Josef Václav Sládek

V ZIMNÍM SLUNCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Své matce

I.

 ?ak prostě jít a zbozně žitím,

 jak ty jsi šla, to ve všem vše,
 a tišinou a vlnobitím
 mír hledat, nalézt v duši své.
  
 A nepřemýšlet, jak co bude,
 jen trpělivě brát, co jest,
 a s úsměvem a těchou všude
 pomáhat jiným kříž svůj nést.
  
 Svou povinnost vždy najít ráno
 a konati ji celým dnem
 a večer, vše když dokonáno,
 zrak zavřít smírným, tichým snem.

II.

 Už byla's jak ta borovice,

 již prosincový pokryl sníh,
 tak nachýlena od vichřice
 a třesoucí se ve větvích.
  
 Leč tvojí duše ve hlubinu
 zmar nedosáhnul, ani čas,
 jak studánky kdes v lesním klínu
 se netkne vichr ani mráz.
  
 Ať padá sníh a vichr ječí
 a listí rve a mrazí květ, –
 studánka čistá, – a jen větší
 kus nebe v ní je uvidět.

III.

 Na svého dětství obraz živý

 teď, matko, vzpomínám,
 té každé černé chleba skývy,
 již krájela jsi nám.
  
 Jak z mlatu k nám jsi odbíhala,
 kde ubyl jeden cep;
 ty's každé zrnko sila, žala
 a mísila z něj chléb.
  
 Tak stála jsi tu usmívavá
 a pravila jsi než:
 „Nám boží ruka požehnává,
 vám, děti, žehnej též!“
  
 Ba že se role nezastkvěla
 tak rosou v letní čas,
 co skráplo jí tam s tvého čela,
 než chlebem byl ten klas.

IV.

 Než slunko vyšlo nad horu,

 ty's byla na nohou
 a nesložila ruce v klín,
 co jen šlo oblohou.
  
 A na večer když do rosy
 zasvitlo z červánků,
 ty's do polí šla poslechnout
 si píseň skřivánků.

V.

 Ač bys byla v okamžení

 dala ráda za mne žití,
 hořký kalich utrpení
 nemohla's mi, matko, vzíti.
  
 Kéž bych však, když bolest raní,
 jako ty moh' žitím spěti:
 čím stih' Bůh, nést bez reptání
 a čím lidé, – odpouštěti.

VI.

 Co moudrost lidská od počátku

 i dnes co hledá věda mdlá,
 to's, matko, ty ve světa zmatku
 svou prostou vírou nalezla.
  
 Kam pochybovač nestih' v muce
 nad úhor žití vypráhlý,
 tam v modlitbách tvé spjaté ruce
 v své důvěrnosti dosáhly.
  
 Co taje žití tobě byly?
 v svém srdci lásku, dobrotu,
 zde všecko nést jsi našla síly
 a víc-li třeba k životu?
  
 Mír v duši, prachu žití čista,
 když skončil den tvůj poslední,
 ty's tichá šla, v své víře jista,
 že z nocí té se rozední.

VII.

 Těšilo tě žití,

 jeho ruch a jas,
 tam, kde jiný zoufal,
 sílu nalezla's.
  
 Těšilo tě slunce,
 v sadu květů běl,
 slyšela's v něm ráda
 ptáče, bzukot včel.
  
 Těšili tě lidé,
 srdce, kde byl vznět,
 i srdečná kniha
 do posledních let.
  
 Ráda měla's všechno,
 i ten žití stesk,
 do něhož ti zářil
 smíru plný lesk.
  
 Brala jsi to všechno,
 jak to může být,
 a teď vím, že v hrobě
 ráda máš svůj klid.

VIII.

 Ty's mne se modlit

 po prvním dětském slovu
 a když jsem zapomínal,
 mne učila's to znovu.
  
 Když zapomněl jsem zcela
 tím pustem v srdci, v lebi,
 tvé modlitby tak vroucné
 se za mne nesly k nebi.
  
 A teď kdy rozpomenu
 se tebe v štěstí, muce,
 jak druhdy na tvém klínu,
 zas, matko, sepnu ruce.

IX.

 ?ak (...)
(......)