<<< Literární doupě
Literární doupě

Georges Simenon

TANEČNICE Z VESELÉHO MLÝNA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Tanečnice -
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 128 Kč
Tanečnice -
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
 
 
cena původní: 549 Kč
cena: 488 Kč
5x komisař Maigret podruhé - Simenon Georges, Bohdalová Jiřina, Brabec Vladimír, Holý Jiří, Somr Josef
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 499 Kč
4x komisař Maigret (potřetí) - Simenon Georges

 

   1   >

 

 

I.
Adéla a její přátelé

"Kdopak to je…?"

"Nevím. Je tu poprvé," řekla Adéla a vyfoukla kouř z cigarety. Lenivě spustila nohy na zem. Načechrala si vlasy na spáncích a upřela pohled do jednoho ze zrcadel zdobících sál, aby se přesvědčila, že její nalíčení je v pořádku. Seděla na lavici z granátově červeného sametu u stolu, na němž stály tři sklenice portského. Po levici měla jednoho mladíka, po pravici druhého.

"Dovolíte, hoši…?"

Obdařila je milým, důvěrným úsměvem, vstala a pohupujíc se v bocích, přešla sálem, aby se dostala blíže ke stolu nového příchozího.

Na znamení majitele připojili čtyři hudebníci své hlasy k nástrojům. Tančil jediný pár: žena patřící k podniku a profesionální tanečník.

A jako téměř každého večera, sál působil dojmem prázdnoty. Byl příliš veliký. Zrcadla zavěšená na stěnách prodlužovala ještě perspektivu, kterou přetínaly jen červené lavice a matný mramor stolků.

Mládenci, kteří už neměli Adélu mezi sebou, se k sobě přisunuli.

"Je rozkošná!" vzdychl Jean Chabot, mladší z nich, který předstíral, že se přivřenýma očima rozhlíží nazdařbůh po sále.

"A jaký má temperament!" horlil jeho přítel Delfosse, který se opíral o rákosovou hůl se zlatou koulí.

Chabotovi mohlo být šestnáct a půl roku. Delfossovi, hubenějšímu, neduživému, s nepravidelnými rysy, ne víc jak osmnáct. Byli by však rozhořčeně protestovali, kdyby jim někdo řekl, že nejsou přesyceni všemi rozkošemi života.

"Hej, Victore…!" oslovil Chabot důvěrně číšníka, jdoucího okolo.

"Znáš toho chlápka, co právě přišel?"

"Ne! Ale objednal si šampaňské…"

A Victor dodal s významným pohledem: "Adéla si ho vzala do práce!" A odešel se svým podnosem. Hudba na okamžik ztichla, aby znovu spustila v rytmu bostonu. Majitel otvíral osobně u stolu váženého hosta láhev šampaňského, jejíž hrdlo ovázal ubrouskem.

"Myslíš, že budou zavírat pozdě?" vzdychl Chabot.

"Ve dvě… v půl třetí… jako vždycky!"

"Dáme si ještě něco?"

Byli nervózní. Obzvláště ten mladší, který upíral na každého příliš strnulý pohled.

"Kolik mu může být?"

Ale Delfosse pokrčil rameny a odsekl netrpělivě: "Buď přece zticha!" Viděli Adélu téměř přímo naproti sobě, seděla u stolu neznámého hosta, který si objednal šampaňské. Byl to muž okolo čtyřicítky, s černými vlasy a matnou, bledou pletí, Rumun, Turek nebo něco podobného. Měl růžovou hedvábnou košili a v kravatě velkou perlu. Vůbec se nedával rušit tanečnicí, která s ním hovořila, smála se a nakláněla na jeho rameno. Když ho požádala o cigaretu, podal jí zlaté pouzdro a zíral dál před sebe. Delfosse a Chabot už nepromluvili. Předstírali, že hledí na cizince s pohrdáním. A přitom ho obdivovali, nesmírně! Neušla jim žádná podrobnost. Zkoumali uzel kravaty, střih obleku i pohyby muže popíjejícího šampaňské.

Chabot měl na sobě konfekční oblek a boty, které už byly dvakrát znovu podraženy. Šaty jeho přítele byly sice z lepší látky, ale nepadly mu. Je pravda, že Delfosse měl úzká ramena, propadlý hrudník, neurčitou siluetu příliš vytáhlého výrostka.

"Ještě jednou!"

Sametový závěs zakrývající vchod se zavlnil. Nějaký muž podal klobouk vrátnému, chvíli postál a přelétl očima sál. Byl vysoký, statný, silný. Jeho obličej měl mírný výraz a neposlouchal vůbec číšníka, který mu chtěl doporučit stůl. Nezáleželo mu na tom, kam se posadí. "Pivo?"

"Máme jen anglické pivo… stout, pale-ale, scotch-ale?" Pokrčil rameny na znamení, že je mu to úplně jedno.

Nebylo tu o nic živěji než předtím či po jiné večery. Jeden pár na parketu. Džez, který člověk nakonec vnímal už jen jako zvukovou kulisu. U baru seděl host vyfintěný jako ze škatulky a hrál s majitelem poker.

Adéla a její společník, který se jí stále vůbec nevěnoval.

Atmosféra maloměstského nočního podniku. V jednu chvíli tři podnapilí muži rozhrnuli závěs. Majitel se k nim rozběhl. Hudebníci se překonávali. Ale muži odešli a bylo slyšet vzdalující se výbuchy smíchu.

S postupujícím časem se Chabot a Delfosse stávali vážnějšími. Dalo by se říci, že únava zostřila jejich rysy, zbarvila jejich pleť do ošklivého popelavého odstínu, vyhloubila jim kruhy pod očima.

"Co říkáš, pověz!" zeptal se Chabot tak tiše, že jeho společník spíše vytušil, než slyšel, co říká. Žádná odpověď. Bubnování prstů na mramor stolu.

Adéla, opřená o rameno neznámého, mrkla občas na své přátele. Neztrácela přitom rozverný a mazlivý výraz.

"Victore?"

"Už odcházíte?… Máte schůzku?"

Jako si Adéla hrála na rozvernou, tak on se tvářil tajuplně, vzrušeně. "Zaplatíme to všechno zítra, Victore! Nemáme drobné."

"Dobře, pánové! Dobrý večer, pánové! Jdete tudy?"

Mládenci nebyli opilí. A přesto odcházeli jako ve snách, nic nevnímali. Veselý mlýn má dva vchody. Hlavní vede na ulici Pot-d'Or. Tudy vcházejí a vycházejí hosté. Ale po druhé hodině ranní, kdy podle policejního nařízení by podnik měl být uzavřen, pootevřou dvířka vchodu pro zaměstnance do špatně osvětlené a liduprázdné uličky. Chabot a Delfosse prošli sálem, přešli okolo stolu neznámého, odpověděli majiteli na pozdrav, otevřeli dveře na toaletu. Tam zůstali několik vteřin stát, aniž na sebe pohlédli.

"Mám strach…" vykoktal Chabot.

Viděl se v oválném zrcadle. Přidušený zvuk džezu je pronásledoval.

"Rychle!" řekl Delfosse a otevřel dveře na temné schody, odkud čišel vlhký chlad. To byl sklep. Schody byly z cihel. Zezdola se linul odporný pach piva a vína.

"Kdyby někdo přišel!"

Chabot málem upadl, protože dveře se zavřely a naráz byla tma. Tápal rukama po zdi pokryté plísní. Někdo o něho zavadil a on se otřásl, ale byl to jen jeho přítel.

"Přestaň se hýbat!" nařídil mu.

Hudbu už nebylo skoro slyšet. Jen ji tušili. Vnímali zejména otřásání velké pokladny. Byl to rytmus rozptýlený ve vzduchu, který vyvolával představu sálu s granátově červenými lavicemi, cinkotem sklenic, ženou v růžovém, která tančila s partnerem ve smokingu. Bylo tu chladno. Chabot cítil, jak ho prostupuje vlhkost, a musil zadržet kýchnutí. Přejel si rukou po ledové šíji. Slyšel Delfossův dech. Při každém výdechu ho ovanul pach tabáku. Někdo vešel na toaletu. Pustil vodu. Do talířku cinkla mince.

Bylo také slyšet tikání hodinek v Delfossově kapse.

"Myslíš, že budeme moci otevřít?"

Přítel ho štípl do ruky, aby byl zticha. Měl dočista studené prsty. Nahoře už asi majitel začínal netrpělivě sledovat hodiny. Když bylo plno a zábava v proudu, nehleděl příliš na to, že přetáhne zavírací hodinu a přivolá na sebe policejní hromy a blesky. Ale když sál zel prázdnotou, stával se najednou dbalým nařízení.

"Pánové, budeme zavírat!… Jsou dvě hodiny!"

Mládenci dole nic neslyšeli. Ale mohli si domyslit, minutu po minutě, všechno, co se děje. Victor inkasoval, potom zúčtoval u baru s majitelem, zatímco hudebníci ukládali nástroje do pouzder a na velkou pokladnu byl navlečen zelený listrový povlak.

Druhý číšník, Joseph, dával židle na stoly a sbíral popelníky.

"Zavíráme, pánové!…. No tak, Adélo… Pospěšme si…!"

Majitel byl ramenatý Ital, který sloužíval v barech a hotelech v Cannes, v Nice, Biarritzu a v Paříži. Kroky na toaletě. To on šel zastrčit závoru na dvířkách do uličky. Otočil klíčem, ale nechal ho v zámku.

Nezavře automaticky sklep, nebo nepodívá se do něho? Chvíle zastavení. Asi si upravuje před zrcadlem pěšinku ve vlasech. Zakašlal. Zaskřípěly dveře sálu.

Za pět minut to skončí. Ital, který zůstal poslední, stáhne vpředu rolety až ulice zamkne hlavní vchod.

Nikdy nevybere z pokladny všechno. Strčí si do náprsní tašky jen tisícifrankové bankovky. Zbytek je v zásuvce baru, jejíž zámek je tak jednoduchý, že k jeho otevření postačí dobrý kapesní nůž. Všechna světla jsou zhasnuta.

"Pojď!" šeptá Delfosse.

"Ještě ne… Počkejme…"

Jsou teď v celém domě sami a přesto dál šeptají. Nevidí na sebe. Oba cítí, že jsou bledí, že mají stažené rysy, suché rty.

"Co když tu někdo zůstal?"

"Bál jsem se snad, když šlo o otcovu pokladnu?" Delfosse je podrážděný, téměř výhružný.

"Třeba v zásuvce nic není."

Je to jako závrať. Chabotovi je hůř, než kdyby se byl opil. Teď, když už je v tomhle sklepě, nemá odvahu z něho vyjít. Byl by s to zhroutit se na schodech a propuknout v pláč.

"Jdeme na to!"

"Počkej! Mohl by se ještě vrátit…"

Uběhne pět minut. Pak dalších pět, protože Chabot se snaží získat všemi prostředky čas. Rozvázala se mu bota. Zaváže si ji poslepu, protože má strach, že upadne a ztropí rámus.

"Nemyslel jsem si, že jsi tak zbabělý… Jdeme! Jdi napřed…" Protože Delfosse nechce vyjít první. Strká kamaráda před sebou a ruce se mu třesou. Dveře od sklepa jsou otevřeny. Na toaletě odkapává kohoutek. Je cítit mýdlo a dezinfekci. Chabot ví, že ty druhé dveře, do sálu, budou vrzat. Očekává zavrznutí. A přesto mu přeběhne mráz po zádech.

Ve tmě je to rozlehlé jako katedrála. Člověk má pocit nesmírné prázdnoty. Radiátory vysílají ještě závany tepla.

"Udělej světlo!…" zašeptá Chabot.

Delfosse rozškrtne zápalku. Zastaví se na vteřinu, aby nabrali dech a změřili cestu, kterou musí urazit. A najednou zápalka upadne, Delfosse vyrazí pronikavý výkřik a utíká ke dveřím toalety. Potmě nemůže najít cestu. Vrátí se, vrazí do Chabota.

"Rychle! Pojďme pryč!"

Jsou to spíš chraptivé zvuky.

Také Chabot něco zahlédl. Ale špatně viděl… Něco jako tělo ležící na zemi u baru… Velmi černé vlasy…

Neodvažují se už ani pohnout. Krabička zápalek leží na zemi, ale nevidí ji.

"Dej sem zápalky!"

"Já je nemám…"

Jeden z nich vrazí do židle.

Druhý se zeptá: "To jsi ty?"

"Tudy! Držím dveře…"

A z kohoutku stále odkapává. To už je uklidnění. To je první etapa k vysvobození.

"Co kdybychom rozsvítili?"

"Zbláznil ses?"

Tápají rukama, hledají závoru.

"Je zle…"

Kroky na ulici. Ani se nepohnou. Vyčkávají. Útržky rozhovoru.

"… já tvrdím, že kdyby Anglie nebyla…"

Hlasy se vzdalují. Asi policisté, kteří se baví o politice.

"Otevřeš?"

Ale Delfosse už není schopen jediného pohybu. Opřel se zády o dveře a oběma rukama si svírá bouřlivě oddychující hruď.

"… měl otevřená ústa…" koktá.

Cvaknutí klíče. Vzduch. Odlesky pouliční lampy na dláždění uličky. Oba pociťují nutkání dát se do běhu. Dokonce je vůbec nenapadne zavřít za sebou dveře.

Ale tam dole v ohybu je ulice Pont-d'Avroy, kde bývá rušno. Nedívají se na sebe. Chabotovi se zdá, že jeho tělo je prázdné a že naznačuje pomalé pohyby ve vesmíru z vaty. I sám hluk přichází z velké dálky.

"Myslíš, že je mrtvý? Je to ten Turek?"

"Je to on! Poznal jsem ho… Ta otevřená ústa… A jedno oko…"

"Co tím myslíš?"

"Jedno oko otevřené, druhé zavřené." A vztekle: "Mám žízeň." Jsou v ulici Pont-d'Avroy. Všechny kavárny jsou zavřené. Otevřený zůstal jen gril, kde podávají pivo, slávky, nakládané sledě a smažené brambůrky.

"Zajdeme tam?"

Kuchař, celý v bílém, rozdmýchává oheň. Žena, která jí v rohu, obdaří oba přátele svůdným úsměvem.

"Pivo! A brambůrky! A slávky!"

A po této první porci si dají druhou. Mají hlad. Mimořádný hlad. A už mají před sebou čtvrté pivo!

Stále se vyhýbají pohledu. Jedí jako vlci. Venku je tma a ojedinělí chodci přidávají do kroku.

"Kolik to dělá, pane vrchní?"

Nové zděšení. Budou mít dohromady dost peněz na zaplacení večeře?

"… sedm a dva padesát a tři a šedesát a… osmnáct sedmdesát pět!" Zbyl jim právě jeden jediný frank na spropitné.

Ulice. Stažené rolety obchodů. Plynové lampy a někde v dálce kroky policejní hlídky. Mládenci jdou přes Meusu.

Delfosse nic neříká, dívá se upřeně před sebe, duchem tak vzdálen skutečnosti této chvíle, že ani nepostřehne, že mu přítel něco povídá.

A Chabot, aby nezůstal sám, aby prodloužil uklidňující společenství, jde až ke dveřím pěkného domu v nejhezčí ulici z celé čtvrti.

"Vrať se ještě kousek se mnou…" žadoní.

"Ne… Není mi dobře."

To je to pravé slovo. Nedobře je oběma. Chabot zahlédl tělo jen na okamžik, ale jeho fantazie pracuje.

"Byl to ten Turek, že?"

Říkají mu z neznalosti Turek. Delfosse neodpovídá. Vsunul tiše klíč do zámku. V pološeru je vidět širokou chodbu s mosazným stojanem na deštníky.

"Na shledanou zítra…"

"V Pelikánu?"

Ale dveře se už přivírají, zaklapnou. Teď přichází závrať. Být už doma, v posteli! Nebude pak už konec téhle histori ?

A tak vidíme Chabota zcela samotného v liduprázdné čtvrti, jak rychle jde, utíká, zpomaluje na nárožích ulic a znovu se rozbíhá jako šílený. Na Kongresovém náměstí se vyhýbá stromům. Zpomalí krok, protože v dálce tuší chodce. Ale neznámý zamíří jinudy.

Ulice de la Loi. Jednopatrové domy. Práh.

Jean Chabot hledá klíč, otvírá, otočí vypínačem a jde ke kuchyni se skleněnými dveřmi, kde oheň ještě úplně nevyhasl.

Musí se vrátit, protože zapomněl zavřít domovní dveře. Je tu horko. Na bílém voskovaném plátně na stole leží papír s několika tužkou napsanými slovy:

V kredenci máš kotletu a ve skříni kousek dortu. Dobrou noc.

Otec Jean na to všechno hledí s jakousi otupělostí, otevře kredenc a spatří kotletu, při pouhém pohledu na ni se mu zvedá žaludek. Na nábytku stojí malý květináč se zelenou rostlinou, která se podobá drchničce.

To znamená, že tu byla teta Marie. Pokaždé přinese nějakou rostlinu. Má jich plný dům na nábřeží Saint-Léonard. A navíc ještě uděluje podrobné rady, jak je ošetřovat. Jean zhasl světlo. Zul si boty a stoupá po schodech. V prvním patře jde kolem pokojů nájemníků. Ve druhém patře jsou mansardy. Střechou profukuje chladný vzduch. V okamžiku, kdy dojde na chodbu, ozve se zavrzání matrace. Někdo se probudil, otec nebo matka. Otevře dveře.

Ale zdaleka se ozve přidušený hlas: "To jsi ty, Jeane?" Je třeba, aby šel dát dobrou noc rodičům. Vejde k nim do pokoje. Je tu vlhký vzduch. Spí už celé hodiny.

"Je pozdě, ne?…"

"Ani ne…"

"Měl bys…"

Ne! Otec nemá odvahu vyhubovat mu. Nebo tuší, že by to stejně nebylo k ničemu.

"Dobrou noc, synu!"

Jean se skloní a políbí vlhké čelo.

"Jsi jako led. Ty…"

"Venku je chladno…"

"Našel jsi kotletu? Dort přinesla teta Marie."

"Jedl jsem s přáteli…"

Matka se ve spánku obrátí a drdol se sesune na polštář.

"Dobrou noc."

Už nemůže dál. Ve svém pokoji si ani nerozsvítí. Pohodí nazdařbůh sako, natáhne se na postel a zaboří hlavu do polštáře.

Nepláče. Nemohl by. Lapá po dechu. Ruce a nohy se mu třesou, celým tělem probíhá chvění, jako kdyby na něho šla těžká nemoc.

Chtěl by jen, aby nezaskřípala postel. Chtěl by zadržet škytání, které cítí v hrdle, protože tuší, že otec, který leží v sousedním pokoji a téměř nespí, natahuje uši. V hlavě se mu rozrůstá obraz, zní jedno slovo, nadouvá se a nabývá rozměrů tak nestvůrných, že ho už už rozdrtí: Turek!…

A všechno se to mele, tíží to, dusí ho to a svírá ze všech stran, až do chvíle, kdy vikýřovým okénkem se rozleje slunce, kdy Jeanův otec, stojící v patách postele, mumlá v obavě, aby nebyl příliš přísný:

"Neměl bys to dělat, synu! Ty jsi zase pil, viď? Vždyť ses ani nesvlékl…!" A z přízemí stoupá nahoru vůně kávy a vajíček na slanině. Ulicí projíždějí nákladní auta. Bouchají dveře. Kohout kokrhá.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist