Wilbur Smith

MONZUN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Během čekání na návrat Andersona z Cejlonu Tom držel posádku v zápřahu. Věděl, že zahálející námořník si brzy najde různá povyražení a začne být nebezpečný sobě i ostatním. Uvědomoval si, že i on hledá pro klid duše útěchu v práci. Jinak by musel trávit dlouhé tropické dny přemýšlením o Dorianově osudu a propadl by melancholii a beznaději. Také otcovo zranění mu dělalo starosti. Zjistil, že uvázl v pasti dvou konfliktních emocí. Jakmile se Hal uzdraví natolik, aby vydržel cestu, musí ho odvézt do klidu a bezpečí na High Weald, kde ho doléčí angličtí lékaři.

Současně to však znamenalo opustit Doriana a nechat ho jeho osudu otroka v nepřátelském světě. Síla přísahy, kterou mu dal, ho táhla k neznámému pobřeží Afriky.

Zašel za Abolim, aby mu pomohl dilema vyřešit. „Kdyby mi otec přenechal velení Minotaura a dal mi malou posádku spolehlivých mužů, pak bychom mohli spolu vyrazit za Dorianem. Vím, kde ho mám hledat.“

„Pokud jde o tvého otce, Klebe, dokážeš ho opustit nyní, když tě nejvíc potřebuje? Jak se budeš cítit, jestliže tě špatná zpráva zastihne někde tam,“ Aboli pokynul k pevnině daleko na obzoru. „Až ti řeknou, že otec zemřel, a tys mohl být u něj a zachránit ho?“

„O tom ani nemluv, Aboli,“ odbyl ho Tom, ale pak znejistěl. „Možná že do doby, než se kapitán Anderson vrátí, bude otec dost silný, aby mohl plout domů i bez nás. Počkám a pak se rozhodnu.“

Navzdory opravám, které již provedli, Minotaur stále nesl stopy pobytu v al-Aufových rukou. Oba také dobře věděli, že jeho trup bude těžce napadený lodními červy, metlou tropických moří. Ještě ten den Tom nařídil očistit dno. Nikdy takovou práci nezažil, a tak musel spoléhat na zkušenost Neda Tylera a Alfa Wilsona. Vyložili z lodi všechen náklad a těžkou výstroj, včetně děl a sudů s vodou. Všechno vynesli na pláž a uložili pod doškové přístřešky v palmovém háji. Děla rozestavili do obranných pozic a odlehčený trup přivlekli za vysokého jarního přílivu k pláži souběžně s břehem. Ke kmenům nejsilnějších stromů nad pláží uvázali lana provlečená dřevěnými kladkami na vrcholech tří stěžňů a ke každému vrátku na palubě se postavilo dvacet mužů. Zbytek tahal na pláži, loď se postupně nakláněla na pravý bok a opačná strana trupu se vynořila z vody. Vrcholící odliv zajistil, že trup měkce ulehl bokem na písčité dno pláže. Než nastal příliv, prohlédli Tom s Nedem Tylerem dno, které za čtyři roky pobytu v místních vodách pokryla vrstva korýšů a vodních řas.

I když dodatečný odpor zhoršoval plavební vlastnosti lodi, neohrožoval její životnost. Jakmile však seškrábali nános, našli to, čeho se nejvíc obávali. Pod čarou ponoru červi navrtali trup nesčetnými děrami. Do jedné takové díry Tom pohodlně zastrčil ukazováček a cítil, jak se červ svíjí, když se ho konečkem prstu dotkl. V některých místech byly díry tak hustě u sebe, že dřevo připomínalo sýr.

Lodní tesaři rozvařili nad ohni smůlu a Ned nalil naběračku bublající černé kaše do jedné z děr. Ohyzdný tvor vylezl z doupěte a svíjel se ve smrtelných křečích. Byl na prst tlustý, a když ho Tom uchopil za hlavou a podržel co nejvýš, konec hadího těla mu sahal až ke kolenům.

„Stará dáma se přece nevrátí domů s takovou hnusnou posádkou na palubě,“ poznamenal Ned. „Vždyť by se jí v první pořádné bouři přelomil trup.“ Tom znechuceně odhodil napůl uvařeného červa daleko do laguny. Hejno drobných stříbrných rybek začalo hodovat s takovou vervou, až voda kolem vřela.

Tesaři se svými pomocníky a odstraňovali z trupu škodlivý nános, dokud je první přílivová vlna nevyhnala na břeh. Ještě pět následujících odlivů čistili dno lodi od řas a korýšů. Pak horkou smůlou uvařili červy a jejich díry utěsnili koudelí namočenou ve stejné substanci. Části, které již byly tak poničené, že nestály za opravu, vyřízli a nahradili novým dřevem. Očištěný trup natřeli silnou vrstvou smůly, přetřeli směsí smůly a loje a přidali další dva nátěry dehtu. Teprve pak byli Tom i Ned spokojeni.

Při dalším přílivu odtáhli Minotaura do hlubší vody, otočili ho a celá procedura se opakovala na opačném boku. Když ho potom dopravili na kotviště do hlubší vody laguny, sejmuli ráhna. Na palubě je pečlivě prohlédli a každé slabé místo vyspravili. Podobná pečlivá prohlídka neminula plachty ani lanoví. Celé části lan nahradily nové manilové provazy ze Serafových zásob. Staré černé plachty už měly také na kahánku. Četné trhliny a hrubé al-Aufovy záplaty neslibovaly dlouhou životnost. „Vyměníme je všechny,“ rozhodl Tom a poslal Neda otevřít Serafovy truhlice s plachtami. Plachtáři pak dřepěli na palubě a upravovali je na tvar a velikost vhodnou pro Minotaurova ráhna.

Spodní paluby na tom nebyly o nic líp než takeláž. Zamořené hmyzem a krysami páchly jako hromada hnoje. Ned namíchal směs střelného prachu, síry a vitriolu a nechal hrnce postavené v podpalubí zapálit. Jakmile se z nich vyvalily mraky otravného dýmu, uzavřeli všechny otvory a výlezy a nechali kouř nasáknout do každé škvíry trupu. Během několika minut začaly krysy opouštět loď kdejakým otvorem, který se nabízel. Některé byly vypasené a velké jako králíci. V šíleném spěchu skákaly do vody a plavaly k pláži. Posádka si krátila čas jejich střílením a chytáním do pytlů.

Jakmile byl trup i takeláž v pořádku, zaměřil Tom pozornost na natěračské práce. Starou, vybledlou a z části oprýskanou barvu přikryly tři vrstvy zářící běloby sahající až k čáře ponoru. V uměleckém rozmachu nechal Tom orámovat dělové střílny veselou modří a znovu pozlatit koně s rohem na čelenu.

Po šesti týdnech vytrvalých prací Minotaur vypadal, jako by právě sjel na hladinu ze skluzu loděnice. Jeho elegantní linie a nádherná křivka boků vynikly v plné kráse. Jak Hal hleděl na loď oknem záďové kajuty, nezdržel se pochvalného úsměvu. „Můj ty bože, ta je krásná jako nevěsta ve svatební den. Dobrá práce, chlapče. Přidals k její hodnotě nejmíň pět tisíc liber.“

Otcova chvála dodala Tomovi odvahy. Hal pozorně vyslechl jeho žádost o Minotaura a nezávislé velení, ale pak zavrtěl hlavou. „Už jsem ztratil jednoho syna, Tome,“ řekl tiše. „A nejsem ochotný přijít o dalšího.“

„Ale já Dorrymu přísahal, otče.“

V Halový očích se mihl stín bolesti snad větší, než musel podstoupit při amputaci nohou. „Já vím, Tome. Vím,“ zašeptal. „Ale Minotaur není můj, abych ti ho mohl dát. Patří Johnově společnosti. Dokonce ani vyhlídka na záchranu tvého bratra na tom nic nemění. A také ti nemůžu svěřit loď a nechat tě s ní odjet do velkého nebezpečí bez plné posádky.“

Tom otevřel ústa k dalším protestům, ale Hal vztáhl bledou kostnatou ruku a položil mu ji na rameno. „Poslouchej mě, chlapče.“ Měl chraptivý hlas a dlaň na Tomově rameni byla lehká jako křídlo ptáka. „Nemůžu tě nechat jít samotného. AlMalik je mocný muž, velí armádám a stovce lodí. Sám nad ním nemůžeš zvítězit.“

„Otče…“ přerušil ho Tom, ale Hal mu nedovolil pokračovat.

„Vyslechni mě, Tome. Musíme mít na celou záležitost stejný názor. Mám své povinnosti ke králi a mužům, kteří mě poctili svou důvěrou. Staneš se brzy templářem a rytířem Řádu svatého Jiří a svatého grálu s veškerou mocí, kterou ti může dát. Pak požádáš o pomoc své bratry rytíře, muže, jako je lord Childs a lord Hyde.“

„To potrvá nejmíň rok,“ vykřikl Tom pobouřeně. „A možná i dva nebo tři roky.“

„Jestliže vyrazíme nepřipravení proti mocnému vládci daleké země –nepřátelské země, kde nemáme žádné spojence ani vliv nedosáhneme ničeho.“

„Celé roky!“ opakoval Tom. „Co se mezitím stane s Dorianem?“

„Mezitím se vyléčím ze svého zranění.“ Hal pohlédl dolů na své žalostně krátké nohy. „Poplujeme pro Doriana spolu s flotilou mocných lodí a dobrými bojovnými posádkami. Věř mi, Tome, je to nejlepší šance pro Doriana i pro nás.“

Tom hleděl na otce s pusou dokořán. Po nešťastné události před branou pevnosti se Hal Courtney změnil v křehkého starce s šedivějícím vousem a zmrzačeným tělem. Skutečně věří, že by se ještě někdy mohl postavit do čela nové flotily a vést ji do další bitvy? Byl to ztracený sen a Tom cítil, jak se mu pod víčka tlačí slzy. Přemohl je.

„Důvěřuj mi, Tome,“ mumlal Hal.

Tom se musel zapřít, aby dal svůj slib, ale odmítnout nedokázal. „Dobrá, otče, máš moje slovo.“

„Děkuju, Tome.“ Halova ruka sjela z Tomova ramene a brada mu klesla na prsa. Zavřel oči a zdálo se, že přestal dýchat. Tom pár hrozných vteřin myslel, že skonal. Když si však všiml lehkého pohybu otcovy hrudi, vstal a zamířil ke dveřím. Našlapoval tiše, aby nerušil otcův spánek.