popina mu dodávala odvahu, skoro mu napovídala jako ve škole. Chtěl komisaři vyhovět, snažil se vyjadřovat co nej asněji. „Nevím… Tak za první dlouho ležela, snídaně se jí nosí do pokoje.“

„V kolik hodin?“

„Kolem desátý.“

„Moment… Doktor a jeho paní spí každý zvlášť?“

„Mají totiž dvě ložnice a dvě koupelny, ale nikdy jsem pána neviděl spát v jeho pokoji…“

„Ani tyhle dva poslední dny?“

„Pardon…! Od třetího srpna spí pán sám… Ve dne chodila madame do slečnina hudebního pokoje. Sedla si někam do kouta, četla a poslouchala hudbu…“

„Ona hodně četla?“

„Skoro vždycky jsem ji viděl s knihou v ruce.“

„Vycházela do města?“

„Málokdy bez pána. Anebo s ní chodila tchyně.“

„Nikdy nikam nechodila sama?“

„Stávalo se to.“

„A nestávalo se to poslední dobou častěji než předtím?“

„Nevím… Víte, je to velkej dům. V přípravně je pověšenej takovej rozvrh hodin. Sepsala ho doktorova matka. Sloužíme tam tři – kuchařka, Jeanne a já. Na tom rozvrhu je rozepsaný, co kdo z nás kdy má dělat: V takovou a takovou dobu máme být v určený místností u určitý práce, a jakmile nás potkají jinde, je z toho scéna…“

„Rozuměly si Odetta s Lili?“

„Myslím, že ano…“

„Nebyla u stolu Lili veselejší, nehovořila víc než Odetta?“

„To vyšlo nastejno…“

„Zopakuju vám teď otázku, kterou jsem vám položil před chvílí, a prosím, abyste se zamyslel: jste si jist, že vaše paní onemocněla prvního srpna, dva dny před smrtí své sestry?“

„Tím jsem si úplně jistej.“

„Kde má doktor ordinaci?“

„Neordinuje v domě, ale v přístavku vzadu v zahradě. Do přístavku se vchází rovnou z takové malé uličky.“

„Kdo pacientům otvírá dveře?“

„Nikdo. Zazvoní a dveře se automaticky otevřou. Pacienti vejdou do čekárny a čekají. Je jich málo a skoro vždycky jsou objednaní… Pán to nemá zapotřebí, rozumíte?“

„Dopijte, pane Maigrete, abych vám mohla znovu nalít…“

Hodil to do sebe, předtím si s Popinou a Francisem znovu přiťukl. Jeden jako druhý byli ohromeni komisařovou vážností, úsilím, které vyvíjel a které jen nejasně vycítili.

„Je to moc těžký,“ pronesla obchodnice s rybami, jako by chtěla Maigreta utěšovat, „domáknout se toho, co se děje v těchhle panských domech… Lidi jako my řeknou všechno, co jim projde hlavou, někdy i víc. Ale ty druhý…“

„Tak třeba…,“ přerušil ji Francis. „Tak třeba dneska večer… Obyčejně čekám, až pán zazvoní, abych mu donesl whisky. On si totiž každej večer dává v knihovně poslední sklenku whisky. Přestože mám v domě pokoj, pán ví, že tam nespávám. Položím tác na psací stůl, hodím do sklenky led a on vždycky řekne: ,Dobrou noc, Francisi… Můžete jít…‘ Dneska večer…“

Cítil, jak je Maigret napnutý, a byl z toho celý nesvůj, jako by se bál, že ho znovu zklame.

„Je to jen detail. Vzpomněl jsem si na to, když Popina řekla, že člověk nikdy neví, co se děje v panských domech. Já obyčejně připravím všechno na tác předem a někdy koukám na ciferník třeba čtvrt hodiny. To jsem dole sám. Jeanne je ve svým pokoji, kouří a čte romány… Kuchařka je vdaná a spává doma. Takže ve čtvrt na jedenáct, když jsem viděl, že na mě pán nezvoní, vyšel jsem potichu s tácem nahoru. Pod dveřma prosvítalo světlo. Chvilku jsem počkal, pak jsem se dovnitř podíval klíčovou dírkou. Neseděl na svým místě. Zaklepal jsem a vevnitř nikdo. Prošel jsem celej dům, kromě pokoje paní, samozřejmě, a pán nikde… Ani dole. Ani v ordinaci v přístavku… Vylezl jsem nahoru až k Jeanne a ta mně řekla, že u paní taky není a že madame se zamkla…“

„Moment… Ona má ve zvyku se zamykat?“

„Když je pán mimo dům, tak ne. Já si toho nijak zvlášť nevšímal a v půl jedenáctý jsem postavil tác do pokoje a šel jsem pryč. To je prvně, co odešel a neřek mi o tom, a ještě k tomu nechal rozsvíceno…“

„Jste si jist, že byl mimo dům?“

„Neviděl jsem jeho klobouk na věšáku.“

„Jel vozem?“

„Ne, mrkl jsem se do garáže…“

V tu chvíli sledovali Francis s Popinou, oba stejně udivení a pak znepokojení, jak se Maigret s rozčileným výrazem vztyčil.

„Máte telefon?“ zeptal se.

Musel do krámu, opřít se o ledově studený mramorový pult vedle smaltované váhy.

„Haló…! Restaurace Na hrázi? Rád bych věděl, jestli jste dnes večer viděli doktora Bel amyho?“

Neptali se, kdo volá.

„Ne, nejde o dnešní odpoledne… Ano, po večeři… Neviděli jste ho? Okamžik, prosím… Komisař Mansuy u vás není? Večer nikdy nechodí?… Nepřerušujte nás, prosím… Kdo je u aparátu? Vrchní?

… Vedoucí? Není tam nikdo z pánů, co hrají bridž?… Ano. Pan Rouil et, pan Lourceau… Dobrá, dejte mi pana Lourceaua, buďte tak laskav!“

Na druhém konci drátu se ozval unylý hlas, hlas člověka, který má za sebou pět šest hodin bridže a přinejmenším šest sklenek vermutu. „Haló! Promiňte, pane Lourceau, že ruším… Komisař Maigret… Na tom nezáleží… Potřebuji malou informaci. Nevíte náhodou, kde bych v tuhle dobu našel Bel amyho?… Ne, doma není… Co říkáte?… Že večer nikdy nevychází z domu?… Nemáte ponětí?… Děkuji vám…“

Čím dál víc se propadal do sebe a v pohledu měl záblesk úzkosti. Listoval telefonním seznamem, zavolal lékaři z prosektury.

„Haló! U aparátu komisař Maigret… Ne, nic nevyšetřuji… Rád bych se jen zeptal, jestli u vás není doktor Bel amy. Myslel jsem, že vzhledem k událostem a protože jste přátelé… Ale ne! Jen se ho potřebuji na něco zeptat… neviděl jste ho?… Na to jsem nepomyslel.“

Bylo to prosté! Copak doktor nemohl odejít za pacientem na kliniku nebo do nemocnice?

„Haló! Sestra Aurélie?… Promiňte… Měl jsem dojem, že poznávám její hlas… Můžete mi říct, jestli doktor Bel amy…“

Ani na klinice, ani v nemocnici o něm nic nevěděli.

„Jednu drobnost ještě, Francisi… Okna doktorova pokoje vedou k promenádě?“

„Ne přímo… Vedou na východ, ale z promenády je tam vidět.“

„Děkuji vám.“

„Vy odcházíte?“

Po jeho odchodu zůstali oba v malé jídelně dost zmatení, on v trepkách a v košili, ona celá vzrušená, že strávila večer se svým hrdinou. „Jestli se zítra v poledne dostanete do naší čtvrti, pane Maigrete, budu mít určitě nějaký informace o tom děvčeti…“

Ani ji moc neposlouchal. Ulice už byly liduprázdné. Bylo po půlnoci. U jedné plynové lampy zahlédl městského strážníka a málem se zastavil a zeptal se ho, neviděl-li doktora Bel amyho. Ve velkém domě na promenádě svítilo jen okno knihovny. Francis řekl komisaři, že nechal při odchodu rozsvíceno. Jestli se mezitím doktor vrátil, bylo by pravděpodobně vidět světlo v jeho pokoji. Rozhodně by po vypití whisky zhasl lampy na psacím stole. Starý dobrák Popina mluvila o malém městě. A Maigretovi teď připadalo příliš rozlehlé. V každém případě tak rozlehlé, že v něm bylo nemožné najít jednoho muže a jedno děvčátko. Kdyby jen býval znal jméno toho děvčete dřív!

Kráčel rychle a dělal dlouhé kroky. Místo aby se vrátil rovnou do hotelu, šel oklikou, zahlédl červené světlo nad vchodem na komisařství, kde držel službu jen vrchní strážmistr s několika muži.

„Nezná někdo z vás děvče, které se jmenuje Lucila?“

Přestali hrát karty, podívali se na sebe, snažili se upamatovat. „Manželka se jmenuje Lucila,“ zažertoval jeden z nich, „ale když mluvíte o děvčeti, tak to nebude ona…“

„Příjmení neznáte?“ zeptal se naivně vrchní strážmistr.

Lekci v pátrání dal Maigretovi asi třicetiletý strážník, když s klidem prohlásil:

„Na to byste se měl zeptat učitelek.“

Hrome! Komisař nikdy děti neměl, takže ho to nenapadlo. Přitom to bylo tak prosté!

„Kolik škol je v Sables?“

„Počkat… S tou v tom oleronským zámku tři, to znamená. tři dívčí školy… Nepočítám klášterní…“

„Učitelky spí ve školách?“

„To určitě ne. Krom toho jsou prázdniny.“

Maigret za sebou měl tisíce vyšetřování, pronikl při pátračkách do nejrůznějších prostředí. Ale zrovna jako pár dní předtím neznal ovzduší vládnoucí mezi řádovými sestrami a na klinikách, nevěděl zhola nic o školách.

„Myslíte, že učitelky mají telefon?“

„To sotva… Vydělávají chudinky asi tolik co my…“

Najednou se ho zmocnila únava. Od pěti hodin odpoledne pracoval jeho mozek v tak zrychleném tempu, že byl náhle skleslý, připadal si jaksi zbytečný právě ve chvíli, kdy narazil na neproniknutelnou zeď.

Někde ve městě spalo v malých, k sobě přikrčených domcích osm deset učitelek při otevřených oknech vedoucích do úzkých uliček nebo malých zahrádek.

Aspoň jedna z nich malou Lucilu zná, denně opravuje její domácí úkoly. Na prahu komisařství, než se znovu vnořil do tmy, na moment zaváhal, málem se vrátil požádat o seznam všech učitelek v kraji, aby je jednu po druhé navštívil. Zastavil ho snad strach, že bude směšný?

„Město není zas tak velký…,“ řekla Popina.

Naneštěstí je až moc velké! Obchodnice z rybárny a Francis si o něm před spaním jistě povídali! A možná i ten druhý pár lidí, Flámka s řezníkem Fernandem! Ba i Lourceau, doktor z prosektury, sestra, co měla na klinice službu, všichni, jimž toho večera svým dotazováním nasadil brouka do hlavy.

Zanechával za sebou asi stopu neklidu, nebo aspoň zvědavého zájmu. Měl právo – jen proto, že ho napadlo něco zatím zcela neurčitého vnášet neklid do dalších ulic, znepokojit celé toto městečko, schoulené kolem přístavu?

Zazvonil u dveří svého hotelu. Přišel mu otevřít pan Léonard, který na něj čekal podřimuje na židli; podíval se na Maigreta s němou výčitkou. Ne proto, že si nemohl jít lehnout, ale protože měl podezření, že si Maigret byl vyhodit z kopýtka.

„Vypadáte unaveně,“ řekl. „Malou skleničku před spaním?“

„Neznáte náhodou malou holčičku Lucilu, která…“

Bylo to směšné. Dostal na sebe zlost. Pan Léonard nalil calvados do dvou stopek. Pane bože! Kolik takových stopek do sebe už Maigret za těch pár dní hodil, a kolik bílého vína vypil! Opilý přesto nebyl.

„Na vaše zdraví!“

Na schodech zakopl a šaty ze sebe v pokoji shodil, aniž hleděl na to, kam spadnou. Zítra, vlastně už dnes, vždyť je po půlnoci, bude pohřeb. Předtím zatelefonuje Mansuymu, ten je v kanceláři ráno od osmi.

Celou první část noci měl těžké sny. Zvonil na zvonky, na množství zvonků, pootevřenými dveřmi vykukovaly hlavy, které se pohybovaly zleva doprava a zprava doleva na znamení, že ne. Nikdo nepromluvil. Ani on ne. Každý však chápal, že hledá doktora a Lucilu. Pak dlouhá tma bez vědomí a konečně bouchání na dveře, hlas služebné Germainy:

„Máte telefon…“

Ulehl bez pyžama, které v noci všude hledal. Podušku měl zvlhlou kyselým potem smíchaným s pachem alkoholu. Neslyšel důvěrně známé zvuky ze sousedních pokojů. Bylo buď příliš brzy, nebo příliš pozdě. Natáhl si župan a šel otevřít.

„Kolik je hodin?“

„Půl osmé.“

Zdálo se mu, že čas se vymkl z normálu. Nebylo to světlo, jako když vstával v jiné dny. Jak mu může Mansuy volat v půl osmé ráno?

„Haló…! To jste vy, pane komisaři?“

V Mansuyho hlase se taky ozývalo cosi neobvyklého.

„Už znám to jméno…“

Ticho. Proč se Maigret neodvažoval zeptat jaké?

„Jmenuje se Lucila Duffieuxová.“

Zase ticho. Cosi v čase i prostoru bylo zřejmě narušeno.

„No tak mluvte!“ vykřikl rozčileně Maigret.

„Je mrtvá…“

V tu chvíli, ještě když držel v ruce sluchátko, vstoupily Maigretovi do očí slzy hněvu.

„Dnes v noci byla uškrcena – ve své posteli, v pokojíku sousedícím s matčinou ložnicí…“

Pan Léonard, vystupující právě ze sklepa s lahví bílého vína, zůstal stát, celý bez sebe, a říkal si, proč se na něj Maigret dívá tak zuřivě, očima, které jako by ho nepoznávaly.