<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MAIGRETŮV PRVNÍ PŘÍPAD

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Georges Bouton explomigrateur - Moncomble G.
 
 
cena původní: 164 Kč
cena: 162 Kč
Georges Bouton explomigrateur - Moncomble G.
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges

 

   1   

 

 

1. KAPITOLA
Flétnistova výpověď

Místnost byla přepažena černým zábradlím. V části vyhrazené stranám byla jen lavice bez opěradla, rovněž černě natřená, přistavená k obílené zdi pokryté úředními vyhláškami. Na druhé straně byly stolky, kalamáře, skříně naplněné ohromnými kartotékami a taktéž černé, takže všechno kolem bylo černobílé. A zejména tu stála na plechovém plátu litinová kamínka, jaká dnes bývá vidět už jen na nádražích malých městeček, s rourou, která směřovala napřed vzhůru ke stropu, pak ale zahnula, a než vyústila do zdi, vedla přes celou místnost. Strážník s červenolícím obličejem a s rozepjatou uniformou, pokoušející se spát, se jmenoval Lecoeur.

Černě vroubené nástěnné hodiny ukazovaly jednu hodinu dvacet pět minut. Čas od času zaprskala jediná rozsvícená plynová lampa. Čas od času začalo taky v kamnech bez zjevného důvodu hučet. Klid noci venku rušila občas nějaká ta petarda, čím dál tím ojedinělejší, nebo písnička nějakého opilce, hrkot fiakru svažující se ulicí.

Za stolkem vlevo sekretář komisařství Svatojiřské čtvrti pohyboval rty jako školák, skloněn nad malou knížečkou, která právě vyšla: Návod k popisu osob (Slovní portrét) pro potřebu policejních důstojníků a inspektorů.

Na přední bílou stránku vepsala čísi ruka fialovým inkoustem a tiskacím písmem: J. Maigret. Už třikrát od té doby, co se setmělo, se mladý sekretář komisařství zvedl a šel prohrábnout kamna; tahle kamna budou mít pro něho po celý život zvláštní kouzlo, se stejnými, nebo skoro se stejnými se jednoho dne opět setká na Zlatnickém nábřeží, a později, až v místnostech kriminální policie zavedou ústřední topení, divizní komisař Maigret, velitel zvláštní brigády, si vymůže, že v jeho kanceláři zůstanou.

Byl 15. duben 1913. Kriminální policie měla tehdy ještě jiné jméno, říkalo se jí Bezpečnost. Nějaký cizí panovník přibyl ráno s velkou pompou na Longchampské nádraží, kam ho přišel uvítat prezident republiky. Úřední kočáry, provázené příslušníky republikánské gardy v slavnostních uniformách, projížděly po Bouloňské třídě a po Elysejských polích špalírem davu a praporů. Večer bylo slavnostní představení v Opeře, ohňostroj, průvody, a hluk lidových veselic se teprve teď začínal tišit.

Policisté byli utrmáceni. Přes učiněná opatření, přes preventivní zatýkání a dohody uzavřené s jistými osobami, které platily za nebezpečné, museli se až do konce obávat bomby nějakého anarchisty.

Maigret a strážník Lecoeur byli v půl druhé ráno na policejním komisařství Svatojiřské čtvrtí v poklidné La Rochefoucauldově ulici zcela sami.

Oba dva zvedli hlavy, když na chodníku zaslechli spěšné kroky. Dveře se otevřely. Nějaký zadýchaný mladý muž se rozhlížel kolem sebe, oslněn plynovým světlem.

„Pan komisař?“ zeptal se sotva popadaje dech.

„Jsem jeho sekretář,“ řekl Maigret, aniž se zvedl ze židle. Nevěděl ještě, že tím se právě začíná první případ, který bude vyšetřovat.

Muž byl plavovlasý, drobný, s modrýma očima a růžovou pletí. Přes černý frak měl oblečen béžový svrchník a v ruce držel tvrďák, zatímco druhou rukou si občas ohmatával oteklý nos.

„Byl jste napaden nějakým pobudou?“

„Ne. Pokusil jsem se přispět ženě, která volala o pomoc.“

„Na ulici?“

„V jednom soukromém domě v Chaptalově ulici. Myslim, že byste udělal líp, kdybyste tam hned šel. Vyhodili mě ze dveří.“

„Kdo?“

„Nějaký správce nebo domovník.“

„Nemyslíte, že by bylo lip začít hezky od začátku? Co jste dělal v Chaptalově ulici?“

„Vracel jsem se z práce. Jmenuju se Justin Minard. Jsem druhým flétnistou v Lamoureuxově koncertním sboru, ale večer hraju v Clichyské restauraci na Clichyském bulváru. Bydlím v Enghienově ulici, zrovna naproti Malém Pařížanu. Šel jsem napřed Bal uho ulicí a potom Chaptalovou ulicí, jako každou noc.“

Maigret si jako svědomitý sekretář dělal poznámky.

„Asi uprostřed ulice, která bývá skoro vždycky prázdná, jsem zahlédl stát auto, nějakou dionboutonku se spuštěným motorem. Na sedadle byl nějaký chlapík navlečený do kabátu z šedé kozinky, obličej měl skoro úplně zakrytý velkými brýlemi. Když jsem byl skoro u něj, otevřelo se jedno okno ve druhém patře.“

„Všiml jste si, jaké měl ten dům číslo?“

„17 bis. Je to soukromý dům s velkými vraty. Ve všech ostatních oknech bylo tma. Jenom druhé okno zleva bylo osvětlené, to, co se otevřelo. Zvedl jsem hlavu. Spatřil jsem siluetu ženy, která se pokusila vyklonit ven a vykřikla: ,Pomoc…‘“

„Co jste udělal?“

„Počkejte. Někdo, kdo byl v místnosti, ji zřejmě stáhl nazad. V té chvíli se zároveň ozval výstřel. Ohlédl jsem se po autu, kolem kterého jsem zrovna přešel, a to se najednou prudce rozjelo.“

„Jste si jist, že to, co jste slyšel, nebyl nějaký výbuch motoru?“

„Jsem si tím jist. Zamířil jsem ke dveřím a zazvonil jsem.“

„Byl jste úplně sám?“

„Ano.“

„Ozbrojen?“ „Ne.“

„Co jste měl v úmyslu udělat?“

„Ale…“

Otázka vyvedla flétnistu natolik z konceptu, že nevěděl, co odpovědět. Nebýt jeho plavého kníru a několika vousů na bradě, člověk by mu hádal šestnáct.

„Sousedé nezaslechli nic?“

„Jak se zdá, tak ne.“

„Otevřeli vám?“

„Ne hned. Zvonil jsem nejmíň třikrát. Pak jsem několikrát kopl do dveří. Nakonec jsem zaslechl kroky, někdo dal pryč řetěz, odstrčil závoru. V průjezdu nesvítilo žádné světlo, ale zrovna před domem je plynová lampa.“

Jedna hodina čtyřicet minut. Flétnista čas od času pohlédl s úzkostí na hodiny.

„Nějaký velký chlapík v černém úboru majordoma se mě zeptal, co chci.“

„Byl úplně ustrojený?“

„Ale ano.“

„Měl náprsenku a kravatu?“

„Ano.“

„A přitom v domě nebylo světlo?“

„Jedině v tom pokoji ve druhém patře.“

„Co jste řekl?“

„To už nevím. Chtěl jsem dovnitř.“

„Proč?“

„Abych se podíval. Zastoupil mi cestu. Začal jsem mluvit o té ženě, která volala z okna.“

„Vypadal zaraženě?“

„Ani nepromluvil, jen se na mě tvrdě podíval a celým tělem mě odstrčil.“

„A pak?“

„Zabručel, že se mi něco zdálo, že jsem opilý, už pořádně nevím, pak se ve tmě ozval nějaký hlas, jako kdyby někdo mluvil z chodby v prvním patře.“

„Co ten hlas říkal?“

„Pospěšte si, Ludvíku!“

„A pak?“

„Vrazil do mě silněji, a když jsem se nechtěl dát vystrčit, praštil mě pěstí do obličeje. Octl jsem se zase na chodníku před zamčenými vraty.“

„Ve druhém patře bylo pořád ještě světlo?“

„Ne.“

„Auto už zpátky nepřijelo?“

„Ne. Snad bychom tam teď radši měli jít?“

„Měli? Vy máte v úmyslu jít se mnou?“

Bylo to zároveň komické i dojemné, ten kontrast mezi flétnistovou téměř ženskou křehkostí a tím jeho naprosto rozhodným výrazem.

„Tu ránu pěstí jsem dostal přece já? Podávám ostatně žalobu.“

„To je skutečně vaše právo.“

„Ale bylo by lepší, kdybychom se o to začali starat hned teď. Nemyslíte?“

„Řekl jste mi už, jaké měl ten dům číslo?“

„17 bis.“

Maigret svraštil obočí, neboť tato adresa mu něco neurčitě připomínala. Vytáhl jeden spis ze své kartotéky, zalistoval v něm a přečetl si jméno, přičemž svraštil obočí ještě víc. Měl ten večer na sobě žaket. Byl to dokonce jeho první žaket. Služebním přípisem bylo několik dní předem všem příslušníkům policie doporučeno, aby byli u příležitosti královské návštěvy v společenském obleku, neboť kdokoliv z nich mohl být v danou chvíli povolán, aby se vmísil mezi vládní osobnosti.

Jeho béžový kabát, koupený v konfekci, byl úplným dvojčetem svrchníku Justina Minarda.

„Pojďte! Jestli se po mně bude někdo shánět, Lecoeure, řekněte, že se hned vrátím.“

Byl trochu vzrušen. Jméno, které si právě přečetl na rejstříku, mu odvahy nedodalo. Bylo mu šestadvacet let a byl právě pět měsíců ženatý. Od té doby, co před čtyřmi roky nastoupil u policie, byly mu svěřovány napřed nejskromnější úkoly, u uliční stráže, na nádražích, ve velkých obchodech, a neuplynul ještě ani rok, co nastoupil jako sekretář komisařství Svatojiřské čtvrti. Nuže, v celé této čtvrti mělo nepochybně právě jméno obyvatel čísla 17 bis v Chaptalové ulici největší zvuk.

Gendreau-Balthazar. Káva Balthazar. Toto jméno, vymalované velkými hnědými písmeny, na vás shlíželo ze všech chodeb metra. A v ulicích představovaly nákladní vozy firmy Balthazar, tažené čtyřmi nádherně vystrojenými koňmi, jaksi součást pařížské fyziognomie. Maigret pil kávu Balthazar. A když procházel Operní třídou, neopomněl vdechnout na určitém místě vedle zbrojířského krámu vůni kávy, která se pražila ve výkladu Balthazarova obchodu. Noc byla jasná a chladná. V ulici nebylo živé duše, nablízku nebyl jediný fiakr. Maigret byl v oné době skoro stejně hubený jako flétnista, a jak tak kráčeli ulicí, vyhlíželi jako dva útlí jinoši.

„Předpokládám, že jste nepil?“

„Nepiju vůbec nikdy. Lékař mi to zakázal.“

„Jste si jist, že jste viděl, jak se jedno okno otevřelo?“

„Jsem si tím naprosto jist.“

Maigret poprvé dělal něco na vlastní pěst. Až doposud jenom doprovázel svého šéfa, pana Le Breta, nejsvětáčtějšího z pařížských komisařů, při některých policejních prohlídkách, mezi jiným čtyřikrát při úředním zjišťování cizoložství.

Chaptalova ulice byla stejně opuštěná jako ulice La Rochefoucauldova. V domě GendreauovýchBalthazarových, který byl jedním z nejkrásnějších soukromých domů v celé čtvrti, nesvítilo jediné světlo.

„Řekl jste mi, že tu parkovalo nějaké auto?“

„Podívejte. Zrovna tady.“

Nebylo to úplně před vraty. Trochu výš. Maigret, který měl hlavu plnou všelijakých čerstvě sesumírovaných teorií o flétnistově svědectví, škrtl voskovou zápalkou a sklonil se nad dřevěnou dlažbou.

„Vidíte!“ řekl vítězoslavně muzikant ukazuje na velkou kaluž černavého oleje.

„Pojďte. Není to myslím zrovna podle předpisů, když si vás beru s sebou.“

„Tu ránu pěstí jsem přece dostal já!“

Bylo to přesto trochu ošemetné. Když zvedl ruku ke knoflíku zvonku, Maigret měl hruď sevřenou a v duchu se ptal, o jaký předpis se bude moci opřít. Neměl žádný příkaz k prohlídce. Navíc to bylo přímo uprostřed noci. Může mluvit o zjevném přečinu, když jediným usvědčujícím předmětem je nateklý nos nějakého flétnisty?

Musel stejně jako flétnista zvonit třikrát, ale kopat do dveří nemusel. Nějaký hlas se nakonec zevnitř zeptal:

„Co je?“

„Policie!“ pronesl hlasem nepříliš pevným.

„Okamžik, prosím. Dojdu pro klíč.“

V průjezdu cvakl vypínač. V domě už byl zaveden elektrický proud. Pak museli dlouho čekat.

„To je on,“ prohlásil hudebník, který hlas poznal.

Konečně zarachotil řetěz, závora, objevil se obličej, který vypadal ospale, a pohled, který sklouzl napřed na Maigreta, utkvěl posléze na Justinu Minardovi.

„Vy jste ho chytli!“ řekl muž. „To asi ten svůj žertík někde opakoval, ne?“

„Dovolíte, abychom vešli?“

„Jestli si myslíte, že to musí být… Budu vás prosit, abyste nedělali hluk, ať nevzbudíme celý dům. Pojďte tudy.“

Vlevo stoupaly tři mramorové schody k dvoukřídlým skleněným dveřím, které vedly do sloupové haly. Maigret vstupoval poprvé v životě do tak nádherného domu, připomínajícího svými rozměry okázalý přepych nějakého ministra.

„Vy se jmenujete Ludvík?“

„Odkud to víte?“

Ludvík v každém případě otevřel dveře, které vedly nikoli do salónů, ale do jakési přípravny jídel. Livrej majordoma na sobě neměl. V kalhotách ve spěchu natažených a v bílé noční košili vypadal, jako by zrovna vylezl z postele.

„Pan Gendreau-Balthazar je tady?“

„Který? Otec, nebo syn?“

„Otec.“

„Pan Felicián se ještě nevrátil. Pokud jde o pana Richarda, syna, ten šel jistě už dávno spát. Je to něco přes půl hodiny, co tenhle opilec…“

Ludvík byl vysoký a statný. Mohlo mu být nějakých pětačtyřicet let, jeho vyholená brada byla namodralá, panenky očí velmi tmavé, černé obočí neobvykle husté. Maigret polkl slinu a s výrazem člověka, který skáče do vody, pronesl:

„Chtěl bych s panem Richardem mluvit.“

„To si přejete, abych ho vzbudil?“

„Právě tak.“

„Ukázal byste mi laskavě legitimaci?“

Maigret mu podal legitimaci policejní prefektury.

„Sloužíte už dlouho v téhle čtvrti?“

„Deset měsíců.“

„To patříte k Svatojiřskému komisařství?“

„Přesně tak.“

„Znáte tedy pana Le Breta?“

„Je to můj šéf.“

A tu Ludvík pronesl s průhlednou pohrůžkou, maskovanou zdánlivou lhostejností:

„Znám ho taky. Mám čest obsluhovat ho, pokaždé když přijde na oběd nebo na večeři.“

Nechal uplynout několik vteřin, s pohledem odvráceným stranou. „Pořád ještě si přejete, abych vzbudil pana Richarda?“

„Ano.“

„Máte příkaz?“

„Ne.“

„Výborně. Račte posečkat.“

Než odešel, vzal si ze skříně škrobenou náprsenku, límec, černou kravatu. Pak navlékl frak, který tu visel.

V místnosti byla jen jediná žídle. Ani Maigret, ani Justin Minard se neposadili. Byli obklopeni tichem. Celý dům byl ponořen v šeru. Působilo to velmi slavnostním, velmi imponujícím dojmem. Maigret dvakrát vytáhl z kapsičky hodinky. Uplynulo dvacet minut, než se Ludvík znovu objevil, pořád stejně ledový.

„Račte se mnou…“

Minard chtěl jít za Maigretem, ale správce se k němu otočil.

„Vy ne. Ledaže byste také patřil k polici .“

Maigret měl komický pocit. Zazdálo se mu zbabělé, že nechává bledého flétnistu za sebou. Místnost se stěnami obloženými tmavým dřevem připadla mu na okamžik jako nějaká kobka a v duchu před ním vyvstal obraz majordoma s modrou bradou, jak se sem vrací, aby se vrhl na svou oběť.

V patách za Ludvíkem prošel sloupovou halou a vykročil na schodiště pokryté temně rudým kobercem. Bylo rozsvíceno jen pár lamp, ronících nažloutlé světlo, a mezi nimi byly široké pruhy stínu. Na chodbě v prvním patře byly nějaké dveře otevřené. V jejich světle stanul muž v županu.

„Bylo mi řečeno, že si přejete se mnou mluvit? Pojďte dál, prosím. Nechte nás, Ludvíku.“

Místnost byla zároveň salónem i pracovnou, se stěnami potaženými kůží a s vůní havanského doutníku a nějakého parfému, který Maigret neznal. Pootevřené dveře vedly do ložnice, kde byla rozestlaná postel s baldachýnem.

Richard Gendreau-Balthazar měl na sobě pod županem pyžama a jeho bosé nohy vězely v juchtových pantoflích.

Mohlo mu být asi třicet. Byl tmavovlasý a jeho obličej by byl vypadal všední, nebýt nakřivo posazeného nosu.

„Ludvík mi řekl, že jste z komisařství zdejší čtvrti?“

Otevřel zdobenou krabičku, která obsahovala cigarety, a přisunul ji k svému návštěvníkovi, ale ten odmítl.

„Vy nekouříte?“

„Jedině dýmku.“

„To vás nevybídnu, abyste si tu zakouřil, protože pach dýmky nesnáším. Předpokládám, že jste zatelefonoval mému příteli Le Bretovi, než jste se sem vypravil?“

„Ne.“

„Ale! Prosím vás za prominutí, jestliže nejsem dostatečně obeznámen se zvyklostmi vašeho povolání. Le Bret zavítal často do tohoto domu, ale říkám vám hned, že ne jako policejní komisař. Je jím ostatně tak málo! Je to opravdu člověk znamenitého vystupování a jeho žena je roztomilá. Ale přistupme k věci. Kolik je hodin?“

Předstíral, že hledá hodinky, a tak Maigret vytáhl z kapsy své velké stříbrné cibule.

„Dvě hodiny dvacet pět.“

„A v tomhle období se rozednívá kolem páté, že ano? Vím to, protože si občas zajezdím v Bouloňském lesíku hodně brzy ráno.

Představoval jsem si, že soukromí občanů je od západu slunce do úsvitu nedotknutelné.“

„To je správné, ale…“

Přerušil Maigreta uprostřed věty.

„Uvědomte si, že o tom mluvím jen pro upamatování. Jste mladý a ani tohle povolání bezpochyby nevykonáváte dlouho. Máte štěstí, že jste padl na přítele svého šéfa. Předpokládám konečně, když jste takovýmhle způsobem vnikl do tohoto domu, že pro to máte dobré důvody. Ludvík mi o tom už pár slov řekl. To individuum, které vyhodil, je pravděpodobně nebezpečné? Ale i v tom případě, milý příteli, jste mohl počkat až do rána, nemyslíte? Sedněte si, prosím.“

Sám zůstal stát, přecházel sem a tam a vyfukoval před sebe kouř své egyptské cigarety se zlatou ořízkou.

„Teď, když jsem vám tedy dal tu malou lekci, kterou jste si zasloužil, povězte mi, co si přejete vědět.“

„Kdo obývá pokoj v patře nad námi?“

„Prosím?“

„Promiňte. Vím, že nejste povinen odpovědět mi, aspoň ne v této chvíli.“

„Povinen k čemu…?“ opakoval Richard s nesmírným údivem.

A Maigret se zrudlýma ušima:

„V pokoji bylo dnes v noci vystřeleno.“

„Promiňte… Promiňte… Předpokládám, že jste plně při smyslech? Prožíváme sice noc lidových veselic, ale mám za to, že jste přes míru nepil?“

Na schodech bylo slyšet nějaké kroky. Dveře zůstaly předtím otevřené a Maigret spatřil, jak se na chodbě rýsuje nová silueta, silueta, která jako by vypadla z obálky Pařížského života. Muž měl na sobě frak, pláštěnku a klak. Byl hubený a starý a jeho jemné vousy se zakroucenými špičkami byly viditelně nabarvené.

Zůstal váhavě stát na prahu, udiven, možná postrašen.

„Pojďte dál, otče. Myslím, že se pořádně zasmějete. Zde přítomný pán je podřízeným Le Breta…“

Bylo to zvláštní; Felicián Géndreau-Balthazar otec nebyl zřejmě opilý, a přece v něm bylo něco nejistého, nepevného, těkavého.

„Viděl jste Ludvíka?“ pokračoval jeho syn.

„Je s někým dole.“

„No právě. Nějaký opilec – jestli to není nějaký blázen, který utekl z Vil ejuif – před chvílí skoro vyrazil vrata. Ludvík sešel dolů a měl co dělat, aby mu zabránil vejít dovnitř. A teď pan…“

Tázavě se zastavil.

„Maigret.“ „Pan Maigret, který je sekretářem našeho přítele Le Breta, je tady, aby se mě dotázal…

Co vlastně chcete přesně vědět?“

„Která osoba bydlí v pokoji, jehož okno je nad námi druhé zleva.“

Zdálo se mu, že otec je nějak zneklidněný, ale byl to zvláštní neklid. Od chvíle, co vešel, se otec například díval na syna s jakousi obavou, s poslušnou poddajností. Neodvažoval se otevřít ústa. Člověk by byl řekl, že čeká na Richardovo dovolení.

„Tam bydlí moje sestra,“ řekl Richard konečně. „Teď jste informován.“

„Je v této chvíli zde?“

A Maigret se nedíval na syna, ale na otce. A i tentokrát odpověděl syn.

„Ne. Je na Ansevalu.“

„Prosím?“

„Náš zámek, zámek Anseval u Pouil y-sur-Loire, v departementu Nievre.“

„Takže pokoj je prázdný?“

„Mám všechny důvody, abych to předpokládal.“

Dodal ironicky:

„Domýšlím se, že byste se o tom rád přesvědčil? Dovedu vás tam. Alespoň budu moct zítra našemu příteli Le Bretovi blahopřát, jaké má horlivé podřízené. Teď ale pojďte se mnou, prosím.“

K Maigretovu údivu šel za nimi, jakoby bázlivě, i otec.

„Tady je ten pokoj, o kterém mluvíte. Je štěstí, že není zamčený.“

Otočil vypínačem. Nábytek ložnice byl z bíle lakovaného dřeva, stěny byly potaženy modrým hedvábím. Po straně byly dveře do budoáru, a všechno bylo v pořádku, každý předmět se zdál být na svém místě.

„Patřičně to tu prohledejte, prosím vás snažně. Moje sestra bude velice potěšena, až se dozví, že se policie přišla šťárat v jejích věcech.“

Maigret se nenechal zmást a šel k oknu. Těžké záclony byly z modrého hedvábí, trochu tmavšího než čalouny. Rozhrnul je, spatřil tylový závěs, který měl tlumit denní světlo, a všiml si, že je cípem přichycen v okně.

„Předpokládám,“ řekl, „že sem dnes večer nikdo nevešel?“

„Leda některá z komorných…“

„V domě je jich víc?“

„Ale ano!“ odpověděl Richard sarkasticky. „Jsou tu dvě, Germaina a Marie. Je tu taky Ludvíkova žena, která nám dělá kuchařku, a je tu dále i pradlena, ale ta je vdaná a přichází ráno a večer zas odchází.“

Felicián Gendreau otec se pořád ještě díval střídavě na jednoho i na druhého.

„Oč běží?“ zeptal se nakonec, když napřed trochu zakašlal.

„To přesně nevím. Zeptejte se pana Maigreta.“

„Někdo, kdo šel něco před půldruhou hodinou kolem domu, zaslechl, jak se tohle okno náhle otevřelo. Zvedl hlavu a spatřil zděšenou ženu, která volala o pomoc.“

Viděl, jak otcova ruka křečovité tiskne zlatý knoflík hole.

„A pak?“ zeptal se Richard.

„Někdo ženu strhl nazad a přesně v tom okamžiku zazněl výstřel.“

„Opravdu?“ Mladý Gendreau se rozhlížel kolem sebe s výrazem hrozné úzkosti, tvářil se, jako by hledal stopu kulky v hedvábném potahu stěn.

„Mě udivuje jedině to, pane Maigrete – Maigret se jmenujete, není-liž pravda? – že jste při tak vážném obvinění nechal stranou i tu nejelementárnější obezřetnost a neuvědomil jste ani své představené. Přiběhl jste sem trochu lehkomyslně, zdá se mi. Opatřil jste si aspoň nějaké informace o tom náhodném chodci s tak bujnou fantazií?“

„Je dole.“

„To mi dělá veliké potěšení, vědět, že je pod mou střechou. Zkrátka a dobře, vy nejenomže jste sem vnikl uprostřed noci bez I ohledu na zákony, které chrání svobodu občanů, ale přivedl jste s sebou také jakési individuum, které se mi zdá být přinejmenším pochybné. Ale když už jste tady a abyste mohl zítra podat našemu příteli Le Bretovi úplnou zprávu, prosím vás, abyste provedl podrobnou prohlídku podle všech zvyklostí. Předpokládám, že si přejete přesvědčit se, jestli v posteli dnes v noci někdo neležel?“

Strhl atlasový přehoz a pod ním se objevily přikrývky bez jediného nepatřičného záhybu a neposkvrněně bělostný polštář. „Hledejte, prosím vás. Prosliďte každý kout. Předpokládám, že jste se vyzbrojil taky lupou?“

„To není nutné.“

„Promiňte mi. Kromě Le Breta jsem neměl čest seznámit se s policií jinak než prostřednictvím románů. Bylo vystřeleno, říkáte? Možná že je tu někde nějaká mrtvola? Pojďte za mnou. Hledejme ji společně! V téhle skříni? Kdoví?“

Otevřel ji a bylo vidět jen šaty pověšené na ramínkách.

„Tady? To jsou Líziny boty. Boty jsou její libůstka, vidíte to. Přejděme do jejího budoáru…“

Byl upjatý, čím dál tím sarkastičtější.

„Tyhle dveře? Nepoužívá se jich už od maminčiny smrti. Ale je možno vejít do pokoje z chodby. Pojďte. Ale ano! Prosím vás o to…“

Tak to šlo půl hodiny, jako v tísnivém snu. Maigretovi nezbývalo nic jiného než poslouchat. Neboť Richard mu doslova dával rozkazy. A cosi fantastického dodávala tomu jejich bloudění po domě přítomnost starého Gendreaua-Balthazara, který jim šel v patách, pořád s klakem na hlavě, s pláštěnkou přes ramena a v ruce pořád ještě hůl se zlatým knoflíkem.

„Ale ne! Ještě nepůjdeme dolů. Zapomínáte, že nad námi je ještě jedno patro, podkrovní patro, kde spí služebnictvo.“

Žárovky na chodbě neměly stínidla. Strop byl šikmý. Richard klepal na jednotlivé dveře.

„Otevřte, Germaino. Ale ano! Na tom nesejde, jestli jste v košili. Je tu policie.“

Nějaké dost tlusté děvče s rozespalýma očima, šířící kolem sebe nepříjemný pach, zválená postel, na toaletce hřeben plný vlasů.

„Zaslechla jste nějaký výstřel?“

„Co jestli jsem…?“

„V kolik hodin jste si šla lehnout?“

„Přišla jsem nahoru v deset.“

„A nic jste nezaslechla?“

To se ptal pan Richard.

„Další!… Otevřte, Marie… Ale ne, děvenko, na tom nezáleží…“

Šestnáctiletá žabka, která si navlékla přes košili zelený plášť a chvěla se po celém těle.

„Zaslechla jste nějaký výstřel?“

Dívala se na Richarda a Maigreta v jakémsi zděšení.

„Už spíte dlouho?“

„Nevím.“

„Zaslechla jste něco?“

„Ne. Proč? Co se děje?“

„Nějaká otázka, pane Maigrete?“

„Chtěl bych se jí zeptat, odkud pochází.“

„Odkud pocházíte, Marie?“

„Z Ansevalu.“

„A Germaina?“

„Taky z Ansevalu.“

„A Ludvík?“

„Z Ansevalu, pane Maigrete,“ odpověděl Richard ironicky. „Jak vidím, není vám známo, že osoby, které vlastní nějaký zámek, mívají ve zvyku najímat služebnictvo v kraji.“

„Ty další dveře?“

„Pokoj Ludvíkovy ženy.“

„Její manžel tam taky spí?“

„Spí dole v lóži.“

Ludvíkově ženě to trvalo trochu déle, než otevřela. Byla malá, černovlasá, velmi tlustá, s nedůvěřivýma očima.

„Skončíte už brzy s tím rámusením? Kde je Ludvík?“

„Dole. Řekněte mi, zaslechla jste nějaký výstřel?“

Skoro je vyhodila ze dveří, zlostně brumlala. A Richard pořád otvíral dveře prázdných pokojů, komor, mansard. Neodpustil Maigretovi ani prohlídku půdy, a pak musel ještě sejít do prvního patra, aby prošel pokoje otce i syna.

„Zbývají ještě salóny. Ale ano! Velice mi na tom záleží.“ Rozsvítil velký lustr, plný cinkajících ozdob z broušeného skla. „Žádná mrtvola? Žádný raněný? Viděl jste všechno? Nechcete sejít ještě do sklepa? Všimněte si, že je teď čtvrt na čtyři.“

Otevřel dveře do přípravny jídel a naskytl se jim pohled na Justina Minarda, jak sedí na židli, zatímco Ludvík stojí v rohu a tváří se, jako by střežil vězně.

„To je ten mladý muž, co slyšel střílet? Jsem velice šťasten, že jsem spatřil jeho interesantní obličej. Předpokládám, pane Maigrete, že mám teď právo podat žalobu pro křivé nařčení a pro pokus o narušení domovní svobody.“

„Na to máte skutečně právo.“

„Přeji vám dobrou noc. Ludvíku, vyprovoďte ty pány.“

Starý Gendreau otevřel ústa, ale neřekl nic. Pokud jde o Maigreta, tomu se podařilo vypravit ze sebe:

„Děkuji vám.“

Ludvík jim šel v patách a zase za nimi zavřel těžká vrata.

Stáli tu na levém chodníku Chaptalovy ulice zcela sami, zmateni, trochu znepokojeni, a Maigret se mechanicky obrátil k olejové skvrně na dřevěném dláždění, jako by se chtěl přese všechno přichytit něčeho hmatatelného.

„Víte, přísahám vám, že jsem nepil.“

„Já vám věřím.“

„A šílený taky nejsem.“

„Jistěže ne.“

„Myslíte, že vám to nějak uškodí? Něco jsem mlhavě zaslech…“

Tu noc měl Maigret na sobě svůj první žaket; trochu ho škrtil v průramcích.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist