Georges Simenon

MAIGRET V PICRATT BARU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

/5/

Když ho žena vzbudila přinášejíc mu šálek kávy, Maigret si napřed uvědomil, že se dost nevyspal a že ho bolí hlava, pák otevřel doširoka oči a pozastavil se nad tím, proč se paní Maigretová tváří tak rozjařeně, jako někdo, kdo chystá nějaké radostné překvapení.

„Podívej se!“ řekla, jakmile se chopil šálku prsty ještě ne dost pevnými. Zatáhla za šňůru od záclony a spatřil, že sněží.

„Nemáš radost?“

Ovšemže měl radost, ale blátivá chuť v ústech nasvědčovala tomu, že zřejmě vypil víc, než si uvědomoval. Bylo to pravděpodobně tím, že Désiré, číšník, otevřel láhev šampaňského, kterou tam v zásadě postavili jen tak naoko, a že si z ní Maigret mezi dvěma sklenkami koňaku občas mechanicky nalil.

„Nevím, jestli to vydrží, ale je to přece jenom veselejší než déšť.“

Maigretovi v podstatě málo záleželo na tom, jestli je to veselé nebo ne. Měl rád každé počasí. Zvlášť měl rád mimořádné výkyvy počasí, o jakých se druhý den píše v novinách, průtrže mračen, vichřice, velké mrazy nebo tropická vedra. Sníh se mu taky líbil, protože mu připomínal dětství, ale kladl si otázku, co na něm jeho žena může nacházet v Paříži veselého, a zvlášť tohle ráno. Nebe bylo ještě olověnější než předchozí den a bělost vloček jenom zdůrazňovala čerň lesknoucích se střech, smutné a špinavé barvy domů a pochybnou čistotu záclon ve většině oken. Zatímco snídal a oblékal se, snažil se spořádat si vzpomínky z minulého dne, ale nepodařilo se mu to hned. Spal jenom chvilku. Když odešel z Picratt Baru po zavření lokálu, bylo nejméně půl páté ráno. Pokládal za nutné napodobit Arlettu a zajít si ještě na poslední skleničku do vinárny v Douaiské ulici.

Bylo mu zatěžko shrnout několika řádky to, co se dověděl. Často zůstal v boxu sám, pobafával z dýmky a díval se na taneční plochu nebo na hosty v tom podivném světle, které člověka přenášelo kamsi mimo skutečný život.

V podstatě by byl mohl odejít dřív. Prodléval tu z lenosti a také proto, že v ovzduší bylo něco, co ho zdržovalo, bavilo ho pozorovat ty lidi, rafinované počínání majitele baru, Rózy a děvčat. Byl to jakýsi malý svět pro sebe, pro který byl život obyčejných lidí takřka něčím neznámým. Všichni, ať šlo o Désirého, o oba hudebníky nebo o ty ostatní, chodili spát tehdy, když v domech začínaly zvonit budíky, a strávili v posteli většinu dne. Arletta žila zrovna tak, začínala se doopravdy probouzet teprve v narudlém světle baru a setkávala se skoro jen s přiopilými muži, které Cvrček sháněl u východu jiných lokálů.

Maigret přihlížel i trikům Betty, která vědoma si jeho pozornosti, jako by mu schválně předváděla všechno, co umí, a občas na něho spiklenecky mrkla.

Ke třetí, zrovna když zakončila své číslo a odešla se nahoru převléci, přišli dva hosté. Byli slušně stříknutí, a poněvadž lokál byl v této chvíli trochu příliš tichý, Fred zamířil ke kuchyni. Zřejmě zašel říci Betty, aby přišla hned zase dolů.

Začala znovu tančit, ale tentokrát pouze pro ty dva muže, zvedala jim nohu pod nos a nakonec jednoho z nich políbila na pleš. Než se odešla převléci, sedla si druhému na kolena a upila z jeho sklenky doušek šampaňského.

Počínala si Arletta taky takhle? Pravděpodobně s větší obratností?

Mluvili trochu francouzsky, ale velmi málo. Opakovala jim:

„Pět minut… Pět minut… Já přijít…“

Ukazovala pět prstů a skutečně se za chvíli vrátila oblečená do svých šupinatých šatů, bez ptaní zavolala Désiréa a objednala druhou láhev.

Táňa se zatím zabývala jedním osamělým hostem, který měl smutnou opici, držel ji za nahé koleno a zřejmě jí vykládal všelijaké důvěrnosti o svém manželském životě. Ruce tamtěch dvou Holanďanů se pohybovaly z místa na místo, ale pořád někde na Bettině těle. Hlasitě se smáli a byli čím dál tím zarudlejší, láhve se střídaly na stole jedna za druhou, a za chvilku se prázdné jedna za druhou ocitaly pod stolem. A Maigret nakonec pochopil, že některé z těchto prázdných lahví nebyly nikdy přineseny plné. V tom byl ten trik. Fred se k němu přiznával pohledem.

Jednu chvíli Maigret odešel na toalety. V přední místnosti byly na stolku srovnány hřebeny, kartáče, pudr a líčidla, a Róza sem vešla za ním.

„Připadla jsem na jednu maličkost, která vám možná bude k něčemu užitečná,“ řekla. „Zrovna když jsem vás viděla, jak sem vcházíte. Protože právě tady, když se upravujou, se mi děvčata s ledačíms svěří. Arletta nebyla povídavá, ale některý věci mi přece jenom řekla a jiný jsem uhodla.“

Podala mu mýdlo a čistý ručník.

„Určitě nepocházela ze stejnýho prostředí jako my. Nemluvila se mnou o svý rodině a myslím, že o ní nemluvila s nikým, ale několikrát udělala narážku na klášter, kde byla vychovaná.“

„Vzpomínáte si na její slova?“

„Když se jí někdo zmínil o nějaký tvrdý, zlý ženský, hlavně o takových těch ženských, co vypadají poctivý a za zády si vyhazujou z kopejtka, vždycky zamumlala – a bylo cítit, že jí to pořádně leží na srdci:

,Je jako sestra Eudica.‘

Zeptala jsem se jí, kdo to je, a ona mi odpověděla, že je to osoba, kterou nenávidí na celým světě nejvíc a která jí způsobila nejvíc zla. Byla to představená kláštera a na Arlettu si zalezla. Vzpomínám si ještě na jednu větu:

,Byla bych se spustila už jen proto, abych ji rozzuřila.‘“

„Neřekla přesně, o jaký klášter jde?“

„Ne, ale není to daleko od moře, protože o moři několikrát mluvila jako někdo, kdo u něj strávil dětství.“

Bylo to legrační. Během té rozmluvy jednala Róza s Maigretem jako s nějakým hostem, kartáčovala mu mechanicky záda a ramena.

„Myslím taky, že nenáviděla svou matku. To už je mlhavější. Jsou to věci, který žena vycítí. Jednou večer tu byli takoví nóbl lidi, který si počínali jako lordi, zvlášť žena nějakýho ministra, která působila opravdu jako velká dáma. Vypadala smutně, zamyšleně, nezajímala se o představení, jen tak upíjela a sotva poslouchala, co její společníci vyprávějí. Protože jsem znala její histori , řekla jsem Arlettě, bylo to zrovna taky tady, když se líčila:

„Je to úctyhodná osoba, musela snášet jedno neštěstí za druhým.‘

A ona mi na to odpověděla s takovým zlým úšklebkem:

,Od lidí, který potkalo neštěstí, jdu radši dál, zvlášť když jsou to ženy. Hodí se jim to, aby soužily druhý.‘

Je to jenom takovej dojem, ale dala bych na to krk, že narážela na svou matku. O otci se nikdy nezmínila. Když před ní to slovo padlo, dívala se jinam.

To je všecko, co vím. Vždycky jsem si myslila, že to bylo děvče z dobrý rodiny, který se vzbouřilo. Tyhlety bývají nejhorší, když se do toho dají, a tím se taky dá vysvětlit hodně záhad.“

„Máte na mysli tu její posedlost dráždit muže?“

„Ano. A ten způsob, jakým to dělala. Nejsem dnešní. Svýho času jsem taky dělala řemeslo, a hůř, však to jistě víte. Ale tak jako ona ne. Právě proto je taky nenahraditelná. Ty, co to dělají z povolání, ty pravý, do toho nikdy nedají tolik elánu. Jen se podívejte na ostatní, jak to provádějí. I když se odvážou, je znát, že jim to nejde od srdce…“

Čas od času si k Maigretovu stolu přišel na chvíli sednout Fred, vyměnit s ním pár slov. Désiré pokaždé přinesl dva koňaky s vodou, ale komisař si všiml, že Fredův byl vždycky bledší. Pil a myslil na Arlettu a na Lapointa, který s ní minulý večer seděl v témž boxu. Inspektor Lognon se zabýval hraběnkou, o kterou se Maigret moc nezajímal. Poznal takových žen už spoustu, stárnoucích, skoro vždycky osamělých a skoro vždycky taky bohatých na oslnivou minulost; nakonec se chytly morfia a rychle propadaly ohavnému návyku. Na Montmartru byly takových jako ona možná dvě stovky, a na vyšším společenském stupni, v elegantních bytech v Passy a v Auteuil jich bylo pár tuctů.

Jeho zajímala Arletta, protože tu si ještě nedokázal zařadit, ani ji úplně pochopit.

„Byla temperamentní?“ zeptal se jednou Freda.

A ten pokrčil rameny.

„Víte, já si s nima moc starostí nedělám. Moje žena vám to včera řekla, a je to pravda. Zaběhnu za nima do kuchyně nebo zajdu nahoru, když se převlíkají. Neptám se jich, co si o tom myslí, a nikdy se z toho taky nestřílí.“

„Mimo podnik jste se s ní nikdy nesetkal?“

„Na ulici?“

„Ne. Ptám se vás, jestli jste s ní nikdy neměl schůzku.“ Maigret měl dojem, že zaváhal a pohlédl dozadu do sálu, kde se zdržovala jeho žena.

„Ne,“ pronesl nakonec.

Lhal. To byla první věc, kterou se Maigret dověděl, když přišel na Zlatnické nábřeží; přišel tam pozdě a zmeškal hlášení. V kanceláři inspektorů vládlo vzrušení. Zatelefonoval napřed šéfovi, aby se omluvil a řekl mu, že za ním přijde, jakmile vyslechne své lidi. Když zazvonil, Janvier a mladý Lapointe se objevili ve dveřích oba zároveň.

„Napřed Janvier,“ řekl. „Zavolám tě za chvilku, Lapointe.“

Janvier vypadal zrovna tak zrasovaně jako on a bylo jasné, že se část noci potloukal po ulicích.

„Myslel jsem, že za mnou možná zajdeš do Picratt Baru.“

„Měl jsem to v úmyslu. Ale čím víc jsem se do toho zakusoval, tím víc jsem měl práce. Ani jsem si nakonec nelehl.“

„Našels Oskara?“

Janvier vytáhl z kapsy papír plný poznámek.

„Nevím. Myslím, že ne. Probral jsem skoro všechny hotely mezi Chateaudunskou ulicí a montmartreskými bulváry. V každém jsem ukázal fotku toho děvčete. Někteří majitelé dělali, že ji nepoznávají, nebo odpovídali vyhýbavě.“

„Výsledek?“

„Přinejmenším v deseti z těch hotelů ji znali.“

„Pokusil jsi se zjistit; jestli tam chodila často se stejným mužem?“

„To je otázka, na kterou jsem kladl největší důraz. Zdá se, že ne. Většinou to bylo ke čtvrté nebo k páté ráno. Lidi pořádně podnapilí, pravděpodobně hosté z Picratt Baru.“

„Zůstávala s nimi dlouho?“

„Nanejvýš hodinu nebo dvě.“

„Nezjistil jsi, jestli si dávala platit?“

„Když jsem tu otázku položil, hoteliéři se na mě dívali, jako kdybych spadl z měsíce. Do Moderny přišla dvakrát s mladíkem, který měl pod paží pouzdro na saxofon.“

„Jean-Jean, hudebník z lokálu.“

„To je možné. Naposledy to bylo před čtrnácti dny. Znáte hotel Berry, v Blancheově ulici? Není to daleko od Picratt Baru ani od Loretánské ulice. Tam chodila často. Majitelka je hovorná, protože už s námi měla mrzutosti kvůli nějakým nezletilým děvčatům a ráda by se zavděčila. Před několika týdny tam Arletta jednou odpoledne přišla s nějakým malým a ramenatým mužem, který měl na spáncích prošedivělé vlasy.“

„Ta ženská ho nezná?“

„Má dojem, že ho zná od vidění, ale neví, kdo to je. Tvrdí, že je určitě odněkud z okolí. Zůstali v pokoji až do devíti večer. To jí bylo nápadné, protože Arletta nepřicházela skoro nikdy během dne ani navečer, a hlavně proto, že obvykle hned zase odešla.“

„Opatříš si nějak fotografi Freda Alfonsiho a ukážeš jí ho.“

Janvier, který majitele Picratt Baru neznal, svraštil obočí.

„Jestli je to on, tak se s ním Arletta sešla i jinde. Počkejte, podívám se do svého seznamu. V hotelu Lepic v Lepicově ulici. Tam jsem mluvil s nějakým jednonohým chlapem, který celé noci čte romány a tvrdí, že nemůže spát, protože ho bolí noha; ten ji poznal. Přišla tam několikrát, hlavně prý s jedním člověkem, kterého často zahlédl na Lepicově tržišti, ale kterého nezná jménem. Nějaký malý a podsaditý muž, který prý si před polednem chodí sám nakupovat, jen tak po domácku, ani se neobtěžuje připnout si límec. To na to vypadá, ne?“

„Možná. Budeš to muset obejít ještě jednou s fotografií Alfonsiho. Jedna je tu ve spisech, ale ta je příliš stará.“

„Můžu říct o nějakou přímo jemu?“

„Vyžádej si jen jeho legitimaci, jakoby kvůli ověření, a dej fotku nahoře okopírovat.“

Vešel kancelářský sluha a ohlásil, že si s Maigretem přeje mluvit nějaká dáma.

„Řekni jí, ať počká. Za chvilku to bude.“

Janvier dodal:

„Marcoussis probírá došlou poštu. Zdá se, že je v ní spousta dopisů, které se týkají Arlettiny totožnosti. Dnes ráno mu telefonovalo nějakých dvacet lidí. Ověřuje se to, ale myslím, že nic vážného v tom ještě není.“

„O Oskarovi jsi mluvil se všemi?“

„Ano. Nikdo na to ani nemrkne. Nebo mi jmenují všelijaké Oskary z okolí, kteří popisu naprosto neodpovídají.“

„Pošli sem Lapointa.“

Ten vypadal neklidně. Věděl, že oba muži právě hovořili o Arlettě, a kladl si otázku, proč ho jako obyčejně k rozhovoru nepřizvali.

V pohledu, který upřel na komisaře, byla otázka téměř prosebná.

„Sedni si, chlapče. Kdyby bylo něco nového, pověděl bych ti to. Nejsme ještě skoro o nic dál než včera.“

„Vy jste tam strávil noc?“

„Na tom místě, na kterém jsi seděl noc předtím, ano. Mluvila s tebou vlastně někdy o své rodině?“

„Všecko, co vím, je, že z domova utekla.“

„Neřekla ti proč?“

„Řekla mi, že nenávidí pokrytectví a že měla celé dětství pocit, jako by se dusila.“

„Odpověz mi upřímně: byla k tobě hodná?“

„Co tím přesně myslíte?“

„Chovala se k tobě jako k příteli? Nešvindlovala, když s tebou mluvila?“

„Myslím, že chvílemi se tak ke mně chovala. To se dá těžko vysvětlit.“

„Ty ses jí začal dvořit hned?“

„Přiznal jsem se jí, že ji miluju.“

„Hned první večer?“

„Ne. První večer jsem byl s kamarádem a neotevřel jsem skoro pusu. Až když jsem se tam vrátil sám.“

„Co ti odpověděla?“

„Pokoušela se jednat se mnou jako s malým klukem a já jsem jí na to řekl, že je mi čtyřiadvacet a že jsem starší než ona.

,O léta nejde, chlapečku,‘ prohodila. ,Jsem o tolik starší než ty!‘

Vidíte, byla moc smutná, řekl bych dokonce zoufalá. Myslím, že právě proto jsem se do ní zamiloval. Smála se, žertovala, ale bylo v tom plno hořkosti. V některých chvílích…“

„Pokračuj.“

„Vím, že mě taky budete pokládat za naivku. Pokoušela se mě od sebe odpudit, chovala se schválně vulgárně, Používala hrubých slov.

,Proč ti nestačí vyspat se se mnou jako ostatní? To tě nevzrušuju? Mohla bych tě naučit víc než kterákoli jiná ženská. Vsadím se, že se nenajde druhá, která by měla takovou zkušenost a uměla v tom tak chodit jako já…‘

Počkejte! Dodala taky, teď mi to připadá nápadné:

,Měla jsem dobrou školu.‘“

„Nikdys to nezatoužil zkusit?“

„Toužil jsem po ní. Někdy bych byl řval, jak jsem po ní toužil. Ale nechtěl jsem ji mít takhle. To by bylo všechno zkazilo, chápete?“

„Chápu. A co říkala, když jsi s ní mluvil o tom, že by měla začít jiný život?“

„Smála se, říkala mi, že jsem její malý panic, začala ještě víc pít, a jsem si jist, že to bylo ze zoufalství. Toho chlapa jste nenašli?“

„Jakého chlapa?“

„Toho, co mu říkala Oskar?“

„Ještě jsme neobjevili vůbec nic. Teď mi povídej, co jsi dělal dneska v noci.“

Lapointe s sebou přinesl objemný fascikl, papíry, které se našly u hraběnky; pečlivě je utřídil a popsal poznámkami několik stránek.

„Podařilo se mi zrekonstruovat skoro celou hraběnčinu histori ,“ řekl. „Dnes ráno mi telefonovali z policie v Nizze.“

„Vyprávěj.“

„Především znám její pravé jméno: Madeleina Lalandová.“

„Viděl jsem ho včera na oddacím listě.“

„To je pravda. Prosím za prominutí. Narodila se v La Rochesur-Yon, kde její matka dělala posluhovačku. Otce nepoznala. Přišla do Paříže jako komorná, ale za několik měsíců ji už někdo vydržoval. Vystřídala několik milenců a pokaždé se dostala o kousek výš; byla to před patnácti lety jedna z nejkrásnějších žen na Riviéře.“

„Brala už tenkrát morfium?“

„To nevím, nenašel jsem nic, co by tomu nasvědčovalo. Hrála, navštěvovala kasina. Setkala se s hrabětem von Farnheim, kterému tenkrát bylo pětašedesát a pocházel ze starého rakouského rodu.

Dopisy hraběte jsou tadyhle, seřazené podle data.“

„Četls je všechny?“

„Ano. Byl do ní vášnivě zamilovaný.“

Lapointe se začervenal, jako kdyby byl sám ty dopisy schopen napsat.

„Jsou hodně dojemné. Uvědomoval si, že je jenom skoro nemohoucí stařec. První dopisy jsou uctivé. Oslovuje ji madame, potom drahá přítelkyně, pak nakonec má maličkatá dceruško, a prosí ji úpěnlivě, aby ho neopouštěla, aby ho nikdy nenechala samotného. Opakuje jí, že má na světě jedině ji a nemůže si prý představit, že by svá poslední léta strávil bez ní.“

„Spali spolu hned?“

„Ne. To trvalo měsíce. Rozstonal se v nějaké najaté vile, kde bydlel, než koupil Oázu, a dosáhl toho, že se uvolila přijít a žít tam jako jeho host, věnovat mu denně několik hodin své přítomnosti. Z každé řádky je cítit, že je upřímný, že na ní zoufale lpí a je ochoten ke všemu, jen aby ji neztratil. Mluví s hořkostí o rozdílu věků, říká jí, že ví, že to, co jí navrhuje, není žádný příjemný život. Nebude to trvat dlouho, píše na jednom místě. Jsem starý, neduživý. Za pár let budeš volná, dceruško, přitom pořád ještě krásná, a jestliže k tomu svolíš, budeš bohatá…

Píše jí denně, někdy krátká psaníčka, jako studentík.

Miluji tě! Miluji tě! Miluji tě!

Pak přijde najednou úplné šílení, hotová Píseň písní. Tón se změnil a hovoří o jejím těle s vášní smíšenou se zbožnou úctou.

Nemohu uvěřit, že toto tělo mi patřilo, že tato ňadra, tyto kyčle, tento klín…“

Maigret se neusmíval, díval se zamyšleně na Lapointa.

„Od této chvíle je posedlý představou, že by ji mohl ztratit. Zároveň ho mučí žárlivost. Prosí ji úpěnlivě, aby mu řekla všechno, i kdyby mu pravda měla ublížit. Vyptává se na to, co dělala předchozí večer, na muže, s kterými hovořila.

Je řeč o nějakém hudebníkovi z kasina, který se mu zdá příliš krásný a z kterého má děsný strach. Chce taky znát její minulost.

Musím tě mít celou…

Nakonec ji zapřísahá, aby si ho vzala.

Dopisy od té ženy nemám. Zdá se, že nepsala, že odpovídala ústně nebo mu telefonovala. V jednom z posledních psaníček, kde je zase řeč o jeho věku, hrabě vzrušeně prohlašuje: Měl jsem pochopit, že tvoje krásné tělo má potřeby, které nemohu uspokojit. Rve mi to srdce. Pokaždé, když na to pomyslím, působí mi to takovou bolest, že je mi, jako kdybych umíral. Ale je mi pořád milejší sdílel tě s někým než nemít tě vůbec. Přísahám, že ti nikdy nebudu dělat výstupy ani žádné výčitky. Budeš zrovna tak volná, jako jsi volná dnes, a já budu ve svém koutku čekat, až přijdeš, abys svému starému manželovi přinesla trochu radosti…“

Lapointe se vysmrkal.

„Oddat se jeli dát na Capri, nevím proč. Svatební smlouva uzavřena nebyla, takže majetek měli společný. Cestovali několik měsíců, zajeli do Cařihradu nebo do Káhiry, potom se na několik týdnů ubytovali v jednom paláci na Elysejských polích. Vím to, protože jsem našel hotelové účty.“

„Kdy zemřel?“

„Policie v Nizze mi byla s to poskytnout všechny informace. Sotva tři roky po svatbě. Usadili se v Oáze. Po řadu měsíců bylo oba vídat, jak jezdí v limuzíně řízené šoférem do kasin v Monte Carlu, v Cannes a v Juan-les-Pins.

Byla skvostně oblečená, samý šperk. Jejich příchod budil senzaci, protože bylo těžké nevšimnout si jí. Její manžel jí byl přitom ustavičně v patách, neduživý, s černou bradkou a s lorňonem. Říkalo se mu krysa.

Hrála o velké peníze, bezostyšně flirtovala a tvrdí se, že měla jistý počet milostných dobrodružství. On čekával jako její stín až do prvních ranních hodin, s rezignovaným úsměvem.“

„Jak zemřel?“

„Nizza o tom pošle poštou zprávu, protože to bylo předmětem vyšetřování. Oáza je postavena na Římse a terasa, obklopená palmami, se zvedá jako většina vil v okolí nad skalním srázem vysokým asi sto metrů.

Na úpatí téhle skály našli jednou ráno mrtvolu hraběte.“

„Pil?“

„Musel dodržovat dietu. Jeho lékař prohlásil, že se po určitých lécích, které musel užívat, dostával někdy načas do obluzeného stavu.“

„Hrabě a hraběnka spali ve stejném pokoji?“

„Každý měl samostatný byt. Večer předtím zajeli jako obvykle do kasina a vrátili se ke třetí ráno, což bylo na ně výjimečně brzy. Hraběnka byla unavená. Uvedla polici otevřeně důvod: měla periodu a hodně tím trpěla. Šla si hned lehnout. Co se týče jejího manžela, ten šel podle šoférových slov napřed dolů do knihovny, odkud vedou skleněné dveře na terasu. Dělával to tak někdy, když ho trápila nespavost. Spal málo. Usoudilo se, že se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu a že si přitom sedl na okraj skály. Bylo to jeho oblíbené místo, protože je odtamtud vidět na Andělskou zátoku, na světla Nizzy a na velkou část pobřeží.

Když ho našli, na těle neměl žádné stopy násilí a pitva, která byla nařízena, nepřinesla žádný výsledek.“

„Co se s ní stalo potom?“

„Musela svést boj s jedním prasynovcem, který se objevil v Rakousku a zahájil proti ní proces, s trvalo jí skoro dva roky, než vyhrála. Žila pak v Nizze, v Oáze. Přijímala plno návštěv. V jejím domě bylo hodně veselo a pilo se tam až do rána. Často tam hosté zůstali přes noc, a hned jak se probudili, hýření začalo znova.

Podle informací policie vystřídala několik gigolů a ti ji připravili o slušnou část dědictví. Položil jsem otázku, jestli se snad právě tenkrát nevrhla na drogy, ale nic přesného mi nemohli povědět. Pokusí se to zjistit, ale je to už hodně stará věc. Jediná zpráva, kterou prozatím našli, je značně neúplná, a nejsou si proto jisti, že se jim podaří na spis padnout. Ví se jen to, že pila a hrála. Když se dostala pořádně do ráže, odvedla všechny s sebou domů. Máte o tom už představu? Zdá se, že tam v těch místech je takových bláznivých ženských hezká řádka.

Zřejmě prohrála hodně peněz v ruletě, někdy sázela umíněně jedno číslo celé hodiny. Čtyři roky po manželově smrti Oázu prodala, a protože to bylo zrovna v největší finanční krizi, prodala ji za babku. Myslím, že je z toho dnes nějaké sanatorium nebo zotavovna. Obytný dům to už v žádném případě není.

Nizza o tom nic víc neví. Když byla vila prodaná, hraběnka se vytratila a na Riviéře ji už víckrát neviděli.“

„Měl bys obejít lidi z hráčské brigády,“ poradil Maigret. „Chlapci od narkotik ti taky možná budou moct něco povědět.“

„Arlettou se zabývat nebudu?“

„Teď ne. Chtěl bych taky, abys ještě jednou zatelefonoval do Nizzy. Možná že ti budou mocí dát seznam všech těch, kdo bydleli v Oáze, když hrabě zemřel. Nezapomeň na služebnictvo. I když je to už patnáct let, povede se třeba některé najít.“

Ještě pořád sněžilo, v dost hustých vločkách, ale tak lehkých, tak nadýchaných, že tály, sotva se dotkly zdi nebo země.

„Dál už nic, šéfe?“

„Prozatím ne. Ten fascikl mi tu nech.“

„Vy nechcete, abych o tom sepsal zprávu?“

„Teprve až to bude všechno vyřízeno. Běž!“

Maigret vstal, zmalátnělý teplem kanceláře, pořád ještě s ošklivou chutí v ústech a s tupou bolestí vzadu v hlavě. Vzpomněl si, že na něho v předsíni čeká nějaká dáma, a aby se trochu rozhýbal, rozhodl se, že pro ni sám dojde. Kdyby na to měl čas, byl by si zaskočil k Dauphinovi, aby do sebe hodil jeden půlčík, to by mu bylo zvedlo náladu.

V zasklené čekárně, jejíž křesla měla oproti jindy ostřeji zelenou barvu a kde v koutě, uprostřed louže vody, trčel deštník, čekalo několik lidí. Rozhlížel se, kdo z nich sem přišel za ním, a spatřil postarší dámu v černém, která seděla na židli velmi vzpřímeně a při jeho příchodu vstala. Bezpochyby viděla jeho podobenku v novinách.

Lognon, který tu taky byl, nevstal a nepohnul se, jenom se na komisaře s povzdechem podíval. To byl jeho styl. Měl zapotřebí cítit se hodně nešťastný, hodně ukřivděný, pokládat se za obět zlého osudu. Pracoval celou noc, brouzdal se mokrými ulicemi, zatímco statisíce Pařížanů spalo. Jeho případ to už nebyl, protože se jím zabývala kriminální policie. Přesto udělal, co mohl, třebaže zásluha připadne jiným – a něco objevil.

Čekal tu už půl hodiny ve společnosti podivného mladíka s dlouhými vlasy, špičatým nosem a bledou pletí, který pohlížel upřeně před sebe a vypadal, jako by už už měl omdlít. A nikdo Lognonovi samozřejmě nevěnoval pozornost. Nechávali ho marně čekat. Neptali se ho ani, kdo je ten jeho společník, ani na to, co ví. Maigret jenom zamumlal:

„Za okamžik, Lognone!“

Nechal dámu projít před sebou, otevřel jí dveře kanceláře a ustoupil stranou.

„Račte se, prosím, posadit.“

Maigret měl brzy zjistit, že se zmýlil. Rozmluva s Rózou a úctyhodný a trochu strnulý pohled návštěvnice, její černé šaty, její upjatý výraz způsobily, že ji pokládal za Arlettinu matku, která v novinách poznala fotografi své dcery.

Její první slova ho z klamu nevyvedla.

„Bydlím v Lisieux a přijela jsem prvním ranním vlakem.“

Lisieux není daleko od moře. Pokud si pamatoval, měl by tam někde být bezpochyby i klášter.

„Viděla jsem včera večer noviny a hned jsem fotografi poznala.“

Vzala na sebe hluboce zkormoucený výraz, protože soudila, že se to v daných okolnostech patří, ale zarmoucená nebyla ani trochu. V jejích malých černých očkách to dokonce – jakoby vítězoslavně – jiskřilo.

„Samozřejmě, čtyři roky jsou dost dlouhá doba, aby se ta žabka změnila, a zvlášť ten účes ji změnil. Přesto jsem si jista, že je to ona. Byla bych zašla za švagrovou, ale už leta spolu nemluvíme a není na mně, abych udělala já první krok. Chápete?“

„Chápu,“ řekl Maigret vážně a zabafal trochu z dýmky.

„Jméno samozřejmě taky není totéž. Ale to je přirozené, že někdo změní jméno, když vede takovýhle život. Přesto mě to pobouřilo, když jsem se dověděla, že si dala říkat Arletta a že měla legitimaci na jméno Jany Leleuové. Nejzajímavější je, že jsem Leleuovy znala…“

Díval se, jak padá sníh, a trpělivě čekal.

„V každém případě jsem fotografi ukázala třem různým osobám, seriózním osobám, které AnnuMari dobře znaly, a všechny tři to s jistotou potvrdily. Je to rozhodně ona, dcera mého bratra a mé švagrové.“

„Váš bratr je ještě živ?“

„Zemřel, když dítěti byly teprve dva roky. Byl zabit při železničním neštěstí, na které si možná vzpomínáte, při té pověstné rouenské katastrofě. Říkávala jsem mu…“

„Vaše švagrová bydlí v Lisieux?“

„Nikdy odtamtud nevytáhla paty. Ale jak jsem vám řekla, nestýkáme se. Trvalo by to moc dlouho, kdybych vám to měla vysvětlovat. Jsou povahy, s jakými se nikdo nedokáže shodnout, že ano? Ale přejděme to!“

„Přejděme to,“ opakoval.

Pak se zeptal:

„Jak se vlastně váš bratr jmenoval?“

„Trochain. Gáston Trochain. Jsme významná rodina, možná jedna z nejvýznamnějších v Lisieux, a jedna z nejstarších. Nevím, jestli ten kraj znáte.“

„Ne. Jenom jsem tamtudy projížděl.“

„Ale jistě jste viděl na náměstí sochu generála Trochaina. To je náš praděd. A když jedete po silnici na Caen, spatříte vpravo zámek s břidlicovou střechou, to byl zámek našeho rodu. Už nám nepatří. Po první světové válce byl zakoupen nějakými zbohatlíky. Můj bratr měl přesto pěkné postavení.“

„Bude nediskrétní, když se vás zeptám, čím byl?“

„Byl inspektorem u správy vod a lesů. Pokud jde o moji švagrovou, to je dcera jednoho železníka, který nahromadil nějaké peníze, a zdědila asi deset domů a dva statky. Dokud žil můj bratr, ve společnosti ji přijímali kvůli němu. Ale jakmile ovdověla, lidé pochopili, že není na svém místě, a je ve svém velkém domě, aby se tak řeklo, napořád sama.“

„Myslíte, že noviny taky četla?“

„Určitě. Fotka byla na první stránce místních novin, které bere kdekdo.“

„Neudivuje vás to, že nám o sobě ani nedala vědět?“

„Ne, pane komisaři. To ona určitě neudělá. Na to je příliš hrdá. Vsadím se dokonce, že když jí mrtvolu ukážete, bude přísahat, že to její dcera není. Už čtyři roky o ní neměla zprávy, vím to. Nikdo v Lisieux o ní neměl zprávy. A ona se neužírá snad kvůli své dceři, ale kvůli tomu, co si o tom lidé pomyslí.“

„Nevíte, za jakých okolností to děvče odešlo z matčina domu?“

„Mohla bych vám odpovědět, že žít s touhle ženskou by nedokázal nikdo. Ale je tu ještě něco jiného. Nevím, po kom to v té žábě bylo, po mém bratrovi ne, to vám řekne každý. Každopádně ji už v patnácti letech museli vyhodit z kláštera. A když jsem pak vyšla někdy večer ven, netroufala jsem si podívat se do kteréhokoli domovního výklenku ze strachu, abych ji tam ve tmě nezahlédla s nějakým chlapcem. Chodila i se ženatými. Moje švagrová to chtěla zvládnout tím, že ji zamykala, což nikdy nebyla moc dobrá metoda, a u ní to vedlo jen k tomu, že byla ještě posedlejší. Ve městě se vypráví, že jednou vylezla oknem bez střevíců a že ji tak viděli běhat po chodnících.“

„Existuje nějaká maličkost, podle které byste ji poznala s naprostou jistotou?“

„Ano, pane komisaři.“

„Jaká?“

„Já bohužel neměla děti. Můj muž nikdy nebyl moc silný a už léta je nemocný. Když byla moje neteř malá, ještě mezi mnou a její matkou žádné sváry nebyly. Často se stávalo, že jsem se jako švagrová o děcko starala, a vzpomínám si, že měla na levé patě mateřské znamínko, malý tmavočervený flíček, který nikdy nezmizel.“

Maigret zvedl sluchátko a zavolal do Ústavu soudního lékařství.

„Haló! Tady KP. Podívali byste se na levou nohu té mladé ženy, kterou k vám včera přivezli?…

Ano… Zůstanu u aparátu… Řekněte mi, co zjistíte zvláštního…“

Čekala s naprostou jistotou, jako žena, která nikdy nebyla v pokušení o sobě zapochybovat, a seděla na židli velmi vzpřímeně, s rukama sepjatýma na stříbrné přezce kabelky. Člověk si ji dovedl představit, jak sedí v kostele a s tváří stejně tvrdou a uzavřenou poslouchá kázání.

„Haló?… Ano… To je všechno… Děkuji vám… Bezpochyby vás navštíví jedna osoba, aby mrtvolu rekognoskovala…“

Obrátil se k dámě z Lisieux.

„Předpokládám, že vás to neděsí?“

„Je to moje povinnost,“ odpověděla.

Neměl odvahu nechat ubohého Lognona ještě dále čekat, a hlavně neměl odvahu doprovázet návštěvnici do márnice. Hledal očima někoho ve vedlejší kanceláři.

„Jsi volný, Lucasi?“

„Zrovna jsem skončil hlášení o tom javelském případu.“

„Doprovodil bys dámu do Ústavu soudního lékařství?“

Byla větší než strážmistr, celá vyschlá, a jak šla po chodbě první, vypadalo to skoro, jako by si ho vedla na provázku.