<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Georges Simenon

SEDM KŘÍŽKŮ K NOTESU
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Šest křížků (Franta 2017)  - CD - Černý František,Čechomor
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 279 Kč
Šest křížků (Franta 2017) - CD - Černý František,Čechomor
Mondes en VF - La cravate de simenon /A2/ - Ancion Nicolas
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 218 Kč
Mondes en VF - La cravate de simenon /A2/ - Ancion Nicolas
Dialógy s hviezdami literatúry - Jurík Ąuboš
 
 
cena původní: 268 Kč
cena: 230 Kč
Dialógy s hviezdami literatúry - Jurík Ąuboš

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   

 

"U nás doma," prohlásil Sommer, který zrovna vařil kávu na elektrickém vařiči, "jsme chodili všichni společně na půlnoční mši a ze statku to bylo do vesnice půl hodiny. Bylo nás pět kluků. Zimy tehdy bývaly nějak studenější: vzpomínám si, že jsme tam jeli na saních." Lecoeur, který seděl u domácí telefonní ústředny se stovkami kolíčků, sundal sluchátka z uší, aby se mohl zúčastnit rozhovoru.

"Kde to bylo?"

"V Lotrinsku."

"V Lotrinsku nebyly před čtyřiceti lety o nic studenější zimy než dneska, ale vesničani tenkrát neměli auta. Kolikrát jsi na tu půlnoční jel na saních?"

"To už nevím."

"Třikrát? Dvakrát? A možná jenom jednou? Ale utkvělo ti to v paměti, protože jsi byl malý."

"To už je jedno. Ale když jsme se vrátili z kostela, čekalo nás jelito, jaké jsem už od té doby nikdy nejedl. A to si nenamlouvám. Nikdo se nikdy nedozvěděl, jak ho maminka dělala ani co do něho dávala, že chutnalo docela jinak než všecka ostatní jelita. Má žena to jednou zkusila. Vyprosila si recept od mé starší sestry, která tvrdila, že ho má od maminky."

Přešel až k jednomu z velkých holých oken, za kterými byla jen černočerná tma, a zaškrabal nehtem po okenní tabuli.

"Hele, jinovatka! To mi taky připomíná dětství. Když jsem se ráno chtěl umýt, musel jsem kolikrát sekat vodu ve džbáně. Byla zmrzlá, i když džbán stál v ložnici."

"Protože neexistovalo ústřední topení," namítl klidně Lecoeur. Byli tu tři, kteří měli stálici, jak tomu říkali, zavření v té prostorné místnosti od jedenácti večer. Teď, v šest ráno, na ně začínala padat únava. Po nábytku se povalovaly zbytky jídel a pár prázdných lahví.

Na jedné stěně se rozsvítilo světélko velkéjako pilulka aspirinu.

"Třináctý okres," zabručel Lecoeur a nasadil si sluchátka. "Okrsek Croulebarbe."

Vzal kolíček a zastrčil ho do jednoho z otvorů. "Croulebarbe? Vaše výjezdovka právě vyjela. Co se stalo?"

"Volala hlídka z Massénova bulváru. Porvali se tam dva opilci."

Lecoeur pečlivě namaloval křížek do jedné z kolonek ve svém notýsku.

"Jak se tam u vás máte?"

"Jsme tu na stanici jenom čtyři, z toho dva hrají domino."

"Měli jste taky jelito?"

"Ne. Proč?"

"Jen tak. Končím. Něco se děje v šestnáctce."

Na stěně proti němu byl ohromný plán Paříže a světélka, která se na něm rozsvěcovala, představovala policejní stanice. Jakmile byla některá stanice z jakéhokoliv důvodu zalarmována, rozsvítila se příslušná žárovička a Lecoeur zastrčil kolíček do patřičného otvoru.

"Haló! Chaillot? Vaše výjezdovka právě vyjela."

V každé z dvaceti pařížských čtvrtí, před modrou lucernou každého policejního komisařství stál jeden nebo několik vozů, připravených vyjet na první zavolání.

"Cože?"

"Veronal."

Samozřejmě ženská. Za tuto noc to byla už třetí, z toho druhá v elegantní čtvrti Passy.

Lecoeur udělal křížek do jiné kolonky, zatímco Mambret vyplňoval u svého stolu úřední formuláře.

"Haló, Odeon? Co se u vás děje? Ukradené auto?"

To byla práce pro Mambreta, který si udělal několik poznámek, zvedl jiné sluchátko a nadiktoval popis auta telegrafistovi Piedboeufovi, kterého slyšeli brumlat přímo nad svými hlavami. Od jedenácti to bylo osmačtyřicáté ukradené auto, jehož popis Piedboeuf vysílal.

Pro jiné měla štědrovečerní noc zvláštní půvab. Statisíce Pařížanů se tlačily v divadlech a biografech. Tisíce dalších běhaly až do pozdního večera po nákupech v obchodních domech, kde prodavači s podklesávajícími koleny pobíhali jako ve zlém snu před poloprázdnými regály.

Za staženými záclonami se shromaždovaly rodiny, pekli se krocani a připravovala jelítka, jako to Sommerovo, podle rodinného receptu, nábožně přecházejícího z matky na dceru.

V postýlkách horečně spaly děti a rodiče jim chystali pod stromečkem hračky.

V restauracích a hospůdkách byly všechny stoly už týden zadané. Na Seině kotvila bárka Armády spásy a před ní čekala fronta tuláků, kteří dychtivě nasávali spoustu krásných vůní.

Sommer měl ženu a děti. Telegrafista Piedboeuf, ten shora, byl novopečený otec – právě týden.

Nebýt té jinovatky na oknech, nevěděli by ti tři, že je venku zima. Nevěděli by ani, jakou barvu má noc tam za okny. Pro ně měla žlutavou barvu prostorné kanceláře proti paláci Spravedlnosti, v budově policejní prefektury, která kolem nich zela prázdnotou a kam se teprve pozítří přiženou lidé pro cizinecká pracovní povolení, řidičské průkazy, cestovní víza a reklamace všeho druhu.

Dole na dvoře čekaly výjezdovky pro závažné případy; posádky dřímaly na lavičkách.

Žádné závažné případy se však nevyskytovaly. Křížky v Lecoeurově notýsku mluvily za všechno. Nepokoušel se je ani spočítat. Věděl, že v kolonce opilců jich bude kolem dvou set.

Ve štědrovečerní noci na ně strážníci samozřejmě nebyli přísní. Snažili se je přesvědčit, aby se vrátili domů bez výtržností. Zakročovalo se, jen když měl někdo zlou opici a začal rozbíjet sklenice nebo ohrožovat pokojné hosty.

Dvě stě individuí – z toho několik žen – vyspávalo ležíce na palandách za mřížemi na různých policejních stanicích.

Pět ran nožem, dvě u Italské brány a tři na samém vršku Montmartru, ne v oblasti nočních podniků, ale tam, co v barácích ze starých beden a dehtového papíru bydlí přes sto tisíc Severoafričanů.

Pár dětí se ztratilo – a ostatně zase brzy našlo – v tlačenici po mši.

"Haló! Chaillot? Jak se vede té ženské co se otrávila veronalem?"

Nebyla mrtvá. Tyhle umírají málokdy. Většinou si to zařídí tak, aby neumřely. To gesto stačí.

"S tím jelitem," začal Randon, který kouřil pořádnou pěnovku, "to mi připomíná…"

Nikdo se nedozvěděl, co mu to připomíná. Na neosvětleném schodišti se ozvaly váhavé kroky, něčí ruka zatápala po dveřích, pak se pohnula klika. Všichni tři se zadívali na dveře, překvapeni, že někomu mohlo napadnout přijít za nimi v šest ráno.

"Vás zdravím!" prohlásil příchozí a hodil klobouk na židli.

"Co že jsi přišel, Janviere?"

Byl to mladý inspektor z kriminálky. Napřed si šel ohřát ruce nad radiátor.

"Já jsem se tam sám otravoval," prohlásil. "Jestli ten vrah něco provede, tak se to tady dozvím nejdřív."

Měl také noční službu, ale na druhé straně ulice, v úřadovnách kriminální policie.

"Můžu?" zeptal se a vzal kávovou konvici. "Vítr je ledový."

Měl od toho větru zrudlé uši a ještě posmrkával. "Nedozvíme se nic před osmou ráno a pravděpodobně ještě později," poznamenal Lecoeur.

Už patnáct let trávil své noci tady, před plánem se světélky, před telefonní ústřednou. Znal podle jména většinu pařížských strážníků a rozhodně všechny, kteří mívali noční služby. Znal dokonce i jejich soukromí, protože za klidných nocí, když se světélka dlouho nerozsvěcovala, tlachal s nimi po drátě.

"Tak co, jak se tam máte?"

Znal také většinu stanic, i když ne všechny. Představoval si, jaká je tam atmosféra, jak si strážníci s povoleným opaskem a rozepnutým límečkem vaří kávu, stejně jako se to dělalo tady. Ale on je nikdy neviděl. Na ulici by je nebyl poznal. Stejně také nikdy nevkročil do žádné z nemocnic, jejichž jména pro něho byla stejně důvěrně známá jako pro některé lidi jména tet a strýčků.

"Haló? Nemocnice Bichat? Jak se daří tomu zraněnému, kterého vám přivezli před dvaceti minutami? Mrtvý?"

Další křížek v notýsku. Mohli jste mu klást všelijaké záludné otázky.

"Kolik je v Paříži každoročně zločinů, jejichž pohnutkou j sou peníze?"

Odpovídal bez váhání: "Šedesát sedm."

"Kolik vražd spáchaných cizinci?"

"Čtyřicet dvě."

"Kolik...?"

Nebyl na to nijak pyšný. Byl prostě puntičkář, nic víc. Bylo to jeho řemeslo. Nikdo mu nekázal, aby ty křížky do notýsku dělal, ale on si tím krátil čas a působilo mu to stejné uspokojení jako sbírka známek.

Nebyl ženatý. Ostatní ani nevěděli, kde bydlí, co dělá, když vyjde z kanceláře, kde žije v noci. Po pravdě řečeno si ho ani moc neuměli představit na ulici jako každého jiného.

"Na závažné případy se musí počkat, až lidé vstanou, domovnice roznesou poštu a služky udělají snídani a probudí panstvo."

Neměl žádnou zásluhu na tom, že to věděl; bylo to tak prostě vždycky. V létě dřív, v zimě později. A dnes to bude ještě později, protože většina lidí bude vyspávat po štědrovečerní večeři a šampaňském. Po ulicích chodilo ještě dost lidí, co chvíli se otvíraly dveře restaurací, odkud odcházeli poslední zákazníci.

Přicházela hlášení o dalších ukradených autech. Pravděpodobně i o dvou třech opilcích, kterým bylo zima. "Haló! Saint-Gervais?"

Jeho Paříž byla zvláštní Paříž;její význačné stavby nebyly Eiffelovka, Opera nebo Louvre, nýbrž pochmurné správní budovy a policejní vozy pod modrou lucernou a s o zeď opřenými jízdními koly zvláštních policejních hlídek.

"Šéf je přesvědčený, že ten chlap dnes v noci něco udělá," řekl Janvier. "To jsou noci jako stvořené pro tyhle lidi. Svátky je vzrušují."

Jméno se neříkalo, protože je nikdo neznal. Nedalo se dokonce říct ani "muž v béžovém převlečníku" nebo "muž v šedém klobouku", protože ho nikdo nikdy neviděl. V některých novinách mu říkali "pan Neděle", protože tři vraždy byly spáchány v neděli, ale od té doby se stalo ještě pět dalších a ty byly spáchány v jiné dny v týdnu, průměrně jedna za týden, ale ani to nebylo pravidelné.

"Tos musel držet službu kvůli němu?"

Z téhož důvodu byl v Paříži zesílen noční dohled, což pro strážníky a inspektory znamenalo přesčasové hodiny.

"Jen počkejte; až ho chytneme," ušklíbl se Sommer. "Uvidíte, že to zase bude cvok."

"Cvok, který zabíjí," povzdychl Janvier a napil se kávy. "Hele, svítí ti jedna žárovka!"

"Haló! Bercy? Vyjela výjezdovka? Cože? Moment. Že se utopil?"

Lecoeur zaváhal, kterou z kolonek si má vybrat pro další křížek. Měl kolonky pro oběšence a další pro lidi, kteří z nedostatku zbraní skáčou z okna. Jiné kolonky měl pro utopence, pro zastřelení revolverem, pro…

"No poslyšte! Víte, co provedl jeden chlápek na Slavkovském mostě? Kdo to tady před chvilkou mluvil o bláznech? Ten chlapík si na kotníky přivázal kámen, se smyčkou kolem krku vylezl na zábradlí a vpálil si do hlavy kulku."

Na to ale existovala také kolonka: neurastenie!

Lidé, kteří nestrávili Štědrý večer u bohaté večeře, začínali právě touto dobou chodit na první ranní mši: usmrkaní, ruce zabořené hluboko do kapes, nakláněli se proti větru, který honil po ulicích ledový prach. V ten čas se také začínaly probouzet děti; rozžíhaly lampy a vrhaly se v nočních košilích a bosky k zázračnému stromečku.

"Soudní lékař tvrdí, že kdyby ten náš prevít byl doopravdy blázen, zabíjel by vždycky stejným způsobem, ať už nožem nebo revolverem, nebo čímkoliv."

"Jaké zbraně použil posledně?"

"Kladiva."

"A předtím?"

"Dýky."

"Co dokazuje, že je to tentýž pachatel?"

"Především to, že všech těch osm zločinů bylo spácháno tak ráz na ráz. Bylo by tuze divné, kdyby v Paříži začalo najednou řádit osm nových vrahů."

Bylo zřejmé, že inspektor Janvier o tom slyšel na kriminálce hodně mluvit.

"Navíc je v těch vraždách jakási podobnost, jako by byly ze stejného rodu. Obětí je pokaždé nějaká osamělá osoba, stará nebo mladá, ale vždycky osamělá. Lidé, kteří žijí sami, bez rodiny a bez přátel."

Sommer se podíval na Lecoeura, kterému nemohl odgustit, že je svobodný a hlavně že nemá děti. On sám jich měl pět a jeho žena čekala šesté.

"Jako ty, Lecoeure! Dávej si pozor!"

"Další společný znak je to, ve kterých oblastech řádí. K žádné z těch vražd nedošlo ve čtvrtích bohatých, a dokonce ani ne v měšťanských."

Přitom ale krade."

"Krade, ale nikdy ne moc. Drobné obnosy. Úspory schované v matraci nebo v nějaké staré sukni. Nikam se nevloupal, zdá se, že na to ani není nijak zvlášť vybavený, ale přitom nezanechává žádné stopy."

Světélko. Auto ukradené před restaurací na Ternském náměstí, nedaleko od Etoile.

"Ti, co nemohou najít své auto, mají asi pořádný vztek, že se musejí vrátit domů metrem."

Ještě hodinu půldruhé a budou vystřídáni, až na Lecoeura, který jednomu kolegovi slíbil, že to vezme za něho. Kolega jel totiž na vánoce za rodinou k Rouenu.

Stávalo se to často. Bylo to už tak běžné, že se před ním ani neostýchali.

"Poslyš, Lecoeure, nemohl bys to zítra vzít za mne?" Zpočátku vyhledávali sentimentální výmluvy: nemocnou matku, pohřeb, první přijímání. Nosili mu koláče, domácí uzeniny nebo nějakou láhev vína.

Kdyby však Lecoeur mohl, byl by nejraději trávil v této místnosti čtyřiadvacet hodin denně. Občas by se jenom natáhl na polní lůžko a uklohnil by si na elektrickém vařiči něco k jídlu. Bylo to podivné: ačkoliv na sebe dbal stejně pečlivě jako ostatní, a dokonce víc než někteří, jako například Sommer, jehož kalhoty viděly žehličku jen zřídka, bylo na něm cosi sešlého, co prozrazovalo starého mládence.

Nosil brýle tlusté jako lupy, za nimiž se jeho oči zdály být velké a kulaté. Když si je však sundal a čistil kamzičí kůžičkou, kterou nosil stále v kapse, hleděl na něho každý překvapeně, protože jeho pohled byl náhle nejistý a téměř bázlivý.

"Haló! Javel?"

Právě se rozsvítila jedna ze žárovek patnáctého okresu, z tovární čtvrti z Javelského nábřeží.

"Vaše výjezdovka vyjela?"

"Nevím ještě, co se stalo. Někdo rozbil sklo u hlásiče v Leblancově ulici."

"Nikdo nemluvil?"

"Ne. Výjezdovka se tam jela podívat. Za chvilku vás zavolám."

V Paříži jsou podél chodníkú stovky červených sloupků; stačí rozbít ochranné sklo a člověk má okamžitě telefonické spojení s nejbližším policejním komisařstvím. Rozbil snad nějaký chodec tohle sklo nedopatřením?

"Haló! Ústředí? Naše výjezdovka se právě vrátila. Nebyl tam nikdo. V okolí je klid. Posíláme tam hlídku."

Z pouhé svědomitosti udělal Lecoeur křížek do poslední kolonky s označením "různé".

"Káva už došla?" zeptal se. "Já hned uvařím."

A na tabuli se rozsvítilo stejné světélko. Od posledního zavolání neuplynulo ani deset minut.

"Javel? Co je?"

"Další hlásič."

"Pořád ještě nikdo nemluvil?"

"Ne. Nějaký pitomý vtipálek. Asi to považuje za ohromnou zábavu. Tentokrát se ho pokusíme chytit."

"Kde to bylo?"

"Na Mirabeauově mostě."

"Poslyš, to sebou ten rošťák ale hodil!"

Od jednoho hlásiče ke druhému byl totiž pořádný kus cesty. Ale prozatím si kvůli tomu volání ještě hlavu nelámali. Před třemi dny někdo taky takhle rozbil sklo na hlásiči a zařval do něho:

"Smrt policajtům!"

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist