Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Zazvonil u dveří kliniky, ještě nebyly ani dvě hodiny, nevytáhl hodinky z kapsy a nečekal, až zazní zvon z kaple.
Na sestru Auréli, která na něj pohlížela se skoro káravým úžasem, se jen trochu mechanicky usmál a ten úsměv změnil na pouhý okamžik zachmuřený, nebo spíš zatvrzelý výraz v jeho tváři.
„Nejdu za manželkou,“ oznámil. „Rád bych předtím mluvil s matkou představenou.“
„Víte to jistě, pane ze šestky, že si přejete mluvit s představenou? Všechno, co se týká pacientů a kliniky vůbec, to je i reklamací, má na starosti sestra ekonomka, a ta…“
„Mohla byste říct matce představené, že s ní chce mluvit komisař Maigret?“
Sestra Aurélie raději nenaléhala, a zatímco telefonovala, Maigret upíral téměř mstivý pohled na příliš hladké stěny a příliš naleštěné schodiště.
„Přijdou si pro vás,“ sdělila mu řádová sestra.
„Děkuji vám.“
Procházel se sem a tam po vestibulu s rukama za zády, předem už zuřivý při pomyšlení, že ho nechají čekat. Byl překvapen, když při jedné otočce proti němu stála jeptiška, kterou neznal a která na něj čekala. „Račte jít za mnou, pane…“
Ne po schodech nahoru. Na konci haly prošli dubovými dveřmi pobitými hřeby a dostali se do zcela jiného hájemství, ještě hebčího, změkčilejšího, ještě tiššího než klinika. Řádové sestry asi měly filcové nebo pryžové podrážky, protože chodily naprosto neslyšně. Když procházeli složitou sítí chodeb, otočil Maigret dvakrát hlavu, protože za sebou slyšel blíže neurčitelný tichý zvuk, jaký vydávaly široké sukně, kuličky růženců nebo snad pouze jen zavíření vzduchu. Byly to sestry, které se zde procházely a připomínaly netopýry.
Zahlédl kapli s umělými květy na oltáři. Pak ho sestry uvedly do hovorny, kde stály podél zdí černé židle se sedadly potaženými purpurovým sametem.
„Ctihodná matka přijde hned…“
Pokračovalo šustění sukní, přebírání zrnek růženců, rozviřování vzduchu způsobené pohybem naškrobených křidýlek čepců.
„Přejete si, pane…?“
Zachvěl se, protože ostatní jeptišky pro něj byly pouze jeptiškami, zatímco tato, ačkoli na sobě měla týž hábit a jako ty ostatní měla ruce zabořené do širokých rukávů, byla ženou, ženou, u níž by mohl určit věk a společenskou třídu, k níž patřila.
Byla velká, štíhlá, a z výrazné tváře na něho klidně pohlížely její šedé oči.
„Nepřicházím k vám kvůli své ženě, sestro…“
Měl podezření, že měl říct ctihodná matko nebo něco podobného, ale ta slova mu jaksi nešla ze rtů.
„Přál bych si pohovořit několik minut se sestřičkou Marií…“
Myslel si, že při těch slovech nadskočí, ale ona na něj pohlížela stále s týmž neosobním klidem a Maigret už ji začal nenávidět.
„Víte přece, že předpisy…“
„Odpusťte, sestro, ale dnes nepřicházejí předpisy v úvahu.“
Trochu zrudl, protože byl první, kdo se rozčilil.
„Chtěla jsem vás upozornit, že předpisy vám nedovolují setkat se s některou z našich sester jinak než v přítomnosti jiné sestry,“ pokračovala vyrovnaným tónem.
„I kdybych vám řekl, že přicházím na příkaz vyšetřujícího soudce?“
Sliboval si, že bude postupovat diplomaticky, jenže tato dáma v čepci mu šla na nervy, ani nevěděl proč. Nebo spíš to věděl moc dobře. Právě v tuto dobu pánové z prokuratury poletovali v malém domku Duffieuxových spolu s inspektory. Duffieuxovi taky nic nespáchali, jenom celý život pracovali a peníze počítali po haléři. Teď u nich ležela malá mrtvolka, a místo aby je nechali jejich bolesti, nežinýrovali se jich vyptávat na nejdůvěrnější záležitosti rodiny a zvědavci přitom koukali dovnitř s nosy takřka přilepenými na okna a novináři je bombardovali blesky svých aparátů. Takže co?
„Sestra Marie je velice mladá, pane, snadno podléhá emocím.“
Spokojil se pokrčením ramen.
„Pošlu pro ni.“
Vyšla z hovorny a řekla pár slov jeptišce, která musela stát těsně za dveřmi, protože se představená hned vrátila.
„Čekala jsem, že přijdete. Sestra Marie se mi včera vyzpovídala. Dopustila se velmi vážné chyby, když vám napsala ten lístek, aniž mi o tom řekla.“
Zůstal užasle stát, zmatený z toho, že představená o všem ví.
„Seděla u nemocné z čísla patnáct hodinku nebo dvě, spíš náhodou, dokonce nedopatřením. Není ještě zvyklá na těžké pacienty a slova pronesená tou nešťastnou mladou dívkou v deliriu v ní zanechala příliš silný dojem.“
Maigret se nedůvěřivě zeptal:
„Vy znáte doktora Bel amyho?“
„Znám.“
„Chci říct: znáte ho jenom jako lékaře, nebo jste ho poznala ve společnosti?“
Poněvadž ti dva zřejmě patřili do téže společenské vrstvy.
„Znám ho pouze jako lékaře. Pocházím z Bordeaux. Když to tedy vyžadujete, sestra Marie vám osobně zopakuje slovo od slova, sama jí to nařídím…“
Ne on, ale ona tady dává příkazy!
„…co slyšela, nebo co se domnívala, že slyší. Je zbytečné útočit na ni otázkami, abyste jí oživil paměť. Už jsem to udělala. Věty, které vám bude opakovat, se v ničem neliší od vět, jaké vyslovuje většina pacientů v deliriu. Myslím si nicméně, že někdo, kdo na to není zvyklý, je v pokušení přikládat jim důležitost, kterou nemají. Sestra Marie na sebe vzala bezhlavě velkou zodpovědnost. Vy ji budete mít rovněž, když ji vyslechnete, a já budu ve svých modlitbách prosit Pána Boha, aby vás vedl k moudrosti a opatrnosti.“
Šustění v chodbě.
„Pojďte dál, sestro. Dovoluji vám opakovat panu Maigretovi slova, která jste mi svěřila.“
A červenající se sestřička Marie těkala pohledem z jednoho na druhého. „Byla v kómatu…,“ zašeptala. „Jednou, když jsem u ní měla službu, začala sebou házet, pokoušela se sednout, pak se mě chytila za ruku a vykřikla:
,Řekněte, jestli…‘
Sestra Marie se zarazila a pohledem znovu žádala představenou o souhlas. Maigret zachovával nehybnou tvář.
„ ,…už ho zatkli? Nesmějí ho zatknout… Slyšíte?… Já nechci… Já nechci…‘ “
Znovu se zarazila. Maigret se dovtípil, že to hlavní ještě není venku, a představená mu přišla na pomoc. Řekla:
„Pokračujte. Víte, že jsem zaznamenala slova, která jste mi opakovala, a bude-li si to komisař přát, dám mu ten záznam.“
„ , Nesmíte jí věřit… To ona je monstrum…‘ “
„To je vše?“
„To je všechno, co jsem v tu chvíli pochopila. Některými slovy si dokonce nejsem jistá.“
Přesto ještě neřekla všechno. Maigret to poznal podle tázavého pohledu, který sestra Marie upřela na představenou.
„Jindy jste zachytila ještě něco jiného?“
„Ano. Ale ta slova nedávala smysl… Mluvila o stříbrném nožíku…“
„Těmi dvěma slovy jste si jistá?“
„Ano, protože je několikrát opakovala. Řekla taky:
,Zasáhla jsem ho…‘
A hrozně se přitom třásla…“
„To je všechno, sestro?“
Klidně, tichým, ale pevným hlasem představená rozkázala:
„Můžete jít, sestro.“
Maigret svraštil obočí a užuž zaprotestoval. Stejně klidně mu naznačila, aby mlčel, a sama šla zavřít dveře.
„To ostatní postrádá smysl, ale raději vám to řeknu sama. Nevezmu si na svědomí nutit jednu ze svých nejmladších sester, aby o jistých věcech mluvila v přítomnosti muže. Nevím, jestli jste měl někdy příležitost sedět s těžce nemocným v delirantním stavu.“
A na to se ptala Maigreta, který měl za sebou třicet let služby u kriminální policie!
„Chci zdůraznit to, že někdy dochází k naprosté proměně osobnosti. Lékař vám to vysvětlí líp než já. V každém případě té dívce několikrát unikla velmi silná slova, dovolíte zajisté, abych je před vámi neopakovala.“
„Sestra Marie je vyslovila?“
„Bylo mou povinností ji vyzpovídat.“
„Předpokládám, že se ta slova týkala sexuálních styků?“
„Většinou ano. Dodám, že jsou to slova, která nenajdete ve slovníku.“
Zaváhal, pak sklonil hlavu.
„Děkuji vám,“ zašeptal.
A ona, jako by mu odpouštěla jeho chování před chvílí, úplně změnila tón a řekla:
„Myslím, že teď budete chtít navštívit naši milou pacientku; podle toho, co jsem slyšela, ji velice mrzelo, že jste jí dnes nezavolal. Představte si, ona vstala a těšila se, že sama zdvihne telefon.“
„Děkuji vám,“ opakoval ještě v dlouhé chodbě, kterou ho vyprovázela, kráčejíc před ním. Dveře pobité hřeby se otevřely a zase zavřely. Vyšel z prostor kláštera. Znovu se ocitl v prostředí kliniky, která se mu ve srovnání s klášterem zdála obyčejná a hlučná. Nahoře na schodech ho neočekávala sestřička Marie, ale sestra Aldeganda. Paní Maigretová se na něj zadívala plna neklidu, ale na nic se neodvážila zeptat.
„Promiň mi to, prosím,“ řekl. „Měl jsem dnes ráno moc práce.“
„Já vím.“
„Co víš?“
„Teprve teď mě to napadlo. Nebyls na pohřbu? Všiml sis našeho věnce?“
Když si pomyslel, že tuhle otázku mu klade jeho vlastní žena! Stačilo čtrnáct dní na klinice, a byla jako proměněná.
„Víš, že už mně je o moc líp?“
„A že jsi vstala, ano, vím.“
„Kdo ti to řekl?“
Neodvažoval se jí říct o představené. Spěchal, aby už byl venku. Nelíbilo se mu, jak se na něj paní Maigretová dívá; snažil se mluvit lehce o banálních věcech.
Nikdy ještě nebyla ta půlhodinka tak dlouhá, i proto, že ji sestra Marie nepřerušovala svými pravidelnými obchůzkami. Když se sehnul, aby manželku políbil, řekla mu, těsně předtím, než se napřímil:
„Zabýváš se tou dívkou z patnáctky?“
Samozřejmě že to uhodla! S nádechem výtky, ale bez naděje na úspěch dodala:
„Byls tak šťastný, že máš konečně dovolenou! Zavoláš mi zítra?“
Musel se vrátit a pozdravit slečnu Rinquetovou, úplně na ni zapomněl. A stalo se něco zvláštního; prošel větší částí svého okruhu ulic, aniž se zastavil v některém bistru. Telefonoval až ze svého hotelu.
„Haló!… Rád bych mluvil s doktorem Bel amym, prosím. Haló! To jste vy, pane doktore? Omlouvám se, že vás ruším… Počítal jsem s tím, že vás dnes neuvidím v kavárně. Přesto bych si s vámi rád promluvil, jak se vám to bude hodit… Haló! Co prosím?… Hned?… Děkuji vám. Za deset minut jsem u vás.“
Jako už dnes ráno, zapomněl i teď prohodit pár slov s panem Léonardem; ten kolem něho obcházel a tvářil se jako pejsek, který nerozumí, proč ho jeho pán nepohladí.
„A co kdyby se mě ti pánové po vás ptali?“ zkoušel vyzvídat. „Řekněte jim, že nic nevíte.“
Kráčel dlouhými kroky, v zubech svíral troubel dýmky. Otevřel mu Francis, spiklenecky na něj mrkl a řekl:
„Jste očekáván nahoře.“
Černé závěsy, svíce, květiny, všechno zmizelo. Dům už měl zase svůj normální vzhled, jen mdlá vůně po květinách katafalku zůstala. Maigret kráčel za sluhou po vysokém koberci pokrývajícím schodiště. Francis otevřel dveře pracovny; ještě než komisař zahlédl doktora, ucítil dým doutníku. Byli tam dva muži v důvěrném rozhovoru a dokonalé shodě. Ten, co stál, byl doktor Bel amy, střízlivý, vyrovnaný, bez nejmenší známky rozčilení na tváři a v hlasu.
„Drahý Alaine,“ řekl možná s nepatrným náznakem ironie vůči novému příchozímu, „mám to potěšení představit ti komisaře Maigreta, kterého sis tolik přál poznat… Pane Maigrete, dovolte, abych vám představil svého starého přítele Alaina de Fol etier, vyšetřujícího soudce z La Roche-surYon…“
Byl to vysoký obtloustlý muž brunátné tváře. Na sobě měl sako barvy podzimního listí, rajtky a žlutohnědé holínky. To on kouřil doutník; krabice s doutníky ležela otevřená na psacím stole vedle skleniček s alkoholem.
„Velice mě těší, komisaři… Nemusím vám říkat, proč jsem dnes tady. Ostatně omlouvám se za své oblečení. Vzal jsem si volno na jeden den, chtěl jsem se u přátel trochu projet na koni. Horko těžko mě sháněli telefonem a prokurátor mě požádal, abych přijel co nejdřív, tak jak jsem…“
Maigret se posadil do nabídnutého koženého křesla. Doktor Bel amy mu přistrčil krabici s doutníky.
„Chartreusku, nebo armagnac?“
Bez uvažování odpověděl: „Armagnac.“
Doutník si však nevzal a nacpal si dýmku. V pokoji bylo horko a dalo se uhodnout, že před jeho příchodem byl rozhovor obou mužů velmi srdečný.
„Bel amy a já jsme spolu chodili do střední školy. Tím se dá vysvětlit, že jsem se mohl vyvléct…“
Z nepříjemné povinnosti! Přesně to chtěl říct! Totiž zajít s ostatními vyšetřovateli a techniky k tak bezvýznamným lidem, jako byli Duffieuxovi.
„Jakmile jsem tu záležitost měl za sebou… Víte, co se stalo, pane komisaři? Dověděl jsem se, že jste tady ve městě, ovšem na dovolené…“ Soudce měl jemný hnědý knírek a na rtech mu teď pohrával skeptický úsměv.
„Nebrání vám to dovědět se o té věci mnoho drobných informací, není-liž pravda? Ani to není na překážku vaší pomoci inspektorům z Poitiers… Máte na to právo… No nic, já si vás jen tak dobírám. Znal jsem vás z doslechu jako všichni. Když jste telefonoval a Filip mi navrhl, abych na vás počkal, nadšeně jsem souhlasil…“
„Řekl vám doktor Bel amy, proč jsem s ním chtěl mluvit?“
Byli tři, jeden kouřil dýmku, druhý doutník a konečně doktor kouřil tenké egyptské cigarety. Ve flakónech a sklenkách z broušeného křištálu stála chartreuska a starý armagnac.
„Právě mě o té věci informoval,“ odpověděl pobaveně soudce. „Mně se to zdá docela zábavné…
Podobá se to Filipovi, a dovolím si dodat, že i vám. Aspoň jak si vás člověk představuje…“
Lékař seděl s lokty opřenými o psací stůl a klidně pohlížel z jednoho na druhého.
„Jestli tomu dobře rozumím, tak přestože jste na draze vykoupené dovolené, nehoda, jejíž obětí se stala jeho nešťastná švagrová, se vám v podstatě nezdála úplně jasná a začal jste kolem něj kroužit…“
Ten vlídný tón s náznakem blahosklonnosti byl tónem šlechtice ze starého rodu, mluvícího se zajímavým, ale poněkud vulgárním mužem, svého druhu fenoménem, o němž se bude dobře vyprávět přátelům.
„Pan doktor vám řekl, že jsem kolem něho kroužil?“
„Ne těmito slovy… Řekl mi, že uhodl, že ho podezíráte, a že vám to usnadnil pozváním k sobě a tím, že vám byl ochoten odpovídat na cokoli, na co se ho zeptáte. Je to tak?“
„Víceméně ano.“
„To je celý on… Rád lidem chystá taková překvapení. Předpokládám, že máte něco nového, když jste mu telefonoval a žádal ho o schůzku? Neboj se, Filipe, nechám vás o samotě. Vím líp než kdo jiný, že vyšetřování je důvěrného rázu…“
„Ale prosím tě… Pan Maigret může klidně mluvit…“
V té chvíli Maigret držel právě v ruce skleničku. V hluboké klubovce byl jako skrčený, s krkem mezi rameny.
„Krom jiných věcí bych se vás rád zeptal, pane doktore, kam jste šel včera večer.“
Byl to okamžik krátký jako blesk, ale pohlédl směrem k oknu. Bel amy si vzpomněl, že nechal rozsvícené lampy, pravděpodobně proto, aby to vypadalo, že je doma. Vzpomněl si taky na Francise? Je to možné. V každém případě byla jeho odpověď prostá:
„Byl jsem navštívit svou tchyni v hotelu Vendée.“
Maigret se málem začervenal. Soudce se usmál, jako by zaznamenával body.
„Přijela včera k večeru s manželem, je znovu provdaná.“
Další bod! Maigret viděl v duchu manželský pár, který včera zahlédl na ulici. Že na to nepomyslel!
Bylo to tak jednoduché!
„Zatelefonovala mi kolem osmé. Nechtěl jsem ji obtěžovat po únavě z cesty a šel jsem za ní sám do hotelu, kde jsem jí o všem podal zprávu.“
„Děkuji vám a mám s vaším dovolením ještě jednu otázku: Kdo ošetřuje vaši ženu po prvním srpnu?“
„Doktor Bourgeois. Mohl bych ji léčit sám, protože má nervovou depresi, ale jako většina mých kolegů nerad léčím členy rodiny.“
Úsměv soudce Fol etiera zaznamenal nový bod. Bavil se. Bude to báječná story pro posluchače z La Roche a zámky v okolí.
„Kdy přesně jste se obrátil na doktora Bourgeoise?“
Takřka nepostřehnutelné zaváhání, ale vyšetřující soudce, který si protahoval nohy v holínkách; vypadal, jako by něco zavětřil.
„Už si nevzpomínám.“
„Hned první den?“
„Ne, myslím, že ne. Předpokládám, pane Maigrete, že někdo z vaši domácnosti byl už někdy nemocný? Pravda, zapomněl jsem, že máte zrovna ženu na klinice u doktora Bertranda. Zavolal jste ho k ní hned první den?“
„Až druhý.“
„Protože potíže byly určitější, protože měla náhle vysokou horečku. V případě mé ženy..:“
Soudce se chystal z galantnosti protestovat, jako by nepřicházelo v úvahu mluvit o intimních záležitostech paní Bel amyové, a tentokrát se na Maigreta díval jako na vyloženého hulváta.
„Jen klid! Chtěl jsem říct, že v případě mé ženy to začalo obrovskou únavou. Zůstala ležet, jak to ženy často dělají…“
„Který den?“
„To už nevím.“
„Bylo to dva dny před nehodou, viďte?“
„Je to možné.“
Soudcovy nohy sebou netrpělivě cukaly jako na znamení nesouhlasu. „Nezapomínejte, pane doktore, že vy sám jste mě pozval, abych sem přišel, kdy budu chtít, a abych vám položil všechny otázky, které budu považovat za nutné.“
„Znovu vás k tomu vybízím.“
„Přišel sem doktor Bourgeois v den nehody?“
„Ne.“
„Den poté?“
„Myslím, že ne.“
„Tedy nejdřív třetí den. Byl tu včera?“
„Ano.“
„A dnes?“
„Ještě ne.“
„Byl jste vždycky přítomen vyšetření?“
„Ano.“
„Řekl bych, že je to zcela přirozené!“ vybuchl Alain de Fol etier. „Dovolte, pane komisaři, abych vám řekl, že…“
„Nech to plavat, Alaine! Poslouchám vás, pane Maigrete.“
Ten už si dlouho prohlížel zdálky předměty ležící na psacím stole. Na kožené psací podložce byl vyražen Bel amyův monogram a na pijáku také. Před kalamářem ležel perořízek ze slonoviny a další, menší a ostřejší, na otvírání dopisů.
„Dovolíte mi, abych položil – samozřejmě před vámi – jednu jedinou otázku vašemu sluhovi?“
Tentokrát soudce povstal a i tentokrát ho Bel amy gestem ruky uklidnil; druhou rukou zároveň stiskl zvonek.
„Jak vidíte, chci svou hru dohrát až do konce,“ poznamenal poněkud nervózně.
„Vy to stále ještě pokládáte za hru?“
Někdo zaklepal. Byl to Francis a zcela přirozeně zamířil k podnosu se skleničkami.
„Francisi, pan komisař Maigret by vám rád položil jednu otázku a já vám dovoluji, abyste ji zodpověděl.“
Bylo to dnes odpoledne už podruhé, co někdo někomu dával svolení, že s ním smí mluvit. A nebylo to jenom proto, že je na dovolené, jak připomněl soudce. Byla to svým způsobem otázka kasty a Maigretovi se z toho rozhořely uši.
„Řekněte mi,“ řekl nejpřirozenějším tónem, jakého byl schopen, „kam jste dal stříbrný nožík?“
Nenamáhal se pozorováním doktora. Díval se rovnou do tváře sluhy a Francis pátral v paměti, než se obrátil na svého pána.
„Není na svém místě? Přísahám, že jsem ho nesebral. Jestli dovolíte, půjdu se podívat…“
Stříbrný nožík tedy nenáležel do světa fantazírování. Jeden v domě v každém případě byl, asi právě ten, který na klinice pronásledoval Lili Godreauovou v předsmrtném blouznění.
„To je zbytečné,“ řekl rychle Maigret. „Děkuji vám.“
„To je všechno?“
Než odešel, neubránil se Francis vyčítavému pohledu směrem k Maigretovi. Copak se včera večer u Popiny v jídelně nespřátelili? Copak neřekl všechno, co věděl? Proč ho teď před lidmi označil skoro za zloděje?
„Jsem vám i nadále k dispozici, pane Maigrete.“
„Nerad bych vás a pana vyšetřujícího soudce připravoval o čas.“ Soudce vytáhl z kapsy hodinky a dal najevo, že to opravdu trvá už trochu dlouho. Že se Maigret přijde předvádět do knihovny, kde si oba přátelé v klidu povídali, no budiž. Ale choval se příliš nenuceně, jako děti, které představíte dospělým a ony toho využijí a jsou nesnesitelné.
„Rád bych se, pane doktore, podíval do vaší ordinace.“
„Jak si přejete.“
Neprojevila se v jeho hlase jakási lehká únava?
„Můžeš jít s námi, Alaine. Stejně jsi, myslím, dosud nikdy neměl příležitost si ji prohlédnout.“
Sešli se schodů, Maigret napřed, oba muži za ním, a soudce něco potichu svému příteli vysvětloval. Prošli brankou do zahrady a přešli ji kolem malého vodotrysku. Vzadu stála garáž z červených hlazených cihel s výjezdem do malé uličky a vedle garáže jednoposchoďový dům; doktor vytáhl z kapsy klíč a otevřel.
Vešli do studené chodby s holými stěnami; čekárnu jen zahlédli, byla zařízena zcela banálně. Ale aspoň tam nestála ošoupaná křesla jako u většiny lékařů a na zdech nevisely obvyklé akvarely. Zcela v tradici tam však byl přístěnný stoleček s hromadou týdeníků a ilustrovaných časopisů.
„Pojďte, prosím, za mnou.“
Nahoře v patře byly jen dvě místnosti. Ta větší, velmi světlá, byla ordinace. Měla pohodlné zařízení. U psacího stolu, stejně velkého jako ten v knihovně, stála dvě široká kožená křesla. U zdi také kůží potažený divan, nijak neproležený; ten zřejmě sloužil při prohlídce pacientů. Skla oken vedoucích do zahrady byla matová a celé odpoledne do nich pražilo slunce. Na oknech do ulice byly záclony: nebylo sem odnikud vidět, protější zeď bez oken patřila k nějakému skladišti. Maigret pootevřel dveře vedlejší místnosti; byla tam toaletka s umyvadlem a zasklené skříňky, kde byly pečlivě urovnány poniklované lékařské nástroje.
Pomalu si to všechno prohlížel s rukama v kapsách – velice tím znervózňoval soudce, kterého jeho vystupování čím dál víc iritovalo. Pak se sehnul nad psací stůl.
„Stříbrný nůž není na svém místě,“ konstatoval.
„Kdo říká, že je to jeho místo?“
„Pouze to předpokládám. Chcete-li zavolat svého sluhu, není nic snazšího, než se ho zeptat.“
„Měl jsem na psacím stole skutečně perořízek se stříbrnou rukojetí. Ani jsem si nevšiml, že zmizel…“
„Ale měl jste tu po prvním srpnu nějaké pacienty?“
„V zásadě ordinuji třikrát týdně a někdy, objedná-li se pacient předem, ordinuji i mimo tyto dny.“
„Odkdy dokdy ordinujete?“
„Dověděl byste se to na měděné tabulce přede dveřmi. Pondělí, středa a pátek od desíti do dvanácti.“
„Večer nikdy?“
„Prosím?“
„Ptám se, jestli někdy neordinujete také večer.“
„Málokdy. Příležitostně se to může stát, nemůže-li se pacient uvolnit ve dne.“
„Stalo se to někdy v tyto dny?“
„Nepamatuju se, ale dovoluji vám, abyste si to ověřil v mém diáři.“
„Když jste zde – odvážil by se vás někdo z domu vyrušit?“
„Řekněte přesně, koho myslíte tím někdo z domu?“
„Například někdo ze služebnictva… Váš sluha… Nebo komorná paní Bel amyové.“
„To určitě ne. Je tu interní linka, která obstarává spojení s domem…“
„A co vaše manželka?“
„Myslím, že ta tady v ordinaci nikdy nebyla. Leda po svatbě, když jsem ji prováděl celým domem.“
„Co vaše matka?“
„Chodí sem pouze v mé nepřítomnosti, když se tu gruntuje, aby dohlídla na služebné.“
„A švagrová?“
„Ne.“
Oba muži už odhodili zdvořilost. Odpovědi byly krátké, úsečné. Ani jeden, ani druhý nevkládali do svých pohledů ani nejmenší ohleduplnost.
Maigret si naprosto klidně otevřel okno do zahrady; bylo vidět stromy. Mezi jedním bukem a borovicí tmavší zeleně se dala zahlédnout část obytného domu, a to dvě okna prvního poschodí a vikýř druhého patra s mansardními okénky.
„To jsou okna vašeho pokoje?“
„To levé je okno chodby, vpravo je okno koupelny mé švagrové.“
„A nad ním?“
„Pokoj Jeanne, totiž komorné mé ženy.“
„Vy nevíte, který den ten nožík zmizel?“
„Až do vašeho příchodu jsem ani netušil, že zmizel. Nestává se často, abych si v ordinaci rozřezával stránky knih. A korespondence přichází do předního domu; nejčastěji ji otvírám ve své knihovně.“
„Děkuji vám.“
„To je vše?“
„To je vše. Dovolíte-li, vyjdu tady těmi malými dveřmi.“ Na úzkém schodišti se otočil.
„Mimochodem, v kolik hodin jste se vrátil dnes v noci?“
„To vám nepovím přesně, ale muselo být kolem půlnoci. Francis už byl pryč, nechal mí podnos s whisky v knihovně. Sešel jsem si dolů do ledničky pro led.“
„Ke své ženě jste nezašel?“
„Ne.“
„Její matka se s ní neviděla?“
„Viděly se dnes ráno před pohřbem.“
„Ve vaší přítomnosti?“
„Ano.“
Neztrácel rozvahu. Mechanika odpovědí fungovala obdivuhodně, bez jediného zadrhnutí, bez jediného zaváhání. Jen hlas byl trochu nervóznější, úsečnější. Den předtím spolu mluvili ještě jako dva dobře vychovaní muži, kteří jako by měřili své síly. Dnes už se dostali do křížku.
„Stále ještě mi dáváte svolení, pane doktore, abych vás navštívil? Podotýkám, že jak to velmi dobře řekl pan Alain de Fol etier, jsem tu na dovolené a nemám oprávnění cokoli po vás žádat. On sám, přestože je soudce a v Sables je služebně, vás navštívil jen jako starý přítel, není-liž pravda?“
„Jsem vám i nadále k dispozici.“
Sundal řetěz na dveřích, stiskl kliku.
„Brzy na shledanou, pane doktore.“
„Kdykoli se vám to bude hodit.“
Vteřinka zaváhání nastala, když Maigret překračoval práh domu, pak ale Bel amy natáhl ruku a Maigret ji stiskl. Zato soudce dělal, že nevidí ruku, kterou mu Maigret podával.
„Zdravím vás, pane soudní rado. Jen pro všechny případy vám k vašemu vyšetřování sděluji, že včera kolem půl páté vycházela malá Lucila Duffieuxová z pokoje paní Bel amyové.“
„Já vím.“
Maigret, už na chodníku, sebou trhl a prudce se otočil.
„Přítel Filip mi o tom řekl, ještě než jste vy, pane komisaři, přišel. Dobrý večer!“
Uličkou, kde se táhly jen holé zdi, právě nikdo nešel; k vidění byly zavřené dveře od doktorovy garáže, bílé zdi malého domu s čekárnou dole a ordinací v prvním patře. Měděná tabulka se jménem MUDr. Bel amy udávala ordinační hodiny. Menší tabulka vybízela pacienty, aby zazvonili a bez čekání vešli.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky