<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRET V NEW YORKU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

5x komisař Maigret - 5CD - Simenon Georges
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret - 5CD - Simenon Georges
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges

 

   1   

 

 

I.

Loď dosáhla karantény ke čtvrté hodině ranní, kdy většina pasažérů ještě spala. Někteří byli lehce probuzeni hlukem řetězů kotvy, ale jen málokdo měl přes všechna dobrá předsevzetí odvahu vystoupit na palubu a s obdivem se podívat na světla New Yorku. Poslední hodiny cesty byly nejtvrdší. Ještě nyní, v ústí, několik set metrů od sochy Svobody, zdvihaly loď silné vlny. Pršelo. Spíše mrholilo. Na všechno padala chladná vlhkost, všechno napouštěla, dělala palubu temnou a kluzkou, ulpívala na zábradlí, můstcích i na kovových příčkách. Maigret si ve chvíli, kdy se stroje zastavily, natáhl přes pyžamo svůj těžký převlečník a vystoupil na palubu. Několik stínů tu klikatě chodilo velkými a nejistými kroky. Díky kymácení lodi je bylo vidět jednou nahoře a jednou dole.

Kouřil dýmku a díval se na světla a na ostatní lodě, které také čekaly na příchod zdravotníků a celníků.

Jeana Mauru vůbec nespatřil. Šel kolem jeho kajuty, viděl, že se tam svítí, a měl zaklepat. Ale k čemu by to bylo dobré?

Vrátil se do své kabiny, aby se oholil. Napil se – i na to si měl později vzpomenout, jako se vzpomíná na podrobnosti bez důležitosti – z úzkého hrdla láhve matolinové kořalky, kterou mu paní Maigretová podstrčila do zavazadla.

V šestapadesáti letech to byla jeho první cesta přes oceán a sám byl udiven tím, jak málo je v něm zvědavosti a jak je k celé té pitoresknosti necitlivý.

Loď ožívala. Bylo slyšet stevardy tahat v chodbičkách podél kabin zavazadla. Cestující jeden po druhém zvonili na službu.

Když byl připraven, vystoupil znovu na palubu, kde se drobné mrholení přeměnilo v mléčnou mlhu a světla betonové pyramidy Manhattanu zbledla.

„Vy se na mne zlobíte, komisaři?“

Byl to mladý Maura, který se k němu přiblížil, aniž ho slyšel přicházet. Byl bledý, ale všichni na palubě měli to ráno zakalené oči i unavenou pleť.

„Zlobit se na vás, proč?“

„Vy dobře víte… Byl jsem příliš nervózní, příliš napjatý… A když mne ti lidé pozvali, abych se s nimi napil…“

Všichni pasažéři příliš pili. Byl to poslední večer. Bar se zavíral. Zejména Američané chtěli ještě využít poslední příležitosti a vychutnat francouzské likéry.

Jenže Jeanu Maurovi bylo stěží devatenáct let. Prošel dlouhým obdobím nervového napětí a opil se velmi rychle a nepříjemně. Plakal a hrozil jednomu po druhém. Maigret všechno skončil tím, že ho uložil ve dvě hodiny ráno do postele. Musel v jeho kabině použít síly. Chlapec protestoval, svaloval na něj vinu a zuřivě vykřikoval:

„Přestože jste slavný komisař Maigret, nemáte právo se mnou jednat jako s dítětem… Jediný muž, rozumíte, jediný muž má právo mi dávat příkazy, a to je můj otec…“

Nyní se styděl, srdce i žaludek měl jako na vodě a bylo zase na Maigretovi, aby ho povzbudil. Položil mu ruku na rameno:

„To mne kdysi také potkalo…“

„Byl jsem zlý, nespravedlivý… Víte, myslel jsem celou tu dobu na otce…“

„Ale ano…“

„Tolik se těším, že se s ním setkám a přesvědčím se, že se mu nic nepřihodilo.“

Maigret kouřil dál v dešti svou lulku a díval se na šedý člun, který vlny zdvíhaly do výše a opět ho nechávaly klesnout, jak obratně manévruje, aby přirazil k lodním schůdkům. Důstojníci přelezli jako akrobaté na palubu lodi a mizeli v kapitánské kajutě. Otevíraly se skladovací prostory v podpalubí. Vratidla již pracovala.

Na palubě bylo stále více pasažérů a někteří se navzdory rannímu šeru snažili umíněně fotografovat. Byli tam i tací, co si vyměňovali adresy, slibovali si, že se sejdou, že si napíší. Jiní vyplňovali v saloncích celní prohlášení.

Celní úředníci odjeli, šedý člun se opět vzdálil, potom přirazily dva motorové čluny s lidmi od imigračního úřadu, policií a zdravotníky. Ve stejnou dobu se v jídelně podávala snídaně. Kdy se vlastně Jean Maura ztratil Maigretovi z očí? To bylo těžké následně stanovit. Šel si vypít šálek kávy a potom rozdával spropitné. Lidé mu tiskli ruce, ačkoliv je stěží znal. Stoupl si do fronty a konečně v salonku první třídy mu lékař ohmatal paži a prohlédl jazyk, zatímco ostatní úředníci zkoumali jeho doklady.

Pojednou byla na palubě tlačenice. Dozvěděli se, že na loď nastoupili žurnalisté a fotografovali nějakého evropského ministra a filmovou hvězdu.

Jeden detail ho pobavil. Slyšel jednoho žurnalistu, jak říká – nebo snad říká, protože Maigretovy znalosti angličtiny pocházely ze studia na střední škole – při prohlížení seznamu cestujících:

„Hele, tady je jedno stejné jméno, jako má ten slavný komisař kriminální policie.“

Kde byl Maura v této chvíli?

Zaoceánská loď tažená nyní dvěma remorkéry se blížila k soše Svobody. Cestující ji pozorovali opřeni o zábradlí.

Dvě malé lodi, nacpané lidmi jako vagony metra, byly stále blízko lodi: to lidé z předměstí, z Jersey City nebo Hobokenu, přijížděli takovým způsobem do práce.

„Tudy prosím, pane Maigrete.“

Zaoceánská loď byla ukotvena u přístavního mola společnosti French Line a cestující sestupovali jeden za druhým husím pochodem po schůdcích. Strachovali se, zda najdou svá zavazadla v hale celní správy.

Kde byl Jean Maura? Hledal ho. Potom musel také sestoupit, protože ho znovu volali. Říkal si, že najde mladého muže tam u zavazadel, protože na nich měli stejné iniciály. Ve vzduchu nebyla žádná nervozita, nic dramatického. Maigret se cítil těžký, celý rozlámaný obtížnou plavbou a měl pocit, že udělal chybu, když opustil svůj dům v Meung-sur-Loire. Měl takové výčitky, že se necítil dobře. V takové chvíli se rád stával bručounem. Měl hrůzu z davu i z formalit, z toho, že těžko chápe, co mu říkají v angličtině, a jeho nálada se kazila stále víc a víc. Kde byl Maura? Musel hledat klíčky od kufru. Měl ve zvyku hledat nekonečně dlouho po všech kapsách, až je našel na místě, kde fatálně musely být. Neměl nic k proclení, přesto musel rozbalit všechny malé balíčky, které mu paní Maigretová, snad právě proto, že nikdy necestovala za hranice, převázala provázkem.

Když to skončilo, spatřil palubního komisaře.

„Viděl jste Jeana Mauru?“

„Rozhodně již není na palubě… A tady také není. Chcete, abych se informoval?“

Vypadalo to tu jako v nádražní hale, s ještě horečnější atmosférou, s nosiči, kteří vám zavazadly otloukali nohy. Neznal drobné mince, kterými ho včera vyzbrojil barman, a nevěděl, jaké dát spropitné. Doslovně ho strčili do žlutého taxíku.

„Hotel Saint Regis,“ opakoval čtyřikrát nebo pětkrát, než mu řidič porozuměl. Bylo to pitomé. Neměl se nechat ovlivnit tím chlapcem. Protože to nakonec byl jen chlapec. Co se týče pana d’Hoquéluse, Maigret se začal ptát, byl-li serióznější než ten mladík. Pršelo. Projížděli špinavou čtvrtí s tak ošklivými domy, že z toho bylo na zvracení. To byl ten slavný New York?

Deset dní… Ne, přesně devět dní předtím, seděl Maigret na svém obvyklém místě v kavárně U bílého koníčka v Meungu. Ostatně také pršelo. Prší stejně na březích Loiry jako v Americe. Maigret hrál karty, belotu. Bylo pět hodin odpoledne.

Cožpak nebyl úředníkem na odpočinku? Neradoval se naplno ze své penze a z domu, který s láskou zabydlil? Dům, který si celý život přál, dům na venkově, kde voní zrající plody, pokosená tráva a také ragú, které se vaří. Bůhví, jestli si tam paní Maigretová vaří ragú. Hlupáci se ho čas od času ptali s úsměvem, který ho rozzuřoval:

„A co vaše nostalgie, Maigrete?“

Nostalgie po čem? Po prostorných ledových chodbách kriminální policie, po nekonečných pátráních, po dnech a nocích strávených pronásledováním nějakých lumpů?

Dobrá! Byl šťasten. Nečetl již dokonce ani v novinách o zločinech a různých zvrácených skutcích. A když se na něho přijel podívat Lucas, který byl patnáct let jeho nejoblíbenějším inspektorem, bylo samosebou, že nepadla ani zmínka o nábřeží.

Hraje belotu. Hlásí vysokou tercku v trumfech. Právě v tom okamžiku mu číšník sděluje, že ho žádají k telefonu. Jde tam a karty si drží v ruce.

„Jsi to ty, Maigrete?“

Jeho žena. Protože jeho žena se nikdy nenaučila oslovovat ho jinak než příjmením.

„Je tady někdo. Přijel z Paříže, aby se s tebou setkal…“

Šel tam, samozřejmě. Před jeho domem stál vyleštěný starý model vozu se šoférem v uniformě na předním sedadle. Maigret vrhá letmý pohled do interiéru a má dojem, že vidí starého pána, zabaleného do pokrývky.

Vstupuje. Paní Maigretová ho jako vždycky v takových případech čeká hned za dveřmi. Šeptá:

„Je to mladý muž… Zavedla jsem ho do salonu… V autě je ještě jeden starý pán, možná jeho otec…

Chtěla jsem, aby ho také pozval do domu, ale odpověděl, že to není třeba…“

Vida, jak hloupě se člověk, který si jinak klidně hraje karty, nechá nalákat na cestu do Ameriky!

Pořád stejná písnička. Se stejnou nervozitou na začátku, ruce, které se svírají, malé postranní pohledy:

„Znám většinu vašich pátrání… Vím, že jste jediný člověk, který… a že… a tohleto a tamhleto.“

Lidé mají neměnné přesvědčení, že drama, které prožívají, je nejvýjimečnější na světě.

„Jsem jen mladý muž… budete se mi asi vysmívat…“

Všichni mají také jistotu, že se jim někdo bude vysmívat, ale že jejich případ je tak jedinečný, že ho nikdo nemůže pochopit. „Jmenuji se Jean Maura… Studuji na právnické fakultě… Můj otec je John Maura…“

A co? Chlapec to řekl tak, jako by celý vesmír musel znát Johna Mauru.

„John Maura z New Yorku.“

Maigret zabručel s dýmkou v puse.

„Mluví se o něm často v novinách… Je to velmi bohatý muž, v Americe velmi známý, promiňte, že vám to tak říkám… Je to nezbytné, abyste mohl pochopit…“

A vykládá komplikovanou histori . Maigret, který se nudil, kterého to vůbec nezajímalo, který pořád ještě myslel na své karty, si mechanicky nalil sklenku matolinové kořalky. Slyšel paní Maigretovou chodit sem a tam po kuchyni. Kočka se přišla otřít o jeho nohy. Skrze záclony viděl starého pána a zdálo se, že vzadu v autě podřimuje.

„Můj otec a já, víte, nejsme jako ostatní otcové a synové… Nemá na světě nikoho než mě… Jsem to jen já, s kým počítá… Přes všechno své zatížení mi píše každý týden dlouhý dopis… A každý rok v době prázdnin spolu trávíme dva nebo tři měsíce v Itáli , v Řecku, v Egyptě, v Indi … Přinesl jsem vám jeho poslední dopisy, abyste pochopil… Přestože jsou napsané na stroji, nevěřte, že je diktoval písařce… Můj otec píše osobní dopisy sám na malém přenosném psacím stroji.“

Můj drahoušku.

Byl to tón, který by se spíše hodilo užít pro milovanou ženu. Tatínek z Ameriky se znepokojoval vším, jeho spánkem, jeho vycházkami, jeho náladami a dokonce jeho sny; obával se o zdraví svého syna. Těší se na příští prázdniny. Kam spolu pojedou tento rok?

Je to velmi něžné, současně mateřské i mazlivé.

„Chtěl jsem vás přesvědčit, že nejsem nervózní chlapec, který si pracně vymýšlí… Je to přibližně asi šest měsíců, co se přihodilo něco vážného… Nevím co, ale jsem si jist… Dá se vycítit, že můj otec má strach, že již není takový, jaký byl, že je si vědom nějakého nebezpečí. Ostatně jeho způsob života se náhle změnil. Během posledních měsíců bez přestání cestoval, z Mexika do Kalifornie, z Kalifornie do Kanady, vše v tak překotném rytmu, že z toho mám dojem noční můry. Myslel jsem si, že mi to nebudete věřit… Podtrhl jsem v dopise tu část, kde hovoří o budoucnosti způsobem, který vyjadřuje jakýsi druh nepopsatelné hrůzy.

Vidíte, že některá slova se stále vracejí, slova, která dříve neužíval: Kdyby se stalo a ty jsi zůstal sám…

Kdybych zemřel…

Až budeš sám…

Až tu nebudu…

Taková slova jsou nejčastější, jsou jako utkvělá myšlenka. A přece vím, že můj otec má železné zdraví. Telegrafoval jsem jeho lékaři, abych se o tom ujistil. Mám jeho odpověď. Vysmívá se mi a ujišťuje, že pokud by nedošlo k nečekané nehodě, čeká mého otce ještě víc než třicet let života. Chápete to?“

Slova, která všichni říkají:

Chápete to?

„Šel jsem navštívit svého notáře, pana d’Hoquéluse, kterého bezpochyby znáte podle pověsti… Je to stařec, víte, ale muž se zkušenostmi… Ukázal jsem mu poslední dopisy… Znepokojily ho stejně jako mě…

A včera se mi svěřil, že můj otec ho pověřil nevysvětlitelnými operacemi. Pan d’Hoquélus je otcův obchodní partner ve Franci , jeho spolehlivý člověk. To on byl pověřen mi dávat všechny peníze, které bych potřeboval… Ale v poslední době ho otec pověřil dát rozličným osobám významné dary. Ne aby mne vydědil, můžete mi věřit. Naopak. Je přesvědčen, že těmito soukromoprávními listinami ujednává, že tyto částky mi budou později vráceny z ruky do ruky…

Proč, když jsem jediným dědicem?

Protože se obává, že jeho jmění mi nebude možné normálně předat…

Přivedl jsem pana d’Hoquéluse s sebou. Je ve voze. Pokud byste si přál s ním mluvit?“

Jak nebýt ovlivněn vážností starého notáře? Zvláště když mluví skoro stejně jako mladý muž.

„Jsem přesvědčen,“ říká a váží každé slovo, „že se událo něco důležitého v životě Joachima Maury.“

„Proč mu říkáte Joachim?“

„Je to jeho skutečné křestní jméno. Ve Spojených státech přijal běžnější John… Jsem také přesvědčen, že se cítí být ohrožen vážným nebezpečím…“

Jean se mi svěřil se záměrem tam jet, neměl jsem odvahu ho od toho odradit, ale poradil jsem mu, aby se nechal doprovázet někým se zkušenostmi…“

„Proč ne vámi?“

„Především kvůli mému věku… Potom z důvodů, které pochopíte možná později… Jsem přesvědčen, že v New Yorku je třeba muže, který má zkušenosti s kriminálními věcmi… Dodávám, že dosud byly mé instrukce dávat Jeanu Maurovi peníze, o které mne požádá, a že za současných podmínek nemohu než schvalovat jeho přání…“

Rozhovor trval dvě hodiny, polohlasem, a pan d’Hoquélus nepohrdl starou matolinovou kořalkou. Občas slyšel Maigret svou ženu, jak přišla za dveře, ne ze zvědavosti, ale aby se ujistila, zda bude konečně moci prostírat stůl k večeři.

Jaké překvapení, když jí řekl, jakmile vůz odejel, bez hrdosti na to, že se nechal přesvědčit:

„Odjíždím do Ameriky.“

„Co to povídáš?“

A nyní jej žlutý taxík odvážel neznámými ulicemi v jemném dešti, který dával všemu nevlídný vzhled.

Proč Jean Maura zmizel přesně ve chvíli, kdy dopluli do New Yorku? Dalo se věřit tomu, že někoho potkal a že, spěchaje za svým otcem, nechal nekavalírsky svého společníka na holičkách?

Ulice byly stále elegantnější. Zastavili na rohu ulice, o které Maigret ještě nevěděl, že je to ta slavná Pátá avenue. Vrátný k němu pospíšil.

Nová potíž se zaplacením řidiči taxi zcela neznámými penězi. Potom hala hotelu Saint Regis a pult recepce, kde konečně našel někoho, kdo mluvil francouzsky.

„Chtěl bych vidět pana Johna Mauru.“

„Okamžik, prosím.“

„Můžete mi říct, zda již přišel jeho syn?“

„Nikdo se dnes ráno po panu Maurovi neptal.“

„Je u sebe?“

Chladně zdvořilý, zdvihaje sluchátko, mu recepční odpověděl:

„Zeptám se jeho sekretáře.“

A potom do aparátu:

„Haló!… Pan Mac Gil … tady recepce… Je tu jedna osoba, která si přeje vidět pana Mauru… Co říkáte?… Zeptám se… Můžete mi laskavě říct své jméno, pane?“

„Maigret.“

„Haló! Pan Maigret… Dobře… Okamžik…“ A když zavěsil:

„Pan Mac Gil mne prosil, abych vám vyřídil, že pan Maura přijímá jen po sjednání schůzky…

Chcete-li mu napsat a nechat svou adresu, určitě vám odpoví.“

„Buďte tak laskav a ohlašte tomu panu Mac Gil ovi, že přijíždím z Francie výhradně proto, abych se setkal s panem Johnem Maurou, a že mu musím sdělit důležité věci.“

„Lituji, ale ti pánové by mi neprominuli, kdybych je znovu obtěžoval… Ale kdybyste napsal několik řádek tady v salonku, pošlu potom s nimi nahoru poslíčka.“

Maigret se vztekal. Ještě víc na sebe než na toho Mac Gil a, kterého neznal, ale již si ho začínal ošklivit.

Jako cítil odpor vcelku a ke všemu, co ho obklopovalo, k přezlacené hale, k poslíčkům, kteří ho s ironií pozorovali, ke krásným ženám, které přicházely a odcházely, i sebejistým mužům, kteří do něj strkali a ani se nenamáhali omluvit.

Pane, přijel jsem z Francie, pověřen důležitým posláním ze strany Vašeho syna a pana d’Hoquéluse. Poněvadž můj čas je stejně vzácný jako Váš, prosím vás, abyste mne ihned přijal. S pozdravy Maigret.

Nechali ho hrozně dlouho čekat v jeho koutku, dobrou čtvrthodinu. Ze vzteku kouřil svou dýmku, ačkoliv si uvědomoval, že tady na ni není místo. Konečně pro něj přišel poslíček a vstoupil s ním do výtahu, posléze jej vedl dlouhou chodbou, zaklepal na jedny dveře a opustil ho.

„Vstupte!“

Proč si představoval pana Mac Gil a jako muže středního věku s odpudivým vzhledem? Byl to ve skutečnosti velký mladý muž, pěkně rostlý, velmi elegantní, který k němu vykročil s nataženou rukou.

„Promiňte mi, pane, ale pan Maura je tolik obtěžován žadateli všech možných druhů, že jsme nuceni kolem něho vytvořit přísnou uzávěru. Říkáte, že jste přijel z Francie… Mám tomu rozumět tak, že jste ten… ex… vlastně ten…“

„Exkomisař Maigret, ano.“

„Posaďte se, prosím, doutník?“

Měl jich tam na stole několik krabic. Místnost byla prostorná. Byl to salon, který veliký mahagonový stůl změnil, aniž by mu dal vzhled kanceláře.

Maigret, pohrdnuv havanským doutníkem, znovu nacpal svou dýmku a prohlížel si nelaskavě svého tazatele.

„Psal jste, že nám přinášíte novinky o panu Jeanovi.“

„Když dovolíte, raději bych mluvil s panem Maurou, kdybyste byl tak laskav a uvedl mne k němu.“

Mac Gil ukázal všechny své zuby, krásné zuby, v širokém úsměvu.

„Je vidět, drahý pane, že přicházíte z Evropy. Jinak byste věděl, že John Maura je jedním z nejzaměstnanějších mužů v New Yorku. Já sám v této chvíli naprosto nevím, kde se nalézá, ale jsem pověřen vyřizováním všech jeho záležitostí, počítaje v to i ty osobní… Můžete tedy se mnou bez obav hovořit a říct…“

„Počkám, až mne pan Maura přijme…“

„Je třeba vědět, o co se jedná…“

„Už jsem vám řekl. O jeho syna.“

„Mám si myslet, s ohledem na vaše kvality, že dělal nějaké hlouposti?“

Maigret neodpověděl a díval se stále zkoumavě na tazatele. „Promiňte, že naléhám, pane komisaři, předpokládám, že jste na odpočinku, a pokud jsem četl v novinách, byl vám ponechán váš titul…

Promiňte, že vám to musím připomenout, ale jsme ve Spojených státech a ne ve Franci a minuty Johna Maury jsou přísně spočítané… Jean je roztomilý chlapec, možná trochu příliš citlivý, ale ptám se, co by mohl…“

Maigret se klidně zdvihl, sebral svůj klobouk, který si položil na koberec vedle své židle.

„Vezmu si pokoj v tomto hotelu… Až se pan Maura rozhodne mne přijmout…“

„Nebude v New Yorku během příštích čtrnácti dnů.“

„Můžete mi říct, kde se v této době nachází?“

„To je těžké. Létá letadlem a předevčírem byl v Panamě… Možná přistál dneska v Riu nebo ve Venezuele…“

„Děkuji.“

„Máte v New Yorku přátele, pane komisaři?“

„Nikoho, kromě několika policejních důstojníků, se kterými jsem dříve pracoval.“

„Dovolíte, abych vás pozval na oběd?“

„Myslím, že raději poobědvám s někým z nich…“

„A kdybych naléhal? Jsem nešťastný z role, do které mne nutí mé postavení, a byl bych rád, kdybyste mi to nezazlíval… Jsem starší než Jean, ale ne příliš, a mám ho velmi rád. Vy jste mi ani neřekl novinky z jeho života.“

„Promiňte, ale mohu vědět, jak dlouho jste sekretářem pana Maury?“

„Přibližně šest měsíců… Chci říct šest měsíců, co jsem s ním, ale znám ho již dlouho, skoro odjakživa…“

Někdo přešel v sousední místnosti. Maigret viděl, jak obličej Mac Gil a mění barvu. Sekretář úzkostlivě naslouchal krokům, které se blížily, díval se na zlacenou kliku spojovacích dveří, jež se pomalu otáčela, a potom na dveře, které se pootevřely.

„Pojďte sem na chvilku, Josi…“

Hubený obličej, nervózní, s vlasy ještě blond, ale promíchané již bílými. Utkvěl pohledem na Maigretovi, čelo svraštělé. Sekretář si pospíšil, ale nově příchozí si to již rozmyslel a s pohledem stále upřeným na Maigreta vstoupil do kanceláře.

„Zdá se mi,“ začal jako někdo, kdo myslí, že někoho poznává, ale pátrá stále ve své paměti.

„Komisař Maigret z kriminální policie… Přesněji exkomisař Maigret, protože jsem už rok na odpočinku.“

John Maura byl malý, menší než střední postavy, velmi suchý, ale s neobyčejnou energií.

„Chcete se mnou mluvit?“

Obrátil se na Mac Gil a, aniž by čekal na odpověď.

„Co je to, Josi?“

„Nevím, šéfe… Komisař…“

„Jestli vám to nevadí, pane Mauro, rád bych s vámi mluvil mezi čtyřma očima. Jde o vašeho syna…“

Ani jediný rys se nezachvěl ve tváři muže, který psal tak něžné dopisy.

„Můžete mluvit před mým sekretářem.“

„Dobře. Váš syn je v New Yorku.“

Maigret nespustil oba muže z očí. Mýlil se? Měl velmi zřetelný dojem, že Mac Gil něco naznačuje, ale Maura naopak zůstal pevný a nechal pouze splynout ze rtů:

„Ach!“

„Vás to nepřekvapuje?“

„Víte bezpochyby, že můj syn je úplně nezávislý…“

„A ani vás nepřekvapuje, že se ještě nepřišel na vás podívat?“

„Protože nevím, kdy přijel…“

„Přijel dnes ráno v mém doprovodu…“

„V tom případě musíte vědět…“

„Právě že nic nevím. V tlačenici při přistání a při kontrolách jsem ho ztratil z očí… Naposled jsem ho viděl a mluvil s ním v době, kdy loď ještě kotvila v karanténě.“

„Pravděpodobně potkal své přátele…“

A John Maura si zapálil dlouhý doutník se svým monogramem. „Lituji, pane komisaři, ale nevidím, jak příchod…“

„Má vztah k mé návštěvě?“

„Je to přibližně to, co jsem chtěl říct. Jsem dnes ráno velmi zaměstnán. Když dovolíte, nechám vás se svým tajemníkem, se kterým můžete mluvit úplně svobodně. Omluvte mne, pane komisaři.“

Pozdravil dosti suše. Otočil se a zmizel tudy, kudy přišel. Mac Gil chvilku váhal a potom zabručel:

„Dovolíte?“ A zmizel za svým šéfem a zavřel dveře. Maigret zůstal v kanceláři sám, docela sám a nepříliš hrdý. Slyšel šuškání v sousedním pokoji. Chtěl právě vztekle odejít, když se sekretář znovu vrátil, čilý a usměvavý.

„Vidíte, milý pane, že jste neměl pravdu, když jste mne podezíral.“

„Myslel jsem, že pan Maura je ve Venezuele nebo v Riu.“

Sekretář se zasmál.

„Copak se vám na Zlatnickém nábřeží, kde jste měl tak velkou odpovědnost, nestalo, že jste použil malé lži, abyste se zbavil nějakého návštěvníka?“

„Děkuji vám, že jste mi to vrátil.“

„Jděte! Nic ve zlém… Kolik je hodin? Půl dvanácté… Jestli proti tomu nic nemáte, zatelefonuji do recepce a objednám vám pokoj, protože jinak byste ho asi těžko získal. Saint Regis je nejvyhledávanějším hotelem v New Yorku… Dám vám čas se vykoupat a převléct, a chcete-li, sejdeme se v jednu hodinu u baru a potom se oba naobědváme.“

Maigret chtěl odmítnout a ponechat si svůj zakaboněný obličej. Byl by dokonce schopen nasednout ještě večer na první parník do Evropy, aniž by poznal cokoliv z tohoto města, které mu připravilo tak trpké přivítání.

„Haló! Recepce?… Tady Mac Gil … Haló… ano… Budete tak laskav a rezervujete apartmá pro přítele pana Maury… Ano. Pan Maigret. Děkuji vám.“

A otočen ke komisaři:

„Mluvíte alespoň trochu anglicky?“

„Jako všichni, kteří se angličtinu učili ve škole, ale kteří hodně zapomněli.“

„V tom případě budete mít asi na počátku potíže… Toto je vaše první cesta do USA? Věřte, budu vám v mezích svých možností k službám.“

Někdo byl za dveřmi. Bezpochyby John Maura. Mac Gil to také věděl, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

„Následujte jenom poslíčka… Na shledanou za chvíli, pane komisaři… A bezpochyby se do té doby objeví Jean Maura a poobědvá s námi. Nechám vám donést vaše zavazadla.“

Ještě výtah, salonek, ložnice a koupelna, nosič, který čekal na své spropitné a na kterého se Maigret díval a nerozuměl mu, protože zřídkakdy ve svém životě byl tak zjankovatělý. Kdopak by řekl, že před deseti dny hrál ještě klidně belotu s panem starostou, doktorem a obchodníkem s krmivy v teplém a vždycky trochu tmavém sále kavárny U bílého koníčka.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist