<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

MUŽ, KTERÝ OKRADL MAIGRETA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 389 Kč
cena: 385 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
Maigret u koronera, Maigretovy paměti - Simenon Georges
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 183 Kč
Maigret u koronera, Maigretovy paměti - Simenon Georges
Maigret a lupič kliďas, Maigret a informátor - Simenon Georges
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 183 Kč
Maigret a lupič kliďas, Maigret a informátor - Simenon Georges

 

   1   

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

„Promiňte, pane.“

„Nic se nestalo.“

Od nároží na bulváru Richard Lenoir už to bylo aspoň potřetí, co ztratila rovnováhu, narazila do něj hubeným ramenem a šťouchla ho nákupní taškou do stehna.

Omluvila se mu na půl úst, bez rozpaků a bez přehnané lítosti, a pak se s klidným rozhodným výrazem zase zadívala píed sebe.

Maigret se na ni pro to nezlobil. Skoro ho bavilo, že do něj strká. Dnes ráno byl dobře naložen a bral všechno na lehkou váhu.

Mel prve štěstí, že mu přijel autobus s venkovní plošinou. Už to byl pro něj důvod k spokojenosti. Těchhle autobusů bylo čím dál míň, poněvadž je postupně vyřazovali z provozu, a Maigret bude brzy nucen vyklepávat dýmku, než vleze do některé té moderní škatule, kde je člověk jako ve vězeni.

Byly to stejné autobusy jako tenkrát skoro před Čtyřiceti lety, kdy přišel do Paříže. Zpočátku se nemohl nasytit jízdy po velkých bulvárech na lince mezi Madeleine a Bastilou. To byl jeden z jeho prvních objevů Paříže. A pak terasy. Těch se také nemohl nabažit; se sklenicí piva před sebou sledoval věčné se měnící podívanou na ulici.

A ještě jedna věc ho ten první rok naplnila nadšením: od konce února tu člověk mohl chodit bez svrchníku. Ne vždycky, ale dost často. To už na některých třídách, hlavně na bulváru SaintGermain, začínaly praskat pupence.

Tyhle vzpomínky se mu vracely se závany jarních vůní, protože ten rok přišlo jaro předčasně a on si dnes nevzal svrchnik.

Připadal si lehký jako jarní vítr. Obchody, potraviny, šaty žen měly veselé zářivé barvy. Nemyslel na nic. V hlavě se mu honily jen malé nesouvisle útržky myšlenek. Jeho žena půjde v deset hodin na třetí hodmu autoškoly.

Bylo to směšné a nečekané. Nemohl by říct, jak se k tomu rozhodli. Když byl Maigret mladým policejním úředníkem, nebylo na auto ani pomyšlení. Tenkrát to bylo něco nepředstavitelného. Pak už se mu nikdy nezdálo nutné. Na to, aby se naučil řídit, bylo příliš pozdě. Příliš mnoho věcí se mu honilo hlavou. Neviděl by červené světlo, anebo by si spletl brzdu s plynem. Ale přece jen by bylo pěkné zajet si v neděli do svého domečku v Meungsur Loiře. Rozhodli se zničehonic. Jeho žena se se smíchem bránila:

„To nemyslíš vážně.. Abych se ve svých letech učila řídit.“

„Ty budeš určitě řídit moc dobře.“

Mela třetí hodinu a byla rozechvělá jako děvčátko před maturitou.

„Jak to šlo?“

„Ten školitel má se mnou velkou trpělivost.“

Jeho sousedka v autobuse jistě neřídí. Proč asi jede nakupovat do končin kolem bulváru Voltaire, když bydlí v jiné čtvrti? To je jedno z těch malých tajemství, jaká člověku vrtají hlavou. Na hlavě má klobouk, což je dost nezvyklé, obzvlášť po ránu. V nákupní tašce je kuře, máslo, vejce, pórek, celer. To nejtvrdší vespod, co mu při každém nadskočení autobusu naráží do stehna, jsou jistě brambory. Pročpak jede tak daleko pro obyčejné potraviny, jaké se dostanou v každé čtvrti? Možná dřív bydlela na bulváru Voltaire, je zvyklá na zdejší dodavatele a zůstává jim věrná?

Drobný mladíček z pravé strany vedle Maigreta kouřil z příliš krátké dýmky s příliš velkou hlavičkou a musil ji proto pevné tisknout mezi zuby, aby mu nevypadla. Ti dnešní mladíci si skoro vždycky vyberou příliš krátkou dýmku s příliš velkou hlavičkou.

Plošina byla přeplněná. Ta paní vedle něj si měla sednout dovnitř. A podívejme! Tresky v rybárně v ulici du Temple. Už hodně dlouho nejedl tresky. Pročpak v duchu spojuje i tresky s jarem?

Všechno bylo jarní a veselé jako jeho nálada. Co na tom, že ta žena s kuřetem hledí upřeně před sebe a trápí se problémy, které unikají obyčejným smrtelníkům.

„Promiňte.“

„Nic se nestalo.“

Neměl odvahu jí říct:

„Měla byste radši jít s těmi svými nákupy dovnitř a nestrkat tady do lidí.“

Četl tutéž myšlenku v modrých očích tlouštíka vklíněného mezi něj a průvodčího. Rozuměli si. I s průvodčím, který krčil neznatelně rameny. Bylo to jakési mužské spiklenectví. Bavilo ho to. Chodníky byly plné pultů s vyloženým zbožím, především před zelinářstvím. Zelenobílý autobus si razil cestu davem hospodyněk, písařek, úředníků spěchajících do kanceláře. Život byl krásný. Další náraz. To zase ta taška s něčím tvrdým vespod, ať už jsou to brambory nebo co. Jak ucouvl, strčil zase on do někoho za sebou.

„Promiňte..“

Teď to slovo zašeptal sám, a když se obrátil, uviděl tvář poměrně mladého muže; prozrazovala rozrušení, které Maigret nechápal.

Tomu mladíkovi jistě nebylo ani pětadvacet, měl rozcuchané hnědé vlasy a neoholené tváře. Vypadal jako člověk, který nespal a má za sebou těžké nebo trudné chvíle. Prodral se ke schůdkům a za jízdy vyskočil z autobusu. V tu chvíli byli na rohu ulice Rambuteau, nedaleko Tržnice, odkud k nim zavanul silný pach. Muž kráčel rychle, ohlížel se, jako by se něčeho bál, až zmizel v ulici děs Blanc Manteaux.

Najednou si Maigret jen tak bezděky sáhl do zadní kapsy kalhot, kam měl ve zvyku dávat náprsní tašku.

Málem se také vrhl ke dveřím a vyskočil z autobusu, protože taška byla pryč. Zrudl, ale podařilo se mu zachovat klid. Jen tlouštík s modrýma očima si zřejmě uvědomil, že se něco děje.

Maigret se ironicky usmál, ani ne proto, že se právě stal obětí kapesního zloděje, jako spíš proto, že ho nemohl pronásledovat.

To zavinilo to jaro, ten opojný vzduch, kterého se včera nadýchal. A taky za to může ten jeho zvyk, který ho provázel už od dětství: boty. Každý rok si v prvních jarních dnech kupoval střevíce, co možná nejlehčí. Včera to udělal také. A dnes ráno je měl poprvé na nohou. Tlačily ho. Byla to muka, než přešel bulvár Richard Lenoir, takže si pořádně oddechl, když dorazil na bulvár Voltaire.

Nebyl by schopen běžet za zlodějem. Ten ostatně měl čas ztratit se v úzkých uličkách čtvrti Marais.

„Promiňte, pane.“

Zase! Pořád ta ženská se síťovkou! Tentokrát se do ní málem pustil: „Dejte nám už pokoj s těmi svými bramborami!“ Místo toho jen pokývl hlavou a usmál se. Také do kanceláře se mu dralo to světlo prvních krásných dnů; opar nad Seinou byl řidší než mlha a chvěl se miliardami třpytivých částeček. Takhle se ohlašuje jaro jen v Paříži.

„Tak co, šéfe? Nic nového?“

Janvier měl na sobě světlý oblek, který na něm Maigret nikdy neviděl. Taky slavil jaro trochu dřív, byl teprve patnáctý březen.

„Nic. Nebo vlastně ano. Právě jsem se dal okrást.“

„Ukradli vám hodinky?

„Ne, náprsní tašku.“

„Na ulici?“

„Na plošině autobusu.“

„Bylo v ní hodně?“

„Padesát franků. Málokdy mívám v kapse víc.“

„Měl jste tam doklady?“

„Nejen doklady, ale taky odznak.“

Ten pověstný odznak kriminální policie strašil komisaře i ve snu. Správně ho mají nosit vždycky s sebou, aby mohli prokázat, kdo jsou.

Krásný odznak ze stříbra, přesněji řečeno z postříbřeného bronzu, tenounká vrstva stříbra se totiž používáním po čase setře a ukáže se načervenalý kov.

Na jedné straně je Mariana ve frygické čapce, písmena R. F. a slovo Policie, orámované červeným smaltem.

Na rubu znak Paříže, číslo a malými písmeny vyryté jméno majitele. Maigretův odznak měl číslo 0004, číslo jedna bylo vyhrazeno prefektovi, dvojka řediteli kriminální policie a trojka z nějakého nejasného důvodu šéfovi zpravodajské služby. Všichni si přes nařízení neradi nechávají odznak v kapse, protože totéž nařízení stanoví za ztrátu zastavení platu na jeden měsíc.

„Viděl jste toho zloděje?“

„Viděl jsem ho moc dobře. Mladý hubený chlapík s unavenýma očima. V tváři povadlý, jako by nespal.“

„Nepoznal jste ho?“

Tenkrát když Maigret ještě pracoval u obyčejné policie, znal všechny kapsáře nejen z Paříže, ale i ty, co v době veletrhů a velkých sjezdů přijížděli ze Španělska a z Londýna. Kapsáři jsou dost uzavřený obor a mají svou hierarchii. Jejich esa se obtěžují, jen když to stojí za námahu, a pak neváhají letět přes Atlantik na světovou výstavu nebo například na olympijské hry. Maigret je postupně ztratil z očí. Pátral v paměti. Nebral věc tragicky. To veselé jarní ráno stále ještě působilo na jeho náladu a bylo paradoxní, že zlost měl na tu ženskou s nákupní taškou.

„Kdyby do mě pořád nestrkala. Na plošinu by měl být ženským vstup zakázán. Zvlášť když ani nekouřila.“

Byl spíš uražený než dopálený.

„Nepůjdete se podívat do kartotéky?“

„To chci právě udělat.“

Strávil tam skoro hodinu prohlížením fotografií většiny kapsářů zpředu i z profilu. Některé z nich zatkl už před pětadvaceti lety a oni pak prošli desetkrát nebo patnáctkrát jeho kanceláří a stali se z nich skoro kamarádi.

„Zase ty?“

„Člověk žít iňusí, ne? A vy, vy jste tu taky pořád, šéfe. To už je pěkná řádka let, co se známe, viďte?“

Někteří byli pěkné oblečení a jiní byli chudáci, co se spokojovali bazarem na staré železo, trhy v SaintOuenu a chodbami v metru. Žádný z nich se nepodobal mladíkovi z autobusu a Maigret předem věděl, že jeho hledání bude marné.

Zloděj z povolání nemá tenhle unavený úzkostlivý výraz. Krade, jen když si je jistý, že se mu nezačnou třást ruce. A konečně všichni znají Maigretovu tvář a postavu, i kdyby si ji , jen prohlédli v novinách.

Sešel dolů do své kanceláře, a když se tam zase setkal s Janvierem, pokrčil jen rameny.

„Nenašel jste ho?“

„Dal bych na to krk, že je to amatér. Dokonce se ptám, jestli minutu předtím věděl, co udělá. Jistě viděl, že mi taška čouhá z kapsy. Žena mi pořád říká, že ji tam nemám nosit. Když sebou autobus trhl a ta ženská s těmi zatracenými bramborami do mě vrazila a já se zakymácel, napadlo ho, že.“

Změnil tón.

„Co je dnes ráno nového?“

„Lucas má chřipku. Senegalec to dostal v krčmě u Italské brány.“ „Nožem?“

„Jasně. Nikdo není schopen popsat útočníka. Přišel tam kolem jedné hodiny ráno, když se hospodský už chystal zavírat. Senegalec pil poslední pivo, chlap šel rovnou k němu a bodl tak rychle, že.“

Všední věc. Někdo ho nakonec udá, možná za měsíc, možná za dva roky. Maigret se odebral do ředitelovy kanceláře na týdenní poradu a dal si pozor, aby se nezmínil o dnešní příhodě. Vypadalo to na klidný den. Halda papírů. Podpisování úředních lejster. Běžná práce. Přišel domů na oběd a pozoroval ženu, která o své jízdě nemluvila. Bylo to pro ni tak trochu, jako by se ve svých letech vrátila do školy. Pociťovala radost, dokonce jakousi pýchu, ale také rozpaky.

„Nevjelas na chodník?“

„Proč se ptáš? Budu mít z těch tvých řečí komplexy.“

„Ale ne. Bude z tebe výborná řidička a já se už nemůžu dočkat, až mě odvezeš k Loiře.“ :

„To si ještě dobrý měsíc počkáš.“

„To ti řekl školitel?“

„Zkoušející mají stále větší požadavky a je lepší, když člověk napoprvé nepropadne. Dneska jsme jezdili po okrajových bulvárech. Nikdy bych si nemyslela, že je tam takový provoza že lidi jezdí tak rychle. Člověk má dojem, že.“

Podívejme! Mají kuře jako bezpochyby ta ženská z autobusu. „Nač myslíš?“ „Na svého zloděje.“

„Ty jsi zatkl zloděje?“

„Nezatkl, ale on mě obral o náprsní tašku.“

„Co v ní máš odznak?

Také na to hned pomyslela. Povážlivá díra do rozpočtu. Dostane ovšem nový odznak, z něhož nebude prokukovat bronz. „Viděls ho?“ „Ták jako vidím tebe.“ „Byl starý?“

„Mladý. Amatér. Vypadal.“ Maigret na něj chtě nechte myslel čím dál víc. Obličej, místo aby se v duchu rozmazával, byl čím dál ostřejší. Vybavovaly se mu podrobnosti, o nichž nevěděl, že je vzal na vědomí, jako to, že chlapík měl husté obočí, které mu nad očima tvořilo eilnou čáru.

„Poznal bys ho?“

Během odpoledne na to pomyslel víc než desetkrát, zvedal hlavu a díval se na okno, jako by ho trápil nějaký problém. V téhle příhodě, v tom obličeji, v tom útěku bylo něco nepřirozeného, a on nevěděl co.

Pokaždé se mu zdálo, že se mu vybaví nová podrobnost, že pochopí, a pak se znovu vracel ke své práci.

„Tak na shledanou, děti.“

Odešel za pět minut šest, když vedle v kanceláři bylo ještě půl tuctu inspektorů.

„Na shledanou, šéfe.“

Šli se ženou do biografu. Našel v jedné zásuvce starou hnědou tašku a musel si ji dát do náprsní kapsy, protože do kapsy u kalhot se nevešla.

„Kdybys ji byl nosil v téhle kapse.“

Vraceli se domů zavěšeni jako obyčejně. Vzduch byl dosud vlahý a dokonce ani pach benzínu nebyl ten večer nepříjemný. Patřil také k ohlašujícímu se jaru, zrovna tak jako pach polorozteklého asfaltu náleží k létu.

Ráno uviděl znovu slunce a nasnídal se u okna.

„To je komické,“ poznamenal. „Některé ženské jezdí na nákup autobusem přes půl Paříže.“

„To bude asi tou Televizní službou spotřebitelům.“

Svraštil čelo a podíval se na ženu.

„Televize každý večer oznamuje, kde je možné nakoupit potraviny za výhodnou cenu.“

To ho nenapadlo. Bylo to úplně jednoduché. Ztratil čas nicotným problémem, který jeho žena vyřešila okamžitě.

„Děkuju ti.“

„To ti může pomoct?“

„Nemusím na to dál myslet.“

Popadl klobouk a filozoficky dodal:

„Člověk vždycky nemyslí, nač chce.“

Na stole ho čekala pošta a nahoře na té hromadě velká hnědá obálka s jeho jménem a titulem adresovaná na Zlatnické nábřeží všechno napsané hůlkovým písmem. Pochopil, dřív než ji otevřel. Někdo mu vracel náprsní tašku. A za několik okamžiků shledal, že nic nechybí, ani odznak, ani doklady, ani těch padesát franků.

Nic jiného tam nebylo. Žádná zpráva. Žádné vysvětlení, Mrzelo ho to.

Chvilku po jedenácté zazvonil telefon.

„Někdo naléhavě žádá, aby s vámi mohl mluvit osobně, ale nechce říci své jméno, pane komisaři. Prý na ten telefon čekáte a moc byste se zlobil, kdybych ho s vámi nespojil. Co mám dělat?“

„Tak mi ho dejte.“

Jednou rukou škrtal zápalkou, aby si zapálil vyhaslou dýmku, a řekl do telefonu:

„Haló, poslouchám.“

Bylo dlouhé ticho a Maigret by si mohl myslet, že spojení bylo přerušeno, kdyby byl neslyšel na druhém konci drátu oddychování.

„Poslouchám.,“ opakoval. Zase ticho a pak konečně: „To jsem já.“

Hlas muže, dost vážný, ale pfíssvuk jako by patřil dítěti, které se váhá přiznat k nějaké neposlušnosti. „Jde o mou náprsní tašku?“ „Ano.“

„Nevěděl jste, kdo jsem?“ „Ovšem. Jinak.“ „Proč mi voláte?“

„Protože s vámi potřebuju mluvit.“ „Přijeďte do mé kanceláře.“ „Ne. Nechci jít na Zlatnické nábřeží,“ „Znají vás tu?“ „Nikdy jsem tam nebyl.“ „Z čeho máte strach?“

Z hlasu neznámého bylo možno vycítit strach, „Je to soukromé.“ „Co je soukromé?“

„Že chci s vámi mluvit. To řešení mě napadlo, když jsem si na odznaku přečetl vaše jméno.“ „Proč jste mi ukradl tašku?“

„Protože jsem v té chvíli potřeboval peníze.“

„A teď?“

„Změnil jsem názor. Nejsem si tím ještě jist. Přijďte radši co nejdřív, než dostanu jiný nápad.“

V tom rozhovoru i v tom hlase bylo něco neskutečného, a přece Maigret bral věc vážně.

„Kde jste?“

„Přijdete?“

„Ano.“

„Sám?“

„Záleží vám na tom, abych byl sám?“

„Naše rozmluva musí být soukromá. Zavazujete se k tomu?

„Podle toho.“

„Podle čeho?“

„Podle toho, co mi řeknete.“

Zase mlčení a jako by těžší než na počátku.

„Chtěl bych, abyste mi nechal šanci. Uvědomte si, že vás sám volám. Vy mě neznáte. A nemůžete si mě najít. Když nepřijdete, nikdy se nedovíte, kdo jsem. To si z vaší strany zasluhuje,..“

Zřejmě nemohl najít vhodné slovo.

„Slib?“ napověděl mu Maigret.

„Počkejte. Až vám za chvíli všechno povím, dáte mi pět minut, abych mohl zmizet, když vás o to požádám?“

„Nemohu se zavázat, když o celé věci nic nevím. Jsem úředník kriminální policie.“

„Jestli mi uvěříte, bude se to rozumět samo sebou. Jestli mi neuvěříte nebo jestli budete mít pochybnosti, uděláte to tak, že se na tu chvíli, než odejdu, budete dívat jinam, a pak můžete zavolat své lidi.“

„Kde jste?“

„Souhlasíte tedy?“

„Jsem ochoten za vámi zajít,“

„A přijímáte mé podmínky?“

„Budu sám.“

„Ale neslibujete nic?“ NP „

„11C.

Nemohl jednat jinak a čekal s určitou úzkostí reakci člověka na druhém konci drátu. Ten byl v telefonní budce nebo někde v kavárně, protože bylo slyšet zastřený hluk.

„Tak jak se rozhodnete?“ netrpělivě se zeptal Maigret.

„V situaci, v jaké jsem.! Podle toho, co o vás říkají noviny, bych k vám měl mít spíš důvěru. Je to všechno pravda?“

„A co?“

„Že jste schopen pochopit věci, které policie a soudci většinou nechápou,x a že jste v některých případech dokonce.“

„Co jsem dokonce?“

„Dělám možná chybu, že o tom mluvím. Už nevím. Stalo se vám, že jste přimhouřil oko?“

Maigret na to radši neodpověděl.

„Kde jste?“

„Daleko od Zlatnického nábřeží. Když vám to teď řeknu, budete mít čas dát mě zatknout místní policií. Zavolat telefonem se dá rychle a máte můj popis.“

„Jak víte, že jsem vás viděl?“

„Otočil jsem se. Podívali jsme se na sebe, to dobře víte. Měl jsem velký strach.“

„Kvůli té tašce?“

„Nejen kvůli ní. Poslouchejte. Dejte se zavézt k baru Metro na rohu bulváru Grenel e a třídy La MottePicquet. Je to bar spojený s trafikou. Bude vám to trvat asi půl hodiny. Zatelefonuju vám tam. Nebudu daleko a přijdu za vámi skoro okamžitě.“

Maigret otevřel ústa, ale on už zavěsil. Byl právě tak zvědavý jako dopálený, neboť to bylo poprvé, co s ním neznámý člověk jednal tak opovážlivě, ba drze.

Přesto se na něj nedokázal zlobit. Z celého toho nesouvislého rozhovoru cítil úzkost, vůli dosáhnout uspokojujícího řešení, potřebu octnout se tváří v tvář komisaři, který se neznámému jevil jako jediný možný zachránce.

A to proto, že mu na ulici ukradl náprsní tašku a nevěděl, kdo Maigret je, když mu ji bral!

„Janviere! Máš dole auto? Zavezeš mě do čtvrti Grenel e.“

Janvier byl překvapen, v té čtvrti neměli žádný případ.

„Mám soukromou schůzku s tím chlapem, co mi sebral náprsní tašku.“

„Našel jste ji?“

„Tašku? Ano, byla v ranní poště.“

„A odznak? To bych se divil, takovou věcičku by si přece každý rád nechal na památku.“

„Odznak tam byl, i doklady a peníze.“

„Tak šlo o nějaký vtip?“

„Ne. Mám naopak dojem, že je to velmi vážné. Zloděj mi právě telefonoval a oznámil mi, že na mě čeká.“

„Mám jet s vámi ?“

„Pojedeš se mnou až na bulvár Grenel e. Pak zmizíš, protože chce mluvit jen se mnou. Jeli po nábřeží až k mostu Bir Hakeim. Maigret mlčel, jen se díval na tekoucí Seinu. Všude se pracovalo, na hrázích, v loděnicích, jako toho roku, kdy přišel do Paříže. Zkrátka a dobře, každých deset nebo patnáct let se začínalo znova, vždycky když se zdálo, že se Paříž začíná dusit.

„Kde vás vysadím?“

„Tady.“

Byli na rohu bulváru Grenel e a ulice SaintCharles.

„Mám na vás počkat?“

„Čekej na mě půl hodiny. Když se do té doby nevrátím, jeď zpátky do kanceláře nebo jdi na oběd.“

Janvier byl taky zvědavý a zamyšleně sledoval komisařovu vzdalující se postavu. Slunce pražilo na chodník, kde se střídaly teplé závany s chladnějšími, jako by se všechen vzduch ještě nestačil zahřát na jarní teplotu.

Malá dívenka prodávala před restaurací fialky. Už z dálky spatřil Maigret na nároží bar a na něm nápis Metro, který se večer jistě rozsvěcoval. Byl to obyčejný lokál, na kterém nebylo nic zvláštního, jedna z těch trafik, kam si člověk zajde koupit cigarety, vypije si u pultu skleničku nebo se posadí, když tu má schůzku.

Rozhlédl se po místnosti, kde ,kolem výčepního pultu bylo po obou stranách asi dvacet stolečků, většinou neobsazených.

Ten včerejší zloděj tu samozřejmě nebyl, a tak si komisař šel sednout dozadu k oknu a poručil si jedno čepované pivo.

Proti své vůli se pořád díval na dveře, na lidi, kteří k nim přicházeli, otvírali je, chodili k pokladně, kde vzadu na policích byly vystaveny cigarety.

Už se v duchu ptal, jestli nenaletěl, když tu poznal na chodníku jeho postavu a pak obličej. Muž se zadíval směrem k němu, zamířil rychle k měděnému pultu, opřel se o něj lokty a poručil si:

„Jeden rum.“

Byl rozrušený. Hrál si s rukama. Neměl odvahu se otočit a netrpělivě čekal, až bude obsloužen, jako by se potřeboval rychle posílit alkoholem.

Popadl skleničku a kývl na číšníka, aby nechal láhev na pultě.

„Ještě jednou.“

A pak se obrátil k Maigretovi. Ještě než vešel, věděl, kde Maigret sedí. Musel na něj číhat venku nebo se dívat z okna sousedního domu.

Vypadal, jako by se omlouval, jako by říkal, že nemůže jinak, že přijde hned. Rukama, které se mu pořád ještě třásly, odpočítal drobné a položil je na pult.

Konečně přišel, popadl židli a klesl na ni.

„Máte cigarety?“

„Ne. Kouřím jenom.“

„Dýmku. Já vím. Já už nemám cigarety ani peníze, abych si je koupil.“

„Číšníku! Balíce k. Které máte rád ?“

„Gauloisky.“

„Balíček gauloisek a skleničku rumu.“

„Rum už ne. Chce se mi po něm zvracet.. .“

„Pivo?“

„Nevím. Od rána jsem nejedl, ani.“

„Sendvič?“

Na pultě jich bylo několik táců.

„Teď hned ne. Svírá se mi žaludek. Nemůžete pochopit.“

Byl dobře oblečený, měl na sobě šedé flanelové kalhoty a sportovní kostkované sako. Jako hodně mladých lidí neměl kravatu, ale rolák.

„Nevím, jestli se podobáte obrazu, jaký si lidé o vás vytvořili.“

Nedíval se Maigretovi do tváře, vrhal na něj jen letmé pohledy a zase hleděl do země. Bylo únavné pozorovat neustálý pohyb jeho štíhlých prstů.

„Nebyl jste překvapen, když jste dostal zpátky svoji náprsní tašku?“

„Po třiceti letech u policie se člověk už těžko něčemu diví.“

„A že jste tam měl peníze?“

„Moc jste je potřeboval, viďte?“

„Ano.“

„Kolik vám zůstalo v kapse?“

„Deset franků.“

„Kde jste spal tuhle noc?“

„Nespal jsem. A taky jsem nejedl. Těch deset franků jsem propil. Viděl jste mě utratit poslední drobné. Už jsem neměl čím, se opít.“

„Ale vy přece bydlíte v Paříži, ne?“ poznamenal Maigret.

„Jak to víte?“

„A dokonce v téhle čtvrti.“

V bezprostřední blízkosti nikdo neseděl, a tak mohli mluvit polohlasně. Bylo slyšet, jak se otvírají a zavírají dveře, ale to skoro vždycky šel někdo pro cigarety nebo pro zápalky.

„Ale domů jste se nevrátil.“

Muž na chvíli zmlkl, jako předtím v telefonu. Byl bledý a vyčerpaný. Bylo zřejmé, že se zoufale snaží se vzchopit, že je nedůvěřivý a snaží se předvídat past, kterou by mu Maigret mohl nastražit.

„To jsem si myslel..,,“ zamumlal nakonec. „Co jste si myslel?“

„Že to uhodnete, že se více méně trefíte, a jak se jednou dostanu do soukolí policie.“ „Jen mluvte dál.“

Najednou se dopálil, zapomněl, že je ve veřejné místnosti, a začal křičet:

„A jak se jednou dostanu polici do drápů, jsem ztracený!“

Pohlédl na dveře, které se právě otevřely, a komisař si na okamžik myslel, že znovu uteče. Jistě byl v pokušení to udělat. V hnědých zřítelnicích se mu kmitl letmý záblesk, Pak natáhl ruku ke sklenici piva, jedním douškem ji vypil, upíraje přes sklenici oči na Maigreta, jako by ho chtěl odhadnout.

„Je vám lip?“

„Ještě nevím.“

„Tak se vraťme k té náprsní tašce.“

„Proč?“

„Protože ta vás přiměla mi zatelefonovat,“

„V každém případě v ní nebylo dost,“

„Dost peněz? Načpak?“

„Abych utekl. Abych někam odjel, do Belgie, do Španělska, kamkoli.“

Znovu se ho zmocnila nedůvěra a zeptal se:

„Přijel jste sám?“

„Neumím řídit. Přivezl mě jeden z mých inspektorů a čeká na mě na rohu ulice SaintCharles. Muž prudce zvedl hlavu.

„Vy jste si zjistil mou totožnost?“

„Ne. Vaše fotografie v našich spisech není.“

„Přiznáváte, že jste v nich hledal?“

„Ovšem.“

„Proč?“

„Kvůli své náprsní tašce, a hlavně kvůli odznaku.“

„Proč jste vystoupil na rohu ulice SaintCharles?“

„Protože je to pár kroků odtud, a protože jsme tamtudy projížděli.“

„Nedostal jste hlášení?“

„O čem?“

„Nestalo se nic v ulici SaintCharles?“

Maigret jen obtížně sledoval rychle se střídající výrazy na tváři mladého muže. Zřídkakdy viděl člověka tak plného úzkosti, tak ztrápeného, tvrdošíjně se chytajícího bůhvíjaké naděje. Měl strach. To bylo zřejmé. Z čeho?

„Z komisařství vám nevolali?“

„Ne.“

„Přísaháte?“

„Já přísahám jen před soudem.“

Pohled neznámého jako by chtěl Maigretovi proniknout až do ledví.

„Co si myslíte, proč jsem vás požádal, abyste přišel?“

„Protože mě potřebujete,“

„A proč vás asi potřebuju?“

„Protože jste se dostal do pěkné kaše a nevíte, jak z ní.“

„To není pravda.“

Hlas zazněl ostře. Neznámý zvedal hlavu a zdálo se, že se mu ulevilo.

„Já nejsem v bryndě vlastní vinou, to můžu odpřisáhnout všude, před soudem i jinde. Jsem nevinen, rozumíte?“

„Nekřičte tolik.“

Vrhl pohled kolem sebe. Nějaká mladá žena si přetírala růží rty dívajíc se do zrcátka, pak se dívala k chodníku a zřejmě doufala, že se objeví ten, koho čekala. Dva muži středního věku, skloněni nad stolkem, si něco vykládali skoro šeptem a z několika slov, která spíš uhádl, než uslyšel, Maigret pochopil, že mluví o dostizích.

„Řekněte mi spíš, kdo jste a proč tvrdíte, že jste nevinen.“

„Tady ne. Za chvilku.“

„Kde?“

„U mě doma. Můžu si dát ještě jedno pivo? Budu vám ho moct hned zaplatit, jestli.“ „Jestli co?“

„Jestli v té její kabelce. Tak můžu. Jedno pivo?“ „Pane vrchní! Dvě piva. A spočítejte mi to.“ Mladý muž si utíral pot kapesníkem, který byl ještě dost čistý.

„Vám je asi čtyřiadvacet, ne?“ zeptal se ho komisař.

„Pětadvacet.“

„Jak dlouho jste v Paříži?“

„Pět let.“

„Ženatý?“

Vyhýbal se příliš osobním, příliš palčivým otázkám.

„Byl jsem. Proč se na to ptáte?“

„Nenosíte prsten.“

„Když jsem se ženil, nemel jsem na něj dost peněz.“

Zapaloval si druhou cigaretu. Když kouřil první, dlouze vdechoval kouř, teď jen vychutnával chuť tabáku.

„Všechna opatření, která jsem udělal, jsou vlastně k ničemu.“

„Jaká opatření?“

„Proti vám. Máte mě v hrsti, ať dělám co dělám. I kdybych se vám pokusil utéct, teď, když jste mě pořádně viděl a víte, že jsem z téhle čtvrti.“

Měl hořký, ironický úsměv, jehož ironie se obracela proti němu samému.

„Vždycky chci všechno dělat až moc dobře. Váš inspektor s autem je pořád na rohu ulice SaintCharles?“

Maigret se podíval na elektrické hodiny. Ukazovaly za tři minuty dvanáct.

„Buď právě odjel, nebo odjede každou chvíli, protože jsem mu řekl, aby na mě čekal půl hodiny, a když se do té doby nevrátím, aby šel na oběd.“

„Teď už to nemá význam, že?“

Maigret neodpověděl, a když se jeho společník zvedl, vstal taky. Oba zamířili do ulice SaintCharles, kde na rohu stál poměrně nový moderní dům. Přešli po přechodu, pustili se ulicí dolů a ušli asi třicet metrů.

Muž se zastavil uprostřed chodníku. Otevřená vrata vedla na dvůr velkého domu na bulváru Grenel e a pod podloubím bylo vidět mopedy a dětské kočárky.

„Tady bydlíte?“

„Poslyšte, pane komisaři.“

Zbledl ještě víc a byl nervóznější.

„Důvěřoval jste už někdy někomu, i když všecky důkazy svědčily proti němu?“

„Už se mi stalo.“

„Co si o mně myslíte?“

„Že jste hodně složitá povaha a že mi toho příliš mnoho chybí, abych vás mohl soudit.“

„Tak vy mě budete soudit?“

„Tak to nemyslím, ftekněme, že si chci o vás udělat nějakou představu.“

„Vypadám jako darebák?“

„To jistě ne.“

„Jako člověk schopný. Ne. Pojďte. Ať s tím radši skoncujeme.“

Táhl ho do domu a vedl ho k levému křídlu, kde bylo v přízemí vidět několik dveří v řadě za sebou.

„ftíkají tomu garsoniéry.,“ bručel neznámý.

Vytáhl z kapsy klíč.

„Buďte tak laskav a jděte tam první. Já půjdu také, i když se musím hodně přemáhat. Budu se dívat stranou.“

Otevřel nalakované dveře. Vedly do maličké předsíňky. Napravo bylo otevřenými dveřmi vidět do koupelny, kde byla minivana. Byl tam nepořádek. Na dlaždičkách se válely ručníky.

„Prosím vás, otevřte.“

Mladý muž ukazoval na zavřené dveře před sebou a Maigret udělal, oč ho žádal. Jeho společník neuprchl. I když bylo okno otevřené, byl tu odporný zápach. U rozesílaného gauče na marokánském koberci s pestrým vzorem ležela žena a kolem ní létaly a bzučely modré mouchy.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist