Wilbur Smith

ŘEKA BOHŮ II.
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Stručné shrnutí děje

Řeka Bohů II je volným pokračováním prvního dílu. Její děj se odehrává o 4000 let později. 5. ledna 1988 doktor Duraid ibn al Simma otevřel hrobku královny Lostris v údolí králů, ale bohužel zjistil, že byla vykradena. Přesto však bylo vše řádně dokumentováno a pod jednou narušenou omítkou bylo nalezeno 10 alabastrových nádob se svitky. Doktor al Simma poté věnoval téměř celý svůj volný čas jejich dešifraci.

Děj knihy začíná jednoho večera, který Duraid i se svou manželkou Royanou věnovali opět dešifraci 7.svitku.(7. svitek obsahoval popis cesty k hrobu faraóna Mamose VIII., a byl psán ve verších a nesmyslných znacích.) Náhle je však přepadli cizí muži, Duraida zabili, a Royaně se jen stěží podařilo uniknout. Muži potom ukradli vše co jen trochu souviselo se 7. svitkem a jeho dešifrací, a dům i s Duraidem zapálili. Royana druhý den jela do svého bytu v Káhiře, který však našla vyloupený, diskety se záznamy o svitcích tam nebyly, a osobní počítač s posledními záznamy o svitcích které měla k dispozici byl zdemolován. Navíc ji nějaký maskovaný muž hodil do auta granát, kterému stěží unikla, a tak ihned po Duraidově pohřbu odjela za matkou do Anglie.

V Anglii se spojila se sirem Nicholasem Qenton-Harperem, který Duraida znal. Řekla mu vše co se stalo, i to že v dešifraci svitků byli již u konce, a sháněli sponzora na výpravu do Etiopie, kde měl hrob podle svitků být. Zmínila se mu i o tom, že na seznamu potencionálních sponzorů byl na prvním místě, a vyložila mu vše, co si o svitcích pamatovala. Nicholas zprvu myslel, že jde o smyšlenou povídku, ale když zjistil, že Duraida opravdu někdo zabil, a že vše co Royana popsala zapadá do Etiopského terénu okolo Nilu, rozhodl se výpravu sponzorovat. Za několik dní se mu podařilo získat povolení od všech potřebných institucí, a vše zamaskoval jako lov vzácného druhu Dik-Dika.

Když doletěli do Etiopie, byl jim přidělen jako průvodce bývalý agent KGB, Rus Boris Brusilov. Ještě ten den se dali na cestu. Když dorazili do hor, museli opustit auto, a vydat se na cestu pěšky. Jako cíl cesty si zvolili klášter ve skále, který byl vzdálen tři dny pochodu. Klášter byl svou polohou výhodným tábořištěm, protože ležel velmi blízko údajného místa stavby hrobky, a shodou okolností byl v okolí kláštera naposledy spatřen i již zmiňovaný Dik-Dik, takže jejich průvodce, ani jeho žena neměli nejmenší podezření, jaký je pravý účel této expedice. Když se dostali ke klášteru, postavili poblíž tábor a ubytovali se. Potom ještě zvládli vycházku okolím, kterou absolvovali snad každý den, a samozřejmě si nejvíce všímali okolních skal, zda někde neuvidí třeba jen nepatrný náznak kamenické práce (vchod do faraónovy hrobky).

Jednoho dne se jim naskytla příležitost dostat se do nejzažších míst kláštera, protože mniši odešli k řece slavit příchod svého světce. Když se dostali do zadní svatyně, kam nikdo nesměl, nalezli neuvěřitelnou komnatu. Místnost, kterou mniši považovali za pohřební místnost svého patrona, byla ve skutečnosti pohřební komnatou Tanuse, generála egyptských armád, a pravého otce faraónova syna i jeho dvou posmrtných dcer. Ještě tu noc vyfotili všechny malby na stěnách, opsali všechny nápisy, a hlavní desku, kterou měli mniši uzpůsobenou jako oltář obkreslili uhlem na slabý papír. Potom se vytratili tak tiše, jak přišli.

S procházkami do okolí to pokračovalo již několik dní, když náhodou zahlédli Dik-Dika, a Nicholasovi se podařilo ho dostat. Naneštěstí však postřelené zvíře začalo zběsile utíkat, a běželo přímo k okraji planiny, a Dik-Dik spadl do řeky. Naštěstí nespadl do vody, ale zůstal na jednom kameni. Nicholas hned přivedl Borise a jeho muže, aby mu pomohli Dik-Dika vytáhnout. Když se dostali na místo, kde Dik-Dik spadl, pustili Nicholase opatrně dolů, a vytáhli zastřelené zvíře. Když tahali Nicholase, lano se zaseklo, podlehlo tlaku tahajících mužů, a prasklo. Nicholas spadl do studené rozvodněné horské řeky, a proud ho beznadějně unášel do neznáma. Cestou si akorát stačil všimnout pravidelně vzdálených hranatých otvorů v jednom úseku skály, a pak už si pamatoval jen to, že ho vytáhli z vody na jedné mělčině v klidnější části toku.

Když se dostatečně vzpamatoval z šoku, pověděl o svém nálezu Royaně, a ihned se tam vydali. Když došli k místu, kde otvory byly, zjistili, že pokračují dál pod vodou, a Nicholas se začal potápět. Potopil se asi padesát stop pod hladinu (přibližně 15 metrů), když narazil na dno. Byl již totálně odkysličen, a tak se odrazil okamžitě k hladině. S hrůzou však zjistil, že nemůže, a že ho cosi svírá pod hladinou. Došlo mu, co Taita myslel veršem, kde praví že chobotnice hlídá vchod do hrobky, a že její vagína vcucla krále a vcucne každého narušitele. Jen stěží se mu podařilo vyplavat na povrch, a okamžitě omdlel.

Když se probral, pověděl co zjistil, a že zřejmě objevili místo vchodu do hrobky. Netrvalo dlouho, a došlo jim, že Taita musel postavit přehradu, a zanedlouho našli výhodné místo, kde mohla stát. Jejich teorie se potvrdila, protože poblíž se nacházel kamenolom. Bylo již pozdě večer, a tak se tam rozhodli přenocovat. Když se ráno vrátili do tábora, našli většinu svých lidí mrtvých. V noci navštívili tábor ti samí muži co navštívili onoho osudného dne Royanu s Duraidem. Sebrali vše co se jen trochu týkalo informací o hrobce, a každého koho potkali zastřelili. Když zloději ukradené snímky pozorovali, všimli si kříže u jedné stěny na fotografii, a došlo jim, že jsou to fotografie z nějakého kouta kláštera. Ihned se tam vydali, každého mnicha, který se jim postavil do cesty bez milosti zastřelili, a vše co šlo, včetně rakve s mumií z hrobky odnesli.

Netrvalo to dlouho, a vydali se na cestu zpět do Anglie. Protože byli přesvědčeni, že ví, kde hrob je, a že bude třeba přehradit řeku, aby se do něj dostali, hned po příjezdu začali shánět vše potřebné. Nicholas se spojil se svým přítelem Sapérem, kterému řekl pravdu, proč potřebují přehradit řeku, a pověřil ho úkolem, sehnat vše potřebné na stavbu. Pak nechali vyvolat snímky z hrobu, které jim zbyly, a spojili se s přítelem z malty, který pašoval v oblasti Etiopie a Egypta co se dalo, a domluvil se sním, že je odveze.

Za několik dní již byli u nich na letišti i s materiálem potřebným ke stavbě přehrady, a vydali se na cestu zpět do Etiopie. Když doletěli, muselo se letadlo ještě vrátit pro druhou část nákladu. Doletělo zpět za několik hodin, a druhý den již mohli začít stavět. Při stavbě jim pomáhali téměř všichni vesničané z okolí i všichni mniši, protože Nicholas slíbil opatovi, že pod vodou je rakev s jiným světcem (myslel tím faraónovu mumii). Opat to sdělil ostatním mnichům, a vesničanům slíbil odpustky, a tak se mohlo začít stavět. Když přehradu dostavěli, museli okamžitě jednat, protože se kvapem blížilo období dešťů, a jejich vody by tato nouzová přehrada nevydržela. Když se jim podařilo nalézt místo vchodu, postavili nad ním menší ochranný val, protože přehrada propouštěla, a voda stále pomalu tekla. Pak museli celou vstupní šachtu vyčistit od nánosů všeho možného co se tam za ta léta dostalo a překáželo v cestě, což zabralo další den. Konečně nadešla chvíle, kdy se mohli podívat do hrobky. Když prošli vstupní štolou, octli se v obyčejné jeskyni, která měla na druhém konci vytesaný otvor. Otvor byl pouze další šachtou, která pokračovala dál a různě se klikatila. Najednou přišel ohyb o 180°, za nímž už šachta nepokračovala. Už tam nebyla žádná další šachta, ale chodba s nádherně pomalovanými zdmi, pravidelnými rovnými schody a plynulým stoupáním. Na konci chodby nalezli zeď, na které visely dvě pečetě. Jedna patřila faraónovi Mamosovi VIII, a druhá Taitovi, veliteli stavby. Opatrně odstranili pečetě i s kusem omítky, a natáhli dovnitř světlo. Ocitli se v chodbě, kterou křížilo osm svatyní různých bohů a bohyň, a v poslední byla samotná pohřební síň.

Když se k ní dostali, se zklamáním museli konstatovat, že je vykradená. Po chvíli si však uvědomili, že je to stavitelova léčka, a že je to jen falešná komora, protože pečeti na vchodu byly neponičené. Začali hledat cokoliv, co by je dovedlo k pravé pohřební komoře. V první svatyni po chvíli hledání dali do souvislosti tři malby na stěně, a tři verše na desce v klášteře. Když zjistili, že pod malbami jsou nějaké posuvné destičky, ihned se dali do díla, a začali jimi posouvat. Po chvíli již byly uvolněné, ale nic se nedělo. Najednou však začala celá hrobka strašně dunět, a odloupávaly se omítky. Okamžitě začali utíkat pryč, protože Nicholas si vzpomněl na čtvrtý verš, který doprovázel ty návodné “Třeste se hněvu bohů, narušitelé věčného klidu.” Sotva prolezli vchodem, a dostali se zpět do chodby, strop se zřítil. Když nahlédli do hrobky znovu, uviděli jen spoušť. Všechny sochy bohů byly zničeny, nástěnné malby zdemolovány, a na konci chodby leželo obrovské kamenné kolo. Když totiž posouvali různými kladkostroji přes malby na stěnách, uvolnili tři klíny, které kolo čtyři tisíciletí držely v klidu. Při odklízecích pracích však zjistili, že jedna stěna je probouraná, a že se za ní nachází volný prostor. Když byla díra dostatečně zvětšena, protáhli otvorem světelné reflektory, a nalezli čtvercový schod - odpočívadlo. Nalevo i napravo od něj byla ulička, kterou dělili čtyři další. Nad čtvercovým schodem vedlo plynulé schodiště výš, postupně až k osmému odpočívadlu. Octli se na “hrací desce Bao” hry kterou Taita tak nesmírně zbožňoval. Ke všemu zřejmě Taita vymyslel asi nový způsob hraní, protože deska byla trojrozměrná. Nejdříve si nevěděli rady, ale nakonec se jim podařilo zjistit, jak se hra asi hrála.

Po několika marných pokusech zjistili, že jejich systém je správný, a vydali se na cestu podle klíče, který si předepsali. Když se podle klíče dostali až na konec, zjistili že se nic nezměnilo. Nicholas už byl z Taitových hádanek a rébusů s nervy na dně, a tak svolal všechny dostupné muže, a začali trhat dlaždice z podlahy. Když už bylo půl uličky rozebrané, jeden z mužů zakřičel, že něco objevil. Nicholas znovu ožil. Pod dlaždicemi byla druhá vrstva, a pod ní třetí. Jako čtvrtou vrstvu nalezli trámky, které dlaždice podepíraly. Poté už jen zírali do tmy. Protože přehrada hrozila každou chvílí protrhnutím, bezhlavě vzali světlo a začali slézat dolů po schodech. Dole se však nemohli nadechnout, Royana omdlela, Nicholas se stěží ovládal a jen se štěstím a pomocí duchapřítomných mnichů vynesl Royanu i sám sebe. Teprve nahoře se mohl znovu nadechnout, a uvážit, co se stalo. Dole byl nějaký plyn, který měl definitivně zabít toho, kdo se dostal tak daleko. Když se probrala Royana, přinášel už Nicholas větrák, a snesl ho opatrně dolů. Poté ho zapnul, a po minutových intervalech zkoušel pomocí hořící svíčky, kam až sahá plyn. Když po deseti pokusech položil svíčku na dno komory a stále hořela, zavolal na ostatní, a ve chvíli bylo dole přeplněno. V mísách a vázách, kterými místnost překypovala, však místo domnívaných obětních darů nalezli drcený vápenec. Ten museli při odchodu stavitelé zřejmě něčím polít.

Komora měla na druhém konci stejně veliký otvor, na který navazovalo stejné schodiště jako to po kterém přišli. Když po schodišti vystoupali do patra, nalezli konečně pravý vchod do pohřební komory. Když vešli a prostor kompletně osvítili, naskytl se jim pohled jako nikdy předtím. Nalezli nádherně pomalovanou místnost od stropu až k podlaze, a všude byly otvory s bohatstvím, které faraón shromáždil. Uprostřed protější zdi byla malá dvířka která vedla do komůrky s rakví. Když vlezli dovnitř, nalezli u paty rakve malou sošku a na víku luk Lanatu. Royana strnula, když si uvědomila, co to znamená. Taita tenkrát opravdu vyměnil mrtvolu faraóna za mrtvolu Tanuse. Pak už nechali rakev mnichům, kterým ji slíbili za pomoc a sami se vydali zpět do místnosti s poklady. Do beden od nábojů ukládali to co považovali za nejcennější, když v tom přiběhl Sapér, že přehrada se každou chvílí protrhne. Okamžitě vzali to co sbalili, a dali se na útěk. Venku už je čekal posel od Mek Nimmura, který jim vzkazoval, že už se dlouho pozice neudrží, a že se bude muset dát na ústup. Všichni se společně dali na ústup ke klášteru. U kláštera se spojili se zbytkem Mekových lidí, nafoukli čluny, a začali společně utíkat po proudu.

Mezitím němec Von Schiller, muž který zařídil vraždu Duraida, noční přepadaní tábora i krádež v klášteře přiletěl k přehradě, a vlezl do hrobky. Hráz se však protrhla, a ven se už nedostal. Mezitím se dostali všichni na člunech do bezpečné vzdálenosti, aby se stačila síla vody zmírnit a nerozdrtila je. Po několika dnech se dostali k opuštěnému letišti, kde počkali na přílet jejich letadla. Vše naložili, nasedli a vydali se na cestu domů. V letadle uvařil Nicholas čaj, a dal do něj uspávadlo. Když všichni usnuli, odešel na záchod, a strávil tam dvě hodiny. Když se ostatní probudili, byl již venku, ale okolo letadla začaly kroužit stíhačky s Egyptskými čísly, a donutili je přistát. Po přistání je přišla uvítat delegace, která poděkovala Nicholasovi za záchranu Egyptských památek, a předala mu šek se sumou za jeho osobní náklady spojené s objevením a přivezením pokladů. Nicholas byl naštvaný, protože samozřejmě věděl, kdo v tom má prsty. Royana byla moc poctivá na to, aby si přivlastnila součást Egyptské historie a navíc strávila většinu života v Egyptě.

Když znovu vzlétli, tentokrát již bez Royany, která zůstala v Egyptě, začal se Nicholas radovat, že byl chytřejší, a že to byl on, kdo tajně podvedl toho druhého. Za tu dobu, co byl na záchodě, stačil schovat tolik zlata, aby nemusel do konce života pracovat. Když se konečně octl na domácí půdě, prodal jednu z korun, které ukryl, polovinu sumy podle dohody poslal Mekovi, a vše šlo jako před tím. Jenže Nicholas si začal víc a víc uvědomovat, že se do Royany zamiloval, a tak si koupil lístek do Káhiry, a vzal s sebou vše, co mu zůstalo z propašované části pokladu. Royana za tu dobu co ho neviděla trpěla stejnými pocity, a tak s jeho návrhem souhlasila. Poklady, které přivezl došli vrátit, a do několika dnů se vzali. V domluvě autor praví, že se jedna společnost rozhodla sponzorovat stavbu přehrady a znovuotevření hrobky, a Mek Nimur za peníze které mu Nicholas poslal uspořádal volební kampaň, a stal se ministrem obrany.

zdroj: Ctenarsky-denik.cz