Georges Simenon

MAIGRET V AKCI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

HANSOVA DOMÁCNOST

„Nakonec jsem došel k přesvědčení, že vzbuzuji u žen jen soucit. Když jsem totiž přišel k sobě, skláněla se nade mnou nějaká Židovka a ošetřovala mne...

A tahle si taky vzala do hlavy, že mě zachrání, že mě odnaučí pití! Jednala se mnou jako s malým dítětem, stejně jako ta druhá!“

Dal se do smíchu, Oči měl zakalené. Bylo únavné ho sledovat, chodil nepokojně sem tam, také výraz jeho tváře se každou chvíli měnil.

„Jenomže tahle byla vytrvalejší. A co se Petra týče... Nejsme dvojčata jen tak zbůhdarma, máme přece jen mnoho společného, jsme v podstatě ze stejného těsta. Už jsem se vám zmínil, že se mohl oženit s jednou Němkou z vysoké společnosti. Tenkrát to neudělal! Oženil se o něco později s Bertou. Ta mezitím změnila místo, pracovala teď ve Fécámpu. Samozřejmě že jí neřekl o sobě pravdu.

To ostatně chápete, že? Cítil potřebu mít někde nějaký klidný, spořádaný koutek. Narodily se jim děti.“

Bylo vidět, že tohle už bylo nad jeho síly! Oči se mu zakalily, byly to opravdové slzy, brzy mu však vyschly, jako by měl víčka příliš horká.

„Dnes ráno ještě byla přesvědčena, že je provdána za skutečného námořního kapitána. Občas přijížděl a strávil u ní a u dětí tři dny, někdy celý měsíc. Zatímco já se nemohl za žádnou cenu zbavit té druhé, Anny. Sám bůh ví, proč mne tahle tolik milovala. Protože ta mě docela určitě milovala.

A já s ní zacházel tak, jako se mnou po celý život zacházel můj bratr. Nadával jsem jí. Neustále ji ponižoval. Když jsem přišel opilý, dávala se do pláče. A já natruc pil tím víc. Začal jsem dokonce jeden čas šňupat opium.

A dělal i mnoho jiných odporných věcí.

Všechno jí naschvál!

Nakonec to můj organismus nevydržel a já se zhroutil, těžce se roznemohl a ona se po celé týdny ode mne nehnula, ošetřovala mne. Koukejte, jak vypadám!“

S odporem ukázal na svoje vychrtlé tělo. Přitom zaprosil:

„Nemohl byste dát nahoru přinést něco k pití?“ Maigret chvíli váhal, potom vyšel na chodbu a zavolal:

„Přineste rum!“

Hans nepoděkoval.

„Občas jsem jí utíkal, jezdil jsem sem, do Fécampu a potuloval se kolem vily, kde bydlela Berta. Někdy jsem ji zahlédl, jak tlačí kočárek se svým prvorozeným. Petr jí prozradil, že jsme bratři, to se nedalo popřít, byli jsme si tak podobní. Jednou jsem připadl na myšlenku... Už jako malý chlapec jsem se tím zabýval. Vždycky jsem si přál podobat se ve všem Petrovi, napodobit jeho chování; tehdy jsem po tom toužil, protože jsem se mu tolik obdivoval.

Tentokrát mi to nedalo a já se zkrátka jednou rozhodl, oblékl se přesně tak jako on a jel jsem do Fécampu. Přišla mi otevřít služka a byla z toho zjančená. Sotva jsem však vešel dovnitř, přiběhlo dítě a začalo volat:

‚Tati! Tati!‘

Jsem v podstatě zbabělý a hlupák! Tenkrát jsem vzal roha. Ale od té doby mi ten nápad nepřestával vrtat v hlavě.

Když Petr potřeboval něco zfalšovat, zavolal mě, vyzval mě občas na schůzku. A já vždycky šel, vždycky mu vyhověl! Sám nevím, proč jsem to dělal.

Tehdy totiž jsem ho už nenáviděl, ale pořád jsem mu podléhal. V tě době on už manipuloval s milióny, bydlel v nejdražších hotelech, byl zván do vznešených společností. Dvakrát byl přistižen při podvodu a pokaždé se z toho dokázal vyvléknout. Nikdy jsem se přesně nezajímal o to, co vlastně dělá, ale vy jste asi uhodl, o co šlo, stejně jako nakonec i já. Pokud byl sám anebo měl k ruce jen hrst pomocníků, nepodnikal příliš velké akce. Povšiml si ho však Mortimer-Levingston, toho já poznal teprve nedávno. Bratr byl obratný, drzý, může se říct, že geniální. Šel do všeho mrtvola nemrtvola. Ten druhý měl společenské postavení, dobré jméno a požíval všude vážnosti.

Petr dostal za úkol sjednotit všechny velké podvodníky, organizovat lupičské akce ve velkém. Mortimer-Levingston byl bankéřem podniku.

Mně do toho všeho nic nebylo. Já byl, jak o mne bratr už od studentských let v Tartu prohlašoval, nadobro ztracená existence. A jako všichni takoví ztroskotanci jsem pil, střídaly se u mne stavy hluboké deprese se stavy exaltovaného nadšení... Jediným světlým bodem v celém mém životě byla Berta. Dodnes přesně nevím, proč tomu tak bylo. Bezpochyby proto, že s ní jedinou jsem zahlédl jedinkrát v životě záblesky možného štěstí. Před několika dny jsem se tam za ní vydal a to bylo moje neštěstí. Začala mi radit. Domlouvala mi a nakonec řekla:

‚Pročpak vy si nevezmete příklad ze svého bratra?‘

Ta slova mi vnukla tu myšlenku. Nevím, proč jsem na to nepomyslel už dřív... Vždyť já mohl být Petrem, kdykoli se mi zachtělo!

Za několik dní nato mi psal. Že přijíždí a že mne bude potřebovat. Sedl jsem na vlak a odjel do Bruselu. Tam jsem na něho počkal. Vloudil jsem se do vlaku, kterým jel a ukryl se mezi zavazadly. Když jsem viděl, že se zvedá a chystá se jít do umývárny, pospíšil jsem si, abych tam byl před ním.

Zabil jsem ho! Předtím jsem vypil na kuráž litr belgické jalovcové. Nejtěžší ze všeho bylo svléci ho a obléknout ho do mých šatů...“

Hltavě se napil.

Maigret až dosud nikdy neviděl někoho tak hltavě pít.

„A co Mortimer-Levingston, když jste se s ním potom sešel v Majestiku, ten nic netušil?“

„Myslím, že tušil. Ale měl jen matné podezření. Já byl tehdy posedlý jen jednou myšlenkou, uvidět Bertu.

Měl jsem v úmyslu ke všemu se jí přiznat. Neměl jsem, jak by snad někdo čekal, výčitky svědomí, a přesto jsem nebyl s to, abych ze svého zločinu těžil. V Petrových zavazadlech bylo všechno možné oblečení. Převlékl jsem se za ošoupaného vandráka, cítil jsem se tak nejlépe. Vyšel jsem zadním vchodem. Cítil jsem, že mne Mortimer sleduje, a trvalo mi to celé dvě hodiny, než se mi podařilo ho setřást.

Najal jsem si auto a dal se zavést do Fécampu.

Berta byla mým příchodem celá zmatená. A já, když se jí octl tváři v tvář a ona se počala vyptávat, nenašel jsem dost odvahy přiznat se!

Onoho rána jste se objevil před vilou vy. Zahlédl jsem vás oknem. Nalhal jsem Bertě, že mne stíhá policie pro krádež, a prosil ji, aby mne zachránila.

Když jste odešel, řekla mi:

‚A teď koukejte, ať jste odtud co nejdřív pryč! Zneuctíváte dům svého bratra.‘

Takhle doslova mi to řekla! A já šel! Jeli jsme pak do Paříže stejným vlakem, vy i já. Tam na mne čekala Anna. Udělala samozřejmě výstup. Brečela! O půlnoci přijel Mortimer a tentokrát hned věděl kolik uhodilo. Začal mi vyhrožovat, poroučel mi, že musím hrát Petrovu úlohu dál, jinak že mne zabije.

Pro něho to znamenalo všechno. Petr byl jedinou spojkou s ostatní bandou. Ovládal je jen jeho prostřednictvím. Bez něho byl bezmocný.

A tak jsem se zase vrátil do Majestiku. A vy za mnou v patách! Zaslechl jsem, že tam zabili nějakého inspektora. Zpozoroval jsem, že se držíte nějak toporně. Tehdy se mi zhnusil celý život. To se nedá popsat, jak mi bylo při pomyšlení, že bych měl hrát nadále a snad nadosmrti bratrovu úlohu.

Pamatujete se na to malé bistro v Paříži? Na tu podobenku, kterou jste nechal vyklouznout z náprsní tašky?

Od té Mortimerovy návštěvy U krále sicilského se začala Anna vzpouzet. Pochopila, že úloha, kterou v celé věci hraje, je pro ni ponižující. Uvědomila si, že moje proměna znamená naše odcizení.

Našel jsem toho večera ve svém pokoji v Majestiku kufřík a dopis.“

„Šedivý konfekční oblek a lístek od Anny, kde vám oznamovala, že se chystá zabít MortimeraLevingstona, a vyzývala vás, abyste se s ní někde sešel...“

Vzduch v pokoji byl hustý kouřem tak, že by se dal krájet. Věci kolem bylo sotva pro kouř vidět.

„Vy jste sem přijel s úmyslem, že zabijete Bertu,“ řekl Maigret pomalu a důrazně. Jeho společník se napil. Dřív než odpověděl, vyprázdnil sklenici až na dno, musel se přidržovat krbu.

„Abych konečně se vším a se všemi skoncoval! Hlavně sám se sebou! Měl jsem všeho až po krk!

Pronásledovala mne jediná myšlenka. Toužil jsem zemřít společně s Bertou, navzájem sobě v náručí...“

A zcela změněným hlasem dodal:

„Byla to blbost! Aby člověka napadlo něco tak blbého, musí dřív vypít litr špiritusu. Před vraty vily hlídal policajt. Cestou jsem trochu vystřízlivěl. Potuloval jsem se kolem. Ráno jsem dal služce lístek, žádal jsem v něm švagrovou, aby se se mnou sešla na přístavní hrázi, a připojil jsem, že jestliže mi nepřinese nějaké peníze, budu ztracen.

Hnusné, co?

Přišla...“

Po těchto slovech se náhle s lokty opřenými o mramor krbu rozvzlykal. Neplakal, jako pláčí muži, nýbrž jako dítě. Dál už mluvil přerývaným hlasem:

„Nenašel jsem k tomu dost odvahy! Stáli jsme ve stínu. Moře bouřilo. Já hleděl do její rozrušené tváře. Všechno jsem jí řekl. Všechno! I o té vraždě! Ano, i o tom, jak jsem se na záchodku převlékl. Ale potom, když začala vyvádět, když se chovala jako šílená, tak jsem zase všechno odvolal, začal přísahat, že nic z toho není pravda. Počkejte! Ne, o té vraždě ne, tu jsem nezapřel. Ale o tom, jaký byl Petr lump. Křičel jsem, že jsem si to všechno vymyslel, abych se pomstil. Musela tomu uvěřit. Takovým věcem člověk vždycky snadno uvěří. Pustila na zem kabelku, v které přinesla peníze. A řekla mi... Ne, nezmohla se ani na slovo.“

Zvedl hlavu, obrátil k Maigretovi rozrušenou tvář, pokusil se udělat několik kroků, zavrávoral, musel se chytit krbu. „Podejte mi láhev, vy!“

V tom „vy“ zazněla trochu nakvašená sympatie.

„Poslyšte! Půjčte mi na chvíli tu podobenku. Víte, kterou...“

Maigret vytáhl z kapsy Bertinu fotografi . Ale to byl omyl, jediný snad omyl, kterého se v celé té věci dopustil. Domníval se, že Hansova mysl se v té chvíli nezabývá nikým jiným než mladou ženou.

„Ne, tu ne. Tu druhou...“

Tu, na které byli dva chlapci s vyšívanými námořnickými límci!

Hans ji popadl zahleděl se na ni jako ve snách. Komisař viděl fotografi sice obráceně, ale i tak rozpoznal obdiv, s jakým se ten chlapec se světlejšími vlasy dívá na bratra.

„Odnesli mi se šatstvem můj revolver!“ pronesl Hans pojednou mrtvým a lhostejným hlasem, rozhlížeje se kolem.

Maigretovi stoupla do tváře krev. Ukázal neobratně na postel, kde ležel jeho. Hans se pustil krbu. Už nevrávoral. Musel asi v tom okamžiku sebrat všechnu svou vůli. Prošel pevně kolem komisaře asi na metr. Oba byli v županech. Oba pili svorně rum z jedné láhve. Stály tam ještě proti sobě dvě prázdné židle a mezi nimi ohřívadlo na dřevěné uhlí. Pohleděli si do očí. Maigret nenašel dost síly odvrátit zrak. Doufal, že se Johannson alespoň na okamžik zastaví. Ale Hans kolem něho strnule přešel a usedl na postel, jejíž pera zaskřípala. V jedné láhvi bylo na dně ještě trochu rumu. Komisař ji popadl. Hrdlo láhve zadrnčelo o sklenici. Pil pomalu. Nebo snad jenom předstíral, že pije? Zadržoval dech. Ozvala se konečně rána. V té chvíli do sebe zvrátil celý obsah sklenice. Přeložen do úředního jazyka případ zněl:

Dne... prosince 19... v deset hodin dopoledne jmenovaný Hans Johannson, narozený v Pskovu, bez zaměstnání, bytem v Paříži v ulici U krále sicilského, když se byl přiznal, že zavraždil ve vlaku Hvězda Severu dne... prosince téhož roku svého bratra Petra Johannsona, po svém zatčení, které provedl komisař Maigret z první pátrací skupiny kriminální policie, spáchal sebevraždu. Střelil se do úst. Střela kalibru 6 mm mu prostřelila patro a uvázla v mozku. Smrt nastala okamžitě. Tělo bylo převezeno za příčinou šetření do ústavu soudního lékařství v Paříži, kde vyňali kulku.