<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Georges Simenon

MŮJ PŘÍTEL MAIGRET
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges
 
 
cena původní: 599 Kč
cena: 593 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges
Mondes en VF - La cravate de simenon /A2/ - Ancion Nicolas
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 218 Kč
Mondes en VF - La cravate de simenon /A2/ - Ancion Nicolas
Dialógy s hviezdami literatúry - Jurík Ąuboš
 
 
cena původní: 268 Kč
cena: 230 Kč
Dialógy s hviezdami literatúry - Jurík Ąuboš

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   

 

I/ Rozmilý pan Pyke

„Tak vy jste stál na prahu svého podniku?“

„Ano, můj komisaři.“

Maigret se ho pokusil čtyřikrát nebo pětkrát opravit na pane komisaři a bylo zbytečné začínat znovu. Nemělo to význam. Mělo tohle všechno vůbec nějaký význam?

„Velký šedý sportovní vůz se na okamžik zastavil a nějaký muž z něho téměř akrobaticky vyskočil; je to přesně to, co jste prohlásil?“

„Ano, můj komisaři.“

„Aby mohl vstoupit do vašeho baru, musel jít přímo proti vám, a dokonce vás trochu odstrčit. Nad vchodem svítil neón.“

„Je fialový, můj komisaři.“

„A tedy co?“

„Tedy nic.“

„Tak tedy, protože je váš neón fialový, nejste schopen poznat chlapa, který o chvilku později rozhrnul závěs u dveří a vyprázdnil do vašeho barmana revolver.“

Muž se jmenoval Caracci nebo Caraccini. Maigret se pokaždé musel podívat do spisu. Byl malý, s vysokými podpatky, hlava Korsičana – tihle chlapi se vždycky trochu podobají Napoleonovi – a nosil na prstě veliký žlutý diamant.

To trvalo od osmi hodin od rána a právě zvonilo jedenáct. Ve skutečnosti to trvalo již od půlnoci, protože všichni, které sebrali ve Fontainově ulici a v baru, kde zabili barmana, strávili noc ve vyšetřovací vazbě. Tři nebo čtyři inspektoři, mezi nimi Janvier a Torrence, se již Caraccim nebo Caraccinim zabývali, aniž by z něho něco vytáhli.

Jako by ani nebyl květen. Pršelo jako na podzim. Již čtyři nebo pět dnů pršelo takovým způsobem, že střechy, parapety oken a deštníky vrhaly stejné odlesky jako voda v Seině, kterou komisař viděl, když naklonil hlavu.

Pan Pyke se nehýbal. Seděl na své židli v koutku, ztuhlý jako v čekárně, ale již to začínalo být nesnesitelné. Jeho pohled pomalu klouzal z komisaře na malého muže a z malého muže na komisaře, aniž se dalo uhodnout, co se děje v mozku tohoto anglického úředníka.

„Víte, Caracci, že vaše chování by vám mohlo přijít draho, že bychom mohli váš bar zavřít definitivně?“

Korsičan se tím nenechal dojmout a podíval se na Maigreta téměř spikleneckým pohledem, usmál se a pohladil si prstem s prstenem černé čárky knírku.

„Já jsem byl vždycky férový, můj komisaři. Zeptejte se raději vašeho kolegy Priol eta.“

Věc s mrtvým skutečně spadala pro zvláštní prostředí, kde se udála, pod komisaře Priol eta, šéfa mravnostní brigády. Na neštěstí byl Priol et na pohřbu jednoho ze svých rodičů v Juře.

„Zkrátka: Vy odmítáte mluvit?“

„Neodmítám, můj komisaři.“

Maigret šel těžce a s mrzutým pohledem otevřít dveře.

„Lucasi, zpracuj ho ještě trochu!“

Och! Ten pohled, který na něj upřel pan Pyke. Pan Pyke mohl být nakrásně nejsympatičtějším člověkem na světě, ale byly chvíle, kdy se Maigret přistihoval, že ho nesnáší. Zrovna tak, jak se to stalo s jeho švagrem, který se jmenoval Mouthon. Jednou za rok, zjara, Mouthom vystoupil na Východním nádraží v doprovodu své ženy, sestry paní Maigretové. On byl také nejsympatičtějším člověkem na zemi, nikdy by nikomu neudělal nic zlého. Co se jeho ženy týče, byla personifikací jarosti, a hned po svém příchodu do bytu na bulváru Richarda Lenoira požádala o zástěru, aby pomohla s domácností. První den to bylo bezvadné.

„Zítra odjíždíme,“ oznámil Mouthon.

„Ale ne! Ale ne!“ Paní Maigretová odporovala. „Proč byste již odjížděli?“

„Protože vás nechceme rušit.“

„Ale vůbec ne.“

Třetí den si přál, aby mu nějaká práce zabránila večeřet doma. Tedy vůbec ne. Od doby, co se švagrová provdala za Mouthona a co je každý rok navštěvovali, to vůbec ne, velké vůbec ne je zadržovalo během dní i nocí od výbuchu.

Od pátého dne si se ženou vyměňovali zarmoucené pohledy.

Mouthonovi zůstali devět dní. Nezměnitelně slušní, roztomilí, přívětiví, také skromní tím způsobem, který si můžete začít ošklivit.

Něco podobného se stalo s panem Pykem. A přece to byly jen tři dny, co doprovázel Maigreta od jeho ranního příchodu až do odchodu.

Jednou, během prázdnin, nedbale řekli Mouthonovům:

„Proč nepřijedete na jaře strávit týden v Paříži? Náš pokoj pro hosty je stále volný.“

Přijeli.

Podobně před několika týdny policejní prefekt oplácel oficiální návštěvu londýnského starosty. Navštívil také kanceláře pověstného Scotland Yardu a prefekt byl příjemně překvapen, když zjistil, že vysocí funkcionáři anglické policie znají Maigreta z pověstí a zajímají se o jeho metody.

„Proč byste se na něj nepřišli podívat při práci?“ řekl ten výtečný muž. Vzali ho za slovo. Jako Mouthonovi. Byl vyslán inspektor Pyke a již třetí den provázel Maigreta na každém kroku, právě tak diskrétní a nenápadný, jak jen je možno být. Přesto tam však stále byl. Přes svých třicet pět či čtyřicet let vypadal tak mládě, že by ho bylo možno považovat za vážného studenta. Byl určitě inteligentní, možná špičkově inteligentní. Díval se, poslouchal, přemýšlel. Tolik přemýšlel, až to budilo dojem, že je jeho přemýšlení slyšet. A to začínalo být únavné. Bylo to trochu tak, jako by Maigret byl dán na pozorování. Všechna jeho gesta, všechna jeho slova prošla sítem Pykovy chladné hlavy.

Již tři dny neměl nic zajímavého na práci. Rutina. Papírování. Nezajímavé výslechy, jako ten s Caraccim. Pyke a on si začínali rozumět beze slov. Například ve chvíli, kdy šéf nočního podniku byl odváděn do kanceláře inspektorů a dveře se pečlivě uzavřely, jeho oči se neomylně ptaly:

„Dostane nářez?“ Pravděpodobně ano. Inspektoři si neberou rukavičky při jednání s takovými lidmi jako Caracci. A co na tom? Nebylo to vůbec důležité. O případ se nikdo nezajímal. Barmana sejmuli buď proto, že se nechoval jak měl, nebo že patřil k nepřátelskému klanu. Čas od času si ti chlapíci vyřizují účty a navzájem se pobíjejí, a to je koneckonců výtečný způsob, jak se jich společnost může zbavit.

Ať Caracci mlčí nebo mluví, dříve či později se objeví nějaký donašeč. Mají v Angli také placené donašeče?

„Haló!…Ano…Jsem to já…Kdo?…Lechat… Neznám…Odkud říkáte, že volá?… Porquerol es?… Dejte mi ho…“

Stále to upřené Angličanovo oko jako oko Boha v příběhu o Kainovi.

„Haló!… Slyším velmi špatně… Lechat… Ano… Dobře… To jsem pochopil… Porquerol es… To jsem také pochopil.“

Se sluchátkem u ucha pozoroval déšť, který se řinul po okenních sklech, a uvažoval, že by na Porquerol es, malém ostrově ve Středozemním moři, mohlo svítit slunce. Nikdy tam nebyl, ale často o něm slyšel hovořit. Lidé odtud přijížděli snědí jako beduíni. Bylo to poprvé, co mu někdo telefonoval z ostrova, a říkal si, že kabely musí vést pod mořem.

„Ano… Jak?… Malý blonďák v Luçonu?… Vzpomínám si, skutečně…“

Znal inspektora Lechata z doby, kdy v důsledku zmatených administrativních opatření byl poslán na několik měsíců do Luçonu. „Vy příslušíte nyní k mobilní brigádě v Draguignanu, dobře… A telefonujete mi z Porquerol es…“

Občas byly na lince poruchy.

Občas bylo slyšet telefonistky, jak se volají z jednoho města do druhého.

„Haló! Paříž… Paříž… Haló! Paříž… Paříž…“

„Haló! Toulon… Vy jste Toulon, maličká?… Haló! Toulon…“ Jestlipak na druhé straně kanálu La Manche funguje telefon lépe? Pan Pyke nehnutě poslouchal a díval se na něho a Maigret, aby zakryl rozpaky, hledal tužku.

„Haló! Jestli jsem znal nějakého Marcel ina?… Jak?… Rybář?… Zkuste mluvit jasněji, Lechate…

Nerozumím ničemu z toho, co mi vyprávíte… Týpek, který žije v bárce… Dobře… Tvrdí, že je mým přítelem?… Co?… Tvrdil?… Je mrtev… Byl zabit minulou noc… Ale to se mne netýká, můj milý Lechate… To není v mém sektoru… Mluvil o mně celý večer?… A vy říkáte, že kvůli tomu je mrtvý?…“

Pustil z ruky tužku a volnou rukou se pokoušel zapálit si znovu dýmku.

„Dělám si poznámky, ano… Marcel… Už to není Marcel in… Jak chcete… P jako Pavel… A jako Artur… C jako celer… ano… Pacaud… Vy jste mi poslal otisky prstů?… Dopis ode mne?… Jste si tím jistý?… Papír má hlavičku? Hlavičku čeho?… Pivnice Ternes… To je možné… Co jsem napsal?“

Kdyby jenom tu nebyl pan Pyke a nekoukal se na mne tak tvrdošíjně!

„Přepisuji si to, ano… Ginette odjíždí zítra do sanatoria. Líbá vás. Srdečně… Je to podepsáno Maigret?… Ale ne, to není nezbytně chyba… Myslím, že si na něco vzpomínám… Půjdu se podívat do trestního rejstříku… Přijet tam dolů?… Víte dobře, že to není moje věc…“

Chtěl již zavěsit, ale navzdory tomu, že riskuje překvapení pana Pyka; nemohl se nezeptat:

„Je u vás slunce?… Mistral?… Ale slunce… Dobře… Budu-li mít nějakou zprávu, zavolám vám, slibuji…“

I když pan Pyke kladl málo otázek, měl způsob pohledu, který nutil Maigreta k hovoru.

„Znáte ostrov Porquerol es?“ zeptal se a konečně si zapálil dýmku. „Zdá se, že je velmi krásný, tak krásný jako Capri nebo řecké ostrovy. Tuto noc tam zabili člověka, ale není to můj sektor. V jeho lodi našli nějaký můj dopis.“

„Je skutečně od vás?“

„Je to pravděpodobné. Jméno Ginetta mi cosi mlhavě říká. Půjdete se mnou?“

Pan Pyke už znal všechny kanceláře kriminální policie. Všude mu vzdávali úctu. Nyní, jeden za druhým, stoupali do podkroví, kde v archivu jsou uloženy všechny spisy těch, kteří měli co do činění s justicí. Maigret začínal kvůli Angličanovi trpět komplexem méněcennosti. Nyní se styděl i za bělovlasého úředníka v dlouhém šedém plášti, který cucal fialkové bonbóny.

„Řekněte mi Langloisi… Ápropos, vaší ženě se už daří lépe?“

„To není má žena, pane Maigrete, to je má tchyně.“

„Ach, ano. Omlouvám se. Byla operována?“

„Včera se vrátila domů.“

„Mohl byste se podívat, jestli máme něco pod jménem Marcel Pacaud? S dé na konci jména.“

Měli to v Londýně lépe zařízené? Bylo slyšet bubnování deště do střechy a bublání vody ve žlabech a okapových rourách.

„Marcel?“ zeptal se úředník stojící na žebříku.

„To je ono. Podejte mi kartotéční štítek.“

Kromě otisků prstů na něm byly ještě jeho fotografie, zepředu a z profilu, bez límce, bez kravaty, pod krutým světlem, určené k policejní identifikaci.

Pacaud Marcel-Joseph-Etienne, narozený v Havru, námořník.

Se svraštělým obočím a pohledem upřeným na fotografie se Maigret snažil rozpomenout. V době, kdy byl fotografován, bylo muži asi třicet pět let. Byl hubený, zanedbaný. Podlitina pod pravým okem naznačovala, že byl vyslýchán dříve, než byl předán do rukou fotografovi. Následoval dost dlouhý seznam odsouzení.

V Havru, v sedmnácti, za rvačku a zranění. V Bordeaux, o rok později, ještě rvačka v opilosti a zranění ve veřejných dopravních prostředcích.

Vzpoura. Znovu rvačka a zranění v podniku špatné pověsti v Marseil e. Maigret držel štítek tak, aby si anglický kolega mohl číst současně s ním; a pan Pyke neprojevoval žádné překvapení, jako by chtěl říci: „To máme také na druhé straně vody.“

Pasáctví.

Měli to rovněž? Znamenalo to, že Marcel Pacaud vykonával povolání ochránce prostitutky. A jak bylo zvykem, poslali ho na vojnu k africkým plukům.

Rvačka a zranění v Nantes.

Rvačka a zranění v Toulonu.

„Rváč!“ řekl prostě Maigret panu Pykovi.

Potom to začalo být vážnější.

Paříž. Okradení hosta. Sexloupež.

Angličan se zeptal, co to je.

Vysvětlete to pánovi, který patří k národnosti, která je považována za nejcudnější na světě!

„To je krádež, ale krádež vykonaná za určitých zvláštních okolností. Nějaký pán doprovází neznámou slečnu do hotelu, více či méně podezřelého, a zatímco se baví, zmizí jeho peněženka. Tomu říkáme sexloupež. Téměř vždy má slečna komplice. Rozumíte?“

„Rozumím.“

Ve štítku Marcela Pacauda byl záznam o třech okradeních hosta a pokaždé v souvislosti s nějakou Ginettou. Pak se věci ještě zhoršily, protože tady bylo bodnutí nožem, které Pacaud uštědřil vzpurnému pánovi.

„To je, čemu vy říkáte zlý hoch, myslím,“ měkce podotkl pan Pyke, jehož francouzština byla strašně odstíněná; tak odstíněná, že byla až ironická.

„Přesně. Napsal jsem mu, vzpomínám si. Nevím, jak to chodí u vás.“

„Velmi korektně.“

„O tom nepochybuji. Tady se nám občas stává, že se trochu strkáme. Nejsme k nim vždycky milí. Ale zvláštní věc, jen zřídka se za to chtějí mstít. Vědí, že i my děláme své povolání. Od výslechu k výslechu se známe lépe.“

„To je ten, co vás nazýval přítelem?“

„Jsem přesvědčen, že to říkal od srdce. Vzpomínám si hlavně na tu dívku a nejvíc na ten papír s hlavičkou. Bude-li příležitost, ukážu vám pivnici Ternes. Dá se tam dobře popít a mají tam výtečné obložené chleby. Máte rád obložené chleby?“

„Příležitostně,“ odpověděl Angličan bez nadšení.

„Vždycky odpoledne a večer tam posedávají dámičky u kulatých stolků; pracovala tam také Ginetta. Bretonka, pocházející ze vsi v okolí Saint-Malo. Začala jako služka pro všechno u místního řezníka. Zbožňovala Pacauda a ten se vždycky rozplakal, když o ní hovořil. Překvapuje vás to?“

Pana Pyka nic nepřekvapovalo a jeho obličej neprozrazoval žádný pocit.

„Trochu jsem se jimi zabýval, jen mimochodem. Měla souchotiny. Nechtěla se nikdy léčit, protože by ji to vzdálilo od Marcela. Když byl ve vězení, přiměl jsem ji k rozhodnutí navštívit mého přítele plicního lékaře a ten jí zařídil přijetí do sanatoria v Savojsku. Toť vše.“

„To je to, co jste napsal Pacaudovi?“

„To je ono. Pacaud byl ve vězení ve Fresnes a neměl jsem čas se za ním vydat.“

Maigret vrátil štítek Langloisovi a vydal se ke schodišti.

„Že bychom šli na oběd?“

To byl ještě jeden problém, téměř otázka svědomí. Kdyby zavedl pana Pyka na oběd do luxusnějších restaurací, riskoval by, že vyvolá v kolegovi z druhé strany Kanálu dojem, že francouzská policie tráví svůj čas žranicemi. Naopak, kdyby jej odvedl do laciné jídelny, bude jej považovat za skrblíka.

Stejně tak s aperitivy. Pít nebo nepít?

„Myslíte, že pojedete na Porquerol es?“

Měl pan Pyke chuť udělat si cestu na Jih?

„To nezávisí na mně. Teoreticky nemám co dělat mimo Pařiž a departement Seine.“

Nebe bylo šedé takovou škaredou beznadějnou šedí a slovo mistral znělo jako pokušení.

„Máte rád dršťky?“

Zavede jej do tržnice a tam mu objedná dršťky po caenském způsobu a palačinky Suzette, které budou servírovat v hezkých měděných ohřívačích.

„Takovým dnům bez vzrušení říkáme jalové dny.“

„My také.“

Co si mohl člověk ze Scotland Yardu o něm myslet? Přišel, aby studoval Maigretovu metodu, ale Maigret žádnou neměl. Byl tu jen silný muž, trochu neotesaný, který měl představovat prototyp francouzského úředníka. Jak dlouho se již na něj dívá tímto způsobem?

Ve dvě hodiny byli zpátky na Zlatnickém nábřeží, Caracci tam ještě byl, zavřený v jakési skleněné kleci, která sloužila za čekárnu.

To naznačovalo, že z něho ještě nic nedostali a že výslech začne znovu.

„Jedl?“ zeptal se pan Pyke.

„Nevím. Je to možné. Někdy jim necháváme přinést sendvič.“

„A jindy?“

„Necháme je hladovět, abychom jim pomohli vzpomenout si.“

„Volá vás ředitel, pane komisaři.“

„Dovolíte, pane Pyku?“

To byla vždycky výhra. Ten druhý jej nikdy nenásledoval do kanceláře šéfa.

„Vstupte, Maigrete. Právě jsem telefonicky hovořil s Draguignanem.“

„Vím, o co se jedná.“

„Ano, Lechat se s vámi již spojil. Máte teď hodně práce?“

„Moc ne. Kromě mého hosta…“

„Otravuje vás?“

„Je to nejkorektnější člověk na světě.“

„Vzpomínáte si na Pacauda?“

„Vzpomněl jsem si ne něj při studiu spisu v archivu.“

„Nezdá se vám, že je to zvláštní historie?“

„Nevím o tom nic víc, než co mi řekl Lechat telefonem, ale chtěl mi toho vysvětlit tolik, že jsem z toho příliš nepochopil.“

„Vrchní komisař se mnou mluvil dlouho. Naléhá, abyste jel tam dolů. Podle jeho mínění je to kvůli vám, proč byl Pacaud zabit.“

„Kvůli mně?“

„Nedovede si jinak vysvětlit to zabití. Pacaud, spíše známý pod jménem Marcel in, žije na Porquerol es řadu let na své lodi. Stal se populární figurkou. Jinak ale, jak jsem pochopil, se podobá spíše vandrákovi než rybáři. V zimě nic nedělá. V létě vozí turisty na lov ryb kolem ostrova. Nikdo neměl na jeho smrti zájem. Neměl nepřátele. S nikým se nepohádal. Nikdo mu nic neukradl z toho prostého důvodu, že mu nebylo co ukrást.“

„Jak byl zabit?“

„To je právě to, co popuzuje vrchního komisaře.“

Šéf se podíval do poznámek, které si udělal během telefonického rozhovoru.

„Protože neznám to místo, je pro mne těžké udělat si přesnou představu. Předevčírem večer…“

„Já jsem vyrozuměl, že to bylo včera…“

„Ne, předevčírem. Určitý počet osob byl v Arše Noemově. To je buď hospoda, nebo kavárna. Zdá se, že v této roční době tam jsou jenom místní lidé. Všichni se znají. Marcel in tam byl také. Během poněkud všeobecného rozhovoru se mluvilo také o vás.“

„Proč?“

„To nevím. O slavných lidech se často hovoří. Marcel in tvrdil, že jste jeho přítelem. Možná některé osoby vyslovily pochyby o vašich profesionálních kvalitách. Marcel in vás začal hájit se zápalem málo obvyklým.“

„Byl opilý?“

„Byl vždycky více či méně opilý. Byl silný mistral. Nevím, co v tom dělá mistral, ale pochopil jsem, že v té věci má svou důležitost. Také kvůli mistralu Marcel in místo aby šel spát do člunu jako obyčejně, odebral se k boudě, která stojí u přístavu, a kde rybáři dávají do pořádku své sítě. Když ho tam druhý den ráno našli, měl v hlavě několik střel, vystřelených zblízka a jednu ránu v rameni. Vrah do něho vystřílel celý bubínek. S tím se nespokojil a udeřil jej ještě těžkým předmětem do obličeje. Zdá se, že to bylo provedeno s mimořádnou zuřivostí.“

Maigret se díval na Seinu clonou deště a myslel na slunce nad Středozemním mořem.

„Vrchní komisař Boisvert, kterého jsem kdysi znal, je dobrý chlap. Nemá ve zvyku se plašit. Přišel na místo činu, ale ještě týž večer musel odcestovat. Souhlasí s Lechatem, že právě hovor o vaší osobě vyprovokoval drama. Není dalek toho si myslet, že jste to byl vy, na koho byl skrze Marcel ina veden útok. Rozumíte? Člověk, který se na vás tak zlobí, že zabije někoho, kdo prohlašuje, že je váš přítel a brání vás.“

„Jsou takoví lidé na Porquerol es?“

„To je to, co Boisverta mate. Na ostrově se všichni vzájemně znají. Nikdo nemůže připlout ani odplout, aniž by se o tom nevědělo. Dosud není ani žádné podezření. Koho tedy podezřívat proti vší pravděpodobnosti? Co si o tom myslíte?“

„Myslím, že pan Pyke má chuť udělat si cestu na Jih.“

„A vy?“

„Myslím, že bych měl také chuť, kdybych mohl jet sám.“

„Kdy odjedete?“

„Nočním vlakem.“

„S panem Pykem?“

# # #

Jestlipak si Angličané představují, že francouzská policie disponuje silnými vozy, aby se rychle dostala na místo činu? Musí se každopádně domnívat, že komisaři kriminální policie užívají neomezené úvěry na své přemísťování. Měl Maigret pravdu? Sám by se spokojil s lehátkem. Ale na Lyonském nádraží zaváhal. Pak na poslední chvíli koupil dvě místa v lůžkovém voze. Bylo to nádherné. V chodbičce potkávali cestující, zvyklé na přepych, s úžasnými zavazadly. Elegantní dav s květinami doprovázel k vlaku filmovou hvězdu.

„Je to Modrý vlak,“ zabručel Maigret, jako by se omlouval.

Kdyby tak mohl vědět, co si myslí jeho kolega! Během cesty se museli svléci jeden před druhým a druhý den se museli podělit o maličkou toaletu.

„Konečně začíná pátrání,“ řekl pan Pyke v pyžamu a domácím županu. Co tím chtěl přesně říci?

Jeho francouzština měla cosi tak přesného, že Maigret stále hledal v jeho slovech nějaký skrytý smysl.

„Je to pátrání, ano.“

„Pořídil jste kopii Marcel inova spisu?“

„Ne. Přiznám se vám, že jsem na to nepomyslil.“

„Máte obavy, co se stalo s tou ženou; Ginette, myslím.“

„Ne.“

Byl to vyčítavý pohled, jakým se pan Pyke na něj podíval?

„Jste vybaven nevyplněným zatykačem?“

„Také ne. Jde jenom o vyšetřování, které mi dovoluje předvolávat a vyslýchat.“

„Znáte Porquerol es?“

„Nikdy jsem na ten ostrov nevkročil. Znám Jih špatně. Kdysi jsem prováděl pátrání v Antibes a Cannes a vzpomínám si jenom na úmorné vedro a chuť spát, která mne neopouštěla.“

„Nemáte rád Středozemní moře?“

„V podstatě nemám rád místa, kde ztrácím chuť pracovat.“

„Protože rád pracujete, viďte.“

„Nevím.“

Byla to pravda. Na jednu stranu hromoval pokaždé, když nějaká věc rušila jeho denní pořádek. Na druhé straně byl po několika dnech klidu mrzutý a neklidný.

„Spíte ve vlaku dobře?“

„Spím dobře kdekoliv.“

„Pomáhá vám vlak při přemýšlení?“

„Víte, já přemýšlím tak málo.“

Trápilo jej, že jejich oddělení bylo plné kouře z jeho dýmky, tím spíše, že Angličan nekouřil.

„Zkrátka je vám jedno z kterého konce začnete?“

„Naprosto. Dokonce ani nevím, jestli nějaký konec je.“

„Děkuji vám.“

Bylo cítit, že pan Pyke zaregistroval všechna Maigretova slova, uložil je popořádku ve svém mozku, aby je později použil. Bylo to nanejvýš tísnivé. Představoval si, jak po návratu do Scotland Yardu shromáždí své kolegy – a proč ne – před černou tabulí a oznámí svým precizním hlasem: Pátrání komisaře Maigreta…

A jestli to bude propadák? Co když to bude jeden z těch případů, se kterými se člověk babrá a řešení se najde až po deseti letech velikou náhodou? Což jestli je to banální záležitost a zítra si Lechat pospíší k vlaku a oznámí: „Skončeno. Byl zatčen jeden opilec, který to udělal a doznal se k činu.“

Jestli… Paní Maigretová mu nedala do zavazadla župan. Nechtěla, aby s sebou vozil starý, který se spíše podobal mnišské kutně. Již před dvěma měsíci si měl koupit nový. V noční košili se cítil málo decentně.

„Noční čepec?“ navrhl pan Pyke, natahuje k němu stříbrnou placatku a pohárek. „Tak totiž nazýváme poslední whisky před spaním.“

Vypil pohárek whisky. Neměl ji rád. Možná, že pan Pyke zase neměl rád calvados, který byl nucen lít už tři dny do hrdla.

Spal a měl pocit, že chrápal. Když se probudil a spatřil olivovníky na březích Rhôny, věděl, že již minuli Avignon.

Bylo slunečno, lehká mlha ležela nad řekou. Angličan čerstvě oholený, korektní od hlavy až k patě, stál v chodbičce s obličejem přitisknutým ke sklu okna. Toaletní přístěnek byl tak čistý, jako by nebyl nikdy použitý, jen vzduchem vanula diskrétní levandulová vůně. Maigret zatím nevěděl jestli má dobrou náladu nebo je ve špatné kůži a hledaje v zavazadle holicí strojek, zabručel:

„Teď se jedná hlavně o to, neudělat ze sebe vola!“

Byla to možná dokonalá korektnost pana Pyka, která z něho udělala hrubce.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist