<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET V AKCI

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 429 Kč
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges

 

   1   >

 

 

I

„PŘIBLIŽNÝ VĚK 32, VÝŠKA 169...“

M. K. K. P. Bezpečnosti v Paříži.

Cvzust Krakot, v vimontra m ghks

trip psot uv Petr Brémy tyz btolem.

Komisař Maigret z první pohotovostní čety kriminální policie zvednul hlavu. Zdálo se mu, že hučení litinových kamen stojících uprostřed kanceláře, od nichž vedla ke stropu objemná černá roura, slábne. Odstrčil telegram, těžce se zvedl, otevřel u kamen dvířka a naložil do nich tři lopatky uhlí. Potom si vstoje, zády obrácen k ohni, nacpával dýmku a uvolňoval límeček, který ho, i když byl dost nízký, neustále škrtil.

Podíval se na hodinky, ukazovaly čtyři. Sako měl pověšené na věšáčku připevněném na dveřích. Přistoupil zvolna k psacímu stolu, přečetl si ještě jednou telegram a polohlasitě překládal:

„Mezinárodní komise kriminální policie.

Hlavní správě bezpečnosti v Paříži:

Krakovská policie oznamuje, že tudy projel Petr a jede směrem na Brémy.“

Mezinárodní komise kriminální policie, M. K. K. P., která má sídlo ve Vídni a řídí z největší části boj proti evropskému banditismu, uskutečňuje především spojení mezi policiemi různých států. Maigret vztáhl ruku po druhém telegramu stylizovaném rovněž v polcodu, tj. v tajném mezinárodním jazyce, kterého se užívá k dorozumívání mezi policejními centry na celém světě. Po nahlédnutí do něho překládal:

„Policejní presidium v Brémách Bezpečnosti v Paříži:

Petr jede směrem Amsterodam a Brusel.

Třetí telegram, který přišel z nizozemské centrály v Zake; mezinárodní sdělení nizozemské policie znělo:

„Petr nastoupil v jedenáct hodin dopoledne do vlaku Hvězda Severu jedoucího do Paříže. Sedí v oddělení C 263, pátý vagón.“

Poslední depeše v polcodu byla poslána z Bruselu a oznamovala:

„Ověřený Petrův průjezd Bruselem ve dvě hodiny ve vlaku Hvězda Severu v oddělení, jak oznámili z Amsterodamu.“

Na stěně za psacím stolem visela veliká mapa, před kterou se rozložitý a mohutný Maigret s oběma rukama v kapsách a s lulkou v koutku úst postavil.

Jeho pohled klouzal od bodu, který označoval Krakov, k dalšímu bodu označujícímu brémský přístav, odtud pak k Amsterodamu a Bruselu.

Podíval se znovu na hodinky. Čtyři hodiny dvacet. Hvězda Severu musí teď pádit stodesetikilometrovou rychlostí mezi Saint Quentinem a Compiegne. Na hranici nemá zdržení. Žádné zpomalení. Ve vagónu číslo 5, v oddělení G 263, se Petr bezpochyby zaměstnává čtením nebo pozoruje kolem ubíhající krajinu. Maigret zamířil ke dveřím do přístěnku, tam si ve smaltovaném umývadle umyl ruce, hřebenem si pročísl své nepoddajné tmavokaštanové vlasy, v kterých už prosvítalo kolem spánků několik stříbrných nitek. Potom si jakžtakž upravil kravatu, nikdy se mu totiž nedařilo správně ji uvázat. Byl prosinec. Stmívalo se. Oknem bylo vidět rameno Seiny, Svatomichalské náměstí, loď, na které perou ženy prádlo, to vše zahaleno modrým stínem, v němž už sem tam začaly prosvěcovat jedna po druhé plynové lucerny.

Otevřel zásuvku, zrakem přehlédl depeši z mezinárodního byra v Kodani. Státní bezpečnost v Paříži.

Petr 32 169 01512 0224 0255 02732 03116 03233 03243 03325

03415 03522 04115 04144 04147 0521 . . . atd.

Tentokrát si dal práci a překládal hlasitě, jisté partie dokonce několikrát opakoval jako žáček který se učí školní úloze:

„Osobní popis Petra: přibližný věk 32 let, výška 169, nos rovný, kořen nosu horizontální, nosní přepážka se ničím zvláštním nevyznačuje, lícní kostí široké, nezvyklý okraj ucha, velký boltec spíš podlouhlý než široký, antitragus vyčnělý, dolní záhyb konvexní, tvar žlábků uzavřený, jejich zvláštnost spočívá v tom, že jsou od sebe oddělené, uložení čelisti normální, obličej podlouhlý, bikonkávní, velmi světlé řídké obočí, dolní ret masitý, vystouplý, téměř převislý, krk dlouhý, duhovka slabě nažloutlá, do periférie přecházející ve středně zelenou, vlasy výrazně světlé.“

Toto byl popis Petra, pro komisaře stejně výmluvný, jako by před ním ležela Petrova fotografie. V portrétu se zdůrazňovaly především hlavní rysy. Malý, drobný mladý muž s velmi světlými vlasy, s řídkým obočím, zelenavýma očima, dlouhým krkem. Maigret kromě jiného znal sebemenší podrobnosti ucha, což mu usnadňovalo poznat Petra v davu lidí, i kdyby byl sebelépe maskován. Sňal s věšáku sako, navlékl si je a přes ně svůj těžký černý svrchník. Na hlavu si posadil buřinku. Ještě jednou se podíval letmo na kamna, v nichž ostošest hučelo. Na rozšířeném konci dlouhé chodby, která sloužila za předsíň, doporučil ještě důrazně Jeanovi:

„Poslyš, ne abys zapomněl u mne přiložit!“

Na schodišti se do něho opřel vítr, foukalo tu tolik, že když si chtěl zapálit dýmku, musel se uchýlit do výklenku.

Přestože obrovská hala Severního nádraží byla zasklená, proháněla se po nástupištích vichřice. Několik tabulek ze střechy se uvolnilo, s třeskotem se rozbily a teď ležely mezi kolejnicemi. Elektrické osvětlení bylo nedostatečné. Lidé se choulili do kabátů. Před jednou pokladnou si cestující mohli přečíst málo potěšující oznámení:

„Nad La Manchem zuří bouře.“

A nějaká žena, jejíž syn odjížděl do Folkestonu, tu stála s usouženou tváří a začervenalýma očima. Zahrnovala ho do poslední chvíle radami a rozpačitý mládenec jí musel přede všemi slíbit, že ani na chvíli nevystoupí na lodní palubu.

Maigret stál na nástupišti číslo 11, kde dav lidí čekal na příjezd Hvězdy Severu. Byly tu zastoupeny všechny velké hotely počítaje v to i agenturu Cook.

Stál tu nehybně. Ostatní kolem byli celí znervóznělí. Nějaká mladá žena, zachumlaná do norkového kožichu, ale, v tenkých hedvábných punčochách, tu chodila sem tam, klapajíc vysokými podpatky.

On tu zůstával, mohutný, s rozložitými impozantními rameny, které vrhaly velký stín, a i když do něho strkali, stál tu neochvějně jako zeď.

V dálce se objevilo žluté světélko přijíždějícího vlaku. Hned nato nastala vřava, nosiči vykřikovali, a vtom už první cestující poslušně cupitali k východu.

Přešlo jich kolem něho asi dvě stě, když tu jeho zrak zachytil v zástupu malého muže v zeleném kostkovaném cestovním plášti, jehož střih stejně jako barva prozrazovaly vysloveně severský původ.

Muž kráčel, pomalu. Šli za ním, tři nosiči. Zástupce velkého hotelu z Elysejských polí mu přeuctivě razil cestu.

„Pravděpodobný věk 32, výška 169 ... nos rovný...“

Maigret zůstával klidně stát. Pozoroval jen ucho. To mu stačilo. Muž v zeleném přešel těsně kolem něho. Jeden z nosičů vrazil do komisaře kufrem. V té chvíli se jeden vlakový zřízenec rozběhl, vykřikl několik slov na kolegu stojícího na konci nástupiště u řetězu, kterým se uzavíral vstup.

Řetěz byl v mžiku zatažen. Lidé protestovali.

Muž v zeleném cestovním plášti byl však už venku, u východu z nádraží. Policie! Co se děje?“

„Ve vlaku byla právě odhalena vražda.“

Ve vagóně 5?“

„Myslím ...“

Nádraží vřelo obvyklým životem. Jenom nástupiště číslo 11 vyhlíželo pojednou neobvykle. Zbylo tam ještě asi padesát cestujících, kterým zabraňovali v odchodu. Netrpělivě protestovali.

„Nechte je odejít,“ řekl Maigret.

„Ale vždyť ...“

„Jenom je nechte jít.“

Díval se, jak poslední vlna lidí mizí. Tlampač oznamoval odjezd nějakého vlaku jedoucího na předměstí. Někde někdo utíkal. Před jedním vagónem Hvězdy Severu stál malý hlouček a na něco čekal. Tři z nich byli v nádražních uniformách.

První přikvačil přednosta stanice, tvářil se důležitě, ale byl zjevně, poplašen. Pak vezli halou vozík. Když projížděli kolem davu, cestující, zejména ti, co měli odjíždět, je sledovali zneklidněným zrakem.

Maigret se vydal těžkým krokem podél vlaku, nepřestával kouřit. Vůz č. 1, vůz č. 2... Došel k vagónu č. 5.

Stála tu pod schůdky skupinka lidí. Zde právě se zastavili s vozíkem. Přednosta stanice naslouchal třem mužům, kteří mu jeden přes druhého něco vykládali.

„Policie! Kde je?“

Přivítali ho se zřejmou úlevou. Vmísil se s bohorovným klidem do skupinky a rázem se stal jejím středem, ostatní byli už jen satelity.

„Na záchodku.“

Maigret se vyšvihl na schůdky a uviděl po pravici dveře otevřené na záchodek. Na zemi tam leželo tělo podivně zkroucené, jakoby složené napůl.

Vlakvedoucí dával z nástupiště rozkazy:

„Ať zavezou vůz na vedlejší kolej. Počkejte! Na kolej číslo 62. A ať to hned oznámí nádražnímu komisaři.“

Zpočátku viděl Maigret jen mužovu šíji. Ale když posunul o kousek čapku posazenou šikmo, odkryl levé ucho.

„Veliký boltec spíš podlouhlý než široký, antitragus ...,“ bručel si. Na podlaze záchodku pokryté linoleem bylo několik kapek krve. Rozhlédl se kolem. Nádražní zřízenci se drželi opodál, na peróně a na schůdkách. Přednosta stanice nepřestával mluvit. Tehdy Maigret zvrátil mužovu hlavu a sevřel v zubech pevněji dýmku. Kdyby byl neviděl vystoupit cestujícího v zeleném plášti, kdyby ho byl nezahlédl, jak odchází v doprovodu zástupce hotelu Majestic, byl by mohl pochybovat.

Stejné znaky. Tentýž světlý knírek pod nosem, krátce zastřižený, totéž světlé řídké obočí. Stejné šedozelenavé zorničky.

Zkrátka a dobře sledovaný Petr!

Maigret se nemohl na těsném záchodku skoro ani hnout. Z kohoutku, který zapomněli zavřít, crčela voda a ze špatně utěsněné uzávěrky unikala pára.

Stál nohama těsně u mrtvoly. Nadzvedl hruď mrtvého a spatřil na prsou, na košili i na saku stopy po spálenině pocházející zřejmě od střelné rány vedené z bezprostřední blízkosti. Utvořila se tam velká černavá skvrna, pomíchaná s fialově rudou krví. Komisaři byla nápadná jedna podrobnost. Všiml si totiž náhodou jedné nohy. Ležela napříč zkroucená jako ostatně celé tělo, které muselo být na záchodek doslova nacpáno, aby se dveře daly zavřít.

Střevíc byl docela obyčejný, laciný černý střevíc. Bylo vidět, že byl už jednou podražený. Podpatek byl k jedné straně sešlapaný a uprostřed podrážky bylo vidět kulatou prochozenou díru. Přicházel komisař přidělený, k nádražní službě. Byl oprýmkovaný, sebejistý a už z daleka se vyptával:

„Copak se to tady stalo? Zločin? Sebevražda? Ať se nikdo ničeho, než přijdou od soudu, nedotýká!

Rozuměli jste? Tak pozor! Já jsem tu za všechno odpovědný!“

Maigret se těžko dobýval ze záchodku, dalo to dost práce. Zamotal se jaksi do nohou zabitého. Než vyšel, ohmatal mrtvému rychlým, profesionálním pohybem kapsy, přesvědčil se že jsou prázdné, nebylo v nich naprosto nic.

Když sestupoval z vagónu, měl klobouk na hlavě šikmo posazený, manžetu potřísněnou krví a dýmka mu mezitím vyhasla, „I podívejme! To je Maigret. Copak tomu říkáte?“

„Nic! Dejte se do toho.“

„Je to zřejmě sebevražda, viďte?“

„Když myslíte. Telefonoval jste soudu?“

„Hned jak mi to řekli.“

V tlampači hřmotil nějaký hlas. Několik osob zpozorovalo, že se něco neobvyklého děje, a okouněly tu, prohlížely si z patřičné vzdálenosti prázdný vlak, nehybnou skupinku u schůdku vozu č: 5.

Maigret nechal všeho a vyšel z nádraží. Zavolal taxíka. „Do Majestiku! ...“

Vichřice zesílila. Ulicemi vanul prudký vítr, opíral se do chodců, takže vypadali jako opilí. Z jedné střechy sletěla na chodník taška. Autobusy jezdily dost obtížně. Elysejská pole se proměnila v téměř pustou jízdní dráhu. Začalo krápat. Vrátný z Majestiku přispěchal k taxíku s rozevřeným ohromným červeným deštníkem.

„Policie! ... Právě k vám přijel jeden cestující z Hvězdy Severu, viďte?“

Vrátný v tom okamžiku sklapl deštník. „Ano, jeden přijel!“

„V zeleném kostkovaném plášti ... se světlým knírkem...“

„Ano, obraťte se na recepci.“

Lidé prchali před lijákem. Maigret vešel do hotelu právě včas, aby unikl kapkám, které byly velké jako ořechy a studené jako led.

Za mahagonovým stolem recepce sedělo několik elegantních úředníků a neméně korektních tlumočníků.

„Policie! Cestující v zeleném převlečníku ... s malým světlým knírkem ...“

„V sedmnáctce. Právě mu tam vynášejí zavazadla.“

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist