Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Pro strážníka Jussiauma, který při noční službě procházel stejnými místy denně skoro ve stejnou dobu, s rozdílem leda několika minut, zapadaly takovéhle příchody a odchody lidí natolik do navyklého pořádku, že je bral na vědomí zcela bezděčně, tak trochu jako lidé bydlící v sousedství nádraží berou na vědomí příjezdy a odjezdy vlaků.
Padal rozteklý sníh a Jussiaume se na chvíli schoval ve výklenku domu na rohu Fontainovy a Pigal ovy ulice. Červené návěští Picratt Baru bylo jedno z mála, které v tomto okrsku ještě svítilo a tvořilo na vlhkém dláždění jakoby krvavou kalužinu.
Bylo pondělí, na Montmartru hubený den. Jussiaume by byl mohl říci, v jakém pořadí většina lokálů zavírala. Spatřil, jak teď zhasíná i neónové návěští Picratt Baru, majitel lokálu, malý a tělnatý, ve smokingu, přes který si navlékl světle žlutý nepromokavý plášť, vyšel na chodník, aby otočil klikou, kterou se zavíraly okenice.
Podél zdí proklouzl něčí stín, který vypadal jako stín nějakého kluka, a zamířil ulicí Pigal e dolů k Blancheově ulici. Potom dva muži, z nichž jeden nesl pod paží pouzdro na saxofon, kráčeli nahoru ke Clichyskému náměstí.
Jiný muž, s vyhrnutým límcem kabátu, zamířil skoro vzápětí k Svatojiřské křižovatce. Strážník Jussiaume neznal jména, ba skoro ani obličeje ne, ale tyto siluety a stovky jiných měly pro něj svůj význam.
Věděl, že teď někdy vyjde žena ve světlém, velmi krátkém kožešinovém plášti, nadnášejíc se na přehnaně vysokých podpatcích, že bude kráčet velice rychle, jako kdyby pociťovala strach, že je teď ve čtyři hodiny ráno sama mimo dům. Potřebovala přeběhnout jen sto metrů, aby se dostala k domu, kde bydlila. Musela zazvonit, protože v tuhle dobu byly dveře zamčené. Nakonec dvě poslední, vždycky pospolu; hovořily polohlasem, kráčely až na roh ulice a rozešly se několik kroků odtud. Jedna z nich, starší a vyšší, šla kolébavou chůzí ulicí Pigal e zpátky až k Lepicově ulici, kde ji někdy vídával, jak vchází domů. Druhá zaváhala, podívala se na něj, jako by mu chtěla něco říct, a potom, místo aby šla dolů Loretánskou ulicí, jak by byla měla udělat, vykročila k vinárně na rohu Douaiské ulice, kde ještě svítili. Zdálo se, že má už nějakou sklenici v sobě. Byla prostovlasá. Když šla kolem lucerny, bylo vidět, jak se jí zlatisté vlasy třpytí. Kráčela pomalu a občas se zastavila, jako by mluvila sama k sobě. Majitel vinárny se jí zeptal jako starý známý:
„Kávu, Arletto?“
„A něco do ní.“
A hned se kolem rozlila charakteristická vůně rumu nalitého do horké kávy. U pultu popíjeli dva nebo tři muži, ale ona se na ně ani nepodívala.
Vinárník později prohlásil:
„Vypadala hodně unaveně.“
Proto si asi taky dala ještě jednu kávu s dvojitou porcí rumu, a když vytahovala z kabelky peníze, měla nejistou ruku.
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
Strážník Jussiaume ji viděl jít zase zpátky, a jak kráčela ulicí dolů, její chůze byla ještě méně jistá než předtím. Když přišla tam, kde stál, spatřila ho ve tmě, otočila se k němu a řekla:
„Chci na komisařství, udělat výpověď.“
Odpověděl:
„To je snadné. Víte přece, kde je.“
Bylo to skoro naproti, jaksi z druhé strany Picratt Baru v La Rochefoucauldově ulici. Z místa, kde stáli, mohli oba vidět modrou svítilnu a kola strážníků, opřená v řadě o zeď. Myslil si napřed, že nepůjde. Pak viděl, že kráčí přes ulici a vchází do policejní budovy. Bylo půl páté, když vešla do špatně osvětlené kanceláře, kde byl jen strážmistr Simon a mladý výpomocný strážník. Opakovala:
„Chci udělat výpověď.“
„Poslouchám tě, broučku,“ odpověděl Simon, který byl v zdejší čtvrti už dvacet let a uměl v tom chodit.
Byla hodně nalíčená a barvy líčidel byly trochu rozmazané. Na sobě měla plášť z imitace norkové kožešiny a pod ním šaty z černého atlasu; nohy jí maličko kolísaly, přidržovala se přepážky, která odděluje strážníky od části vyhrazené stranám.
„Jde o zločin.“
„Byl spáchán nějaký zločin?“
Na zdi visely velké elektrické hodiny a pohlédla na ně, jako kdyby poloha ručiček měla určitý význam.
„Nevím, jestli byl spáchán.“
„Tak to teda není zločin.“
Strážmistr mrkl na mladého kolegu.
„Pravděpodobně spáchán bude. Určitě bude spáchán.“
„Kdo ti to řekl?“
Vypadala, jako by s námahou sledovala nějakou myšlenku.
„Tamti dva muži, teď před chvilkou.“
„Kteří muži?“
„Hosti. Pracuji v Picratt Baru.“
„Vždyť jsem si to myslel, že jsem tě už někde viděl. Ty jsi ta, co se svlíká, že?“
Strážmistr představení v Picratt Baru nikdy neshlédl, ale chodil kolem každé ráno a každý večer a ve výkladní skříni vídal zvětšenou fotografi ženy, která tu teď stála před ním, spolu s menšími fotografiemi dvou dalších.
„Tak hosté ti tedy vykládali o nějakém zločinu?“
„Mně ne.“
„Komu?“
„Mluvili o něm mezi sebou.“
„A ty jsi poslouchala?“
„Ano. Neslyšela jsem všechno. Bylo to za přepážkou.“
Další detail, který byl strážmistru Simonovi srozumitelný. Jestliže šel kolem baru v době, kdy se tam uklízelo, dveře bývaly otevřené. Bylo vidět tmavou místnost, celou v rudém, s lesklou taneční plochou, a podle zdí přepážky, oddělující jednotlivé stoly.
„Povídej. Kdy to bylo?“
„Dneska v noci. Asi před dvěma hodinami. Ano, mohly být asi dvě po půlnoci. V té chvíli jsem měla za sebou teprve první vystoupení.“
„Co říkali ti dva hosté?“
„Ten starší řekl, že chce zabít hraběnku.“
„Jakou hraběnku?“
„Nevím.“
„Kdy?“
„Pravděpodobně dneska.“
„To se nebál, že ho zaslechneš?“
„Nevěděl, že jsem za přepážkou.“
„Bylas tam sama?“
„Ne. S jiným hostem.“
„Toho znáš?“
„Ano.“
„Kdo je to?“
„Znám jen jeho křestní jméno. Jmenuje se Albert.“
„Ten to zaslechl taky?“
„Myslím, že ne.“
„Jak to, že to nezaslechl?“
„Protože mi držel obě ruce a něco mi vykládal.“
„Že tě miluje?“
„Ano.“
„A tys poslouchala, co říkají za přepážkou? Můžeš si vzpomenout přesně, jakých slov užili?“
„Přesně ne.“
„Jsi opilá?“
„Pila jsem, ale vím ještě, co říkám.“
„Takhle piješ každou noc?“
„Tolik ne.“
„Tos pila s Albertem?“
„Dali jsme si jenom jednu láhev šampaňskýho. Nechtěla jsem, aby utrácel.“
„On není moc bohatý?“
„Je to mladý člověk.“
„Je do tebe zamilovaný?“
„Ano. Chtěl by, abych z baru odešla.“
„Tak tys teda byla s ním, když tamti dva hosté přišli a posadili se za přepážkou.“
„Ano.“
„Nevidělas je?“
„Viděla jsem je potom, když odcházeli, zezadu.“
„Zůstali tam dlouho?“
„Asi půl hodiny.“
„Pili šampaňské s tvými kolegyněmi?“
„Ne. Myslím, že si objednali něco ostřejšího.“
„A hned začali mluvit o hraběnce?“
„Hned ne. Ze začátku jsem nedávala pozor. První věta, kterou jsem zaslechla, zněla nějak jako:
,Chápeš, největší část šperků ještě má, ale pří jejím způsobu života to moc dlouho nevydrží.‘“
„Jaký to byl hlas?“
„Mužský. Hlas nějakýho staršího muže. Když vycházeli, viděla jsem, že jeden z nich je malý, zavalitý, s šedými vlasy. Byl to zřejmě ten.“
„Proč?“
„Protože ten druhý byl mladší a hlas mladýho mužskýho to nebyl.“
„Co měl na sobě?“
„Nevšimla jsem si. Měl myslím tmavý šaty, možná černý.“
„Kabáty nechali v šatně?“
„Snad ano.“
„Tak on tedy řekl, že hraběnka má ještě část šperků, ale že při jejím způsobu života to moc dlouho nevydrží.“
„To je ono.“
„Co řekl o tom zabití?“
Byla celkem mladá, mnohem mladší, než chtěla vypadat. Chvílemi působila jako žabka, která už už propadne panice. V těchto okamžicích upínala pohled na hodiny, jako by od nich očekávala nějaké vnuknutí. Její tělo se neznatelně zachvívalo. Byla zřejmě velice unavená. Strážmistr cítil pach potu z podpaží, smíšený s pachem líčidla.
„Už nevím. Počkejte. Nebyla jsem sama. Nemohla jsem pořád poslouchat.“
„Albert tě objímal?“
„Ne. Držel mě za ruce. Ten starší řekl něco jako:
,Rozhod jsem se, že to dneska v noci skoncuju.‘“
„Tím ještě není řečeno, že ji zabije. To by mohlo znamenat, že jí šperky ukradne. Nic taky nedokazuje, že to není třeba nějaký věřitel, který se docela prostě rozhodl, že na ni pošle exekutora.“
Řekla s jistou tvrdošíjností:
„Ne.“
„Jak to víš?“
„Protože nic takovýho to nebylo.“
„Mluvil jasně o tom, že ji zabije?“
„Jsem si jistá, že právě to chce udělat. Na slova si nepamatuju.“
„Nemohlo v tom být nějaké nedorozumění?“
„Ne.“
„A teď je to už dvě hodiny?“
„O něco víc.“
„Tak tys tedy věděla, že nějaký muž chce spáchat zločin, a teprve teď nám o tom jdeš povědět?“
„Byla jsem rozrušená. Nemohla jsem odejít z baru, dokud se nezavře. Alfonsi je na tyhle věci moc přísný.“
„I kdybys byla řekla pravdu?“
„Byl by mi nejspíš pověděl, abych se starala o svý.“
„Zkus to vzpomenout si na všechna slova, která si řekli.“
„Moc nemluvili. A všechno jsem taky neslyšela. Hrála hudba. Potom Táňa předváděla svoje číslo.“
Strážmistr si už chvíli dělal poznámky, ale jen tak mimochodem, aniž tomu moc věřil.
„Ty znáš nějakou hraběnku?“
„Myslím že ne.“
„K vám do baru nějaká chodí?“
„Tam moc ženských nepřijde. Nikdy jsem neslyšela mluvit o nějaké návštěvnici, která by byla hraběnka.“
„Neudělalas to nějak, abys ty dva muže mohla vidět zpředu?“
„Neodvážila jsem se. Měla jsem strach.“
„Strach z čeho?“
„Aby nepoznali, že jsem je zaslechla.“
„Jak si mezi sebou říkali?“
„Nevšimla jsem si. Myslím, že jeden z nich se jmenuje Oskar. Nejsem si jistá. Myslím, že jsem moc vypila. Bolí mě hlava. Mám chuť jít si lehnout. Kdybych byla tušila, že mi nebudete věřit, tak bych sem byla nešla.“
„Běž se posadit.“
„Copak nemám právo odejít?“
„Teď ne.“
Ukázal jí na lavici podél zdi, pod černobílými úředními vyhláškami. Pak ji najednou zavolal zpátky.
„Jméno?“
„Arletta.“
„Pravé jméno. Máš legitimaci?“
Vytáhla ji z kabelky a podala mu ji. Četl: „Jana-Marie-Marcela Leleuová, 24 roků, narozená v Moulins, taneční umělkyně, 42 ter, ulice Panny Marie Loretánské, Paříž.“
„Ty se nejmenuješ Arletta?“
„To je moje herecké jméno.“
„Tys hrála na divadle?“
„V opravdových divadlech ne.“
Pokrčil rameny, opsal údaje a legitimaci jí vrátil.
„Běž si sednout.“
Potom potichu požádal mladého kolegu, aby na ni dal pozor, a odešel do vedlejší kanceláře, aby ho neslyšela, až bude telefonovat. Zavolal stálou policejní službu.
„To seš ty, Ludvíku? Tady je Simon z La Rochefoucaldova okrsku. Neměli jste tam náhodou dneska v noci nějakou zavražděnou hraběnku?“
„Proč hraběnku?“
„Nevím. Je to pravděpodobně humbuk. Ta děvenka vypadá, že jí drobátko přeskočilo. V každém případě je důkladně namazaná. Zaslechla prý chlapy, kteří se umlouvali, že zavraždí nějakou hraběnku, hraběnku, která má mít šperky.“
„Neznám. Nic na tapetě.“
„Kdyby se něco takového stalo, tak mi dej vědět.“
Mluvili ještě trochu o svých drobných záležitostech. Když se Simon vrátil do přední místnosti, Arletta zatím už usnula jako někde v nádražní čekárně. Její poloha tomu dokonce odpovídala tak nápadně, že člověk bezděky hledal u jejích nohou nějaké zavazadlo. Když v sedm hodin přišel strážmistra Simona vystřídat Jacquart, pořád ještě spala a Simon vysvětlil kolegovi, oč jde; zrovna když odcházel, viděl, že se vzbouzí, ale nechtělo se mu zdržovat se. Udiveně pohlédla na neznámého policistu s černými kníry, pak s úzkostí spočinula pohledem na hodinách a vymrštila se.
„Musím pryč,“ řekla.
„Okamžik, broučku.“
„Co po mně chcete?“
„Možná že teď, když jste si zdřímla, máte vzpomínky jasnější než dneska v noci?“
Tvářila se teď trucovitě a její kůže dostala lesklý nádech, hlavně na místě, kde měla chloupky obočí vyholené.
„Nic víc už nevím. Musím se vrátit domů.“
„Jak vypadal Oskar?“
„Jaký Oskar?“
Muž měl před očima hlášení, které Simon sepsal, když spala.
„Ten, co chtěl zavraždit hraběnku.“
„Neřekla jsem, že se jmenoval Oskar.“
„Jak se tedy jmenoval?“
„Nevím. Už si nevzpomínám, co jsem vyprávěla. Byla jsem opilá.“
„Takže celá ta historka je vymyšlená?“
„To jsem neřekla. Slyšela jsem dva muže, jak mluvili za přepážkou, ale zaslechla jsem jen tu a tam kousek nějaké věty. Možná že jsem se zmýlila.“
„Tak proč jsi sem přišla?“
„Opakuju vám, že jsem byla opilá. Když se člověk napije, vidí věci jinak a má sklon všechno přehánět.“
„O hraběnce se nemluvilo?“
„Ano… myslím…“
„O jejích špercích?“
„O špercích byla řeč.“
„A o tom, že s ní skoncují?“
„Takový jsem měla dojem. Byla jsem stříknutá.“
„S kým jsi pila?“
„S několika hosty.“
„A s Albertem?“
„Ano. Toho taky dohromady neznám. Znám lidi jen od vidění.“
„I Oskara?“
„Proč začínáte pořád s tímhle jménem?“
„Poznala bys ho?“
„Viděla jsem mu jen záda.“
„Člověk může docela dobře poznat i něčí záda.“
„Nejsem si jistá. Možná.“
Náhle jí něco blesklo hlavou, a zeptala se teď sama:
„Zabili někoho?“
A když jí neodpovídal, začala být velmi nervózní. Měla zřejmě děsnou kocovinu. Modrá barva jejích zornic byly jakoby zředěná a růž na rtech se rozmazala, vypadalo to, jako by měla ústa ohromně velká.
„Vrátit domů se nemůžu?“
„Teď hned ne.“
„Nic jsem neudělala.“
V místnosti teď bylo několik strážníků, zabývali se každý svou prací a přitom si vyprávěli všelijaké příběhy. Jacquart zavolal stálou službu, kde pořád o žádné mrtvé hraběnce nic neslyšeli, a potom, aby se zbavil případné zodpovědnosti, zatelefonoval jen tak pro jistotu na Zlatnické nábřeží. Lucas, který právě nastoupil službu a ještě ze sebe úplně nesetřásl ospalost, odpověděl nazdařbůh:
„Pošlete mi ji.“
A pak už na to nemyslel. Přišel i Maigret, a ještě než odložil kabát a klobouk, pohlédl letmo na noční hlášení.
Pořád ještě pršelo. Byl to vtíravě sychravý den. Většina lidí byla toho rána ve špatné náladě. V devět hodin a několik minut přivedl strážník z devátého okresu Arlettu na Zlatnické nábřeží. Byl to nováček, který to tu ještě moc dobře neznal; sledován mladou ženou zaklepal na několik dveří. Tak se mu taky stalo, že zaklepal na kancelář inspektorů, kde mladý Lapointe seděl na kraji stolu a kouři cigaretu.
„Strážmistr Lucas, prosím?“
Nevšiml si, že Lapointe a Arletta se na sebe upřeně zadívali, a když mu bylo řečeno, že je to ve vedlejší kanceláři, dveře zase zavřel.
„Sedněte si,“ řekl Lucas tanečnici.
Maigret, který jako obvykle obcházel kanceláře, než půjde podat hlášení, tu zrovna stál u krbu a nacpával si dýmku.
„Tohle děvče tvrdí,“ vysvětlil mu Lucas, „že zaslechla dva muže, jak spolu umlouvají zavraždění nějaké hraběnky.“
Byla teď najednou docela jiná než před chvílí; odpověděla určitě a jakoby nedůtklivě:
„To jsem nikdy neřekla.“
„Vyprávěla jste, že jste slyšela dva muže…“
„Byla jsem opilá.“
„A to všechno jste si vymyslela?“ „
„Ano.“
„Proč?“
„Nevím. Byla jsem na mol. Nechtělo se mi domů, a tak jsem nazdařbůh vešla na komisařství.“
Maigret na ni zvědavě pohlédl, a zas dál přebíhal očima po papírech.
„Tak tedy o žádné hraběnce řeč nebyla?“
„Ne.“
„Vůbec ne?“
„Možná že jsem o nějaký hraběnce slyšela mluvit. Vždyť to znáte, člověk zachytí v letu nějaký slovo a to mu uvázne v paměti.“
„Dnes v noci?“
„Pravděpodobně.“
„A z tohohle jste teda vyfantazírovala tu svou historku?“
„Víte snad vy vždycky, co vyprávíte, když se napijete?“
Maigret se usmál. Lucas se zatvářil rozmrzele.
„Nevíte, že to je trestné?“
„Co?“
„Udělat nepravdivou výpověď. Můžete být stíhána pro znevažování…“
„To je mí fuk. Nechci nic jinýho, než abych si mohla jít lehnout.“
„Bydlíte sama?“
„No sakra!“
Maigret se zase usmál.
„Na toho hosta, s kterým jste vypila láhev šampaňského a který vás držel za ruce, na toho Alberta si už taky nepamatujete?“
„Nepamatuju si skoro na nic. Mám vám to snad říct turecky?
Všichni u Picrattů vám řeknou, že jsem byla na mol.“
„Od kolika hodin?“
„Začalo to včera večer, jestli to mermomocí chcete vědět podrobné.“
„S kým jste pila?“
„Úplně sama.“
„Kde?“
„Na všech možných místech. V barech. Je vidět, že jste nikdy nebyl v situaci osamělý ženský.“
Znělo to legračně, když to řekla zrovna malému Lucasovi, který si tak zakládal na tom, aby dělal přísný dojem.
Podle toho, jak bylo zrána, dalo se čekat, že bude pršet celý den; chladný a jednotvárný déšť pod nízkým nebem, ve všech kancelářích rozsvícené lampy a mokré stopy na podlaze. Lucas měl rozdělaný nějaký případ, krádež s vloupáním ve skladu na Javelském nábřeží, a pospíchal, aby už mohl odejít. Podíval se tázavě na Maigreta. Co s ní mám udělat? jako by se ptal.
A protože se zrovna ozval zvonek svolávající k hlášení, Maigret pokrčil rameny. To znamenalo:
„To je tvoje věc.“
„Máte telefon?“ zeptal se ještě strážmistr.
„Telefon je v lóži u domovnice.“
„Bydlíte v podnájmu?“
„Ne. Mám svůj byt.“
„Sama?“
„Už jsem vám řekla.“
„Nemáte strach, že potkáte Oskara, když vás pustím?“
„Chci domů.“
Nebylo možno držet ji tu donekonečna kvůli tomu, že na komisařství vyprávěla nějakou historku.
„Zavolejte mi, kdyby bylo něco nového,“ řekl Lucas a zvedl se. „Předpokládám, že nemáte v úmyslu odejet z města?“
„Ne. Proč?“
Otevřel jí dveře a viděl, jak odchází širokou chodbou a nahoře na schodech chvíli váhá. Lidé se po ní otáčeli. Bylo cítit, že přichází z jiného světa, ze světa noci, a vypadala v tom syrovém světle zimního dne skoro neslušně.
Lucas vdechl vůni, kterou po sobě v kanceláři zanechala, ženskou vůni, dalo by se říci skoro vůni postele. Zatelefonoval ještě jednou na stálou službu.
„Hraběnka žádná?“
„Nic jsme tu neměli.“
Pak otevřel dveře do kanceláře inspektorů.
„Lapointe…“ zavolal, aniž se podíval.
Nějaký hlas, který ale nebyl hlasem mladého inspektora, odpověděl:
„Zrovna někam odešel.“
„Neřekl, kam jde?“
„Tvrdil, že se hned vrátí.“
„Řekneš mu, že ho potřebuju. Ne kvůli Arlettě, ani kvůli hraběnce, ale aby šel se mnou do Javelu.“
Lapointe se vrátil za čtvrt hodiny. Oba muži si oblékli kabáty a nasadili si klobouky a šli na stanici metra. Jeli k Chateletu. Sotva Maigret odešel z ředitelovy kanceláře, kde se odbývalo každodenní hlášení, sedl si před stoh lejster, zapálil si dýmku a umínil si, že se celé dopoledne nehne z místa. Když Arletta odcházela z Kriminální policie, mohlo být asi tak půl desáté. Jestli jela do Loretánské ulice metrem nebo autobusem, o to se nikdo nestaral.
Možná že se zastavila někde v automatu, aby si snědla rohlík a vypila šálek bílé kávy?
Domovnice ji neviděla jít domů. Je pravda, že to byl dům, kde pořád někdo chodil sem nebo tam, pár kroků od Svatojiřského náměstí.
Krátce před jedenáctou domovnice začala zametat schodiště budovy B a podivila se, když viděla, že Arletta má dveře otevřené.
Lapointe byl roztržitý, zamyšlený a Lucasovi se zdálo, že vypadá nějak divně; zeptal se ho, jestli se necítí dobře.
„Myslím, že na mě leze chřipka.“
Oba muži pořád ještě vyslýchali sousedy vyloupeného skladu, když najednou v Maigretově kanceláři zazvonil telefon.
„Tady komisař Svatojiřské čtvrti…“
Byla to stanice v La Rochefoucaldově ulici, kam Arletta vešla v půl páté ráno a kde nakonec usnula na lavici.
„Můj sekretář mi sdělil, že k vám poslal dnes ráno jakousi Janu Leleuovou, známou pod jménem Arletta, která tvrdila, že zaslechla rozhovor týkající se vraždy nějaké hraběnky?“
„Něco o tom vím,“ odpověděl Maigret a svraštil obočí. „Je mrtvá?“
„Ano. Právě ji našli v jejím pokoji zardoušenou.“
„Byla v posteli?“
„Ne.“
„Oblečená?“
„Ano.“
„V plášti?“
„Ne. Měla na sobě černé hedvábné šaty. Tak mi to aspoň moji lidé teď právě řekli. Ještě jsem tam nebyl. Chtěl jsem vám radši napřed zatelefonovat. Zdá se, že nemluvila do větru.“
„Rozhodně nemluvila do větru.“
„Pokud jde o hraběnku, pořád nic nového?“
„Prozatím nic. To může chvíli trvat.“
„Prokuraturu zpravíte sám?“
„Zatelefonuju jim a hned se tam k vám vypravím.“
„Myslím, že to bude lepší. Zvláštní případ, že? Strážmistr, který měl v noci službu, se tím tak moc neznepokojoval, protože byla opilá. Tak za chvilku na shledanou.“
„Na shledanou.“
Maigret chtěl vzít s sebou Lucase, ale když viděl jeho kancelář prázdnou, vzpomněl si na javelský případ. Lapointe tu taky nebyl. Janvier se zrovna vrátil a měl ještě na sobě nepromokavý plášť, celý mokrý a studený.
„Pojď se mnou!“
Jako obvykle vstrčil do kapsy dvě dýmky.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky