<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET SE BRÁNÍ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 429 Kč
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges

 

   1   

 

 

I. KAPITOLA

„Poslyšte, Maigrete... „

Útržek věty, na který Maigret později často vzpomínal, ale který ho nyní nijak neudivil. Všechno tu bylo důvěrně známé: nábytek, tváře, a dokonce i gesta lidí; tak důvěrně známé, že to člověk už ani nevnímal. Ten rozhovor se odehrával v Popincourtově ulici, několik set metrů od RichardLenoirova bulváru, u Pardonových. Maigretovi tam byli už několik let pravidelně jednou měsíčně zváni na večeři.

A stejně tak jednou měsíčně přicházel doktor s manželkou na večeři ke komisaři. Pro obě ženy to byla příležitost k přátelskému měření sil v kuchařském umění.

Jako obvykle se dostali ke stolu pozdě. Zapovídali se totiž se Solange, dcerou Pardonových. Byla podruhé těhotná; připomínala nafukovací figurku a vypadala, jako by se za své znetvoření omlouvala.

Její muž, inženýr v předměstské továrně, byl na jakémsi kongresu v Nizze, a tak Solange přijela na několik dní k rodičům.

Byl červen. Ve dne bylo nedýchatelně a večer se schylovalo k bouřce. Otevřeným oknem byl vidět měsíc, vykukující občas mezi dvěma černými mraky a bíle lemující jejich okraje. Ženy připravily tradiční kávu a teď se polohlasně bavily na druhém konči salónu, aby si muži mohli popovídat mezi čtyřma očima. Seděli jako vždy v lékařově čekárně. Na poličce se povalovaly staré časopisy.

Přece však došlo k jedné malé změně. Zatímco si Maigret nacpával a zapaloval dýmku, Pardon na chvíli zmizel v pracovně a vrátil se s krabicí doutníků.

„Vám nenabízím, Maigrete...“

„Díky. Vy teď kouříte doutníky?“

Nikdy neviděl doktora kouřit nic jiného než cigaretu. Pardon kradmo pohlédl na ženu a pak zašeptal:

„Přála si to.“

„Kvůli článkům o rakovině plic?“

„Moc to na ni zapůsobilo.“

„Věříte tomu?“

Pardon pokrčil rameny.

„I kdybych tomu věřil...,“ a potichu dodal:

„Když jsem venku, stejně...“

Podváděl. Doma se nutil do doutníku, který mu nechutnal, ale venku, v závětří, tajně jako studentík kouřil cigarety. Nebyl ani velký, ani silný. Hnědé vlasy mu začínaly prokvétat a tvář nesla stopy nepříliš lehkého života. Zřídkakdy se večeře odbyla bez úpěnlivého telefonátu nějakého nemocného. Pardon se často musel omlouvat, že opouští své hosty. „Poslyšte, Maigrete...“

Řekl to se zaváháním, s určitými rozpaky.

„Jsme zřejmě přibližně stejně staří...“

„Mně je dvaapadesát.“

Doktor to věděl, protože komisaře léčil, a musel mu tedy vyplňovat kartu.

„Za tři roky půjdete do penze. Na polici vás v pětapadesáti letech posílají chytat ryby.“

Bylo v tom trochu melancholie. Oba muže u okna občas ovanul záchvěv čerstvého vzduchu a oslepil blesk, který však nebyl doprovázen zahřměním. Několik oken naproti bylo osvětleno a za záclonami se pohybovaly siluety: stařík, opřený o rám svého okna v temném pokoji, vypadal, jako by je upřeně pozoroval.

„Mně je devětačtyřicet. Ve škole znamená rozdíl tří let mnoho. A1e v našem věku...“

Maigret nepředvídal, že se mu podrobnosti tohoto letmého rozhovoru takhle vybaví. Měl Pardona rád. Byl to jeden z mála lidí, se kterými s potěšením trávil večer. Lékař se stále snažil najít vhodná slova.

„Naše zkušenosti s lidmi jsou skoro stejné. Mnozí z mých klientů by se mohli stát vašimi...“

Byla to pravda. V přelidněné čtvrti se člověk mohl setkat se vším, s nejlepším i s nejhorším.

„Chtěl bych se vás na něco zeptat...“

Nevěděl, jak dál. Byli přátelé, to jistě, stejně jako dovedou být dvě ženy přítelkyněmi. Ale necítili méně studu, když narazili na jistá témata. Nikdy spolu například nemluvili o politice nebo o náboženství.

„Setkal jste se už někdy ve vaší praxi,“ pokračoval Pardon, „se skutečně zlým zločincem... Chci říct...“

Stále hledal ten nejpřiléhavější výraz.

„... se zločincem vědomým si svých činů, který by jednal z čisté zloby, z neřesti, dalo by se říct... nemluvím, například o těch, co týrají děti, to jsou téměř vždycky primitivové, jejichž inteligence nepřesahuje úroveň desetiletého dítěte a kteří se ve světě dospělých necítí ve své kůži. Proto se často vrhají na pití...“

„Máte na mysli čistého zločince?“

„Čistý nebo nečistý, říkejme mu absolutní.“

„Podle zákona?“

„Ne, podle vás.“

Maigretovy oči, lemované vějířkem vrásek a skryté v kouři z dýmky, utkvěly na doutníku, který Pardon držel velice nešikovně, takže popel užuž spadne na koberec. Maigret se usmál, když si všiml, jak doktor stísněně hledí na doutník. Porozuměli si. Historie s doutníky a cigaretami trápila lékaře natolik, že nakonec bezděčně položil Maigretovi otázku, kterou se zabýval již delší dobu. Bylo mu, jak právě řekl, devětačtyřicet. Déle než dvacet let se každodenně skláněl nad desítkami nemocných, kteří se na něho dívali jako na pánaboha a očekávali od něho všechno zdraví, život, radu, východisko ze svých problémů.

Zachraňoval ženy, muže a děti, pomáhal jim přijímat jejich osud. Denně se musel v několika minutách rozhodovat neodvolatelněji než Nejvyšší soud.

Jeho žena si přečetla pár článků v novinách, vylekala se a prosila ho, aby přestal kouřit cigarety. A on neměl dost odvahy k tomu, aby odmítl. Nechtěl jí přidělávat starosti. Nutil se tedy doma do doutníku, který mu určité nechutnal.

Ale jakmile se ocitl venku, za volantem vozu, který ho vezl k lůžku nějakého trpícího, už si třaslavou rukou viníka zapaloval cigaretu.

Maigret na přítelovu otázku hned neodpověděl. Málem by byl opáčil:

„A vy?“

Ale to by bylo příliš jednoduché.

„Kdybych měl tu smůlu a musel se stát soudcem,“ začal váhavě, „nebo kdybych měl rozhodovat v nějakém procesu, nevím, jestli... Ne, jsem si jist, že bych na sebe nevzal odpovědnost soudit nějakého člověka...“

„Ať se dopustil čehokoliv?“

„Nezáleží na zločinu, záleží na tom, co se odehrává nebo co se odehrávalo v tom, kdo ho spáchal...“

„Nikdy jste se tedy nesetkal s případem, který byste odsoudil bez váhání?“

„Zločin, který bych považoval za akt čisté zloby? Na první pohled ano. Měl jsem v kanceláři lidi, které bych byl nejraději ztloukl... Ale pak, když jsem se dostal v pátrání dál...“

Rozhovor na toto téma skončil, protože jedna z žen, Maigret si už nevzpomíná, která, na ně zavolala:

„Nedáte si sklenku armaňaku?“

Pardon letmo pohlédl na Maigreta:

„Ne. Děkuji.“

„Mimochodem, kdypak jsem vás naposledy prohlížel?“

„Asi před rokem.“

Udeřil hrom, zdálo se, jako by se skutálel ze střechy na střechu, ale toužebně očekávaný déšť stále nepřicházel.

„Co kdybychom na chvíli zašli do ordinace?“

Ve skládací kolébce tam ležel prvorozený Pardonovy dcery.

„Buďte klidný, ten spí tvrdě. Bohužel však jen do pěti do rána! Změřím vám tlak...“

Maigret se svlékl do půl těla. Pardon se ze zvyku začal tvářit vážně a trochu komisně, naučila ho to dlouholetá praxe.

„Dýchejte zhluboka... Vydechujte ústy... Dobře... Lehněte si, rozepněte si pásek... Předpokládám, že jste se nerozhodl pracovat pomaleji a méně, jak jsem vám radil?“

„A vy“

„Já vím, já vím. A co dieta?“

Maigret zavrtěl záporně hlavou.

„Víno, pivo, tvrdý alkohol. Omezil jste to?“

„Mělo to jen jediný výsledek. Kdykoliv si teď dám pivo nebo calvados, tak se potom stydím. Když nemám zrovna žádný nový případ, vypiju za celý den jen trochu vína k jídlu. Pak zajdu do kavárny, abych si mohl prohlédnout dům naproti, vdechnu typickou nakyslou vůni a...“

Jako Pardon se svými cigaretami. Ostatně, vždyť jsou jen lidé !

Podle svého zvyku se Maigretovi vraceli domů Zelenou ulicí.

„Co ti říkal?“

„Nic zvláštního.“

Samozřejmě že si nebe vybralo právě tuto chvíli k tomu, aby zalilo Paříž veškerou vodou shromážděnou za týdny vedra.

„Co kdybychom se schovali do kostela?“

Jak už je to dávno. Od večeře u Pardonů uplynulo deset dní. Zase bylo horko. Lidé začínali odjíždět na dovolenou. Komisař seděl ve své kanceláři bez kabátu a hleděl otevřeným oknem na Seinu, namodrale se blýskající jako moře po ránu.

Bylo půl jedenácté. Právě pročítal hlášení svých podřízených, když svým charakteristickým způsobem zaklepal na jeho dveře starý sluha Josef. Aniž čekal na vyzvání, vešel do místnosti a položil na komisařův stůl obálku. Při pohledu na vytištěné záhlaví svraštil Maigret udiveně čelo. Kancelář policejního prefekta.

Uvnitř byla kartička: „Vrchnímu komisaři Maigretovi. Dostavte se laskavě 28. června v 11 hodin do kanceláře policejního prefekta.“

Maigretovi stoupla do tváří krev, stejně jako ve škole, když byl předvolán k řediteli. 28. června... mechanicky se podíval na kalendář, Bylo skutečně úterý, 28. června... půl jedenácté, Předvolání nepřišlo poštou, bylo doručeno osobně...

Za třicet let, co pracuje na kriminální polici , a za deset let, co vede vyšetřovací oddělení, je to poprvé, co je předvoláván takovýmhle způsobem. Byl svědkem nástupu dobré desítky prefektů, s nimiž byl ve více či méně dobrých vztazích. Někteří dokonce zůstali na svém místě tak krátce, že ani neměl příležitost s nimi mluvit. Jiní mu občas telefonovali a prosili ho, aby byl tak laskav a přišel za nimi do kanceláře. Šlo téměř vždycky o nějakou delikátní záležitost, zřídkakdy příjemnou; musel vytáhnout z maléru syna nebo dceru nějaké významné osobnosti, popřípadě samu významnou osobnost.

Nejdřív ho napadlo, že zajde za ředitelem kriminální policie. Ten určitě ví, o co jde. Ačkoliv dnes ráno při hlášení Maigretovi nic neřekl, choval se jako obvykle – s nepřítomným pohledem kladl otázky, jimž zřejmě sám nepřikládal velkou důležitost.

Byl ve své funkci teprve tři roky a před svým jmenováním neměl s prací na polici žádné zkušenosti. Snad jen něco vyčetl z románů. Sloužil předtím na nejrůznějších ministerstvech ve vysokých funkcích.

Maigret se ještě pamatoval na dobu, kdy šéfa kriminálky vybírali mezi komisaři. Jistou dobu si z něho dokonce kolegové dělali legraci a předpovídali mu, že skončí v křesle velkého šéfa. Se starostlivým výrazem nakoukl vedle a řekl svým spolupracovníkům: „Kdyby se někdo po mně ptal, jsem u prefekta.“

Lucas a Janvier postřehli v jeho hlase neklid a špatnou náladu a udiveně se na něho podívali. S dýmkou v ústech sešel po zaprášeném schodišti, pokynul policistům u brány a vydal se po Zlatnickém nábřeží. Po chvíli zahnul za roh na Královský bulvár. Málem zašel před setkáním s velkým náčelníkem do baru na sklenku piva, bílého vína nebo nějakého aperitivu. Právě v této chvíli si poprvé vzpomněl na poslední večeři u Pardonů, na historku s cigaretami a na vyšetření u dětské kolíbky.

Strážní na prefektuře ho poznali a přivolali výtah.

„Do prefektovy kanceláře.“

„Máte předvolání?“

Nevrle ukázal lístek. Sem se hned tak někdo nedostane. Uvedli ho do čekárny, kterou dobře znal.

„Počkal byste okamžik?“

Jako kdyby měl na vybranou. Prefekt byl taky nový, teprve dva roky ve funkci. Ještě mladíček, jak to bylo teď v módě, Nebylo mu ani čtyřicet, ale po ukončení školy stačil už nasbírat dost diplomů na to, aby mohl figurovat v čele jakékoliv instituce.

Prefekt-koště, které dobře mete, jak ho přejmenovali hned po první tiskové konferenci. Prefektové totiž teď pořádali po vzoru filmových hvězd tiskové konference, na něž nikdy nezapomněli pozvat televizi. „Paříž se musí stát skutečně čistou metropolí, pánové, a proto je nanejvýš nutné ji dokonale vymést. Příliš mnoho lidí prosazuje v posledních letech své soukromé zájmy v...“

Pět minut, deset minut, čtvrt hodiny... Sluha se stříbrným řetězem podřimuje u svého stolku a občas přejede komisaře lhostejným pohledem. A přece je tady tenhle člověk téměř tak dlouho jako Maigret.

Zadrnčel zvonek. Sluha se s lítostí zvedl, pootevřel dveře a pokynul komisaři, že může konečně vejít do velké kanceláře, zařízené v empírovém stylu.

„Posaďte se, pane vrchní komisaři...“

Prefekt měl příjemně zabarvený mírný hlas, velice mladý úzký obličej, orámovaný světlými vlasy. V novinách se každý mohl dočíst, že než se ráno usadí do svého křesla, stráví několik hodin na tenisových kurtech, aby se dostal do formy. Vyzařovalo z něj zdraví a ráznost. Byl jako ze škatulky – určitě šije v Londýně. Usmíval se. Ostatně – usmíval se i na všech fotografiích. Jeho úsměv nebyl samozřejmě nikomu adresován. Usmíval se sám na sebe s cudným zadostiučiněním.

„Poslyšte...“

Stejně jako tuhle večer Pardon, jen s tím rozdílem, že prefekt kouřil místo doutníku cigaretu. Možná proto, že tu nemá ženu?

Jestlipak se v její přítomnosti usmívá stejně spokojeně?

„Mám dojem, že jste přišel k polici velmi mladý, ne?“

„Ve dvaadvaceti letech.“

„A kolik je vám dnes?“

„Dvaapadesát.“

Pořád jako Pardon, ale pravděpodobně z jiných příčin. Maigret měl svůj nejmrzutější výraz, přežvykoval vyhaslou dýmku a neodvažoval se ji znovu nacpat. Jako by chtěl trochu provokovat osud, dodal: „Tři roky do penze.“

„Skutečně... Nezdá se vám, že je to ještě dlouho?“

Maigret cítil, že rudne, a aby nedal průchod svému vzteku, pozoroval upřeně bronzové ozdoby na nohách stolu.

„Začal jste hned u kriminální policie?“

Pořád stejně mírný, jaksi neosobně, možná nacvičeně mírný hlas.

„Tenkrát se na kriminálce nezačínalo. Začal jsem, jako všichni mí kamarádi v té době, na komisařství v devátém okrsku.“

„V uniformě?“

„Byl jsem sekretářem komisaře. Později jsem prošel tvrdou školou,“

Prefekt si ho zvědavě prohlížel, v jeho pohledu nebyla ani laskavost, ani agresivita.

„Pak jste absolvoval různá oddělení?“

„Metro, velkoobchody, nádraží, drogy, hry...“

„Zdá se, že na to máte příjemné vzpomínky.“

„Na svá léta na střední škole taky...“

„Chci říct, že o tom rád mluvíte.“

Tentokrát Maigret zrudl.

„Co tím myslíte?“

„Nebo snad o vás mluví spíš ti druzí? Všichni vás znají, pane Maigrete, jste velice populární...“

Podle mírného prefektova tónu to vypadalo, že si Maigreta dal předvolat, aby mu blahopřál.

„Noviny označují vaše metody za dost teatrální.“

Velký šéf se zvedl a popošel k oknu, chvíli pozoroval auta a autobusy na ulici. Když se vrátil doprostřed místnosti, jeho úsměv, vyjadřující spokojenost se sebou samým, zintenzívněl.

„Vedete teď vyšetřovací odděleni, vyšplhal jste se tedy na nejvyšší příčku žebříčku, ale nezbavil jste se návyků z vašich začátků. Bylo mi sděleno, že v kanceláři trávíte jen velice málo času...“

„Dost málo, pane prefekte.“

„Rád se osobně staráte o věci, které by normálně příslušely vašim inspektorům...“

Bylo ticho.

„Včetně toho, že navštěvujete jistá místa...“

Tentokrát si Maigret se zaťatými zuby odhodlaně nacpal dýmku.

„Je vás často vidět, jak celé hodiny vysedáváte v malých barech nebo kavárničkách, na nejrůznějších místech, kde by člověk nečekal, že potká tak vysoko postaveného úředníka.“

Může si zapálit, nebo ne? Ještě se neodvážil. Zabořen do křesla hledal svůj obvyklý klid, zatímco štíhlý a elegantní prefekt chodil sem a tam za mahagonovým stolem.

„To jsou ty zastaralé metody, které snad mohly být dobré ve své době...“

Zápalka zapraskala. Mladý prefekt sebou trhl, ale neřekl nic. Na rty se mu vrátil obvyklý úsměv, který předtím na chvilinku zmizel.

„Tahle stará policie má své tradice. Například donašeče. Žije v těch nejsrdečnějších vztazích s lidmi, kteří překračují zákon, zavírá oči nad jejich poklesky a oni jí za to občas pomohou. Stále je ještě používáte, pane Maigrete?“

„Jako všichni policisté na světě.“

„Taky přivíráte oči?“

„Když je to nutné.“

„Nikdy jste si nevšiml, že se od dob vašich začátků ledacos změnilo?“

„Zažil jsem devět šéfů kriminálky a jedenáct policejních prefektů.“

A je to ! Byla to otázka jeho cti, odpovědnost vůči sobě samému, vůči všem kamarádům z nábřeží, v každém případě alespoň vůči těm nejstarším, protože mladí přijímají zvyky tohohle tenisty s radostí. Na prefektovi nebylo znát, jestli Maigretův úder zaznamenal. Mohl by být diplomatem. Kdo ví? Možná že jednou skončí jako vyslanec.

„Znáte slečnu Prieurovou?“

Opravdový útok začínal. Kam bude zaměřen? Maigret to ještě nebyl schopen uhádnout.

„Měl bych ji znát, pane prefekte?“

„Jistěže.“

„A přesto to jméno slyším poprvé.“

„Slečna Nicola Prieurová... Ani o Jeanu-Baptistu Prieurovi jste nikdy nic neslyšel?“

„Ne.“

„Bydlí na Courcel ském bulváru, číslo 42.“

„To je možné.“

„Je to Nicolin strýc. Bydlí u něho.“

„Já vám věřím, pane prefekte.“

„A já se vás zase ptám, pane vrchní komisaři, kde jste byl dnes v jednu hodinu ráno.“

Tentokrát to znělo značně suše a oči se už neusmívaly.

„Čekám na odpověď.“

„Jsem u výslechu?“

„Říkejte tomu, jak chcete. Položil jsem vám přesnou otázku.“

„Mohu se zeptat, v jaké funkci?“

„Jako váš nadřízený.“

„Dobře.“

Maigret si dal načas. V životě se ještě necítil tolik ponížený. Jeho prsty svíraly troubel vyhaslé dýmky tak silně, že úplně zbělely.

„Lehl jsem si v půl jedenácté, předtím jsem se díval se svou ženou na televizi.“

„Večeřel jste doma?“

„Ano.“

„V kolik hodin jste odešel?“

„Už se k tomu dostávám, pane prefekte. Chvíli před půlnocí zazvonil telefon...“

„Předpokládám, že vaše číslo je v seznamu.“

„Zcela správně.“

„Není to nepříjemné? Umožňuje to nejrůznějším lidem, včetně vtipálků, kdykoliv vám zavolat!“

„Taky jsem na to myslel. Celá léta nebylo mé číslo uveřejňováno, ale lidé si je stejně zjistili. Když jsem ho asi pětkrát nebo šestkrát zbytečně změnil, nechal jsem ho dát do seznamu, jako všichni ostatní.“

„Je to pohodlné pro vaše donašeče. Dovoluje jim to, aby místo na polici volali vám osobně, a vám to umožňuje strhávat na sebe všechnu slávu.“

Maigret dokázal mlčet.

„Někdo vám tedy před půlnocí telefonoval. Jak dlouho před půlnocí?“

„Začal jsem mluvit potmě. Rozhovor byl dlouhý, a když manželka rozsvítila, chybělo deset minut do půlnoci.“

„Kdo vám to tak pozdě telefonoval? Někdo, koho znáte?“

„Ne. Nějaká žena.“

„Řekla vám, jak se jmenuje?“

„V tu chvíli ne.“

„Tedy ne během toho telefonického rozhovoru, který jste s ní údajně měl.“

„Který jsem s ní měl.“

„Dejme tomu. Dala si s vámi ve městě schůzku?“

„V určitém smyslu ano.“

„Co tím chcete říct?“

Začínal chápat, že nalítl, a stálo ho to nesmírné přemáhání, připustit si to před tím spokojeně se usmívajícím holobrádkem.

„Právě přijela do Paříže; v životě tu nebyla.“

„Prosím?“

„Opakuju vám, co mi řekla. Že je dcera soudce z La Rochel e, že je jí osmnáct, že se v příliš přísné rodině nudila, tím spíš, že její přítelkyně, která žije v Paříži už rok, vychvalovala krásy a možnosti hlavního města.“

„Jak originální!“

„Slyšel jsem už daleko méně originální zpovědi, které přesto nebyly o nic míň upřímné. Víte, kolik mladých děvčat, často z takzvaných dobrých rodin, se každý rok...“

„Čtu statistiky.“

„Souhlasím s vámi, že její historka nebyla nová. Jenže kdyby byla, možná bych se byl neobtěžoval. Odjela z domova bez vědomí rodičů. Vzala si kufr s oblečením a osobními potřebami a své úspory. Kamarádka ji čekala na Montparnasském nádraží. Doprovázel ji asi třicetiletý muž, kterého představila jako svého snoubence...“

„Hnědovlasý mladík, jako u kartářky!“

„Posadili ji do červené lancie a asi za deset minut zastavili před hotelem.“

„Víte, před kterým?“

„Ne.“

„Předpokládám, že neznáte ani čtvrť?“

„Přesně tak, pane prefekte, ale já jsem se ve své kariéře setkal s ještě výjimečnějšími příběhy, které byly přesto úplné pravdivé. To děvče neznalo Paříž, přijelo sem poprvé v životě. Čekala na ni kamarádka z dětství a představila jí svého snoubence. Vozili ji autem po ulicích a bulvárech, které nikdy neviděla. Konečně zastavili před hotelem, který vypadal tak na třetí třídu, nechali tam její zavazadla a pozvali ji na oběd. Nutili ji pít...“

Maigret si vzpomněl na patetický hlas v telefonu, na prostá, ale vhodná a dojemná slova, na věty, které vůbec nevypadaly jako vymyšlené.

„Je pravda, že jsem ještě trochu opilá,“ přiznala se. „Ani už nevím, co jsem pila. Pojď se přece podívat, kde bydlím, řekla mi kamarádka a oba mě odvedli do jakési moderní garsonky. Když jsem viděla rytiny a fotografie, které byly na stěnách, hned jsem dostala strach... Kamarádka se smála... Z tohohle máš strach? Ukaž jí, Marku, že to není tak hrozné...“

„Jestli tomu dobře rozumím, tak vám tohle povídala do telefonu a vy jste to poslouchal v posteli, vedle paní Maigretové.“

„Zcela správně, jen některé podrobnosti mi možná říkala až později.“

„Bylo tedy nějaké později?“

„Podařilo se jí utéct a ocitla se sama v Paříži, bez zavazadel, bez kabelky a bez peněz...“

„A v té chvíli ji napadlo, že vám zavolá... Zřejmě znala vaše jméno z novin... Neměla kabelku, ale měla peníze, aby vám mohla zavolat z budky...“

„Volala z kavárny, kam zašla, poručila si kávu a požádala o telefonní známku... V kavárnách nemívají ve zvyku chtít peníze předem...“

„A vy jste jí tedy přispěchal na pomoc. Proč jste tou věcí, tím případem, nepověřil některého komisaře z okrsku?“

Protože měl jisté pochybnosti, ale byl rozhodnut nyní o nich nemluvit. Od této chvíle ostatně řekne o celé záležitosti co možná nejméně.

„Podívejte, pane vrchní komisaři, ta dívka, o kterou jde, má daleko do malé venkovanky a její verze tuho, co se stalo, se od vaší diametrálně liší. Pan Jean-Baptiste Prieur se dneska ráno vyděsil, když jeho neteř nepřišla k snídani a když se dozvěděl, že není ve svém pokoji. Vrátila se špinavá, úplně vyděšená v půl deváté ráno. Její vyprávění tak znepokojilo státního radu, že osobně telefonoval ministru vnitra. Když jsem se to dozvěděl, nechal jsem nastenografovat výpověď slečny Prieurové. Máte tři roky do důchodu, pane Maigrete...“

Vzpomněl si na Pardonova slova:

„Poslyšte, Maigrete, setkal jste se ve vaší kariéře...“

Čistá zloba. Zlo pro zlo. Zlo spáchané s naprostým vědomím možných následků. Ale kdo?

„Co ode mne očekáváte, pane prefekte? Demisi?“

„Měl bych ji přijmout.“

„Co vám v tom brání?“

„Přečtěte si stenografickou výpověď. Budete tak laskav a dáte mi písemně vaši verzi případu, vypracovanou do všech podrobností. Samozřejmě že vám zakazuji dělat slečně Prieurové nepříjemnosti a vyslýchat kohokoliv o čemkoliv, co se jí týká. Předvolám vás, až dostanu vaši výpověď!“

Se stále stejným neurčitým úsměvem na rtech se Maigret otočil a vyšel ze dveří.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist