Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Pan Felicien Jamet, starosta – všichni se spokojovali s oslovením Feliciene – přišel se svými klíči otevřít dveře radnice. Maigret hádal již dvakrát, když jej viděl kráčet přes náměstí, co je zvláštního v jeho držení, a náhle to pochopil. Možná proto, že prodával také lampy a petrolej, dráty a hřebíky, Felicien místo aby nosil žlutou zástěru kupců, nosil šedou kazajku železářů. Nosil ji velmi dlouhou, skoro až po kotníky. Měl pod ní kalhoty? Obešel se bez nich kvůli horku?
Měl-li je, pak byly příliš krátké, a starosta budil dojem, jako by chodil v noční košili. Ještě přesněji – a zvláštní způsob účesu ten dojem ještě zvyšoval – vypadal téměř středověce, až měl člověk dojem, že ho už viděl na nějaké kostelní vitráži.
„Předpokládám, že mne nebudete potřebovat, pánové?“
Maigret a pan Pyke se zastavili na prahu zaprášené místnosti. Dívali se na ni dost překvapeně, pak na Lechata a posléze Feliciena. Na stole, který sloužil při shromážděních a při volbách, ležela rakev z bílého dřeva a nezdála se být nová.
Co nejpřirozeněji jim pan Jamet řekl:
„Chcete-li mi pomoci, můžeme jí dát do kouta. To je obecní rakev. Jsme ze zákona povinni obstarat pohřeb místním nemajetným a na ostrově máme jen jednoho truhláře; ten je velice starý a pracuje pomalu. A v létě, v takovém horku, těla nemohou čekat.“
Mluvil o tom, jako by to byla nejobyčejnější věc a Maigret koutkem oka zamířil k muži ze Scotland Yardu.
„Máte tu hodně nemajetných?“
„Máme jen jednoho, starého Benoîta.“
„Rakev je tedy určena pro starého Benoîta?“
„V zásadě ano; ve středu ale posloužila k převozu Marcel inova těla do Hyeres. Nic se nebojte, zase jsme ji vydezinfikovali.“
V místnosti byly jen pohodlné skládací židle. „Nechám vás tady, pánové.“
„Ještě chvilku. Kdo je Benoet?“
„Museli jste ho už spatřit, nebo ho uvidíte. Nosí vlasy dlouhé až na ramena a naježené vousy. Podívejte: tímto oknem ho můžete spatřit, jak na lavičce užívá siesty vedle hráčů koulené.“
„Je hodně starý?“
„To nikdo neví. Ani on. Podle jeho mínění mu bude asi ke stu let, ale možná, že se jen tak chvástá. Nemá žádné doklady. Nikdo nezná jeho přesné jméno. Je to již velmi dlouho, co se vylodil na ostrově. Tehdy byl Morin-Vousáč, co má kavárnu na náměstí, ještě mladým mužem.“
„Odkud přišel?“
„To se také neví. Určitě z Itálie. Obvykle se pozná podle řeči, jestli jsou z Janova nebo z okolí Neapole, ale Benoît má svojí řeč a není snadné mu porozumět.“
„Je prostého ducha?“
„Prosím?“
„Myslím, jestli není trochu blázen?“
„Je chytrý jako opice. Dneska má vzhled patriarchy. Za několik dní, až začnou přijíždět letňáci, oholí vousy a ostříhá vlasy. Dělá to celá léta ve stejnou dobu. A pak začne lovit červy. Červy s velmi tvrdou hlavou, které hledá na břehu moře v písku. Rybáři jim dávají přednost před ostatními návnadami, protože drží dobře na háčku. Prodávají se velmi draze. Benoît je loví celé léto v mělké vodě do půli stehen. Byl zamlada zedníkem a postavil hodně domů na ostrově. Nepotřebujete už nic, pánové?“
Maigret si pospíšil otevřít okno, aby vyhnal plesnivý pach zavřené místnosti. Nevětrali již od státního svátku 14. července, tedy od doby, kdy tam dali vlajky a židle. Komisař nevěděl přesně, co tady dělá. Neměl žádnou chuť provádět výslechy. Proč řekl ano, když mu to inspektor Lechat navrhl? Ze zbabělosti, kvůli panu Pykovi? Není to normální začít pátrání výslechy lidí? Nedělají to v Angli také tak? Nepřestali by ho brát vážně, kdyby se potuloval po ostrově jako člověk, který nemá nic na práci?
Přesto ho v té chvíli zajímal více ostrov, než ta nebo ona jednotlivá osoba. Například slova starosty dávala podnět k uspořádání ještě neurčitých myšlenek. Ti muži na malých člunech, kteří přijížděli nebo odjížděli tak domácky po celé délce pobřeží jako po bulváru! To neodpovídalo obrázku, jaký si udělal o moři. Zdálo se mu, že tady je moře něco důvěrného. Několik mil od Toulonu bylo možno docela přirozeně potkat lidi z Janova či Neapole – některé v bárkách, jak cestou loví. Tak trochu jako Marcel in. Zastaví se, cítí se tu dobře, zůstávají a možná také píší domů, aby za nimi přijela žena nebo snoubenka?
„Chcete, abych vám je vodil jednoho po druhém, šéfe? Kým chcete začít?“
Bylo mu to jedno.
„Vidím mladého de Greefa, jak přechází náměstí se svou přítelkyní. Mám pro ně dojít?“
Strkali s ním a on se neodvážil protestovat. Měl útěchu v tom, že jeho kolega byl stejně otupělý.
„Ti svědci, které se chystáte vyslýchat,“ zeptal se, „jsou pozváni v souladu se zákonem?“
„Ale vůbec ne. Přicházejí, protože chtějí. Mají právo odpovídat nebo neodpovídat. Většinou raději odpovídají, ale mohli by také žádat přítomnost advokáta.“
Muselo se rozkřiknout, že komisař je na radnici, protože hloučky, které viděl už ráno, se znovu objevovaly na náměstí. Dost daleko pod eukalypty vedl Lechat živý rozhovor s dvojicí. Skončil tím, že ho následovali. Mimóza kvetla hned vedle dveří a její sladká vůně se zvláštně mísila s plesnivým pachem, který vládl v místnosti.
„Předpokládám, že u vás probíhá všechno slavnostněji?“
„Ne vždycky. Na venkově, nebo v malých městečkách, se často výslech koná v zadní místnosti hostince.“
De Greef měl kůži opálenou do bronzova, jako nějaký domorodec z Tahiti, a vypadal ještě více blond. Celým jeho oblečením byly světlé šortky a sandály. Jeho průvodkyně si omotala kolem těla kus látky jako paréo.
„Přál jste si se mnou mluvit?“ zeptal se podezřívavě.
A Lechat, aby ho uklidnil:
„Vstupte. Komisař se musí ptát všech. Je to rutinní záležitost.“
Holanďan mluvil francouzsky téměř bez přízvuku. V ruce držel síťovou tašku. Když je inspektor zastavil, šli bezpochyby na nákup do Kooperativy.
„Žijete dlouho na svém člunu?“
„Tři roky. Proč?“
„Pro nic. Řekli mi, že jste malíř. Prodáváte své obrazy?“
„Když se naskytne příležitost.“
„Naskytne se často?“
„Spíše vzácně. Prodal jsem jedno plátno paní Wilcoxové minulý týden.“
„Znáte ji dobře?“
„Seznámil jsem se s ní tady.“
Lechat začal potichu mluvit na komisaře. Chtěl vědět, má-li jít vyhledat pana Emila, a komisař kývl, že ano.
„Jaká je to osoba?“
„Paní Wilcoxová? Je velmi veselá.“
„Co to znamená?“
„Nic. Možná jsem ji mohl potkat na Montparnassu, protože tráví všechny zimy v Paříži. Zjistili jsme, že máme společné přátele.“
„Vy jste pobýval na Montpamassu?“
„Žil jsem rok v Paříži.“
„Se svým člunem?“
„Kotvili jsme u Mari na mostu.“
„Jste bohatý?“
„Nemám ani pětník.“
„Řekněte mi, kolik let je přesně vaší přítelkyni?“
„Osmnáct a půl.“
Ta, s vlasy do obličeje a s kůží staženou látkou, vypadala jako divoška, a také se tak na Maigreta a pana Pyka dívala.
„Nejste oddáni?“
„Ne.“
„Její rodiče tomu brání?“
„Ví, že se mnou žije.“
„Jak dlouho?“
„Dva a půl roku.“
„Jinak řečeno, měla stěží šestnáct, když se stala vaší milenkou.“
To slovo nepřekvapovalo jednoho ani druhého.
„Její rodiče si ji nechtěli odvést?“
„Zkusili to několikrát. Vždycky se vrátila.“
„Takže nakonec pozbyli odvahy?“
„Dávají přednost tomu nemyslet na ni.“
„Z čeho jste žil v Paříži?“
„Prodal jsem čas od času nějaké plátno nebo nějakou kresbu. Měl jsem přátele.“
„Kteří vám půjčovali peníze?“
„Někdy. Jindy jsem pomáhal v tržnici. Jindy zase roznášel prospekty.“
„Přál jste si již tehdy odjet na Porquerol es?“
„Nevěděl jsem o existenci tohoto ostrova.“
„Kam se chcete odtud odebrat?“
„Nezáleží na tom kam, hlavně aby tam bylo slunce.“
„Kam tedy chcete plout?“
„Dále.“
„Do Itálie?“
„Nebo jinam.“
„Znal jste Marcel ina?“
„Pomáhal mi ucpávat loď, když mi začala nabírat vodu.“
„Byl jste v Arše tu noc, kdy zemřel?“
„Jsme tam skoro všechny večery.“
„Co jste dělal?“
„Hráli jsme šachy, Anna a já.“
„Mohu se zeptat, pane de Greefe, čím je váš otec?“
„Je soudcem u soudního dvora v Groningenu.“
„Nevíte, proč byl Marcel in zabit?“
„Nejsem zvědavý.“
„Mluvil s vámi o mně?“
„Pokud ano, tak jsem to neposlouchal.“
„Vlastníte revolver?“
„Na co?“
„Nemáte mi co říci?“
„Vůbec ne.“
„A vy, slečno ?“
„Nic.“
„Děkuji.“ Zavolal je, když vycházeli.
„Ještě jednu otázku. V současnosti máte peníze?“
„Již jsem vám řekl, že jsem prodal obraz paní Wilcoxové.“
„Šel jste na její jachtu?“
„Několikrát.“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli čemu se chodí na jachty?“
„Nevím.“
Tu de Greef utrousil s výrazem pohrdání:
„Pije se, pili jsme. To je všechno.“
Lechat nemusel chodit daleko pro pana Emila. Oba muži se drželi ve stínu, několik kroků od radnice. Pan Emil se zdál být starší než pětašedesátiletý, budil dojem mimořádné křehkosti a pohyboval se s velikou opatrností, jako by měl strach, že se rozbije. Mluvil tiše, šetřil každý trošek energie.
„Vstupte, pane Emile. My se již známe, pravda?“
Když Justinin syn zašilhal po židli, Maigret pokračoval:
„Můžete se posadit. Znal jste Marcel ina?“
„Velmi dobře.“
„Byl jste s ním v nepřetržitém styku? Od kdy?“
„Nemohl bych říci přesně, kolik je to let. Má matka by si asi vzpomněla přesně. Od té doby, co Ginette pracuje u nás.“
Rozhostilo se ticho. Bylo to velice směšné. Jako by praskla bublina v klidném prostředí místnosti. Maigret a pan Pyke se na sebe podívali. Co říkal pan Pyke, když opouštěli Paříž? Mluvil o Ginettě. Byl překvapen – diskrétně, tak, jak dělal všechno – že si komisař nedělal starosti, co se s ní stalo. Nebylo třeba pátrat, ani kličkovat. Prostě od Emilových slov bylo jasné, že mluvil o té, kterou Maigret poslal do sanatoria.
„Říkáte, že pracuje pro vás? Předpokládám, že to znamená v některém z vašich domů?“
„V tom v Nizze.“
„Okamžik, pane Emile, je to patnáct let, co jsem ji potkal v Ternes, a to již nebyla žádná holčina. Jestli se nemýlím, tak už byla dost za třicítkou a tuberkulóza jí na kráse nepřidala. Mohlo by jí tedy být…“
„Mezi čtyřiceti a padesáti.“
A pan Emil prostě dodal:
„Řídí náš dům Siréna v Nizze.“
Bylo by lepší se na pana Pyka nepodívat. Jeho lhostejnost byla právě tak ironická, jak mu to jeho dobré vychování dovolovalo. Nezačervenal se Maigret? Každopádně si uvědomoval svou směšnost. Kdysi si zahrál na zachránce. Když poslal Marcel ina do vězení, začal se zabývat Ginettou a jako v nějakém laciném románu ji sebral s chodníku, aby zařídil její přijetí do sanatoria. Znovu ji viděl před očima: Tak hubenou, že se musel ptát, čím svádí muže. Měla horečnaté oči a unavená ústa. Řekl jí tehdy:
„Je třeba se o tebe postarat, maličká.“
A ona odpověděla poddajně:
„Chtěla bych, pane komisaři, cožpak myslíte, že mne to baví?“
Bez netrpělivosti a s pohledem upřeným na Emila se nyní Maigret zeptal:
„Jste si jistý, že se jedná o tutéž ženu? V té době byla rozežrána souchotěmi.“
„Léčila se několik let.“
„Zůstala s Marcel inem?“
„Již ho vůbec neviděla. Víte, je velmi zaměstnána. Posílá mu čas od času peníze. Nevelké sumy. On peníze nepotřeboval.“
Pan Emil si vzal z krabičky pastilku a začal ji vážně cucat.
„Byl za ní v Nizze?“
„Nemyslím. Je to velmi elegantní dům. Musíte jej znát.“
„To kvůli ní se Marcel in odstěhoval na Jih?“
„Nevím. Byl to bláznivý chlapec.“
„Ginette je nyní v Nizze?“
„Telefonovala nám dnes ráno z Hyeres. Dozvěděla se z novin, co se stalo. Je v Hyeres, aby se postarala o jeho pohřeb.“
„Víte, kde se ubytovala?“
„V Hotelu pod palmami.“
„Byl jste v Arše ten večer, co se stala vražda?“
„Byl jsem si tam vypít bylinkový čaj.“
„Odešel jste dříve než Marcel in?“
„Jistě. Chodím spát po desáté hodině.“
„Slyšel jste ho vyprávět o mně?“
„Možná. Nedával jsem pozor. Jsem trochu nahluchlý.“
„Jaké jsou vaše styky s Charlotem?“
„Znám ho, ale nestýkám se s ním.“
„Proč?“
Pan Emil viditelně hledal slova, aby vysvětlil něco choulostivého. „To není stejný svět, chápete?“
„Nikdy nepracoval pro vaší matku?“
„Možná jí někdy obstarával personál.“
„Byl férový?“
„Myslím.“
„Marcel in vám také obstarával personál?“
„Ne. Ten se tím nezabýval.“
„Nic nevíte?“
„Vůbec nic. Už se do obchodu nemíchám. Nedovoluje mi to zdraví.“
Co si pan Pyke myslel o tom všem? Jsou v Angli také takoví páni Emilové?
„Přijdu si možná na chvilku promluvit s vaší matkou.“
„Budete vítán, pane komisaři.“
Lechat byl venku, tentokrát ve společnosti mladého muže v bílých kalhotách, v modrém krátkém kabátku a v námořnické čepici.
„Pan Filip de Moricourt,“ oznámil. „Právě přistál s lehkým člunem.“
„Přejete si se mnou mluvit, pane komisaři?“
Bylo mu třicet let a ačkoliv se dal očekávat opak, nebyl hezký.
„Předpokládám, že to je jen formalita.“
„Posaďte se.“
„Je to nutné? Nenávidím sezení.“
„Zůstaňte tedy stát. Vy jste sekretářem madam Wilcoxové?“
„Ve volném výkladu. Připusťme, že jsem spíše její host a z přátelství jí příležitostně dělám sekretáře.“
„Paní Wilcoxová piše své paměti?“
„Ne. Proč se mne na to ptáte?“
„Zabývá se osobně svou továrnou na whisky?“
„Ani v nejmenším.“
„Píšete její osobní dopisy?“
„Nechápu, kam chcete dojít?“
„Nikam, pane Moricourte.“
„De Moricourt.“
„Když vám na tom záleží. Chtěl jsem si jenom udělat představu o vaší práci.“
„Madam Wilcoxová už není docela mladá.“
„No právě.“
„Nerozuměl jsem vám.“
„To není důležité. Řekněte mi, pane de Moricourt – je to tak správně, že ? – kde jste se seznámil s paní Wilcoxovou?“
„To je výslech?“
„Je to, co chcete, aby to bylo.“
„Jsem nucen odpovědět?“
„Můžete počkat, až vás vyzvu úředně.“
„Považujete mne za podezřelého?“
„Všichni jsou i nejsou v podezření.“
Mladý muž několik okamžiků přemýšlel. Zahodil svou cigaretu otevřenými dveřmi.
„Potkal jsem ji v kasinu v Cannes.“
„Je to už dlouho?“
„Trochu víc než rok.“
„Jste hráč?“
„Byl jsem. Tak jsem tehdy ztratil své peníze.“
„Měl jste jich hodně?“
„Ta otázka se mi zdá být indiskrétní.“
„Byl jste už zaměstnán?“
„Byl jsem diplomatickým úředníkem v kabinetu ministra.“
„Který byl pravděpodobně přítelem vaší rodiny.“
„Jak to víte?“
„Znáte mladého de Greefa?“
„Přišel několikrát na loď a koupili jsme od něho obraz.“
„Chcete říci, že madam Wilcoxová si od něho koupila obraz?“
„Tak je to přesně. Omlouvám se.“
„Marcel in byl také na lodi? Chodil tam také?“
„Občas k tomu došlo.“
„Jako host?“
„Je to těžké vysvětlování, pane komisaři. Paní Wilcoxová je velmi velkorysá osobnost.“
„Nepochybuji o tom.“
„Všechno ji zajímá, zvlášť tady ve Středomoří. Zbožňuje je i s tím hemžením všelijakých podivných lidiček. Marcel in byl nesporně jedním z nich.“
„Nabídli jste mu také pití?“
„Nabízí se každému.“
„Byli jste v Arše v době zločinu?“
„Byli jsme ve společnosti majora.“
„Také podivný typ, pravděpodobně.“
„Paní Wilcoxová jej znala kdysi v Angli . Je to společenský vztah.“
„Pili jste šampaňské?“
„Major pije jenom šampaňské.“
„Nebyli jste všichni tři příliš veselí?“
„Byli jsme v pořádku.“
„Marcel in se přimíchal k vaší skupině?“
„Všichni se tam více či méně zamíchali. Vy ještě neznáte majora Bel ama?“
„Bezpochyby budu mít za chvíli to potěšení.“
„Je to velkorysost sama. Když přijde do Archy…“
„A chodí tam často?“
„To je přesné. Chtěl jsem říci, že málokdy a málokomu by nenabídl přípitek. Každý si s ním přichází připít. Je tak dlouho na ostrově, že zná i děti křestním jménem.“
„Marcel in tedy přišel k vašemu stolu. Vypil číši šampaňského…“
„Ne. Měl hrůzu ze šampaňského. Tvrdil, že je to pití leda pro slečny. Přinesli mu láhev bílého vína.“
„Posadil se?“
„Samozřejmě.“
„Seděli ještě jiní lidé u vašeho stolu? Například Charlot?“
„Ale ano.“
„Znáte jeho povolání, mohu-li použít tohoto slova?“
„On neskrývá, že je tím, co nazýváme člověkem z podsvětí. To je také pěkný typ.“
„A s takovou pověstí byl také pozván na loď?“
„Myslím, pane komisaři, že na ostrově není nikdo, kdo by loď nenavštívil.“
„Také pan Emil?“
„Ten ne.“
„Proč?“
„Nevím. Nemyslím, že by nás někdy napadlo s ním hovořit. Je to spíše samotář.“
„A nepije.“
„Skutečně.“
„Protože se na lodi hodně pije, pravda?“
„Jak kdy. Předpokládám, že je to dovoleno.“
„Marcel in byl u vašeho stolu, když začal mluvit o mně?“
„Je to pravděpodobné. Nevzpomínám si. Vykládal historky jako obyčejně. Paní Wilcoxová milovala historky. Vyprávěl o svých létech na galejích.“
„Nikdy nešel na galeje.“
„V tom případě si vymýšlel.“
„Aby pobavil paní Wilcoxovou. Tedy hovořil o galejích a mne zamíchal do vyprávění. Byl opilý?“
„Nebyl nikdy docela střízlivý, zejména večer. Počkejte! Říkal, že byl odsouzený kvůli nějaké ženě.“
„Ginette?“
„Možná. Zdá se, že si vzpomínám na to jméno. Myslím, že se domníval, že jste se s ní zabýval. Někdo zabručel: Maigret je polda jako každý druhý. Omlouvám se.“
„To nic. Pokračujte!“
„To je všechno. Pak vás začal chválit, říkal, že jste byl jeho přítelem. Že pro něho přítel, to je svaté. Vzpomínám-li si dobře, Charlot ho škádlil a on se rozzuřil.“
„Můžete mi říci, jak to skončilo?“
„To je těžké. Bylo už pozdě.“
„Kdo odešel první?“
„Nevím. Paul už dávno zavřel okenice. Sedl si k našemu stolu. Pili jsme poslední láhev. Myslím, že jsme odcházeli najednou.“
„Kdo?“
„Major nás opustil na náměstí a šel ke své vile. Charlot spí v Arše, a tak tam zůstal. Paní Wilcoxová a já jsme šli k přístavišti, kde jsme nechali náš lehký člun.“
„Měli jste s sebou námořníka?“
„Ne. Obvykle je necháváme na palubě. Byl silný mistral a. moře bylo rozbouřené. Marcel in se nabídl, že nás doveze.“
„Byl tedy s vámi, když jste odjížděli?“
„Ano. Ale zůstal na břehu. Musel jít do své boudy.“
„Tedy zkrátka: Paní Wilcoxová a vy jste byly poslední osoby, které ho viděly živého.“
„Kromě vraha.“
„Neměli jste obavy z návratu na jachtu?“
„Jak to víte?“
„Řekl jste mi, že moře bylo neklidné?“
„Dojeli jsme celí promočení a měli jsme ve člunu dvacet centimetrů vody.“
„Šli jste hned spát?“
„Připravil jsem ještě grog pro zahřátí a potom jsme si ještě zahráli kanastu.“
„Prosím?“
„To je karetní hra.“
„Kolik bylo hodin?“
„Asi dvě hodiny po půlnoci. Chodíme spát spíše později.“
„Neviděl nebo neslyšel jste něco nenormálního?“
„Mistral nedovoloval nic slyšet.“
„Půjdete dnes večer do Archy?“
„Je to pravděpodobné.“
„Děkuji vám.“
Maigret a pan Pyke zůstali chvilku sami a komisař se podíval na svého kolegu ospalýma očima. Měl dojem, že tohle všechno bylo bezcenné a že by to bylo jiné, kdyby se do toho pořádně pustil. Dal by ale přednost tomu být na náměstí, v plném slunci, kouřit dýmku a dívat se na hráče koulené, kteří právě začali velkou hru; raději by se procházel v přístavu a díval se na rybáře, jak spravují sítě; chtěl by poznat všechny Gal y a Moriny, o nichž se Lechat zmínil dvěma slovy.
„Myslím, pane Pyku, že u vás se konají výslechy velmi pořádným způsobem, pravda?“
„To záleží na případu. Například kvůli zločinu, který se stal přede dvěma lety v Brightonu, zůstal jeden z mých kolegů jedenáct týdnů v hospodě a trávil dny chytáním ryb na udici a večery pitím s místními lidmi.“
Přesně to by chtěl Maigret dělat a nedělal to kvůli tomuhle pánu Pykovi! Když Lechat znovu vstoupil, byl ve špatné náladě.
„Major nechce přijít,“ oznámil. „Je na své zahradě a nic nedělá. Řekl jsem mu, že ho prosíte, aby sem přišel. Odpověděl, že když ho chcete vidět, máte přijít a vypít s ním láhev u něho.“
„To je jeho právo.“
„Koho chcete vyslýchat nyní?“
„Nikoho. Byl bych rád, kdybyste zatelefonoval do Hyeres. Předpokládám, že v Arše mají telefon. Zavoláte Ginettě do Hotelu pod palmami. Vyřídíte jí ode mne, že bych byl šťasten, kdyby si se mnou přišla popovídat.“
„Kde vás najdu?“
„Nevím. Bezpochyby v přístavu.“
Přecházeli pomalu po náměstí, Pyke a on, a lidé je sledovali očima. Možná, že to bylo s podezřením, ale spíše se dalo věřit tomu, že nevědí, jak se pověstnému Maigretovi přiblížit. Ten se cítil být stále cizincem, jak se říká v kraji. Ale chápal, že by stačilo málo a začali by s ním nenuceně mluvit. Třeba příliš nenuceně.
„Pane Pyku, nemáte také dojem, že jsme někde velmi daleko? Hleďte! Je vidět Franci , vzdálenou asi dvacet minut jízdy člunem, a já jsem tak dezorientován, jako bych byl v Africe nebo Jižní Americe.“
Děti si přestávaly hrát a zkoumavě je pozorovaly. Došli ke Grandhotelu, objevili hlavní vchod a inspektor Lechat se k nim připojil.
„Nemohl jsem ji dostat k telefonu,“ oznámil. „Odešla.“
„Vrátila se do Nizzy?“
„Pravděpodobně ne, protože ohlásila majiteli hotelu, že se vrátí zítra ráno před pohřbem.“
Přístavní hráz, malé čluny ve všech barvách, velká jachta, která zabírala v přístavu plno místa, Severní hvězda v dálce u skalnatého výběžku a lidé, kteří pozorovali jinou loď, která právě připlouvala.
„To je Kormorán,“ vysvětlil Lechat. „Jinak řečeno, bude pět hodin.“
Chlapec, na jehož čepici bylo napsáno zlatými písmeny Grandhotel, čekal po straně ručního vozíku pro zavazadla na případného zákazníka. Malá bílá loď se blížila a nechávala za sebou na moři stříbrnou brázdu. Maigret spatřil na přídi ženskou siluetu.
„Pravděpodobně Ginetta, která se s vámi chce setkat. Všichni lidé v Hyeres vědí, že jste tady.“
Byl to zvláštní dojem. Postavy na lodi se pomalu zvětšovaly a zpřesňovaly jako na vyvolávané fotografické desce. Zejména bylo znepokojující vidět tlustou ženu, velmi důstojnou, celou v hedvábí, nalíčenou a patrně také vonící, s Ginettinými rysy. Ale popravdě: když ji Maigret potkal v pivnici Ternes, cožpak sám nebyl také štíhlejší, a nepociťuje Ginetta totéž zklamáni jako on, když se na něj dívá z paluby Kormorána? Museli jí pomoci při vystupování. Kromě ní byli na lodi jenom kapitán Baptiste, němý lodník a listonoš. Chlapec s oprýmkovanou čepicí se chtěl zmocnit jejích zavazadel.
„Do Archy Noemovy,“ řekla.
Zamířila k Maigretovi a zaváhala, možná kvůli panu Pykovi, kterého neznala.
„Řekli mi, že budete tady. Pomyslela jsem si, že byste chtěl se mnou mluvit. Ubohý Marcel!“
Neřekla Marcel in jako ti druzí. Nehrála si na velkou soustrast. Stala se z ní zralá žena, měkká a klidná, bez klamavého úsměvu.
„Vy jste se ubytoval také v Arše?“
Byl to Lechat, kdo se chopil jejího zavazadla. Zdálo se, že ostrov zná a kráčela klidně, beze spěchu, jako člověk, který se snadno zadýchá, nebo který není zvyklý na velký vítr.
„Místní noviny předpokládají, že byl zabit kvůli vám, protože mluvil o vás. Věříte tomu?“
Čas od času pohlédla zvědavě, ale i bázlivě, na pana Pyka.
„Můžete před ním mluvit. Je to přítel, anglický kolega, který přijel strávit se mnou několik dní na ostrově.“
Pozdravila muže ze Scotland Yardu jako velká dáma a s pohledem na Maigretovu tlustou postavu povzdechla:
„Změnila jsem se, viďte?“
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky