Jan Skácel

ukázky

Druhá recenze na jaro

Říkají, že v měsíci březnu přicházívá jaro. Tvrdí to děti ve slohových úlohách a novináři v jarních podčárnících. Říkají, ale tak docela jim nevěřte.

Počkejte si na kuličku.

Dokud podpatky nevyhloubí v zemi první obstojný důlek, dokud se okolo dolíčku nerozeběhnou kuličky modré, červené, zelené, žluté, jaro nepřišlo.

Ptáci se mohou zmýlit a přiletět do zasněžených hnízd. Kulička se nemýlí nikdy. Kulička je kulatá a kutálí se. Cosi se kutálí. Cosi se rozkutálelo mezi doubím, po lesních vozovkách, poskakuje to dolů ze strání, přes kamínky, přes kořání, přes pařezy a suché roští. je to neviditelné, jako je neviditelná tma, jako je neviditelné světlo.

Objevuje se to všude, kde si lidé vyšli v neděli do lesa, objevuje se to, odskakuje, válí se to od lidí pryč a nikdo za tím neutíká, nikdo to nepronásleduje.

Všechno, co nás přes zimu trápilo mezi čtyřmi stěnami, doma, na dílně, v kanceláři, ve škole, všechno, co se nashromáždilo v hlavách, těžkota, vážné myšlenky, smutky, smutečky, bolesti a trápení, tohle všechno nás opouští, odpadává, odskakuje, kutálí se po zemi pryč, opravdu, kolikrát jsem to zahlédl mezi borovicemi, bralo to roha jako chlupatí čertíci.

Do toho pak, co zůstane po lidech na jaře v lesích a po polích, do toho, čeho se tam zbavili, co tam nechali, opře se před západem slunce vítr a to je prvním jarem a vlhkem cuchaný větříček, rosa to rozmáčí, rezaví mravenci to roztahují.