<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

S ÚCTOU PICPUS

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
Maigret u koronera, Maigretovy paměti - Simenon Georges
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 194 Kč
Maigret u koronera, Maigretovy paměti - Simenon Georges

 

   1   

 

 

1/ MYSLEL TO PICPUS VÁŽNĚ?

Za tři minuty pět. Na obrovském plánu Paříže, který zabírá celou jednu stěnu, zazářil bílý kotouček. Telefonista odložil housku se salámem a zasunul kolíček do jedné z tisíce zástrček telefonní centrály.

„Haló?… Čtrnáctka?… Posíláte výjezdovku?“

Maigret stojí na slunci, otírá si čelo a snaží se tvářit co možná lhostejně. Telefonista něco zavrčel, vytáhl kolíček, znovu si vzal housku a zamumlal k Maigretovi: „Opilec.“

Je srpen. Paříž je cítit asfaltem. Do místnosti, která je jakýmsi mozkem policejního pohotovostního oddílu, vniká dokořán otevřenými okny hluk z ulic Cité. Dole na nádvoří policejní prefektury stojí dva autokary plné strážníků, připravených na povel vyrazit…

Zase kotouček, tentokrát v osmnáctém obvodu. Houska jde stranou. Kolíček do zástrčky.

„Haló… To jsi ty, Gérarde?… Máš službu?… Tak co se to u vás děje?… Cože?… Jo tak.“

Někdo skočil z okna. Běžný způsob sebevraždy chudých lidí, hlavně starých, a bůhvíproč právě nejčastější v osmnáctém obvodu. Maigret vyklepal dýmku o okenní rám, znovu ji nacpal, podíval se na hodinky. Pět a dvě minuty. Tak zabili tu věštkyni, nebo nezabili? Dveře se otevřely a vešel malý, zavalitý, uspěchaný inspektor Lucas. I on si otíral čelo.

„Pořád nic, šéfe?“

Jako před chvílí Maigret, i Lucas přišel odnaproti, přes bulvár, který odděluje budovu soudní policie od prefektury.

„Tak ten chlap už je tady…“

„Mascouvin?“

„Je celý zelený strachem. Mermomocí chce s vámi mluvit. Říká, že už mu nezbývá než se jít utopit…“

Rozsvítil se kotouček… Snad teď?… Ne… Rvačka u Saint-Ouenské brány. Telefon. Ředitel soudní policie si přeje mluvit s komisařem Maigretem.

„Haló… Maigret?… Tak co?… Nic?…“

Hlas zní mírně ironicky. Maigret zuří. Je mu horko. Dal by nevímco za pořádné pivo od čepu. A poprvé v životě si skoro přeje, aby někdo spáchal zločin, totiž ten zločin, na který čeká. To je to. Když nikdo nezavraždí věštkyni přesně v pět, nebo spíš, jako to bylo otištěno na pijáku, v sedmnáct nula nula, má Maigret nadlouho postaráno o pošklebky a více méně duchaplné vtipy svých kolegů.

„Přived Mascouvina sem.“

Ten člověk rozhodně nevypadá, že by si dělal blázny. Přišel předešlý večer na polici , zachmuřený, tvář zkřivenou nervovým tikem, a neodbytně trval na tom, že musí mluvit s komisařem Maigretem osobně.

„Je to otázka života nebo smrti…“

Drobný, hubený, celkem nenápadný člověk středního věku, šířil kolem sebe mdlý pach zanedbaného starého mládence. Když vyprávěl svůj příběh, jako školák u tabule, vytahoval si prsty v kloubech, až to lupalo.

„Patnáct let pracuju u firmy Proud a Drouin, je to obchodní agentura na bulváru Bonne-Nouvel e…

Bydlím sám v dvoupokojovém bytě na Vogeském náměstí číslo dvacet jedna… Večer chodívám hrát bridž do jednoho kroužku U pyramid. Už dva měsíce mám strašnou smůlu. Nechal jsem tam všechny úspory… Jsem paní hraběnce dlužen osm set franků…“

Maigret ho poslouchá na půl ucha, myslí na to, jak celá Paříž odjela na prázdniny a ti, co tu zbyli, teď právě popíjejí chlazené nápoje pod plachtami kaváren. Jaká paní hraběnka? A tak! Smutný muž vysvětluje, že je to velká dáma, která o všechno přišla a zařídila si v ulici U pyramid bridžový salón. Krásná paní je to. Chlap je do ní zřejmě zamilovaný.

„Dneska ve čtyři hodiny, pane komisaři, jsem vzal z pokladny podniku tisícovku…“

Neříkal by to tragičtějším hlasem, kdyby byl vyvraždil celou rodinu. A zpovídá se dál a dál lupe klouby u prstů. Když skončil práci, odešel z kanceláře a s tou tisícovkou v kapse bloudil po Velkých bulvárech. Trápilo ho svědomí. Zašel do kavárny Sport na rohu náměstí Republiky a Voltairova bulváru, kam denně chodí na večerní aperitiv.

– Přineste mi psací náčiní, Nestore…

On totiž říká číšníkovi křestním jménem. Ano, rozhodl se, že napíše šéfovi. Přizná se mu ke všemu, co udělal, a pošle mu tu tisícovku nazpět. Že měl takovou smůlu. Už dva měsíce prohrává. A že tajně miluje paní hraběnku, ale ta má oči jen pro toho bývalého kapitána a na Mascouvinovi tvrdě vymáhá dluh.

Uprostřed rušné kavárny Mascouvin upřeně hledí na podložku rozevřenou na stole. Mechanicky si položil brýle na piják a teď se na něj dívá vypouklýma krátkozrakýma očima. A tu se stala ta podivná věc. V jednom skle se jako v zrcadle odrážejí černé črty písma vysátého do pijáku. Mascouvin rozeznal jedno slovo: zabiju… Podíval se pozorněji… Sklo reprodukuje původní obraz: zítra v sedmnáct nula nula zabiju… „Zítra v sedmnáct nula nula zabiju věštkyni. S úctou Picpus.“

Pět a pět minut. Telefonista už stačil dojíst česnekový salám, protože bílé kotoučky na plánu Paříže zůstávají dál temné. Na schodech se ozvaly kroky. Lucas vede smutného muže. Předešlý večer mu Maigret poradil, aby šel domů, ráno normálně nastoupil do práce a tu tisícovku vrátil na místo. Pro všechny případy ho Lucas sledoval. Kolem deváté večer zabrousil Mascouvin do ulice U pyramid, ale do hraběnčina domu nevešel. Ráno šel do práce a v poledne obědval v jedné levné restauraci na bulváru svatého Martina.

Až najednou v půl páté to nevydržel, opustil temné kanceláře firmy Proud a Drouin a zamířil na Zlatnické nábřeží.

„Já už nemůžu dál, pane komisaři… Já už si netroufám podívat šéfovi do očí… Připadám si…“

„Sedněte si!… A mlčte!“

Pět a osm minut. Jásavé slunce zalévá Paříž a její shon, muže bez kabátu, ženy napůl nahé pod lehkými šaty. A mezitím policie hlídá čtyři sta osmdesát dvě více nebo méně jasnovidné věštkyně!

„Poslyšte, Maigrete, co když si z vás někdo dělá blázny?“ I Lucas má starost, aby se šéf nezesměšnil. V třetím obvodu se rozsvítil kotouček.

„Haló… Cože?… Jo tak.“

Telefonista se obrátil k Maigretovi a vzdychl:

„Zase opilec… A to není sobota…“

Mascouvin se vrtí na židli, lupe prsty a nakonec vyhrkne:

„Promiňte, pane komisaři, ale já bych vám chtěl říct…“

„Nic mi neříkejte!“ okřikl ho Maigret.

Zabije už konečně Picpus tu svou věštkyni, nebo ne? Kotouček. Znovu osmnáctý obvod.

„Haló… Komisaře Maigreta?… Předávám.“

Když Maigret bere do ruky sluchátko, lehce se mu sevře srdce.

„Haló?… Ano… Stanice v Domrémontově ulici?… Cože?… Caulaincourtova ulice, číslo šedesát sedm A… Slečna Jeanna?… Věštkyně?…“

Maigretův hlas už zase zní jako polnice. Obličej se mu rozzářil. „Tak honem, chlapci… Vem ho s sebou, Lucasi… Člověk nikdy neví…“

Josef Mascouvin sestupuje za nimi po zaprášeném schodišti jako zvlášť trudnomyslný náměsíčník. Na nádvoří čeká policejní auto.

„Caulaincourtova ulice, číslo šedesát sedm A… A honem!“

Po cestě probírá Maigret seznam jasnovidek a kartářek, který si dal předešlý den sestavit a podle kterého je dal nenápadně hlídat. Přirozeně, slečna Jeanna v něm není!

„Šlápni na to, člověče!“

A ten trouba Mascouvin se nesměle ptá:

„Je mrtvá?“

Maigreta najednou napadá, je-li Mascouvin opravdu tak naivní, jak vypadá. Však se to ukáže.

„Pistole?“ táže se Lucas.

„Nůž…“

Na domovní čísla se ani nemusí dívat. Přímo naproti Pecqueurovu náměstí shluk lidí před vraty označuje místo, kde se tragédie odehrála.

„Mám počkat?“ koktá Mascouvin.

„Jen pojďte taky… za námi!“

Strážníci se rozestupují, aby Maigret a inspektor Lucas mohli projít.

„Páté patro vpravo.“

V domě není výtah. Dům jinak čistý, pěkný. V každém patře pochopitelně hlouček nájemníků. V pátém patře vítá Maigreta policejní komisař osmnáctého obvodu.

„Pojďte dál… Přišli jsme ještě zatepla. Dověděli jsme se to tak brzy jen náhodou, však sám uvidíte…“

Salónek má velké okno dokořán na balkón, odkud je výhled na město. Elegantní, útulný salónek, světlé záclony a potahy na stylovém nábytku, vkusné drobné předměty. Lékař ze sousedství právě vstává ze země.

„Nedá se nic dělat… Druhá rána byla smrtelná.“

Místnost je příliš malá na lidi, kteří se nahrnuli dovnitř. Maigret si nacpal dýmku a svlékl kabát, čímž odhalil bledě fialové šle, které mu minulý týden koupila manželka. Při pohledu na ty šle, ještě ke všemu hedvábné, se komisař pousmál, a Maigret se zakabonil.

„Tak co?… Povídejte!… Čekám.“

„To je právě ono. Ještě jsem nestačil sebrat informace, domovnice není zrovna hovorná. Člověk aby z ní každé slovo páčil… Slečna Jeanna, pravým jménem Marie Picardová, narozená v Bayeux…“

Maigret nadzvedl prostěradlo zakrývající mrtvou. Hezká ženská, jen co je pravda. Kolem čtyřicítky. Baculatá, pěstovaná blondýnka, i když snad ne docela od přírody.

„Nebyla hlášena jako věštkyně a nedělala si žádnou reklamu. Ale měla stálou klientelu, prý samé lepší lidi…“

„Kolik návštěv měla dnes dopoledne?“

„Domovnice, paní Baffoinová – Eugénie Baffoinová – to neví. Tvrdí, že jí do toho nic není a že všechny domovnice prý nejsou tak zvědavé, jak se o nich říká… Pár minut po páté tady ta paní…“

Ze židle vstává drobná, živá osůbka, také středního věku, s trochu směšným kloboukem na hlavě, a vysvětluje:

„Já jsem slečnu Jeannu znala, ona k nám občas jezdila na pár dní do Morsangu… Znáte to tam?… Je to na Seině, hned nad Corbeil, jak je ten jez… Já tam mám hostinec U tučného holuba… A protože Izidor zrovna chytil pár pěkných línů a já jsem zrovna měla cestu do Paříže, řekla jsem si…“

Líni leží v košíku, pěkně obalení svěží trávou.

„Chápete, já jsem věděla, že jí to udělá radost, ona měla líny hrozně.ráda…“

„Znala jste slečnu Jeannu dlouho?“

„Asi tak pět let… Jednou u nás strávila celý měsíc…“

„Sama?“

„No dovolte!… Tak jsem sem mezi dvěma pochůzkami zaskočila… Dveře do bytu byly pootevřené…

Podívejte se, takhle… Povídám: ,Slečno, Jeanno… to jsem já, Royová…‘ A když se nikdo neozval, šla jsem dál a… Ona seděla tady u toho stolečku, nakloněná dopředu, a já jsem nejdřív myslela, že spí… Chtěla jsem ji probudit a…“

Tak tedy přibližně v pět hodin sedm minut slečna Jeanna, věštkyně, byla už mrtvá, probodnutá dvěma ranami nožem do zad.

„Zbraň se našla?“ obrátil se Maigret k policejnímu komisaři.

„Nenašla.“

„Nábytek není poškozený?“

„Není… Všechno na místě… Vrah zřejmě ani nezašel do ložnice… Podívejte se…“

Komisař otevřel dveře. Ložnice je snad ještě veselejší než salón. Pravý budoárek ve světlých barvách. Hnízdečko parádnice, která si potrpí na pohodlí.

„A vy říkáte, že domovnice…“

„Tvrdí, že nic neví… Paní Royová seběhla vedle do výčepu a odtamtud nám zatelefonovala… Čekala na nás před domem… Jen ještě maličkost… Počkat, zrovna jde zámečník, pro kterého jsem poslal…

Tudy, příteli… Podívejte se, otevřte nám tady ty dveře…“

Maigret se náhodou podíval na Mascouvina, který seděl v koutě na židli, a zaměstnanec firmy Proud a Drouin zakvílel:

„Mně je nějak zle od žaludku, pane komisaři…“

„Dobře vám tak!“

Za chvíli, až se dostaví pánové od vyšetřujícího soudu a specialisté z identifikačního oddělení, bude teprve zle. Maigret jen doufá, že si mezitím stačí skočit na jedno pivo k Manierovi.

„Jak vidíte,“ vysvětluje policejní komisař, „ten byt má salón, jídelnu, ložnici, koupelnu a…“

Ukazuje na zamčené dveře, které zámečník právě odemyká.

„Patrně kuchyně…“

V zámku zaharašil klíč. Dveře se otevřely.

Bylo to tak neočekávané, že to bylo až k smíchu. V malé kuchyňce, kde se nepovaloval jediný špinavý talíř nebo sklenice, seděl u stolu velice vážný stařec a čekal.

„Tak co vy tady?… Co tady děláte?“

Děda se vyjeveně dívá na příchozí a zaraženě mlčí. Ještě podivnější je, že v tom velkém srpnovém vedru má na sobě dozelena vybledlý svrchník. Tváře mu mizí pod špatně přistřiženými vousy. Uhýbá pohledem, hrbí záda.

„Jak dlouho jste tady v kuchyni?“

S námahou, jako by špatně rozuměl, vytáhl stařec z kapsy zlaté hodinky a otevřel je.

„Asi čtyřicet minut,“ odpověděl nakonec.

„Takže v pět hodin už jste tady byl?“

„Přišel jsem před pátou…“

„Co víte o té vraždě?“

Stařec je natvrdlý, nastavuje ucho jako hluchý.

„Jak to, vy nevíte, že…“

Odhalili mrtvolu. Stařec na ni hledí s úžasem, strnule.

„Tak co?“

Stařec mlčí. Otírá si oči. Ale ne proto, že by plakal, Maigret si už všiml, že mu slzí oči.

„Co jste dělal v kuchyni?“

Stařec na něj dál hledí, jako by slova neměla pro něho smysl.

„Jak to, že jste byl v kuchyni zamčený? Klíč nebyl uvnitř… A zvenčí taky ne…“

„Já nevím…,“ vzdychl stařec jako dítě, které se bojí výprasku.

„Co nevíte?“

„Nic nevím.“

„Máte průkaz?“

Stařec neobratně hledá po kapsách, znovu si otírá oči, popotahuje a nakonec podává náprsní tašku se stříbrným monogramem. Policejní komisař a Maigret se na sebe podívali. Je ten děda opravdu tak dětinský, nebo to tak dokonale hraje? Z náprsní tašky vytáhl Maigret průkaz a polohlasně čte:

„Octave Le Cloaguen, námořní lékař ve výslužbě, šedesát osm let, Batignol ský bulvár číslo čtyři, Paříž.“

„Všichni ven!“ zařval náhle Maigret.

Josef Mascouvin se poslušně zvedl.

„Vy ne… Vy tu zůstanete, sakra!… A sedněte si!“

V tom bytě pro panenky se těch deset lidí doslova dusí.

„A vy se taky posaďte, pane Le Cloaguene… A teď mi povězte, co tady vlastně děláte?“

Le Cloaguen sebou škubl. Slyšel zvuk slov, ale nechápe jejich smysl. Maigret opakuje znovu otázku hodně hlasitě.

„Jo tak… Promiňte… Já jsem přišel…“

„Proč?“

„K ní na návštěvu…,“ koktá stařec a ukazuje na zakryté tělo.

„To jste si chtěl dát hádat budoucnost?“

Stařec nic.

„Tak byl jste její klient, nebo ne?“

„Jo… Já jsem přišel…“

„A co bylo?“

„Seděl jsem tady… Tamhle na té pozlacené židli… A někdo zaklepal… Takhle…“

Stařec zamířil ke dveřím, skoro jako by chtěl utéct. Ale ne, jenom trhavě zaklepal na dveře.

„A ona mi povídá…“

„Tak dál, dál!… Co vám řekla?“

„Ona povídá: ,Honem sem…,‘ a strčila mě do kuchyně.“

„A zamkla vás tam?“

„To nevím.“

„Co dál?“

„Nic… Sedl jsem si ke stolu… Okno bylo otevřené, a tak jsem se koukal na ulici…“

„A potom?“

„Potom nic… Přišla spousta nějakých lidí… A já jsem myslel, že se nemám ukazovat…“

Stařec mluví tiše, pomalu, jakoby nerad, a najednou položí naprosto nečekanou otázku:

„Neměl byste trochu tabáku?“

„Cigaretu?“

„Ne, tabák…“

„Vy kouříte dýmku?“

Maigret mu podal pytlík s tabákem. Le Cloaguen si nabral a se zřejmým uspokojením si strčil tabák do úst.

„Prosím vás, neříkejte to mé ženě…“

Mezitím Lucas prohledává byt. Maigret ví, co hledá.

„Tak co?“

„Nic, šéfe… Klíč od kuchyně nikde není. Požádal jsem jednoho inspektora, aby se podíval na ulici, jestli ho někdo nevyhodil z okna.“

Maigret rekapituluje Le Cloaguenovi jeho výpověď:

„Zkrátka vy tvrdíte, že jste sem přišel před pátou poradit se s věštkyní. Dvě nebo tři minuty před pátou někdo zvláštním způsobem zaklepal a slečna Jeanna vás strčila do kuchyně… Bylo to tak?…

Díval jste se z okna a pak jste slyšel hlasy a zůstal jste sedět… Ani jste se nepodíval klíčovou dírkou.“

„Ne, já jsem myslel, že má návštěvu.“

„Už jste tady byl předtím?“

„Chodil jsem sem jednou týdně…“

„Jak dlouho?“

„Už hodně dlouho…“

Je senilní nebo není? Celá čtvrt je vzhůru. Když dorazily vozy od soudu, před domem bylo na dvě stě lidí. A slunce svítí a barvy hrají, jak krásně by se to sedělo na chodníku před kavárnou u chlazeného piva! Maigret si zase oblékl kabát, protože pánové od soudu už jsou na schodech.

„Ale to jste vy, pane komisaři?“ říká vyšetřující soudce. „To bude zřejmě zajímavý případ, co?“

„Až na to, že tu prozatím mám jen dva cvoky,“ mumlá si Maigret pro sebe. Ten pitomec Mascouvin ne a ne z něho spustit oči! A děda žvýká tabák a popotahuje!

„Poslyš, Lucasi… Odvez tady ty dva… Já se vrátím do kanceláře tak za půl hodiny…“

A vtom tomu všemu nasadil Mascouvin korunu. Nejdřív se chvíli rozhlížel po rozházeném pokoji a hledal klobouk a pak Maigretovi zašeptal do ucha, vážně jako vždycky.

„Tak vidíte, pane komisaři, že Picpus tu věštkyni opravdu zabil.“

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist