Wilbur Smith
překlad: Václav Vanduch

MODRÝ HORIZONT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Už z dálky viděli, že většina poničené takeláže Arctura byla opravena nebo vyměněna, ale když připluli blíž, bylo zřejmé, že loď je stále nabodnutá na žulových rozích jako oběť na oltáři boha Mamona. Ještě z menší vzdálenosti uviděli osamocený hlouček postav stojících na šikmé palubě u paty hlavního stěžně. Dalekohledem Dorian mezi nimi našel hřmotnou postavu Rubyho Cornishe.

Arcturus očividně nepředstavoval žádnou hrozbu. Byl nepohyblivý a velký náklon paluby znemožňoval použití děl. Na levoboku jejich hlavně mířily do vody a na pravoboku kamsi do nebe. Jenže Dorian nechtěl nic ponechat náhodě. Nařídil oběma lodím, aby se připravily k akci a vyjely s děly. Přiblížily se a zastavily po obou stranách Arctura.

Dorian zavolal na Cornishe: „Přenecháte nám loď, pane?“

Rubyho Cornishe překvapilo, že ho povstalecký kalif oslovil dokonalou angličtinou s milým devonským přízvukem. Ale rychle se vzpamatoval, smekl klobouk a postavil se ke hrazení. S potížemi se vyrovnával se sklonem paluby.

„Nedáváte mi jinou možnost, Vaše Výsosti. Chcete taky mou zbraň?“

„Ne, kapitáne. Bojoval jste statečně a čestně. Prosím, ponechejte si ji.“ Dorian doufal, že kapitán bude spolupracovat.

„Jste velkomyslný, Vaše Výsosti.“ Cornishovi komplimenty zalichotily. Opět si nasadil klobouk a přitáhl si pás se šavlí. „Čekám vaše instrukce.“

„Kde je sir Guy Courtney? V podpalubí?“

„Před devíti dny sir Guy vzal lodní člun a se skupinou mých nejlepších mužů odplul do Maskatu. Doufal, že najde pomoc. Vrátí se zachránit Arctura, jak jen to bude možné. Přikázal mi po ten čas hlídat loď a její náklad.“

Byla to příliš dlouhá zpráva pro hlasité volání, a když Cornish skončil, tvář mu přímo hořela.

„Pošlu k vám na palubu své lidi. Mám v úmyslu zachránit vaši loď a dostat ji z útesu. Budete spolupracovat s mými důstojníky?“

Cornish viditelně zneklidněl, ale po chvilce se rozhodl.

„Výsosti, vzdal jsem se vám a budu poslušný vašich příkazů.“

Víla s Odplatou přirazily z obou stran k trupu Arctura. Nejdřív ho muži zbavili děl, střeliva a vody, a potom pod jeho trupem provlekli nejtěžší kotevní řetězy, které připevnili k rumpálům na obou škunerech. Arcturus se začal pomalu zvedat. Jak žulové rohy opouštěly vnitřnosti lodi, dřevo trupu praskalo a skřípělo.

Do vysokého jarního přílivu scházely dva dny a rozdíl výšky hladiny při odlivu a přílivu v těchto vodách dosahoval až pěti metrů. Před závěrečným úsilím Dorian počkal, až odliv vyvrcholí, a poslal všechny zdravé muže k pumpám. Na jeho rozkaz se chopili dlouhých madel a voda ze zatopeného trupu přepadávala přes okraje lodi rychleji, než stačila trhlinami přitékat. Odlehčená loď se sama snažila uvolnit, ale teprve rostoucí příliv dodal vztlaku konečný impulz. S posledním hrůzným zasténáním se Arcturus narovnal a konečně se z pasti vysvobodil.

Všechny tři lodi okamžitě rozvinuly hlavní plachty a stále spojené odpluly ze spárů Podvodníka. Nad bezmála stometrovou mořskou hlubinou Dorian lodi pomalu otočil na kurz k ostrovu Sawda.

Výlezy z hlavního nákladového prostoru Arctura nechal zapečetit a postavil k nim ozbrojenou stráž s rozkazem, že nikoho nesmí pustit dovnitř.

Řízení tří spojených lodí bylo těžkopádné a chaotické. Sestava šněrovala hladinu moře jako trojice opilců vracejících se domů z celonočního flámu. Za rozbřesku se nad obzor zvedl černý masiv Sawdy a před polednem vyhodili kotvy v zátoce.

Prvním úkolem bylo protáhnout těžkou plachtovinu pod Arturovým trupem a překrýt děsivou trhlinu ve dně. Teprve potom ji mohly pumpy všech tří lodí vyčerpat úplně.

Než Arctura odtáhli na pláž, aby ho položili na bok a kompletně opravili, Dorian a Mansur s Verity vylezli na jeho palubu. Verity odešla rovnou do své kajuty a zděsila se následků bitvy. Rozházené šaty byly děravé od třísek a plné skvrn od mořské vody. Lahvičky parfémů byly rozbité stejně jako kelímky s krémy a pudrem. Jejich obsah se vylil na spodničky a punčochy. Ale nic z toho nebylo důležité; ty věci se daly nahradit. Na prvním místě dívčina zájmu byly její knihy a rukopisy. Nejvzácnější z nich, sada sedmi překrásně ilustrovaných svazků „Rámájany“ starých několik set let, byl osobní dar Velkého Mogula Muhammada Šáha jako uznání jejích služeb v roli tlumočnice při jednání se sirem Guyem. Dokonce už přeložila prvních pět svazků tohoto úžasného staroindického eposu do angličtiny. Mezi její poklady patřil i opis koránu, který jí daroval sultán Obied, když ho s otcem naposled navštívila v cařihradském paláci Topkapi Saray. Dostala tu knihu pod podmínkou, že ji přeloží do angličtiny. Tradovalo se, že je jednou z originálních kopií autoritativní revize textu svěřené kalifu Uthmanovi v letech 644 až 655 po Kristu, dvanáct let po smrti Mohameda. Byla známa jako Uthmanova revize. Věrná slibu daného sultánovi, Verity téměř dokončila překlad tohoto původního díla. Rukopis představoval dva roky namáhavé práce. Se srdcem až v krku vytáhla zpod kupy spadaných trámů a trosek truhlici, do které knihy a písemnosti ukládala. Vykřikla radostí, když zvedla víko a našla je neporušené.

Mezitím Dorian s Mansurem prohledali sousední kajutu sira Guye. Ruby Cornish jim dal od ní klíče. „S ničím jsem nehýbal,“ ujišťoval je. Zjistili, že mluví pravdu. Dorian se postaral o lodní deník a ostatní dokumenty. V uzamčené zásuvce Guyova pracovního stolu našli jeho soukromou korespondenci a jeho deník.

„Ten nám poskytne velice cenné důkazy o aktivitách mého bratra,“ prohlásil Dorian se smutným zadostiučiněním, „a o jeho jednáních se Zaynem al-Dinem a Východoindickou společností.“

Potom se vrátili na palubu, rozlomili pečetě u výlezu z hlavního nákladového prostoru a spěchali dovnitř. Našli velké množství mušket, šavlí a kopí, všechno nové, nepoužité, s vrstvou vazelíny od výrobce. Střelného prachu a střeliva tam byly tuny a k tomu dvacet lehkých polních děl a mnoho dalších vojenských zásob.

„Dost na zahájení války nebo revoluce,“ poznamenal Dorian suše.

„To taky byl záměr strýčka Gue,“ přisadil si Mansur.

Hodně věcí už poničila mořská voda. Byla to nekonečná práce vyčistit prostor od všech těch věcí, ale konečně se prokousali až na samé dno. Jenže peníze, které jim slibovala Verity, nenašli. Mansur vylezl z horkého páchnoucího podpalubí a šel ji hledat. Našel ji v její kajutě a zastavil se na prahu. Za tu krátkou dobu se jí podařilo místnost vyčistit a uvést do pozoruhodného pořádku. Seděla za mahagonovým psacím stolem pod světlíkem. Už nebyla oblečená jako sirotek do odloženého, nadměrně velkého oděvu. Svěže modré organdové šaty s rukávy šunkového tvaru, které měla na sobě, byly lemované jemnou krajkou, a na krku se jí třpytila šňůra perel. Četla knihu v rytých stříbrných deskách a dělala si poznámky do jiné knihy s běžnými koženými deskami. Stránky byly hustě popsané jejím drobným, úhledným písmem. Vzhlédla od práce a mile se na něj usmála.

„Ach, Vaše Výsosti, čím jsem si zasloužila vaši pozornost? Jsem velice poctěna.“

Mansur zapomněl na zklamání, že nenašli zlato, a s úžasem na ni zíral. „Neexistuje ani stín pochyb, že vidím nejkrásnější ženu, na kterou mi kdy padl zrak,“ řekl s obdivným tónem v hlase.

V tomto ustrojení se mu jevila jako dokonalý šperk.

„Zatímco vy, pane, jste zpocený a umouněný.“ Rozesmála se. „Ale jsem si jistá, že to není to, co jste sem přišel poslouchat.“

„Dole není jediný zlaťák,“ vyhrkl naivně.

„Obtěžovali jste se podívat pod podlahu, nebo se tomu říká paluba? Nejsem kovaná v námořnických termínech, kdybyste ráčil odpustit.“

„Miluju tě víc každou hodinu, ty můj chytrý miláčku,“ vykřikl a běžel zpátky do podpalubí. Cestou svolával tesaře, aby šli s ním.

Verity počkala, až bušení v úložném prostoru ustane. Když potom zaslechla kvílení páčených prken, odložila „Rámájanu“ a vyšla na palubu. K výlezu z podpalubí došla právě včas, aby zastihla první truhlici zbožně vynášenou z úkrytu pod palubou. Byla tak těžká, že k jejímu transportu bylo zapotřebí silných rukou Mansura a pěti statných námořníků. Když jeden z lodních tesařů odšrouboval víko, škvírou crčela mořská voda. Truhlice se ocitla pod vodou ve chvíli, kdy Arcturus najel na žulové skály Podvodníka. Mansur zvedl víko a palubou se nesly překvapené výkřiky úžasu. Verity ještě stačila zahlédnout svůdný lesk čistého zlata, než ji muži, kteří truhlici obklopili, zastínili výhled.

Vidělajen Mansurova nahá záda. Svaly se mu leskly potem, a když se sehnul, aby potěžkal jeden z prutů jasně žlutého kovu, zahlédla v jeho podpaždí měděné zbarvené chlupy. Pohled na zlato ji ani v nejmenším nevzrušoval, ale jeho tělo ano. Měla zvláštní, dosud nepoznaný pocit, jako by se v ní něco tavilo, a vrátila se ke své knize v domnění, že se ho zbaví. Ale vůbec to nepomohlo. Teplé a příjemné vření naopak zesílilo.

„Stala se z tebe nestydatá chlípná ženská, Verity Courtneyová,“ zašeptala vyčítavě, ale zasněný úsměv usvědčoval její sebeodsuzující slova ze lži.

Dorian s Mansurem vynesli z útrob Arctura patnáct truhlic zlata. Zvážili je a zjistili, že každá obsahuje lak vzácného kovu, přesně jak tvrdila Verity.

„Můj otec je věcný a prozíravý muž,“ vysvětlovala Verity. „Původně mu bylo zlato z ománského pokladu předáno ve formě mincí různého data, původu a hodnoty, nebo jako tyčinky, korálky a drát. Otec je nechal přetavit na standardní pruty o váze deseti liber. Každý nese vyražený údaj o ryzosti a jeho znak.“

„Nesmírný poklad,“ mumlal Dorian, když spouštěli truhlice do nákladového prostoru Odplaty, kde měl zůstat pod jeho přímým dohledem. „Můj bratr byl velice bohatý člověk.“

„Strýčku, nelitujte ho,“ řekla Verity. „Zůstal stále bohatý. Tohle je jen nepatrná část jeho pokladu. V pevnosti bombajského konzulátu je zlata mnohem víc. Fanaticky ho hlídá můj bratříček Christopher, který ho tam sám uložil mnohem víc než otec.“

„Máš moje slovo, Verity, že to, co nespotřebujeme na boj za osvobození Maskatu ze Zaynova zhoubného otroctví, vrátíme do maskatské pokladnice, odkud bylo zlato ukradeno. Bude použito pro blaho mého lidu.“

„Věřím vašim slovům, strýčku, ale po pravdě je mi z toho zle, protože jsem ho sama pomáhala získávat muži, který si ho cení víc než lidskosti.“

Když byl Arcturus zbaven zlata, mohli ho konečně odtáhnout na pláž a položit. Práce pokračovaly svižně, protože už získali zkušenosti při opravách Odplaty, a navíc se mohli opřít o zkušenosti kapitána Cornishe. Staral se o svou loď jako o krásnou paní a své rady a pomoc poskytoval velkoryse. Dorian se na něj spoléhal stále víc, i když podle práva byl nepřátelský válečný zajatec.

Svým typickým venkovsky otevřeným způsobem byl Ruby Cornish Verityin fanatický ctitel a využil každou příležitost, aby s ní mohl být o samotě. Jedna se naskytla, když Verity seděla na černém písku pláže a skicovala scénu s ležícím Arcturem, kolem kterého se hemžil roj dělníků. Vzor vytvořený lany a provazy nataženými přes elegantní trup jí připomínal pavučinu a fascinoval ji kontrast bílého nátěru proti rozervaným černým skalám.

„Mohl bych vás připravit o pár minut vašeho času, slečno Courtneyová?“ Cornish stál před ní s kloboukem uctivě přiloženým k hrudi.

Verity vzhlédla od malířského stojanu a odložila barevné tužky.

„Kapitáne Cornishi! Jaké radostné překvapení! Myslela jsem, že jste na mě docela zapomněl.“

Cornishův obličej nabral tmavě šarlatový odstín.

„Přišel jsem vás poprosit o laskavost.“

„Stačí jen požádat, kapitáne, a já pro vás udělám všechno, co bude v mých silách.“

„Má paní, v současné době jsem bez zaměstnání, protože moji loď zajal kalif al-Salil, který, jak jsem vyrozuměl, je Angličan a váš příbuzný.“

„Ano, je to všechno velice zmatené, ale je to tak. Al-Salil je můj strýc.“

„Vyjádřil se v tom smyslu, že mě míní poslat do Bombaje nebo do Maskatu. Ztratil jsem loď, kterou jsem měl na starost a která byla majetkem vašeho otce.“ Cornish rozpačitě pokračoval. „Odpusťte, ale váš otec není z těch, kteří by lehce odpouštěli. Bude mě činit zodpovědným za ztrátu.“

„Ano, myslím, že by se tak zachoval.“

„Nerad bych mu vysvětloval, jak jsem o loď přišel.“

„Chápu. Zřejmě by to zanechalo stopy na vašem zdraví.“

„Slečno Verity, vy mě znáte od dětství. Nezatížila byste své svědomí, kdybyste mě doporučila vašemu strýci kalifovi do stálé služby jako kapitána na Arcturovi? Myslím, že za daných okolností budu věrný svému novému zaměstnavateli. Navíc mi udělá velkou radost, když naše dlouhodobá známost neskončí.“

Ti dva se skutečně znali dlouhá léta. Cornish byl dobrý námořník a loajální sluha. Cítila k němu taky zvláštní náklonnost, protože se při mnoha příležitostech ukázal být spolehlivým a diskrétním spojencem. Kdykoliv to bylo možné, chránil ji před zvrácenou svévolností jejího otce.

„Uvidím, co se dá dělat, kapitáne Cornishi.“

„Jste velmi laskavá,“ zamumlal chraptivě, nasadil si klobouk, zasalutoval a těžkým krokem odkráčel po černém písku pryč.

Dorian žádost dlouho nezvažoval. Jakmile byl Arcturus opravený a odtažený z pláže do zátoky, Cornish se opět ujal jeho velení a jen deset námořníků z jeho posádky odmítlo jít s ním.