Georges Simenon

TANEČNICE Z VESELÉHO MLÝNA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.
Muž se širokými rameny

Právě vstala a vedle vařiče stála plechovka kondenzovaného mléka.

"Tvůj přítel není s tebou?" vyptávala se.

Chabot se rázem zamračil a mrzutě odvětil: "Proč by měl být se mnou?" Nevšimla si ničeho, otevřela skříň, z které vyndala hedvábnou lososově růžovou košili.

"Je to pravda, že jeho otec je velký průmyslník?"

Jean se neposadil, ani si nesundal klobouk. Díval se na ni, jak přechází sem a tam, a zmocňoval se ho zmatený pocit, v němž byla špetka melancholie, špetka touhy, instinktivní úcta k ženě i zoufalství.

Nebyla krásná, zvlášť ne v sešlapaných pantoflíčcích a pomačkaném župánku. Ale možná že pro něho právě touto nenucenou intimitou měla o to větší půvab.

Bylo jí pětadvacet nebo třicet let? Každopádně toho hodně prožila. Často hovořila o Paříži, Berlíně, Ostende. Uváděla jména proslulých nočních podniků.

Ale bez vzrušení, bez pýchy, bez pózy. Naopak! Význačným rysem její povahy byla jakási únava, která vyzařovala z jejích zelených očí, z nenuceného způsobu, jakým držela v ústech cigaretu, z pohybů a úsměvů.

Úsměvná únava.

"Co vyrábí?"

"Velocipédy…"

"To je švanda! V Saint-Etienne jsem znala taky jednoho konstruktéra kol. Kolik mu je?"

"Otci?"

"Ne, Renému…"

Kvůli tomuto křestnímu jménu na těchto rtech se zakabonil ještě víc.

"Osmnáct…"

"Vsadila bych se, že je pěkně zkažený!" Důvěrnost byla naprostá. Jednala s Jeanem Chabotem jako rovný s rovným. Naopak když mluvila o Reném Delfossovi, ozýval se v jejím hlase jakýsi nádech úcty.

Vytušila, že Chabot není bohatý, že pochází z přibližně stejné rodiny jako ona?

"Posaď se…! Nevadí ti, že se oblékám? Podej mi přece cigarety!" Hledal je okolo sebe.

"Na nočním stolku! To je ono…"

A Jean, celý bledý, se sotva odvážil dotknout pouzdra, které včera viděl v rukou cizince. Pohlédl na svou partnerku, která si natahovala punčochy s rozhaleným županem na nahém těle. Pocítil ještě větší zmatek než v první chvíli. Zrudl, možná kvůli pouzdru na cigarety, možná kvůli této nahotě, ale s největší pravděpodobností z obou důvodů současně. Adéla nebyla jen žena. Byla to žena, která byla zapletena do dramatu, žena, která bezpochyby měla nějaké tajemství.

"Copak?"

Podal jí pouzdro.

"Máš oheň…?"

Ruka se mu chvěla, když jí podával rozžatou zápalku. Tu se dala do smíchu.

"Poslyš! Tys asi ještě neviděl ve svém životě moc ženských…?"

"Měl jsem milenky…"

Smích zesílil. Dívala se mu zpříma do tváře, přivírajíc oči.

"Ty jsi dobrý… Divný ptáček… podej mi pás…"

"Vrátila jste se dnes v noci pozdě?"

Pozorovala ho se špetkou vážnosti.

"Že bys byl zamilovaný? A ještě ke všemu žárlivý? Teď už chápu, proč ses tak tvářil, když jsem s tebou mluvila o Reném… No tak! Otoč se ke zdi…"

"Nečetla jste noviny?"

"Přelítla jsem jen fejeton."

"Ten chlapík ze včerejška byl zabit."

"Vážně?"

Nijak zvlášť se jí to nedotklo. Byla jen zvědavá.

"Kdo ho zabil?"

"To se neví. Našli jeho mrtvolu v proutěném koši."

Župan byl odhozen na postel. Jean se obrátil ve chvíli, kdy si spustila košili a hledala ve skříni šaty.

"Zase historie, z které budu mít jen mrzutosti"

"Odešla jste z Veselého mlýna s ním?"

"Ne! Odešla jsem sama…"

"Aha!"

"Člověk by řekl, že mi nevěříš… Nemyslíš si snad náhodou, že si sem vodím všechny hosty podniku?

… Jsem tanečnice, chlapečku… Jako taková mám nutit k útratě… Ale jakmile se zavřou dveře, šmytec!"

"Přesto s Reném…"

Uvědomil si, že to byla hloupost.

"No tak, copak…"

"Nic… Řekl mi…"

"Ten pitomeček! Já ti povídám, že mě tak akorát políbil… Dej mi ještě cigaretu…" Nasadila si klobouk a: "Hybaj! Musím jít nakoupit… Pojď!… Zavři dveře…" Sešli za sebou po temném schodišti.

"Kterým směrem jdeš?"

"Jdu zpátky do kanceláře."

"Přijdeš dnes večer?"

Po chodníku se valily davy. Rozešli se a pár vteřin nato už Jean seděl u svého stolu, před hromádkou obálek k ofrankování.

Aniž vlastně věděl proč, převažoval teď spíš smutek než strach. Rozhlížel se znechuceně po kanceláři ověšené notářskými vyhláškami.

"Máte stvrzenky?" zeptal se ho první koncipient.

Podal mu je.

"A z Gazette de Ličge? Vy jste zapomnel na Gazette de Ličge?" Tragédie! Katastrofa! Tón prvního koncipienta byl tragický.

"Poslyšte, Chabote, musím vám říct, že takhle to dál nejde! Práce je práce. Povinnost je povinnost. Budu nucen o tom promluvit se šéfem. Kromě toho jsem si vzpomněl, že vás je po nocích vídat na pochybných místech, kam já osobně jaktěživ nevkročil. Mám-li být upřímný, jde to s vámi z kopce. Dívejte se na mě, když s vámi mluvím! A netvařte se tak ironicky! Slyšíte? To vám jen tak neprojde…"

Dveře práskly. Mladík osaměl a lepil dál obálky.

To byla chvíle, kdy Delfosse asi seděl na terase Pelikánu nebo někde v kině. Hodiny ukazovaly pět. Jean Chabot sledoval, jak se ručička posunula šedesátkrát za minutu, vstal, vzal klobouk a zamkl zásuvku.

Muž se širokými rameny venku nebyl. Bylo chladno. Soumrak zahaloval ulice velikými závoji namodralé mlhy, kterou prorážela světla výloh a okna tramvají.

"Žádejte Gazette de Ličge…"

Delfosse v Pelikánu nebyl. Chabot ho hledal po ostatních kavárnách v centru města, kde se obvykle scházívali. Měl nohy jak z olova a hlavu tak prázdnou, že si řekl, že si půjde lehnout. Když přišel domů, vytušil okamžitě jakýmsi šestým smyslem, že se stalo něco mimořádného. Dveře do kuchyně byly dokořán. Slečna Pauline, polská studentka, která bydlila v podnájmu v jednom pokoji v domě, se skláněla nad někým, koho mladík hned nezahlédl. Tiše vstoupil. Náhle se ozvalo vzlyknutí. Slečna Pauline k němu obrátila svou nehezkou tvář, na níž byl přísný výraz.

"Podívejte se na matku, Jeane!"

A paní Chabotová, v zástěře, s lokty na stole, prolévala horké slzy.

"Co se stalo?"

A Polka pokračovala:

"To byste měl vědět vy…"

Paní Chabotová si otřela zčervenalé oči, pohlédla na syna a spustila nanovo: "On mě přivede do hrobu… To je hrůza!"

"Co jsem udělal, máti?"

Jean promluvil bezbarvým, příliš jasným hlasem. Měl takový strach, že byl jako ochromený od hlavy až po paty.

"Nechte nás o samotě, slečno Pauline… Jste moc hodná… To muselo potrefit zrovinka nás, kteří jsme vždycky byli radši chudí, ale poctiví…!"

"Nechápu…"

Studentka se vytratila. Bylo slyšet, jak jde po schodišti. Ale dveře svého pokoje nechala otevřené…

"Co jsi to udělal…? Pověz mi to upřímně… Tatínek přijde co nevidět. Když si pomyslím, že to budou vědět v celé čtvrti…"

"Přísahám ti, že vůbec nechápu…"

"Lžeš! Dobře víš, že lžeš. Od té doby, co jsi pořád s tím Delfossem a všemi těmi courami… Před půlhodinkou přiběhla paní Veldenová, zelinářka, celá udýchaná… Slečna Pauline byla zrovna tady…

A před ní mně paní Veldenová řekla, že za ní přišel nějaký člověk, aby se informoval na tebe a na nás… Člověk, který je určitě od policie…! A musel se obrátit zrovna na paní Veldenovou, největší drbnu v celé čtvrti…! V tuhle chvíli už o tom asi všichni vědí…" Vstala. Automaticky nalila vařící vodu na filtr kávové konvice. Pak vytáhla ze skříně ubrus.

"Nač jen já přinášela všecky ty oběti, abych tě vychovala…! A teď se o nás zajímá policie a přijde možná do domu…! Nevím, co tomu řekne otec… Ale vím dobře, že můj táta by tě byl vyhodil z domu… Když si pomyslím, že ti není ještě ani sedmnáct…! Tím je vinen otec…! To on tě nechává toulat se až do tří do rána… A když se zlobím, zastává se tě…" Aniž věděl proč, Jean si byl jist, že takzvaným policistou je muž se širokými rameny. Hleděl upřeně, zaraženě do země.

"No, nic mi nepovíš? Nechceš se přiznat, cos provedl?"

"Neudělal jsem nic, máti…"

"A policie by se o tebe zajímala, kdybys byl nic neproved?"

"To není jisté, že to je policie!"

"Kdo by to tedy byl?"

Najednou dostal odvahu zalhat, aby skoncoval tuhle trapnou scénu.

"Třeba lidi, kteří by mě chtěli zaměstnat a kteří shánějí informace… Platí mi málo tam, co pracuju…

Obrátil jsem se na různá místa, abych si našel jiné zaměstnání…" Ostře na něho pohlédla:

"Lžeš!"

"Přísahám ti, máti…"

"No dobrá! V tom případě by bylo dobré, kdybys šel za paní Veldenovou. Není třeba, aby kdekomu vykládala, že tě hledá policie!"

V domovních dveřích cvakl klíč. Pan Chabot svékl svrchník, pověsil ho na věšák, vešel do kuchyně a uvelebil se ve svém proutěném křesle.

"Ty už jsi doma, Jeane?"

Podivil se červeným očím své ženy a mladíkovu zamračenému výrazu.

"Copak se děje?"

"Nic! Hubovala jsem Jeana… Byla bych ráda, kdyby už nechodil domů v nemožnou dobu… Jako kdyby mu nebylo dost dobře tady doma…"

A pokládala na stůl příbory, nalévala do šálků.

Při jídle četl pan Chabot noviny a pronášel poznámky.

"Zase jeden případ, který vzbudí rozruch! Mrtvola v proutěném koši… Cizinec, přirozeně! A bezpochyby špión…"

Náhle přeskočil na něco jiného:

"Pan Bogdanowski už zaplatil?"

"Ještě ne. Řekl mi, že čeká peníze ve středu!"

"Na ty už čeká tři týdny! Tím hůř! Ve středu mu řekneš, že takhle to dál nejde…" Byla tu těžká atmosféra, plná známých pachů, s odlesky na měděných kastrolech, s pestrými skvrnami reklamního kalendáře, visícího na zdi už tři roky a sloužícího jako stojánek na noviny. Jean jedl automaticky a pomalu se ho zmocňovala otupělost. V tomhle každodenním prostředí začínal pochybovat o realitě událostí venku. A tak si stěží dovedl představit, že před dvěma hodinami byl v pokoji u tanečnice, která si před ním natahovala punčochy, s župánkem odhalujícím bledé, masité, mírně povadlé tělo.

"Ptal ses na ten dům?"

"Jaký dům?"

"V ulici Féronstrée…"

"Já… Totiž… Zapomněl jsem…"

"Jako vždycky!"

"Doufám, že dnes večer si půjdeš lehnout. Vypadáš příšerně."

"Ano. Nepůjdu nikam…"

"To bude tenhle týden poprvé!" vložila se do toho paní Chabotová, která se ještě úplně neuklidnila a sledovala bedlivě, jak se syn tváří.

Ozvalo se klapnutí schránky na dopisy. Jean věděl s určitostí, že to je pro něho, a vyřítil se do chodby, aby otevřel. Pan a paní Chabotovi se dívali skleněnými dveřmi.

"Zas už ten Delfosse!" poznamenala paní Chabotová. "Nemůže Jeana nechat na pokoji. Když to takhle půjde dál, zajdu za jeho rodiči…"

Bylo je vidět, jak si tiše povídají ve dveřích. Chabot se několikrát ohlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá. Vypadalo to, že odolává naléhání. A najednou křikl, aniž se vrátil do kuchyně: "Hned se vrátím!"

Paní Chabotová vstala, aby mu zabránila v odchodu. Ale on už s pohyby, které spěch činil horečnými, popadl klobouk z věšáku, vyšel na ulici a zabouchl hlučně dveře.

"A ty ho necháš tohle provádět?" hodila po svém muži. "Pěkně si tě váží! Kdybys měl jen kapku autority…"

Pokračovala v tomto proslovu pod lampou, při jídle, zatímco pan Chabot pošilhával po novinách, které se neodvážil vzít znovu do ruky, dokud nebude konec jejím jízlivostem.

"Víš to určitě?"

"Určitě… Poznal jsem ho dobře… Byl kdysi inspektorem v naší čtvrti…" Delfosse měl hlavu ještě protáhlejší než obvykle, a když procházel pod plynovým světlem, všiml si jeho druh, že má zsinalou barvu. Kouřil rychlými horečnatými tahy.

"Já už dál nemůžu… Už to trvá čtyři hodiny… Hele! Rychle se otoči… Slyším ho sotva sto metrů za námi…"

Bylo vidět jen obyčejnou siluetu muže kráčejícího podél domů ulice de la Loi.

"Začalo to hned po obědě… Snad dřív… Ale všiml jsem si toho, až když jsem se usadil na terase Pelikánu… Posadil se k vedlejšímu stolu… Poznal jsem ho… Už dva roky je u tajné policie. Můj otec ho potřeboval kvůli krádeži kovového materiálu na stavbě… Jmenuje se Gérard nebo Girard…

Nevím, proč jsem šel pryč… Šlo mi to na nervy… Šel jsem ulicí de la Cathedrale a on se pustil za mnou… Vešel jsem do jiné kavárny… Čekal na mě sto metrů odtamtud… Šel jsem do kina Mondain a objevil jsem ho tři řady za sebou… Nevím už, co jsem ještě dělal… Chodil jsem… Jezdil tramvajemi… Kvůli těm penězům, co mám v kapse…! Chtěl bych se jich zbavit, protože jestli mi udělá prohlídku… Nebudu moci vysvětlit, odkud je mám… Nechtěl bys říct, že patří tobě? Například že ti je svěřil šéf, abys…"

"Ne!"

Delfosse měl zpocené čelo, v pohledu tvrdost a neklid zároveň.

"Ale přesto musíme něco udělat… Nakonec nás bude vyslýchat… Šel jsem za tebou, protože jsme přece spolu…"

"Ty jsi nevečeřel?"

"Nemám hlad… Co kdybych hodil ty peníze do Meusy, až půjdeme přes most?"

"Všiml by si toho!"

"Mohl bych jít někde v kavárně na toaletu… Nebo spíš… Poslouchej! Půjdeme si někam sednout a ty půjdeš na toaletu, zatímco mě bude dál hlídat…"

"A co když půjde za mnou?"

"Nepůjde… Nehledě na to, že máš právo se tam zamknout…" Byli stále ve čtvrti za Meusou, bloudili v jejím středu po špatně osvětlených ulicích. Za sebou slyšeli pravidelné kroky policisty, který se zřejmě nemínil skrývat.

"Co kdybychom šli radši do Veselého mlýna? Bude to vypadat přirozeněji… Chodíme tam skoro každý večer… A kdybychom toho Turka zabili, tak bychom tam už nevkročili…"

"Ještě je moc brzy!"

"Počkáme…"

Už nemluvili. Přešli Meusu, bloudili v ulicích centra, čas od času si ověřili, že Girard je jim stále v patách.

V ulici Pot-d'Or uviděli světelnou reklamu nočního podniku, který zrovna otevřel.

"Půjdeme tam?"

Vzpomněli si na svůj útěk minulé noci a stálo je značnou námahu vykročit. Victor stál ve dveřích s ubrouskem přes paži, což znamenalo, že uvnitř nejsou žádní hosté.

"Tak jdeme!"

"Dobrý večer, pánové! Nepotkali jste Adélu?"

"Ne. Ještě nepřišla?"

"Ještě ne! To je divné, protože ta chodí vždycky včas. Pojďte dál… Portské?"

"Ano, portské!"

Sál zel prázdnotou. Hudebníci se nenamáhali hrát. Bavili se a hlídali přitom dveře sálu. Majitel, v bílé vestě, rovnal americké a anglické vlaječky za barem.

"Dobrý večer, pánové!" křičel z dálky. "Jak se vede?"

"Dobře!"

Vešel policista. Byl to ještě mladý člověk, který se trochu podobal druhému koncipientovi. Odmítl dát klobouk vrátnému a usadil se u dveří.

Majitel dal znamení hudebníkům a ti spustili džez a profesionální tanečník, který seděl docela vzadu v sále a psal dopis, přistoupil k jediné tanečnici, která tam byla.

"Jdi!"

Delfosse vsunul kamarádu něco do ruky a Jean zaváhal, má-li to vzít. Policista je pozoroval. Ale předání proběhlo pod stolem.

"Teď je vhodná chvíle…"

Chabot se rozhodl vzít usmolené bankovky. Držel je v ruce, aby nedělal zbytečné pohyby, a vstal.

"Hned přijdu…" řekl nahlas.

Delfosse stěží skryl pocit úlevy a proti své vůli vrhl na svého pronásledovatele vítězný pohled. Majitel Jeana zastavil.

"Počkejte, dám vám klíč! Šatnářka nepřišla… Nevím, co to dnes s těmi ženskými je, že mají zpoždění…"

Dveře do sklepa byly pootevřené a linuly se odtamtud závany vlhkého vzduchu, z nichž mladíka zamrazilo.

Delfosse vypil své portské naráz. Měl dojem, že mu dělá dobře, a tak vyzunkl hned nato i přítelovu sklenici. Inspektor se nehýbal. Povedlo se to! Za několik vteřin spláchne voda kompromitující bankovky.

V této chvíli vešla Adéla, oblečená do černého atlasového pláště lemovaného bílou kožešinou. Pozdravila hudebníky, stiskla ruku Victorovi.

"Vida!" řekla Delfossovi. "Tvůj přítel tu není? Viděla jsem ho dnes odpoledne. Přišel ke mně. To je divný ptáček! Dovolíš, abych si odložila…"

Nechala plášť za pultem, kde prohodila pár slov s majitelem, vrátila se k mladíkovi a posadila se vedle něho.

"Dvě skleničky… Ty tu s někým jsi?"

"S Jeanem."

"Kde je?"

"Tamhle."

Ukázal očima na dveře.

"Aha, dobrá. Čím je jeho otec?"

"Účetním u nějaké pojišťovny, myslím…"

Neřekla nic. Stačilo jí to. Bylo to přesně to, co si myslela.

"Pročpak už nejezdíš vozem?"

"Je to otcovo auto. Nemám řidičský průkaz. A tak si je beru, jen když je na cestách. Příští týden pojede do Vogéz. Kdybyste… Kdyby sis chtěla se mnou vyjet… Například až do Spa…?"

"Kdopak je to tamhle, ten chlápek…? Snad není od policie?"

"Nevím," koktal červenaje se.

"Nějak se mi nezdá… Pověz! Víš určitě, že tvůj přítel tam neomdlel? Victore! Sherry!… Ty netančíš?

Ne že bych o to právě stála, ale šéf má rád, když je tu živo…" Bylo to už dvacet minut, co Chabot zmizel. Delfosse tančil tak špatně, že uprostřed tance se Adéla ujala právem vedení.

"Dovolíš…? Podívám se, co je s ním…"

Otevřel dveře na toaletu. Jean tam nebyl. Byla tam však Šatnářka, která rovnala na ubrousku toaletní potřeby.

"Neviděla jste mého přítele?"

"Ne… Právě jsem přišla…"

"Dvířky?"

"Jako vždycky!"

Otevřel je. Ulička byla liduprázdná, zvlhlá deštěm a studená a jediné mrkající plynové světlo ji kropilo mihotavými záblesky.