Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Pokoušel se je pořád odstrčit rukou, ale jeho ruka byla chabá, bez síly: Vždyť je prosil, aby ho nechali na pokoji! Nebo to snad ještě neudělal? Už neví. Má v hlavě tolik věcí, že ho z toho až trochu bolí.
Nade vším převládala jediná jistota: je nezbytné, aby ho nechali dojít až do konce. Do konce čeho?
Můj ty bože, co to dá lidem práce, aby vás pochopili! Až do konce!
No a oni s ním jednají jako s dítětem nebo jako s nemocným. Nikdo se ho neptá na jeho mínění. A co je ještě mrzutější, baví se nahlas o jeho případu, jako kdyby nebyl s to chápat. Kvůli tomu, že zůstal na zemi jako velký rozšlápnutý hmyz? Všude kolem něho byly samé nohy, dobrá! Pak ambulance. Poznal naprosto dobře, že je to ambulance, a vzpouzel se. Cožpak člověk nemůže dostat ránu do hlavy, aby ho hned neodvezli do špitálu?
Poznal i pochmurné průčelí Beaujouovy nemocnice, vchod s neobyčejně silnou elektrickou lampou, jejíž světlo bolelo do očí; lidé klidně chodili sem a tam a velký mladík v bílém plášti vypadal, jako by na všechny kašlal.
Cožpak nevěděl, že to je asistent? Ošetřovatelka stříhala Maigretovi vlasy na temeni hlavy a asistent jí vyprávěl hloupostí. Byla velmi hezká v tom svém úboru. Podle toho, jak se na sebe dívali, se spolu před Maigretovým příchodem asi vyspali.
Nechtěl zvracet, a přesto zvracel, bylo to tím éterem.
„Patří mu to,“ pomyslel si.
Co mu to dávali pít? Odmítal pití. Potřeboval přemýšlet. Což jim ten strážník s tím kolem neřekl, že je policista, který vyšetřuje důležitý případ, tajný případ?
Nikdo mu nevěří. Tím je vinen policejní komisař. On nechtěl, aby ho nesli. A proč se paní Maigretová začala najednou smát, když ve spěchu rozestýlala postel?
Byl si jist, že se smála, nervózním smíchem, jaký u ní neznal, pak ji ještě dlouho slyšel chodit sem tam po pokoji, tak, aby dělala co možná nejmíň hluku.
Mohl snad jednat jinak, než jednal? Ať ho nechají přemýšlet. Ať mu dají tužku a papír. Jakýkoli kousek papíru, ano. No to je ono.
Předpokládejte, že tahle čára je Chaptalova ulice… Je velice krátká… Dobrá… Je něco po jedné s půlnoci a v ulici nikdo není…
Pardon, někdo tu přece je. Je tu Dédé za volantem svého auta. Nezapomínejte, že Dédé nechal motor běžet. To mohlo mít dvojí příčinu. Buď tu, že se zastavil jen na pár minut. Anebo možná počítal, že bude muset rychle odstartovat. Zvlášť když je chladněji, motor auta se nesnadno rozbíhá – a v dubnu bývá v noci chladněji.
Ať ho nepřerušují! Tak tedy jedna čára. Malý čtvereček bude označovat dům Balthazarových. Říká Balthazarových, protože to pravdě víc odpovídá, než kdyby mluvil o Gendreauových. Tohle všechno je v podstatě rodina Balthazarova, balthazarovské peníze, balthazarovské drama. Jestliže tady stojí Dédého auto, znamená to, že existuje nějaká příčina, proč tu stojí. Tou příčinou je pravděpodobně to, že přivezlo hraběte a že ho má zase odvézt, až vyjde ven. Tohle je velice vážné. Nepřerušujte… Nemá cenu přikládat mu nějaké krámy na hlavu, ani převařovat v kuchyni vodu. Slyší moc dobře, jak svařují vodu. Pořád jenom svařují vodu, to jde nakonec na nervy, překáží to v přemýšlení.
Jestlipak se hrabě nechával taky jindy při svých návštěvách u Lízy doprovázet Dédém? To by bylo především třeba se dovědět. Jinak je tahle návštěva v jednu hodinu s půlnoci něčím mimořádným, návštěvou s určitým cílem.
Proč se vlastně paní Maigretová dala do smíchu? Copak je na něm legračního? Myslí si snad i ona, že se bavil s holkami?
To Justin Minard se vyspal s Germainou. Jistě se ho nepustila a bude ho bezpochyby otravovat hodně dlouho. A Carmen? Nikdy ji neviděl. Je spousta lidí, které nikdy neviděl. Je to nespravedlivé. Když člověk vyšetřuje nějaký tajný případ, měl by mít právo vidět všechny lidi, vidět je zvnitřku.
Ať mu vrátí jeho tužku. Tenhle čtvereček představuje pokoj. Lízin pokoj, samozřejmě. Na nábytku nesejde. Kreslit nábytek není potřeba. To by všechno jenom zmátlo. Jedině noční stolek, protože v zásuvce nebo nahoře na stolku je revolver.
Teď přijde to hlavní. Ležela už Líza, nebo byla ještě vzhůru? Čekala hraběte, nebo ho nečekala?
Jestliže ležela, vytáhla bezpochyby předtím revolver ze zásuvky. K sakru, ať mu nemačkají hlavu! Není možné přemýšlet, když vám přitlačí na hlavu bůhvíco těžkého.
Jak je to možné, že je den? Kdo je tohle? V pokoji je nějaký člověk, nějaký malý plešatý pán, kterého zná, ale na jehož jméno si nemůže vzpomenout. Paní Maigretová špitá. Strkají mu do úst něco studeného.
Proboha, pánové!… Za chvíli má svědčit před soudem, a jestli bude blábolit, Líza Gendreauová se dá do smíchu a bude tvrdit, že Maigret nemůže ničemu rozumět, protože není členem Hochova klubu.
Je třeba soustředit se na ten čtvereček pokoje. Malé kolečko představuje Lízu, a v téhle rodině jedině ženy dědí charakter starého Balthazara, samotáře z Bouloňské třídy. To řekl on sám, a on se v tom bezpochyby vyznal.
Tak proč se tedy vrhá k oknu, roztahuje záclony a volá o pomoc?
Počkejte, pane komisaři… Nezapomínejte na Minarda, na flétnistu, protože právě Minard svým příchodem všechno změní…
Když Minard zazvoní na dveře, nikdo pořád ještě neměl čas vyjít z domu, a zatímco vyjednává s Ludvíkem, na schodech volá nějaký mužský hlas:
„Pospěšte si, Ludvíku!“
A Dédého auto odstartovalo. Pozor! Neodjelo nadobro. Objede blok domů. Dédé tedy na někoho čeká.
A když se vrátil? Omezil se na to, že projel ulicí, aby se podíval co a jak? Nebo zastavil? Jestlipak nasedla ta osoba, na kterou čekal?
Hrome, ať ho nechají na pokoji! Už nechce pít. Má toho dost. Pracuje. Rozumíte? Pra-cu-ju!
Provádím re-kon-struk-ci!
Je mu horko. Hází sebou. Nedovolí nikomu, aby si z něho tropil žerty, ani své ženě ne. Je to k pláči. Má opravdu chuť plakat. Není třeba takhle ho ponižovat. Kvůli tomu, že sedí na chodníku, nemají ještě právo koukat na něj svrchu a usmívat se nade vším, co říká. Žádný případ už mu nesvěří. Už při tomhle byl komisař na váhách. Je to snad jeho vina, že je člověk občas nucen s lidmi pít, aby se dověděl, co v nich vězí?
„Julku…“
Vrtí hlavou.
„Julku! Probuď se…“
Vytrestá je, oči neotevře. Svírá čelisti. Vypadá teď jistě sveřepě.
„Julku, je tady…“
A jiný hlas říká:
„Tak co, Maigrete, jak je, chlapče?“
Zapomněl na svoje předsevzetí. Vzepne se, aby se zvedl, a je mu, jako by narazil lebkou o strop, mechanicky si sáhne na hlavu a shledá, že je omotána tlustým obvazem.
„Promiňte, pane komisaři…“
„Omlouvám se, že jsem vás takhle vzbudil.“
„Nespal jsem.“
Jeho žena je tu, usmívá se na něj a za Le Bretovými zády na něho dělá posuňky, kterým nerozumí.
„Kolik je hodin?“
„Půl jedenácté. Když jsem přišel do kanceláře, dověděl jsem se, co se přihodilo.“
„Oni o tom sepsali hlášení?“
Hlášení o něm! To ho ponižuje. Hlášení dělá obvykle on, a ví, jak se to vyrábí: Dnes v noci v jedenáct pětačtyřicet, při obvyklé obchůzce Wagranaskou třídou, byli jsme přivoláni…
Pak slova jako:
…individuum, které leželo na chodníku a uvedlo, že se jmenuje Jules Amédée François Maigret…
Komisař byl svěží, v šedém obleku, perlově šedý od hlavy k patě a s květinou v knoflíkové dírce. Z úst mu bylo cítit ranní portské.
„Polici na Severním nádraží se podařilo zadržet je právě včas.“
Hele! Na tyhle už skoro zapomněl! Má chuť říci jako flétnista: „Na tom nesejde.“
A je to pravda. Nejde tu o Dédého ani o Lucinku, a tím míň o boxera, který ho „udeřil do hlavy tupým předmětem“, jak bezpochyby říká hlášení.
Je z toho nesvůj, že tu leží před šéfem v posteli, a vystrčí nohu ven.
„Nehýbejte se.“
„Ujišťuji vás, že je to se mnou úplně v pořádku.“
„Lékař je téhož názoru. Přesto ale budete potřebovat pár dní klidu.“
„Za nic na světě!“
Chtějí mu vyfouknout jeho případ. Pochopil. To si líbit nedá.
„Buďte klidný, Maigrete.“
„Já jsem klidný, dokonale klidný. A vím, co říkám. Nic mi nebrání vstát a jít ven.“
„To má čas. Chápu váš spěch, ale pokud jde o váš případ, uděláme všechno, co budete pokládat za nutné.“
Řekl váš případ, protože je to člověk ze společnosti. Mechanicky si zapálil cigaretu a pohlíží teď rozpačitě na paní Maigretovou.
„Jen se neostýchejte. Můj muž kouří fajfku od rána do večera, a dokonce i v posteli.“
„To je ono, podej mi dýmku.“
„Myslíš?“
„Řekl snad doktor, že nemám kouřit?“
„Nemluvil o tom.“
„No tak co?“
Srovnala všechno, co našla v jeho kapsách, na noční stolek, nacpává mu dýmku a podává mu ji spolu se zápalkou.
„Nechám vás o samotě,“ říká a zamíří do kuchyně.
Maigret by se rád upamatoval na všechno, o čem v noci přemýšlel. Zbyla mu na to jen mlhavá vzpomínka, a přesto si uvědomuje, že se přiblížil pravdě. Maxim Le Bret si sedl na židli; vypadá starostlivě. Ještě o hodně starostlivěji začne vypadat, když jeho sekretář mezi dvojím odfouknutím pomalu pronese: „Hrabě z Ansevalu je mrtev.“
„Jste si tím jist?“
„Důkaz na to nemám, ale vsadil bych na to krk.“
„Mrtev… jak zemřel?“
„Ta kulka z revolveru trefila jeho.“
„V Chaptalově ulici?“
Maigret přikývl.
„Vy myslíte, že Richard Gendreau…“
Otázka je příliš přesná. Tak daleko Maigret ještě není. Vzpomíná si na svůj čtvereček s křížky.
„Na nočním stolku nebo v zásuvce byl revolver. Líza Gendreauová volala z okna o pomoc. Pak ji někdo odtáhl dozadu. Nakonec padl výstřel.“
„Co s tím vším má co dělat Dédé?“
„Byl na ulici za volantem dion-boutonky.“
„Přiznal to?“
„Není třeba, aby to přiznával.“
„A ta žena?“
„To je milenka hraběte, který je známější pod jménem Bob. To ostatně víte zrovna tak dobře jako já.“
Maigret by se rád zbavil toho směšného turbanu, který mu tíží hlavu.
„Co s nimi udělali?“ ptá se teď zas on.
„Odvedli je do vazby, než se uvidí.“
„Než se uvidí co?“
„Prozatím byli obviněni pouze z ozbrojeného útoku na veřejné ulici. Bude tu bezpochyby taky obvinění z krádeže.“
„Proč?“
„Ten Dédé měl po kapsách devětatřicet tisícifrankových bankovek.“
„Ty neukradl.“
Komisař nejspíš uhaduje jeho myšlenku, neboť začíná být čím dál zachmuřenější.
„Chcete říct, že je dostal?“
„Ano.“
„Aby mlčel?“
„Ano. Dédého nebylo možno po celé včerejší odpoledne nikde najít. Když vyplul na povrch, jestli se tak můžu vyjádřit, celý zářil a nemohl se dočkat, aby utratil část bankovek, kterými měl kapsy nadité. Zatímco Lucinka oplakávala smrt svého milence, on oslavoval svoje náhlé zbohatnutí. Byl jsem s nimi.“
Ubohý Le Bret! Nemůže si zvyknout na Maigretovu proměnu. Je jako rodiče, kteří si navykli zacházet se svým dítětem jako s mrnětem, a pak najednou vidí před sebou mladíka, který uvažuje jako dospělý.
Kdo ví? Maigreta, když se tak na něj dívá, se zmocňuje neurčité podezření. Ponenáhlu se toto podezření mění v jistotu.
Svěřil mu ten případ jen proto, poněvadž byl přesvědčen, poněvadž doufal, že nic nezjistí. Došlo k tomu takhle. Pan Le Bret-Courcel es, člověk ze společnosti, nemá naprosto chuť, aby se dělaly nepříjemnosti jinému člověku ze společnosti, jeho společníkovi z klubu, a tím méně důvěrné přítelkyni jeho ženy, dědičce Balthazarových pražíren.
Čert vezmi flétnistu, který přišel strkat nos do záležitosti, do které mu nic není!
Cožpak se to, co se děje ve vyšších sférách, v přepychovém domě v Chaptalově ulici, týká novin a veřejnosti, nebo dokonce porotců, kteří jsou povětšině drobní kramáři nebo bankovní úředníčci?
Komisař Le Bret naproti tomu nemůže před svým sekretářem zničit sepsaný protokol.
„Chápete, milý Maigrete…“
Diskrétnost. Žádný skandál. Krajní obezřetnost. Dobrý prostředek, aby Maigret nic neodhalil. A za několik dní by byl uvítán s usměvavou shovívavostí.
„Ale vždyť se nic nestalo. Nesmíte ztrácet kuráž. Udělal jste všechno, co bylo ve vašich silách. Není to vaše vina, že ten flétnista je náměsíčník, který si spletl nějaké halucinace se skutečností. Běžte do své kanceláře, kamaráde! Slibuju vám, že příští vážný případ je vyhrazen pro vás.“
Teď je ovšem znepokojen. Kdo ví, jestli by mu nebylo milejší, kdyby se byl Maigret nesklonil v pravou chvíli a neztlumil tím ten úder? Byl by teď na řadu dní, na řadu týdnů odsouzen k nehybnosti.
Jak u čerta tenhle chlapík mohl odhalit všechno to, co odhalil?
Pokašlává a říká tiše, tónem co možná lhostejným:
„Obviňujete zkrátka a dobře Richarda Gendreaua z vraždy.“
„Nemusel to být zrovna on. Možná že vystřelila jeho sestra. Je taky možné, že to byl Ludvík. Nezapomínejte, že flétnista musel zvonit a pak dlouho klepat na vrata, než mu správce přišel otevřít, a že přišel úplně oblečený.“
To je paprsek naděje. Jaké ulehčení, jestli ten výstřel vyšel od správce!
„Nezdá se vám tahle poslední hypotéza logičtější?“
Začervená se, protože Maigret se proti své vůli na něho upřeně podívá. Začne honem mluvit.
„Pokud jde o mě, tenhle pohled na situaci by mi byl vhod…“
Řekl byl by mi vhod, a ten výraz sedí; Maigret si to s potěšením uvědomuje.
„Nevím pořádně, co vlastně hrabě v tom domě pohledával…“
„Nebylo to poprvé.“
„To už jste mi řekl, a překvapilo mě to. Byl to ztřeštěnec. Jeho otec, třebaže byl na mizině, si pořád ještě uchovával jistou důstojnost. Žil v malém bytě v Latinské čtvrti a lidem, s kterými se znal v mládí, se pečlivě vyhýbal.“
„Pracoval?“
„Ne. To se tak docela nedá říct.“
„Z čeho byl živ?“
„Prodával podle potřeby věci, které při té pohromě zachránil: nějaké ty obrazy, tabatěrku, rodinný šperk. Možná taky, že některé osoby, které se znaly s jeho otcem a jezdívaly svého času do zámku na hony, mu nenápadně posílaly trochu peněz? Z Boba se naproti tomu stal jakýsi anarchista. Schválně se ukazuje na nejhanebnějších místech. Jednu chvíli se dal najmout ve Voisinově restauraci jako poslíček, jen aby uváděl do rozpaků přátele své rodiny, od nichž si nechával dávat spropitné. A nakonec klesl až k takové Lucince a Dédému. Co jsem to chtěl vlastně říct?“
Maigret nemá chuť pomáhat mu z rozpaků.
„Ach ano. Určitě šel tu noc k Gendreauovým za nějakým nekalým cílem.“
„Proč?“
„Svědčí pro to fakt, že se dal provázet Dédém, který na něj čekal v ulici a ani nevypnul motor.“
„Ale v domě ho čekali.“
„Jak to víte?“
„Myslíte, že by ho jinak byli pustili nahoru do pokoje mladé dívky? A proč byl Ludvík úplně oblečený v jednu hodinu po půlnoci?“
„Připusťme, že ho čekali, to neznamená, že jeho návštěva jim byla vítaná. Třeba skutečně ohlásil, že přijde.“
„Byla to návštěva v ložnici, nezapomínejte na to.“
„Budiž! Jsem ochoten nadto připustit, že Líza si vůči němu počínala neobezřetně. Není na nás, abychom soudili její jednání.“
Vida! Vida!
„Je nemožné, že by mezi nimi byla nějaká milostná pletka. Zůstává přese všechno dědicem jména Ansevalů, jeho prarodiče vládli na zámku, který starý Balthazar koupil; ten byl pouze jedním z tamních venkovanů.“
„To mohlo dělat na vnučku podomního obchodníka dojem.“
„Proč ne? Uvažte, je taky pravděpodobné, že ho chtěla zachránit, když se dověděla, jaký život vede.“
Proč se Maigret začínal vztekat? Měl dojem, že je mu celý jeho případ ukazován v křivém zrcadle. A ten vemlouvavý tón mu taky nebyl po chuti, komisař ho chtěl poučovat.
„Je tu ještě jiná možnost,“ řekl mírně.
„Jaká?“
„Že slečna Gendreauová-Balthazarová chtěla ke svému jmění připojit taky ještě šlechtický titul. Je to velice pěkné, dostat do rukou ansevalský zámek. Ale možná že si tam připadala trochu jako vetřelkyně? Já jsem taky strávil dětství ve stínu zámku, můj otec tam byl jenom hospodářským správcem. Pamatuju se, co úsilí vynakládali někteří zbohatlíci, aby se jim dostalo pozvání na hon.“
„Vy pokládáte za pravděpodobné, že by si byla chtěla vzít…“
„Boba z Ansevalu, proč ne?“
„Nechci přetřásat tuhle otázku, ale zdá se mi, že je to dost odvážná domněnka.“
„Komorná má na to jiný názor.“
„Vy jste vyslýchal komornou přes to…“
Byl by málem dodal:… přes to, co jsem vám doporučil.
Což by bylo znamenalo:… přes to, co jsem vám nařídil! Neudělal to a Maigret pokračoval:
„Dokonce jsem ji do jisté míry unesl. Je pár kroků odtud.“
„Ona vám něco sdělila?“
„Neví nic přesného, leda to, že si slečna Gendreauová vzala do hlavy, že se stane hraběnkou.“
Le Bret rezignovaně mávl rukou. Byl z toho viditelně celý pryč, že musí dopustit, aby se lidem jeho společnosti ubralo trochu na důstojnosti.
„Dejme tomu. To na událostech ostatně nic nemění. Je možné, to mi zase přiznáte, že se Bob začal chovat jako hulvát.“
„O tom, co se odehrálo v pokoji, nevíme nic víc, než že tam padl výstřel.“
„Docházíte ke stejným závěrům jako já. Nějaký muž se chová sprostě – a že tenhleten toho byl schopen, to je nám známo. Dívčin bratr je v domě, a správce taky. Dívka volá o pomoc. Jeden z nich to zaslechl, vyběhne spěšně nahoru a v rozhořčení uchopí revolver, který leží, jak sám říkáte, na nočním stolku.“
Maigret se teď tvářil, jako by souhlasil. Ale vzápětí zabafal z dýmky – málokdy kouřil s takovým požitkem – a mírně namítl:
„Co byste byl udělal vy na místě toho člověka? Předpokládejte, že máte ještě revolver v ruce, zbraň, z které se ještě kouří, jak se píše v novinách. Na zemi leží mrtvý nebo těžce zraněný člověk.“
„Jestliže se přidržíme hypotézy, že byl raněný, zavolal bych lékaře.“
„To se nestalo.“
„Vy z toho tedy vyvozujete, že byl mrtev?“
Maigret šel trpělivě za svou myšlenkou a tvářil se, jako by sám teprve hledal odpověď.
„V té chvíli někdo v přízemí zabouchá na dveře. Je to kolemjdoucí, který zaslechl volání.“
„Připusťte, milý Maigrete, že není příjemné zamíchat někoho, kdo se jen tak namane, do rodinných záležitostí.“
„Na schodech někdo volá:
,Pospěšte si, Ludvíku.‘
Co to znamená?“
Skoro si ani neuvědomoval, že řízení rozhovoru teď převzal on, že role jsou tak trochu převrácené a že jeho šéf je čím dál tím víc v rozpacích.
„Třeba ten člověk nebyl úplně mrtev. Anebo dostala Líza nervový záchvat. Nevím. Předpokládám, že v takových okamžicích lidé propadají určité panice.“
„Ludvík vyhodil vetřelce na ulici tím způsobem, že ho praštil pěstí do obličeje.“
„Jednal nesprávně.“
„A přílišné panice asi nikdo nepropadl. Řekli si zřejmě, že chlapík, kterého správce praštil, uvědomí polici . Ta bezpochyby přijde a bude požadovat vysvětlení.“
„Což jste taky udělal.“
„Měli před sebou jen určitý počet minut. Mohli zatelefonovat úřadům:
,To a to se stalo. Není to zločin, ale nešťastná událost. Byli jsme donuceni zabít zuřivce, který nás ohrožoval.‘
Domnívám se, že vy, pane komisaři, byste jednal takhle?“
Jak je hned situace změněná, když je tady ve svém pokoji, ve své posteli, a ne v kanceláři! Za vycpanými dveřmi komisařství by se byl neodvážil ani čtvrtinu toho, co právě řekl. Hlava ho děsně bolela, ale to bylo vedlejší. Paní Maigretová byla asi poděšená, když ho v kuchyni slyšela mluvit s takovou sebejistotou. Začínal být dokonce útočný.
„No dobrá, ale tohleto oni neudělali, pane komisaři. Udělali tohle: Napřed přenesli to tělo nebo toho zraněného bůhvíkam. Pravděpodobně do jednoho z pokojů, které jsou nad stájemi, protože do těch jediných mě nezavedli.“
„To je jenom předpoklad.“
„Založený na faktu, že tam tělo nebylo, když jsem přišel.“
„A co jestli Bob odešel, aniž ho musel někdo odnášet?“
„To by jeho přítel Dédé neměl včera v kapse padesát tisíc franků a nebyl by zejména rozhodnut odejet ve společnosti Lucinky do Belgie.“
„Možná že máte pravdu.“
„Naši delikventi v Chaptalově ulici měli tedy asi tak půlhodinu k dobru. To jim postačilo, aby všechno urovnali a aby zahladili i sebemenší stopy toho, co se stalo. A měli nápad skoro geniální. Není snad nejlepší způsob, jak flétnistovo svědectví nadobro vyřídit, jak vyvolat dojem, že šlo jen o fantazi opilce, když se prohlásí, že v pokoji, který označil, nikdo není? Mělo to i jinou výhodu. Možná že Líza Gendreauová z toho přese všechno byla s nervy nahromadě, jak se lidově říká. Ukázat ji v posteli a prohlásit, že spí? Ukázat ji vstoje a tvrdit, že nic nezaslechla? To bylo oboje stejně riskantní.
Šoupli ji do pokoje služky, který byl jako zázrakem prázdný. Cožpak nějaký chudák z komisařství postřehne ten rozdíl?
Stačí říct, že odcestovala, že je na svém zámku v Nievre. Ani slechu, ani vidu! Výstřel? A kde, prosím vás?
Lidé, kteří se potulují v jednu hodinu po půlnoci po ulicích, bývají často v předrážděném stavu. Zítra bude bílý den. Kdopak se odváží obvinit Gendreauovy-Balthazarovy?“
„Jste tvrdý, Maigrete.“
Povzdechl a vstal.
„Ale možná že máte pravdu. Půjdu rovnou odtud za šéfem Bezpečnosti a prohovořím to s ním.“
„Myslíte, že je to nezbytné?“
„Jestli opravdu došlo k vraždě, jak jste mě o tom nakonec už skoro přesvědčil…“
„Pane komisaři!“ ozval se Maigret hlasem už zase mírným, skoro prosebným.
„Poslouchám vás.“
„Nechtěl byste čtyřiadvacet hodin počkat?“
„Před chvílí jste mé div neobviňoval, že jsem nejednal dřív.“
„Ujišťuju vás, že můžu vstát. Podívejte se.“
A přesto, že Le Bret udělal pohyb, jako by ho chtěl zadržet, vyskočil zbrkle z postele a stoupl si; když tu tak ale stál před svým představeným v košili, cítil se přece jen poněkud nesvůj.
„Je to můj první případ.“
„A já vám gratuluju k horlivosti, jakou…“
„Jestli už teď zpravíte o věci Bezpečnost, dokončí vyšetřování šéfova brigáda.“
„Pravděpodobně. Především jde o to, pakliže byl Bob zabit, najít mrtvolu.“
„Když už je jednou mrtev, může trochu počkat, ne?“
Role se už zase obrátily, a teď se usmíval komisař, s obličejem odvráceným stranou. Maigret, ještě před chvílí tak energický, vypadal najednou v té noční košili s límcem zdobeným červeným vyšíváním jako velké dítě, které má být ošizeno o radost, na kterou se těšilo.
„Nepotřebuju na hlavě tenhle krám.“
Pokoušel se obvaz strhnout.
„Můžu jít ven a dokončit vyšetřování úplně sám. Dejte mi jenom souhlas, abych mohl jít vyslechnout Dédého a Lucinku, hlavně Lucinku. Co vlastně řekli?“
„Když ho dneska ráno vyslýchal komisař, který má ve věznici službu, tak se Dédé zeptal:
,Julek je mrtvý?“
Předpokládám, že šlo o vás.“
„Jestli do zítřka do téhle doby nebudu mít úspěch, můžete tu věc předat Bezpečnosti.“
Paní Maigretová polekaně pootevřela dveře a stála tu teď na stráži s pohledem upřeným na stojícího manžela.
V té chvíli někdo zazvonil. Prošla pokojem, aby otevřela, a z chodby sem dolehl nějaký šepot. Když se vrátila sama, Maigret se zeptal:
„Kdo je to?“
Pokusila se mu něco nepozorovaně naznačit, ale nepochopil a ptal se znovu, takže jí nezbylo než oznámit:
„Ten muzikant.“
„Půjdu,“ řekl Le Bret. „To, oč mě žádáte, vám nemůžu dost dobře odmítnout.“
„Promiňte, pane komisaři. Chtěl bych ještě… Když už se události takhle vyvinuly a když by to stejně Bezpečnost taky udělala, dovolíte mi, bude-li to nutné, obrátit se na slečnu Gendreauovou?“
„Předpokládám, že zachováte patřičnou formu? Buďte přesto opatrný.“
Maigret zářil. Zaslechl, jak dveře zaklaply, a potom, zrovna když hledal kalhoty, vešel do místnosti Justin Minard, následován paní Maigretovou. Hudebník vypadal žalostně a znepokojeně.
„Vy jste poraněný?“
„Jen kapánek.“
„Mám pro vás špatnou zprávu.“
„Tak mluvte.“
„Utekla.“ Flétnista se tvářil tak legračně, že Maigret málem vyprskl.
„Kdy?“
„Včera večer nebo spíš dneska v noci. Trvala na tom, že se mnou půjde do Clichyské pivnice, tvrdila, že má šíleně ráda hudbu a že si mě chce poslechnout.“
Bylo mu zatěžko mluvit o tom v přítomnosti paní Maigretové, a ta pochopila a zmizela zase v kuchyni.
„Seděla na tom místě, kde jste seděl vy, když jste přišel za mnou. Byl jsem dost nesvůj. Nebyl jsem doma na večeři a celý den jsem domů nevkročil, a tak jsem čekal, že se každou chvíli objeví moje žena.“
„A ona přišla?“
„Ano.“
„Pohádaly se?“
„Došlo k tomu zrovna mezi dvěma kousky. Seděl jsem u stolu. Moje žena napřed strhla Germaině klobouk z hlavy a pak ji chytila za drdol.“
„Vyhodili je?“
„Obě dvě. Vrátil jsem se na pódium. Orchestr hrál, aby ten skandál zatušoval. Víte, to se tak dělá, když už se nedá nic zachránit. Bylo slyšet, jak venku hádka pokračuje. Když jsme dohráli, šéf přišel za mnou a požádal mě, abych se odebral za svým harémem, jak se vyjádřil.“
„Čekaly na vás na chodníku?“
„Jenom jedna. Moje žena. Odvedla mě domů. Zamkla mi střevíce, abych nemohl z kvartýru. Před hodinou jsem přesto utekl a vypůjčil jsem si boty od domovníka. Germaina už v hotelu není. Vyzvedla si tam kufr.“
Na závěr se zeptal:
„Co budeme dělat?“
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky