<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Wilbur Smith

ŘEKA BOHŮ I.
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
<   2   >

 

Stručné shrnutí děje

Tato kniha zavede čtenáře do starého Egypta, země faraónů a otroků. Příběh se odehrává v přibližně 18. století před naším letopočtem. V té době vládl Egyptu faraón Mamos, osmý toho jména. Čtenáře provádí příběhem neobyčejně nadaný otrok Taita, básník, lékař, architekt, filosof a lékař. Taita byl díky svým schopnostem několikrát vyznamenán, a měl několik privilegií, avšak stále to byl otrok, a dokonce vykleštěný. Vykleštěn byl jednoho dne, když byl přistižen s jednou otrokyní. Otrokyni před Taitou uvázali, a kolem hlavy jí stahovali kožený řemínek, dokud ji nepraskla lebka, a Taitu úplně vykleštili. Ale to již bylo dávno a všichni měli jiné starosti.

Faraóna Mamose osmého děsilo, že při svém vysokém věku, a přibližně sto manželkami nemá stále žádného syna, právoplatného dědice trůnu, a tak si nechával radit od různých kněží a lékařů, avšak bezvýznamně. Jednoho dne se mu velkovezír horního království pán Intef zmínil o tom, že má otroka, který je dobrým lékařem, a Taita faraónovi poradil přísnou dietu, a popsal, jak by měla vypadat dívka, kterou si má vzít, a která mu porodí syna. Netušil však, že mu popsal do detailu svou svěřenkyni, tenkrát ještě šestnáctiletou paní Lostris, dceru pána Intefa, velkovezíra horního království. Když si to uvědomil bylo již pozdě, ale přesto šel varovat Lostris, i jejího milence Tana, co se chystá, a aby se na to připravili. Tanovi nabídnou jeho vojáci, že se za něj postaví a svrhnou faraóna. Ten však nesouhlasil, a o zradě nechtěl ani slyšet.

Farao si nakonec Lostris vezme, a Tana, který ho nechtěně urazil, odsoudí k uškrcení. Tanus je však velmi populární, a rozsudek vyvolá četné bouře, a tak je Tanus podmínečně omilostněn, a pokud se mu podaří do příštích oslav záplav zbavit celý Egypt pouštních pirátů “ťuhýků”, bude nadobro omilostněn. Nešťastná Lostris nechce na otci žádné věno, jen otroka Taitu. To je pro pána Intefa nepřípustné, protože by to bylo, jakoby se sám šel udat. Taita totiž na jeho příkaz navrhoval všechny tajné chodby a tajné skrýše na peníze, které ukrýval před výběrčími daní, byl jeho poslem při spěšných správách pro ťuhýky (koho mají kde přepadnout, kdo poveze odkud kam jaký náklad, a podobně) a asi jako jediný kromě ťuhýků a Rasfera (Rasfer byl tyran, Intefova pravá ruka, mimo jiné to byl právě on, kdo vykleštil Taitu) věděl, že Intef dal také příkaz na zničení a znemožnění pána Haraba, Tanova otce, který se později radši zabil. Zkrátka Taita byl nepostradatelný inventář Intefova domu a měl pro něj nevyčíslitelnou hodnotu. Pod tlakem, faraóna však musel ustoupit, a Taitu jí přenechat, ale později se ho snažil zabít, nejdříve otráveným mlékem, poté kobrou, schovanou mezi ovocem v košíku, avšak bezvýsledně.

Tak se Taita dostal do faraónova paláce, kde s ním bylo zacházeno mnohem lépe, už jen proto, že byl doktor a že farao věřil v jeho léčení, které mu mělo zajistit syna, právoplatného dědice trůnu. Taita chtěl pomoci své paní vzpamatovat se, a tak faraónovi dal devadesátidenní lhůtu, kdy nesměl do harému, a ani k Lostris, aby dostatečně zesílel, a byl schopný počít syna. Samozřejmě, že to byl úskok, aby získal čas, ale král ochotně vykonával každý jeho pokyn, zaslepen vidinou syna. Jednoho dne, když už si Lostris dostatečně zvykla na palác, sehráli s Taitou jeho smrt, a poslala ho, aby našel Tana, a pomohl mu s jeho úkolem.

Taita poslechl, a Tana našel v jedné lovecké chatrči v zálivu Nilu, kde ležel na zemi, opilý a zarostlý. Taita se nedivil, protože věděl, že bez Lostris pro něj nemá život cenu. Pomohl mu dát se dohromady, a připravit se na souboj s ťuhýky. V poušti našli čerstvou mrtvolu muže, který byl Tanovi postavou i obličejem podobný. Taita ho donesl do města, a řekl, že je to Tanus. Tím zajistil, že ťuhýci, kteří o jeho úkolu věděli, nebyli na náš první přepad připraveni. Taita, když byl ve městě, sebral Tanovy nejschopnější muže, kterým řekl pravdu, a přivedl je k němu, spolu pak udělali první velikou lest na ťuhýky. Všichni Tanovi muži se převlékli za ženy, a předstírali karavanu s otrokyněmi. Když je ťuhýci přepadli, bojovali nejprve jen žoldáci které si najali, a když to nejméně čekali, zaútočili i Tanovi muži, a porazili tak první velkou tlupu ťuhýků.

Když si odpočinuli, začali vyslýchat zajaté muže. Kdo nespolupracoval, byl uťat, a kdo spolupracoval, byl propuštěn, popřípadě, podle zájmu zařazen do Tanovy armády, a z některých z nich se opravdu později stali dobří vojáci. Po tomto zákroku zjistil od těch co mluvili, kde se skrývají další, a tak už Taitovy pomoci nebylo potřeba. Vrátil se do paláce, kde se ho všichni báli a utíkali před ním, protože si mysleli, že je to jeho duch a jde je strašit. Když přišel do komnat paní Lostris, našel jí vyhublou a nervově zhroucenou. Doslechlo se k ní, že Tanus je mrtvý, tak pro ni ztratil její život cenu. Od doby, co se to dozvěděla, nejedla. Bylo štěstím, že se Taita ani o den nezdržel, protože by jinak jistě zemřela. Nejdříve mu nevěřila, a myslela si, že ji chce utěšit, ale když jí vysvětlil, že to byla část válečné strategie, a slíbil, že hned jak se uzdraví, zajistí ji schůzku s ním, začala jíst.

Když se úplně zotavila, jeli jednoho dne s faraónem na lov gazel. Přišla však písečná bouře, a Taita ji odvedl do Tanovy skrýše, kde byla po celou dobu v bezpečí. Tím Taita splnil svůj slib. Lostris zde počala s Tanem dítě, a tak musel mít Taita hned po návratu sen, že je nejvhodnější doba pro početí syna. V den návratu byl za záchranu královny Taita vyznamenán zlatem chrabrosti, které pak nosil při každé příležitosti, a za údajný sen, si u krále vysloužil další privilegia. Od své paní dostal Taita za její návštěvu Tana dokumenty, zajišťující mu svobodu, ale tento dar odmítl. Byl již na svou paní tak citově vázán, že si nedokázal představit život bez ní.

Plynula doba, přišly další svátky záplav a faraón jel opět na svou plavbu po zemi. Tanus mezitím vymítil ťuhýky do posledního, kromě deseti vůdčích postav (baronů) a těch co přešli na jeho stranu. Při výročních oslavách je předvedl před faraóna, a na základě jejich svědectví se pokoušel usvědčit pána Intefa, který do té doby nic o jeho záměrech netušil, a nebyl připravený čelit mu. Když své svědectví přidal i Taita, a v Intefově paláci se skutečně našlo skryté zlato, které tam zazdil, byl odsouzen i on a Tanus byl za mimořádné splnění úkolu povýšen. Než však stačilo k rozsudku dojít, pána Intefa vysvobodili jeho dva synové a odjeli s ním pryč z Egypta. Ostatní odsouzení, Baroni a tyran Rasfer, byli za úsvitu provedeni nazí městem, za nohy přibiti na hlavní bránu, a ponecháni napospas supům. Nikdo z nich se nedožil večera.

Po krátkém čase se Egyptem roznesla zpráva o neznámém nepříteli, který ničí na co přijde, plení vesnice, a postupuje dál do vnitrozemí. Tanus, a sním i jiní velitelé shromáždili všechny možné armády a postavili se jim na odpor. Egyptskou armádu tenkráte Hýksósové rozmetli, a navrch toho jediným výstřelem z jedoucího vozu smrtelně postřelili faraóna, který tři dny nato zemřel.

Lostris už v té době měla syna, ale bylo mu teprve několik měsíců, a tak ji faraón učinil královnou Egypta, a ona mu slíbila, že mu zajistí řádný a důstojný pohřeb. Egypťané toho osudného dne, kdy byla neporazitelná Egyptská armáda rozmetena na třísky, viděli poprvé v životě koně, a vůz s koly. Taitovi to nedalo, a začal se zabývat tím, jak by se daly vozy zdokonalit a zároveň odlehčit. Ostatní jeho nápady však zamítali a nechtěli mít nic společného s koňmi, protože o nich vznikaly nesčetné fámy a pomluvy, jako že například jedí těla vojáků, které pomohou zabít, nebo že přímým pohledem uhranou člověka na celý život a podobně.

Mezitím se však Egypt dostal definitivně do moci Hýksósů, a tak byla královna Lostris a mnoho jiných Egyptských obyvatel donuceno opustit Egypt, a odjet pryč, proti proudu řeky. Než se tak stalo, naskytla se Taitovi šance, na kterou čekal mnoho let. Prchal v uloupeném Hýksósském voze, když se za ním rozjel pán Intef. Uvědomil si, že když Intef utekl, jako pomstu řekl Hýksósům o bohatství Egypta, a ti bez váhání vyrazili, a protože jim pán Intef prozradil i základní Egyptskou strategii boje, bylo to pro Hýksóse spíše hrou podmanit si Egypt. Ale nyní měl Taita možnost rozdat si to s ním na život a na smrt. Věřil ve svou výhru, protože pán Intef byl neohrabaný a těžký. Když projížděli kolem zavlažovacího kanálu, udělal Intef osudovou chybu, za kterou zaplatil životem. Zajel příliš blízko kraje, a když se snažil odbočit, Taita, který jel vede něho, přidal, zranil jednomu koni nohu a vůz se následkem toho převrhl. Taita nečekal, obrátil se a vyjel přímo proti němu. Intef mezitím vstal, a snažil se utéct do kanálu, kde by byl v bezpečí. Svým nemotorným během si však vykloubil kotník a Taita ho rozjezdil.

Poté Egyptské flotily odpluly, a vydaly se do neznáma, proti proudu Nilu. Trvalo to mnoho let, cestou museli překonat pět vodopádů než se dostali k horám, kde začali budovat hrobku pro faraóna. Když byla hrobka téměř hotová, dospěl i Taita ke konečné podobě vozíku s paprskovitými koly, a podařilo se mu vycvičit Egyptskou jízdu. Tanovi se podařilo sehnat otroky, kteří byli nemilosrdní válečníci a toužili po krveprolití, a ze kterých postupně vycvičil oddané bojovníky. Jejich důvěra v něj vzrostla, když je vyzbrojil a šel s nimi do boje proti jejich odvěkým nepřátelským kmenům. Všem se dařilo, až jednoho dne, se okolo prohnalo stádo gazel, a všichni koně dostali “žlutou nemoc”, jak ji později Tatita pojmenoval. Koním se vytvářely na krku otoky, a ústy jim začaly téct proudy hnisu. Taita i všichni ostatní byli bezradní, a nevěděli, co dělat. Až najednou Taita ze zoufalství prořízl jednomu hříběti dýchací trubici, a ono najednou začalo dýchat a zjevně se mu ulevilo. Okamžitě vysvětlil všem ostatním, o co jde, a jak a kde mají řez provádět, a do rána se podařilo zachránit téměř polovinu stáda. Druhý rok při stejné migraci gazel, už žádný kůň nemoc nedostal - ten, který přežil, byl navždy proti této nemoci imunní.

Jednoho dne se naši hrdinové dostali ke králi tamní země, který za pomoc slíbil stádo nových koní, svou dceru princi, kterému se líbila, a modrý meč pro Tana (meč byl ze železa, to ovšem nikdo z Egypťanů nevěděl, protože to byl pro ně zatím neznámý kov). Egypťané v bitvě podle očekávání uspěli, prokázalo se zde poprvé opravdové nadání černých otroků, které Tanus vycvičil. Tanovi však bohové nepřáli, a byl v bitvě smrtelně zraněn. Modrý meč mu poranil plíce. Ještě ten den v noci zemřel. Té noci napadla Taitu jedna z nejnemožnějších myšlenek, které kdy vymyslel. V noci před pohřbem faraóna a Tana, vyměnil obě mumie. Uvědomoval si, že je to to poslední, čím mohl svému příteli posloužit.

Když se po dvaceti letech v exilu vrátili do Egypta, byl faraónův syn dvacetiletý (vlastně Tanův, jenže to věděly jen tři osoby, Taita, Tanus a Lostris). Lostris bylo již něco přes čtyřicet, trpěla smrtelnou nemocí a měla další dvě dcery, které byly samozřejmě Tanovy, ale Taita měl vždy v noci sen, že na královnu sestupuje faraónova mumie, a všichni tomu věřili. Když triumfálně dobili první město, nebylo tomu divu, protože byli v přesile, měli výhodu momentu překvapení. Pak všichni konečně pochopili, proč Taita tahal s sebou ty ohavné gazely, které způsobovaly “žlutého škrtiče”. Našel ve městě stádo koní, mezi které je vypustil, a okamžitě, jakmile rozpoznal první příznaky té ohavné nemoci, roztrousil koně ve všech dostupných, i několik kilometrů vzdálených Hýksósských stádech, a tím zajistil další vítězství svým barvám. Když dobili rodné město královny, a převezli ji tam, byla již nemoc ve velmi pokročilém stádiu, a královna za několik dní zemřela.

Kniha končí tím, jak Taita vysvětluje, že tyto svitky popsal za dobu mumifikace své paní (70dní) a že je hodlá uložit do deseti alabastrových nádob, a zazdít do její hrobky. Přibližně o 4000 let později, dne 5.1.1988, doktor Duraid ibn al Simma z Egyptského institutu antiky otevřel hrobku v údolí Králů a se zklamáním konstatoval, že byla vykradena. Ve stěně však nalezl nenápadnou skulinu mezi freskami, kde se nacházelo deset alabastrových nádob se svitky. Tým kvalifikovaný na práci s originálními svitky byl pověřen překladem, a pan Wilbur Smith byl požádán o přepsání do knižní formy. Autor končí knihu slovy: “Zůstalo ve mě poznání, jak málo se změnily city a touhy člověka za celý ten čas, a také dřímající vzrušení, že ještě dodnes někde v etiopských horách, blízko pramenů Modrého Nilu leží v neporušené hrobce faraóna Mamose Tanova mumie.”

zdroj: Ctenarsky-denik.cz

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

<   2   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist