Georges Simenon

MUŽ, KTERÝ OKRADL MAIGRETA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DRUHÁ

„Máte telefon?“

Otázka byla směšná, Maigret ji vyslovil bezmyšlenkovitě, neboť aparát viděl na zemi uprostřed místnosti asi metr od mrtvého těla.

„Proboha vás prosím.,“ zašeptal jeho společník, opírající se o dveře. Bylo vidět, že je na konci sil. Komisař se také nezlobil, že odchází z této místnosti, kde pach smrti byl nesnesitelný.

Vystrčil mladého muže z bytu, zavřel za sebou dveře a chviličku mu to trvalo, než si znovu uvědomil skutečný svět.

Děti se vracely ze školy, mávaly brašnami a mířily do různých bytů. Většina oken rozlehlé budovy byla otevřena. Bylo slyšet několik rozhlasových přijímačů najednou, hlasy, hudbu, ženy volající na manžely nebo na syny. V prvním poschodí poskakoval v kleci kanárek a jinde se sušilo prádlo.

„Budete zvracet?“

Mladík zavrtěl hlavou, ale ústa se neodvážil otevřít. Tiskl si ruce k hrudi a v obličeji byl bílý jako křída. Křečovité škubání prstů a chvějící se rty svědčily o tom, že je na pokraji nervového zhroucení.

„Nepospíchejte. Nesnažte se mluvit. Chcete, abychom se šli něčeho napít do kavárny na rohu. ?“

Týž záporný posunek.

„To je vaše žena, že?“

Jeho oči říkaly ano. Konečně otevřel ústa, aby se trochu nadechl, ale podařilo se mu to teprve po chvíli, jako by se v něm něco zauzlilo.

„Byl jste tu, když se to stalo ?“

„Ne. ne.“

Přece jen se mu podařilo zašeptat to slůvko.

„Kdy jste ji viděl naposledy?“

„Předevčírem. Ve středu.“

„Ráno.? Večer.?“

„Pozdě večer.“

Chodili bezmyšlenkovitě po velikém dvoře zalitém sluncem, zatímco kolem ve všech těch přihrádkách činžovního domu lidé vedli svůj každodenní život. Většina jich usedala ke stolu nebo se chystala k němu usednout. Bylo slyšet útržky vět:

„Umyl sis ruce.?“

„Pozor. Je to moc horké.“

V předčasném jarním vzduchu byly chvílemi cítit kuchyňské vůně, obzvlášt vůně pórku.

„Víte, jak zemřela?“

Mladý muž přisvědčil kývnutím, protože už zase nemohl dýchat.

„Když jsem přišel domů.“

„Okamžik. Vy jste odešel z bytu ve středu pozdě večer. Choďte. Nesmíte zůstat stát, to vám nedělá dobře. V kolik hodin?“

„V jedenáct.“

„Vaše žena byla ještě živá.? Měla na sobě župan, když jste odcházel. ?“

„Nebyla ještě svlečená.“

„Vy pracujete v noci?“

„Ne. Šel jsem sehnat peníze. Potřebovali jsme naléhavě peníze.“

Procházeli se a oba se bezděčně dívali do otevřených oken. Z některých oken lidé hleděli zase na ně a bezpochyby se ptali, proč se tu ti dva takhle promenují.

„Kam jste šel shánět peníze?“

„K přátelům. Byl jsem na nejrůznějších místech.“

„A sehnal jste je?“ Ne „

„ne.

„Viděli vás někteří z těch přátel?“

„Ano, ve vinárně U starého lisu. Měl jsem v kapse ještě třicet franků. Sel jsem na různá místa, kde jsem měl naději, že se setkám s kamarády.“

„Pěšky?“

„Ne, jel jsem svým vozem. Teprve když mi došel benzín, tak jsem nechal auto na rohu ulice Fran9ois I. a ulice Marbeuf.

„Co jste dělal potom?“

„Chodil jsem.“

Maigret měl před sebou vyčerpaného, přecitlivělého mládence, který vypadal jako umučení.

„Kdy jste naposledy jedl?“

„Včera, snědl jsem dvě vejce natvrdo v jednom bufetu.“

„Pojďte.“

„Nemám hlad. Jestli mě chcete zavést někam na oběd, upozorňuji vás hned.“

Maigret ho neposlouchal, mířil na bulvár Grenel e a vešel d malé restaurace, kde bylo několik volných stolů.

„Dva bifteky se smaženými hranolky.,“ objednal.

Maigret také neměl hlad, ale jeho společník se musel najíst.

„Jak se jmenujete?“

„Ricain. Francois Ricain. Říkají mi také Francie. To moje žena.“

„Poslyšte, Ricaine. Musím si dvakrát nebo třikrát zatelefonovat.“

„Chcete zavolat svoje kolegy?“

„Musím to ohlásit především komisaři v téhle čtvrti, pak to oznámit prokuratuře. Slibujete, že se odsud nehnete. ?“

„Kam bych šel?“ odpověděl Ricain hořce. „Stejně mě zatknete a dáte do vězení. Já to nevydržím. Radši bych.“

Nedokončil, co chtěl říct, ale bylo jasné, co myslel.

„Jednu láhev červeného bordeaux, pane vrchní.“

Maigret šel k pokladně pro telefonní známky. Jak očekával, komisař z místní čtvrti odešel na oběd.

„Chcete, abych ho vyrozuměl hned?“

„V kolik se má vrátit?“

„Kolem druhé.“

„Vyřiďte mu, že na něj budu čekat ve čtvrt na tři v ulici SaintCharles před hlavním vchodem do domu na rohu bulváru Grenel e.“

Na prokuratuře zastihl jen podřízeného úředníka.

„V ulici SaintCharles byl zřejmě spáchán zločin. Poznamenejte si adresu. Až se vrátí některý ze zástupců prokurátora, vyřiďte mu, že budu ve čtvrt na tři před hlavním vchodem.“

Nakonec zavolal kriminální polici a ozval se mu Lapointe.

„Buď tak laskav a přijď za hodinu do ulice SaintCharles. Řekni také lidem z identifikace, aby byli kolem druhé na stejné adrese. A ať s sebou vezmou dezinfekci, v místnosti je takový hnilobný zápach, že se nedá jít dovnitř. Uvědom taky soudního lékaře. Nevím, kdo má dneska službu. Tak za hodinu.

Šel si znovu sednout proti Ricainovi, který se ani nehnul a hleděl kolem sebe, jako by nemohl uvěřit že ta všední podívaná kolem je skutečná.

Restaurace byla skromná. Hosté většinou pracovali tady ve čtvrti, jedli každý sám a četli přitom noviny. Přinesli jim bifteky a hranolky byly pěkně křupavé.

„Co se bude dít?“ zeptal se mladý muž a mimovolné uchopil vidličku. „Zburčoval jste všechny?

Začne candrbál?“

„Ne dřív než ve dvě. Do té doby máme čas si popovídat.“

„Nic nevím.“

„Člověk si vždycky myslí, že nic neví.“

Nechtel ho pobízet. Po chvilce, právě když Maigret nesl sousto masa k ústům, začal Francois Ricain bezděčně krájet svůj biftek.

Prohlásil, že nebude schopen jíst. Ale nejenže jedl, taky pil, a za pár minut musel komisař objednat další láhev.

„Určitě to nepochopíte.“

„TahKvslova jsem za ta dlouhá léta, co jsem u policie, slyšel od lidí nejčastěji. Nu a přinejmenším v devíti případech z deseti jsem pochopil.“

„Já vím. Budete ze mě tahat rozumy.“

„Je co tahat?“

„Nedělejte si legraci. Viděl jste to jako já.“

„Na rozdíl ode mě vy jste tu hroznou podívanou viděl už jednou. Je to tak?“

„Ovšem.“

„Kdy?“

„Včera ve čtyři hodiny ráno.“

„Počkejte, až si to v hlavě srovnám. Předevčírem, to je ve středu, jste odešel z domova kolem jedenácté večer a nechal jste v bytě svoji ženu.“

„Sofie chtěla jít se mnou. Přinutil jsem ji, aby zůstala doma, protože nerad žebrám o peníze před ní. Vypadal bych, že jí využívám .“

„Dobrá. Odjel jste vozem. Jaký máte vůz?“

„Triumph se sklápěcí střechou.“

„Když jste tak nutně potřeboval peníze, proč jste to auto neprodal ?“

„Protože by mi za něj nedali ani sto franků. Je to stará kára, koupil jsem ji v bazaru, prošla už mnoha rukama. Sotva stála na kolech.“

„Hledal jste přátele, kteří by vám mohli půjčit peníze, a nenašel jste je?“

„Ti, co jsem je našel, byli skoro zrovna tak švorc jako já.“

„Vrátil jste se pěšky ve čtyři hodiny ráno. Klepal jste?“ „Ne, otevřel jsem si svým klíčem.“ „Pil jste?“

„Pár skleniček jsem vypil. V noci je většina mých známých po hospodách a výčepech.“

„Byl jste opilý?“

„Tolik jsem zas nevypil.“

„Skleslý?“

„Nevěděl jsem už kudy kam.“

„Vaše žena měla peníze?“

„Byla na tom zrovna tak jako já. Zůstalo jí v kabelce asi dvacet nebo třicet franků.“

„Vyprávějte dál. Pane vrchní! Ještě hranolky, prosím.“ „Našel jsem ji na zemi. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že má polovinu obličeje pryč. Myslím, že jsem viděl mozek.“ Odstrčil talíř, žíznivě vypil čtvrtou sklenici vína. „Odpusťte. Radši bych o tom nemluvil.“ „Byla v místnosti nějaká zbraň?“

Ricain seděl bez hnutí a upíral oči na Maigret a, jako by právě nastal rozhodující okamžik.

„Revolver?“ „Ano.“ „Jaký typ?“

„Byl to můj revolver. Browning 6,35 vyrobený v Herstalu.“

„Jak to, že jste vlastnil tuhle zbraň?“

„Tu otázku jsem čekal. A bezpochyby mi nebudete věřit.“

„Nekoupil jste ji v obchodě se zbraněmi?“

„Ne. Neměl jsem žádný důvod kupovat revolver. Jednou v noci jsme byli s několika přáteli v malé restauraci v La Vil ette. Hodně jsme pili. Hráli jsme si na ostré hochy.“

Začervenal se.

„Hlavně já. Ostatní vám to povědí. To je moje slabost. Když se napiju, myslím si o sobě, že jsem úžasnej sekáč. Přisedli k nám cizí lidi. Víte, jak to k ránu chodí. Bylo to v zimě před dvěma lety. Měl jsem tříčtvrteční kožich s berankem uvnitř. Sofie byla se mnou. Pila taky, ale ona si vždycky uchová jasnou hlavu.

Druhý den k polednímu, když jsem si ten kožich bral na sebe, našel jsem v kapse revolver. Zena. mi řekla, že jsem ho včera přes její protesty koupil. Prý jsem tvrdil, že musím bezpodmínečně oddělat jednoho chlapa, co má na mě spadeno. Prý jsem pořád říkal:

,Buď on, nebo já, chápeš, člověče .“

Maigret si zapálil dýmku a díval se na svého společníka, ale z jeho tváře nebylo možno vyčíst, co si myslí.

„Chápete to, ne?“

„Pokračujte. Zůstali jsme u čtvrtka ve čtyři hodiny ráno. Asi vás njkdo neviděl, když jste se vracel domů.“

„Ovšemže ne.“

„A nikdo vás neviděl jít zase ven?“

„Nikdo.“

„Co jste udělal s tím revolverem?“

„Jak víte, že jsem se ho zbavil?“

Komisař pokrčil rameny.

„Nevím, proč jsem to udělal. Uvědomil jsem si, že mé. obviní.“

„Proč?“

Ricain se užasle podíval na komisaře.

„To je přece přirozené, ne.? Byl jsem jediný, kdo měl klíč. Bylo použito zbraně, která mi patřila a kterou jsem měl v komodě v jedné zásuvce. Se Sofií jsme se občas hádali. Chtěla, abych si našel stálé zaměstnání.“

„Jaké je vaše povolání?“

„Pokud se to dá nazvat povoláním. Jsem novinář, ale nejsem u žádných novin. Jinak řečeno, dávám své články, kam to jde, hlavně filmovou kritiku. Jsem také pomocný režisér a příležitostně píšu scénáře.“

„Revolver jste hodil do Seiny?“

„Kousek po proudu za mostem BirHakeim. Pak jsem pořád chodil.“

„Hledal jste dál svoje přátele?“

„Už jsem se neodvážil. Někdo mohl zaslechnout výstřel a zavolat na polici . Nevím. V takových chvílích člověk nejedná moc logicky.

Myslel jsem, že budu stíhán.,Že mě obviní z vraždy a že všechno bude mluvit proti mně, i to, že jsem část noci bloudil ulicemi. Pil jsem. Hledal jsem první otevřený výčep. Jeden jsem našel blízko Vaugirardu a vypil jsem tři skleničky rumu rychle za sebou. Kdyby mě vyslýchali, nebyl bych schopen vypovídat. Byl jsem si jist, že bych se zapletl. Zavřeli by mě do cely. A já trpím klaustrofobií, že ani nemůžu jezdit metrem. Pomyšlení na vězení, na ohromné závory na dveřích.“

„A utéct do ciziny, to vás taky napadlo z té klaustrofobie?“ „Vidíte, že mi nevěříte.!“ „Možná že věřím.“

„To byste musel být v takové situaci jako já, abyste věděl, co člověku projde hlavou. Člověk neuvažuje logicky. Nebyl bych schopen vám říct, kterými čtvrtěmi jsem prošel. Potřeboval jsem chodit, dostat se z těchhle končin, kde mě už hledají, jak jsem si představoval. Vzpomínám si, že jsem viděl nádraží Montparnasse, že jsem pil bílé víno na bulváru SaintMichel. Nebo to bylo na nádraží Montparnasse.

Neměl jsem ani tak v úmyslu utíkat. Spíš získat čas, aby mě nevyslýchali v tom stavu, v jakém jsem byl. V Belgi nebo někde jinde bych mohl počkat. Přečetl bych si v novinách, jak postupuje vyšetřování. Dozvěděl bych se podrobnosti, které neznám, a mohl bych se lépe bránit.“

Maigret se musel usmát nad takovou směsí prohnanosti a prostoduchosti.

„Co jste dělal na náměstí Republiky?“

„Nic. Dostal jsem se tam náhodou, zrovna tak jsem se mohl dostat jinam. Zůstal mi v kapse desetifrank. Nechal jsem odjet tři autobusy.“

„Protože to byly zavřené vozy?“

„Nevím. Přísahám vám, pane komisaři, že nevím. Potřeboval jsem peníze na vlak. nastoupil jsem na plošinu. Bylo tam hodně lidí a byli jsme namačkaní. Viděl jsem vás zezadu. V jednu chvíli jste couvl a málem jste ztratil rovnováhu. Všiml jsem si, že vám z kapsy kouká náprsní taška. Bez váhání jsem ji vytáhl, a když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, jak se na mě jedna žena upřeně dívá. Říkám si, proč hned neudělala poplach. Vyskočil jsem za jízdy. Byla to zrovna hodně frekventovaná ulice a všude kolem byly úzké a klikaté uličky. Běžel jsem. Pak jsem šel krokem.“

„Dvakrát závin, pane vrchní.“

Bylo půl druhé. Za tři čtvrté hodiny vezme na sebe spravedlnost svou obvyklou tvář, garsoniéru V ulici SaintCharles zaplaví úřední osoby a policisté budou držet zvědavce v patřičné vzdálenosti.

„Co se mnou uděláte?“

Maigret hned neodpověděl, prostě protože se ještě nerozhodl.

„Zatknete mě.? Chápu, že nemůžete jednat jinak, a přece vám znovu přísahám, že.“

„Jezte. Dáte si kávu?“

„Proč to děláte?“

„Co je na tom zvláštního?“

„Nutíte mě jíst, pít. Nekřičíte na mě, ale naopak mě trpělivě posloucháte. Není to tak zvaný hedvábný výslech?“

Maigret se usmál.

„Ne tak docela. Snažím se jen trochu urovnat fakta.“

„A přimět mě, abych mluvil.“

„Nijak zvlášť jsem nenaléhal.“

„Teď je mi trochu lip.“

Snědl závin, jakoby mimochodem, a zapaloval si cigaretu. Do obličeje se mu trochu vrátila barva.

„Jenom už se tam nejsem schopen vrátit, znovu vidět. cítit.“

„A co já?“

„Vy, je to vaše řemeslo. A nejde o vaši ženu.“

Přecházel náhle od nesmyslných nápadů k rozumným myšlenkám, od slepého panického strachu k jasnějšímu uvažování.

„Vy jste divný tvor.“

„Protože jsem upřímný?“

„Já taky nestojím o to, abyste se mi tam pletl, až přijedou z prokuratury, a ještě míň toužím po tom, aby na vás novináři doráželi otázkami.

Až moji inspektoři dorazí do ulice SaintCharles vlastně by tam na nás už měli čekat dám vás odvézt na Zlatnické nábřeží.“

„Do cely?“

„Do mé kanceláře, kde na mé pěkně počkáte.“

„A potom? Co bude potom?“

„Přijde na to.“

„Co myslíte, že objevíte?“

„Nevím. Vím toho míň než vy, protože jsem se nepodíval na mrtvolu zblízka a neviděl jsem zbraň.“

Celý ten rozhovor doprovázelo řinčení sklenic, vidliček, změť hlasů, pobíhání číšníka a slabé cinkání kontrolní pokladny.

Slunce dopadalo na protější chodník a stíny chodců byly krátké a široké. Vozy, taxíky a autobusy projížděly v dlouhé řadě, bylo slyšet bouchání dvířek.

Když vyšli z restaurace, oba se váhavě zastavili. Ve svém koutku v hostinci byli na chvíli odděleni od ostatních, od proudícího života, od hluku a hlasů, od známé podívané. „Věříte mi?“

Ricain se při té otázce neodvážil pohlédnout na Maigreta. „Ještě nenastal ten okamžik, kdy něčemu věřím nebo nevěřím. Podívejte se! Támhle jsou moji lidé.“

V ulici SaintCharles uviděl jeden z černých vozů kriminální policie a dodávku identifikace pachatelů, poznával Lapointa v malé skupince hovořící na chodníku. Tlustý Torrence tam byl také a právě jemu svěřil komisař svého společníka.

„Zavez ho na Zlatnické. Posaď ho ke mně do kanceláře, zůstaň u něj a nebuď překvapený, jestli usne. Už dvě noci nezamhouřil oka.“

Krátce po druhé hodině viděli přijíždět dodávku městské hygienické služby, neboť Moers a jeho lidé neměli potřebný materiál.

Na dvoře před dveřmi garsoniéry postávali ve skupinách lidé z kriminálky a od soudu; byli středem pozornosti zvědavců, které policisté v uniformě udržovali v patřičné vzdálenosti. Kousek stranou stál zástupce prokurátora Dřevili e a vyšetřující soudce Damus a bavili se s místním komisařem Pigetem. Všichni právě vstali od stolu, všichni byli po více méně hojném obědě, a protože se dezinfekce protahovala, dívali se čas od času na hodinky. Jako soudní lékař tu byl doktor Delaplanque, v povolání poměrně nováček, Maigret ho však měl rád a teď mu kladl otázky. Delaplanque neváhal a přes zápach a mouchy šel do pokoje vykonat zběžné ohledání.

„Za chvíli vám toho budu moci říct víc. Ptal jste se mě na revolver ráže 6,35, což mě překvapuje, protože bych se vsadil, že zranění bylo způsobeno zbraní těžkého kalibru.“

„Z jaké vzdálenosti?

„Na první pohled není vidět okolek, prach není usazený kolem rány. Smrt byla okamžitá nebo skoro okamžitá, protože žena ztratila velice málo krve. Kdo to vlastně je?“

„Manželka jednoho mladého novináře.“

Pro všechny, pro Moerse a odborníky z identifikace, to byla každodenní práce, kterou dělali bez nějakého dojetí. Cožpak krátce předtím, když do garsoniéry vešel jeden chlapík od hygienické služby, neslyšeli, jak zvolal:

„Ta se tu rozvaluje, děvka!“

Stály tu ženy s dětmi v náručí, jiné se vykláněly z oken, aby dobře a pohodlně všechno viděly, a z bytu do bytu si vyměňovaly poznámky.

„Jste si jistá, že to není ten nejtlustší?“

„Není, toho nejtlustšího neznám.“

To byl Lourtie. Ale ty dvě ženy hledaly Maigreta.

„Podívejte se.! To je ten, co kouří fajfku.“

„Fajfku kouří dva.“

„Ten moc mladý ne, to se rozumí. Ten druhý. Ted jde k těm od soudu.“

Zástupce prokurátora Drévil e se ptal komisaře:

„Máte ponětí, oč jde?“

„Mrtvá je dvaadvacetiletá Sofie Ricainová, rozená Le Galova, pochází z Goncarneau, kde je její otec hodinářem.“

„Oznámilo se mu to?“

„Ještě ne. Hned se o to postarám.“

„Vdaná?“

„Byla vdaná tři roky za Francoise Ricaina, mladého novináře, který taky trochu dělá do filmu a zkouší v Paříži štěstí.“

„Kde je?“

„V mé kanceláři.“

„Podezříváte ho?“

„Zatím ne. Není v takovém stavu, aby mohl být přítomen soudní prohlídce, a jen by nám tu překážel.“

„Kde byl v době, kdy došlo k vraždě?“

„Nikdo neví, kdy k vraždě došlo.“

„A vy dobu vraždy nemůžete přibližně určit, doktore?“

„V tuhle chvíli ne. Možná že to zjistím pitvou, když se dozvím, v kolik hodin oběť naposled jedla a z čeho se jídlo skládalo.“

„A sousedé?“

„Jak vidíte, někteří nás pozorují. Ještě jsem je nevyslechl, ale nemyslím si, že by nám mohli něco zajímavého říct. Uvidíte, do těch garsoniér se můžete dostat, aniž byste musel projít kolem domovníka, protože ten má lóži při vchodu z bulváru Grenel e. Bylo to úmorné. Čekalo se. Věty, které sem tam někdo prohodil, neměly žádný smysl, a Lapointe chodil pořád za šéfem, nic neříkal, jen pohledem a postojem připomínal věrného psa. Lidé z dezinfekce vynášeli z garsoniéry silnou šedivě natřenou hadici, kterou tam před čtvrthodinou dopravili. Vedoucí čety v bílém plášti dával znamení, že se může dovnitř.

„Nesmíte v místnosti zůstat příliš dlouho,“ upozornil Maigreta, „vzduch je ještě plný formalínu.“

Doktor Delaplanque poklekl u mrtvé a prohlédl ji teď pozorněji než poprvé.

„Já jsem hotov, můžete ji odnést.“ „A vy, Maigrete?“

Maigret už viděl všechno, co mohl vidět, schoulené mrtvé tělo v květovaném hedvábném županu. Na jedné noze jí zůstal červený pantoflíček. Podle polohy těla nebylo možno říct, co žena dělala ani kde zrovna byla, když ji zasáhla kulka.

Pokud bylo možné posoudit, obličej měla všední, dost hezký. O červeně nalakované nehty na nohou už nějaký čas nepečovala, poněvadž nebyly právě nejčistší a lak byl popraskaný. Soudní zapisovatel psal vedle svého šéfa a zrovna tak psal tajemník policejního komisaře. „Ať přinesou rakev.“

V místnosti bylo málo místa. Chodili po mrtvých mouchách a jeden po druhém vytahovali kapesníky a přikládali si je k očím, protože je štípal formalín. Když odnášeli mrtvolu, zavládlo na dvoře na několik okamžiků uctivé ticho. Pánové z prokuratury odešli první, po nich Delaplanque, zatímco Moers a jeho lidé čekali, až se budou moct pustit do práce.

„Máme prohledat všechno, šéfe?“ „Bude to lepší. Člověk nikdy neví.“

Možná se octli tváří v tvář nějakému tajemství, ale možná bude naopak všechno jasné. Tak je to na počátku skoro každého pátrání.

Maigreta ještě svědila víčka, když otevřel zásuvku komody, kde byly nejrozmanitější předměty: staré kukátko, knoflíky, rozbité plnicí pero, fotografie z filmového natáčení, sluneční brýle, účty. Vrátí se sem, až ten pach vyprchá, přesto však si dobře povšiml podivné výzdoby v garsoniéře. Podlaha byla černě natřená, stěny i strop byly vymalované ostře červenou. Nábytek byl naopak křídové bílý, takže celý pokoj působil jaksi neskutečně. Vypadalo to jako kulisy. Nic se nezdálo opravdové.

„Co si o tom myslíš, Lapointe? Líbilo by se ti bydlet v takovémhle pokoji?“

„Z toho bych měl asi těžké sny.“

Vyšli ven. Na dvoře stále ještě postávali čumilové, strážníci je už nechali přijít trochu blíž.

„Vždyť jsem ti říkala, že je to tenhle. Jestlipak sem přijde ještě jednou. Vypadá to, že dělá všechno sám, takže nás možná bude všechny vyslýchat.“

Ta, co mluvila, byla fádní blondýna. V náručí držela dítě a dívala se na Maigreta s úsměvem, který odkoukala od nějaké filmové hvězdy.

„Nechám ti tu Lourtieho. Tady máš klíč od garsoniéry. Až Moersovi lidé skončí, zamkni dveře a začni vyslýchat sou“ sedy. Vražda, pokud to vražda byla, nebyla spáchána minulou noc, ale v noci ze středy na čtvrtek.

Snaž se vyzvědět, jestli sousedé slyšeli někoho přicházet a odcházet. Rozdělte si s Lourtiem nájemníky. Pak jděte vyslechnout majitele obchodů. V zásuvce je plno účtů. Najdeš tam adresu obchodů, kde nakupovali.

Málem jsem zapomněl .. Buď tak laskav a podívej se, jestli funguje telefon. Zdá semi, že byl vyvěšený, když jsem ho v poledne viděl.“ Telefon fungoval.

„Brnkněte mi, než se oba vrátíte na Zlatnické nábřeží. Tak do toho, chlapci.“

Maigret odcházel směrem na bulvár Grenel e a sešel do metra. Půl hodiny nato byl zase na čerstvém vzduchu a na slunci a brzy potom ve své kanceláři, kde Francois Ricain poslušně čekal, zatímco Torrence četl noviny.

„Nemáte žízeň?“ zeptal se Ricaina, když si sundával klobouk a lei trochu víc otevřít okno. „Nic nového, Torrenci?“ „Teď telefonoval jeden novinář.“

„Překvapilo mě, že se tam neobjevili. Asi mají v těch místech špatné zorganizovanou zpravodajskou službu. Tak to je bude mít na krku Lapointe.“

Jeho pohled se obrátil k Ricainovi, zastavil se na jeho rukou, a Maigret řekl inspektorovi:

„Zaveďho pro všechny případy do laboratoře. Ať mu udělají parafínový test. Nic se tím neprokáže, protože je to skoro dva dny, co byl zločin spáchán, ale vyhneme se tím nepříjemným otázkám.“

Za čtvrt hodiny se bude vědět, jestli má Ricain na prstech zrníčka střelného prachu. Nebudeli je mít, není to naprostý důkaz, že nevystřelil, ale bude to bod pro něj.

„Haló.! To jsi ty. ? Musíš mi prominout. Měl jsem práci, jinak bych byl na oběd přišel. Ale ano, jedl jsem s jedním rozrušeným mladíkem, měl jsem biftek a smažené hranolky. Když jsem šel do té restaurace, říkal jsem si, že ti zavolám, ale mluvilo se v jednom kuse, a tak mi to vypadlo z hlavy. Nezlobíš se. ? Ne, nevím. Uvidíme.“

Jestli se vrátí nebo nevrátí na večeři, to nemohl ještě vědět. Obzvlášť s takovým chlapíkem jako Francois Ricain, který každých pár vteřin mění své stanovisko. Maigret by mohl těžko říct, co si o něm myslí. Inteligentní, to jistě byl, dokonce pronikavě inteligentní, jak bylo možno vycítit z některých jeho odpovědí. Ale kromě toho měl v sobě něco naivního, skoro dětinského.

Jak to může Maigret v tuhle chvíli posoudit? Mladík byl v žalostném fyzickém a morálním stavu, nervově vyčerpaný, zmítaný protichůdnými city.

Jestli svou ženu nezabil a jestli se opravdu zabýval myšlenkou utéci do Belgie nebo někam jinam, pak to svědčilo o naprosté rozháranosti, jaká se nedala vysvětlit jen klaustrofobií, kterou, jak říkal, měl.

Pravděpodobně to byl on, koho napadlo takhle vyzdobit garsoniéru, černou podlahou, červenými stěnami a stropem, sinavě bílým nábytkem, který jako by se vznášel ve vzduchu. Dělalo to dojem, jako by podlaha, po níž člověk šel, nebyla pevná, jako by se zdi přibližovaly nebo ustupovaly jak ve filmovém ateliéru, jako by komoda, gauč, stůl a židle nebyly opravdové, ale z lepenky. Vždyť Ricain sám také nevypadal opravdově. Maigret si v duchu představoval obličej zástupce prokurátora nebo soudce Gamaše, kdyby četli všechno to, co mladík řekl nejdřív v kavárně na třídě LaMottePicquet a pak v malé restauraci, kam chodili stálí hosté. Byl by rád věděl, jaký názor by měl na Ricaina doktor Pardon. Ricain se vracel a za ním Torrence.

„Tak co?“

„Zkouška je negativní.“

„V životě jsem nevystřelil, leda na pouti. Sotva bychnaiel pojistku.“

„Posaďte se.“

„Mluvil jste se soudcem?“

„Se soudcem i se zástupcem prokurátora.“

„Jak rozhodli.? Budu zatčen.?“

„To už je aspoň po desáté, co od vás tohle slyším. Doposud jsem měl jen jediný důvod k vašemu zatčení: krádež mé náprsní tašky. Ale já trestní oznámení nepodal.“

„Vždyť jsem vám ji vrátil.“

„Správně. Pokusíme se uvést do pořádku některé věci, co jste mi řekl, a další, které ještě neznám. Můžeš jít, Torrenci. A pošli mi sem Janviera.“

Chvilku nato se Janvier usadil na rohu psacího stolu a vytáhl z kapsy tužku.

„Jmenujete se Francois Ricain. Je vám pětadvacet let. Kde jste se narodil?“

„V Paříži, v ulici Coulaincourt.“

V měšťácké, skoro venkovské ulici za SacréCoeur.

„Vaši rodiče jsou ještě naživu?“

„Jen otec. Je strojníkem u dráhy.“

„Jak dlouho jste ženatý?“

„Něco přes tři a půl roku. V červnu. sedmnáctého to budou čtyři roky.“

„Když jsté se ženil, bylo vám tedy jednadvacet a vaší ženě.. .

„Osmnáct.“

„Váš otec byl už vdovcem?“

„Matka mi zemřela, když mi bylo čtrnáct.“

„A vy jste pak zůstal u otce?“

„Několik let. V sedmnácti jsem od něj odešel.“

„Proč?“

„Protože jsme spolu nevycházeli.“

„Byl pro to nějaký zvláštní důvod?“

„Ne. Otravovalo mé to. Chtěl, abych šel ke dráze jako on, a já nechtěl. Moje učení a čtení považoval za ztrátu času.“ „Máte maturitu?“

„Odešel jsem ze školy dva roky před ní.“ „Proč.? Kde jste žil.? Z čeho.?“

„Vy na mě sypete jednu otázku za druhou,“ postěžoval si Ricain.

„Ne, ptám se jen na základní věci.“

„To bylo různé. Jeden čas jsem prodával na ulici noviny. Pak jsem dělal poslíčka v tiskárně v ulici Montmartre. Nějaký čas jseín bydlel u jednoho kamaráda.“

„Jeho jméno a adresa.“

„Bernard Fléchier. Měl pokoj v ulici Coquil iěre. Pak jsem ho ztratil z očí.“

„Co dělal?“

„Jezdil s malou dodávkou.“

„A pak?“

„Pak jsem dělal v jednom papírnictví. Psal jsem povídky a nosil je do redakcí časopisů. Jednu mi přijali a dostal jsem sto franků. Ten chlapík, co jsem u něho byl, se divil, že jsem tak mladý.“

„Vzal vám ještě nějaké povídky?“

„Ne. Další byly zamítnuty.“

„Co jste dělal, když jste se setkal se svou ženou, chci říct s tou, která se měla stát vaší ženou, se Sofií Le Galovou, tak se jmenovala, ne?“

„Byl jsem třetím asistentem na filmu, který pak cenzura zakázala. Šlo o válečný film a dělali ho mladí lidé.“ „Sofie pracovala?“

„Nepravidelně. Byla statistkou. Taky někdy dělala modelku.“

„Žila sama?“

„Měla pokoj na Saint Germam des Prés.“

„Láska na první pohled ?“

„Ne. Vyspali jsme se spolu, protože po jednom mejdanu jsme se octli ve tři hodiny ráno sami na ulici. Dovolila mi, abych ji doprovodil. Zůstali jsme pár měsíců spolu a pak nás jednoho krásného dne napadlo, abychom se vzali.“

„Její rodiče souhlasili?“

„Neměli do toho celkem co mluvit. Zajela do Concameau a vrátila se s dopisem od otce, kde svoioval k sňatku.“

„A vy?“

„Já jsem taky by! u otce.“

„Co řekl?“ , „Pokrčil rameny.“

„Na svatbě nebyl?“

„Ne. Bylo na ní jen pár kamarádů. Večer jsme se všichni najedli blízko tržnice.“

„Měla Sofie nějaký milostný poměr, než se s vámi setkala?“

„Nebyl jsem první, jestli máte na mysli tohle.“

„Nežila nějaký čas s mužem, který by mohl být tak zamilovaný, že by ji toužil znovu vidět?“

Zdálo se, že pátrá v paměti.

„Ne. Setkal jsem se s jejími někdejšími přáteli, ale to nebyla žádná velká láska. Víte, za čtyři léta člověk stačil projít různými okruhy lidí. Byli takoví, co byli půl roku našimi přáteli, a pak zmizeli. Na jejich místo přišli jiní a setkávali jsme se s nimi čím dál míň. Vy se vyptáváte, jako by to bylo všechno jednoduché. Moje odpovědi se zapisují. Když se zmýlím, když se spletu, když vynechám nějakou maličkost, budou se z toho vyvozovat kdovíjaké závěry. Uznejte, že to není spravedlivé.“

„Byl byste radši, kdybych vás vyslýchal v přítomnosti advokáta?“

„Mám na to právo?“

„Jestli se pokládáte za podezřelého.“

„A vy.? Za koho vy mě pokládáte?“

„Pokládám vás za manžela ženy, která zemřela násilnou smrtí. Za chlapce, co ztratil hlavu, ukradl mi náprsní tašku a pak mi ji poslal zpátky se vším, co v ní bylo. Za člověka velmi inteligentního, ale málo vyrovnaného.“

„Kdybyste prožil takové dvě noci jako já.“

„K tomu se dostáném. Vy jste měl tedy různá zaměstnání a každé trvalo krátce.“

„Vydělával jsem si tak na živobytí, než.“

„Než co?“

„Než se dostanu na svou pravou dráhu.“

„Jakou dráhu?“

Díval se na Maigreta a mračil se, jako by chtěl zjistit, zda se mu Maigret neposmívá.

„Ještě váhám. Možná že budu dělat obojí. Rozhodně budu psát, nevím ještě, jestli scénáře nebo romány. Láká mé režie, ale musel bych být jediným tvůrcem filmu.“

„Chodíte mezi filmaře?“

„Ano, do vinárny U starého lisu. Tam se člověk sejde se začátečníky jako já, ale večeří tam nepohrdne ani takový producent jako pan Carus.“

„Kdo je to pan Carus?“

„Producent, už jsem vám to řekl. Bydlí v hotelu Rafael a má kancelář v ulici Bassano číslo 18 a, blízko ChampsElysées.

„Financoval filmy?“

„Tři nebo čtyři. V koprodukci s Němci a Italy. Hodně cestuje.“

„Jak starý je ten pán?“

„Kolem čtyřicítky.“

„Ženatý?“

„Žije s jednou mladou ženou, jmenuje se Nora a byla manekýnka.“

„Znal vaši ženu?“

„Samozřejmě. V tomhle prostředí se všichni znají.“

„Má pan Carus hodně peněz?“

„Na své filmy je vždycky sežene.“

„Osobní jmění ale nemá?“

„Už jsem vám řekl, že bydlí v Rafaelu, má tam apartmá. To stojí hodné peněz. V noci ho najdete v nejlepších klubech.“

„Byl to on, koho jste hledal v noci ze středy na čtvrtek?“ Ricain zrudl.

„Ano. Jeho nebo jiného. Spíš jeho, protože mívá po kapsách spoustu peněz.“

„Jste mu dlužen?“

„Ano.“

„Hodně?“

„Asi dva tisíce.“

„Neupomíná vás?“

„Ne.“

„Lžete.

V mladém muži se udala lehká změna, těžko definovatelná, a Maigret se na něj zahleděl pozorněji. Musel však zůstat opatrný, protože mladík byl stále připraven stáhnout se do své ulity.