<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

PŘÍTELKYNĚ PANÍ MAIGRETOVÉ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 429 Kč
4x Maigret počtvrté - Simenon Georges

 

   1   

 

 

I / Malá dáma z parčíku na Anverském náměstí

Slípka se vařila s pěknou červenou mrkví, velikou cibulí a svazečkem petržele, jejíž stonky vykukovaly z vody jako ocásky. Paní Maigretová se sklonila, aby se ujistila, že plyn je dobře stažený a nemůže ani zhasnout. Potom zavřela v bytě všechna okna kromě těch v ložnici, zapřemýšlela, zda nic nezapomněla, podívala se na sebe ještě do zrcadla a spokojeně vyšla z bytu, zavřela dveře na klíč a klíč vložila do kabelky.

Bylo trochu víc než deset hodin. Březnový den. Vzduch byl svěží a nad Paříží jiskřilo slunce. Kdyby šla až na náměstí Republiky, mohla by nastoupit do autobusu; ten by ji dovezl až na bulvár Barbes a přišla by na Anverské náměstí včas na svou schůzku o jedenácté. Kvůli malé dámě sešla dva kroky od jejich bytu po schodech do stanice metra „Richard-Lenoir“ a jela celou cestu pod zemí, dívajíc se přitom v každé stanici netečně po krémových obkladech stěn a známých plakátech.

Maigret se jí posmíval, ale ne příliš, protože měl již tři týdny vážné starosti:

„Jsi si jista, že v okolí není žádný dobrý dentista?“

Paní Maigretová dosud neměla s chrupem žádné potíže. Paní Roblinová, nájemnice ze čtvrtého poschodí, paní se psem, jí toho tolik navykládala o doktoru Florescovi, že se ho rozhodla navštívit.

„Má prsty jako pianista. Ani to neucítíte, až bude pracovat ve vašich ústech. A když řeknete, že jsem vás poslala, řekne si o polovinu peněz méně než obvykle.“

Byl to Rumun a měl ordinaci ve třetím poschodí domu na rohu ulice Turgot a třídy Trudaine, právě naproti parčíku na Anverském náměstí. Paní Maigretová tu už byla po sedmé nebo po osmé. Vždycky měla návštěvu stanovenu na jedenáctou hodinu. Byla to již běžná rutina, V obavě, aby se na ni nemuselo čekat, přišla poprvé o dobrou čtvrthodinku dříve a musela nečinně čekat v přetopené čekárně. Při druhé návštěvě také ještě čekala. Při obou návštěvách se dostala do ordinace až ve čtvrt na dvanáct.

Při třetí schůzce vesele svítilo slunce a parčík naproti zněl zpěvem ptáků. Rozhodla se tedy posadit se na lavičku a vyčkat svojí hodinu tady. Tak se seznámila s malou dámou a s malým chlapečkem. Nyní se z toho stal zvyk, odcházela z domu dříve, a aby ještě získala čas, jezdila metrem. Bylo příjemné dívat se na zelené trávníky, na právě rozvité pupeny na větvích stromů, které se ostře rýsovaly proti stěnám budovy lycea. Z lavičky plně ozářené sluncem pozorovala ruch na bulváru Rochechouart, zelenobílé autobusy, podobné velkým zvířatům, a taxíky, které se mezi nimi proplétaly.

Dáma tam byla, měla modrý kostýmek jako jindy a bílý klobouček, který jí slušel a působil velmi jarně. Trochu si odsedla, aby udělala místo paní Maigretové a ta podala chlapci tabulku čokolády, kterou přinesla.

„Poděkuj, Karlíku!“

Byly mu dva roky. Pozornost nejvíce budily jeho černé oči s velkými řasami. Dodávaly mu dívčí vzhled. Paní Maigretová zpočátku nevěděla jestli mluví a zda hlásky, které vyslovuje, jsou nějakou řečí. Potom ale pochopila, že dáma a chlapeček jsou cizinci, ale neodvažovala se zeptat na jejich národnost.

