Georges Simenon

S ÚCTOU PICPUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3/ DÍVKA V ČERVENÉM KLOBOUČKU

Asi tak každou čtvrthodinu Maigret těžce zavzdychal a zahalekal, jako by zvedal horu, ale pokaždé se jen s námahou vyprostil z objetí vlhkých prostěradel, a jen se převalil na druhý bok, hned se zase hroužil do spánku, v němž se to hemžilo divokými přízraky. Pokaždé se paní Maigretová probudila a chvíli se pak upřeně dívala na roletu, kterou vítr vzdouval jako balón, než se jí zase podařilo usnout.

Noc byla čirá jako křišťál, tak čirá, že bylo z bulváru Richarda Lenoira slyšet – nebo se to aspoň zdálo – rachocení vláčku až z hlavní tržnice.

V čísle 21 na Vogeském náměstí bylo okno také otevřené, ale v pokoji nebyl nikdo, nikdo neležel v posteli, kterou domovnice jako obvykle večer odestlala.

V nemocničním pokoji v Hôtel-Dieu seděla ošetřovatelka s koňským profilem u lůžka Josefa Mascouvina, jehož tvář mizela pod obvazy, a pletla.

Nikdo nebděl nad slečnou Jeannou zavřenou v mrazící zásuvce Ústavu soudního lékařství. Na Batignol ském bulváru, pár kroků od světel na náměstí Clichy, inspektor Janvier občas vstával z lavičky, procházel se pod stromy, díval se na měsíc, který se objevil mezi domovními štíty s reklamními nápisy, a pak na temná okna čísla 17.

Zpočátku k němu ve stínu přistupovaly ženy – bůhví proč byly dnes v noci ty zdejší všechny tak mohutné – ale brzy pochopily, oč jde, a nyní už jen bloudily opodál, postupně se vytrácely, a bary zavíraly jeden po druhém, zatímco náhlé ochlazení věstilo blízkost dne dávno předtím, než na východě pobledlo nebe.

Ze salónu paní hraběnky v ulici U pyramid odcházeli poslední hráči v pět hodin ráno, posilněni obloženými chlebíčky.

Tiskárny chrlily první vydání novin. Otvíraly se brány metra, pod kávovary už hořel plyn a na výčepních pultech se vršily teplé rohlíky.

Torrence, ještě celý rozespalý, se rozhlížel po Batignol ském bulváru, až našel svého kolegu, kterého přišel vystřídat.

„Nic?“

„Nic.“

Maigret, bez kabátu, snídal. V ulicích, kde dosud ležela přízemní stříbřitá pára, začínal proudit život.

Dívka v červeném kloboučku uklidila své dva pokoje a kuchyň ve čtvrti Ternes, vyšla z domu, zamířila ke stanici metra a po cestě si jako obvykle koupila noviny. Místo do turistické kanceláře na bulváru de la Madeleine pokračovala až do stanice Châtelet a celá rozčilená, s chvějícími se rty, jako by se modlila růženec, zamířila k temné budově Soudního paláce. Maigret stál v kanceláři u okna a pečlivě si čistil své dvě dýmky.

„Chce s vámi mluvit nějaká slečna… Neřekla, jak se jmenuje… Prý je to naléhavé…“

A tak onoho sobotního rána se tragédie rozjela nanovo. Dívka měla na sobě tmavomodrý kostým a červený klobouček. Obvykle byla jistě usměvavá, s dolíčky na tvářích a dolíčkem na bradě, ale rozčilení ji přemáhalo.

„Kde je bratr, pane komisaři?… Je mrtvý?… Je to můj bratr, nebo spíš nevlastní bratr…“

Šlo o Mascouvina, jehož fotografie se skvěla na první stránce novin vedle fotografie Maigretovy, stále téže Maigretovy fotografie, kterou noviny přinášely při každém novém případu už dobrých patnáct let.

„Haló… Hôtel-Dieu?“

Ne, Mascouvin nezemřel. Každou chvíli ho přijde profesor znovu vyšetřit. Je stále ještě v bezvědomí a nikdo k němu nesmí.

„Povězte mi něco o svém bratrovi, slečno… Promiňte, jak se jmenujete?“

„Berta… Berta Janiveauová… Ale říká se mi slečno Berto… Jsem zaměstnaná jako písařka v cestovní kanceláři… Můj otec byl truhlář v malé vesnici v departementu Oise… Narodila jsem se, když už byli rodiče hodně staří… Už nedoufali, že budou mít dítě, a adoptovali mezitím chlapce z nalezince, Josefa Mascouvina…“

Vedle tohoto svěžího děvčátka vypadá Maigret jako dobrotivý dědeček.

„Poslyšte… Nechtěla byste se mnou zajít do bytu vašeho bratra na Vogeském náměstí?“

Nasedli do taxíku a dívka mluví a mluví, volně, bez pobízeni. Dole v průjezdě domovnice s novinami v ruce a kolem ní hlouček sousedek.

„Takový solidní, spořádaný člověk, ke každému tak zdvořilý!“

V prvním patře bydlí bývalý ministr, v druhém pan domácí. Teprve ve třetím patře je cítit dusno většího počtu rodin, drobných lidí namačkaných v bytech po obou stranách dlouhé chodby, kam světlo vniká stropním světlíkem.

„Proč by se chtěl zabít?… Neprožil nikdy žádnou tragédii…“

Až dosud byl Josef Mascouvin pro Maigreta jen podivný a poněkud znepokojivý zjev. Ale slečna Berta mluví. A mluví i byt, pečlivě uklizený pokoj, vážné, seriózní knihy v knihovně, zánovní gramofon, umývárna a malá kuchyňka.

„On si totiž, pane komisaři, nikdy nepřipadal jako ostatní… Děti ve vesnici mu říkali kluk z nalezince… Ve škole byl nejlepší žák… Doma si dával záležet, aby dělal víc než ostatní… Pořád měl pocit, že překáží, že je přebytečný. Že ho doma trpíme jen ze soucitu… Rodiče ho museli nutit, aby dál studoval… A pak umřeli… Myslelo se, že po nich něco zůstane, ale nezůstalo skoro nic, a protože já jsem byla ještě moc malá, abych mohla pracovat, Josef Mascouvin se o mě celou dobu staral.“

„Proč jste nebydleli společně?“

Dívka se začervenala.

„On nechtěl… My přece nejsme doopravdy bratr a sestra, víte?“

„Poslyšte, slečno… Nebyl do vás váš nevlastní bratr trochu zamilovaný?“

„Myslím, že byl… Ale nikdy mi to neřekl… To by si netroufal…“

„A měl nějaké přátele nebo přítelkyně?“

„Já o žádných nevím… Občas jsme si spolu v nedělí někam vyšli…“

„Nikdy jste spolu nebyli v Morsangu?“

Dívka se snaží rozpomenout.

„Kde je to?“

„Na Seině, nad Corbeil…“

„To ne… My jsme obyčejně jezdili na Marnu, do Joinvil u… Josef teď už kolik měsíců vášnivě hrál bridž…“

„Říkal vám o paní hraběnce?“

„Jaké hraběnce?“

S největšími ohledy, ale marně, prohledává Maigret byt. Nic tu není, z čeho by se mohl něco dovědět. V sekretáři zápisníky, kam si Mascouvin pedanticky zapisoval každé sebemenší vydání. Knihy o bridži. Rozbory složitých partií.

Slečna Berta mu ukazuje na stěně fotografi rodičů. Stojí před domem a před nimi na zemi sedí ona jako malá holčička.

„Myslíte, že by váš bratr byl schopen něco ukrást?“

„Ukrást?… On, takový svědomitý člověk?“

Dívka se rozpačitě zasmála.

„To je vidět, že ho neznáte… Vzpomínám si, jak se jednou starostí div nerozstonal, protože se celý týden nemohl dopočítat několika centimů v účtech…“

„Víte co, slečno?… Uděláte nejlíp, když teď půjdete do práce… Tam vás snadno zastihneme telefonicky, kdyby bylo něco nového.“

„Ale zavoláte určitě, viďte, pane komisaři? I kdybych s ním nemohla mluvit… Aspoň bych ho chtěla vidět, abych se na vlastní oči přesvědčila, že je živ…“

Maigret zavřel okno, naposled se rozhlédl po pokoji a strčil klíč do kapsy. Pak krátce promluvil s domovnicí. Ne, Mascouvin nedostával žádné dopisy: jen občas lístek potrubní poštou od své nevlastní sestry, když měli spolu v neděli někam jít. Ano, domovnice si všimla, že vypadal poslední dobou nějak ustaraně.

„A takový laskavý člověk, pane komisaři… Například kdykoliv šel přes dvůr, vždycky promluvil s dětmi a prvního jim nosil cukroví…“

Maigret se vydal pěšky na náměstí Republiky. Kavárna Sport je skoro prázdná. Číšník Nestor otírá stolky z umělého mramoru.

„Pan Mascouvin?… Však to byla pro mě rána, když jsem ráno otevřel noviny!… Podívejte se, tady vždycky sedával…“

U výčepního pultu hrací automat. Vzadu ruský kulečník, u něhož Mascouvin sedal, skoro každý večer.

„Ne, nikdy jsem ho neviděl s nikým mluvit… Pomalu popíjel svůj aperitiv, vždycky stejný… Četl noviny… Pak mě zavolal a vždycky mi dal dvacet pět centimů spropitného… Chodil sem přesně, jako hodiny.“

„Říkal si často o psací náčiní?“

„Já mám dojem, že to bylo poprvé…“

Nestor bohužel nemůže říct, jestli ten večer Mascouvin opravdu něco napsal, nebo jestli jen tak koukal na piják před sebou. Číšník si také nemohl vzpomenout, jestli tu podložku předtím někdo použil.

„To víte, odpoledne, takových lidí…“

Maigret vzdychl, otřel si pot a nastoupil na zadní plošinu autobusu. Líně si v duchu představuje hebký písek a jednotvárnou píseň bíle lemovaných vln.

„Zase tu máte nějakou slečnu, Maigrete… Dneska se s nimi zřejmě roztrhl pytel…“

Tahle je docela jiná než slečna Berta. Silné osmnáctileté děvče se vzdutým živůtkem, růžolící, s lehce vypouklýma očima. Člověk má dojem, že právě podojila krávy a že dosud voní mlékem. Něco na tom je, protože pracuje v mlékárně v Caulaincourtově ulici. Rozčilením div nepláče.

„On mi pan Jules totiž říkal…“

„Promiňte… Kdo je pan Jules?“

„To je můj šéf… Říkal, abych za váma rozhodně šla…“

Dívka pomalu přivyká ovzduší kanceláře, kde zavalitý komisař dobrácky pokuřuje dýmku.

„Tak mi povězte, jak to bylo.“

„Na mou duši, já nevím, jak se jmenuje… Všimla jsem si ho hlavně kvůli tomu autu, má zelený kabriolet…“

„Ale co ten mládenec? – Popište mi ho.“

Děvče se začervenalo. Jmenuje se Ema a v Paříži je teprve několik měsíců. A každý den časně ráno roznáší mléko skoro po celé Caulaincourtově ulici. Odpoledne prodává v krámě.

„Já nevím, jestli je to mládenec… Třeba je ženatý.“

Rozhodně je zřejmé, že Ema je do muže se zeleným kabrioletem zamilovaná.

„Je vysoký, černovlasý, moc dobře oblečený, vždycky nosí světlý klobouk… Jednou měl přes rameno triedr. A vždycky zastavil s vozem kousek za číslem šedesát sedm.“

„Jak to víte?…“

„Jezdil tam tak jednou týdně, někdy dvakrát… Vždycky zašel do čísla šedesát sedm A a mně to přišlo, že tam chodí za nějakou ženskou.“

„Proč?“

„Protože byl oblečený, jako kdyby šel za ženskou… Já to nedovedu vysvětlit… A tak krásně voněl…“

„To jste ho viděla tak zblízka?“

Chudák Ema! Jako by ji viděl, jak kolem půl páté vyhlíží zelený kabriolet, a pod nějakou záminkou běží ven, aby se otřela o člověka, kterého zbožňuje!

„Byl tam včera?“

Emě je do pláče a kývá hlavou.

„V kolik hodin?“

„Já nevím, ale bylo to kolem páté. Nezůstal tam dlouho… On tu paní určitě nezavraždil…“

Bodejť! Maigret se vyptává trpělivě, na všechno přitakává. Tlustá Ema ani netuší, jak zajímavé věci říká, protože její popis mladíka odpovídá přesně typu člověka, u kterého by souvislost s podobným případem nepřekvapovala.

Příliš dobře oblečený, Ema to sama řekla. Příliš světlé šaty, které vždycky vypadají jako nové. Na prstě briliant. Ema si také všimla, že má dva zlaté zuby.

Chodí na dostihy. Maigret se bude muset zeptat na zvláštním oddělení pro hry a společenské záležitosti. A co kdyby se mezi stálými hosty paní hraběnky vyskytl někdo, kdo odpovídá jeho popisu?

„Děkuji vám, slečno… Pan Jules dobře udělal, že vás ke mně poslal.“

„On nic neprovedl, že ne?… Já nevěřím, že by takový člověk…“

Ema se ovšem nepřiznala – a také je to pro průběh pátrání zcela bezvýznamné – že už po celé týdny, kdykoli zelený kabriolet zastavil v ulici, nenápadně hodila dovnitř čerstvý kvítek.

„Nevšimla jste si, kdo jiný vešel kolem páté do čísla šedesát sedm A?“

„Nějaká paní.“

„Jak vypadala?“

Popis celkem souhlasí s popisem majitelky Tučného holuba, ale Ema neví určitě, jestli ta paní vešla do domu před odchodem nebo po odchodu muže se zeleným kabrioletem. Maigret mezi řečí čmárá stručné příkazy. Vyhledat všechny zelené kabriolety. Vyhledat v okruhu dostihů mladého černovlasého muže atd.

„Haló… Hôtel-Dieu?“

Mascouvin nezemřel. U telefonu je sám pan profesor. Prý je naděje asi tak dvě k desíti, že se z toho dostane.

„Haló… Slečno Berto?… Váš bratr se z toho asi dostane… Ne, ještě k němu nemůžete… Zavolám vás…“

Obrovská pláž, nekonečné moře bez vrásky… Je horko a Maigret vzdychá… Začíná nejnamáhavější a nejméně uspokojivá fáze pátrání… Jednotlivé postavy se počínají rýsovat, osoby se seskupují…

Jestlipak chudáka dědu z Batignol ského bulváru zase zavřeli v pokoji? Jako náhodou je tu odpověď. Telefonuje inspektor Torrence.

„To jste vy, šéfe?… Volám z jednoho bistra na nábřeží… Náš děda vyšel z domu přesně v devět…

Cože?… Jo, ovšem… Má na sobě těžký svrchník… Ne, na mě se ani nepodíval… On se na nic nedívá… Jde rovnou za nosem, pomaličku, jako nemocný na zdravotní procházce… Občas se zastaví před nějakým výkladem. Než přejde přes ulici, váhá, jako by se bál aut… Ani jednou se neohlédl…

Teď stojí u vody a kouká na rybáře… Já ho odtud vidím… Cože?… Ne, s nikým nemluvil… Jak?… Jak chcete, budu ho sledovat dál… Jo, a objevil jsem tady báječné vouvrayské…“

Maigret s vážnou tváří těžce stoupá po úzkém zadním schodišti k laboratořím v podkroví Soudního paláce. Tam podává ruce, sklání se nad experty při práci.

„Tak co, hoši?“

Nic zajímavého. Písmo na pijáku může být stejně tak mužské jako ženské a otisky prstů piják žádné nezachytil. Na psací podložce je jich spousta. Pro všechny případy je porovnali s otisky trestaných osob, ale bez výsledku.

Později zaskočil Maigreta pozdravit čiperný doktor Paul s vítězně vlajícím plnovousem.

„Maigrete, kamaráde!… Poslyšte, ten chlap, co zasadil ty dvě bodné rány… Ta první šla kolem srdce na pár milimetrů. .. Zato ta druhá zasáhla přímo levou komoru… A dám vám tip… Podle toho, jak vrah stál, když ji bodal, musela ho postříkat krev z rány.“

Ale když našli Octava Le Cloaguena v kuchyni, neměl na šatech ani krev, ani stopy po čištění. Přestože spal jen pár hodin, Janvier už je zase v úřadě.

„Vezměte si tady tu fotografi (Mascouvinovu) a ukažte ji pokud možno každému v Caulaincourtově ulici.“ Všechno se musí zkusit. Žádná možnost se nesmí zanedbat.

„Poslyšte, doktore… Mohla ty dvě rány zasadit žena?“

„To by musela mít pořádnou sílu… Ale jsou známy případy, že za jistých okolností dík svým nervům dovede být žena silnější než muž…“

Tím se nic nezjednodušilo, naopak!

Lucas se vypravil za paní hraběnkou do ulice U pyramid. Musel dlouho čekat, protože paní hraběnka ještě nevstala. Přijala ho v oblacích půvabného negližé. Paní hraběnka je velká dáma. Má lorňon. Soustavně tituluje Lucase „pane strážníku“.

Zajisté, Mascouvin je jí dlužen nějakou maličkost. Osm set franků? Možná. Ale na takové drobnosti se tu přece nehledí… Kdepak! Nikdy na něho nenaléhala, aby jí zaplatil… Chudák malý!… Takový drobný úředníček, připletl se do kroužku, kam chodí sami nóbl lidé, plukovník ve výslužbě, manželka majitele továrny na čokoládu, prokurista jedné obchodní banky… Dva velké salóny zařízené s jistým vkusem… V jednom z nich stojí bar a za ním je kuchyňka, kde se připravují chlebíčky, když se hosté zdrží příliš dlouho…

„Zeptej se jí,“ říká Maigret do telefonu, „jestli nezná nějakého chlapa, který…“

Popisuje muže se zeleným kabrioletem. Paní hraběnka nikoho takového nezná.

„Haló… Lucas? Poptej se v okolí… Třeba tam ten kabriolet viděli… Prodavači a služky si obyčejně pamatují takové neobvyklé automobily.“

Paříž brázdí autokary nacpané cizinci, průvodci řvou do ampliónů. Teploměr ukazuje třicet pět stupňů ve stínu a do bazénů se už nedá skákat, co je tam namačkáno lidí.

„Pošli mi nahoru jedno pivo… vlastně dvě!“ nařizuje Maigret zřízenci. Poledne. Lucas se vrátil.

„O zeleném kabrioletu nic… Pro jistotu jsem si opsal seznam návštěvníků bridžového kroužku… On je to totiž regulérně přihlášený kroužek. Jinak tam není velká legrace… Salóny chtějí vypadat vznešeně, ale podle pečlivě vedené účetní knihy se tam moc vysoko nehraje… Většina hraje o centimy, občas někdo o pět… Chodí tam samí osamělí lidé, bez rodin a bez přátel, tráví tam večer, někdy zůstanou do noci… Paní hraběnka jim imponuje… Hrají si tam na vysokou společnost… Ale když někdo prohraje a má zaplatit nějakých třicet franků, brečí jako želva…“

„Le Cloaguen tam nikdy nebyl?“

„Není v seznamu.“

„A jeho žena?… A dcera?“

„Taky mě to napadlo… Neznají je tam.“

„A slečnu Jeannu?“

„To je právě ono… Když jsem paní hraběnce ukázal její fotografi , měl jsem dojem, že zabrala…

Dlouho si ji prohlížela, až moc dlouho, a pak se trochu moc nevinně zeptala: Kdo je to?“

Číšník z kavárny U delfína, který zná kanceláře soudní policie stejně dobře jako stolky ve svém podniku, postavil před Maigreta dvě piva. Maigret vypil první jedním douškem. A už drží v ruce druhé. Zachytil Lucasův pohled a zamumlal:

„Promiň, kamaráde…“

Má příliš velkou žízeň. Nedá se nic dělat, a Lucas měl možnost se osvěžit po cestě. Zvoní poledne. Statisíce Pařížanů využijí víkendu a rozjedou se k moři nebo na venkov.

„Haló… Ústředna?… Zavolejte mi moji ženu.“

Druhé pivo je skoro dopité. Obě dýmky, ještě teplé, leží na stole.

„To jsi ty, paní Maigretová?… Cože?… Ale ne, neřeknu ti, že nepřijdu na oběd… Naopak… Budu doma asi tak za hodinu… Mezitím zapakuj žlutý kufřík… Jo, ten žlutý… Jedeme na víkend k vodě…

Cože?… Do Morsangu… Jo… Tak na shledanou…“

„A co já?“ táže se Lucas a ví už napřed, že on neděli nestráví na venkově. A Maigret s tužkou v ruce rozděluje úkoly. Caulaincourtova ulice… Zelený kabriolet… Poptat se u všech obchodníků a ve všech bistrech… Batignol ský bulvár… I když z toho nic nebude, nespustit Le Cloaguena z očí… A co takhle hlídat Vogeské náměstí?… Ovšem… Ať si některý o nich sedne k fontáně pro případ, že by někdo projevil zájem o Mascouvinovo smutné obydlí…

Je to všechno? Příkazy centrále. Zaznamenat všechny telefonické rozhovory paní hraběnky a Le Cloaguenových. Člověk nikdy neví.

Pokud jde o muže se zlatými zuby, starají se o něho chlapci od her a společenských záležitostí, a zítra na dostizích… „Na shledanou v pondělí, kamaráde.“

„Dobrou zábavu, šéfe…“

Maigret si už nasadil klobouk, ale ještě se vrací.

„Poslyš, je tady ta slečna Berta… Třeba je to blbost… Ale nedá se nic dělat… Musím v pondělí přesně vědět, co celou dobu dělala…“

„Je hezká, šéfe?“

„Jako broskvička… Ale broskvička, která má cit…“

Maigret podal všem ruku a konečně sestupuje po zaprášeném schodišti soudní policie.