Georges Simenon

PŘÍTELKYNĚ PANÍ MAIGRETOVÉ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V / Příhoda s kloboukem

Bylo uklidňující opustit kanceláře, jejichž dveře bez ustání bouchaly za pobíhajícími inspektory, kde bez ustání vyzváněly všechny telefony najednou; Maigret stoupal po prázdném schodišti k vrcholu Justičního paláce, kde sídlily laboratoře a trestní rejstřík.

Byla už skoro tma a na špatně osvětleném schodišti, které se podobalo schodišti v tajemném hradu, předcházel Maigreta jeho obrovský stín.

V rohu podkrovní místnosti Moers se zeleným štítkem na čele a s velkými brýlemi na očích pracoval pod lampou, kterou si ocelovým lankem podle potřeby přitahoval nebo odtahoval od své práce. Moers nechodil do ulice Turenne, aby se vyptával sousedů a pil pernody či bílé víno v jednom ze tří barů. Nesledoval nikoho na ulici, ani nestrávil noc na stráži před zavřenými dveřmi. Nikdy se nerozčiloval, nenechal se ničím strhnout, ale přesto často zůstával skloněn nad svým stolem až do rána. Stalo se, že tak jednou strávil tři dny a noci za sebou. Maigret si beze slova vzal židli se slaměným výpletem na sedáku, přisedl si k inspektorovi, zapálil si dýmku a pomalu z ní pobafával. Zaslechl nad hlavou pravidelný hluk na vikýři a uvědomil si ,že se počasí změnilo, že začíná pršet.

„Podívejte se na ně, šéfe,“ řekl Moers a podával mu jako vějíř karet hrst fotografií. Ve svém koutku vykonal opravdu skvělou práci. Podle nejasných popisů, které mu dodali, oživil jakýmsi způsobem osobní charakteristikou tři osoby, o nichž nic nevěděl: tlustého hnědého cizince ve vybraném obleku, mladou ženu s bílým kloboučkem a konečně komplice, co se podobal „prodavači pornopohlednic“. Aby to dokázal, měl sice k dispozici statisíce kartotéčních štítků z trestního rejstříku, ale byl asi jediný, kdo si je dokázal uchovat dostatečně v paměti, aby uskutečnil to, co trpělivě stvořil.

První balíček, který Maigret zkoumal, obsahoval asi čtyřicet fotografií muže tlustého, ale pěstěného, tak trochu Řeka nebo Levantince, s hladkými vlasy, s prsteny na rukou.

„Nejsem s nimi příliš spokojený,“ povzdychl si Moers, jako by ho pověřili ideálním obsazením postav pro film. „Můžete to přesto s nimi zkusit. Dávám ale přednost těmto.“

V druhém balíčku bylo asi patnáct fotografií a nad každou měl Maigret chuť zatleskat, tak se podobaly obrazu, jaký si vytvořil podle popisu majitelky hotelu Beauséjour. Na zadní straně fotografií se mohl Maigret dozvědět všechno o zaměstnání těchto lidí. Dva nebo tři byli prodavači tipů na závodištích. Jeden byl brutální lupič, kterého znal velmi dobře, neboť ho osobně zatýkal v jednom autobusu, a konečně další individuum bylo známé tím, že před dveřmi hotelů dohazovalo speciální podniky.

V Moersových očích tančily plamínky spokojenosti.

„Je to zábavné, že? Ale pro ženu nemám skoro nic, protože naše fotografie se nedělají s kloboukem. Přesto pokračuji.“

Maigret si zastrčil fotografie do kapsy, zůstal tu ještě chvilku pro potěšení a potom s povzdechem přešel do sousední laboratoře, kde se ještě stále pracovalo na jídlech z Fernandiných kastrolků. Nic neobjevili. Buď byla ta historka úplně vymyšlená s cílem, který nechápal, anebo ta osoba neměla čas jed nasypat, nebo byl jed teprve v té části jídla, která se celá vylila ve vagónu metra. Maigret se vyhnul kancelářím soudní policie a vyšel do deště na Zlatnické nábřeží, vyhrnul si límec svrchníku a cestou k mostu Saint-Michel musel nejméně desetkrát zamávat rukou, než mu konečně jedno taxi zastavilo.

„Na náměstí Blanche, na roh ulice Lepic.“

Nebyl spokojený ani se sebou, ani s postupem pátrání. Zlobil se zejména na Philippa Liotarda, který ho donutil vzdát se obvyklých metod a dát do chodu hned od začátku celý policejní aparát. Nyní se případem zabývalo příliš mnoho lidí, které nemohl osobně kontrolovat, případ se zbytečně komplikoval, vynořovaly se nové osoby, o nichž skoro nic nevěděl, a nedovedl uhodnout jejich úlohu.

Už nejméně dvakrát měl chuť začít vyšetřování úplně sám, úplně od začátku, pomalu, uvážlivě, podle své oblíbené metody, ale to už nebylo možné, všechno už bylo v pohybu a nešlo to zastavit. Byl by se například rád vyptal znovu domovnice, ševce odnaproti, staré slečny ze čtvrtého poschodí. Ale k čemu by to bylo? Všichni už se jich vyptávali, inspektoři, novináři, amatérští detektivové, lidé z ulice. Jejich výpovědi se objevovaly v novinách a neměli už co dodat. Bylo to jako stopa libovolně pošlapaná padesátkou lidí.

„Myslíte, pane Maigrete, že ho ten knihař zabil?“

Byl to šofér, který ho poznal a familiárně se ho vyptával.

„Nevím.“

„Na vašem místě bych se hlavně zabýval tím chlapcem. Podle mne je to ten pravý konec a to neříkám jenom proto, že mám kluka v jeho věku.“

Dokonce i šoféři se do toho pustili!

Vystoupil na rohu ulice Lepic a vstoupil do baru na rohu, aby si vypil skleničku. Déšť stékal ve velkých kapkách z markýzy nad terasou, kde několik žen postávalo jako v nějakém muzeu voskových figur. Většinou je znal. Některé si vodily zákazníky do hotelu Beauséjour. Byla mezi nimi jedna velice tlustá, stojící ve dveřích tak, že je téměř celé zaplnila, a ta se na něj usmála v domnění, že přichází k ní, ale potom ho poznala a omluvila se.

Vystoupil po špatně osvětleném schodišti, našel majitelku v kanceláři, tentokrát oblečenou v černých hedvábných šatech a s brýlemi se zlatými obroučkami, s vlasy zářivě rezatými.

„Posaďte se. Dovolíte okamžik?“

Zakřičela na schodišti:

„Ručník na sedmnáctku, Emmo!“

Vrátila se.

„Našel jste něco?“

„Přál bych si, abyste si pozorně prohlédla tyto fotografie.“

Nejprve jí podal několik fotografií žen vybraných Moersem. Prohlížela jednu po druhé, pokaždé zakývala záporně hlavou a vrátila mu balíček.

„Ne. To není vůbec ten druh. Ona je přece mnohem distingovanější než tyto ženy. Možná není tak distingovaná. Ale je taková jak se patří, chápete? Vypadá jako mladá slušná žena, zatímco ty, co mí ukazujete, by mohly patřit k mým zákaznicím.“

„A tihle?“

Byli to muži s černými vlasy. Pokaždé zakroutila záporně hlavou.

„Ne. To vůbec není ono. Nevím, jak vám to mám vysvětlit. Tihle vypadají jako přivandrovalci. Víte, pan Levine by se mohl klidně ubytovat ve velkém hotelu na Elysejských polích a nikdo by se nad tím nepozastavil.“

„A tihle?“

Podal jí s povzdechem poslední balíček. Při třetí fotografi znehybněla a podívala se kradmo na komisaře. Nechtěla hovořit?

„Je to on?“

„Možná. Počkejte, podívám se blíže u světla.“

Nějaké děvče vystupovalo po schodech se zákazníkem, který se držel ve stínu.

„Vezmi si sedmičku, Clemence. Právě jsme ji uklidili.“

Vyměnila si brýle na nose.

„Přísahala bych, že je to on, ano. Je škoda, že se nehýbe. Kdybych ho viděla při chůzi, dokonce jenom zezadu, poznala bych ho hned. Ale je málo pravděpodobné, že bych se mýlila.“

Na zadní straně fotografie napsal Moers resumé kariéry tohoto muže. Maigret byl překvapený, když zjistil, že to byl pravděpodobně Belgičan jako knihař. „Pravděpodobně“, protože byl znám pod řadou různých jmen a nikdo neznal jistě jeho skutečnou totožnost.

„Děkuji vám.“

„Doufám, že mí to připíšete k dobru. Mohla jsem také dělat, že ho neznám. Možná, že jsou to nebezpeční lidé a že tím hodně riskuji.“

Byla tak navoněná a pachy domu byly tak pronikavé, že byl šťastný, když se ocitl na chodníku a mohl se nadýchnout vzduchu ulice po dešti.

Ještě nebylo sedm hodin. Malý Lapointe šel asi vyhledat svoji sestru, aby jí pověděl podle jeho rady, co se událo dopoledne na Zlatnickém nábřeží. Byl to hodný chlapec. Ještě příliš nervózní, příliš podléhající emocím, ale pravděpodobně z něj dokáží něco udělat. Lucas si ve své kanceláři stále hrál na šéfa orchestru, spojen telefony se všemi službami, se všemi kouty Paříže, kde hledali to trio. Co se Janviera týče, ten stále neopouštěl Alfonsiho; ten se vrátil do ulice Turenne a zůstal víc jak hodinu v suterénu s Fernandou.

Komisař si vypil ještě sklenici piva a pročítal při tom Moersovy poznámky, které mu cosi připomínaly:

Alfred Moss, belgické národnosti (?). Přibližně čtyřicet dva let. Byl asi deset let artistou v music-hal ech.

Patřil ke skupině akrobatů na hrazdě: Moss, Jeff a Joe.

Maigret si na ně vzpomínal. Pamatoval si zejména na toho, který hrál klauna v příliš širokých černých šatech, ve velikánských botách, s modrou bradou, s obrovitými ústy a zelenou parukou. Jeho klouby vypadaly úplně vymknutě, padal zdánlivě tak těžce, že se zdálo být úplně nemožné, aby si něco nezlomil.

Pracoval ve většině zemí Evropy i ve Spojených státech, kde jezdil čtyři roky s cirkusem Barum. Po nehodě skončil se svou artistickou prací.

Následovala jména, pod který mi ho později poznala policie: Mosselaer, Van Vlanderen, Paterson, Smith, Thomas. Postupně ho zatkli v Londýně, Manchestru, Bruselu, Amsterodamu a třikrát nebo čtyřikrát v Paříži.

Pro nedostatek důkazů nebyl nikdy odsouzen. A ať to bylo pod tím nebo oním jménem, měl vždy papíry bezpečně v pořádku a mluvil čtyřmi nebo pěti jazyky tak dokonale, že mohl měnit národnost podle své libosti.

Poprvé, když ho stíhali v Londýně, vydával se za švýcarského občana a pracoval tam jako tlumočník v jakémsi prvotřídním hotelu. Kufřík se šperky zmizel z jednoho apartmá, odkud ho viděli vycházet, ale majitelka šperků, stará Američanka, dosvědčila, že to byla ona, kdo ho povolal do pokoje, aby jí přeložil jakýsi dopis z Německa.

V Amsterodamu byl podezříván o čtyři roky později z gangsterského přepadení. Ani v tomto případě neměli důkazy a on zmizel na nějaký čas z oběhu. Potom se jím opět zbytečně zabývala zpravodajská služba v Paříži v době, kdy se ve velkém pašovalo přes hranice zlato. Moss se mezitím stal Josephem Thomasem a pendloval mezi Francií a Belgií.

Poznal život nahoře i dole, jednou bydlel v luxusním hotelu nebo paláci a brzy zase v pochybných špeluňkách. V posledních třech letech o něm nebylo slyšet vůbec. Nevědělo se ani v které zemi a pod jakým jménem pracuje, pokud vůbec ještě pracuje.

Maigret odešel do telefonní kabiny a zavolal Lucase.

„Jdi nahoru za Moersem a požádej ho o všechny informace o jistém Mossovi. Řekni mu, že je to jeden z našich mužů. Dá ti popis osoby a všechno ostatní. Vyhlas všeobecné pátrání. Ale ať ho nezatýkají. Pokud ho najdou, ať se pokusí ho neznepokojovat. Rozumíš?“

„Jasně, šéfe. Zase mi hlásili nějaké dítě.“

„Kde?“

„Na třídě Denfert-Rochereau. Poslal jsem tam kohosi. Už nemám dost lidí. Volali také ze Severního nádraží. Šel tam Torrence.“

Měl chuť se trochu projít v dešti a šel přes Anverské náměstí, kde se podíval na lavičku, na které čekávala paní Maigretová a ze které nyní kapala voda. Naproti, na budově na rohu ulice Trudaine bylo na tabuli napsáno vybledlými písmeny: DENTISTA.

Ještě se sem vrátí. Byla spousta věcí, které by chtěl udělat a které ho nával práce nutil odkládat na další dny.

Skočil do autobusu. Když přišel před dveře bytu, byl překvapen, že neslyší rámusení z kuchyně a necítí žádnou vůni. Vešel, prošel jídelnou, kde ještě nebylo prostřeno, a konečně viděl paní Maigretovou v kombiné, jak si stahuje punčochy.

To bylo u ní tak nezvyklé, že se nezmohl ani na slovo a ona se dala do smíchu, když si všimla jeho vyvalených očí.

„Zlobíš se, Maigrete?“

V jejím hlase byla nějaká prudká veselost, jakou neznal, a na posteli viděl její nejlepší šaty a sváteční klobouk.

„Musíš se dnes spokojit se studenou večeří. Představ si, že jsem byla tak zaměstnaná, že jsem ani neměla čas něco připravit. Ostatně v posledních dnech přicházíš málokdy k večeři!“

A sedíc v lenošce, masírovala si nohy se spokojenými povzdechy.

„Myslím, že jsem se v životě tak nenachodila.“

Stál tam ve svrchníku s promočeným kloboukem na hlavě, díval se a čekal a ona ho tak nechávala úmyslně trápit.

„Začala jsem velkými obchodními domy, i když jsem si byla skoro jistá, že je to zbytečné. Ale člověk nikdy neví; nechtěla bych si později vyčítat svou nedbalost. Potom jsem prošla celou ulicí La Fayette, šla jsem nahoru ulicí Notre-Dame-de-Lorette a procházela jsem se po ulici Blanche a Clichy.

Sešla jsem opět k Opeře, to všechno pěšky, i když začalo pršet. Musím ti ale říct, že včera, aniž bych ti o tom povídala, jsem už udělala čtvrť Ternes a Elysejská pole. Opět pro uspokojení svého svědomí, protože jsem věděla, že v těchto místech je všechno velmi drahé.“

Konečně pronesl větu, na kterou čekala a kterou se pokoušela už hezkou chvíli vyprovokovat.

„Co jsi hledala?“

„Přece klobouk! Nepochopil jsi? Ta historka mne trápila. Pomyslela jsem si, že to není práce pro muže. Kostým, to je kostým, zvláště když je modrý. Ale klobouk, to je něco jiného a já jsem si ten klobouk dobře prohlédla. Bílé klobouky jsou v módě několik týdnů, Jenomže ani jeden klobouk není úplně stejný s druhým. Chápeš? Nemrzí tě, že dnes budeme mít jenom studené jídlo? Přinesla jsem uzeniny od italského lahůdkáře, parmskou šunku, hříbky v octě a hromadu malých připravených předkrmů.“

„Klobouk?“

„Zajímá tě to, Maigrete? Zatím co čekáš, kape z tvého klobouku na koberec. Udělal bys lépe, kdybys ho odložil.“

Jistě se jí něco podařilo, poněvadž jinak by nebyla v tak škádlivé náladě a nedovolila by si s ním tak zahrávat. Bylo lepši ji nechat a zachovat si bručounský výraz, neboť z toho měla radost. Mezitím, co si oblékala plátěné šaty, posadil se na okraj postele.

„Věděla jsem dobře, že to nebyl klobouk od nejpřednějších modistek a že by bylo zbytečné hledat v ulici de la Paix, Saint-Honoré nebo na třídě Matignan. Ostatně v těchto obchodech se níc nedává do výlohy a bylo by třeba vstoupit a hrát si na zákaznici. Umíš si představit, jak zkouším klobouky u Caroline Reboux nebo Rose Valois?

Ale nebyl to také klobouk z obchodních domů Galeries nebo Printemps. Něco mezi tím. Byl to klobouk od modistky a od modistky, která má vkus. Proto jsem obešla menší firmy v okolí Anverského náměstí, což není tak daleko. Viděla j sem dobrou stovku bílých klobouků, a přece j sem se nakonec zastavila před perlově šedým kloboučkem v ulici Caumartin u „HELENE et ROSINE“. Byl to přesně ten klobouk, ale v jiném tónu, a byla jsem si jistá, že se nemýlím. Říkala jsem ti, že klobouček dámy s chlapečkem měl na okraji závojíček ne širší než na tři nebo čtyři palce, který zakrýval právě jen oči. Ten šedý klobouček ho měl také?“

„Šla jsi dovnitř?“

Maigret se musel přemáhat, aby se nesmál, protože to bylo jistě poprvé, co se nesmělá paní Maigretová zamíchala do pátrání a bezpochyby také poprvé vstoupila do kloboučnictví v okolí Opery.

„To tě překvapuje? Myslíš, že už jsem příliš tlustá matrona? Vstoupila jsem, ano. Měla jsem strach, že už bude zavřeno. Zeptala jsem se co nejpřirozeněji, jestli nemají stejný klobouk v bílém. Dáma mi odpověděla že ne, že je mají jenom v bleděmodré, žluté a nefritově zelené. Dodala, že měla také jeden v bílé, ale že ho již před měsícem prodala.“

„Co jsi udělala? zeptal se Maigret znepokojeně.

Řekla jsem jí s velkým povzdechem: To bude asi ten, který jsem viděla na hlavě své přítelkyně.“

„Znáte hraběnku Panettiovou?“ zeptala se mne s nepříliš lichotivým překvapením.

„Setkala jsem se s ní. Ráda bych ji zase viděla, protože jsem dostala zprávu, že se po mně ptala, ale já jsem někam založila její adresu.“

„Předpokládám, že je stále… Chtěla se zarazit. Tak úplně mi nevěřila. Ale neodvážila se nedokončit větu. Předpokládám, že je stále v hotelu Claridge.“

Paní Maigretová se na něj podívala triumfálně a uštěpačně zároveň, ale přese všechno se jí rty trochu zachvěly. On hrál svou úlohu bručouna až do konce a zabrumlal:

„Doufám, že jsi nešla vyslýchat vrátného do Claridge?“

„Ihned jsem se vrátila domů. Zlobíš se?“

„Ne.“

„Nadrobila jsem ti s tím příběhem plno mrzutostí a pokouším se ti pomoci. Teď pojď jíst, protože myslím, že bys měl něco sníst dříve, než tam půjdeš.“

To jídlo mu připomnělo jejich první společné večeře v době, kdy objevovala Paříž a žasla nad připravenými lahůdkami u italských obchodníků. Bylo to spíše papáníčko než večeře.

„Myslíš, že moje informace je dobrá?“

„Za předpokladu, že sis nezmýlila klobouk.“

„Tím jsem si jistá. Kdyby se jednalo o střevíce, už bych si tolik nevěřila.“

„Co je to zase za historku s těmi střevíci?“

„Když sedíš na lavičce v parčíku, máš na očích střevíce své sousedky. Jednou, když jsem se na ně pozorně podívala, viděla jsem, že je v rozpacích a snaží se zastrčit nohy pod lavičku.“

„Proč?“

„Vysvětlím ti to, Maigrete. Neškleb se tak. Není to tvoje chyba, že nevíš nic o ženských záležitostech. Předpokládej, že nějaká osoba, zvyklá šít v prvotřídních salónech, chce vypadat nenápadně jako obyčejná maloměšťačka. Koupí si konfekční kostým, to je snadné. Může si také koupit nepříliš luxusní klobouk, i když bych si kloboukem asi nebyla úplně jistá.“

„Co chceš vlastně říci?“

„Že ho měla předtím, ale myslela si, že se podobá dosti jiným bílým kloboukům, jaké nosí v této sezóně midinetky. Sundá šperky, dobře! Ale je jedna věc, na kterou by si těžko zvykla: na hotové střevíce. Perfektní boty z prvotřídních salónů nohy choulostivějí. Často jsi mne slyšel naříkat a víš, že ženy mají nohy citlivé. Tak citlivé, že dáma si nechá střevíce v domnění, že si toho nikdo nevšimne. Ale to je omyl, protože to je první věc, na kterou se podívám. Obyčejně dochází k opaku: vidíš hezkou elegantní ženu s drahými šaty nebo kožešinovým pláštěm a střevíce mají za pár šestáků.“

„Měla drahé střevíce?“

„Střevíce ušité na míru, určitě. Nevyznám se v tom tolik, abych mohla říci, kdo je šil. Jiné ženy by to snad uměly určit.“

Po večeři ještě chvíli odpočíval, dal si skleničku trnkového likéru a vykouřil si dýmku.

„Jdeš do Claridge? Nevrátíš se příliš pozdě?“

Vzal si taxi, vystoupil naproti hotelu na Elysejských polích a šel rovnou k pultu recepčního. Byl tu už noční vrátný, kterého již léta znal a to bylo lepší, protože noční vrátní vědí obvykle o hostech více než denní recepční.

Jeho příchod na takové místo vždy vyvolal stejný efekt. Lidé z recepce, zástupce ředitele a dokonce i liftboy vždycky svraštili obočí a hádali, co není v pořádku, V luxusních hotelích nemají rádi skandály a přítomnost komisaře kriminální policie zřídka ohlašuje něco dobrého.

„Jak se máte, Benoîte?“

„Jde to, pane Maigrete. Američané začínají utrácet.“

„Hraběnka Panettiová je pořád tady?“

„Je to skoro měsíc, co odjela. Chcete, abych zjistil přesné datum?“

„Doprovázela ji rodina?“

„Jaká rodina?“

V hotelu byl v té době klid. Většina hostů byla mimo, v divadle nebo na večeři. V zlatavém světle se poslíčci s uvolněnýma rukama opírali o mramorové sloupy a zdálky pozorovali komisaře, kterého všichni od vidění znali.

„Neznám její rodinu. Už léta bydlí pokaždé tady… a…“

„Řekněte mi, viděl jste už hraběnku v bílém klobouku?“

„Samozřejmě. Jeden jí přinesli několik dnů před odchodem.“

„Měla také modrý kostým?“

„Ne. To jste se spletl, pane Maigrete. Modrý kostým nosila její komorná nebo společnice, chcete-li, tedy slečna, která s ní cestuje.“

„Vy jste nikdy neviděl hraběnku Panettiovou v modrém kostýmu?“

„Kdybyste ji znal, neptal byste se na to.“

Maigret mu pro všechny případy podal fotografie zhotovené Moersem.

„Je tady někdo, kdo se jí podobá?“

Benoît se podíval na komisaře s překvapením.

„Jste si jist, že jste se nezmýlil? Ukazujete mi tu ženy, kterým není více než třicet let a hraběnce nechybí moc do sedmdesátky. Podívejte! Budete se na ni muset zeptat asi u vašich kolegů z mravnostního, ti ji musí znát. Vídali jsme ji již oblečenou do všech možných barev, ano. Hraběnka patří mezi naše nejoriginálnější zákazníky.“

„Především, víte o koho se jedná?“

„Je to vdova po hraběti Panettim, italském průmyslníku a zbrojaři. Žije tak trochu všude, v Paříži, v Cannes, v Egyptě. Myslím, že každý rok jezdí také do Vichy.“

„Pije?“

„Spíše nahrazuje vodu šampaňským a nedivil bych se, kdyby si čistila zuby značkou Pommery brut!

Obléká se jako mladá dívka, líčí se jak panenka, a tráví většinu svých nocí v kabaretech.“

„Její komorná?“

„Příliš jí neznám. Často je mění. Tuhle jsem tu viděl teprve letos. Loni měla velkou zrzavou dívku, povoláním masérku, protože se nechává každý den masírovat.“

„Znáte jméno té mladé ženy?“

„Gloria něco. Nemám při ruce její kartu, ale řeknou vám to v kanceláři. Nevím, jestli pochází z Itálie nebo jenom z jihu, možná z Toulouse.“

„Malá brunetka?“

„Ano. Elegantní, slušná, hezká. Viděl jsem jí málokdy. Neměla zvláštní pokoj, bydlela s hraběnkou v apartmá a také tam se svou paní jedla.“

„Žádný muž?“

„Jenom zeť, který ji přichází čas od času navštívit.“

„Kdy?“

„Bezprostředně před jejím odchodem. Na data se zeptejte v recepci. Nebydlí v hotelu.“

„Znáte jeho jméno?“

„Myslím že Krynker. Je to Čech nebo Maďar.“

„Dost tlustý, asi čtyřicetiletý brunet?“

„Ne. Naopak. Blondýn a mnohem mladší. Řekl bych sotva třicet let.“

Přerušila je skupina Američanek ve večerních šatech, které odevzdávaly klíče a požadovaly sehnat taxi.

„Mohl byste přísahat, že je to opravdu zeť? Měla nějaké avantýry?“

„Nevím. Neříkám ani ano, ani ne.“

„Strávil tu někdy zeť noc?“

„Ne. Ale několikrát si spolu večer vyšli.“

„S komornou?“

„Nikdy večer s hraběnkou nechodila. Ani jsem ji nikdy neviděl ve večerních šatech.“

„Víte, kam jely?“

„Do Londýna, pokud si dobře vzpomínám. Ale počkejte! Na něco jsem si vzpomněl. Erneste! Pojď sem! Neměj strach! Nechala tu hraběnka Panettiová svá velká zavazadla?“

„Ano, pane.“

Vrátný vysvětlil:

„Stává se často, že klienti, cestující na kratší nebo delší cesty, tu nechávají část svých zavazadel. Máme tu zvláštní úschovnu. Hraběnka tu nechala svá zavazadla.“

„Neřekla, kdy se vrátí?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Odjela sama?“

„Se svou komornou.“

„Taxíkem?“

„Na to byste se musel zeptat mého denního kolegy. Bude tady zítra od osmi hodin.“

Maigret vytáhl z kapsy Mossovu fotografi . Vrátný na ni jenom mrkl a udělal grimasu.

„Toho tu nenajdete.“

„Znáte ho?“

„Paterson. Znal jsem ho i pod jménem Mosselaer, když jsem pracoval v Miláně před patnácti lety. Mají ho v merku všechny drahé hotely a neodváží se tam již objevit. Ví, že by tam nedostal pokoj a ani by mu nedovolili projít halou.“

„Vy jste ho v poslední době neviděl?“

„Ne. Kdybych ho potkal, chtěl bych na něm sto lir, co si ode mne kdysi vypůjčil a nikdy je nevrátil.“

„Má váš denní kolega telefon?“

„Můžete mu zatelefonovat do jeho vily v Saint-Cloud, ale málokdy odpoví. Nemá rád, když ho někdo večer vyrušuje a většinou vyvěšuje aparát.“

Tentokrát se však ozval a současně bylo slyšet hudbu z rádia.

„Hlavní skladník by bezpochyby byl přesnější. Vzpomínám si, že jsem jí volal taxi. Obvykle jí obstarávám při odchodu z hotelu jízdenky na vlak nebo letenky.“

„Tentokrát jste to neudělal?“

„Ne. Ale teď mne to překvapilo. Možná, že odjela soukromým vozem.“

„Nevíte, zda její zeť Krynker měl vůz?“

„Samozřejmě. Velké americké auto čokoládové barvy.“

„Děkuji vám. Asi se s vámi uvidím ještě zítra ráno.“

Přešel do kanceláře recepce, kde zástupce ředitele v černém kabátě a proužkovaných kalhotách osobně vyhledal přihlašovací lístky.

„Opustila hotel šestnáctého února večer. Mám před očima její účet.“

„Byla sama?“

„V ten den tu vidím dvě večeře. Jedla tedy se svou společnicí.“

„Půjčil byste mi ten účet?“

Byly tam den po dni zaznamenané výdaje hraběnky v hotelu a Maigret si to chtěl prostudovat s odpočinutou hlavou.

„S podmínkou, že mi jej vrátíte! Jinak budeme mít potíže s berním úřadem. A proč vlastně policie pátrá po takové osobnosti jako je hraběnka Panettiová?“

Zamyšlený Maigret jen tak tak že neodpověděl: „To kvůli mé ženě“. Včas se ale vzpamatoval a zabručel:

„Ještě nevím. Nějaká historka s kloboukem.“