„Pro mne je březen i se svými dešťovými přeháňkami tím nejkrásnějším pařížským měsícem,“ řekla paní Maigretová. „Někteří lidé dávají přednost květnu nebo červnu, ale v březnu je všude tolik svěžesti.“ Občas se pootočila, aby se podívala do oken dentisty, neboť z místa, kde seděla, mohla vidět hlavu pacienta ošetřovaného před ní. Byl to padesátník, dost bručounský, který si nechával vytrhat všechny zuby. Také s ním se seznámila. Pocházel z Dunkerque a žil u své dcery, provdané do zdejší čtvrti. Svého zetě neměl rád.

Chlapeček měl dnes ráno červený kbelíček a lopatičku a hrál si s pískem. Byl stále velmi čistý a dobře oblečený.

„Myslím, že přijdu již jen dvakrát,“ vzdychla si paní Maigretová. „Podle toho, co mi řekl doktor Floresco, začne dnes s posledním zubem.“

Dáma se usmála. Mluvila výtečně francouzsky s nepatrným, ale roztomilým přízvukem. Šest nebo sedm minut před jedenáctou se ještě usmála na chlapečka, který jí znenadání hodil do tváře trochu písku, ale pak najednou, jako by na třídě Trudaine něco spatřila, zaváhala, zdvihla se a živě řekla:

„Mohla byste ho laskavě chviličku, pohlídat? Hned se vrátím!“ V první chvíli nebyla paní Maigretová příliš překvapená. Jenom si přála, aby s ohledem na její schůzku se dáma vrátila včas, ale taktně se za ní ani neotočila, aby se podívala, kam že to vlastně jde. Chlapeček si ničeho nevšiml. Seděl na bobku a neúnavně plnil svůj červený kbelíček kamínky a opět je vysypával.

Paní Maigretová neměla u sebe hodinky. Nešly jí už celé roky a nepokoušela se je zanést k hodináři do opravy. Na lavičku se přišel posadit nějaký stařec; musel bydlet v této čtvrti, protože ho tady již několikrát viděla.

„Byl byste tak laskav a řekl mi, kolik je hodin, pane?“

Patrně také neměl hodinky, protože se spokojil s odpovědí:

„Kolem jedenácté.“

Hlava pacienta v okně dentisty už zmizela. Paní Maigretová se začínala znepokojovat. Styděla se, že nechává čekat doktora Floresca, který byl tak zdvořilý a jemný, a nikdy neztrácel trpělivost. Přehlédla celý parčík, ale nikde dámu v bílém kloboučku nespatřila. Udělalo se jí znenadání špatně? Nebo spatřila někoho, s kým potřebovala nutně mluvit?

Městský strážník procházel parčíkem a paní Maigretová se zdvihla, aby se zeptala, kolik je hodin. Bylo dost po jedenácté. Dáma se nevracela a minuty ubíhaly. Dítě zdvihlo oči k lavičce, vidělo, že matka tam není, ale nezdálo se, že by ho to nějak znepokojilo. Kdyby mohla alespoň upozornit zubaře. Stačilo by přejít ulici a dojít do třetího poschodí. Stačilo by požádat starého pána, aby chvíli chlapečka pohlídal, jenom na tu chvilku, než promluví s doktorem Florescem. Neodvážila se a vstoje se dívala kolem sebe se zvětšujícím se nepokojem.

Podruhé se zeptala nějakého chodce kolik je hodin. Bylo jedenáct a dvacet minut. Starý pán odešel. Zůstala na lavičce sama. Viděla vycházet z domu pacienta, který býval u zubaře před ní. Zahnul do ulice Rochechouart. Co má dělat? Stalo se něco malé dámě? Kdyby ji porazilo auto, viděla by sběh lidí. Co když se dítě začne znepokojovat?

Byla to trapná situace. Maigret by se jí asi zase posmíval. Nejlepší bude, když se dentistovi telefonicky omluví a Maigretovi se o tom ani nezmíní. Náhle ji polilo horko, protože nervozita jí vháněla krev do tváře.

„Jak ti říkají?“ zeptala se chlapečka.

Ten se ale na ni díval svýma temnýma očima bez odpovědi.

„Víš, kde bydlíš?“

Neodpověděl. Paní Maigretovou napadlo, že nerozumí francouzštině.

„Promiňte, pane, ale mohl byste mi říci kolik je hodin, prosím?“

„Za dvacet minut poledne, madam.“

Matka se nevracela. V poledne, když se ve čtvrti ozvaly sirény okolních podniků a zedníci zaplnili sousední bar, tu ještě nebyla.

Doktor Floresco vyšel z domu a posadil se za volant malého černého auta, ale ona se zase neodvážila opustit chlapce a jít se mu omluvit.

To, co ji nyní trápilo, byla její slepice na sporáku. Maigret jí oznámil, že velmi pravděpodobně přijde na oběd v jednu hodinu.

Nebylo by nejlepší oznámit to polici ? Ale to by musela odejít z parčíku i s dítětem. Kdyby se mezitím matka vrátila, zbláznila by se patrně strachem. Bůhví kam se rozeběhla a kdy ji zase uvidí!

Nemohla ale nechat dvouleté dítě samotné uprostřed parčíku, jen pár kroků od autobusů a aut, které tu bez ustání projížděly.

„Pardon, pane, mohl byste mi říci, kolik je hodin?“

„Půl jedné.“

Slepice se asi začíná pálit a Maigret se vrací k obědu. To bude od jejich svatby poprvé za celou dobu manželství, co ji nenajde doma.

Jemu se také nedá telefonovat, protože by musela z parčíku odejít a zajít do některého baru. Kdyby alespoň znovu viděla toho strážníka, jehož se ptala na čas, nebo některého jiného, řekla by mu kdo je a požádala by ho, aby zatelefonoval jejímu manželovi. Ale jako naschvál nebyl žádný v dohledu. Dívala se na všechny strany, potom se posadila, vstala, zdálo se jí, že vidí bílý klobouk, ale nikdy to nebyl ten, na který čekala.

Napočítala za půl hodiny asi dvacet bílých kloboučků a čtyři z nich měly mladé ženy v modrém kostýmku.

# # #

V jedenáct hodin, zatím co se paní Maigretová začala znepokojovat při hlídání chlapečka, jehož jméno ani neznala, nasadil si Maigret na hlavu klobouk, vyšel ze své kanceláře, prohodil několik slov s Lucasem a nabručeně se obrátil k malým dveřím, které spojovaly prostory soudní policie s Justičním palácem. Stalo se to pravidlem přibližně ve stejné době, kdy paní Maigretová začala chodit k dentistovi do 9. čtvrti. Komisař došel až k chodbě vyšetřujících soudců; zde pokaždé čekali na lavicích podivní lidé, někteří i mezi dvěma strážci; zaklepal na dveře se jménem soudce Dossina.

„Vstupte!“

Soudce Dossin byl postavou nejvyšším soudcem v Paříži a vždycky se zdálo, jako by ho mrzelo, že je tak veliký a že jeho aristokratické vzezření připomíná ruského chrta.

„Posaďte se, Maigrete. Zapalte si svou dýmku. Už jste četl ten článek v ranních novinách?“

„Ještě jsem noviny neviděl.“

Soudce je posunul před Maigreta. Veliký titulek na první stránce oznamoval: STEUVELSOVA AFÉRA

Obhájce Philippe Liotard se obrací na Ligu pro lidská práva.

„Měl jsem dlouhou schůzku s prokurátorem,“ řekl Dossin. „Má stejný názor jako já. Nemůžeme pustit knihaře na svobodu. I kdybychom chtěli, Liotard nám v tom sám zabrání svojí jedovatostí.“

Ještě před několika týdny bylo to jméno v Justičním paláci téměř neznámé. Philippe Liotard, který stěží překročil třicítku, neobhajoval dosud vážnější případ. Byl pět let jedním z tajemníků slavného advokáta a právě se začínal stavět na vlastní nohy. Bydlel ale ještě v bídné garsoniéře v ulici Bergere v domu vedle hodinového hotelu.

Jakmile vypukla Steuvelsova aféra, noviny o něm začaly každý den psát; dával halasné interview, posílal komuniké a vystupoval dokonce s drzjnn úsměvem na obrazovce jako bojovník.

„Vy nemáte žádnou novinku?“

„Nic, co by stálo za řeč, pane soudce.“

„Doufáte, že najdete člověka, který poslal telegram?“

„Torrence je v Concarneau. Dovede si poradit.“

Již tři týdny vzrušovala veřejnost Steuvelsova aféra a měla v novinách už řadu titulků jako nějaký román na pokračování.

Začalo to titulkem:

Sklep v ulici Turenne Náhodou to bylo ve čtvrti, kterou Maigret dobře znal, dokonce tam toužil bydlet, necelých padesát metrů od náměstí Vosges.

Když se na rohu náměstí přejde úzkou uličkou Franc-Bourgeois a jde se vzhůru ulicí Turenne k náměstí Republiky, nejprve je po levé ruce žlutě natřené bistro a za ním Salmonova mlékárna. Hned vedle je dílna s nízkým stropem a se zaprášenou výlohou, na které lze číst zašlá písmena: Umělecké vazby knih. V dalším krámku má vdova Rancéová obchod s deštníky. Mezi dílnou a výkladem s deštníky je klenutá brána s vrátnicí domovnice a vzadu ve dvoře je starodávný soukromý dům, dnes již plný kanceláří a bytů.

Mrtvola v peci?

Veřejnost nevěděla, protože se to tisku neoznámilo, že aféra vypukla docela náhodou. Jednou ráno našli ve schránce na dopisy Soudní policie špinavý kus balicího papíru a na něm bylo napsáno:

Knihař v ulici Turenne spálil v peci mrtvotu.

Samozřejmě, že to nebylo podepsané. Papír skončil na Maigretově stole a ten, stále skeptický, nechtěl s tím otravovat některého staršího inspektora, a tak tam poslal malého Lapointa, mladíka, který se toužil vyznamenat.

Lapointe zjistil, že v ulici Turenne skutečně bydlí knihař, Vlám jménem Frans Steuvels, který ve Franci žije již dvacet pět let. Vydával se za zaměstnance hygienické služby, prohlédl všechny místnosti a vrátil se s přesným plánkem.

„Steuvels pracuje vlastně ve výloze své dílny, pane komisaři. Dílna je stále tmavší podle toho, jak se člověk vzdaluje od výkladce do ulice, a je předělena dřevěnou přepážkou, za kterou si Steuvelsovi zřídili ložnici. Schody vedou do suterénu, kde je kuchyně, potom malá místnost, v níž je třeba celý den svítit a slouží jako jídelna a konečně sklep.“

„S kotlem na vytápění?“

„Ano. Starý typ, kalorifer, který se nezdá být v nejlepším stavu.“

„Funguje?“

„Dnes ráno se v něm netopilo.“

Lucas šel asi v pět hodin do ulice Turenne na oficiální prohlídku. Naštěstí si vzal povolení; knihař se odvolával na porušování domovní svobody. Vrchní inspektor Lucas málem vyšel naprázdno a skoro se na něj nyní, kdy se aféra stala noční můrou policie, zlobili, i když částečně uspěl. Docela na dně ohniště kotle při prohrabávání popela vyslídil dva zuby, které předal ihned do laboratoře.

„Co je to za člověka ten knihař?“ ptal se Maigret, který se v té chvíli aférou zabýval jen okrajově.

„Je mu asi čtyřicet pět let. Je zrzavý a tvář má poďobanou od neštovic, modré oči a velmi příjemné chování. Jeho žena je mnohem mladší než on a dívá se na něj něžně jako na dítě.“

Nyní se vědělo, že Fernanda, která se stala svým způsobem slavnou, přišla do Paříže jako služka a potom několik let šlapala chodník na bulváru Sébastopol. Bylo jí třicet šest let, žila se Steuvelsem již deset let a před třemi roky se bez zjevného důvodu nechali oddat na radnici třetího ob,vodu. Laboratoř poslala hlášení. Zuby patřily muži kolem třicítky, patrně tlustějšímu, který ještě před několika dny žil.

Steuvelse zdvořile zavedli do Maigretovy kanceláře a písnička začala. Seděl v křesle potaženém zeleným sametem, tváří proti oknu, které vedlo k Seině. Ten večer lilo jako z konve. Během deseti nebo dvanácti hodin, co trvalo vyšetřování, bylo slyšet, jak déšť naráží na okenní skla a voda chrčí v okapních svodech.

Knihař nosil brýle se silnými skly v kovových obroučkách. Jeho husté vlasy, dost dlouhé, byly rozcuchané a kravatu měl nakřivo. Byl to vzdělaný muž, který hodně četl. Byl klidný, rozvážný a jeho jemnou zarůžovělou pleť občas polil ruměnec.

„Jak vysvětlíte, že ve vašem kotli našli lidské zuby?“

„To nevysvětlím.“

„Vy jste v poslední době nepřišel o zuby? Vaše paní také ne?“

„Ani jeden, ani druhý. Já mám falešné.“

Vytáhl svou zubní protézu z úst a zase ji navyklým pohybem vložil zpět.

„Můžete nám říci, co jste dělal večer 16, 17 a 18. února?“

Vyšetřování probíhalo 21. února po Lapointově a Lucasově návštěvě v ulici Turenne.

„Byl mezi těmi dny pátek?“

„Šestnáctého.“

„V tom případě jsem šel do Svatopavelského kina v ulici Saint-Antoine, jako každý pátek.“

„Se svou ženou?“

„Ano.“

„A ty dva další dny?“

„V sobotu v poledne Fernanda odjela.“

„Kam jela?“

„Do Concarneau.“

„Plánovali jste tu cestu již dlouho?“

„Její nemohoucí matka žije u své dcery a zetě v Concarneau. V sobotu ráno jsme obdrželi od sestry Louisy telegram, kterým oznamovala, že matka je vážně nemocná a Fernanda odjela prvním vlakem.

„Ani jim nezatelefonovala?“

„Nemají telefon.“

„Matce bylo velmi zle?“

„Nebyla vůbec nemocná. Ten telegram Louisa neposlala.“

„Kdo ho poslal?“

„To nevíme.“

„Již vás někdy někdo takto mystifikoval?“

„Nikdy.“

„Kdy se vaše žena vrátila?“

„V úterý. Když už tam byla, tak chtěla strávit nějaký den s rodinou.“

„Co jste dělal po tu dobu?“

„Pracoval jsem.“

„Jeden nájemník tvrdí, že po celou neděli vycházel z vašeho komína hustý kouř.“

„To je možné. Byla zima.“

To byla pravda. V neděli i v pondělí bylo velmi chladno a na předměstích dokonce hlásili silné mrazy.

„Jaké šaty nosíte v sobotu večer?“

„Ty, které mám dnes na sobě.“

„Nikdo vás po zavření dílny nenavštívil?“

„Nikdo, s výjimkou jednoho zákazníka, který si přišel pro svou knihu. Chcete jeho jméno a adresu?“

Byl to známý člověk, člen spolku Sto bibliofilů. Díky Liotardovi se potom dozvěděli, že Steuvelsovými zákazníky byly samé významné osobnosti.

„Vaše domovnice paní Salazarová slyšela klepání na vaše dveře ten večer okolo deváté hodiny. Několik osob se před nimi živě bavilo.“

„Možná se lidé bavili na chodníku, ale ne u mne. Je možné, že když byli hluční, jak říká paní Salazarová, že také bouchli do výkladu.“

„Kolik máte obleků?“

„Jako mám jenom jedno tělo a jednu hlavu, mám také pouze jedny šaty a jeden klobouk, kromě starých kalhot a svetru, které si beru na práci.“

Ukázali mu tmavomodrý oblek, který našli ve skříni v jeho pokoji.

„A tohle?“

„To mi nepatří.“

„Jak se stalo, že ten oblek našli u vás?“

„Nikdy jsem ho neviděl. Nevím, kdo ho tam mohl dát v mé nepřítomnosti. Už jsem tady šest hodin.“

„Můžete si obléci tohle sako?“

Byla to jeho velikost.

„Všimněte si těch skvrn, co vypadají jako od rzi. Podle našich odborníků je to krev, lidská krev. Někdo se snažil marně ty skvrny odstranit.“

„Neznám ten oblek.“

„Paní Rancéová, prodavačka deštníků tvrdí, že vás často viděla v modrém, zejména v pátek, když jste chodili do biografu.“

„Měl jsem modrý oblek, ale před dvěma měsíci jsem se ho zbavil.“

Maigret byl po tomto prvním výslechu mrzutý. Měl dlouhý rozhovor se soudcem Dossinem a po něm se oba odebrali k prokurátorovi. Ten na sebe vzal odpovědnost za zadržení.

„Odborníci mají stejný názor, že? A to ostatní už je vaše věc, Maigrete. Dejte se do toho. Toho ptáčka nemůžeme pustit na svobodu.“

Následujícího dne se vynořil advokát Liotard a Maigret ho měl stále v patách jako nevraživého hafálka.

Mezi titulky byl také jeden, který měl úspěch:

Záhadný kufr Mladý Lapointe skutečně tvrdil, že když navštívil to místo jako zaměstnanec hygienické služby, viděl pod stolem v dílně červenohnědý kufr.

„Byl to obyčejný laciný kufr, o který jsem náhodou zakopl. Byl jsem překvapen, že to tolik bolí, a když jsem ho chtěl přemístit, pochopil jsem, že to bylo proto, že byl mimořádně těžký.“

Jenže v pět hodin odpoledne, kdy prohlídku dělal Lucas, tam kufr už nebyl, Přesněji: Byl tam také kufr, také hnědý a laciný, ale Lapointe ujišťoval, že to není ten, který viděl on.

„To je kufr, se kterým jsem jela do Concarneau,“ řekla Fernanda. „A nikdy jsme neměli žádný jiný. My totiž skoro nikam nejezdíme.“ Lapointe však trval na svém a přísahal, že ten první kufr byl světlejší a měl držadlo ovázané provázkem.

„Kdybych byl měl kufr, který by potřeboval opravit,“ vypovídal Steuvels, „nepoužil bych provázku. Nezapomínejte, že jsem knihař a že jsem zvyklý ve svém povolání pracovat s kůží.“

Philippe Liotard požádal o svědectví Spolek bibliofilů a dozvěděli se, že Steuvels byl jedním z nejlepších knihařů v Paříži, možná vůbec ten nejlepší, a sběratelé mu svěřovali ty nej emnější práce, zejména opravy starých vazeb. Všichni se shodli na tom, že to je klidný člověk, který prožil téměř celý svůj život v dílně a policie se zbytečně hrabe v jeho minulosti, aby našla něco podezřelého. Byla tu ale ta věc s Fernandou. Poznal ji, když byla prostitutkou, a vytáhl ji z toho. Ale to bylo již dávno a od té doby nebylo Fernandě co vytýkat.

Torrence byl v Concarneau již čtyři dny. Na poštovním úřadě našel blanket telegramu, napsaný tiskacím písmem. Poštovní úřednice si trochu vzpomínala, že u okénka podávala telegram nějaká žena. Torrence ji stále ještě hledal, sestavil seznam cestujících, kteří přijeli v té době a vyslýchal asi dvě stě osob denně.

„My už máme dost takzvané Maigretovy neomylnosti!“ prohlásil Liotard jednomu novináři. A hovořil o jakémsi politickém skandálu, který by mohly vyvolat některé osoby z 3. obvodu. Soudce Dossin to považoval za útok na svoji osobu a tyto nepříliš jemné útoky ho zlobily.

„Našli jste nějaké nové stopy?“

„Hledáme. Je nás deset a někdy i více a některé lidi už vyslýcháme po dvacáté. Lucas doufá, že najde krejčího, který zhotovil ten modrý oblek.“

Jako vždy, když nějaký případ vzrušuje veřejnost, dostávali denně stovky dopisů; skoro všechny je sváděly na špatnou stopu a působily ztrátu spousty času. Přesto všechny pečlivě ověřovali. A dokonce vyslýchali i blázny, když tvrdili, že cosi vědí.

Krátce před jednou vystoupil Maigret z autobusu na rohu Voltairova bulváru a podle svého zvyku se podíval do oken bytu. Byl překvapen, že ačkoliv se slunce opíralo do oken v jídelně, zůstávaly zavřené. Vystoupil těžce po schodech a otočil knoflíkem u dveří. Neotevřely se. Stávalo se, že když se paní Maigretová převlékala, zamkla. Otevřel si tedy svým klíčem a ocitl se v oblaku modrého čoudu. Pospíšil do kuchyně, aby zavřel plyn. V hrnci zůstaly ze slepice, mrkve a cibule jen zčernalé trosky. Otevřel všechna okna, a když asi po půl hodině zadýchaná paní Maigretová otevřela dveře, našla ho, jak sedí u stolu s krajícem chleba a sýrem.

„Kolik je hodin?“

„Půl druhé,“ odpověděl klidně.

Ještě nikdy ji neviděl v takovém stavu, s kloboukem nakřivo a s chvějícími se rty.

„Hlavně se mi nesměj!“

„Já se nesměju.“

„Také mi nic nevyčítej! Nemohla jsem dělat nic jiného a ráda bych tě viděla na mém místě. Když si pomyslím, že máš k obědu jenom kousek sýra!“

„Zubař?“

„Ani jsem zubaře neviděla. Od tři čtvrti na jedenáct jsem byla v parčíku na Anverském náměstí a nemohla jsem se hnout.“

„Udělalo se ti špatně?“

„Cožpak mi bylo někdy v životě špatně? Ne. To kvůli tomu malému. A nakonec, když se dal do pláče a začal dupat, vypadala jsem před lidmi jako zlodějka.“

„Jaký malý? Malý kdo?“

„Vyprávěla jsem ti o dámě v modrém a jejím malém dítěti, ale ty mne nikdy neposloucháš. Ta, se kterou jsem se seznámila na lavičce, když jsem čekala až bude čas jít k dentistovi. Dnes ráno se náhle prudce zdvihla a odešla, žádajíc mne, abych jí chvilku dítě pohlídala.“

„Ona se nevrátila? Co jsi s chlapcem udělala?“

„Vrátila se právě před čtvrthodinou. Vrátila jsem se taxíkem.“

„Co ti řekla, když přišla?“

„Nejkrásnější na tom je, že nic neřekla. Stála jsem uprostřed parčíku jako nějaká korouhvička, se řvoucím klukem, který popuzoval okolojdoucí.

Konečně jsem viděla na rohu ulice zastavit taxi a poznala jsem bílý klobouček. Ani se nenamáhala vystoupit. Pootevřela dvířka a kývla na mne. Chlapec běžel přede mnou a měla jsem strach, že se natáhne. Doběhl k taxíku první a dvířka se zavřela drive, než jsem se přiblížila.“

„Zítra,“ křikla na mne. „Zítra vám vše vysvětlím. Odpusťte…“

„Neřekla ani děkuji. Taxi se rychle vzdalovalo k bulváru Rochechouart a zahnulo doleva na Pigal e.“

Odmlčela se u konce s dechem a strhla si prudce klobouk, až se celá rozcuchala.

„Směješ se?“

„Ale ne.“

„Přiznej se, že je ti to k smíchu. A to nechala svoje dítě více než dvě hodiny v rukou neznámé ženy. Nezná ani moje jméno.“

„A ty? Ty její znáš?“

„Ne.“

„Víš, kde bydlí?“

„Nevím nic jiného, než že jsem zmeškala návštěvu u zubaře, že se spálila má krásná slepice a ty že musíš jíst sýr na rohu stolu jako nějaký… jako nějaký…“

A nemohouc najít správné slovo, dala se do pláče a odešla se do ložnice převléci.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist