Josef Škvorecký

SAMOŽERBUCH
Autofestšrift
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST PRVNÍ

 

Jůlinka, navlhčovatelka známek: náš jediný stálý zaměstnanec

 

Stručné dějiny
Sixty-Eight Publishers, Inc.

– Jsem rád, že jste! Dává to v tom exilu pocit jistoty a naděje. Zřejmě je to česká exulantská tradice, tahat s sebou knížky, ať to je Kralická bible nebo Kunderův Žert. A protože se toho do kufru oktávie vešlo strašně málo, je existence vašeho nakladatelství zvlášť vítaná. Budeme se tedy těšit na vaše knihy, které – jak vidíte – objednáváme pro jistotu dvojmo – opět česká tradice: co kdyby pak už nebyly! Ale zcela vážně, myslíme také na knihovny dětí pro jejich budoucí „domov“ v exilu.

– Také já patřím do skupiny lidí, pro které ten rok 68 byl nadějí, a proto také s nadějí, že si něco dobrého přečtu, se přihlašuji za člena vašeho Klubu. Věřím, a váš plán na tento a příští roky mě v tom utvrzuje, že má naděje na skutečně dobrou českou, ale i slovenskou literaturu nebude tak brzy zmařena jako naděje roku 68.

– Dr. X. mi vyprávěl, že vám nějaký ochotný pomocník vyvedl nějaký kousek s penězi, či podobně. Příště každého perspektivního dobrovolníka pošlete ke mně, psychiatr prokoukne lotra za pět minut i dříve, případně pozná, byl-li poslán rovnou z Prahy.

– Věřím, že byste mohli být příkladem toho, že pan Trudeau neměl pravdu, když prohlásil: „V Kanadě už svobodné podnikání nefunguje.“

 

Historii dobrodružství nazvaného Sixty-Eight Publishers by měla vyprávět moje žena. Vyprávět by ji mohla, ale nevím, jestli ji napíše. Nemá na to čas. Jako čarodějova učednice vyvolala ducha literatury, které v roce šedesát osm vrazili nůž do zad, a nemůže se ho nyní zbýt. Z ničeho uplácala Golema, jenž požírá její energii a mění ji v knížky, přijímané tady v exilu už jako samozřejmou, občas kupovanou součást afluentního trhu, v Československu jako poselství ze zajímavějších časů, tajně půjčované, opisované, po mnohém přečtení slepované, občas zaplacené vyhazovem z místa, výslechem, nebo aspoň čárkou ve známých kartotékách.

Jak to začalo?

Začalo to tím, že jsme se ženou odešli, když oni přišli. Po matce z částečně chodského rodu, nesnáším dobře postavení nevolníka. Proto – i z jiných důvodů – nebyl pro mne odchod tak těžký jako pro mou ženu. Věděl jsem jasně, že teprve tohle je definitivní finis Bohemiae, konec Čech jako země západní, to jest liberálně humanitní, k socialismu tíhnoucí civilizace, o jejíž záchranu v tom prostoru se pokusil rok 1968. Nedalo mi práci pochopit, že Invaze a po ní rychle importovaná normalizace je noc dlouhých nožů stalinismu v naší vlasti.

Odcházel jsem s tzv. ukončeným vzděláním a bez iluzí a do země, jejíž jazyk jsem znal a která byla odjakživa mou druhou vlastí. Moje žena, pro syndrom zvaný v stalinském parlandu buržoazní původ^[1], dostala se na vysokou školu teprve dva roky před Dubčekem, a mluvila pouze jazykem sladké Francie a méně už jazykem méně sladkého Quebeku. Smutně se loučila s těžce dosaženou FAMU, kde byl jejím oblíbeným profesorem pan profesor Milan Kundera, jemuž se za Směšné lásky pomstila svou první, ještě v Praze, v předvečer roku 1968, vydanou knihou Pánská jízda. (Jsou to povídky o pitomých mužích, na rozdíl od pitomých žen pana Kundery.) Těžce se proto loučila také s opět jednou z mnoha jejích načatých, ale brzo zmařených životních kariér, a se čtenáři, kteří Pánskou jízdu po pražsku rychle rozkoupili. Ale slíbila mi věrnost v kostele sv. Cyrila a Metoděje (za ten kostel mě tehdy málem propustili ze zaměstnání, a to ještě nevěděli, že kvůli svatbě se má socdemácká žena dala v dospělém věku pokřtít). Starobyle slíbila mě následovat, kam mě osud zanese, tak se mnou jela do Kalifornie.

Pro mne bylo léto 1969 v San Francisku podivným cocktailem pozdě uskutečněných snů a nočních můr o nejisté budoucnosti. Pro mou ženu to byla noční i denní můra nesmírného stesku. Narodila se tam ale zvláštní osobnost nazvaná Honzlová Jana, takže i zlá Kalifornie byla k něčemu dobrá.

A z Kalifornie jsme jeli do Toronta.

Někdy začátkem roku 1971 mi Dr. Hanuš Lexa z Československé společnosti pro vědy a umění v Americe napsal, jestli bych Společnosti nesvěřil k vydání svůj Tankový prapor. Věděli, že román byl v Praze ve stránkové korektuře zabaven, a chtěli mi pomoci (popravdě řečeno, nevím, zda měli tehdy Tankový prapor už taky přečtený, ale ať ano nebo ne, podali mi vzácnou pomocnou ruku). Byl bych knihu tenkrát svěřil každému, kdo by ji vydal. Ukázal jsem dopis ženě a řekl jí, že Dr. Lexovi rukopis pošlu. V noci mě žena vzbudila. „Co je?“ „Vydáme to sami!“ „Co?“ „Tankovej prapor“ „Neblbni,“ řekl jsem a opět jsem usnul.

Ale jí to vrtalo hlavou. V průběhu několika horečných dnů, s angličtinou, jež tehdy byla ve stadiu Aj goink bajsigaret, zjistila možnosti, tiskárnu, poštovní předpisy, celní omezení a opakovala: „Vydáme to sami! Založíme nakladatelství!“ „Kde na to vemem?“ zděsil jsem se. Prohlásila, že do toho vrazíme úspory, ona napíše známým, aby posílali adresy, a já kamarádům, aby dodali rukopisy.

Ukecala mě. Dodnes nevím, jak vybudovala tu objemnou kartotéku adres. Známí a známí známých posílali, psala na všechny strany, obtěžovala lidi telefonem. Já vzkázal kamarádům, a někteří skutečně poslali rukopisy, protože co s nimi v exilu? Heda Kovályová, Beneš, Lustig, Kohák. Přemluvil jsem Otu Ulče, aby počeštil svůj anglický spis o každodenním soudcování za stalinismu, a Jana Drábka, aby dal přeložit rukopis Whatever Happened to Wenceslas, který se nám taky podařilo střelit kanadskému nakladateli. A měli jsme ovšem Honzlovou. A Voskovec slíbil napsat Paměti. A Egon Hostovský nám dal svoje v exilu nevydané Všeobecné spiknutí a radu, abychom to nedělali, protože zkrachujeme. Pan Prokop Havlík se nabídl, že nám gratis povede účty, a tak to Zdena rozjela.

Probouzel jsem se zpocen, zděšený vidinami krachu. Ale ona, jako buldok, se zakousla do myšlenky, a náš obývák ve věžovém domě v torontském sídlišti St. James Town se proměnil v kancelář. Zdá se to dávno. Přišly korektury textu vysázeného Polákem. Podle toho vypadaly. Přišel účet za sazbu linotypem, já trávil noci zbrocen potem a konto se scvrklo na 38 centů. Pozdě se ukázalo, že jsme také zvrzali kalkulaci a že při ceně $2.80 budeme muset zpeněžit aspoň 3.000 výtisků, abychom aspoň zaplatili tiskárnu, nemluvě o poštovném a obalu. Adres jsme tou dobou měli asi 400 a na inzerci nezbyly peníze. Egon smutně kýval hlavou a odhadoval, že střelíme 300–400 výtisků, víc se prý ani v přednacistickém, ani v poúnorovém exilu nikdy neprodalo. Náš kategorický imperativ, prodat minimálně tři tisíce, abychom aspoň brejkli ívn – což byl první výraz americké češtiny, který začala používat moje žena jako málem heslo našeho kulturního snažení – tato existenční nutnost se Egonovi jevila asi tak dosažitelná jako Amalrikovo proroctví o zániku Sovětského svazu ve lhůtě dost krátké, aby všichni, kdož nemohou žít bez Račan, jeli se na ně podívat, aniž je přitom bude znepokojovat stín Bartolomějské. Jaký je český výraz pro break even nevím, doma jsem účetnictví nestudoval. Ale znamená to, že se vám vrátí, co jste do věci investovali, a nepřijdete proto aspoň na buben.

A my, opakuji, jsme potřebovali odbýt aspoň ty tři tisíce. Probouzel jsem se čím dál zpocenější a místo příslovečných mžitků naskakovaly mi před očima titulky vysázené písmem, jaké používá Rudé právo: NESLAVNÝ KONEC BÝVALÉHO SPISOVATELE. Nebo: FINANČNÍ KRACH UTEČENECKÉHO „NAKLADATELSTVÍ“. Anebo: MOUŘENÍN VYKONAL SVOU POVINNOST… jenom byly ještě lepší, já stalinskou patagonštinu plynně neovládám. Mé sténání vzbouzelo ženu, a následovaly divoké hádky, jakých naše manželství nepamatovalo. Obviňoval jsem ji z lehkomyslnosti, hazardérství a haurství, zděděném zřejmě po jejím tátovi, jenž zemřel opuštěn všemi a bez centu v Harlemu, a protože tento svět je absurdní svět, svědkem jeho skonu v newyorské Bellevue Hospital byl filosof Ivan Sviták, který si tam léčil údajně zánět močového měchýře. Žena plakala, já se hanbil, ale vždycky až když už se mi podařilo ji rozplakat, a bylo proto pozdě. Ale na mou duši: nešlo mi o ztrátu peněz, jichž jsem v Praze ztratil mnohem víc, ani o osobní ostudu, z níž mám ušitou bohatou garderobu. Přísahám, že nejsem domýšlivý. Děsil jsem se dvou věcí: že když zkrachujem, tu holku, co se kdysi na socialistickém Petříně klepala zimou a kterou jsem lehkomyslně odvlekl do daleké ciziny, místo abych se zapojil, stal se zasloužilý a později třeba i národní (proč ne? Vždyť jak Strana opětovně dokazuje, není k tomu mimořádný talent podmínkou), tu holku, kterou jsem potkal v Praze, to zničí. To zaprvé. A zadruhé: jestli zkrachujem, jaký nádherný, slizce ironický argument pro těžkopádně výsměšný nekrolog poskytneme v Praze těm, kdož jsouce živi jenom chlebem, nepotřebují nějaké nakladatelství a nějakou českou literaturu. Ať domýšlivý nebo pokorný, nebyl jsem v tom nebezpečí jenom já sám, smrtelný jedinec. Cosi jsem, alespoň části těch zástupů, které také potřebují slovo, reprezentoval. Kdyby se na mně splnila slova Dykovy básně Opustíš-li mě…, kterou – drze, jak to dovedou jen oni – ukradli stalinčíci tomu velikému, tlustému a ušlechtilému člověku^[2], zasadí to ránu nejen mně, který jsem konec konců pásek a chuligán, ale i těm nevím kolika, ale asi hodně lidem (konec konců, rozkoupili několik set tisíc mých knih), pro něž snad cosi reprezentuju. Utratil jsem proto za těch několik týdnů, kdy po jedné, po dvou kapaly objednávky, asi padesát dolarů za uspávací prášky. Dostavila se opačná reakce, a já musel místo prášků polykat scotch.

Jenže moje žena věřila víc než já čtenářům, zatím neznámým, a svou víru postavila na něčem, co stalinčíci mají sice v podtitulu, ale na co, ze stratosféry Sanopsu, luxusních vil na Babě a na Hřebenkách a ještě luxusnějších chat na bývalém schwarzenberském panství, srdečně kálejí. Na víře v lid a v demokracii bez pleonasmů. Věřila, že Češi a Slováci, kteří jako my odešli, když tamti přišli, a zdržují se nyní bez povolení v cizině, stejně jako tamti se bez povolení zdržují v naší vlasti, skutečně žijí nejenom chlebem. Také literaturou. Současnou, neboť ta je pro žijící generace vždycky důležitější než mrtví klasikové, byť nebyla vždycky lepší. Jakmile začne literatura přežívat pouze mrtvými klasiky, žije v kómatu. To je případ literatury dnešní československé gubernie.

Takže jsme neměli peníze ani od CIA, ani od soukromých mecenášů-kapitalistů. Měli jsme jenom úspory, vzniklé převážně z honorářů za vydání mých knih na Západě (bylo mezi nimi i něco dolarů z Jugoslávie za srbské vydání Tankového praporu, který se stal bestsellerem a porazil i Puzova Kmotra), a zčásti propašováním menší částky z Prahy, jejímž zdrojem byla jedna moje čtenářka živící se sexuálním pracovnictvím v Jaltě. Uvážíme-li, že sexuální pracovnictví v Jaltě je prakticky nemožné bez registrace, a tedy i žoldu u Ministerstva vnitra, dá se předchozí informace použít pro hezký článek v Rudém právu, že naše nakladatelství financovali jednak západní kapitalisté, jednak titovská Jugoslávie a jednak nejmenovaná špionážní agentura. Bude to vlastně, proboha, pravda! Snad jsem to neměl psát.

Jenomže ti, co nemají absolutně nic na starosti, nám nevěřili. O něco později, když už podnik fungoval, navštívila nás celá řada transparentních pánů i dam a poctivě, ovšem marně se snažili, aby svým zaměstnavatelům v Praze objasnili ten zázrak, že exilové nakladatelství nekrachuje. Počítám, že zprvu nahlásili pravdu. Proto ve výročí Invaze dne 21. srpna 1971 řekl soudruh Bohumil Roháček v pražském rozhlase toto (text mi promptně, avšak anonymně dodala jedna, ne ovšem sexuální, pracovnice pražského rozhlasu): Pozoruhodnou činnost zahájil v Kanadě Jiří (sic) Škvorecký hlavně tím, že založil jakýsi utečenecký podnik nazvaný Nakladatelství 68 a jako první číslo vydal svoji knížku, aby si rychle přišel na své, než to zkrachuje. Když se krach nedostavil, avšak neuvěřitelnou pravdu, že exilové nakladatelství žije, protože českoslovenští exulanti čtou, chlebodárci (doslova) v Praze odmítali fízlům sežrat, nahradili ji fízlové uvěřitelnou lží. O dva roky později jiný soudruh v témže rozhlase (v cyklostylovaném textu, opět pohotově dodaném touž pracovnicí, bylo jeho jméno nečitelné, vypadalo na Kezal, ale určitě to řekl 26. dubna 1973) pravil, že se pokouším za vydatné finanční dotace jistých amerických institucí, zabývajících se antikomunistickou propagandou, o nakladatelské podnikání. Nakladatelství se však pořád nehroutilo, vydávalo čím dál víc, ačkoliv dotace, jak známo, se časem vyčerpají. Straně oddaní bezpečáci, kteří si činnost dovedou představit pouze za měsíční plat ve vyšších mzdových kategoriích plus diety, znejistěli. V červenci (10. 7.) 1973 řekl soudruh Vlastimil Dušek (zase dodaný mou pracovnicí): Tento neúspěšný protisocialistický agitátor (tím mínil mě) nejprve tvrdil, že na Západě založil vydavatelský podnik, a  t o j e n (proloženo mnou) se svou manželkou… a mluvil o tom v interview ve Svobodné Evropě se suverenitou pražského chuligána^[3]. Ani tento, počítám tak pětitisícový idealista, dosud tedy nevěřil. Ale už pochyboval. Taky, aspoň zčásti, vyhmátl pohonnou sílu zázraku: mou manželku.

A já si je představuju: jak kouříce spartky (ale spíš Marlborough) sedí ve svých prodrátovaných kancelářích v kachlíkovém domě na Letné, probírají při kafi hlášení svých lidí v Kanadě a plánují akce. Kolik jich asi je pověřeno tímhle speciálním úkolem? A kolik dohromady činí jejich měsíční příjmy? Jistě by za tu sumu šlo vydat nejmíň půl našeho ročníku. Ale i kdyby z jejich gáží třeba jen dvě knihy, jsou za nimi neomezené finanční zdroje lidové antidemokracie a velkého Sovětského svazu. Na tomhle impozantním a děsivém pozadí vidím tu holku, samojedinou, s osmnácti centy na kontě, ale s tou vírou, jak otvírá dopisy, balí, zapisuje, nosí na poštu, a v noci, když se budím se svou osobitou variantou exulantského snu, ukecává mě do klidu, po dobrém i po zlém, sama asi také svírána úzkostí. Tu jednu jedinou mladou ženskou na obrovském a lhostejném kontinentě, a proti ní ten aparát, za aparátem kompjůtry, fízlovská síť a byra s bohatou tradicí guns for sale a specialistů na dezinformace.

Za tou holkou pár tisíc českých a slovenských čtenářů, zápasících o novou existenci a rozesetých po nekonečné půlce světa.

Naplňuje mě úcta. Ne k majestátu toho aparátu.

* * *

Pak začaly objednávky kapat hustěji, slily se v pramínek, ten zesílil v pramen. Bylo to neuvěřitelné. My toho prodali tři tisíce, pak pět tisíc, tiskli jsme druhé, pak třetí, a v roce 1976 čtvrté vydání. Už sedm tisíc zakoupených výtisků.^[4] Egon zmlkl, poté gratuloval. Jiří Voskovec poslal prvních sedmdesát stránek svých pamětí nazvaných Stín svobody, tak jsme se odvázali a ohlásili je v prvním ročníku. V něm jsme vydali Benešovo Na místě, Lustigova Miláčka, Egonův román Všeobecné spiknutí, a Honzlovou. Tou osamělá holka v obýváku na 260 Wellesley Street East, která pro čtenáře dosud byla jen paní Škvorecká, nabyla osobnosti, tváře a získala duši.

Obývák na Wellesley se pomalu plnil krabicemi knih. Začali jsme tisknout v Belgii, protože ceny linotypové sazby jsou příliš astronomické a fototyp s českou abecedou na americkém kontinentě neexistoval. Najali jsme byt o dvou ložnicích, z jedné byla kancelář, z druhé sklad a v něm jsme spali. Jakýsi hošík, Vejvoda, poslal ze Švýcarska rukopis s chagallovským názvem Plující andělé, letící ryby, Heda Kovályová a Erazim Kohák text Na vlastní kůži. A ve mně, při pohledu na pracující ženu, která stejně jako peníze nepočítala ani hodiny a neděle, probudila se naděje. Dal jsem se znovu do psaní. Nakonec jsem v Kanadě napsal víc knih než v Československu.^[5] Moje žena, vírou, dřinou a inspirací, kterou mi dala, znemožnila tak stalinčíkům, aby opět jednou vítězně a sborem zakrákali nad tlustou mrtvolou Viktora Dyka, otáčejícího se v hrobě jak vrtule: Opustíš-li mně… (oni český pravopis moc neznají) – Protože i kdybychom teď oba zahynuli – ne proto, že jsme opustili, ale že před válením šunek na Dobříši a na Barrandově jsme dali přednost práci, protože je svobodná a nás těší, ale je jí moc – i kdybychom já a Honzlová teď, v tuto chvíli, přirozeně nebo nepřirozeně zesnuli – zemřeme příliš pozdě. Smíšený sbor už nemůže vítězně krákat. Tohle je naše padesátá kniha.

Proto mě mrzí, když občas, dost často, čtu chválu, jistě dobře míněnou, že Škvorecký založil, Škvorecký vydává, Škvorecký od dob Karla Čapka udělal pro českou literaturu… protože to všecko Honzlová. Ta holka, kterou jsem potkal v Praze, která mě ukecala (ne abych si ji vzal, to bylo naopak). Asi skutečně existuje podvědomý male chauvinism.

* * *

Další historie těch šesti let je uložena v knihách; v nich je zajímavá. Jinak je to jen pro širší veřejnost neinteresantní statistika a nepřetržitá práce, bez víkendů, bez dovolených, protože bez administrativních zaměstnanců. Žádné nemáme, jen pro nás, když je potřebí, sází jedna česká dívka a o prázdninách taky jedna česká studentka. Takový podnik nelze opustit na déle než na týden za rok. Od té doby, co máme nakladatelství, měli jsme tedy celkem asi měsíc dovolené.

Ale opět na mou duši: za obětavce se nepokládáme. Děláme to, protože nás to baví. Pro legraci a pro ten špás. I když ovšem, na druhé straně… taky bychom se někdy chtěli podívat na Nový Zéland, na ostrovy Kerguelen, kde ubohý Poe… projet celou Mississippi na kolesovém parníku Delta Queen… Ale kdo může, dělá prostě to, co ho baví nejvíc. My můžem. To není ani vina, ani zásluha. To je prostě to, co to je.

Další historie je tedy už jen historií práce, a ta je, popisuje-li se v knihách, notoricky nezajímavá. Konali jsme ji ve znamení stálé snahy udržet ceny, udržet čtenáře, udržet nad vodou aspoň kus současné české literatury, abychom mohli mít ten špás. I sázení v Belgii se ukázalo moc drahé, koupili jsme tedy (na splátky) sázecí stroj, dali zhotovit prototyp české abecedy (taky špás, ale dost drahý), a jali se sázet sami. Většinou Honzlová, ale i já dvě knihy: Konec poručíka Borůvky a Divišovu sbírku Noé vypouští krkavce. Pak začala Honzlová dělat i obálky a vykonávat všechny metérské úkony, protože i někteří přátelé pojali podezření, že (na nich) příliš vyděláváme. A práce pokračovala vesele dál. Její líbeznou jednotvárnost přerušuje každoroční dobrodružství Katalogu, po jehož rozeslání nervózně čekáme, zda čeští a slovenští exulanti snad už taky jenom chlebem (a kaviárem) … Zatím jsme to nebezpečenství vždy přežili. Jejich lidé v Kanadě pořád nemohou hlásit, že CIA, že Ford, že Rockefeller. A hlásí-li, hlásím, že se proviňují falešným informováním orgánů lidové moci (od šesti měsíců do šesti let).

Potkala nás taky dvě veliká dobrodružství: nekonečná poštovní stávka na podzim 1975, kdy dobře placení kanadští pošťáci málem dokázali, co nedokázali mnohem lépe placení českoslovenští příslušníci. Honzlová schla, teď zas ona utrácela za dormifery. Když se konto přiblížilo částce 38 centů, podnikli jsme zoufalou výpravu do Buffala, kde se nestávkovalo, a otevřeli si tam filiálku. Filiálka je poštovní pytel číslo 4529 na poště na William Street. Odtamtud jsme rozeslali Katalog na rok 1976, a den poté stávka v Kanadě skončila.

Ale Honzlová měla za sebou už čtyři roky toho špásu a těch každoročních menších dobrodružství, a počalo se to projevovat. Výdaje za prášky neklesly příliš ani po stávce. Nezmenšily se výdaje za tekuté mediciny, které zabírají, když prášky selžou. Zmocnil se mě strach.

A právě tehdy jsme po hlavě skočili do dalšího krkolomného dobrodružství, o němž ale nebudu mluvit. Slibovali jsme si od něho, že racionalizací práce ubude práce pro Honzlovou. Ubylo peněz. Podstatně. Když jsme v dubnu 1977 rozesílali Katalog na roky 1977–78, konto už opět bylo poblíž osudné sumy 38 centů, a Honzlová se v noci budila. Jednu jistotu ale máme: dobří přátelé v Americe, které jsme našli na vrcholu krize za poštovní stávky, se zaručují, že klesne-li konto pod zmíněné minimum, založí nás. Ty jisté americké kruhy se tedy konečně perzonifikovaly v mladou, ale úspěšnou dvojici českoamerických manželů čtvrté generace. Jejich čeština… no, je jen o něco horší, než byla angličtina Honzlové z éry Aj goink baj sigaret. Ale mají pořád české srdce. Vědí, že nejenom chlebem. Doufáme, že jejich peníze nebudeme potřebovat. Ale jak dobré je mít takovou jistotu!

Dívám se na Honzlovou, jak trýzněna nespavostí vstává jak Babička, v létě ve čtyři, v zimě v pět, podnikovým dusterem, jímž už tolik let dopravuje přetěžké pytle s knihami na dok torontské pošty, ujíždí ještě před rozbřeskem do redakce na Avenue Road, tam otvírá dopisy, zapisuje objednávky, píše účty a na ně připisuje přátelské poznámky přátelům, které v životě neviděla, protože odpovídat dopisem nemá čas. Vidím její slzy na krajíčku nad občasným listem nějakého exulantského bařtipána, jenž ačkoliv už před třemi nedělemi poslal šek na $ (US) 5.76 za Mandlovou (v přepočtu z kanadských na americké dolary, podle kursu toho dne), dosud to dílo krásné české literatury nedostal, a nyní Honzlové laje a spílá podvodnic, jakými se prý exil hemží, to všechno, protože si pořádně nepřečetl náš junkmail (jak se vyjadřuje o našem Katalogu) a nedozvěděl se tedy, že knihy nejsou na skladě, ale budou postupně vycházet atd. Pak vidím Honzlovou, jak se usmívá nad dopisem, který má šest stránek a je celý o Nebe, peklo, ráj, nad tou svou literární cenou, větší než státní a jiné. A vidím ji, jak se zas vrhá do práce, sází, láme, koriguje, bere telefony, balí knihy, odmítá jet k přátelům na chatu, protože v neděli pracuje, a zavěšuje s nepříjemným pocitem, že opět jeden přítel neuvěřil. A odmítá přijít na mejdan, neboť v devět večer padá do postele a noří se do barbiturátového spánku s trýznivým pocitem, že na tom mejdanu se možná bude říkat, jak jsou ti Škvoreckých nafoukaní, s nikým se nestýkají. A druhý den už v šest opět balí, tahá pytle k výtahu, nakládá je do kufru dusteru, jehož pera vzala dávno za své, jehož tlumiče vyžadují neustálé opravy. Vidím ji, jak ujíždí večerním traffic jamem, směřujícím do torontských divadel a nočních podniků, na torontskou poštu, tam ty ráno naložené těžké pytle vykládá z kufru a snaží se je zdvihnout na rampu. Ale s tím už jí pomáhají kanadští dropauti v odřených džínsách, mluvící málem nesrozumitelným slangem. Několik slov však Honzlová zná, protože dropauti dobře znají ji. Je tu pečená-vařená. „Hi, Zeena! How’s business?“ Přece aspoň někdo jí pomáhá. A bezplatně. Dropauty ovšem platí kanadský stát.

 

Expedice knih

 

Ta jedna holka sama proti Svazu československých spisovatelů a jeho ruce, dlouhými prsty fízlů prodloužené až do Kanady. Za ní těch pět tisíc čtenářů a ti dva američtí Češi, povzbuzující Honzlovou nabízenými šeky a jazykem Hurvínka. Budou ti dva jednou nuceni napsat ten šek? Anebo vydrží čtenáři? A vydrží Honzlová?

Doufám, a nevím.

Ale i kdyby teď, v téhle chvíli… držíte v ruce její padesáté dítě. Kolika lidem se podařilo přivést jich tolik na svět?